Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Mohou nastat situace, kdy voják nezastřelí nepřátelského vojáka, protože mu to v dané chvíli přijde nepatřičné? M. Walzer vypráví pět takových příběhů z dopisů a vzpomínek vojáků ve 20. století.
Co znamená vojenský princip „nutnosti“? „Ten či onen průběh akce, říká se, ‚je nutný, aby byl nepřítel donucen kapitulovat s nejmenším možným vynaložením času, životů a peněz.‘“ (250)
Co znamená vojenský princip „dvojího efektu“? Legitimní záměr akce proti vojenskému cíli (první efekt) může přinést také ztráty na životech civilního obyvatelstva (druhý efekt). Lze to aplikovat různě. Podle M. Walzera má armáda, která ví o druhém efektu své akce, povinnost připojit k vojenskému záměru také druhý záměr týkající se ochrany civilních obyvatel. A dodává příklady odstrašující i hodné následování.
M. Walzer vypráví pět skutečných příběhů, které dávají vhled do statutu jednotlivců (241-247):
- Básník Wilfred Owen v dopise 14. 5. 1917 vypráví: Německý voják běží k jejich linii skloněný a s rukama vpředu, jakoby se chtěl zavrtat do země, vypadal směšně, nikdo nevystřelil, padl do zajetí.
- Robert Graves píše v životopisu: Viděl koupajícího se vojáka, příčilo se mu na něho střílet, zastřelil ho jeho podřízený.
- George Orwell během španělské války: Polonahý voják, co běží po hraně náspu a snaží se, aby mu nespadly kalhoty, „necítíte se po něm střílet“.
- Raleigh Trevelyan v deníku z Anzia: Je krásné jarní ráno a nepřátelský voják, který chodí jako náměsíčník a těší se z příslibu tepla. Nezastřelili ho.
- Ital Emilio Lussu: Z hlídky viděl do rakouských zákopů – vojáci tam popíjeli kávu, kouřili, „stejně jako my“. „Bojovat je jedna věc, ale zabít člověka je něco jiného.“
O všech těchto případech platí, že zastřelit „nahého“ bylo povolené, možná i z hlediska „vojenské nutnosti“ žádoucí. M. Walzer si na tom všímá rozpaků, které dotyčné vojáky vedli k nezastřelení "nahého" vojáka. Tyto rozpaky míří k jádru válečných konvencí: právu na život. Takováto omezení dávají smysl armádě, která je lépe vyzbrojena a je dosti početná; slabší strana se brání taková omezení uznat.
Povaha nutnosti (1), pokračování v kap. 15: „Ten či onen průběh akce, říká se, ‚je nutný, aby byl nepřítel donucen kapitulovat s nejmenším možným vynaložením času, životů a peněz.‘“ (250)
M. Walzer kreslí škálu čtyř různých statusů osob ve válce:
- bojující voják již byl k boji donucen, je v ohrožení, ví o tom
- nebojující voják, zraněný, vzdávající se nebo oněch pět příběhů „nahých“ vojáků
- civilista, účastník, válečný dělník, může být napaden v továrně, nikoli doma
- civilista neúčastný, stará se o „lidské“ potřeby vojáků, např. potravu
Případ Laconia: Na moři (podobně jako na poušti) bitvy probíhají bez účasti civilistů. Pokud obchodní loď neklade při setkání s válečnou lodí odpor, má být chráněna. Pak do toho vstoupily ponorky, které nemohou loď nejprve konfrontovat (při vynoření je ponorka velmi zranitelná), také nemohou vzít na palubu civilisty. Během 2. světové války přešly ponorky na pravidlo „potopit při zpozorování“, následovat by měla záchrana tonoucích. Tato strategie nebyla Norimberským soudem zpochybněna. V září 1942 se odehrál zlomový příběh lodi Laconia, která vezla 80 civilistů, 268 britských vojáků a 1800 italských válečných zajatců. Ponorka ji potopila. Když se to německý admirál Dönitz dozvěděl, dal příkaz k záchraně trosečníků přítomnými ponorkami. Ale spojenečtí letci ponorky napadli, třebaže na nich stály stovky trosečníků. Na to konto dal Dönitz sporný příkaz zv. Laconia: „Všechny pokusy zachránit posádky potopených lodí by měly zmizet, včetně vyzvedávání mužů z moře, obracení převrácených záchranných člunů a dodávání potravin a vody.“ (256)
Dvojí efekt: „Prvním principem válečné konvence je, že jakmile válka začne, vojáci jsou kdykoli vystaveni útoku (pokud nejsou zraněni nebo zajati).“ (241) „Druhý princip válečné konvence zní, že na nebojující není možné nikdy zaútočit.“ (262) Skutečnosti, že při válčení bývají zabíjeni civilisté, se věnuje teorie dvojího efektu.
Čtyři podmínky tradiční teorie dvojího efektu (264-265):
- Skutek je sám o sobě dobrý nebo minimálně neutrální, což pro naše účely znamená, že je to legitimní akt války.
- Přímý efekt je morálně přijatelný, např. zničení vojenských zásob nebo zabití nepřátelských vojáků.
- Úmysl aktéra je dobrý, tj. cílí jen na přijatelný účinek; zlo není jedním z jeho cílů, stejně tak to není prostředek k dosažení cílů.
- Dobrý účinek je dost dobrý na to, aby kompenzoval špatný účinek; na základě Sidgwickova proporcionálního pravidla musí být ospravedlnitelný.“ (264n)
M. Walzer dodává k bodu č. 3 důležité upřesnění: „Kdykoli existuje pravděpodobný druhý efekt, je morálně vyžadovaný druhý záměr.“ (270) Nestačí konstatovat, že dojde ke ztrátám na životech civilistů, je morálně nutné přijmout konkrétní opatření na jejich ochranu. A připojuje tři příklady:
- USA v Koreji nadužívalo těžké zbraně při průchodu terénem – na kulometnou střelbu reagovalo nasazením tanků a letectva.
- V Německem okupované Francie francouzští letci řešili, jak omezit civilní ztráty při bombardování vojenských továren. Rozhodli se létat velmi nízko, aby mohli lépe mířit, ale bylo to pro ně nebezpečné.
- V okupovaném Norsku byla továrna na těžkou vodu ve Vemorku v rámci německého vývoje jaderné zbraně. Bylo nasazeno norské komando bylo nasazeno britskými zvláštními operacemi. První pokus se nezdařil (43 mužů bylo zabito), druhý pokus se zdařil (0 civilistů, dokonce 0 účastníků akce). Později, když byla výroba obnovena a továrna lépe zabezpečena, USA bombardovali továrnu (zemřelo 22 norských civilistů) – tento krok je revidovaným „dvojím efektem“ ospravedlněn.
Z Ukrajiny zatím nemáme mnoho informací o konkrétních způsobech vedení boje na té či oné straně. Nejzřetelnější jsou zprávy, fotky a videa civilních objektů zasažených ruskými střelami. Byly to omyly způsobené zastaralými zbraněmi, nepřesnými informacemi o polohách cílů nebo lidskou chybou? Nechme stranou případ obležených měst (viz kapitola 10) a zaměřme se na cíle zasažené při „běžném“ postupu ruského vojska. Pokud se jedná o záměrné zabíjení civilistů, pak si to ovšem zasluhuje co nejsilnějšího odsouzení.
