Co prožívám kolem současných diskuzí o službě žen ve vedení Církve bratrské

Abraham Laboriel: Listen to your brother when you can´t speak to his heart.

Chápu, že těch otázek je ve skutečnosti více. Něco jiného je volba žen do staršovstva, protože to je dlouhodobá možná praxe CB, i když ji využívají jen některé sbory. Odlišná je otázka kazatelské ordinace žen. Odlišná je diakonská ordinace. Trochu něco jiného je volba žen do Rady CB na tzv. laická místa. Odlišná je otázka žen v různých komisích – ať již na sborové nebo celocírkevní úrovni. Ale v této úvaze se pokusím popsat svůj prožitek, nikoli rozebrat téma, proto se pokusím popsat ten společný prožitek.

Trochu se mi do řešení těchto otázek chce, na druhou stranu mi to přijde zbytečně vynaložené úsilí, které nedopadne dobře. Už půl roku si rovnám své myšlenky, nakonec jsem se odhodlal přispět k rozhovoru ne přednáškou či argumentací, ale tímto osobním sdílením.

Vadí mi, když se to snažíme rozštípnout na jejich zádech

Pokud je v těch diskuzích silný emoční náboj, cítím se trapně vůči těm obdarovaným a aktivním sestrám, o které jde nebo brzy půjde. Mám pro to v sobě výraz: „snažíme se to rozštípnout na jejich zádech“. Štípat dříví viděl asi každý. Je k tomu potřeba něco, na čem se to bude štípat. To úsloví popisuje situaci, kdy ti, kterých se rozhovor týká, se rozhovoru nemohou účastnit, protože mají plné ruce práce s tím nastavovat svá záda, na kterých se problém ostatní snaží rozštípnout.

Stydím se, když se debata o službě žen vede tak, že se přitom nelze podívat do očí těm, jejichž včerejší nebo zítřejší služby se to může dotýkat.

Samozřejmě záleží na těch, kdo prošlapávají cestu. Záleží na jejich charakteru. Mohou jít příkladem a udělat dobrou službu. Nebo dají plnou náruč argumentů těm, kdo jsou proti… Přitom, řekněme si narovinu, o jmenovité ženy tu vůbec nejde, ta otázka leží obecně a je jasné, že budou zkušenosti dobré i špatné.

Kéž ke mně Bůh mluví

Další velmi silné vědomí spočívá v tom, že absolutně nemám zájem na tom, aby se o více jak polovinu zredukoval okruh lidí, skrze které smí Bůh ke mně mluvit.

Jsem hříšník, zoufalec, závislý na pomoci Pána Boha. Jestli si Bůh dává sám sobě nějaké podmínky, jakými prostředky se mnou bude jednat, to je Jeho věc. Spoléhám, že bude velkorysý, milosrdný. Já ze své strany však potřebuji udržet co nejvíce možností – mám dlouhé vedení, jsem nechápavý, zabedněný… A opravdu se nechci dostat do situace, kdy na mou námitku, že jsem to nevěděl, mi na to Bůh řekne: „Ano, nevěděl jsi to, proto jsem k tobě poslal 8 lidí a ti tě na to upozornili.“ A já na to řeknu: „Vím o jednom, který byl pro mě nevěrohodný, pak to bylo několik lidí, které nepočítám (tj. žen), ostatní jsem úplně přeslechl.“

A tento postoj začíná v mé rodině. Pokud žena nemůže být božím autoritativním nástrojem, pak mám problém brát svou mamku vážně (přitom Bible trvá na tom, že úcta patří „otci i matce,“ minimálně jednou je dokonce matka jmenována jako první). Mám dvě sestry. Nebudu tvrdit, že jsem jim vždy se zájmem naslouchal a bral jejich slova vážně. Ale bude to určitě pár důležitých věcí, které jsem si od nich vyslechl a vzal je vážně. A pak je tu manželka. Ani ve snu si nedovedu představit, že bych ji měl brát nějak méně vážně coby hlas Boha!! Absolutně ne! Naopak: Kdo našel ženu, našel dobro a došel u Hospodina zalíbení. (Př 18,22) Již před lety jsem přijal výzvu programu manželského a předmanželského poradenství Radical Love, kteří svatební slib přeložili zhruba takto: Bože, dávám ti volnou ruku, abys mě prostřednictvím mé manželky proměňoval a přetvářel. (Druhý z deseti bodového souhrnu tohoto programu.) S tím zcela souzním. Cokoliv jiného je pro mě absurdní.

Když si jako muž řeknu, že žena nade mnou nemá mít autoritu, nemůže mi říkal, co mám nebo nemám dělat, připravím se o větší polovinu úst, skrze které ke mně Bůh může mluvit! Je to nesmírně alibistické – dáváme mužům lacinou výmluvu, aby nemuseli brát vážně to, co je jim nepříjemné. A že my, muži, jsme hodně pohodlní a výmluvy máme rádi! Pavel Černý vypráví v podcastu z ledna 2024, že se mu stalo několikrát, že ho žena znalá Písma upozornila, že se mýlí v konkrétní věci, kterou učil nebo kázal. Mě moje manželka zásadním způsobem zorientovala a ovlivnila na duchovní cestě. Další sestry v Kristu ani nedokážu spočítat, protože jsem nikdy nerozlišoval mezi tím, zda ke mně Bůh mluví skrze muže nebo skrze ženu.

Jde o mnoho

V sázce je mnoho energie, potenciálu, božího obdarování, lidské energie, frustrace, zdraví, radosti! V sázce je nedůslednost našich postojů, jde o náš charakter.

Sčítám nyní v mysli ten sloupec ztrát. Vyhrocování této otázky narušuje důvěru a spolupráci – obnova takové důvěry bude trvat roky a určitě někdo vypadne z kola. Vynakládáme energii a čas, který nám může chybět jinde. Mám zkušenost, že mnozí lidé jsou ochotni napnout síly a obětovat čas v ovzduší přijetí a spolupráce. Jakmile je zastavíme otázkou, zda vůbec podle Písma je v pořádku, aby něco dělali, v tu chvíli jsme kulturu přijetí a spolupráce narušili. Řada lidí zareaguje tím, že se stáhne a svou energii věnují něčemu jinému nebo v jiném společenství. Neříkám, v extrémním případě je třeba někoho od služby odradit.

To ovzduší přijetí a spolupráce se těžko buduje, ale velice snadno se zboří. Takže jestli hodinu svého času věnujeme otevírání a pojmenování otázek služby žen, je třeba se stejnými lidmi jiné dvě hodiny a více věnovat prohlubování kultury přijetí a spolupráce.

Máme větší problémy

Máme mnohem větší problémy, než je tohle. Někteří o tom hodně mluví, pro ně je to mimořádně důležité téma. Ale takoví jsou jen někteří. Na druhou stranu, kdybychom tuto oblast měli dobře vyřešenou, neřešili bychom ji. Je mi nepříjemné už to, že o tom musíme mluvit. Už to samo je přiznání problému, byť jen jednoho z mnoha a ne toho nejdůležitějšího.

Mám nejradši, když spojujeme síly, abychom je napřeli do toho, k čemu jsme povoláni – ke službě druhým, růstu a nesení plodů. To je a byla moje vědomá motivace v Karlových Varech, na ETS, na Smíchově i nyní v Armádě ČR. A služba lidem je vždy širší a dalekosáhlejší, než kam sahá jedna denominace. V takové situaci je třeba řešit otázky, které nám brání ve službě druhým, aby se Evangelium mohlo dostat k dalším lidem, aby lidé mohli duchovně vzkvétat a nést plody. Potřebujeme každou schopnou ruku, žeň je veliká, ale dělníků málo! Místo toho zde řešíme, jak to udělat, aby služebníků bylo ještě méně…

Když Bible dostává na frak

V otázkách služby žen ve vedení církve lidé zastávají celou škálu postojů – s jedněmi se shodují více, s jinými méně. Pro mě je však důležité také to, jakou roli v tom hraje Bible. Po stránce teologické je to přeci tak krásné, košaté, spletité téma!! Právem přitahuje pozornost a profesionál aby se na tom opravdu vyřádil.

Vnímám to tak, že mám víc společného s těmi, kdo berou Bibli vážně, ale v otázce služby žen docházíme k odlišným závěrům, než s těmi, s kterými se shodnu prakticky ohledně služby žen, ale oni přitom vůbec nemají potřebu naslouchat tomu, co na toto téma říká Bible. Radši budu úzce spolupracovat s těmi, s kterými sdílím potřebu brát Bibli vážně, byť se názorově neshodneme…

A je to vůbec potřeba řešit?

Když se na to podívám očima učení Jednoty bratrské o věcech podstatných, služebných a případných, je jasné to, že zapojení ženy či mužů v té či oné službě není věc podstatná. (Poznámka: Zde mohu odkázat na článek z roku 2015 a pozdější cyklus přednášek z roku 2020. Na čem záleží? aneb Věci podstatné, služebné a případné podle staré Jednoty. Brána 12/2015, str. 12-19. ISSN 1803-828X. Dostupné on-line.
Cyklus biblických hodin: Co je opravdu podstatné v duchovním životě, aneb Komenského pojetí „věcí podstatných, služebných a vedlejších“. Sbor Církve bratrské v Praze 5, květen až červen 2020. Audio dostupné on-line. V závěru cyklu bylo Komenského pojetí vztaženo mezi jiným přímo na otázku „ženy za kazatelnou“.)

Naše spasení stojí na tom, co Trojjediný dělá a na naší osobní odpovědi vírou, láskou a nadějí. Je tedy otázka zapojení žen ve vedení církve věcí služebnou? Také ne. Služebnou věcí je, aby z kazatelny zaznívalo Slovo boží, služebnou věcí jsou služebníci Evangelia (tzv. klíče) – tedy to, aby byli, ne jejich pohlaví. Zdá se tedy, že řešíme otázku případnou, které Komenský říká „vedlejší“.

Pojďme si tu otázku mírně upravit. Co je podstatného na otázce služby žen v církvi? A rázem je toho mnoho podstatného – působení Trojjediného, Jeho dílo i naše odezva víry, lásky a naděje. Ano, Josef nemohl být Ježíšovou matkou, to musela být Marie. Ježíš mezi pohlavími nerozlišoval – okruh jeho spolupracovníků tvořili všichni. Jen svých Dvanáct složil z mužů. Na druhou stranu to byly ženy, které byli prvními svědky vzkříšení. A na celé naší debatě a diskuzi je důležité, zda ji vedeme ve víře (důvěře), v lásce a v naději. Dává Bůh mužům jinou víru než ženám? Nikoli. Nic v Písmu také nenasvědčuje tomu, že by Bůh miloval muže nebo ženy víc než ty druhé.

Názory na službu žen v církvi nejsou žádné dogma, není to ani součást Evangelia, ani jinak významné učení. Proč to tedy vlastně řešíme?

Porovnejme si to např. s financemi a majetkem, které jsou součástí lásky k Bohu: Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. (Dt 6,5) Nelze milovat Boha bez toho, aby se to dotklo celého mého života, tedy i položek mého daňového přiznání. Vedeme stejně detailní a vášnivé debaty o tom, jak se kdo podílí na financování života církve? Mnozí na to mají vyhraněné názory, každý jiné. Máme potřebu v tom postupovat jednotně? Překvapivě ne.

Proč bychom tedy měli v otázce žen v církvi trvat na společném postupu? Žena, která zastává postoj, že se na službě Evangelia podílí stejnou měrou jako muži, bude kandidovat do staršovstva a nastoupí do vikariátu. Žena, která to vnímá jinak, bude jednat odlišně. Muž či žena, kteří neuznávají službu žen ve vedení, budou hlasovat zcela v souladu se svým přesvědčením. Když pak dojde na hlasování delegátů sborů o kazatelce, proběhne to přesně tímto způsobem, přičemž se v důvodech hlasování budou nerozlišitelně mísit jak názory na principiální otázku služby žen ve vedení církve, tak hodnocení ohledně obdarování a služby konkrétní ženy. Hlasování konference je nastaveno demokraticky (s tím jsme v zásadě svolní), presbyterní prvky našeho zřízení samotnému hlasování předcházejí (staršovstvo projednává konferenční návrhy a své stanovisko komunikuje s delegáty sborů, ordinovaní často dochází ke svému vlastnímu „cechovnímu“ postoji). Tak jako důsledný dárce desátků netrvá na tom, aby jeho hlas při schvalování hospodářské zprávy měl větší váhu než příležitostný přispěvatel, podobně bychom to mohli držet i v otázkách podílu žen na vedení církve. Možná bude stačit vzájemná ohleduplnost k tomu, abychom mohli dál fungovat bez celocírkevní vleklé debaty, která víc problémů nadělá než vyřeší.

Nesuďte!

Tato Ježíšova slova zde používám trochu neprávem. Já chci zvolat: Proč mají někteří lidé potřebu ventilovat veřejně své názory na kde co s očekáváním, že věci budou po jejich?! U sebe považuji tu potřebu mít názor na všechno za mladickou nerozvážnost. Dneska již dokážu rozlišit, že v té či oné specifické otázce věcem nerozumím, nejsou v mé kompetenci, nebo nemám řešení.

Přesto si připomínám to Ježíšovo slovo: Nesuďte! (Mt 7,1) Ježíš to očividně myslel zcela vážně. Přijetím odpovědnosti učitele a kazatele jsem přijal také skutečnost, že budu souzen za to, jak soudím druhé. Přijde mi férovější říct, že počítám s velkorysostí Boží, až mě za mnohá má rozhodnutí odsoudí, než říkat, že Bůh velkoryse nebude soudit ty, kteří soudili druhé, „protože to prostě jinak nejde“.

Alespoň v mém osobním příběhu to Ježíšovým „Nesuďte!“ začalo, když jsem se učil připravenosti neprosazovat svůj názor, připravenosti veřejně nesdělovat svůj názor nebo dokonce připravenosti v sobě pozdržet názor na danou osobu.

Ježíšovo „Nesuďte!“ je také třeba připomenout kvůli tomu, že v církvi zápasíme s tím, aby láska, přijetí a odpuštění bylo tou základní emocí. Výše jsem zmiňoval důležitost atmosféry přijetí a spolupráce. Takovou atmosféru spolehlivě zabíjí postoj souzení druhých lidí. Proto mám potřebu Ježíšova slova vyslovit, i když se otázek podílu žen na vedení církve týkají jen nepřímo. Týkají se totiž velmi přímo způsobu, jakým o věcech debatujeme.

Ovládnout moc

Na konec jsem si nechal dílek skládačky, kterému dávám v životě čím dál tím větší váhu. Proč? Protože škola života mi dala několik lekcí. Standardně jsem snílek, ale v této věci se snažím trochu se přiblížit realitě. Když se na naše debaty podívá člověk nezasvěcený, uvidí to asi rychleji než my, že jednoduše je to boj o moc.

Pokud jde o duchovní službu, je tragickým pochybením, když dojde ke zneužití moci v situaci, která má druhým sloužit. Jde o přímý protiklad – když lásku připodobním k potravě, tak na místě, kam se chodí sytit hladoví, člověk odpovědný za distribuci potravy situaci zneužívá ve svůj prospěch a tyje z jídla určeného druhým. Odpouštějící a láskyplné vztahy jsou „duchovní nemocnicí“. Pocit bezpečí a přijetí je důležitou součástí odpouštějícího společenství. Zneužití tohoto prostředí je jeho přímým popřením.

Uvedu příklad z prostředí péče o traumatizované osoby. Povodeň smete dům a rodina je vystavena traumatu. Malé děti traumatu čelí tím, že se přivinou ke svým rodičům, a díky tomu si do života žádné post-trauma neodnesou. Pokud však malé děti čelí traumatu vyvolanému těmi nejbližšími, nemají se ke komu přivinout a jejich život se bude rozvíjet ve stínu tohoto traumatu. Pokud je člověk v roli tvůrce bezpečí, je trestuhodné situaci zneužít ve vlastní prospěch a k ostatním se obrátit zády. Jak to popsal specialista na trauma: „To likviduje nejdůležitější ochranu před traumatem: nalezení útočiště u těch, které milujete. Pokud vás lidé, na něž se přirozeně obracíte v situacích, kdy potřebujete péči a ochranu, děsí nebo vás odmítají, naučíte se uzavřít do sebe a své pocity ignorovat.“ (Myšlenka celého odstavce je převzata z knihy Bessela van der Kolka, Tělo sčítá rány, Příbram: Jan Melvin Publishing, 2021, citát je ze str. 253.)

Nebezpečí takto zásadního pochybení je přesně to, co při debatách o službě žen prožívám! Jen aby se nám nestalo, že tam, kde má vládnout bezpečí, vletí destruktivně rozhořčení, kategorické názory a nesnášenlivost… Kéž by se nám podařilo, aby služba zůstala prioritou, a kompetenční spory se ocitly na vedlejší koleji…

V církvi vedeme mnoho „duchovních řečí“, občas jsou věci jednodušší, než je líčíme. Prvních tři sta let čelili Ježíšovi následovníci nepřejné situaci, která opakovaně eskalovala do otevřeného pronásledování ze strany státní moci. Pak se ovšem situace dramaticky změnila. To bylo za císaře Konstantina. Během několika málo let došlo k dokonalému obratu – církev byla přizvána k podílu na státní moci. Bylo to nabídka, k jejímuž odmítnutí nebylo dost sil. Tu moc se nepodařilo ovládnout službou. Nejen Petr Chelčický to popsal jako vniknutí jedu do církve. Moc korumpuje. Majetek, finance, vliv – to vše konkuruje duchovní službě. Náš zápas je v tom, zda v duchovní službě převáží boj o moc tak, jak k tomu dochází v ostatních oblastech života, nebo zda se postojem služby a vlastní obětí podaří ovládnout tu moc.

Ježíš názorně předvedl a také slovně okomentoval, jak má vypadat pojetí moci. Kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mk 10,44-45) Mám za to, že na stejné téma je i přikázání desatera: Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. (Exodus 20,7) Je však pro nás matoucí, že Hospodinův trest nenásleduje bezprostředně po těchto zločinech; nevím, proč tak otálí. V té Ježíšem vedené "církvi", posléze o Letnicích naplněné Duchem božím, je opravdu nebývalá mezilidská svoboda a o to větší závazek vůči Bohu. Souzním s Komenským, který za plnost autority a kázně v církvi považuje dobrovolnost: „K této pravdivosti a poctivosti obecného náboženství přísluší vně: 1. nečetnost dogmat v oboru víry, skutků i naděje, neboť ne skrze mnohé a subtilní problémy nás k sobě volá Bůh, praví Hilarius; 2. prostota obřadů, jak pro snadnost, tak pro věcnost náboženství; 3. mocný řád kázně k vytvoření dobrovolnosti. Vnitřně je třeba, aby se toto všechno v člověku spojovalo: 1. teoreticky, aby čiročirá pravda byla každému zřejmá bez bludu; 2. prakticky, jedině holé příkazy Boží bez pověry; 3. chresticky, jedině opravdové sliby Boží bez mámivých nadějí.“ (J. A. Komenský. Obecná porada o nápravě věcí lidských. Díl III, str. 342.)

Otázka podílu žen na vedení církve je totiž z tohoto pohledu velmi prostá: Je to boj o moc. Pochopitelně, pokud se mi podaří z podílu na moci v církvi ještě před volbami do staršovstva vyřadit početnější polovinu možných kandidátů, bude všechno mnohem jednodušší. Z jiného úhlu pohledu je možné říct, že pokud se mi podaří prosadit můj výklad Bible, již tímto krokem jsem osvědčil, že moc mám já a ne konkurenční výklad. To se pak může projevit v následné reakci: Pokud šlo o moc a převážil konkurenční výklad, pak já musím odejít. Pokud to bylo společné hledání pravdy Písma, pak klidně mohu zůstat.

Ale abych se vrátil k podstatě myšlenky: Mrzí mě, že se nám nedaří Ježíšovu autoritu služebníka realizovat, protože to by svět kolem nás opravdu zaujalo, na tom by poznali sílu Evangelia. Jenže tuto sílu Evangelia neznáme ani my sami. Myslím, že potřebujeme mnohem svobodnější pojetí společné duchovní cesty, než jak ji tradičně praktikujeme.

Zdroje

Zdroji těchto úvah jsou především mé životní zkušenosti spolu se vším, co jsem během života slyšel, četl, pozoroval a reflektoval. V textu jsem však zmínil některé konkrétní osoby nebo materiály. Zde jsou:

Dne 19. 4. 2024 byl zveřejněn rozhovor v podcastu KOSTELJinak, díl nazvaný EP28 Ženy ve staršovstvu, co je to staršovstvo? Hosty rozhovoru byli za českou Církev bratrskou Pavel Černý, za slovenskou Cirkev bratskou Štefan Evin. Podcast je dostupný on-line.

Petr Chelčický, například jeho Síť víry. Praha: Orbis, 1950.

Bessel A. Van der Kolk. Tělo sčítá rány: jak trauma dopadá na naši mysl i zdraví a jak se z něj léčit. Brno: Jan Melvil Publishing, 2021.

J. A. Komenský. Obecná porada o nápravě věcí lidských. Díl III. Praha: Svoboda, 1992.

Tony Moore, Kim Moore. Radical Love. The Lifestyleof Marriage. „Naked and Not Ashamed“. Student guide. Atlanta: The Center on Christian Relationship, 2003. Skripta v kroužkové vazbě ve formátu A4 („letter“), 271 str.

Bohoslužba všedního dne - výsledky ankety

Děkuji všem 79 lidem, kteří vyplnili anketu!!! V neděli 16. února 2020 jsem dokončil sérii kázání na téma bohoslužba všedního dne... Je na čase podělit se o zajímavé výsledky ankety.
Mimochodem anketu je stále možné vyplnit...

Popis ankety a respondenti

Anketa obsahuje 6 otázek k sérii kázání. Byla od konce prosince k dispozici v papírové podobě pro účastníky bohoslužeb v Církvi bratrské v Praze 5. Papírových anket jsem dostal 16. Zbývajících 63 přišlo přes on-line formulář. Pozvánku k tomuto formuláři bylo možná najít na stránkách sboru na stejném místě jako informace o sérii kázání Bohoslužba všedního dne. Druhým místem byl můj osobní facebook, kam jsem na silvestra ráno dal upoutávku, kterou olajkovalo 29 lidí a semlela se milá konverzace o 39 příspěvcích.
Série kázání Bohoslužba všedního dne se věnuje tomu našemu úsilí a činnostem, které zabírají podstatnou část všedních dní... Co je hlavní každodenní činností těch, kdo na anketu odpověděli:

• 17 hlasů - škola
• 52 hlasů - práce, včetně dalších forem obživy, OSVČ apod
• 18 hlasů - rodina, péče o příbuzné
• 7 hlasů - život v důchodu

Je zřejmé, že ne více než 16 lidí zaškrtlo více odpovědí, což je zcela v pořádku.
Z uvedených počtů vyplývá mimo jiné to, že ti, kdo vyplnili anketu neodpovídají svým vzorkem složení těch, kterým jsou kázání určena :) Udělal jsem si přehled těch asi 190 dospělých, kteří se na Smíchově scházejí na bohoslužbě, a mezi nimi něco přes polovinu tvoří pracující, 15 % tvoří studenti, zbývající jsou důchodci, rodiče na rodičovské dovolené, lidé v invalidním důchodu atp. Někteří naši důchodci anketu vyplnili po internetu, někteří žáci či studenti zase v papírové podobě :)
Důležitou okolností průběhu ankety je, že ji díky on-line formuláři a facebookovému odkazu vyplňovali nejen lidé ze smíchovského sboru.

Jaké vědomí provází naše všední dny

Lidé mohli zaškrtnou více odpovědí na otázku: Které z vět vystihují váš postoj a zkušenosti: MOJE VŠEDNODENNÍ ČINNOST...

• 43 hlasů … mě podněcuje, abych na sobě pracoval(a) a dál se rozvíjel(a).
• 43 hlasů … podstatným způsobem přispívá k tomu, že se cítím užitečný(á) a můj život smysluplný(á).
• 32 hlasů … mě nutí záviset na Bohu.
• 30 hlasů … mi umožňuje potkávat se s lidmi, to je to důležité.
• 29 hlasů … mi pomáhá být finančně nezávislý(á).
• 29 hlasů … mi umožňuje chválit Boha tím, co dělám (snažím se).
• 25 hlasů … je příležitostí ke sdílení Evangelia s ostatními.
• 17 hlasů … je vedle jiného také mým příspěvkem ke spravedlnosti a slušnosti ve společnosti.

Zde ani není třeba komentáře.

Své každodenní starání vnímáme jako povolání od Boha

Otázka zněla: Nazvali byste tuto činnost povoláním od Boha?

• ANO - 45 hlasů
• spíše ano - 11 hlasů
• spíše ne, nevím - 10 hlasů
• NE - 13 hlasů

Poměr je tedy 70 : 30 ve prospěch toho, že naše každodenní starosti mají také svůj duchovní rozměr, Bůh je jejich součástí jako ten, kdo je v tom s námi nebo my jsme v tom z jeho vůle.

Jaký Bůh to s námi je ve všední dny?

Tato otázka je nesmírně zajímavá, ale také sporná v tom, že 16 lidí se nenašlo v nabídnutých odpovědích. Pět osob zaškrtlo, že žádnou takovou roli Bůh nehraje. Následující odpovědi jsou tedy od zbývajících 74 osob.
Posuďte sami:

• 36 hlasů - přítel, jeden člověk napsal "průvodce"
• 36 hlasů - zachránce všeho druhu; někdo ještě doplnil. "a k tomu obrázek "nudící se" osoby na "tvrdé" židli"; jiný dopsal: "ode všeho něco podle okolností, ve kterých se nacházím"; další osoba napsala: "můj Spasitel a milostivý Pán"
• 31 hlasů - svým způsobem šéf; někdo ještě doplnil: "On JE Šéf, ve skutečnosti vše, co dělám bez nej (bez zjevení Jeho vůle a ne z Jeho síly) je svévole, tudíž hřích." Jiný k tomu dopsal: "Všudypřítomná autorita"
• 30 hlasů - něco jako poradce, konzultant
• 3 hlasy - spíše jako kolega
• 0 hlasů - jakoby zákazník, který přebírá hotovou práci

Do volného políčka někteří lidé vepsali vlastní odpověď:

• 3 lidé - otec
• asi kořen (Teda takhle napsané to vypadá divně :-D, ale myslím, že to slovo je vystihující).
• dělám, co musím, nepřemýšlím o tom
• Hospodin
• inspirace
• jistota
• moje skála, někdo, na koho se vždy můžu obrátit a kdo ví vždy nejlíp
• mým Pánem je Hospodin
• ochránce
• prostě Bůh, Stvořitel, přítel, rádce....Otec
• sleduje mne
• určitě mi pomáhá, což je fajn, dál to nerozebírám
• utěšitel

Tato otázka mne hodně zajímala. Jen 5 lidí není schopno není ochotno přiřadit Bohu nějakou konkrétnější roli. To ještě doplňuje předchozí otázku...
Obecně říkáme "pán" Bůh, "pán" Ježíš a v Bibli to slovo "pán" má základní význam autority, hospodáře. Ale tato odpověď není nejčastější!
Mnohem intenzívněji prožívají ti, kdo anketu vyplnili, Boží přátelskou účast v životě a jeho pomoc, tedy zachránce všeho druhu.
Nezanedbatelná skupina 30 hlasů se s Bohem radí o tom, co ve svých všedních dnech dělají.
Samozřejmě nejpřekvapivější je odpověď - KOŘEN! Děkuji :)

Citát z Bible

Tato otázka mne osobně zajímala asi nejvíce: Jaké Boží přikázání si v souvislosti s každodenními úkoly nejčastěji připomínáte? Nemusí se jednat o přikázání desatera, ale jakýkoliv citát z Bible, který vyjadřuje Boží vůli.
Když už někdo považuje své starosti a úsilí všedního dne za Boží povolání nebo Boha vnímá v konkrétní roli, pak mě zajímá, které úryvky z Bible se s tím spojují.
Absolutním vítězem je přikázání lásky k bližnímu: Miluj bližního jako sebe. To uvedlo 14 osob! Jedna osoba připojila dodatek: Ne vždy se mi daří - někdy bych ho radši poslal někam, kam bych sám nerad - není to správné a vždy když k tomu dojde, tak se za sebe stydím. Jeden další odpověděl pomocí Ježíšových dvou nejdůležitějších přikázání: Miluj svého Boha celým srdcem a svého bližního jako sebe.
Druhým v pořadí četnosti je věta z dopisu apoštola Pavla: Vše, co děláte, dělejte, jako byste to dělali Jemu. (Ko 3,23) Tuto odpověď uvedlo 7 osob. Jeden člověk odpověděl pomocí citátu, který je svým obsahem prakticky stejný: Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě. (1K 10,31)
Nyní následuje pět citátů z Bible, na kterých se shodli dva lidé:

• Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. (Př 3,5)
• V slabosti se dokonává Boží síla + milostí Boží jsem to, co jsem… (2K 12,9)
• Važte si druhých víc než sebe. Jedni druhé za důstojnější mějte. (Fp 2,3)
• O nic nemějte starost, ale za vše se modlete. O své potřeby proste všemohoucího Boha. (Fp 4,6) Často jsem až moc zahlcena starostmi a řešila jsem to intenzivně s Bohem. (A stále řeším)
• Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. (Ko 3,17)

Celkově je pasáží z Bible hodně a je to zajímavé čtení:

Gn 1 A bylo to dobré. (Tady si vážně myslím, že stvoření trvá a my v něm snad máme roli, jako když třeba sázím kytky…)
Dt 5,16 Cti rodiče
Dt 5,20 Nelhat
Dt 23,13 Dejte pozor na všechna místa, kudy se chodí k vám
Joz 1,16 Buď rozhodný a odvážný
1Let 16,11 Hledejte mou tvář, dotazujte se na mou vůli (Ž 105,4)
Kaz 3,22 Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm?
Ž nejraději mám Žalmy a Jakuba - to je ze života
Ž 23,1 Hospodin je můj pastýř
Ž 34,13-15, 1Pt 3,10n Zdržuj rty od lstivých slov. Působ pokoj
Ž 37,5 Uval na Hospodina cestu svou
Ž 37,31.39-40
Pís 2,6 Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě objímá. (Není to sice přikázání, ale vyjadřuje to nejlíp mé každodenní nastavení - to, jak s ním počítám ve všem, co dělám.)
Iz 43,2 Když půjdeš přes vody, já budu s tebou
Mi 6,8 Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.
Za 4,6 Ne silou ani mocí, ale Duchem mým
Mt 5,16 Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích
Mt 5,44 miluj své nepřátele
Mt 7,12 Co chcete, aby vám druzí činili, to čiňte vy jim
Mt 13 Prikazani dobreho hospodare abych sam netrhal plevel a nerozlisoval lidi podle sveho usudku
Mt 25 podobenství o hřivnách
Mt 25,40 Cokoli jste učinili těm lidem, mně jste učinili
Mt 26,41 Bděte a modlete se
L 16,10 Buď věrný v malém
L 17,10 Když uděláte co vám bylo přikázáno, řekněte - jsme služebníci neužiteční, protože jsme neudělali nic nadto,co nám bylo přikázáno
J 14,6 já jsem ta cesta, pravda, život
Sk 1,8 Budete mi svědkové...
Ř 12,2 Obnovujte svoji mysl
Ř 12,17 Neodplácej zlým za zlé
Ř 12,21 Nenechej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.
1K 15,58 Vaše práce není v Pánu marná
Ga 2,20 A tak to, co žije, nejsem už já, ale žije ve mně Kristus
Ga 5,22 ovoce Ducha, zejména radost a trpělivost
Ef 1,3 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů
Ef 1,7 Vase hrichy jsou odpusteny (nebo 1J 2,12)
Ef 5 Vykupujte čas vám svěřený
Fp 2,14 vše konejte bez reptání a rozumování
Fp 4,13 Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.
Fp 4,4 Raduj se, coz nedelam spis se trapim
Ko 2,2-3 Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus; v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. (?)
Ko 2,6-7.20-23 + 3. kap.
1Te 5,17 Neustále se modlete
2Tm 2,15 Dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy
Jk nejraději mám Žalmy a Jakuba - to je ze života
Zj 2,10 Buď věrný až do smrti, a dám ti korunu života

Někteří lidé necitovali jedno konkrétní místo z Bible, ale spíš myšlenku (seřazeno abecedně):

• A ještě něco ve smyslu, že v každém člověku se setkávám s Kristem (je to někde v Bibli?)
• Být poctivá
• Být Jeho, ne světa
• "Dělej to pořádně." To teda bude spíš přikázání mý mámy :-)
• Chvalte Hospodina
• Já jen děkuji Bohu za ochranu, moudrost a vystrojení, které mi dal k té které práci a prosím za odpuštění, že jsem to plně neuměl využít
• Miluji tě věčnou láskou a vyvolal jsem tě svou krví
• Nejdůležitější verše jsou ty, které mi připomínají, že mám Bohu cele důvěřovat
• Nic si přímo nepřipomínám. Prostě se snažím hledat Boží vůli a plnit ji
• Nově, že nesmím uhnat k smrti ty lidi okolo
• Připomínání si Boží svatosti
• "S Boží pomocí slibuji." Není to přikázání, ale slib spojený s důvěrou. Jinak bych se nemohl pustit do ničeho - všechno bych předem odpískal.
• Vděčnost za vše

Na jaké otázky nebo problémy by měl kazatel v kázáních reagovat?

V rámci této otázky někteří napsali náměty na kázání, která se nijak netýkají série bohoslužba všedního dne. A děkuji za ně! Následují ty, které se této série kázání týkají:
Nejčastějším tématem jsou vztahy:

• Asi na otázky spojené s lidmi.
• Jak být plný lásky a nenechat se využívat.
• Jak jednat s lidmi v okoli - jak byt světlem a soli země.
• Každodenního života - vztahů, výchovy, tolerance jeden k druhému, rozhodování mezi tím co je snadné a správné.
• Na problémy, které přináší každodenní život - vztahy s lidmi, jak snášet křivdu, odpuštění , co si máme nebo nemáme nechat líbit, co na to říká Bible.... hlavně ne žádná “vysoká teologie”, která k ničemu nevede.
• Otázky každodenního života, postojů k druhému a k sobě.
• Vztahové problémy, běžný život křesťana.
• Vztahy mezi lidmi.

Někteří téma každodennosti pojali tak nějak celkově:

• Jak si udrzet kazdodennost v kazdodennim chaosu.
• Jak zit jako krestan kazdy den, pri jakekoliv cinnosti.
• Každodenní problémy (pokušení, hřích, otázky členů týkající se Písma, rozhodování).
• Každodenní rutina.
• Každodenní záležitosti, ale zaměřit se na to, co souvisí s naším srdcem.
• Každodenní; chtěla bych, aby to nebylo dlouhé a nudné.
• Na otázky a problémy, které přináší každodenní život. Tedy žádné suché teorie, které s praktickým životem nesouvisejí.
• Na problémy, které přináší běžný život.
• Od všeho kousek, ale při každém kázání vzít jeden z těch kousků, ne všechny naráz.
• Otazky a problemy vsedniho zivota a prakticky. Ne jen teorii.
• Otázky a problémy, které přináší život... ?
• Praktického života.
• Problémy, se kterými se setkáváme v běžném životě. Nemělo by to pro nás být nic abstraktního.
• Přítomnost Boha v každodenních situacích.
• To je velmi těžké, pokud sám takový všední den nikdy nezažil. Doporučuji aspoň na měsíc vyzkoušet.
• To se podle mě nedá říct. Každý řeší různé věci v ohledu na období, věk, situaci... Takže na všechno :D
• Toto praktické téma vítám :)

Jako samostatné téma se vyloupla otázka skloubení, priority či vyváženosti při spojování rodinného a pracovního života, případně služby:

• Práce a manželství (případně výchova dětí).
• Jak se stavet k praci a sluzbe.
• Práce, rodina, sbor a můj osobní čas.
• Skloubit práci, rodinu a domácnost a vlastní vzdělání je fuška, kde vždy jde něco do pozadi.

Několik konkrétních témat zmínili hned dva lidé:

• Hlavne neadorovat vykon, nepotrebuji to, umim to sama a byt uctivy a povzbuzujici. Máme velké nároky na výkon / dojem / osobní kvality u sebe i ostatních, o Boží milosti sice mluvíme, ale málokdy ji denně žijeme.
• Nespravedlnost světa. Utrpení.
• Jak mám vědět, co po mně Bůh chce a jestli vůbec něco? Jak se mám rozhodnout?
• Důvěra, věrnost, následování Krista, nemít strach. Strach.

Zbývající odpovědi obsahují každá jiné téma:

• Integrace.
• Jak obstát mezi nevěřícími, jak být svědectvím.
• Jak poznám, že jsem skutečně odpustil.
• Jak žít.
• Jazyk křesťana v každodenním životě.
• Malování se, náušnice a hluboké výstřihy.
• Mám často problém nějak si udělat čas na Boha a číst bibli. (Nečtu tak často jak bych chtěla). Jinak mám ráda podobenství.
• Mel by se zamerit hlavne na povzbuzeni k rustu a tematu sluzbe ve sboru… Take na konktretni situace ve spolecenstvi.
• Množí se nam úmrtí lidí - konec roku je obzvlast výživny.
• Na pokrytectvi cloveka. Veci co odsuzujeme a presto delame tez ( i kdyz treba jinak). Uvedomit si ze jsme vsichni stejni a krestane nejsou lepsi.
• Najít sám sebe.
• Nenávist ve společnosti.
• Smysl snažení.
• Témata dnešní společnosti a kultury. Já vim, že řekneš, že politiky ne, ale možná i trošičku jo. Možná. Nooo…
• Třeba o tom, že mít peníze (podnikám) není hřích. Hřích je láska k penězům... (ať už k nadbytku nebo nedostatku peněz).
• Někdy je člověk pod velkým tlakem. Zaháněný do kouta. Tedy jak zůstat stát (necouvat, nebýt v defenzivě) a BÝT (do plusu)?
• Vděčnost.
• Vedoucí přikazuje něco, co je proti mým etickým zásadám.
• Ze to neni o dokonalosti, ale o uprimnosti.

Někteří kladou důraz na aktuálnost, příp. relevanci:

• Aktuální.
• Aktuální dění v ČR, i ve světě (mimo jiné).
• Aktualni deni ve spolecnosti, trable sboru, moralni apel Bible.
• Aktuální problémy lidí svého sboru...
• Aktuální problémy ve sboru a společnosti.
• Relevantní pro dnešní dobu.

Pro zajímavost také uvádím ty odpovědi, které se obecněji zamýšlí nad smyslem kázání a třeba i úkolem kazatele:

• ... my kážeme Krista ukřižovaného (1K 1,23)
• Držet se základní zvěsti podle Sk 4,9-12 ... v nikom jiném není spásy.
• Je toho mnoho, protože každý člověk je jiný. Věřím, že Pán mu dává slovo, které osloví možná ne všechny, ale většinu.
• Kazatel by měl reagovat na problémy současné doby, konfrontovat je s tím, co říká Bible. Měl by povzbudit, napomenout… podle toho, jak mu to zjeví Duch svatý.
• Mám pocit, že náš kazatel trefně reaguje na každodenní dění.
• Mel by se nechat vest Duchem svatým, co bude kázat.
• Míním, že jádro pudla i jiných psů není v tématu avšak ve stylu odpovědi. Předvídatelnost zabíjí, odvaha vzbouzí pozornost, pravil pradávný praprorok.
• Mluvit vice o Bohu, než o lidech.
• Na jaké uzná za důležité, vždyť se modlí a je v kontaktu s lidmi.
• Na otazky prakticke aplikace Boziho slova do zivota.
• Nejsem si jistý, jestli kázání je prostor pro reakci na otázky. Spíš ho vnímám jako prostor pro návrat k povzbuzení / napomenutí z Božího slova, které může promluvit do aktuálních otázek a problémů. :-)
• Povzbuzovat, vzdělávat, reagovat na aktuální dění a potřeby ve sboru, ve společnosti, ve které žijeme, nenechat se odradit! Nikdy nebudou mít všichni stejný názor. Honzo milý, jsme rádi, že tě máme!
• Problémy, které jsou buď očividné, ale přehlížené, a opomíjené.
• Role kazatele je dvojí - kázat Boží slovo (tedy interpretovat Boží zjevení svými slovy) a pastorova - tedy napomínat a povzbuzovat (současně) - tedy, ukazovat lidem, kde jejich život není zakořeněný v Bohu a vést je do plné závislosti na Něm. Měl by reagovat na veškeré otázky a problémy, které se ve sboru vyskytnou, nad kterými je otazník nebo u kterých vnímá, že se sbor odchyluje od závislosti na Bohu a přiklání spíše ke svévoli (tedy dělání si něčeho po svém bez ohledu na to, jak to vidí Bůh).
• Spíš nereagovat, ale držet se Božího slova tak, jak k němu mluví!!!
• To záleží podle toho ke komu mluví, co je potřeba.
• Troufám si říci, že by měl být originální a odpovídat na to, na co jiní neodpovídají a nebo na to odpovědět kvalitněji, jinak a odvážněji.
• Věřím, že kazatel reaguje na vedení Bohem, Duchem sv. a ten zase v kázáních oslovuje ty, kteří jsou připravení a otevření.

Máme zkušenosti s Boží pomocí ve všedních starostech

Závěrečná otázka zněla: Máte zkušenosti s tím, že Bůh vám pomohl prakticky s řešením každodenních záležitostí? Odpověď je jednoznačná:

• Ano: 69 hlasů
• Ne: 4 hlasy

Závěr

Znovu děkuji všem, kdo se do ankety zapojili! Je to myslím nevšední vhled do evangelikální zbožnosti všedních dní.
Pro ty, kdo slyšeli alespoň jedno kázání z cyklu bohoslužba všedního dne, je připravena anketa se zpětnou vazbou, kterou můžete vyplnit zde.
Na stránkách sboru je také možné si poslechnout zvukové záznamy bohoslužeb nebo přečíst kázání v textové podobě.

Autorita kazatele a staršovstva v Církvi bratrské

Kritika autority

Přednáška na pastorální konferenci kazatelů Církve bratrské 29. ledna 2019

Tato přednáška navazuje na dvě předešlé o základech a výkonu autority. Jejím cílem je pojmenovat hranice, meze duchovní autority kazatele v Církvi bratrské. Má tři části:

1. Meze autority vůči Bohu – konfrontace lidské autority s tou Boží
2. Meze autority v rámci vedení církve – kazatel a staršovstvo
3. Meze autority vedení církve vůči lidem

Na úvod je dobré připomenout učení Jednoty bratrské o náležitém rozlišování věcí podstatných, služebných a případných:

Podstatné jsou ty věci, na nichž podstata křesťanství záleží a z nichž spasení plyne; jmenovitě z strany Boha milost Boha Otce, zásluha Pána Ježíše Krista, darové Ducha svatého; z strany nás lidí víra, láska, naděje. Služebné věci jsou od Boha zřízené k nabývání oněch podstatných: Slovo Boží, klíčové a svátosti. Případné věci pak jsou všelijaká při těch služebných věcech nařízení a ceremonie, co by kdy, kde, od koho a jak vnějšně konáno býti mělo prospěšně. (Řád církevní, 1897, 12-14, shrnující formulaci autor)

Otázka duchovní autority se v tomto učení objevuje v několikerém světle:

• Především jako věc služebná, tzv. moc klíčů. Duchovní autorita svěřená Kristem za tím účelem, aby sloužila věcem podstatným - autorita otevírat či zavírat, aby víra, láska a naděje lidí rostla díky věrnému zvěstování Božího milosrdenství. Komenský varuje před laxností a nedůsledností, když se např. ledabyle zvěstuje evangelium. Varuje však také před tyranstvím, když se někdo snaží vládnout lidskému svědomí. Vrcholem moci klíčů je dobrovolnost.
• Praktický výkon autority je v mnohém věc případná: Samotný řád Jednoty byl vždy chápán jako věc případná. A v něm se říká, kdo za co zodpovídá.
• Hranice mezi věcmi podstatnými a služebnými na jedné straně a věcmi případnými na straně druhé je významnou hranicí mezi Božími přikázáními a lidskými ustanoveními. Patří k podstatě pojetí autority ve světle tohoto učení tuto hranici pečlivě dodržovat, aby nebyly v církvi zmatky, co je Boží přikázání a co je moudré lidské ustanovení, které jsme se z nějakých přezkoumatelných důvodů rozhodli respektovat.

K případnému dalšímu čtení o tomto učení Jednoty bratrské:

• A. Molnár, Bratr Lukáš: bohoslovec Jednoty. Praha: Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, 1948.
• Bartoš F. M., O podstatu křesťanství a dědictví Jednoty bratrské. Praha: Kalich, 1948.
• Katechismus bratrský: podle vydání z roku 1615. Připravil J. K. Smetana. Vilémov: V. Čepka, 1934.
• Kšaft umírající matky Jednoty bratrské
• Řád církevní Jednoty bratří českých. Praha: Comenium, 1897.
• Valeš Jan, 2015, Na čem záleží? aneb Věci podstatné, služebné a případné podle staré Jednoty. Brána 12/2015, str. 12-19. 

1. Meze autority vůči Bohu – konfrontace lidské autority s tou Boží

Tato část přednášky postupuje podle prvních tří přikázání Desatera.

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

• Monotheismus tohoto přikázání jasně říká, že do konfliktu s Boží autoritou se dostává každý, kdo by si dělal takovýto nárok na poslušnost a úctu lidí. A také ten, kdo by vedl k takovéto úctě vůči někomu jinému.
• Obdobně jako křesťané vyznáváme, že Ježíš je hlavou církve. Každý, kdo by si dělal nárok na to být hlavou církve nebo vedl druhé, aby takto respektovali někoho jiného než Krista samého, dostává se do konfliktu s prvním přikázáním.

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

• Druhé přikázání ukazuje meze autority v otázkách poznání Boha. Každá myslitelná podoba přiřknutá Bohu je pouze provizorní, neodpovídající skutečnosti. Celá naše teologie o Bohu je tak v závorkách.
• Je to dobré k tomu se soustředit na to podstatné - růst ve víře, lásce a naději.

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

• V tomto přikázání jde o třetí rovinu kolize mezi autoritou Boží a člověka. Člověk může Bohem manipulovat, zneužívat své postavení nebo zneužívat Boží ustanovení. Ať již k vlastnímu prospěchu či někoho jiného.

2. Meze autority ve vedení sboru – kazatel a staršovstvo

V situaci sboru CB je autorita kazatele v těsném vztahu k autoritě staršovstva. Kongregačně-presbyterní zřízení udává základní souřadnice.
Následuje srovnání řádů z let 1995, 2005 a 2016, tedy mapování vývoje CB v pojetí vztahu mezi kazatelem a staršovem, mezi autoritou kazatele a autoritou staršovstva. Jde o sledování dokumentů, nikoli životní praxe, která je mnohem pestřejší a její vývoj je nepřetržitý.

Podklady následujících závěrů lze najít ZDE.
Hlavní změny mezi řády z let 1995 a 2005:

• Již ve slibu starších je zřetelná připomínka toho, že starší mají svého kazatele nejen respektovat a podporovat, ale také jej usměrňovat. Konkrétně do slibu staršího jsou doplněna slova: "podle potřeby jej laskavě usměrňovat, biblicky napomínat, sdílet se s ním". Stejný důraz se pak promítá také do odstavců popisujících úkoly starších.
• Na první pohled je patrná zásadní změna těch článků Řádu, které popisují úkoly kazatele. Řád z roku 1995 popisuje detailně minimálně 13 oblastí kazatelské služby, v kterých detailně jmenuje jednotlivé úkoly. Řád z roku 2005 obsahuje pouze 9 oblastí. Vypadly některé výčty (péče o korespondenci apod.), ale i výslovné podtržení vyučování jednotlivých generací nebo konání kázně. Nově je zařazen úkol "studovat teologickou literaturu a zúčastňovat se teologických a pastorálních konferencí".
• Ty totiž doslova přešly do seznamu úkolů staršovstva, kde lze pozorovat opačný vývoj. Zatímco řád z roku 1995 obsahuje 5 stručných oblastí služby starších, řád z roku 2005 jich má 16. Text řádu je také zhruba 3x tak obsáhlý. Jednoduše došlo k přenesení zodpovědnosti z kazatele na staršovstvo jako celek. Nově se objevuje zodpovědnost starších za "dlouhodobé duchovní i hospodářské směřování sboru", mají také "dbát na potřeby vlastní rodiny. Muži mají mít pokud možno pravidelně vyčleněný čas pro plnění nezastupitelné úlohy duchovního otce v rodině."

Hlavní změny mezi řády z let 2005 a 2016:

• Dvě drobné změny jsou v ordinačním slibu. "Naslouchání vyznání otců, k nimž se Církev bratrská hlásí, zachovávání Ústavy a Řádu" je nahrazeno "zachováváním Vyznání víry Církve bratrské a základních i závazných dokumentů". Druhá změna spočívá v odlišném pořadí úkolů kazatele:

do roku 1995 a dále	od roku 2016
zvěstovat Slovo a podřizovat se mu	zvěstovat Slovo a podřizovat se mu
naslouchat vyznání otců...	sloužit svátostmi
konat pastýřskou službu	konat pastýřskou službu
pilný v osobním studiu Písma a modlitbách	vyvarovat se narušování jednoty
sloužit svátostmi	pilný v osobním studiu Písma a modlitbách
vyvarovat se narušování jednoty	zachovávat vyznání víry a dokumenty

• Nejzásadnější změna spočívá v odlišném přístupu. Zatímco řády z let 1995 a 2005 se snažily návodným způsobem jednotlivé úkoly přímo pojmenovat, současný řád jmenuje oblasti. Tam, kde starší řády jmenují např. "Pečovat o to, aby se ve sboru konalo biblické vyučování dětí, dorostu, mládeže i začínajících křesťanů a soustavné duchovní vzdělávání členů sboru. Vyhledávat obdarované bratry a sestry, kteří by se na této výchovné a katechetické službě podíleli." (čl. 40, odst. 11c), tam současný řád konstatuje "odpovědnost za rozvoj a usměrňování duchovního stavu Sboru a jeho jednotlivých Členů" (§73a).
• Řád 2016 jmenuje právě 4 zodpovědnosti staršovstva: duchovní, organizační, hospodářsko-správní a vedení k jednotě. Jednou větou je každá oblast přiblížena bez větších detailů.
• Řád 2016 také stanoví hlavní zodpovědnost za jednotlivé oblasti: správce sboru zodpovídá za oblast duchovní a organizační a vedení k jednotě. Hospodář sboru zodpovídá za hosporářsko-správní oblast. Místopředseda staršovstva zastupuje správce sboru na základě jeho pověření.
• Úkoly kazatele tedy nejsou nikde samostatně vyjmenovány, vyplývají z jeho jedinečné role v rámci staršovstva. Naopak řád 2016 nově jmenuje vedle práva být volen za kazatele také "právo vysluhovat svátosti, konat svatební bohoslužby a povinnost rozvíjet své ordinační pověření..." (§204).
• Současný řád výrazněji než dříve jmenuje klíčovou kompetenci staršovstva jako celku pověřovat službou jednotlivce i týmy (§76-77). To není novinka, ale v předchozích řádech více zanikalo v mnoha jiných bodech.

Církev bratrská ušla za 20 let na rovině řádu zřetelně dva důležité kroky:

• Od detailního popisu úkolů k několika málo široce definovaným oblastem zodpovědnosti.
• Od jasných a výrazných kompetencí kazatele k úkolům staršovstva; role kazatele je vymezena v rámci staršovstva.

Co z toho lze vyvodit:

1. Nejkonkrétnější uchopení služby kazatele a staršovstva zůstává ve slibech ustanovení.
2. Sbor vede tým starších, kazatel je vedoucím týmu starších.
3. Pro kazatele to znamená: Musí být schopen a ochoten pracovat v rámci týmu staršovstva. Je tomu tak?
4. Pro staršovstvo to znamená: Dnes (v řádu) hraje o dost zásadnější roli než před 30 lety. Očekává se zralost, kompetence. Na této pastorálce se zabýváme výkonem autority, ale ve skutečnosti tu autoritu má staršovstvo. Kde se staršovstva zabývají otázkami, které zde řešíme my? Kdo za to zodpovídá?
5. Vyvstává otázka, co prakticky znamená: Staršovstvo nese odpovědnost ... hlavní zodpovědnost nese správce sboru či hospodář? Jakou porci zodpovědnosti nesou jednotliví starší a staršovstvo jako celek, když spráce sboru nese "hlavní zodpovědnost"? Asi by bylo vhodné, aby v této věci bylo v našich staršovstvech jasno...
6. Přešli jsme od pečlivého výčtu k hrubému pojmenování oblastí zodpovědnosti. Předpokládá se tedy, že je všem starším i kazatelům vcelku jasné, co znamená "rozvoj a usměrňování duchovního stavu" a že to všichni chápou vcelku stejně. Řád tedy předpokládá jednotnou praktickou teologii. Navíc toto know-how dnes není v rukou kazatele, ale celého staršovstva. Jak se naši starší seznámí s tím, co obnáší „zodpovídat za naplňování poslání Sboru“? Kdo jim to má říct? A koho oni v těchto otázkách vlastně uznávají?
7. Pokud poslední předpoklad neplatí, je leccos jaksi špatně... Kdo je zodpovědný za nápravu?

Vnesme do toho trochu světla plynoucího z našeho kongregačně-presbyterního zřízení. Zásady CB říkají:

Po uplynutí více než 135 let života Církve bratrské (založena 1880), vděčně zjišťujeme, že se kongregačně-presbyterní zřízení osvědčilo a v mnohém vyhovuje.
Kongregační zřízení se vyznačuje zásadou, že církev je shromážděním lidí, které povolává Kristus a kteří se zavázali k zodpovědnému životu s ním i spolu navzájem…
Presbyterní zřízení se vyznačuje zásadou, že vzkříšený Kristus je jedinou hlavou církve. On vládne svému lidu svým Slovem a Duchem. Místní církev je spravována staršovstvem, které je voleno členským shromážděním. (Zásady CB, článek 27)

Mám za to, že presbyterní prvek tu není řečen s dostatečnou silou a jasně. V Bibli přece vidíme, že Bůh svůj lid posouvá vpřed skrze výrazné, vlivné a chybující charismatické osobnosti. Navržené mírně upravené znění:

Presbyterní zřízení se vyznačuje zásadou, že vzkříšený Kristus vládne své církvi prostřednictvím Duchem nesených lidí sloužících Slovem a svátostmi. Vedení církve je proto svěřeno obdarovaným a osvědčeným správcům (presbyterům).

3. Meze autority vedení sboru vůči lidem

Na příkladu proroků a apoštolů sledujeme zvláštní vztah k lidu, kongregaci. Sledujme v následujících dvou textech, kdo je k čemu vyzýván, za co je kritizován a jaké k tomu vlastně má kompetence.

Toto praví Hospodin domu izraelskému: Dotazujte se mne a budete žít! Nedotazujte se Bét-elu, nevcházejte do Gilgálu, neputujte do Beer-šeby…
Oni však toho, kdo trestá v bráně, nenávidí, pravdomluvný se jim hnusí. Protože hanebně vydíráte nuzáka a vymáháte na něm obilnou daň, mohli jste si vybudovat domy z kvádrů, bydlet v nich však nebudete… Nevražíte na spravedlivého, berete úplatek, ubožáky v bráně odstrkujete. (Am 5)

Prorok Ámos kritizuje a vyzývá "dům izraelský" v nejširším slova smyslu. Vyzývá je, aby nechodili na náboženské poutě tam, kam to nemá smysl. Ale volá je k zodpovědnosti také za kvalitu rozhodnutí na radnici, "v bráně", za nespravedlivé vymáhání daní atd. Podobně u dalších proroků je zajímavé sledovat, koho za co kritizují a koho volají k zodpovědnosti za co.

…kdosi žije s ženou svého otce.
A vy jste přitom nadutí, místo abyste se raději zarmoutili; odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal. Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi – a to ve jménu Pána Ježíše Krista.
Až se shromáždíte – já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše – vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. Vaše vychloubání není dobré. (1K 5)

Podobně apoštol Pavel píše do Korintu. Sobě dává právo na některá zásadní rozhodnutí - např. svolání mimořádného členského shromáždění. K odpovědnosti za vzniklou situaci volá všechny ve sboru, jakoby ani žádné staršovstvo nebo správce sboru či biskup v Korintě neexistoval.
Vidíme tedy, že vedle presbyterního modelu platí také kongregační, kdy Bůh svůj lid posouvá vpřed, když dává zaznít svému slovu skrze ty poslední, zneuznané a pokořené, tj. nepověřené a nekompetentní, v lecčems pochybné i sporné.

Výkon autority vůči lidem ve sboru je do velké míry ovlivněn ideálem, který si v sobě v otázce autority nosíme. Dvě vyhraněné podoby:

• Dokonalá organizace: Všichni jsou zapojeni do služby díky propracované a citlivé organizaci. Kompetence jsou jasně stanovené a vedení sboru bdí nad jejich respektováním. Vedoucí jsou aktivní v pověřování ke službě, hledají obdarované lidi, včas řeší problémy a stahování lidí ze služeb.
• Dokonalý organizmus: Každý dělá, k čemu ho Duch Boží vede. Je to trochu chaotické, ale nesmírně živé a účinné. Občas je potřeba se na něčem domluvit. A není to problém, protože vládne vzájemná důvěra - druzí lidé jsou zralí a ve službě osvědčení, takže není třeba přezkoumávat jejich rozhodnutí.

Jak vypadá náš sbor snů? Každému z nás je bližší jeden z těchto dvou obrazů. Ani jeden z nich není špatně. K němu podvědomě i vědomě tíhneme a vedeme svůj sbor žádoucím směrem.
Praktickému uplatňování pomůžeme, když vezmeme v potaz tři stupně duchovní zralosti tak, jak je znala už stará Jednota bratrská:

• Začátečníci
• Pokročilí
• Zralí a osvědčení

Začátečníci potřebují vést pečlivě krok za krokem. Zralým a osvědčeným je nejlepší dát volnou ruku, protože sami nejlépe vědí, co je třeba. Podoba organizace se tedy odvíjí od zralosti.

Závěr

Shrnuji ta hlavní omezení autority kazatele:

1. vůči Bohu: sloužit tak, aby bylo zřejmé, že hlavou církve je Kristus, že naše poznání je jen částečné, že Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by zneužíval jeho jména
2. vůči staršovstvu: věnovat náležitou pozornost dělbě práce, pečlivě uvádět všechny starší do praktické teologie, v souladu s presbyterním prvkem našeho zřízení se nebát sloužit jako Bohem povolaná charismatická osobnost, která se v mnohém do řádu nevejde
3. vůči lidem: ve smyslu kongregačního zřízení naslouchat Božímu hlasu skrze ty poslední a nevýznamné, vyjasnit si svůj ideál zralosti

Proč již nejsem ředitelem ETS a vrátil se ke kazatelské službě?

Včera došlo v mém životě ke změně - z ředitele teologické vzdělávací instituce (Evangelikální teologický seminář) jsem se přesunul do služby kazatele (Církev bratrská v Praze 5). Protože se mě lidé opakovaně ptají na důvody tohoto kroku, shrnu je. Mám to dnes jaksi na talíři...
Je tomu 13 let, co jsem dospěl k vyjasnění mého životního poslání - být kazatelem (ordinace proběhla v roce 2004, poprvé jsem nad prací kazatele vážně začal uvažovat koncem roku 1990). Když pak v lednu 2007 přišlo pozvání ředitelovat ETS, nevnímal jsem to jako změnu tohoto dlouhodobého směřování, jen jeho specifickou etapu. Vždy jsem se cítil jako kazatel v roli ředitele spíše než kazatel, který se stal ředitelem.
Když jsem se počátkem roku 2007 rozhodoval, zda přijmout pozvání na ETS, bylo mi od začátku jasné, že se bude jednat o omezený časový úsek. Kde se toto jasné vědomí vzalo? To vlastně nevím. V Karlových Varech jsem žil s pocitem, že se nikam jinam nechystám, že je to na dobu neurčitou. Vědomí krátkého časového úseku tedy bylo v ostrém kontrastu s tím, na co jsem byl zvyklý. Často jsem myslel na Ježíšovu službu, která měla velký spád a byla časově omezená, vlastně velmi krátká. Kdo z nás co dotáhl za 3 roky? To je málo času na založení firmy nebo sboru, natož na školu, která má studium 3 nebo 4 roky dlouhé...
Pro vědomí časově omezeného úseku na ETS jsem měl trochu nebiblické slovo ze Shreka: "I'm just a delivery boy." (Shrek říká osvobozené princezně: Já nejsem ten, kdo si tě chce vzít. Já jsem jen doručovatel.) Přijal jsem úkol provést seminář z bodu E do bodu F, to byl můj úkol a ten jsem se snažil splnit.
A opravdu bylo zajímavé sledovat dynamu těch 10 let. Zpočátku se to na mě sypalo ze všech stran. Připadal jsem si přikovaný mnoha řetězy ke stroji, který bylo třeba udržovat v pohybu. Snažil jsem se udržovat si postoj, že mám od Boha dost síly i spolupracovníků. Toto první období ohromného zápřahu se asi po 4 letech proměnilo. Měl jsem najednou větší nadhled i více sil. Přišly však zase nové výzvy s klesajícím počtem studentů. Na druhou stranu se začaly projevovat změny, o které jsme od roku 2010 usilovali. To byla doba, kdy jsem se vrátil k vědomí určitého úseku. A začal jsem s předsedou správní rady Pavlem Plchotem mluvit o svém odchodu. Zpočátku nechápal, proč o něčem takovém uvažuji. Otázku jsme tedy přeformulovali: Podle čeho poznáme, že je vhodný okamžik, abych odešel? Mluvili jsme o tom průběžně a dodnes považuji tyto rozhovory za velmi přínosné. Nakonec to všechno bylo samozřejmě jinak...
Když jsem byl v roce 2013 znovu jmenován na funkční období 4 roky, oznámil jsem radě ETS, že na konci tohoto období bych tu už asi neměl být. Tato poslední věta stránkového dopisu popisujícího, co a jak chci v dalším funkčním období dělat, zřejmě trochu zapadla.
Dneska bych to celé popsal ještě jinak: ETS je jedinečná instituce. Je tvořena sítí jemných vazeb. Není postaven z týmu lidí na plný úvazek (ze současných 60 učitelů není na plný úvazek nikdo!). Moje zkušenost je ta, že ETS drží pohromadě a dobře šlape díky zvláštní Boží milosti. Seminář rozjížděli Miloslav Jech, Pavel Černý a Karel Taschner s dalšími spolupracovníky. V polovině 90. let byl tým relativně stabilní a pomalu se rozšiřoval. Po přestěhování do Chval (1998) seminář vedl jeden ze zakladatelů Karel Taschner, bylo několik učitelů na většinové úvazky a slušný počet studentů. Počátkem tisíciletí se počet studentů snižoval, po mém příchodu (2007) jsme museli snižovat počet zaměstnanců z důvodu klesajícího počtu studentů. Vedení semináře omládlo (mě bylo tehdy 34 let, Davida Javornického zastoupil Viktor Ber, Zdeňka Vojtíška Pavel Hošek atp.). Seminář procházel generační obměnou - zakladatelé předávali seminář další generaci. Dovedu si představit, že v takové chvíli bych mohl na semináři působit dalších 20 nebo více let a vytyčit tak novou etapu. Dávám však přednost odlišnému scénáři: Seminář nestojí na člověku a na několika klíčových lidech, je to organismus, který přesahuje konkrétní osobu. Ten či onen přispívá tím či oním, ano, každý musí udělat svůj díl práce. Církev (a zejména Rada CB) si potřebuje vyjasnit svůj vztah k semináři. Dnes má ETS poprvé ředitele, který nepamatuje začátky ETS v roce 1990/91. Nový ředitel přinese nové podněty a impulzy. Samozřejmě leccos v procesu zapadne a odumře. Tak to na světě chodí. Líbí se mi, že Bůh dopřál již více než 25 let existence ETS a ten nyní plně vyplul ze zátoky, v které se zrodil. Měl jsem také obavu, že moje slabé stránky (a že jsem jich za 10 let ředitelování našel) začnou seminář negativně ovlivňovat. Z tohoto pohledu jsem snad odešel včas.
V posledních letech jsem zaznamenal více směrů, kterými bych se mohl se zkušeností a kontakty ředitele ETS vydat:

• Směrem mezinárodních organizací v oblasti teologického vzdělávání. Léta jsem s nimi spolupracoval a je to důležitá oblast služby.
• Dělat provozního ředitele ve středně velké firmě. Administrativní i řídící dovednosti bych asi měl, práci s lidmi mám rád.
• Věnovat se milované teologii ať již více teoretickým či praktickým směrem. Doktorát jsem dokončil, nyní by to chtělo pokračovat dál.
• A nebo je tu stále ta varianta vrátit se ke kazatelské službě...

Poslední varianta převážila. O tom však až příště...

Návrh řádu správy Církve bratrské

Řád správy Církve bratrské

verze pro mimořádnou konferenci 3. prosince 2016

Silné stránky návrhu řádu

Preambule a §1 srozumitelně popisuje poslání řádu a limity tohoto dokumentu. Jeho cílem není život probouzet, nýbrž regulovat. Život je Božím darem zejména skrze Jeho působení Slovem, službou lásky, svátosti. Řád pojednává o otázkách, které by tomuto životu mohly bránit, pokud budou nemoudře nastaveny nebo řešeny. Proto řád postupuje metodou „co není zakázáno, je povoleno“, tedy přesněji řečeno, v takovém případě se příslušní lidé mohou zodpovědně rozhodnout pro kterékoliv možné řešení, které dobře poslouží. V tom řád ctí subsidiaritu, tj. otázky se mají rozhodovat zdola co nejblíže dané situace.
Řád obsahuje to nejlepší z dosavadních zkušeností naší církve, ať těch hodných následování či naopak. Uvědomil jsem si to od §43 dále v souvislosti s volbami na členském shromáždění.
Předložený návrh řádu zachovává presbyterně kongregační uspořádání církve. Kongregační prvky jsou patrné zejména v těchto principech:

• §1 ukazuje, že rozhodování postupuje od nejnižší instance k té vyšší.
• Na sborové úrovni je nejvyšším orgánem členské shromáždění. Tomu se staršovstvo (vč. kazatele) zodpovídají, stejně jako jednotliví členové ze své služby.
• Nejvyšší rozhodovací rovinou církve je konference, která ztělesňuje kongregační princip, neboť v ní jsou zastoupeny jednotlivé sbory.
• O kazatelské ordinaci rozhoduje konference, kde většinu tvoří delegáti sborů. Návrh ordinace však v presbyterním duchu připravuje Rada (a diakonskou ordinaci rozhoduje Rada v celém rozsahu). Ordinační proces uvádí do pohybu staršovstvo místního sboru, které vikáře k ordinaci navrhuje.
• §280 nakládání s majetkem sboru v malém rozsahu je svěřeno voleným vedoucím, avšak zásadnější rozhodnutí jsou v kompetenci členského shromáždění (analogicky pak rozhodování Rady vůči konferenci).

Presbyterní důraz znamená, že klíčová autorita je svěřena obdarovaným a osvědčeným správcům (presbyterům) církve. Tyto prvky jsou vidět v následujících ustanoveních:

• Sbor vede staršovstvo. Tito starší přitom nejsou demokraticky zvolenými zástupci lidu na základě volebního programu, nýbrž dostávají důvěru, aby jako služebníci Krista církev spravovali nejlépe podle svého svědomí. Na celocírkevní rovině je obdobou staršovstva Rada (sr. Zásady, čl. 128).
• Součástí konference jako nejvyššího orgánu však jsou vedle delegátů sborů (kongregační prvek) také v presbyterním duchu ordinovaní kazatelé.

Uvedené prvky presbyterně kongregačního zřízení jsou jen pro příklad kontinuity navrhovaného řádu s tradicí církve. Možná by šlo uvést trefnější příklady.

Církev bratrská je tedy dobrovolným svazkem sborů, které se společně zavazují ke společnému a jednotnému postupu v některých zásadních otázkách. Následující seznam je pokusem tyto věci stručně vyjmenovat na jednom místě. Určitě v něm něco chybí a také by to šlo říci lépe...

• Společné vyznání křesťanské víry, která staví na staronových objevech reformace (je přitom bližší kalvínské než luterské linii) a ve 20. století se identifikovalo s důrazy evangelikálního hnutí.
• Jednotná ordinace kazatele (zejm. správců sborů) a diakonů. K tomu patří také centrální mzdový systém a systém přesunů kazatelů po určitém počtu let.
• Shodné kongregačně presbyterní uspořádání celé církve, které dává sborům velkou autonomii spolu s efektivní nadsborovou spoluprací, která dává sboru možnosti, které by jinak neměly.
• Společné úkoly vymezené v §42.
• Svornost v dodržování toho, co bylo domluveno na společné konferenci.

Pak je tu také otázka požadavku na teologické vzdělání kazatelů církve (§211). Návrh vychází z dosavadní praxe, kterou považuji za velmi vhodnou – budoucí kazatel je motivován také církví, aby si nějaké vzdělání doplnil, ukončené vzdělání však není podmínkou. Díky tomu dnes máme v církvi pestré složení kazatelského sboru, lidi s technickým vzděláním a profesní zkušeností, hloubavé filozofické typy, pragmaticky orientované osobnosti, podnikatele a průkopníky. Církev z této pestrosti těží tisícero různými způsoby. Máme kazatele schopné se zapojit do velmi specifických služeb (např. vězeňští kaplani, organizátoři, umělecky orientované služby). Kdybychom již pro nástup do vikariátu nebo před ordinací žádali ukončené vzdělání, bude církev omezena na ty, kteří jsou schopni teologii dostudovat – mají vhodné životní podmínky a také osobnostní předpoklady. Jako ředitel ETS potkávám řadu schopných a obdarovaných lidí, kteří na semináři teologii nedostudují, přesto bych se neváhal svěřit do jejich pastýřské péče a rád bych čerpal z jejich výkladu Písma. Můj argument je tedy na rovině personalistiky spíše než duchovní kvalifikace. Požadavek ukončeného teologického vzdělání by podle mne v příštích 20 nebo 30 letech vedl k citelné proměně kazatelského sboru. Měli bychom více lidí jazykově a filozoficky vybavených, ale myslím, že bychom postrádali lidi s jasným tahem v dalších oblastech služby, mimo jiné evangelisty.
(doplněno 29. listopadu 2016) Pohledem společnosti je jistě silnou stránkou navrženého řádu to, že obsahuje řadu věcí, které se očekávají v každých stanovách a které v dosavadním řádu nejsou.
(doplněno 30. listopadu 2016) Někteří se možná podivují, proč následující připomínky k návrhu řádu zveřejňuji až necelý týden před schvalováním.

• Své připomínky v tomto duchu jsem poprvé komisi dával na podzim 2015 (tehdy šlo pochopitelně o připomínky k jinému textu), jejich zapracování jsem v následující verzi nebyl schopen vysledovat (což je v pořádku, připomínky druhých lidí mohly být v konfliktu s těmi mými, které navíc nejsou ani geniální ani neomylné).
• Další připomínky k červnové verzi jsme ve staršovstvu dávali v řádném termínu v říjnu t.r.
• Konečná podoba textu rozesílaná 24. října se v lecčem liší od té červnové, takže jsem zjistil, že nestačí pročíst si paragrafy, které jsme v září připomínkovali. Bylo třeba znovu číst dokument jako celek. Zabralo mi to možná dvě desítky hodin. Tuto činnost dělám po večerech a trvalo mi to měsíc...
• Zde se pokouším reagovat na výsledek práce, který v této podobě nebyl do 24. října dostupný. Rozumím však tomu, jak složité je do starších i kazatelů dostat konkrétní a věcnou reakci na dokument tohoto typu. Soucítím se členy týmu, který na řádu pracoval. Za jejich činnost jsem vděčný.

Drobnosti, jednotlivosti

Nadpisy kolem §24 jsou trochu zmatené. Členské otázky začínají již v §10. Nadpis „formální náležitosti“ (§31) by mohl být nadpisem většiny odstavců v řádu, je tudíž nic neříkající.
Mají-li být ustanovení řádu brána vážně, vyvstává místy otázka, zda je nutné to, co je stanoveno.

• §11: členství vzniká složením slibu během bohoslužby. Znamená to, že člověk upoutaný na lůžko se nemůže stát členem sboru? Představoval bych si, že staršovstvo jej může za člena přijmout a on může členský slib složit v kroužku bratří a sester u sebe doma či v nemocničním zařízení. Pokud však sliv během bohoslužby řád výslovně stanovuje, pak bez této okolnosti není členství platné. Toto se mi jeví jako zbytečné.
• §12: rozhodnutí o přijetí člena je „ohlášeno sboru spolu s představením uchazeče“. Opět, znamená to, že není-li uchazeč představen, je celý proces napadnutelný?
• §75 uvádí minimální frekvenci porad staršovstva: Jako zbytečný mi přijde údaj, že během jednoho roku se alespoň 2x musí sejít celosborové staršovstvo spolu se staršovstvem samostatné stanice. Důležitější podle mne je, aby takových setkání bylo přiměřeně situaci. Někde bude minimum 3x, jinde 1x.
• §241 říká, že Rada může pozastavit služební poměř „také“ v důsledku kázeňského opatření. Slovo „také“ dává najevo, že existují i další důvody, které jsou buď jmenované na jiném místě nebo nejsou jmenované vůbec. To je myslím matoucí. Podobně neurčitě rozšiřujícím významem působí slova „mezi jinými“ ve větě, která popisuje důvody k ukončení služebního poměru (§242): „Za nesplnění zvláštních požadavků, které jsou důvodem k ukončení služebního poměru a odvolání osob ze služby v CB se mezi jinými kázeňskými případy řadí...“ Odvolání ze služebního poměru by nemělo být konáno na základě seznamu přestupků, který lze libovolně rozšiřovat.
• §250 mluví o kázni, která je „vedení k pokání“. Nevím, zda z toho všichni jednoznačně chápou, že v Kristově církvi se nekázní ti, kteří svých hříchů litují a činí pokání. První stupeň kázně podle Ježíšových slov (osobní napomenutí) je z mnoha důvodů. Druhý a další stupeň kázně však je vždy jen z jediného důvodu – neochoty uznat chybu a činit pokání, tedy z nekajícnosti. Možná by stálo za to říci to v řádu jasněji. Někteří křesťané totiž mají pocit, že za některé hříchy se musí káznit vždy, bez ohledu na kajícnost či nekajícnost dotyčné osoby.

Některé jednotlivosti svědčí o poctivé snaze postihnout toho v řádu co nejvíce... až moc:

• §30 se celý jeví jako snaha stanovit vše do posledního puntíku. Misionáři, které náš sbor vyslal do ciziny a pro které jsme i nadále jejich domovským společenstvím, však do ustanovení paragrafu nezapadají. S největší pravděpodobností by je mrzelo, kdybychom je ze sboru vyloučili vlastně bez důvodu. Nejsem však pro doplnění výjimky misionářů do tohoto paragrafu, ale spíše pro jeho zrušení.
• §42 jmenuje společné úkoly všech sborů: Každé ze jmenovaných oblastí má v církvi svou historii, a různě intenzívní či dlouhou. Možná by nebylo od věci doplnit slova jako „zpravidla, podle potřeby“, případně vyjmenovat těch několik málo, které jsou výslovně závazkem každého sboru, který chce být ve svazku CB.

Zpověď je v řádu chápána jako služba výhradně od kazatele (§24). Chápu, že autoři se snaží zapracovat českou legislativu (odkaz na příslušný paragraf zákona o zpovědním tajemství však v řádu i tak chybí). Neodpovídá to však ani Písmu ani praxi v církvi.
Požehnání dětem je z nějakého zvláštního důvodu chápáno jako alternativa křtu nemluvňat a stojí bok po boku svátostem (§100), jakoby požehnání nemělo být vyprošováno všem dětem, ať již se jejich rodiče rozhodnou pro křest nemluvněte či nikoli.
§112 umožňuje kazateli, aby kvůli svému svědomí nesloužil při svatební bohoslužbě. Nabízí se otázka, zda je důvodem důraz na celibát nebo svátostné chápání sňatku. Také to ve mě probouzí soucit s těmi zastupiteli měst a obcí, kteří takovou možnost nemají a musejí bez milosti oddat každého, kdo chce vstoupit do manželství a je způsobilý... Ale vím, že takto je to v platném řádu.
§190 je formulován jako konečný výčet účelových zařízení a škol. V takovém případě mi tam chybí např. služby misijní agentury. A vůbec je otázka, zda tento paragraf má být taxativním výčtem.
§240 mluví o mandátu vikáře, který „zaniká ... uplynutím stanovené doby“. Jelikož jsem zažil, jak byl Radou v jednom případě uskutečněn „zánik vikariátu“, mám z takového ustanovení obavu. Tehdy byl „zánik“ dotyčnému s několika týdenním skluzem prostě oznámen e-mailem... Podobně §236 mimo jiné říká, že v konkrétní situaci „mandát kazatele zaniká“.
§252, II. stupeň kázně vkládá velikou zodpovědnost na členy staršovstev (resp. Rady), kteří nesmí přeslechnout upozornění na potřebu druhého stupně kázně. Přitom není třeba velké fantazie k tomu si představit, jak nenápadně někteří taktní lidé upozorňují na selhání druhých. Lidé, kterým toto ustanovení odpírá možnost kázně za přítomnosti svědka, si pak právem mohou o starších (resp. Radě) myslet, že takový hřích záměrně přikrývají, zatímco ti se budou bránit, že o ničem nevědí. Ustanovení sice chrání kazatele před kritikou, ale deformuje vztahy.
§258 ukončením kázně není „zrušení kázeňského opatření“, ale obnovení společenství s dotyčným člověkem. Podobně odpojený elektroměr není zprovozněn zrušením plomby, kterou na elektroměr technici dali, nýbrž obnovením toku energie.
§267 uvozuje odvolací řád, ale z odstavce není docela jasné, že odvolací řád se týká nejen kázeňského či správního opatření, ale také dalších rozhodnutí.
§268 by někdo mohl vykládat tak, že se odvolání proti rozhodnutí Rady se týká pouze případů, které jsou vyjmenovány. Je třeba zřetelněji uvést, že se to týká všech rozhodnutí Rady. Zmíněné případy jsou jmenovitě uvedeny proto, aby ani v těchto zásadních otázkách nebylo pochyb o možnosti odvolání.
§276 stanoví, že sbory zachovávají mlčenlivost ohledně přijatých darů. V neziskovém sektoru je transparentnost (vč. financování) nemalou hodnotou. Stejně tak u politických stran. CB tak bude spolu s dalšími ekonomicky neprůhlednými církvemi zaostávat v této citlivé otázce. Navíc transparentnost se může stát jedním z pochopitelných kritérií na statut veřejně prospěšné organizace (srov. zákon 89/2014, §§146 -150). To může sbory připravit o nemalé finanční zdroje. Nechápu, koho a před čím toto ustanovení chrání.
§§284 a dále o hospodaření s majetkem církve neuvádí, že v případě účelových zařízení a škol je třeba předchozí souhlas samotných zařízení nebo škol. Opět vycházím ze zkušenosti, kdy si někteří zodpovědnost vykládají tak, že se nemusí ptát těch, kterých se dané rozhodnutí zásadně týká.

Možné slabiny

Odvrácenou stranou právního charakteru řádu jsou následující skutečnosti:

• Takto pojatý řád církve je nový typ dokumentu, který v této podobě, rozsahu a soustavnosti doposud od roku 1880 v naší církvi nebyl. Je otázkou, zda to byla chyba či slabina. Také by se dalo ptát, v čem je současná situace v dějinách CB specifická, že si vyžádala tento přístup.
• Uvedené otázky jsou spíše skeptické, podezřívavé. Důvodem je, že církev Kristova trvale zápasí s institucionalizací. Podobně jako kdysi svým způsobem scholastika i současná fáze evropské kultury tíhne k přebytečné byrokracii, jakoby to podstatné šlo zajistit směrnicemi... Navíc církev nyní zažívá po duchovním rozvlažení 90. let období stagnace, možná únavy. To bývá doprovázeno utužováním struktur a posilováním těch spíše organizačních než organických prvků.
• A jde také o používaný jazyk „opatření“, jednou opatření kázeňské, jednou opatření správní, „formální náležitosti“ jakoby šlo o vyřizování pojistné škody, „služební poměr“ apod. Před modlitebnou stojí dva lidé. „A jak ty to máš církvi?“ „Já s ní mám služební poměr.“
• Ve snaze po právním dokumentu Bůh jako živá a jednající osoba, Pán a hlava církve, nehraje v řádu aktivní roli. Tak např. staršovstvo (§72) ani kazatel (§214 nebo od §229 dále) se podle tohoto řádu nezodpovídají Bohu. Husovské „odvolání ke Kristu“ by za této situace představovalo  podobný „úkrok stranou“ z celého systému jako tomu bylo v systému římsko katolického práva v 15. století. O co svěžeji zní Petrova výzva: Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy. (1Pt 5,4)

Kontrolní opatření ve věci pracovních úvazků v církvi: §243 pochopitelně a jistě správně říká, že pracovní smlouvu se správcem sboru může uzavřít jen Rada CB. To je součást té základní dohody sborů, které tvoří Církev bratrskou. Vidím však jako zcela nadbytečné a v tomto případě škodlivé, když uvedený paragraf staršovstvu zakazuje uzavřít smlouvu s kýmkoliv, kdo by ve sboru vykonával duchovní činnost. Řád to říká tak, že zapovídá uzavřít smluvní vztah „na činnost vikáře, kazatele (jedná se zejména o výkon „faktické činnosti“ vikáře, kazatele aj., byť by bylo formálně označena jiným názvem)...“ (následují další zakázané role, které se sboru týkají méně). Pokud je ve sboru osoba s pastoračním obdarováním a staršovstvo by chtělo dotyčnou osobu finančně ohodnotit, protože služba přerostla míru dobrovolnictví, smlouvu s takovým člověkem musí uzavřít Rada, nikoli staršovstvo. Služba kazatele je přeci definována jako „výklad Bible a pastýřské vedení“ (Ústava, čl. 8, odst 2). Zrovna tak, když se někdo bude věnovat výkladu Bible. Vedoucí mládeže na částečný úvazek se velmi podobá vikáři, také tento případ tedy bude posuzovat Rada. Nevidím přidanou hodnotu tohoto centralizovaného postupu.
Měl jsem za to, že diakonská ordinace je mnohem blíže té kazatelské než třeba pověření celocírkevního pracovníka. Ale §241 mluví odlišně. Nerozumím tomu.
Pak je tu řízení církve:

• Celocírkevní finanční toky nejsou v řádu nijak zahrnuty. To je jistě v souladu se záměry komise připravující řád. Tyto otázky tedy mají být nadále řešeny konferenčními návrhy. Netvrdím, že to mělo být v řádu, jen si všímám, co vše tam není řešeno.
• V otázkách finančních a organizačních řád zrcadlí chod církve na počátku 21. století, kdy je ještě napojena na státní financování. Situaci samofinancování řád předjímá (dle mého soudu zřetelně) ve vztahu k odborům Rady, na které nemusí být v budoucnu dost peněz. Proto odbory nejsou nutné a jejich dnešní role je v zásadě přiřknuta Radě jako celku nebo jednotlivým osobám. V dalších oblastech však řád situaci samofinancování nepředjímá. Mám obavu, že takto postavený řád může některé problémy spíše vytvářet než řešit. Následují některé příklady:
• Nejasnosti ohledně schvalování finančních prostředků: Řád jasně stanovuje, do jaké výše může s financemi a majetkem nakládat staršovstvo, resp. Rada, a k čemu potřebuje souhlas členského shromáždění, resp. konference (§§280 a dále). Takto však hospodaří jen ten, kdo má všeho dost. Jakmile je rozpočet napjatý, je třeba především dobře plánovat, tedy pracovat s rozpočtem na další rok. Nejenže řád po nikom nežádá přípravu návrhu rozpočtu (ani po Radě CB, která to již léta dělá), ale ani nestanoví, kdo takový návrh rozpočtu schvaluje a kdo zodpovídá za jeho plnění. Tuto připomínku k řádu již komise dostala. Má tedy důvody, proč je do řádu nezačlenila. Tyto důvody by mne opravdu zajímaly. Je-li financí málo, jistě se stanou zdrojem tahanic a napjatých vztahů. Tomu by měl řád předejít jasným nastavením zodpovědností a dělby.
• Řád počítá se základní strukturou sboru, který je tvořen jedním silným jádrem kolem kterého jsou jako Měsíc kolem Země staničky či stanice směřující k samostatnosti. Jsou však sbory, kde „silné jádro“ dosti zesláblo a stanice vyrostla. Nebo se sbor skládá ze dvou srovnatelně silných společenství. Samofinancování v budoucnu může paletu možných kombinací ještě rozšířit. A řád s těmito možnostmi nepočítá. Jedinou možností je postup podle §98 o sboru se zvláštním statutem. Ten však schvaluje konference a jednání mohou být dosti zdlouhavá (rostoucí stanice nemusí mít energii na tento typ jednání). Na zvážení by mohlo být ustanovení §§89-97 pojmout tak, že je třeba tyto otázky výslovně ve sboru uspořádat ve vztahu mezi více centry sborového života. Nechat však na staršovstvech, aby toto dojednání uskutečnilo. Nebo je na zvážení vymyslet, otestovat a do řádu přímo začlenit alternativní uspořádání sboru s více srovnatelně silnými centry.

Novinky v řádu

Bylo by milé mít někde pohromadě vyjmenované novinky, které tento návrh řádu přináší oproti doposud platnému řádu. Nevím, zda je takový přehled někde dostupný. Zde uvádím, čeho jsem si všiml:

• Předstihové hlasování při volbě staršovstva do lokální uzavřené schránky (§62).
• Křest nutně spojený se členstvím (§102).
• Mandát Rady CB začíná k 1. září, nikoli k 1. lednu. Novinkou naopak není délka mandátu Rady CB (§174).
• Účelová zařízení a školy (§§190-195) dříve vůbec v řádu nebyly.
• Zpovědní rozhovor (§207-208).
• Služební poměr (od §229): Toto je delší dobu diskutovaná novinka, která rozliší ordinaci kazatelů (ta je v zásadě celoživotní) od volitelnosti kazatelů (ta podléhá různým dalším okolnostem). Nyní je však návrh rozvedený do velkých detailů, týká se nejen kazatelů.
• Zákaz, podle kterého nesmí staršovstvo uzavřít smluvní vztah s kýmkoliv na duchovní službu, aniž by to šlo přes Radu CB (§243). Viz výše. Ptám se, koho to před kým chrání? Nenapadá mě nic jiného, než že Rada tím získává větší kontrolu nad tím, co staršovstva dělají, a má další páku, kterou může na někoho vyvíjet tlak.
• Hlasování o setrvání kazatele na sboru je nyní v 7. a 13. roce od instalace. Řád počítá s tím, že hlasování bude v 8. a 12. roce (§238). Zajímalo by mě zdůvodnění této změny.
• §§106 a dále o sňatcích: v zásadě vychází z předchozího znění, vzkládání rukou však již neslouží jako to kritérium, které odlišuje jednotlivé způsoby svatební bohoslužby. Tento posun osobně vítám.
• §223 o kazatelích důchodcích: Nově řád uvádí dobu, po kterou nemůže být kazatel v důchodu zvolen do staršovstva ve sboru, v kterém jako kazatel sloužil, než do důchodu nastoupil. Není 7 let trochu dlouho?
• (doplněno 29. listopadu 2016) §186 spolu s §228 mění praxi celocírkevních pracovníků, tzv. tajemníků, možná i postavení odborů. Doposud byli voleni konferencí a zastávali někdy i poměrně samostatnou činnost - byli nejenom pomocníky Rady, ale také experty na danou oblast. Nový řád popisuje odbory jako poradní, podpůrné či výkonné orágány. Napříště již celocírkevní pracovník nemůže být zároveň předsedou odboru (§186). A konference bude schvalovat jen zřízení / zrušení místa celocírkevního pracovníka (to dává smysl, jde o finance sborů), osobu si vybere Rada.

Pár slov na závěr

Už to bude 10 let, co mne církev povolala do služby ředitele ETS a tak po mě chtěla, abych ve své službě propojil svět teologie a duchovního vedení se světem managementu. Naučil jsem se, že dokumenty tohoto typu jsou nesmírně důležité. Proto se také snažím být v diskuzi kolem řádu aktivní, nakolik mi to ostatní zodpovědnosti dovolují. Ano, nikdo mě o to neprosil, dokonce své připomínky mohu sdílet jen takto neformálně (s ohledem na předávání ředitelské služby jsem rezignoval jako člen staršovstva našeho sboru). Poslední roky mne také naučily, že ve spolupráci s vedením církve je třeba být obezřetný, neboť je to také zápas o moc. To vysvětluje pro někoho možná přehnanou opatrnost v předchozích připomínkách.
Doporučuji řád ke schválení? To záleží na tom, zda uvedené slabiny budeme považovat za závažné či nikoli. Tento text píši s rozpaky - takové množství práce, zkušeností a úsilí, které komise pro ústavu a řád v uplynulých několika letech věnovala přípravě tohoto dokumentu! Až se bojím, že někomu bude připadat, že si jejich práce nevážím. Tak to ale není, jejich úsilí a snahy si vážím. A užitek církve v příštích letech je pro mě vysoká hodnota. Mám za to, že navržený řád nemá kvalitu, která obstojí 10-20 let, a na kratší dobu nemá cenu řád schvalovat. Navíc, jednotlivosti lze v řádu opravit jednotlivými konferenčními návrhy, ale celkové pojetí řádu takto vyladit nelze. Sám nevím, zda by bylo dobré, aby byl řád v této podobě schválen...
Pokud někdo bude argumentovat tím, že řád musí být z důvodu legislativní nouze schválen, budu to považovat za nemístnou manipulaci a projev arogance vůči konferenci a jejím delegátům, kteří se v tom případě vůbec sjíždět nemuseli. V takovém případě totiž má být předložen dokument řešící přechodná ustanovení v případě nepřijetí řádu.

Přímluvná modlitba za církev v přechodu k samofinancování

Otče náš v nebesích

V sobotu 23. listopadu 2013 se sešlo necelých 190 zástupců ze 75 sborů Církve bratrské nad sedmi návrhy, které upravují ekonomické fungování této církve v několika málo příštích letech, tváří v tvář tomu, který nás stvořil a komu jsme dali svůj život. Přitom žádný z návrhů nebyl dle mého vysloveně špatný.

Posvěť se jméno Tvé

Liberečtí ve svém návrhu zdůraznili: „Máme velikou obavu, že masivní přerozdělování povede k úpadku CB. Za posledních 24 let jsme si zvykli na pohodlí. A dnes? Oběť která nás stejně nemine, chceme odložit...“ Ježíš o sobě řekl, že posvětil sám sebe na kříži za své učedníky, aby i oni byli posvěceni v pravdě. Jo, pravda, to je věc. Také pravda k sobě. I to liberečtí řekli: „Náš návrh není výrazem nedůvěry k ostatním sborům. Bojíme se sami sebe!“
Různé církve mají různé recepty na samofinancování. Pro Církev bratrskou je trvalý zdroj financí v dobrovolných příspěvcích členů církve. Vůbec nebyla řeč o investicích do budov nebo jiných obvyklých zdrojů majetku. Jestli lze mluvit o investici, pak do lidských zdrojů a prostě do „věci Evangelia“.

Přijď království Tvé

Když prosíme slovy „přijď království Tvé“, byť nemáme krále ani císaře již více než tři generace, je jasné, že jde o vliv, moc, o autoritu. Jedno z Ježíšových podobenství o Božím kralování ukazuje, jak moc má Hospodář rád efektivitu a hospodárnost. Ježíšův příměr o hřivnách, s kterými jeden hospodařil dobře a druhý špatně – také tam v diskuzi zazněl.
Církev patří Pánu, který ví, jak vypadá dobré hospodaření – bude s naším hospodařením spokojený? Asi nám nezáleží na názorech lidí tolik, jako na názoru toho, kdo nám to pak sečte všechno i s náhradami. Také transparentnost v nakládání s finančními i dalšími zdroji patří ke standardu dobrého hospodaření. V této mé prosbě je touha, abychom obstáli – aby ten, který vidí vše, řekl, že jsme si v té transparentnosti vedli obstojně.
V nekřesťanském světě platí, že moc jde ruku v ruce s ekonomickou silou. V církvi to však takto nefunguje. Který z návrhů vede ke zbohatnutí církve? Myslím, že ke zbohatnutí církve nevedou jen ty návrhy, které všechny náhrady považovaly za cizí prostředky svěřené do péče církve.

Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi

Hledali jsme společnou vůli v naději, že bude také vůlí Boží. Určitě lze obecně říci, že Boží vůlí je spravedlnost uskutečňovaná skrze milost a sebeobětující lásku. Co to ale znamená v situaci sborů, kde jeden je velký, jiný malý, jeden bohatší, druhý chudší. A když povážíme, že církev neumí hospodařit s většími prostředky, než jaké měla doposud k dispozici, co je rozumnější – hospodařit s velkým balíkem centrálně nebo ho rozdělit na mnoho malých částek? Navíc jsme se dnes rozhodovali o uspořádání na příští tři roky. Takže otázka zní, jak začít, abychom za 10 let byli opravdu o dost dál?
Hned několik návrhů obsahovalo požadavek použít náhrady (tedy nikoli příspěvky) výhradně pro obecně prospěšné účely. Jeden návrh to řešil centrálně, jiný decentralizovaně. Mě osobně se tento požadavek hodně líbil. Během diskuze však vyšlo mimo jiné najevo, že jednotliví delegáti si pod tím představují dost odlišné věci. A to je další otázka – naslouchání vůli společnosti. Pokud bychom vyšli cestou obecně prospěšných projektů, dělal bych to osobně jedině v naději, že tato cesta, jak najít Boží vůli, je pravdivější než jiné. Není posláním církve plnit přání zbytku společnosti – od toho je tu přece santa klaus. Ale hledání Boží vůle podle mého názoru musí obsahovat pečlivé naslouchání životní realitě.
Nakonec jsme se rozhodli, ale vítězný návrh neměl nějakou drtivou převahu. Rozhovor tedy pokračuje.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes

Po celý den jsem cítil v mnoha vystoupení delegátů i těch, kdo představovali některé návrhy, strach z nejistoty. Jak bych si přál, abychom byli lidmi víry do té míry, že strach sice cítíme jako všichni lidé, ale naše rozhodování jím není předurčeno! Některé sbory mají ještě nesplacené závazky, další by samofinancování v tuto chvíli zcela položilo na lopatky. Možná jsme si dávali v rozhovorech málo najevo péči jedněch o druhé, takže jsme obavy slabších sborů nerozptýlili starostlivou péčí a důvěrou ve svazek celé církve.
Ježíš nás učí prosit o chleba na dnešní den. Podle mne byl totiž velký prognostik! Očima člověka má každý den dost svého trápení. Boží oči totiž vidí každého vrabčáčka i květinku a zná potřeby všech. Líbil se mi příspěvek jednoho člena vedení církve, který připomněl, jak kdysi apoštolé praktické potřeby řešili delegováním a decentralizací, zatímco jednotu v hodnotách a identitě řešili centrálně. Dalším rozměrem pak je pracovat poctivě a s nadhledem dnes, ale netrápit se možnými riziky zítřka, o kterém nevím jak a na koho dolehnou.

Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům

A zde se dostáváme k dalšímu jádru zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi – křivda z minulosti. Církev tvoří lidé, kterým bylo odpuštěno víc, než kolik by kdy mohli splatit – Bůh přirovnává hříchy k dluhu, který velkoryse odpustil. Předat toto odpuštění dál je jediným skutečným důkazem, že jsem ho sám přijal. Cením si jasného příspěvku z Havířova, že jsme křivdy z minulosti vyčíslili na 760 mil. Kč místo toho, abychom je odpustili. Ježíšovo slovo o odpuštění je však druhou polovinou toho, co Bůh přikázal ústy Mojžíše, že každá krádež musí vrácena a má být ještě přidána jedna pětina.
Spravedlnost se musí potkat s milostí a sebeobětující láskou. Česká společnost prostřednictvím své politické reprezentace dala najevo, že křivda nastala a spravedlnost požaduje to vrátit. Nelze se omluvit za krádež bez vrácení nakradeného. A já jako občan této společnosti souhlasím, že krádež se má vrátit. Ač to během jednání nezaznělo, je podle mne nade vši pochybnost, že vnímáme křivdu za narovnanou a méně se cítím být občanem druhé kategorie. Česká společnost čestně uzavřela kapitolu komunistické snahy o vymýcení náboženství ekonomickým vydíráním.
Nyní se však také má dostat ke slovu ta milost a sebeobětující láska. Dostali jsme například, vyprávěl jeden delegát, od křesťanů ze západu dar na stavbu modlitebny se slovy, že vrátit to nechtějí, ať radši podobné prostředky pošleme zase dál, třeba na východ.

Neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od zlého

Všiml jsem si pokušení nepochopit, o co tu jde, zaměřit se na druhotná témata a nakonec neřešit to podstatné. Který z předložených návrhů vlastně řeší otázku přechodu církve do stavu finanční odluky? Asi nebudete překvapeni, že ne všechny to řeší. Pokušení mělo sílu, podle mého nakonec i ten vítězný návrh tomuto pokušení podlehl a řešil víc bezpečí než tento skutečný úkol, před kterým církev stojí. Měla to být zkouška, v které se osvědčíme, zbylo z toho pokušení, do kterého jsme spadli.
Co by mohlo být tím zlem? Kdo je ten zlý? Určitě je třeba dát si pozor na to, čemu Ježíš říkal hanlivě „Mamon“, tedy na finance a majetek. Peníze mají také pozitivní stránku, to nikdo nepopírá. To je však ta druhá strana. Mnoho zla mezi lidmi způsobuje touha po majetku, ziskuchtivost, závist a také velké objemy peněz, kvůli kterým jsou někteří schopni udělat neuvěřitelné věci. Kolik vztahů v rodinách a mezi přáteli skončilo kvůli penězům?! Je také možné, že peníze poškodí vztah české společnosti k církvi a také vztahy mezi církvemi a uvnitř jednotlivých církví. Vysvoboď nás od Zlého! Dobře děláme, když se toho střízlivě obáváme.