Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
V čem spočívá mezinárodní agrese? Buď se vzdáte části svých práv nebo (někteří) přijdete o život!
Co plyne z toho, že slovem „agrese“ popisujeme ne jednu, ale celou škálu situací? Nevýhodou je, že slovo agrese je velmi nepřesné. Na druhou stranu je vždy v sázce to nejcennější a každá reakce je oprávněná.
Co jsou ta základní práva, které agrese napadá? Územní celistvost a politická svrchovanost.
V čem spočívá „právnické paradigma“? Představme si státy jako by to byli jednotliví lidé. O konfliktech mezi státy pak můžeme uvažovat podobně jako o konfliktech mezi jednotlivci v jednom městě.
M. Walzer uvedl tři historické příklady – K. Marx, mnichovský princip, Finsko. V čem tyto příklady zapadají do právnického paradigmatu a v čem se ukazuje toto paradigma jako nevyhovující?
Válečný zločin zachycujeme slovem agrese: „Zlo, které agresor působí, je, že nutí muže a ženy, aby kvůli svým právům riskovali vlastní život. Znamená to konfrontovat je s volbou: vaše práva, nebo (některé) vaše životy!“ (113) Někteří se brání, jiní se podvolí. Boj je vždy ospravedlnitelný. „Ospravedlnění a preference jsou velice důležité: objasňují nejpozoruhodnější rysy pojetí agrese a zvláštní místo, jakou má agrese v teorii války.“ (113)
Jediným slovem „agrese“ popisujeme celou škálu velmi odlišných situací. V trestním právu rozlišujeme domácí násilí, loupež, vyděračství, útok s úmyslem zabít, jednotlivé stupně vraždy… V mezinárodním jazyce všemu říkáme agrese: „Agrese je jedinečný a nediferencovaný zločin, protože ve všech svých formách ohrožuje práva, za něž stojí za to zemřít.“ (116)
Práva politických společenství: To jsou právě ta, za která stojí zemřít, jmenovitě „územní celistvost a politická svrchovanost“. (116) Odvozují se od práv jednotlivců, které se projevují životem společenství. Příkladem je příběh Alsaska-Lotrynska, které roku 1871 získalo válkou Německo (na úkor Francie). V následujících desetiletích se ve Francii vedly diskuze o tom, zda a jak tato území získat zpět. Anglický filozof přející v této věci Francouzům Henry Sidgwick v roce 1891 přišel s argumentem nové uspořádání považovat za dočasné; ale i toto dočasné uspořádání časem vytvoří morální základ – největší vlastenci odejdou, nová vláda může být mírná a spravedlivá, lidé se s tím smíří; vyvolat válku za takto změněné situace znamená být agresorem. M. Walzer navrhuje vycházet z postoje těch, kdo na sporné půdě žijí (ať už ji vlastní či nikoli) podle hesla „Půda jde za národem.“ (119)
Právnické paradigma je pomůcka, která vytváří podobnost mezinárodních vztahů a vztahů mezi jednotlivci, mezi právy jednotlivců a států. Podobnost není úplná, ale i ve své omezené platnosti je pomocí. „Začněme se známým světem jednotlivců a práv nebo zločinů a trestů. Teorii agrese lze pak shrnout do šesti tvrzení.
- Existuje mezinárodní společenství nezávislých států.
- Toto mezinárodní společenství má zákon, který etabluje práva jeho členů – zejména právo na územní celistvost a politickou suverenitu.
- Jakékoli užití síly nebo bezprostřední hrozba silou ze strany jednoho státu proti politické suverenitě nebo územní celistvosti jiného státu značí agresi a jedná se o zločinný čin.
- Agrese ospravedlňuje dva druhy násilné reakce: válku na sebeobranu ze strany oběti a válku na prosazení zákona ze strany oběti a kteréhokoli dalšího člena mezinárodního společenství.
- Válku nemůže ospravedlnit nic jiného než agrese.
- Jakmile byl agresorský stát vojensky odražen, může být také potrestán.“ (128-130)
Putinův vpád na Ukrajinu popírá body 1, 2, 3. Walzer ukazuje, že z etického hlediska není problém, když by se k Ukrajině přidaly další státy, které se tak pokusí obnovit mezinárodní právní řád (bod 4).
Bod 5 hlasitě žaluje na Kreml – válku proti Ukrajině nemohou ospravedlnit, všechno, co říkají, jsou jen prázdná slova.
Bod 6 je teprve otázkou budoucnosti.
Na případnou námitku, že uvedené právnické paradigma a pojetí agrese je společenský konstrukt, který nemusí mít dlouhého trvání, namítá M. Walzer, že toto pojetí přetrvalo i přes 18. a 19. století, kdy se o násilí mezi státy uvažovalo velmi odlišně. „Běžný předpoklad v právnické literatuře oné doby zní, že stejně jako Hobbesovi jednotlivci mají státy vždycky právo bojovat. Analogie není vedena z domácího k mezinárodnímu společenství, ale z přirozeného stavu k mezinárodní anarchii.“ (131) Takto uvažoval také Bismarck a mnozí další. A stejně jejich přístup nepřevládl, naopak. Uvedené pojetí agrese a právnického paradigmatu tak M. Walzer považuje za nevyhnutelné kategorie. Příkladem je Karl Marx a jeho vyjádření k prusko-francouzské válce: Ve svých veřejných promluvách k 1. a 2. internacionále zcela v souladu s teorií agrese hájí obrannou válku Německa nebo odsuzuje agresivní válku Německa, ale v dopisech nemá žádné morální zábrany k agresi či válce bez jakéhokoliv morálního hlediska.
Přežije mezinárodní právní systém ruský vpád na Ukrajinu? M. Walzer ukazuje, že náš řád je starý řadu staletí… Kdo v dnešním světě obhájí dosavadní řád?
Argument pro ústupky: Morálně preferujeme odpor proti agresi. Zároveň tu bývá utilitární argument, že válce se lze vyhnout také ústupky agresorovi. V domácím právu jsou ústupky běžné, ale mrzí nás byť finanční ztráta ve prospěch agresora. V mezinárodním právu jde vždy o ústupky v právech států, které mají vysokou cenu.
Příkladem je Československo a mnichovský princip: M. Walzer odkazuje na knihu od Geralda Vanna, On the Law of War (1939). V ní „mnichovský princip“ G. Vann formuluje takto: Smluvní stát je povinen pomoci v obraně partnerovi; zároveň však může být jeho právo a také povinnost pokusit se napadeného partnera přimět k přijetí ústupků, které mohou zabránit „nejvyššímu zlu všeobecného konfliktu“, ovšem s podmínkou, že „takové vzdání se práv by ve skutečnosti neznamenalo kapitulaci jednou provždy před vládou násilí“. (139) Zmíněnou „vládu násilí“ vykládá M. Walzer jako „vládu lidí odhodlaných k neustálému užívání násilí, politiku genocidy, terorismu a zotročení. Pak by ústupky byly docela prostě neúspěšným pokusem odolat zlu ve světě.“ (140) Dohoda s Hitlerem je neobhajitelná.
Finsko se rozhodlo v zimě 1939-40 dohodu s Ruskem odmítnout a bojovat. Výsledkem nebylo uhájení hranic, ale posílení společných hodnot finské společnosti.
Kapitola ukázala velkou sílu „právnického paradigmatu“ při výkladu mezinárodní situace na základě podobností s tou domácí. V dalších kapitolách je třeba nabídnout několik potřebných revizí právě v mezinárodním kontextu.
