Modlitba v časech války

Měl jsem možnost strávit pět týdnů s ukrajinskými vojáky na cvičení. Mojí úlohou kaplana bylo připravit pro ně duchovní zázemí. Každý večer jsme se setkávali k večerním modlitbám ve 20 hodin. Někdy přišli Češi, jindy Češi i Ukrajinci, většinou však jen Ukrajinci. Nebývalo nám mnoho, často přišel jeden člověk (plus tlumočník), maximálně šest.

Protože věřím v moc božího Slova, přinesl jsem každý večer jednu modlitbu z Bible. Přečetli jsme si ji, abychom věděli, o čem zhruba je. Pár slovy jsem smysl modlitby rozvinul. Pak jsme se ji postupně po částech společně modlili – jeden přečetl větu, ostatní ji opakovali. Modlitbu jsem vytiskl na papír velikosti dlaně, takže ji každý měl a zůstala mu, mohl si ji strčit někam do maskáčů. I s písničkou na začátku a na konci to trvalo cca 30 min.

Modlitby jsou seřazené podle pořadí, v jakém jsme je četli. U žalmů je třeba si dát pozor na odlišnosti v číslování žalmů v hebrejském textu a v Septuagintě.

Biblické úryvky lze najít např. na stránkách bibleserver.com.

Žalm 10,12-18

Úryvek začíná jasnou prosbou, aby Bůh jednal, je to nejvýš potřeba, okolnosti jsou vážné: „Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované!“

S otázkou se Ukrajinci identifikují jednoznačně: „Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: Ty nic nevypátráš?“

Je dobré si připomínat, že Bůh vnímá. A to i když podle nás nic nedělá.

Žalm 16

Žalm obsahuje odlišné tóny.

Od počátku zní vděčně.

Je v něm však také napětí. Konflikt s druhými lidmi je docela ostrý.

Dalším tónem je dědičné území, místo k životu. Žalm vyznívá celkově radostně.

Žalm 23

David byl veliký válečník. Toto je jeho žalm.

Obsahuje v sobě několik různých emocí. Na začátku je to pocit bezpečí a spokojenosti: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ Jako kluk byl David pastýřem ovcí. A dokonce i jako dospělý je stále v tomto obrazu – jen on se stal ovcí a pastýřem je mu Hospodin. Rozvíjí tento pokojný až romantický obraz o zelených pastvinách.

Pak do toho vstoupí situace nebezpečí, „rokle stínů smrti“. Přítomnost pastýře nevylučuje blízkost smrti. Blízkost Hospodina ale zahání strach. Zmiňuje dva nástroje tehdejšího pastýře, berla a hůl. Těžko zjistit, co přesně to tehdy mohlo znamenat. Domnívám se, že jedno z toho byla zbraň proti dravcům jako byl medvěd nebo kočkovitá šelma. To druhé zase mohl být nástroj pro pastýřovo pohodlí a péči o ovečky.

Pak David vystoupí z obrazu oveček a přejde do běžného jazyka: „Před tváří mých nepřátel mi připravuješ stůl, hlavu mi olejem potíráš, kalich plníš, až přetéká.“ Nepřítel zůstává na dohled. Namazat si hlavu olejem představuje běžnou péči o pleť v subtropických podmínkách. Přetékající kalich je srozumitelný obraz hojnosti.

„Ano, dobrota a milosrdenství...“

Žalm 13

Jedna z těch opravdu asertivních biblických modliteb: Bože, jak dlouho ještě?!!!

Zde je tato odvážná otázka vztažena na situaci násilí, které Davidovi hrozí od jeho nepřátel. Nejde o ozbrojený konflikt celého národa, je to spíš osobní konflikt (dobře zapadá do té fáze Davidova života, kdy jej král Saul honil po krajině jako škodnou a snažil se ho zabít).

David se obává, aby „neusnul smrtí“.

Ten žalm mohl vznikat delší dobu. Jak se pozná, že někdo svou otázku myslí vážně? Jak se pozná, zda žalmista svou úvodní otázku myslel vážně? Jednoduše podle toho, že nepokračuje dál a svou otázku klidně zopakuje. Pak čeká…

Tento žalm není modlitba na 2 minuty, ale spíš na týdny. Závěrem celého období je spočinutí v božím milosrdenství.

Otčenáš

Kamarád mě naučil modlitbu Páně v ukrajinštině. Nejprve mě překvapilo, jak málo z nich se ji modlilo polohlasně se mnou. Při večerních modlitbách jsem si všiml, že se ji dotyčný modlil jinak, jsem si skoro jistý, že rusky. Domnívám se, že jde o obvyklou situaci, kdy mateřský jazyk zůstává u věřících lidí nejdéle v modlitbách, a to i v době, kdy už ve všech jiných oblastech života člověk přešel na jazyk svého okolí.

Jiná zajímavá věc spojená s modlitbou Páně. Ptal jsem se vojákyně, co pro ni tato modlitba znamená. Odpověděla: „Jako když zazvoním Pánu Bohu na dveře.“ (Také křižování se mi vysvětlili jako začátek jejich modlitby. To já se jako protestant prostě rovnou začnu modlit…) To je výmluvné přirovnání. Já tuto modlitbu vnímám jako jádro soustředěného rozhovoru s Pánem Bohem u něho v obýváku, ke kterému dojde po přivítání se, obvyklé výměně toho, jak se kdo má a co si host dá. A dalo by se namítat, že vůbec nejsme u Pána Boha jako hosté, ale jako plnohodnotní členové jeho rozsáhlé domácnosti…

Ale abych se dostal k modlitbě samé :) První polovina modlitby je hodně překvapivá: „Bože, buď tím, kým jsi, buď jím naplno!“ Tak bych svými slovy shrnul prosby: „Ať je svaté Tvé svaté jméno! Ať začneš jako král vládnout, vždy jsi králem světa! Ať se tvá vůle promítne do celého světa, protože tvojí vůlí vzniklo a stojí všechno, co je!“ Je válka podle boží vůle? Ne. Má Bůh možnosti překlopit vítězství na stranu Ukrajiny, která se oprávněně brání? Ano. Má Bůh možnosti donutit Kreml, aby přestal? Ano. Zbývá poslední otázka: Proč to tedy Pán Bůh neudělá? Odpověď čtu právě v první polovině modlitby, kterou Ježíš mistrně zformuloval, aby nám dal nahlédnout do božího srdce: Bůh se rád nechává prosit i za věci tak samozřejmé, jako je to, aby byl víc tím, kým je. Domýšlím se, že důvodem pro tento jeho postup je skutečnost, že On nám svou pasivitou (vědomým omezením se) vytváří prostor, v kterém se můžeme svobodně pohybovat (tuto myšlenku jsem poprvé četl u J. Molmanna, Bůh ve stvoření). Boží přístup k věci nám však ve chvílích, jako je tato, notně komplikuje život, respektive mnoho lidí o ten život přichází.

Co z toho plyne? Modleme se! Ne, není to zbytečné!! Bůh nakonec zasáhne, ale ne bez našich modliteb.

Žalm 144

Tato modlitba je vlastně poděkování. Alespoň tak začíná. Poděkování za výcvik, kterého se mu dostalo. Jde o vojenský výcvik!

V žalmu jsme hledali úryvky pro různé situace: Jaké věty mohu použít, když chci poděkovat? A co, když chci poprosit o ochranu? Které řádky použiji, když chci vyjádřit bolest? Nebo radost?

Prosbu za vítězství jsme našli ve slovech: „Udeř bleskem, rozptyl nepřátele, vypusť své šípy a uveď je v zmatek.“ Modlitba nežádá smrt nepřátel, prosí o to, aby vzali do zaječích. Božská taktika spočívá v demonstraci síly a ve způsobení zmatku v řadách nepřátel. Toto není ojedinělé místo, kde se boží taktika popisuje takto.

Prosbou o vítězství i obrazem naděje jsou slova: „Kéž jsou naši synové jak štěpy, urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru.“ A já si uvědomil tu hloubku. My zde cvičíme čtyřicátníky a padesátníky, kteří bojují proto, aby se jejich synové dožili zralého věku!

Žalm 32

Tento žalm jsme četli společně s příběhem o Davidově selhání, když nechal zabít vojáka proto, že mu mezitím doma svedl jeho ženu a ta teď čekala dítě (Druhá kniha Samuelova, kapitoly 11-12). To bylo jednu neděli večer. Účastníkům rozhovor přinesl myslím hodně podnětů, které šly k jádru věci – boží milosti.

Žalm 94

Je to jedna ze dvou modliteb v Bibli, kde je Bůh nazýván „mstitel“ (ještě Nahum). Protože je hodně dlouhá, rozdělil jsem ji na dva dny. První den jsme začali poslední částí žalmu (verše 16-23). Autor žalmu se ptá otázky, které zní víc jako řečnické: „Kdo se za mne postaví proti pachatelům ničemností?“ A má odpověď – boží milosrdenství je pro něho v pravou chvíli na správném místě: „Řeknu-li: ‚Ujíždí mi noha‘, podepře mě tvé milosrdenství, Hospodine.“

Ta druhá otázka už není tak rétorická: „Může být tvým spojencem trůn zhouby?“ Každé monoteistické náboženství řeší otázku vztahu mezi tím jediným všemocným bohem a zlem ve světě. Některé neuzná existenci zla (hinduismus). Křesťanství rozhodně uznává existenci zla i všemocného Boha. V tu chvíli je otázka, jaká je souvislost mezi zlem a Bohem, protože byť i jen jeho pasivita vůči zlu napáchá velké škody. Žalmista si tuto otázku položí. Odpoví na ni osobním vyznáním: „Hospodin je můj hrad nedobytný.“

Druhý den jsme vzali první část žalmu (verše 1-11). Do nebe volajícím problémem je, když někdo „vraždí vdovu a bezdomovce, sirotky zabíjejí“. Vyjmenované tři skupiny obyvatelstva jsou starověkou izraelskou definicí sociálně nejohroženějších skupin. Zajištění a práva se týkala pracujících mužů. Bezdomovce si můžeme představit také jako přistěhovalce.

Poselství žalmu je prosté: Msta patří Bohu. Jsi voják? Bojuj. Zabíjej. Ale nemsti se, to nech Bohu.

Čtvrtá kniha Mojžíšova 6,24-26

Celý popis kapitol 1-10 ukazuje, že putování Izraelců 40 let po poušti mělo vojenský ráz – s Egyptem se rozešli ve zlém, nyní před sebou mají vstup do zaslíbené země plné jiných obyvatel, sečetli bojovníky, jasně stanovili pořadí a místo jednotlivých kmenů, jedni na hrotu, další na bocích nebo vzadu, stanoven byl signál polnic. Vyráží na cestu. Ta cesta je nebezpečná. A toto je modlitba, kterou jim Hospodin dal na cestu.

• První požehnání zní velmi obecně: „Ať Hospodin ti žehná!“ Druhá polovina upřesňuje, že jde o ochranu jejich života: „A chrání tě!“
• Druhé a třetí požehnání na sebe navazuje. V obojím jde o „boží tvář“, jakoby Bůh nějakou tvář měl :) Slovem „tvář“ se myslí boží blízkost, jeho „přivrácená strana“, přízeň.
• Druhé požehnání nejprve obrazně popíše ten okamžik, kdy nám „boží tvář“ vyvstane jako jasná, světlá: „Ať Hospodin rozjasní tvář svou nad tebou!“ Ukrajinský překlad klade důraz na ten počátek: „Ať zazáří!“ Druhá polovina říká totéž nikoli obrazem, ale pojmově: „Ať je ti milostiv!“ Vždyť bez boží milosti se žádný kontakt Boha s námi neobejde. Milostí to vždy začíná.
• Třetí požehnání navazuje. Stalo se něco, co boží tvář zahalilo, Bůh se odvrátil, uhnul očima. Proto je třeba prosit: „Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář!“ Ukrajinský překlad zachycuje jiný pohyb hlavou: „Ať Hospodin zvedne k tobě svou tvář!“ V hebrejštině však je opravdu zřetelně ten obrat, otočení tváře zpět. A druhá polovina opět totéž zopakuje pojmově: „Ať obdaří tě pokojem!“
• Je to požehnání na nebezpečnou cestu, proto začíná prosbou za zachování holého života a zdraví. Protože je to cesta do zaslíbené země, závěre požehnání je šalóm, tak jako závěrem cesty bude šalóm. České slovo „pokoj“ zdaleka neobsahuje plnost toho, co šalóm. Ukrajinské „мир“ je opakem války.

prorok Abakuk 3,2.16-19

Příběh proroka Abakuka je mimořádný. Ptá se Boha, jak je to možné, že Babyloňané (Kaldejci) přitáhli na Jeruzalém a daří se jim?! Dostane odpověď, kterou nečeká: „Já totiž povolám Kaldejce, … aby se zmocnil příbytků, které mu nepatří.“ (Abk 1,6) A tak tu máme proroka, který nevyhlíží zázračné vysvobození, nadpřirozené vítězství. Místo toho vidíme proroka, který realisticky očekává zkázu a děsí se toho:

Hospodine, slyšel jsem tvou zprávu; bojím se o tvoje dílo, Hospodine, v tento čas je zachovej, v tento čas je uveď v známost. V nepokoji pamatuj na slitování! Uslyšel jsem o tom a celý se třesu, chci se ozvat a rty se mi chvějí; jako by kostižer zachvátil mé kosti, podlamují se pode mnou nohy. Budu však klidně očekávat den soužení, až přitáhnou a přepadnou lid.

I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat. Pro předního zpěváka za doprovodu strunných nástrojů.

Voják, který přišel na večerní modlitby, kde jsme se tuto modlitbu modlili, to vystihl. Po prvním přečtení řekl: „Počkej, počkej, já tomu nerozumím!“ A četl to znovu. Nechápal, kde se vzal ten obrat od zkázy k oslavě Boha. Okolnosti jeho života byly zcela iracionální, také jeho reakce se jeví iracionální.

Čtvrtá kniha Mojžíšova 10,35-36

Tahle modlitba má rytmus. Izraelci pod Mojžíšovým vedením vyráží na nebezpečnou cestu (viz úvod k modlitbě v kapitole 6). Před odchodem zaznívá bojovná modlitba, tedy vlastně dvě. Tu první Mojžíš pronášel, když všichni vyráželi. To mohlo být každé ráno, ale spíš to bylo s delšími odstupy. Druhou modlitbu Mojžíš pronášel, když dal Hospodin pokyn k táboření. Podle Čtvrté knihy Mojžíšovy, kapitoly 33 bylo těch tábořišť v průběhu 40 let putování pouští minimálně 10, ale seznam vyznívá víc jako výběr než jako úplný. Tuto modlitbu tedy máme v Bibli zapsanou jednou, ale ve skutečnosti je třeba ji tam číst desetkrát a pravděpodobně ještě mnohem častěji.

Když vyráželi na další nebezpečnou cestu, Mojžíš vyzýval Boha, aby také vyrazil, aby povstal, aby se dal do pohybu. Toto zvolání potkáváme v Bibli častěji: „Hospodine, povstaň!“ Např. Ž 10,12; 35,2; 44,27; 132,8, 2Let 6,41. Následující slova prozrazují, že Možíš Boha vyzýval k boji: „Ať se rozprchnou tvoji nepřátelé, ať před tebou utečou, kdo tě nenávidí!“ Dnes se tomu ve vojenské doktríně říká odstrašení. Nepřítel ani nebojuje, uteče. A nebo ani nezaútočí. Už jsme to potkali v Ž 144. Je to jedna z těch biblických forem modlitby za vítězství ve válce. Neprosíme o smrt nepřítele. Stačí, když uteče.

Když Izraelci zastavili, aby vybudovali tábor, vyzýval Mojžíš Boha, aby hlavní pozornost nyní věnoval jim: „Hospodine navrať se k desetitisícům izraelských šiků!“ Ani v tomto případě není výzva, aby se Bůh „vrátil, obrátil, navrátil“ nic neobvyklého (srov. Ž 60,3; 85,5, Pl 5,21).

Boj má právě tento rytmus: Vyjít a vrátit se. Proto je tato modlitba mimořádná, protože je právě v rytmu bojovníka.

Druhý dopis apoštola Pavla do Korintu 1,3-7

Modlitba je formulována obvyklým židovským způsobem v 1. století po Kristu – začíná se slovy „Požehnaný (jsi) Bože“, za kterými následuje slůvko „který“ a důvod vděčnosti. Pro zájemce je zajímavé se zamyslet detailně nad tím, jak apoštol Pavel na začátku oslovuje Boha a jakou roli v tom hraje Ježíšovo jméno.

Důvodem k apoštolově vděčnosti je skutečnost, že dvě věci patří k sobě – utrpení a útěcha. Život nemusí být jen utrpení, může být i útěcha. Bohu díky za to, že není jedno bez druhého!

V modlitbě je ještě jedna dvojice – my a vy. Tu modlitbu četl ukrajinský voják. A v tu chvíli to vyznělo ještě docela nově: Oni zažívají tíseň a těžkosti, ale zažívají také útěchu od Boha. My z dálky v České republice je pozorujeme a někteří občas cítíme tíseň, která se blíží a doléhá na nás. A oni nás svými zkušenostmi povzbuzují, že spolu s těžkostmi Bůh dává také útěchu. 

Žalm 26

Hlavní myšlenka je zřejmá: „Dopomoz mi Hospodine k právu!“ Žalmista je v situaci bezpráví či nějaké újmy. Modlitbou se to snaží změnit. Od Boha čeká, že se ho zastane.

Podpůrná myšlenka je také zřejmá: „Umývám si ruce v nevinnosti, při tvém oltáři se držím, Hospodine.“ David vyjmenovává seznam toho, co mluví pro jeho bezúhonnost. Jeho nevinnost je zřetelně argumentem, který má Boha přesvědčit, aby se ho zastal: „Já jsem přece žil bezúhonně, vykup mě, smiluj se nade mnou!“

Všimněme si však těch posledních citovaných slov: „Smiluj se nade mnou!“ David se holedbá svou nevinností, a přece prosí o smilování. Navíc celý žalm je prosbou – může si připadat v právu, přesto Boha prosí.

Žalm 18

Tento žalm je jedinečný. Úvodní informace uvádí, že modlitba patří do toho bodu Davidova života, kdy přestal být pronásledovaným štvancem a stal se respektovanou autoritou, králem. Žalm máme v Bibli dvakrát – jednou zde v knize žalmů, podruhé v knihách proroka Samuele, které popisují období vlády krále Saula a Davida. Obě verze jsou stejné.

Protože žalm je mimořádně dlouhý, vybral jsem z něho dva úryvky, které jsme četli dva dny po sobě. Byly to docela poslední dny na výcviku. Však je to žalm, který uzavírá jednu těžkou životní etapu. 

Slova: „Miluji tě vroucně, Hospodine!“ nepotkáváme v žalmech často, jen dvakrát.

Úvodní věty kupí označení Boha: skalní štít, pevná tvrz, vysvoboditel, skála, štít, roh spásy, nedobytný hrad.

A pak přijde myšlenka, kterou jsme tu ještě neměli, i když v Bibli se objevuje častěji: „V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu.“ Tou novou myšlenkou je to, že Bůh ho zachránil, až když byl opravdu hluboko v potížích. Nezachránil ho při běžných potížích, ani když to začínalo houstnout. Až když ho „ovinuly provazy smrti“, teprve tehdy ho Bůh zachránil.

Druhý úryvek je ze závěru a dává nahlédnout do Davidovy mysli válečníka, která však vyrůstá z jedinečného vědomí, že „ubránil mě, protože si mě oblíbil“ (verš 20):

• Vše začíná u Boha: „Kdo je skála, ne-li Bůh náš!“ (verš 32) 
• Bůh dává hbitost jeho nohám. (verš 34) 
• Bůh učí jeho ruce bojovat. (verš 35)
• Bůh ho chrání i posiluje. (verš 36-37) 
• Nepřítele dopadne a přemůže. (verš 38-39) 
• Dal mu statečnost, protože bojuje na jeho straně. (verš 40-41)
• Bůh nepomůže jeho nepřátelům. (verš 42) 
• Nepřátelé budou zničeni. (verš 43) 

Žalm vyústí v závazek, že David bude Hospodina chválit. Poslední věta zní jako douška.

Dvě poznámky na závěr

Někdo může namítnout, že tu jen vyprávím, co chytrého jsem jim k těmto modlitbám řekl. Já to ale prožívám ještě jinak. Mluvil jsem s Ukrajinci průběžně, chodil s nimi na výcvik, sledoval dynamiku jejich skupiny a vztahů mezi nimi, vnímal nálady. To vše jsem zohlednil při výběru žalmů i výběru toho, jaké informace zmínit. Navíc mám tu zkušenost, že v interakci s druhými lidmi oni jakoby sami ze mne svými otázkami a slovními i neverbálními způsoby vytahovali to, co je zajímá. Také je možné, že se mýlím. Nicméně zde prezentuji výsledek tohoto procesu.

Vůbec jsem nenašel odvahu číst s Ukrajinci žalm 79, který jinak v dějinách křesťanské církve byl s válečným nebezpečím opakovaně spojován. Na můj vkus je těžké u tohoto žalmu udržet rozdíl mezi zemí zaslíbenou Abrahamovi a pak darovanou jeho potomkům, a mezi vlastí třeba nás západních Slovanů nebo zrovna Ukrajinců. Až příliš ten žalm vyznívá jako svolávání ke svaté válce. Proto jsem ho vynechal.

Letošní slavení a truchlení o vánocích 2023

Lidé z jakékoliv kultury vyjadřují dvojí – radost a zármutek. Nám se to letos sešlo: 21. prosince střílel jakýsi šílenec jen tak do lidí a zároveň se připravujeme na vánoční svátky. Škoda, že se ten šílenec chystal na střelbu místo toho, aby se chystal na slavení Ježíšova narození…
„Psali na internetu, že zítra bude státní smutek. Co to znamená?“ „No, asi hlavně to, že vlajky budou na půl žerdi...“ Přemýšlím na tím, jak konkrétně v české kultuře vyjadřujeme smutek.
Nejdřív jsem měl potřebu informací. Mám-li prožívat smutek, potřebuji na to mít dost informací. Nevím, podle čeho poznat, kdy už jich je dost. Ze začátku jsem skoro fyzicky na duši vnímal, že nemám dost informací. Pak už jsem jich měl dost na to, abych se trochu ponořil do sebe, rovnal si to v hlavě, prožíval to.
Mnozí lidé se vypravili na místo. Taky jsme tam šli zapálit svíčku. Pro mě osobně se v tom potkává dvojí – chtěl jsem těm událostem věnovat čas a procházka tomu pomáhá. Povídali jsme si o tom, trochu smutnili, trochu se rozčilovali, občas také mluvili o něčem úplně jiném a pak se zase řeč stočila k tomu, kam jdeme a proč. Ta cesta na místo činu tomu opravdu pomáhá.
Po telefonu jsem si o tom všem povídal s příbuznými a kamarády. Já jim popisoval, co se mi honí hlavou, oni zase, co se honí hlavou jim. Když vylíčím to své, dostane to v mé duši trochu jiný tvar. Když slyším to jejich, vnáší to do mého srdce nové podněty.
V sobotu 23. prosince jsme v poledne drželi minutu ticha. Díval jsem se přitom z okna, poslouchal zvony a přemýšlel, zda ti, kterých se to přímo a osobně dotklo, cítí, jak na ně všichni myslíme. Byl to takový pocit sounáležitosti nás všech s některými z nás.
Česká tisková kancelář, ČTK, shrnula slova prezidenta P. Pavla na tiskovce vlády 21. prosince večer takto: „Česko nyní podle prezidenta potřebuje především pietu, zdrženlivost a soudržnost. Zdrženlivost umožní vše vyšetřit do posledního detailu, je ale také zapotřebí k tomu, aby se nezhoršovalo utrpení lidí. V dané situaci je potřeba najít vnitřní klid, ale také rozumná řešení, jak takovým situacím do budoucna předcházet, pokud to vůbec lze, řekl Pavel.“
Potřebujeme zdrženlivost ve vztahu k informacím. A vnitřní klid. Zdrženlivost chápu jako zkrocení touhy po šokujících informacích, prostě se spokojit s „prostou“ pravdou, i když zrovna není strhující. Ale možná tím myslel hlavně neobtěžovat druhé lidi přeposíláním kde čeho.
A vnitřní klid. To si nedovedu představit bez ticha, které potřebuji k tomu se s věcmi v životě vyrovnat. Tomu možná někdo říká meditace, pro mě to je modlitba.
Jak v naší současné kultuře prožíváme smutek? Co asi pozorovali cizinci, kteří zrovna jsou v ČR?
Rozhodně, letošní Vánoce jsou jiné.

Nenásilný odpor Ukrajinců

Zaujal mne článek z července tohoto roku, který přibližuje zkušenosti Ukrajinců s nenásilným odporem vůči ruské okupaci, titulek zněl: Partyzánem se může stát každý, aneb jak funguje ukrajinské hnutí odporu. Obsah článku byl převzatý z webu ukrajinské televize Hromadske, odkaz je zde: https://irozhl.as/hxS. Začalo mě to zajímat a tak jsem klikal a četl dál a dál.

Pod „nenásilným odporem“ si především představím to, co ve 20. století znamená Mahátma Gándhí nebo Martin Luther King - vytvořit ve společnosti i bez použití násilí tak nesnesitelné napětí, že donutí ke změně chování vládnoucí a ozbrojené složky.

Co si však pod nenásilným odporem představit na Ukrajině? Rozhodně nejde o dvě vzájemně se vylučující možnosti - armáda versus nenásilný odpor, o čemž svědčí už to, že občanský odpor na Ukrajině koordinuje přímo armáda.

1. Nejprve uvedu konkrétní příklady.
2. Pak přiblížím organizaci odporu.
3. Nakonec přiblížím zdroje informací, které jsem při psaní tohoto článku objevil.

Průběžně mě zajímají etické otázky, které v souvislosti s násilím vyvstávají. Tou asi nejzávažnější je: Kdo je kolaborant? Kdo všechno je kolaborant? A kteří z nich jsou oprávněně terčem násilných útoků (atentátů)? Jinou otázkou je fakt, že jsou lidé, kterým jejich svědomí nedovolí sáhnout po násilné obraně vlasti, také s ohledem na ně je dobré rozvíjet i nenásilné nástroje.

1. Příklady nenásilného odporu

Všichni jsme v médiích v prvních dnech okupace viděli demonstrace Ukrajinců v obcích, které Rusové obsadili. Největším příkladem bylo město Cherson, např. článek serveru Novinky.cz.

Odstraňování dopravních značek, které zhorší okupantům orientaci na křižovatkách, to známe dobře z našeho roku 1968.

Mnohé lidskoprávní organizace začaly od prvních dnů invaze mapovat válečné zločiny. Během půl roku se obzvlášť osvědčily a prosadily tři z nich. (Deza, str. 24)

Jiní šíří ukrajinské symboly a myšlenky, protiruská hesla - píší nápisy na plochy ve městě, tisknou a šíří letáky mezi lidmi, vyvěšují ukrajinské vlajky a strhávají ty ruské.

V některých městech vznikly sítě občanů, kteří sledovali pohyby ruských vojsk a dodávali informace ukrajinské armádě. Např. pomocí mobilní aplikace mohou občané armádě stisknutím jediného tlačítka dodávat informace o poloze raket a dronů, které je třeba sestřelit. (Echo24.cz)

Vliv má už i to udržovat kontakty s příbuznými v Rusku, kteří jsou vystaveni masírování pro-kremelských médií.

V obležených městech Černihiv a Sumy vznikly spojením aktivistů, zemědělců a lesních dělníků služby, které naváděly na bezpečný vjezd do města pro humanitární a jinou pomoc. (Deza, str. 23)

Po vzoru Majdanu vznikly SOS sítě, kde jedni žádají konkrétní pomoc, jiní konkrétní pomoc nabízí.

Např. v Chersonu dobrovolníci udržovali aktuální mapy kontrolních stanovišť a dalších překážek, které po městě zřizovala okupační armáda. (Deza, str. 23)

Včasnému odhalení sabotérů v dobývaném Kyjevu přispěly mezi jiným uzavřené sousedské skupiny na Telegramu, např. Podolianočka. (Deza, str. 23)

Dobrovolníci sbírají těla ruských padlých vojáků jako výraz toho, že chtějí i za těchto okolností zůstat lidmi. (pořad Svět bez obalu a Seznam Zprávy)

V některých okupovaných městech vznikly neoficiální paralelní samosprávy, např. ve městě Enerhodar, Cherson, Hi Prystan. (Deza, str. 23-24)

2. Koordinace a řízení nenásilného odporu

Odpor upravuje „zákon o národním odporu“ (č. 41/339, z roku 2021, Про основи національного спротиву). Ten byl schválen 16. července 2021 s platností od 1. ledna 2022.

Koordinací odboje je pověřeno Centrum národního odboje, https://sprotyv.mod.gov.ua/, které pracuje na základě výše uvedeného zákona (tak ukrajinská verze Wikipedie). Článek Českého rozhlasu z 16. července 2022 uvádí, že Centrum vzniklo letos v březnu (Svět ve 20 minutách).

Stránky Centra nabízejí ukrajinskou a anglickou verzi. Ta anglická přeloží popisky a texty na hlavní stránce a také denní zpravodajství o akcích odporu na okupovaných územích. Zbytek zůstává v ukrajinštině: návody, časopis a rektutační formulář pro pracovníky IT, PR, novináře a copywritery.

Podle informací uvedených přímo na stránce, Centrum založily a provozují Síly zvláštních operací ukrajinských ozbrojených sil. Důvody, proč je dobré, aby hnutí odporu koordinovala armáda, si můžeme leda domýšlet. Některé jsou však zřejmé - v mnoha ohledech jde totiž o válku v informační sféře (viz rekrutace přímo na stránkách ukrajinského Centra), některé informace od partyzánů se musí co nejrychleji dostat právě k vojákům (např. poloha ruských vojsk), v neposlední řadě aktivní formy odporu vyžadují disciplínu a leckteří „civilové“ při takovéto službě vlasti nasazují své životy, stejně jako vojáci. Další inspirací je místo občanského odporu v rámci ministerstva obrany Litvy, https://kam.lt/en/civil-resilience/.

3. Zdroje, které snad zaujmou i vás

Článek, který zazněl  v pořadu Českého rozhlasu Svět ve 20 minutách - Výběr z komentářů, analýz a reportáží zahraničních médií. 16. 7. 2022: Partyzánem se může stát každý, aneb jak funguje ukrajinské hnutí odporu. Tento díl připravil Miroslav Tomek. Obsah článku je převzatý z webu ukrajinské televize Hromadske.

• Dostupné on-line: https://irozhl.as/hxS

 

Internetové stránky ukrajinského Centra národního odboje

• https://sprotyv.mod.gov.ua/

Hned na úvodní stránce je ke stažení obecný návod k občanskému odporu, zejména na okupovaných územích (dokument pdf má 19 stran).

• Odkaz zde: https://bit.ly/3HWjLSg.
• Pro ty, kteří nemohou číst azbuku, zde je strojový překlad do češtiny pomocí služeb Google - je sice občas trochu zmatený, ale leccos je i tak docela jasné.
  

Zveřejněná verze č. 1 je ze 7. března 2022. To svědčí o tom, že materiál byl dobře připraven (nebylo třeba revize) nebo není prakticky moc používaný (takže nevadí, když je zastaralý). Hlavní zásady odporu zní:

• Vždy si připravte alibi.
• Používejte pomůcky běžně dostupné, např. na vašem pracovišti.
• Podnikejte kroky, z kterých mohou být podezíráni mnozí.
• Nebojte se udělat i kroky, z kterých můžete být obviněni přímo vy - mnohdy se z nich lze jednoduše vymluvit na vlastní hloupost nebo nepozornost.
• Když podniknete sabotáž, odolejte pokušení počkat na místě a vidět, jak to celé dopadne.
• Vybírejte si cíle, na které stačíte. Každý ať pracuje v rámci svých možností.
• Poškozujte pouze materiál, který budou používat okupanti.
• Nechlubte se nikomu svými úspěchy v boji proti okupantům.
• Neukládejte si informace ve svých elektronických zařízeních (ani tento návod).
• Používejte další bezpečností opatření dle vlastního uvážení.
  

Návod rozlišuje pasivní a aktivní občanský odpor. Příkladem pasivního odporu je to, když člověk ve svém zaměstnání dopustí, aby se nejprve spotřebovaly zásoby materiálu (např. průmyslové součástky nebo kancelářský papír), a teprve v tu chvíli začali řešit jejich doobjednání. Příkladem aktivního odporu (sabotáže) je např. předávání léků partyzánům nebo nalití cukerného sirupu do nádrže pohonných hmot u auta, jehož motor chcete vyřadit z provozu. Cílem odporu zjevně není porazit ruskou armádu, ale dát okupantům jasně najevo tisíci maličkostmi, že jsou nechtění. Metoda předpokládá, že se do odporu zapojí tisíce lidí - v tu chvíli může být dosaženo kýženého výsledku, totiž citelného tlaku na okupační síly. A pod tlakem jde všechno pomaleji a lidé dělají chyby.

 

Na půdě Mezinárodního katalánského mírového institutu (ICIP) vznikla kniha od F. Deza Ukrainian Nonviolent Civil Resistance in the Face of War. Analysis of trends, impacts and challenges of nonviolent action in Ukraine between February and June 2022. Česky: Ukrajinský nenásilný občanský odpor tváří v tvář válce. Analýza trendů, dopadů a otevřených výzev nenásilného odporu na Ukrajině od února do června roku 2022. [pdf dokument]

• Dostupné on-line: https://www.icip.cat/en/nonviolence-in-ukraine/. Barcelona: International Catalan Institute for Peace (ICIP), International Institute for Nonviolent Action (Novact), German Friedrich-Schiller-University Jena and German peacebuilding NGO Corridors - Dialogue through Cooperation. 2022.

Profesor Felip Deza posbíral a analyzoval 235 případů nenásilného odporu zejména v oblasti Chersonu a Záporoží v období únor až červen 2022. Rozlišují přitom, zda jde o akci na protest nebo na podporu. Odpor se může odehrávat ve třech rovinách: veřejné vyjádření, odmítnutí spolupráce, aktivní odpor. Následující tabulku převzal F. Deza z knihy Civil Resistance Tactics in the 21st Century (viz níže).

	Na protest	Na podporu
veřejné slovní vyjádření	odsouzení a nesouhlas	podpora a přesvědčování
odmítnutí spolupráce	porušování zákonů, neplnění úkolů, nečekané chování, které narušuje pořádek	odložení protestní nespolupráce s cílem získat na svou stranu a přesvědčit
aktivní odpor	konfrontace, snaha zastavit oponenta, narušit nebo změnit jeho způsob jednání	vznik nových institucí nebo chování, které může převzít iniciativu a moc

Uvedených 235 případů lze podle tabulky rozdělit takto: většinu, 148 ze všech sledovaných případů, tvoří veřejná slovní vyjádření, hlavně demonstrace, nápisy na budovách, vlajky a národní symboly; dále 51 projevů aktivního odporu a 36 odmítnutí spolupráce.

Z toho 131 nenásilných akcí proběhlo do konce března. Koncem března se rozjely dva velké projekty - mapování válečných zločinů a humanitární pomoc civilnímu obyvatelstvu. Duben přinesl ústup ruské armády na severu a přitvrzení okupační správy na jihu, tudíž snížení počtu projevů občanského odporu. Rozrostl se počet případů skryté pomoci ohroženým skupinám obyvatel, evakuace osob apod. Měsíc červen přinesl 29 případů odporu, kdy polovinu z nich tvoří odmítnutí spolupráce.

F. Deza se svými spolupracovníky sleduje účinek nenásilného odporu a vidí ho hned v sedmi oblastech: Narušování Ruských vojenských a politických cílů; podkopávání opor Putinova režimu; ochrana civilního obyvatelstva; posilování celkové odolnosti společnosti; posilování místní samosprávy; národní a regionální soudržnost; odpovědnost.

Kniha také mapuje více jak 100 leté kořeny ukrajinského nenásilného odporu, který se ještě rozrostl po roce 2014. Jako příklady lze uvést práci Pavola Kaliuka, neziskových organizací jako OPORA a další. Kyjevský mezinárodní sociologický institut v roce 2015 pořádal výzkum, který ukázal, že zvláště v případě ochrany obyvatelstva mnozí dávají přednost nenásilnému odporu před ozbrojeným odporem. Jinými slovy, současné dění na Ukrajině, zvláště na okupovaných územích, není myslitelné bez těch 8 let, kdy se na válku připravovala nejen armáda, ale také občanská společnost.

Institute for Peace Research and Security Policy při Universitě v Hamburku zveřejnil 4. dubna 2022 krátkou, leč výstižnou analýzu od doktora jménem Neil Renic. V ní mimo jiné uvádí: „Účinek těchto [nenásilných] akcí by neměl být přeceňován. Válka na Ukrajině je mimořádně násilná a nejspíš bude o to krvavější, čím více se bude blížit ke svému konci. Pochybuji o účinnosti čistě nenásilného odboje tam, kde nepříteli jde o vyhlazení (spíše než o podmanění). Nenásilí má své meze, ale zdaleka není bezmocné.“

• Dostupné on-line: https://ifsh.de/en/news-detail/non-violence-and-ukraine.

Nezisková organizace International Center on Nonviolent Conflict ve Washingtonu, D. C. v USA loni vydala knihu: Beer Michael, Maciej Bartkowksi, Julia Constantine. Civil Resistance Tactics in the 21st Century. Washington, D. C.: International Center on Nonviolent Conflict, 2021.

• Dostupná také on-line: https://www.nonviolent-conflict.org/resource/civil-resistance-tactics-in-the-21st-century/.

Ukrajinu lze najít v globálním seznamu nenásilných činů, který provozuje Swarthmore College na předměstí Philadelphie, USA:

• Dostupné on-line: https://nvdatabase.swarthmore.edu/browse/Ukraine/all/all/all/all.

Watson Institute for International and Public Affairs při Brown University ve státě Rhode Island v USA v rámci svého projektu „Cost of war“ (lidská, ekonomická, sociální a kulturní cena válek) zveřejnil informace pro učitele středních a vysokých škol s několika základními odkazy, které pomohou při přípravě hodiny na téma krize na Ukrajině:

• Dostupné on-line: https://watson.brown.edu/costsofwar/node/1033.
  

Vztahy mezi státy jsou jako vztahy mezi lidmi

Sledujeme válku dvou sousedů - Ruska a Ukrajiny. Sousedské vztahy jsou jedny z nejnáročnějších vztahů, které existují. Jak mezi lidmi, tak mezi státy. Běžně takto uvažujeme a mluvíme. Ale je vůbec vhodné, abychom vztahy států přirovnávali ke vztahům mezi lidmi? Taková analogie je srozumitelná, ale také v něčem zavádějící.

Tento článek na základě knihy Michaela Walzera Spravedlivé a nespravedlivé války - morální argumentace s historickými příklady (Praha: Academia, 2019) popisuje šest výjimek z této analogie, které M. Walzer říká "právnické paradigma".

Podívejme se nejprve na základní vymezení právnického paradigmatu: „Začněme se známým světem jednotlivců a práv nebo zločinů a trestů. Teorii agrese lze pak shrnout do šesti tvrzení:

1. Existuje mezinárodní společenství nezávislých států.
2. Toto mezinárodní společenství má zákon, který etabluje práva jeho členů – zejména právo na územní celistvost a politickou suverenitu.
3. Jakékoli užití síly nebo bezprostřední hrozba silou ze strany jednoho státu proti politické suverenitě nebo územní celistvosti jiného státu značí agresi a jedná se o zločinný čin.
4. Agrese ospravedlňuje dva druhy násilné reakce: válku na sebeobranu ze strany oběti a válku na prosazení zákona ze strany oběti a kteréhokoli dalšího člena mezinárodního společenství.
5. Válku nemůže ospravedlnit nic jiného než agrese.
6. Jakmile byl agresorský stát vojensky odražen, může být také potrestán.“ (128-130)

Toto pojetí se vyvinulo během několika posledních staletí a hlavní roli v tomto vývoji sehráli evropští (západní) myslitelé a události dvou světových válek. Jen pro strovnání: Myslitelé jako T. Hobbes nebo K. Marx také uvažovali o státech, jakoby to byli jednotlivci, jen si je představovali jako divochy, kteří mají neomezené možnosti se agresivně prosazovat na úkor druhých. I tito myslitelé jsou součástí vývoje, z kterého se zrodilo uspořádání světa po 2. světové válce.

Nyní se dostáváme k oněm 6 výjimkám v mezinárodních vztazích, kde právnické paradigma již začíná pokulhávat:

První: Stát musí bránit sám sebe, nejde zavolat mezinárodní policii, protože žádná taková není.

Jak by to asi řekli právníci: „Tváří v tvář válce státy mohou použít vojenskou sílu, kdykoli by neschopnost tak učinit vážně ohrozila jejich územní celistvost nebo politickou nezávislost.“ (str. 163) Nezbývá, než chránit sám sebe a za tímto účelem uzavírat nejrůznější spojenectví a spolupráci.

Druhá: V případě občanské války v jedné zemi se ostatní státy chovají jako policista, který hlídá, aby se ke konfliktu nepřidal nikdo další! A všichni pak společně čekají, jak to dopadne.

M. Walzer konkrétně řeší otázku intervence, tedy situace, kdy do občanské války v rámci první země vstoupí druhá země a snaží se zvrátit poměr sil. Třetí země, která se rozhodne do konfliktu vstoupit, buď může intervenovat (prosazovat své zájmy posílením jedné strany s cílem zvrátit poměr sil) nebo se rozhodne pro kontraintervenci, jejímž cílem je vrátit situaci zpátky k původnímu poměru sil a nechat původní strany konfliktu, aby si to vyřešily samy. (str. 198)

Třetí: Když poměry v jedné zemi směřují k tomu, že celá skupina obyvatelstva bude zabita, např. národnostní menšina.

M. Walzer zde mluví o tzv. humanitární intervenci. V takovém případě je myslitelné, aby ostatní země takový stát obsadily, masakry zastavily a přispěly k nastolení nového pořádku v zemi. (str. 198)

Čtvrtá: V občanském právu se viníci trestají mimo jiné proto, aby to ostatní odradilo. V mezinárodním právu tohle moc nefunguje.

Odstrašení spravedlivým potrestáním je v mezinárodním kontextu neefektivní a důvodů je více – malý počet aktérů, jejich počínání se neopakuje, aktéři mají kolektivní charakter, navíc není možné beze všeho omezovat práva jednotlivých občanů. M. Walzer shrnuje: „Zvláštní charakter mezinárodního společenství učinil plné prosazování domácího práva morálně neproveditelným." (str. 209)

Pátá: V mezinárodním právu nejde "pochytat zločince".

V mezinárodním právu nelze vzít zločince (stát) do vazby, soudit ho a případně omezit na jeho právech (obdoba vězení). Takové počínání by spíše rozšířilo než omezilo počet lidí, kteří budou vystaveni nátlaku a riziku. Navíc pochytání zločinců vyžaduje dobývání celého území, které opět dolehne na celé politické společenství, nejen hledané osoby. (217)

Šestá: Právnické paradigma nám nepomůže v situaci, kdy skupina obyvatelstva usiluje o národní osvobození a samostatnost.

Podobně jako u kontraintervence, ani v případě snah o národní osvobození neexistují žádná normativní práva (179). Dlužno dodat, že tuto poslední výjimku M. Walzer jen v textu jmenuje, aniž by ji uvedl v číslovaném seznamu.

Právnické paradigma je obzvlášť výstižné, pokud mezinárodní politiku států určují jednotlivci, typicky evropské monarchie v období po třicetileté válce nebo třeba diktátorské režimy současnosti - můžeme mluvit o tom, že stát se chová paranoidně, že zahraniční politika má rysy mezilidských vztahů jako je ješitnost, osobní křivdy, nevypočitatelnost apod.

Hlavní závěr, který z toho pro nás plyne: Pokud chceme, aby stávající uspořádání mezinárodních vztahů pod hlavičkou OSN a mezinárodního práva pokračovalo i nadále, nezbývá, než aby se o to zasadily všechny státy, které mají tuto stejnou vůli. Nečinností bychom jen vytvořili situaci, kdy nějaký stát bude sám sebe pasovat do role mezinárodní policie. A to by dlouhodobě nedělalo dobrotu, ať už by se jednalo o Rusko, Čínu, USA nebo EU. Hlasování ve valném shromáždění OSN je jedna z mála mezinárodních situací, kdy i menší státy mají hlas srovnatelný s těmi velkými a silnými.

Lež nebo přetvářka? Učme se od mistrů…

Tento článek navazuje na analýzu Putinova pokrytectví v jeho projevu 24. února 2022, Hodnoty, které Putin respektuje, i když nerad.

Putinův projev k výročí konce 2. světové války byl mnoha komentátory označen jako bez překvapení, nevýrazný, ospalý… To však neznamená, že by v něm nebylo vůbec nic zajímavého. V tomto textu se zamyslím nad jedním výrazným rysem tohoto projevu – Putin používá vhodná a výstižná slova, ovšem celkové sdělení je hodně mimo. Jedná se o bezostyšnou lež? Nebo je to spíše rafinovaná lež? Možná se prostě přetvařuje… Co z toho pro nás vyplývá? Zkusme mu docela vážně naslouchat. A kdo by se chtěl naučit klamat a lhát, zde má mistrný vzor.

Putin nejprve mluvil o samotném výročí konce války. Předchozí generace, které vybojovali vítězství ve 2. světové válce “...odkázali nám bdělost, aby se nemohly hrůzy nacismu opakovat.” Má pravdu v tom, že riziko opakování hrůz světové války je reálné, zejména když se Rusko vrhlo na Ukrajinu. Nyní již víme, že „denacifikace a demilitarizace“ Ukrajiny zahrnuje zabíjení všech obyvatel bez rozdílu nebo násilný odvoz dětí na převýchovu do Ruska. A ukazuje se, že je to plán, metoda, taktika. Od nacismu se to rozhodně liší v preciznosti, s kterou nacisté o všem vedli záznamy. Ale tento rozdíl mezi německou a sovětskou totalitou existoval vždy. Stručně, Putin má pravdu, že v dnešní situaci je na místě bdělost, aby se hrůzy nacismu neopakovaly. Jen to do té věty poskládal divně – Putin mluví o bdělosti Ruska, ve skutečnosti však jde o bdělost vůči Rusku.

Pak se Putin vrací k situaci na Donbasu na přelomu roku 2021 a 2022: “Otevřeně probíhala příprava k nové trestné operaci v Donbasu a vpádu na naše historické země včetně Krymu.” Co si pod tím představit? Třeba shromažďování vojáků a zbraní u hranic Donbasu, které všichni vidí a je to zcela otevřené, případně skryté plány na kybernetické a hybridní útoky na Ukrajinu, které vyšly najevo až po napadení Ukrajiny. Jenže je tu problém – Putin to říká na adresu Západu!!! Celé vyjádření je čistokrevnou lží, jednotlivá slova však jsou docela výstižná, např. o tom, že „otevřeně probíhala příprava k nové trestné operace“.

Na konci téhož odstavce, tedy věcně ještě k prosinci 2021, Putin tvrdí: “Blok NATO zahájil aktivní vojenskou kampaň za získání s námi sousedících území.” V prosinci nic takového nebylo na stole, ale Putin to říká v květnu 2022, kdy již Švédsko a Finsko podaly přihlášky do NATO. Opět něco je na tom, co Putin říká. Běžní Rusové si zprávy o rozšiřování NATO brzy přečtou v Kremlem cenzurovaných novinách. Jenže Putin to ve svém projevu posunul v čase do doby prosincových diplomatických snah! S trochou nadsázky by šlo říct, že tu „kampaň za vstup dalších zemí do NATO“ rozjel sám Putin.

Putin si také neodpustil zacílit svou kritiku na adresu USA. Z toho všeho, za co lze Spojené státy kritizovat, vybral následující: “...začaly mluvit o své výjimečnosti, tím ponižovali nejen celý svět ale i své satelity, kteří musejí předstírat, že si ničeho nevšímají a pokorně to vše polykají.” Opět, vhodně volená slova pro určitý typ velkopanského chování. Nemohu se však ubránit dojmu, že z něj mluví závist.

Přítomné vojáky povzbuzuje ujištěním, že bojují „za to, aby nikdo nezapomněl na lekce druhé světové války, aby nebylo místo pro katany a fašisty.” A to říká hlava státu, kde neonacisté mají dostatek prostoru či dokonce podporu z nejvyšších vládních vrstev!

Před koncem projevu zmiňuje zkušenosti Ruska z minulosti, kdy nepřátelé Ruska využívaly „bandy mezinárodních teroristů“ a „použili národní a náboženské nepřátelství, aby nás vnitřně oslabili a rozdělili”. Opět slova jsou vhodně volená – s válkou na Ukrajině souvisí teroristé, národní nepřátelství, i to náboženské nepřátelství, rozhodně pak snaha oslabit a rozdělit…

Uvedených šest výroků má jedno společné – Putin vyslovuje slova, která se mu se současnou situací asociují, v jeho mysli spolu souvisí a v tomto smyslu je na místě jim naslouchat, protože zrcadlí jeho hodnoty a postoje. Jen to vždy říká tak, aby to negativní světlo dopadlo na někoho jiného. Probouzí negativní emoce pojmy, které důvěrně zná. Čím srdce přetéká, to ústa mluví… byť na adresu druhých.

Úplně orvelovský je Putinův výrok v rámci projevu 18. března při výročí přičlenění Krymu k Rusku. Válku na Donbasu v letech 2014-2022 nazývá genocidou, která zahrnuje “trestní vojenskou výpravu, a to ne jednu, ty vyústily v obléhání, vystavily je systematickému ostřelování, následovalo letecké bombardování”. Ponechme stranou, že to neodpovídá právnímu významu pojmu genocida. Jednoduše, Putin zde popisuje velmi nežádoucí realitu, která je oprávněným důvodem k invazi na území jiného státu, která vyžaduje tvrdou a jednoznačnou reakci. Ale vždyť popisuje válku, kterou Rusko vede na Ukrajině! (Až na to letectvo, které by jistě také rád…) Říká genocida, přitom popisuje válku, vede válku, která se nevyhýbá vyhlazování! Genocida je válka, válka je genocida!

Coby věřící člověk a teolog si neodpustím upozornit také na přetvářku v již zmíněném proslovu z 18. března, kde se Putin odvážil citovat Ježíše: “A v tuto chvíli mi přichází na mysl, co sami znáte, ze svatého Písma: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.” Je pravda, že vojáci nasazení v boji nemají nikoho bližšího než druhé vojáky, kteří jsou jim náhradní rodinou. A toto pouto bývá velmi silné a může vést také k obětování vlastního života pro záchranu druhých. Ale nabízí se podezření – vztahy mezi vojáky jsou často pevné tam, kde spolu dlouhodobě slouží. Ruská armáda však během uplynulých měsíců prošla několikerým „přeskupením“, což znamená, že velké procento vojáků spolu slouží nově. Když k tomu připočteme prostou touhu přežít, neprofesionalitu mnohých, jsou realističtějším scénářem spíš snaha o holé přežití, spory a napětí v nesourodých jednotkách, než sebeobětující láska.

To pokrytectví však leží jinde. Ježíš tato slova řekl v předvečer vlastní smrti – on mluvil o sobě!!! „Nikdo nemá větší lásku k vám, než já, který ji zítra zaplatí vlastním životem.“ Putin však za nikoho život nenasazuje, naopak je tím, kdo své vojáky poslal na nesmyslnou smrt a teď tady vede „kecy o lásce“! V projevu z 9. května se k této myšlence vrátí, ale Ježíše už necituje: „jeden druhého chrání před kulkami a střepinami jako rodní bratři“. Asi není moc důvodů se domnívat, že Putinovi došlo, že minule přestřelil…

Závěr: Ať už se Putin přetvařuje nebo dokonce lže tak, že by nejraději zapřel i ten 'nos mezi očima', má smysl naslouchat slovům, která volí, protože ty mnohdy přesně vystihují to, o čem mluví, když se přetvařuje nebo lže.

Použité zdroje

Putin Vladimír. Парад Победы на Красной площади. Projev k výročí velkého vítězství 9. května 2022. Dostupné na: http://kremlin.ru/events/president/news/68366
Český simultánní překlad Milana Dvořáka, jak byl součástí vysílání ČT 24: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096902795-studio-6/222411010110509/

Hodnoty, které Putin respektuje, i když nerad - pokrytectví v projevu z 24. února 2022

Další příspěvek na tomto blogu bude věnován Putinovu projevu z 9. května 2022. Nejprve však k tomu únorovému.

1. Čtyři masky Kremlu

Putin je naštěstí coby řečník “uspávač hadů”. Nebezpečný je však v tom, že mluví podobně jako někteří náboženští extremisté - zaníceně, soustředěně, tempo řeči a tón svědčí o silném přesvědčení, které se snaží přenést na posluchače.

Projev je vlastně velmi dobře napsaný pro danou příležitost - opravdu má charakteristiky mluveného projevu, není to přednáška, je to projev. Krátké věty pochopí každý, žádné komplikované myšlenkové konstrukce, nepředpokládá, že si posluchač pamatuje detaily toho, co již bylo řečeno.

Naše země má důvěrnou zkušenost se žargonem komunistických představitelů. Tak například okupaci Československa se říkalo “bratrská pomoc”. Vládní rozhodnutí se nerodila ve vládě, ale v ústředním výboru komunistické strany. Závazek vůči lidu země se prakticky rovnal pokynu politické partaje, která sama sebe prohlásila za hlas lidu. Putinův slovník je v mnohém obdobný.

V Putinově projevu je možné spatřit hned čtyři pokrytectví, která jsou částečně funkční, maska stále ještě zakrývá část tváře, ale zároveň rozpor se skutečností je zjevný dost na to, aby pokrytectví bylo prozrazeno:

• Putin mluví jako oběť mezinárodního násilí. Zároveň však všem kolem vyhrožuje silou. Je to zjevný rozpor.
• Rusko podepisuje mezinárodní dokumenty, je součástí mezinárodních institucí a má potřebu budit dojem, že je vše v pořádku. Zároveň v praxi porušuje to, co podepisuje.
• Putin používá slovo svoboda, používá ho hodně. Jeho obsah je však docela jiný.
• Pokud jde o oprávněnost rozpoutání války, je postoj Kremlu nejvýstižněji popsán úslovím, zloděj volá, chyťte zloděje.

Tento esej je svou metodou induktivní - postupuje od jednotlivých prohlášení v projevu, detail za detailem až k zobecněným závěrům. Čtenáři lze doporučit, aby esej četl od konce :)

Odkaz na český překlad i ruský originál najde čtenář na konci eseje.

2. Proč je pokrytectví zajímavé

Sociolog a expert na válečnou etiku Michael Walzer v průběhu celé své kariéry poukazuje na to, že pokrytectví je bohatým zdrojem porozumění skrytým postojům, hodnotám a procesům. Jeden citát za mnohé:

V morálním životě není ignorance až tak běžná; nečestnost je mnohem obvyklejší. Dokonce i ti vojáci a státníci, kteří nepociťují muka [morálně] problematického rozhodnutí, obecně vědí, že by je měli pociťovat. … Nejjasnějším důkazem stability našich hodnot v čase je neměnný charakter lží, jaké říkají vojáci a státníci. Lžou, aby sami sebe ospravedlnili, a tak nám popisují charakteristické rysy spravedlnosti. Kdekoli nacházíme pokrytectví, nacházíme také morální poznání. (Spravedlivé a nespravedlivé války, str. 67)

Podstatou pokrytectví je rozdíl mezi skutečností a maskou (fasádou), mezi slovy a činy. Pokud je tento rozdíl dobře uchopitelný, pokrytectví vychází najevo a je možné je vztáhnout na ty případy, kdy máme pouze masku a slova, ale zatím nevyšla najevo skutečnost.

Walzer ukazuje na trvalé a skutečné hodnoty, které jsou v pokrytectví vysledovatelné. Dozvídáme se mnohé o pokrytci samém, také o jeho publiku a o tom, co si pokrytec o svém publiku myslí.

3. Rozkrýt Putinovo pokrytectví

Nejprve je třeba pokrytectví odhalit, teprve pak je možné sledovat, co vše se skrze ně dozvíme o morálních hodnotách, o pokrytcích a jejich okolí. Pokrytectví Putina proto nejprve rozkryjeme.

Pokrytectví se odhalí ve chvíli, kdy maska spadne a ukáže se skutečný obličej. Toto odhalení má v životě dvojí podobu. Především může pokrytectví odhalit běh událostí. Druhou formou odhalení je rozpor - nejdříve tvrdí něco, pak něco jiného, nejdříve něco tvrdí, ale něco jiného dělá.

Hlavním vodítkem nám proto budou ty pasáže jeho projevu, v kterých odkazuje na současné události, nebo je možné jeho slova porovnat s obecně dostupnými informacemi.

Rusko jen reaguje, je to sebeobrana

Putin vytváří obraz, že Rusko nemá jinou možnost, je pod tlakem a musí reagovat na nepříznivý tlak. Nejvýstižnější větou vykreslující Rusko jako obět mezinárodního útlaku je tato: “... naše činy, to je sebeobrana před hrozbami a ještě větší katastrofou…”

Ale popořadě. V úvodní větě Putin stanovil dvě témata projevu: Donbas a bezpečnost Ruska. Poté, co vykreslil situaci na Donbasu, přechází k druhému tématu. Bodem obratu je v jeho projevu věta: “Rusko se nemůže cítit ohroženo, nemůže existovat s permanentní hrozbou, která přichází z území dnešní Ukrajiny.” Pocit ohrožení spojuje obě témata v jeden celek.

Putin říká: “Nenechali nám naprosto žádnou možnost…” Opravdu si dává záležet, aby vše vypadalo jako obranná válka, že je zahnán do kouta agresí druhých.
Rozpor ve slovech je velmi zřejmý v odstavci adresovaném těm, kdo by byli “v pokušení zasáhnout”. Celý odstavec je velkou výhrůžkou každé třetí straně. Poslední větička však zní: “Doufám, že budu vyslyšen.” Chce, aby jeho výhrůžky vyzněly ruskému uchu tak, že Putin prosí a žádá.

Je obraz, který ve svém projevu Putin maluje, výsledkem upřímné bezvýchodnosti nebo spíše pokrytectví. Je Rusko opravdu tak bezmocné, obětí neústupnosti druhých? Nebo je to maska, kterou cíleně Putin svými slovy maluje? Na jedné straně je tu tento pocit ohrožení. Na druhé straně jsou tu silná slova o síle Ruska.

Slova o síle

V hlubokém napětí či rozporu s předchozím tónem projevu jsou Putinova silná slova o síle. Jestli je pravdou tíseň, v které se Rusko nachází, těžko může zároveň být Rusko tím, kdo diktuje světu své představy. A přece je v projevu obojí. Tento rozpor pro účely tohoto článku dostane označení pokrytectví č. 1.

Putin se vyhlášení války rozhodl označit za “uzavření kapitoly” (odst. “Zopakuji…”). Přemýšlejme, za jakých okolností může být válka považována za uzavření sporů? Takových případů mnoho není, protože většinou války spory ještě vyhrotí, posunou do další (hůře řešitelné) fáze. A přece jsou případy, kdy válka může spory zcela ukončit. Především v případě úspěšné genocidy. A dále v případě tak přesvědčivého vítězství, že je možné poraženému vnutit svou vůli (pokud lze násilné potlačení odporu považovat za uzavření kapitoly).

V závěru projevu jsou tři odstavce adresovány “občanům Ruska”. Začínají slovem “blahobyt” a končí slovem “vlast”, to je přímo učebnicové. Věty mezitím jsou o síle, kterou Rusko má ve všech možných podobách, zatímco západní “říše zla” má jen tupou sílu. Poslední odstavec adresovaný občanům Ruska stojí za větný rozbor (viz níže). Putinovi jde o hrubou sílu, ale obléká ji do slov pravdy, spravedlnosti, vlastenectví. Přitom nejde o nic jiného než prosté donucení ostatních k poslušnosti.

“...skutečná síla leží ve spravedlnosti a pravdě,

Podmět věty: SÍLA. Příslovečné určení místa: SPRAVEDLNOST A PRAVDA. Je to spravedlnost a pravda, které mají sílu? Nebo je to síla, která nabývá podoby, kterou lze případně nazvat spravedlnost a pravda?

která je na naší straně.

Vedlejší věta vztažná - co je na straně Ruska? Je to SÍLA nebo je to pravda?
Gramatika věty upřednostňuje SÍLU, protože “spravedlnost a pravda” by byly v množném čísle. Podle čeho poznáme tu sílu či spravedlnost a pravdu, o které je řeč? No přeci podle toho, že je na naší straně…

A pokud to tak je,

V ruštině věta vyznívá ne jako čiště podmiňovací věta, ale spíše: A když je to tak, pak těžko nesouhlasit, že…

potom je těžké nesouhlasit s tím,

Zbytečně matoucí věta, která obsahuje dva zápory: nesouhlasit s něčím a k tomu myšlenku, že je něco těžkého na to, aby se to udělalo snadno. V ruštině se však nejspíše jedná o běžný řečnický obrat.

že právě síla a připravenost k boji jsou základem nezávislosti a suverenity, jsou nezbytným základem,

Podmětem věty je tu SÍLA A PŘIPRAVENOST K BOJI. Už je úplně jasné, o jakou sílu má jít. Opět je to síla, která je v centru pozornosti. Předtím byla síla spojena se spravedlností a pravdou, nyní je přímo spojena s nezávislostí a suverenitou. To dává smysl, jde o “naši pravdu”, o “spravedlnost, kterou si nezávisle stanovujeme my sami”.

pouze na kterém je možné stavět svoji budoucnost, stavět svůj dům, svoji rodinu, svoji vlast."

Jak odlišný základ! Jak odlišná stavba budovaná na takovém základě!
V liberální demokracii stavíme na důstojnosti a svobodě jednotlivce, na kreativitě, vzdělání pro všechny, na ochraně slabých.

Úplně poslední věta dává celému projevu náležité vyznění: “Věřím ve vaši podporu, v neporazitelnou sílu, kterou nám dává láska k vlasti.” Projev se s posluchačem loučí silnými slovy o neporazitelné síle… lásky k vlasti…

Princip vztahů v postsovětském prostoru

Vyjděme z věty: “S xxxxxxx se chováme ke všem státům, které vznikly na postsovětském území. Vážíme si jejich samostatnosti a budeme si jí vážit i nadále a jako příklad uvádíme pomoc, kterou jsme poskytli Kazachstánu, kde proběhly tragické události, jež otřásly jeho integritou a celistvostí.” Sedmi křížky je ve větě nahrazeno slovo, které je třeba pečlivě vyložit. Putin zde říká, že chování Ruska k okolním státům je zřejmé z nedávných let. Pojďme objasnit smysl vykřížkovaného slova.

Jde o státy na “postsovětském území”. Rusko má k těmto státům jiný vztah než ke zbytku světa. Putin jmenuje Kazachstán, v dalším odstavci pak území Kavkazu z let 2000-2005, Krym, Sýrii, nakonec také Donbas v současnosti. Díky této Putinově nápovědě bychom zakřížkované slovo mohli nahradit prvními slabikami zmíněných států či území: KaKaKrySyDon. Jaký je tedy tento princip zahraniční politiky Ruska?

Semínka rozkolu a válčení zasetá na Kavkazu nesou právě nyní během války na Ukrajině své konkrétní ovoce - rozšíření území Ruska o Jižní Osetii již není jen teoretickou možností.

Touha po získání Krymu je dnes již očividná jako nos mezi očima.

Lednové události v Kazachstánu proběhly až s podivem korektně - vojáci přišli na pozvání místní vlády, po dvou týdnech opět zemi opustili. A Kazachstán se v dnešní spletité situaci chová alespoň částečně nezávisle. Co vše za tím však je, se můžeme jen domnívat. Možná to byla jen situace připravená právě pro takovýto argument, kterým může zmást mezinárodní společenství.

Princip ruské zahraniční politiky vůči zemím v postsovětském prostoru, to vykřížkované slovo KaKaKrySyDon, vyjadřuje zjevnou touhu po vlivu, nejlépe opětovného začlenění do Ruska.

O kousek později, v části adresované ukrajinským občanům zazní slova: “Nikomu nedovolím, aby se vměšoval do našich záležitostí, našich vztahů. Chceme je budovat tak, aby vytvořily nezbytné podmínky pro překonání všech překážek a bez ohledu na existenci národních hranic. Aby nás posílily zevnitř jako jeden velký celek. Věřím v tuto budoucnost.” Slova o "našich náležitostech" by mohla znamenat vnitřní záležitosti Ruské federace, proti tomu nemůže nikdo nic namítat, každý stát musí řešit svoji vnitřní bezpečnost. To se však vylučuje s následující větou, která mluví o podmínkách "bez ohledu na existenci národních hranic". Je tedy jasné, že má na mysli mezinárodní vztahy. Může tím myslet vztahy Ruska se Západem? To se zase vylučuje s vírou v budoucnost "jednoho velkého celku". "Našimi záležitostmi" tedy myslí vztahy Ruska s některými státy (především sousedními), které jsou dnes samostatné, ale Putin věří v budoucnost jednoho velkého celku. Tato část projevu je výslovně adresována Ukrajincům. Tím se tato interpretace jen potvrzuje. Odmítá jakékoliv vměšování mezinárodního společenství do vztahů Ruska s okolními státy v postsovětském prostoru!
Toto je věcný obsah principu KaKaKrySyDon - vztahy Ruska se zeměmi v postsovětském prostoru jsou určovány touhou Ruska po co největším vlivu, nejlépe jejich opětovném začlenění do jednoho státního celku. Nyní je již na místě prozradit, co je to vykřížkované slovo, které na počátku Putin použil pro to, aby popsal tento princip ruské zahraniční politiky: “S respektem se chováme ke všem státům, které vznikly na postsovětském území.” Nyní je už zřejmé, co v případě Kremlu znamená slovo “respekt”, je to především respekt k národním ruským zájmům.

Putinovo pokrytectví je až dětsky prosté - nejprve použije slova jako “respekt” nebo “samostatnost”, pak vcelku rozumně odkáže na chování Ruska v minulosti (které vyjadřuje pravý opak), aby nakonec zase řekl, že to vše je zcela v souladu s chartou OSN. A s dětskou důvěrou čeká, že si toho dospěláci nevšimnou. Pro účely tohoto článku dostane tento rozpor mezi slovy a skutečností označení pokrytectví č. 2.

Jak může vypadat svoboda

“Základem naší politiky je svoboda, svobodné volby, svobodný výběr vlastní budoucnosti a budoucnosti svých dětí.” Vycházejme tedy z toho, že Kreml chce svou politiku nazývat slovy “svoboda”. Co tím myslí a co si z toho máme vyvodit?
Příkladem odhaleného pokrytectví jsou události po anexi Krymu, které Putin v projevu nazývá “svobodný výběr” obyvatel Krymu a Sevastopolu (odst. “Považuji za důležité dodat…”). Také nepřekvapí slova o “dekorativních volebních procedurách” - to by žádného demokrata nenapadlo, že volby mohou být dekorativní. Ale Putinovi bychom to měli věřit, ví, o čem mluví.

Skutečný vhled do Putinova pojetí vnitřních poměrů Ruska poskytují jeho slova, kterými otevřel závěrečnou část adresovanou “krajanům”: “Jsem přesvědčen, že vojáci, kteří jsou věrni naší zemi a důstojníci ozbrojených sil Ruska, profesionálně a hrdinně splatí svůj dluh, svoji povinnost.” Putin poslání ozbrojených sil popisuje jako “dluh” (ruské slovo dolg překladatelé radši přeložili dvěma slovy: “svůj dluh, svoji povinnost”, nicméně ruské slovo především znamená pohledávku, dluh). Ruský voják nedělá nic, co by mohlo být pochváleno, oceněno - jednoduše splácí dluh. Pokud splní své povinnosti a položí přitom svůj život, splatil svůj dluh, je svobodný, nikdo nikomu není ničím povinován… Putin je si však vědom, že slovem dluh nemůže skončit, je třeba to zaonačit jinak. A tak pokračuje myšlenkou z opačného spektra mezilidských vztahů: “Spoléhám na konsolidovanou, vlasteneckou pozici všech stran parlamentu a veřejných sil.” Putin může Západu jen závidět tu konsolidovanou pozici vlád států a soukromých podniků i občanské veřejnosti a neziskovek. Ale zní to dobře, i když je to zřejmý kontrast: Na jedné straně všichni státu dluží svůj život, na druhé straně důvěra svěřená veřejné i soukromé sféře, službám i byznysu. Rozuzlení poskytuje další věta: “Což znamená, že řešení, která jsme přijali, splníme.” Putin přešel zpátky do množného čísla “my, Putin” přijal řešení, které je všem lidem úkolem a povinností. Důvěra je tu rozkazem.

Svoboda v pojetí Kremlu je v tomto článku označován jako pokrytectví č. 3.

Důvody k válce

Nyní se dostáváme po obsahové stránce k nejdelikátnější rovině Putinova projevu, k pokrytectví č. 4.

“Nekonečně dlouhých osm let jsme dělali všechno možné” na Donbase “politickou cestou, v míru”. Nyní obrací list, ohlašuje změnu. Dosavadní zapojení ruských vojáků na Donbase označuje za mír. Anebo se pro své publikum znovu distancuje od bojů na Donbase a tvrdí, že Kreml se na bojích nepodílel. Ať tak či tak, maska má vypadat tak, že Kreml je mírotvorce.

Ve stejnou chvíli prohlásil, že ukrajinské síly “se vzdaly mírového řešení konfliktu”. Toto je nesmírně silné vyjádření. Pokrytectví se odhaluje konfrontací se skutečností. Jak ve skutečnosti vypadá, když se někdo vzdá mírového řešení? V první chvíli to může vypadat tak, že odejde od vyjednávacího stolu. V důsledku to však vždy má podobu silové reakce, odmítnout mírové řešení znamená spustit silové řešení.

Stačí si položit otázku, kdo 12.-14. dubna 2014 sáhl na Donbasu po zbrani jako první? Byla to ukrajinská armáda? Nikoliv. A kdo 24. února 2022 překročil hranice druhého státu? Ruská nebo ukrajinská armáda? Ukrajinská to nebyla.

Ďábelskost lži, že se Ukrajina vzdala mírového řešení, spočívá v tom, že i kdyby na tom byla jen polovina pravdy, Rusku nezbývá, než reagovat také silou. Proto toto tvrzení zaznívá v úvodu argumentace, aby na něm mohl dál stavět. Když už někdo lže a chce znít přesvědčivě, musí lhát od první chvíle “na celou hubu”. Pokrytectví je jasné, Putin rozhodně nechce vypadat jako agresor.

Jeho slova také jasně ukazují, že si je vědom vstupu do nové etapy. I když patří k sovětské tradici, že válka je “jen” pokračováním či jinou formou diplomacie, přesto Putin ví, že nyní překračuje hranici a je třeba to vyložit tak, že za to nese odpovědnost někdo jiný.

Proto zazní druhá ďábelská věta adresovaná ukrajinským vojákům: “...veškerá odpovědnost za možné krveprolití leží na svědomí ukrajinského vládnoucího režimu.” S válkou je to tak, že nikdo si nemůže být jistý, kolik utrpení přinese, kdo všechno do ní bude stržen, války se zpravidla vymykají kontrole. Proto vědí všichni, i Putin, že odpovědnost za bolest a utrpení nese především ten, kdo válku rozpoutá. To je nevratný krok s dalekosáhlými následky. Pronesená věta zřetelně prozrazuje, že Putin je si vědom zodpovědnosti za rozpoutání války. Právě proto se to snaží hodit na někoho jiného.

4. Putinovo pokrytectví vypovídá

1. Násilník, co třese koleny

Obraz určený ruským občanům: Rusko je cílem zahraniční agrese, musí se bránit, jinou možnost nemá. Putin je silný vůdce, Rusko je silná země, nic ji neohrozí a nezastaví.

Putin ví, že strach ze zahraniční agrese mu u jeho publika přidá body. Nejedná se o strach, který by měli mít všichni obyvatelé Ruska. Jmenuje příhraniční oblasti v postsovětském prostoru, kde se ten zápas odehrává. Občané Ruska mohou být v klidu. Jejich vládce je ochrání, stará se o blaho říše.

Není dobré pro násilníka, když všichni vědí, že je násilník. Dlouhodobé chování Ruska vůči okolním státům je čitelné a konzistentní - násilné. Proč tedy tolik řečí o tom, že Rusko je donuceno se bránit, že všechno je jen sebeobrana, že jim okolí nedalo jinou možnost? Svým pokrytectvím Putin potvrzuje dlouhodobou morální hodnotu lidského soužití, že je-li někdo odhalen okolím jako násilník, dříve či později se všichni spojí proti němu a pokojně či násilně ho odstraní. A tak dělá, co může - alespoň slovy popírá své jednání, aby tím zmátl ty, kdo naslouchají jeho slovům víc než jeho činům.

Putin v projevu vyhrožuje silou a uctívá ji jako základ státnosti. Průběh války od počátku až do poloviny května, kdy vzniká tento text, odhalují další rozpor - Rusko není tak silné, jak Putin tvrdil. To však nemusí být pokrytectví, to může být důsledek lhaní sám sobě.

2. Překonání všech překážek bez ohledu na národní hranice

Kreml formálně potvrzuje chartu OSN, lidská práva a svobody, další dokumenty, které zakládají uspořádání světa po 2. světové válce. V praxi je však nezastává. Tak proč to podepisují a proč se snaží vypadat, že jsou plnoprávnými členy takových mezinárodních struktur?

Státy jsou si svým způsobem rovny, i když v jiných ohledech jsou jedny silné a druhé slabé. Putin ve svém projevu vysvětluje principy ruské mezinárodní politiky v postsovětském prostoru - rozporuplně. Používá slova “respekt, samostatnost, svrchovanost”, přitom však prakticky usiluje o jejich začlenění do Ruska, což odvážně vyjádřil vírou v “jeden velký celek”. Když káně píská nad krajinou, všichni ví, že se chce najíst, každá myš ví, že jí jde o život. Proč tedy Kreml neřekne rovnou, že jeho národním zájmem je podmanit si okolní státy silou, nejprve ty, které tvořily SSSR, posléze i všechny ostatní? Ten důvod je prostý: Dost dobře nejde druhé skupině lidí říci, že si je “dám k obědu”, protože na základní rovině jsou si státní celky rovny. Proto se i takový diktátor jako je Putin kroutí a přetvařuje, aby neřekl víc, než kolik je možné říct. Jeho vlastní publikum by s tím mělo problém.

Toto pokrytectví je obzvláště zajímavé tím, jak je do očí bijící. Mezinárodní politika Ruska je totiž od Putinova nástupu dosti konzistentní a čitelná. Není tedy problém porovnat slova a činy. Nezbývá mu prakticky nic jiného, než říkat A a dělat B. Pokud takto postupuje v jedné věci, nemělo by nás překvapit, pokud v jiných věcech zvolí obdobný postup.

3. Povinnost svobody

Putin mluví o svobodě, svobodných volbách, vlastním rozhodování občanů o své budoucnosti. “Ruské volby” jsou pojem samy o sobě stejně jako neexistující občanská svoboda. V projevu zazněl dnes již věhlasný “svobodný výběr obyvatel Krymu a Sevastopolu”.

Svoboda patří mezi základní hodnoty. Ruským obyvatelům řeči o svobodě zní lépe než slova o další bídě, kterou budou trpět pro ještě větší slávu impéria. Také světové veřejnosti slova o lidských právech a hodnotách zní dobře. A toleruje se, že na území Ruska se tyto hodnoty uskutečňují v rozporu s jejich základním významem.

Toto pokrytectví je trochu jiné. Putin se zde přizpůsobuje většinovému vnímání světa, že svoboda patří mezi základní hodnoty. Nevypovídá to však o tom, že on sám je o tom přesvědčen, spíše se jen přizpůsobuje poptávce.

4. Když zloděj volá: Chyťte zloděje

Putin si jasně v projevu klade otázku, kdo je zodpovědný za válečný konflikt, který bude následovat. Síla této otázky až bije do očí. Bez mrknutí oka (doslova) na to odpovídá, že za všechno následující utrpení nese odpovědnost ukrajinská strana. Použije při tom ty nejďábelštější lži, které v projevu zazněly.

Žít v míru má větší hodnotu než žít ve válce. Putin chce působit dojmem, že je mírotvorce, že udělal všechno možné pro zachování či obnovení míru. Je si vědom toho, že jeho občané od něho očekávají mír, ne konstantní válku. I diktátor musí vzít vážně, že mír je víc než válka.

Za rozpoutání války někdo jasně nese odpovědnost. Putin má velkou potřebu setřást ze sebe zodpovědnost za utrpení, která tímto projevem rozpoutal. Vinu háže na stranu ukrajinského vedení, tvrdí, že Ukrajina se vzdala mírového řešení, že Rusko je donuceno se bránit. To všechno jsou lži, nebezpečné lži, které však nic naplat prozrazují, že Putin je si vědom odpovědnosti za rozpoutání války.

Závěr

Proč se zabývat směsicí lží a pravd, které říkají lidé, kterým by se člověk nejraději vůbec vyhnul? Protože pokrytectví je nesmírně výmluvné, odhaluje morální hodnoty platné i pro pokrytce.

V Putinově projevu z 24. února 2022 je možné odhalit následující hodnoty, které donutili i tohoto velkého pokrytce, aby je svým způsobem respektoval:

• Není dobré pro násilníka, když všichni vědí, že je násilník.
• Státy jsou si svým způsobem rovny, i když v jiných ohledech jsou jedny silné a druhé slabé.
• Svoboda patří mezi základní hodnoty.
• Žít v míru má větší hodnotu než žít ve válce.
• Za rozpoutání války někdo jasně nese odpovědnost.

Na těchto hodnotách je možné i potřebné stavět případné jednání a vyjednávání s vedením Ruské federace.

Použité zdroje

Michael Walzer. Interpretace a sociální kritika. Praha: Filosofia, 2000. ISBN 80-7007-126-5.

Michael Walzer. Spravedlivé a nespravedlivé války: morální argumentace s historickými příklady. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-3013-9.

Putin Vladimír. Обращение Президента Российской Федерации. 24. 2. 2022 v 6:00 hod. Navštíveno 23. 5. 2022. Dostupné on-line: http://kremlin.ru/events/president/news/67843

Seznam.cz. Slova, jimiž Putin rozpoutal bezprecedentní válku. [on-line dokument] Navštíveno 23. 5. 2022. Dostupné on-line: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-dokument-slova-jimiz-putin-rozpoutal-bezprecedentni-valku-190232

M. Walzer, doslov: Nenásilí a teorie války

Tak jsme na konci knihy, zbývá už jen doslov.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Co bývá obvykle spouštěčem nenásilného odporu? M. Walzer počítá s těmi případy, kdy nenásilný odpor nastoupí v případě selhání ozbrojené obrany státu. Příkladem může být Československo po roce 1968.

Jaké prostředky pro důrazný leč nenásilný odpor jsou k dispozici? Odpověď M. Walzera není příliš povzbudivá. Očekává, že nenásilný odpor je použitelný pouze v případě, kdy kodex okupanta se dost podobá kodexu okupovaných. V totalitě, která neváhá použít nejbrutálnější metody, očekává, že nenásilný odpor zůstane bez výsledku.

Výzvy k nenásilnému odporu M. Walzer považuje spíše za snahu některých přizpůsobit současné realitě naše sny budoucnosti bez válek. A přesto:

Agrese: Nenásilný odpor přijde pravidelně na řadu po selhání vojenské obrany. M. Walzer nevidí žádné historické příklady nenásilného odporu a vyvozuje, že díky tomu nelze vyloučit, že to je dobrá strategie.

• Obyvatelé by se k okupující armádě chovali jako k násilné policii: „Nenásilí deeskaluje konflikt a zmenšuje zločinnost. Přijetím metod neposlušnosti, nespolupráce, bojkotu a všeobecné stávky občané obsazené země transformují agresivní válku v politický boj. V důsledku toho jednají s agresorem jako s domácím tyranem nebo uzurpátorem a jeho vojáky mění v policisty.“ (526)
• Stal by se z toho vleklý boj, který je však mnohem méně destruktivní než byť krátká válka.

Pravidla vedení války: Obraz takového odporu je přitažlivý pro svou nedokonalost. M. Walzer připomíná G. Orwella, který zvažuje, zda Gándhího nenásilí má šanci na úspěch v totalitním režimu – nemá.

Ano, zde již M. Walzer historické příklady uvádí. M. Gándhí patří mezi velikány nenásilného odporu. Dalším příkladem je Martin L. King. Z doby po sepsání této knihy lze mluvit o pádu Apartheidu v Jihoafrické republice, mnohé zkušenosti nenásilného odporu jsou také ze zemí bývalého sovětského bloku.

• Nenásilný odpor má šanci jen v případě, že kodex dobyvatele se alespoň trochu blíží kodexu civilní obrany okupované země. V takovém případě však je politická forma boje jistě vhodnějším postupem než válka.
• Pokud je kodex dobyvatele odlišný, nenásilný odpor je „minimalistickým způsobem vyznávání společných hodnot po vojenské porážce“. (530) Např. Československo po roce 1968. Hrdinství civilistů je ještě silnějším příkladem než hrdinství vojáků.

Nezapomínejme, že tato část knihy byla psána v roce 1975, tedy ještě před vznikem Charty 77, natož před rokem 1989.

Úspěch nenásilné obrany závisí na morální zkaženosti okupujících vojáků nucených ke „špinavé práci“. Nenásilný odpor je tak či onak závislý na tom, aby vojáci dodržovali základní konvenci, že na neozbrojené osoby se nestřílí. Proto je hloupé, když se zastánci nenásilného odporu vysmívají konvencím.

Z Ukrajiny doléhají zprávy o případných účincích nenásilného odporu okupantům, příběhy o vesničanech, kteří se postavili tanku, o demonstrantech v Chersonu, před kterými vojáci couvají… Jsou to jen dílčí a krátkodobé úspěchy. To však nijak neumenšuje, že jsou použitelné a že jsou mnohem šetrnější k lidských životům na obou stranách i k majetku.