Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Co je nemorálního na tom, když se světové mocnosti navzájem drží v šachu jadernými zbraněmi? Když někdo hrozí, že bude-li napaden jadernou zbraní, odpoví na to také zničující jadernou zbraní, sporným bodem je, zda svou výhrůžku myslí vážně nebo ji jen předstírá.
A čím se tedy jaderné zbraně liší od ostatních? Mají ohromnou ničivou sílu a nejde s nimi mířit pouze na vojenské cíle. Nejničivější účinek mají, když jsou použity proti velkým městům.
Jak je tedy možné morálně bránit jaderné válce? Paul Ramsey, významný poválečný americký etik, se pokusil formulovat argument, který jaderné odstrašování umožňuje. Také teorie omezené jaderné války jde stejným směrem. Ani jedno z těchto řešení však M. Walzera nepřesvědčuje.
Problém nemorálních hrozeb: Zrod jaderné bomby stvořil novou válku – na jaderný útok jedné velmoci bude druhá reagovat také jaderným útokem. Výsledkem nebude vítězství jedné ze stran, ale zkáza obou. Morální problém spočívá v tom, kdy si velmoci navzájem vyhrožují, že v případě napadení odpoví stejně drtícím jaderným útokem. Jak může někdo takovou hrozbu myslet vážně?!
Putin 27. 2. dal příkaz ke zvýšené pohotovosti jaderných zbraní. To je jen jeden dobře pojmenovatelný okamžik jaderného odstrašování. USA ve své reakci daly najevo, že v této hře nebudou pokračovat stejným způsobem.
Putinův mluvčí Dmitrij Peskov o měsíc později upřesňoval, že platí ruská válečná doktrína, která použití jaderných zbraní podmiňuje ohrožením samotné existence ruského státu. (Otázkou zůstává, co vše si Kreml může vykládat jako "ohrožení existence státu"...) Je však zřejmé, že pokud by Kreml ujistil svět, že na Ukrajině jaderné zbraně nepoužije, připravil by se o páku k vydírání Západu. Jaderné zastrašování totiž funguje pouze tehdy, když druhá strana má důvod věřit, že vyhrožování myslíte vážně.
Paul Ramsey tuto doktrínu odstrašování připodobňuje situaci, kdy budeme usilovat o bezpečnost na silnicích tím, že na přední nárazníky aut přivážeme děti. Děti symbolizují civilní obyvatelstvo. Strategické jaderné zbraně jsou totiž nepřijatelné hned ze dvou důvodů: počet zabitých civilistů není přiměřený počtu životů, které má takový útok ochránit; počet zničených vojenských cílů je nepřiměřeně malý ve srovnání s počtem zničených civilních cílů. Odzbrojení by bylo lepším řešením, ale je použitelné v jen případě dvoustranného konfliktu.
Situaci shrnuje G. Kennan: „Předpokládejme, že by přišel jaderný útok nějakého druhu na tuto zemi a byly by zabity a zraněny miliony lidí. Dále předpokládejme, že bychom měli možnost odvety proti městským centrům země, která nás napadla. Chtěli byste to udělat? Já bych nechtěl. […] Nechovám žádné sympatie k člověku, který v jaderném útoku požaduje oko za oko.“ (444)
Omezená jaderná válka: Od konce 50. let mnozí uvažovali o možnostech taktických jaderných zbraní malého, přesně omezeného dosahu. A takto by bylo možné uvažovat o jaderném zastrašování. M. Walzer to však odmítá jako nerealistické, ke dvěma proporcionálním důvodům připojuje třetí: předem zvažované limity by jistě nebyly dodrženy. Prozatímní závěr: „Jaderné zbraně jsou politicky a vojensky nepoužitelné jen proto a do té míry, jak můžeme přijatelně hrozit jejich použitím nějakým definitivním [tj. omezeným] způsobem. A činit hrozby takového druhu je nemorální.“ (450)
Argument Paula Ramseye: Ten se pokusil najít argument umožňující morálně přijatelné jaderné odstrašení. Podstatou argumentu je nebezpečí obsažené i beze slov v samotné existenci jaderné zbraně: „Nemusíme […] hrozit, že v případě útoku použijeme jaderné zbraně. Nemusíme hrozit ničím. Docela postačuje to, že tam jsou.“ (454) M. Walzer identifikuje čtyři kroky argumentu: „vyslovená vyhlídka na vedlejší (a neproporcionální) ztráty na civilistech; implicitní hrozba útoků proti městům; ‚pěstované‘ zdání závazku provést útoky na města; skutečný závazek“. (455) Poslední krok je pro mnohé nepřijatelný, ale bez něho argument nemá potřebnou váhu.
M. Walzer dochází k jasnému závěru: „Jaderná válka je a zůstane morálně nepřijatelná a neexistuje žádný případ pro její rehabilitaci. Vzhledem k tomu, že je nepřijatelná, musíme hledat způsoby, jak jí zabránit, a protože zastrašování je špatný způsob, je třeba hledat něco jiného. … Více mě zajímá uznání, že odstrašování jako takové kvůli své zločinnosti spadá nebo může spadat v danou chvíli pod standard nutnosti, ovšem stejně jako u strategického bombardování i tady s hrozbou teroru: nejvyšší stav nouze není nikdy stabilní stav. … Takže připravenost k vraždění je vyvážena – nebo by měla být vyvážena – připraveností nevraždit, nezastrašovat vraždou, jestliže lze najít alternativní způsoby.“ (458)
