Když na tom záleží

Tento článek byl 7. 1. 2026 přesunut na novou adresu: https://medium.seznam.cz/clanek/honza-vales-kdyz-na-tom-zalezi-24-etickych-zastaveni-225614.

Nebezpeční sami sobě

Pěkně se nám to sešlo! Zemědělstvím a průmyslem jsme se dostali do bodu, kdy natolik vytěžujeme a likvidujeme životní prostředí, že tím ohrožujeme sami sebe. To je jedna stránka věci, tak zvaná ekologická krize způsobená tím, co jako lidstvo budujeme a získáváme.

Druhou stránkou je to, co jsme jako lidstvo schopni zničit, rozstřílet, zlikvidovat a rozvrátit, totiž ničivá síla našich zbraní, jmenovitě jaderných zbraní. Obojí se nám to v druhé polovině minulého století pěkně sešlo – hned ve dvou oblastech jsme jako lidstvo začali podřezávat větev, na které sami sedíme.

Přitom jsme nic nedělali jinak. Všechnu tu bylo i předtím – obchody více či méně šlapaly, průmysl se rozvíjel, věda hodně pokročila, lidstvo se rozrůstalo, války také byly vždycky a není na nich nic nového…

Řekněme tomu „šlapeme na plyn jako vždycky“. Ale jak má společnost žít, když je třeba náhle šlápnout na brzdu? To neumíme! Blíží se doba, kdy budeme řešit, co s klonovanými organismy a lidmi, co se stroji, které budou v inteligenci rychlejší než lidé…

Spíše než hledat kvůli čemu jsme se do takové situace dostali, mě zajímá řešení, co a jak tedy dělat. Je řešením hledat nějakou brzdu? Nebo se spíš zaměříme na volant, abychom tu ostrou zatáčku na konci rovinky vybrali? A půjde to vůbec bez nějaké zásadní změny? Ale vždyť my jsme vcelku nenapravitelní!!

Velký vlastenecký výlet pana Broučka, tentokrát do 21. století

17. září 2025, kino Atlas na Florenci

Do kina jsem šel s jednou hlavní motivací – velmi mě zajímá, zda jako lidé dokážeme usměrňovat svá rozhodnutí. Pokud ne, nejsme za své chování odpovědni, nebo přinejmenším ne plně. Přitom náš právní systém (i moje křesťanská víra) vychází z předpokladu, že za své jednání neseme plnou odpovědnost. Jak to vlastně je?

Ze svého života znám důkladně jen zkušenost se sebou. Pak mám nějaké dlouhodobější zkušenosti s lidmi v mém okolí. A pak řadu jednotlivých a povrchních zkušeností s kdekým, z kterých však nejsem schopen udělat žádný pořádný závěr.

Následující okamžiky mě na dokumentu Velká vlastenecká válka zaujaly:

• Opakovaně zaznívalo, že sídliště v Charkově je bez lidí. Chodili tam a žasli, že je tam tak prázdno. Vycházím z toho, že toto slovní sdělení vůbec nedokáže vystihnout, co tam oni zažívali! Jejich slova jsou jen symptomem něčeho zásadního, proto to opakovali. Přišlo mi, že to vnímali nepříjemně – prostě divné místo, byli nesví, cítili to všemi smysly (nešlo o zrakový vjem).
• V pohřebním lese u Izjumu zdůrazňovala Petra opakovaně vůni borového lesa. Vůně jsou dalším vjemem, který se slovy nedá vystihnout. Možná právě proto to několikrát opakovala, protože ze svých slov slyšela, jak je to nedostatečné.
• Jak jde dohromady sovětská hymna v autě cestou tam a modlitba Otčenáš na hřbitově v Izjumu? Vždyť to vycházelo z týchž úst! Jako kdyby táž studánka dávala jak vodu tak rajskou…
• Zvláště v lese u Izjumu mi Petra přišla v nějakém zvláštním stavu mysli. V tu chvíli jsem si to pojmenoval jako „odpojená“. Několikrát reagovala na něco jiného, než co jsme v tu chvíli vnímali v kině. Ale přišlo mi, že ten rozpor vnímají i lidé v jejím okolí přímo na místě. Paní Petra komentovala písečnou půdu rozkrytou hroby, místo aby komentovala, proč je tam těch hrobů tolik, proč je kdo zabíjel? Na jedné straně písečná půda lesa, na druhé straně stovky zmařených životů…?
• V kyjevském metru i porodnici Ivo docela výrazně reagoval na děti, které sám nemá. Tipuji, že nebude trvat dlouho a stane se otcem. A přál bych mu to, protože otcovství je super!
• Výstižná mi přišla věta: „Byla domněnka, že tam byl štáb.“ Ta věta v několika variacích zazněla ve chvíli, kdy viděli rozbombardované budovy občanské infrastruktury – nemocnice, školy… A mají pravdu. Je to tak, pokud nepřítel střílí z budovy nemocnice, ta budova se přítomností vojáků stala legitimním cílem. Zároveň taková „domněnka“, rozumějte falešná domněnka, lež, vznikne hrozně snadno!
• Zaujalo mě zapojení fantazie v případě paní Petry. Zajímala se o to, co je s těmi lidmi, kteří se octnou na dobytém území. A nějak jí nešlo na rozum, jak si představit, že dobyvatel najednou to obyvatelstvo prohlásí za „své“. Anebo jaký význam by mohlo mít dobýt zcela zničenou zem: „Vyvěsím vlajku… Hnus! Hnus! K čemu mi to je?!“ Bez této představivosti mnoho věcí v životě nefunguje. Je třeba ji zapojit, přesunout se v mysli do zcela nové situace a tam se hezky rozhlédnout a udělat si na věci názor.
• Záběry na hřbitov plný vlajek, poté co tam právě další přibyla, byl pro mě silným momentem, přišlo mi, že mám slzy v očích. A najednou koukám, že to rozmazané vidění je (také) způsobeno tím, že autoři dokumentu právě tyto záběry rozmazali…
• V závěru nechali zaznít celou automatickou hlášku, která se vysílala spolu s varováním před nálety: „Your overconfidence is your weakness.“ Krásný dvojsmysl – na jedné straně v tom přímém smyslu vyhledání úkrytu před raketami, na druhé straně jako komentář k celému filmu.
• Na názoru záleží. Na jednu stranu tvrdím, že lidé se nemají posuzovat podle názorů, které zastávají, ale spíše podle svých činů. Pak ale přijdou situace, v kterých se ukazuje, že názor je velmi důležitý – třeba ve chvíli ozbrojeného konfliktu. Buď jsi na jedné nebo na druhé straně, nic mezi neexistuje. A samozřejmě názor je třeba potvrdit činem, ale to už ne vždy. Také na sociálních sítích je názor důležitý, protože tam činy zůstávají v pozadí, zatímco názory jsou velmi hlasité.
• Režisér na konci filmu ohlašuje svůj závěr: Není cesta se stále dokola snažit druhé pochopit, stává se z toho naše slabost. To je hodně provokativní závěr. Dává smysl v tom, že je třeba, aby alespoň část společnosti postavila naši kolektivní bezpečnost jako neoddiskutovatelnou prioritu. Nemusí to udělat všichni, stačí dostatečně velká část, která to vybojuje i pro ten zbytek. Na druhou stranu to smysl nedává, protože je to přesně to východisko, z kterého vychází ti, kterým nepomůže změnit názor ani to, když věci vidí na vlastní oči. Nebo ne?
• Škoda, že se tří protagonistů na konci filmu nezeptali: Tak co, probíhá na Ukrajině válka? Bombardují Ukrajinci sami sebe? Co by se asi stalo s Ukrajinci, které jste potkali, kdyby to území obsadili Rusové? Místo toho tam zazněla otázka, zda změnili názor. Jenže názor není jedna věc, ale mohutná komplexní stavba složená z mnoha cihel a trámů. Rozhodně jednu změnu jsem tam viděl – cestou zpět nikdo nezpíval sovětskou hymnu.
• Režisér v následné diskuzi řekl, že ten poslední rok ho změnil. Dříve si myslel, že se může mít rád se všemi lidmi. Dneska ví, že to nejde…
• Producent v následné diskuzi vyslovil postřeh, že tou rozdílovou kvalitou mezi člověkem, který je připraven svůj názor změnit tváří v tvář skutečnosti, a člověkem, který radši popře realitu, aby si uchoval svůj názor, že tou rozdílovou kvalitou je empatie. Člověk s empatií k lidem, které potkává, se díky tomu podívá na věci také jejich očima a to ho vyvádí ze slepoty svých názorů. To dost souvisí s tou „odpojeností“ zmíněnou výše.
• Dnešní svět je všemožně zprostředkovaný. Kontakt s lidmi nemáme většinu času tak, že bychom s nimi byli na stejném místě. Mnoho zkušeností přijímáme z druhé ruky – videa, fotky, příběhy v časopisech, cestopisech, vyprávěné v televizi. Dejte na jednu hromádku to, co jsme na vlastní kůži ten den viděli a zažili. Na druhou hromádku to vše ostatní, co jsme během téhož dne vnímali. Která hromádka bude větší? U mě rozhodně ta druhá. Velký vlastenecký výlet byl pokus položit velkou váhu na tu osobní zkušenost na vlastní kůži – být tam, slyšet ty výbuchy, cítit ty vůně a pachy, dotýkat se věcí, vstoupit do rozbombardovaného domu, mít na dosah lidi, kteří tam žijí.
• Složitě hledáme nějaký metr, kterým měřit naše životní pocity. Na jednu stranu si dopřáváme mimořádnou svobodu, jakoby se každý mohl cítit docela, jak chce. Na druhou stranu tohle by bylo možné, leda kdyby každý člověk obýval své vlastní údolí nebo vlastní planetu.

To byly ty nejsilnější podněty ze sledování dokumentu. Jakou jsem tedy dostal odpověď na otázku, se kterou jsem do kina vstupoval: Jsme každý odpovědný za své jednání? Jsme schopni ho vůbec ovlivnit?

• Naši protagonisté se na Ukrajinu vypravili. To samo byl ten nejdůležitější krok – být otevřený osobní zkušenosti na vlastní kůži.
• V různých situacích přímo na místě svou svobodu prokazovali tím, že točili, co je zajímalo, ptali se, reagovali. Někdo rovnou popisoval a vyjadřoval, co přitom prožívá, jiný řekl, že si to nejdřív potřebuje nechat projít hlavou. Jejich reakce byly svobodné, zjevně je nikdo nenutil něco předvádět nebo říkat.
• To, co si v hlavě myslíme, má zásadní vliv na to, co pak kolem sebe vidíme. Na našich názorech záleží!
• Představivost a empatie! Bez nich se asi není možné podívat na věci nově, dozvědět se něco, co jsem do té doby nevěděl, netušil, nebyl ochoten si připustit.
• Domnívám se, že naše svoboda cítit se zcela bez ohledu na druhé lidi a okolnosti, prohlubuje samotu a osamělost, kterou mnozí prožívají. Sám na sebe kladu požadavek, že moje emoce mají aspoň nějak souviset s realitou. Nedává mi smysl cítit se hladový, když jsem před půl hodinou jedl - v tu chvíli není chyba v nedostatku jídla, ale v mém prožívání. Nedává smysl cítit se nešťatně, když přitom mám všechno potřebné k životu a jsem v bezpečí. Nedává mi smysl být naštvaný, když přitom k tomu není důvod. Takže ta moje otázka je, kdo ovládá co - ovládají emoce mě nebo jsem to já, kdo se snaží (více či méně úspěšně) ovládnout své emoce? Moje odpověď je jasná - chci se cítit, jak chci, jsem to já, kdo má mít kontrolu nad tím, co se ve mně děje.
• Jsme obecně schopni ovládat nebo určovat své emoce? Pokud bude zároveň platit, že v dnešní době emoce jsou pro život člověka určující, a zároveň i to, že nikdo nedokáže určovat své emoce, pak výsledek je ten, že jsme ponecháni na pospas neznámým a nevypočitatelným silám. Je to chaos, který nelze usměrnit, s kterým nelze pracovat.
• Jsem křesťan a znám z vlastní zkušenosti to, čemu říkáme pokání – připravenost přehodnotit své chování a smýšlení. Přijde mi, že pokání v běžných věcech mi pomáhá být připraven i na větší přehodnocení svých názorů. Nechci zůstat tak zabedněný, jako jsem byl, chci se v životě posunout dál, chci být v kontaktu s realitou kolem sebe… Díky tomuto postoji mám kolem sebe lidi, kteří mě za mé pokání neodsuzují, protože to sami dělají. Moje sociální bublina mě nenutí myslet si pořád totéž, mám prostor některé věci přehodnotit. Díky kamarádi, že jsme šli společně do kina ;)

Etika všedního dne v podání Ježíšova zlatého přikázání

Když přijde řeč na etiku, řešíme často různé mezní situace jako je eutanazie, potraty, válku apod. Mě v této přednášce bude daleko více zajímat etika všedního dne – jak se budují dobré vztahy, co znamená mluvit pravdu, jak sladit náročnou práci se soukromým životem… Prostě etika všedního dne.

Z mnoha kultur světa je známo to, čemu kulturní antropologové říkají „zlaté pravidlo“: Co nechceš, aby lidé dělali tobě, nedělej ani ty jim. To je užitečné a rozhodně použitelné. Ježíš řekl něco podobného: Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim. Je to podobné, ale je to zároveň hodně jiné. Jak to pověděl Jan Sokol, když si všímá, že na rozdíl od „zlatého pravidla“ pro dodržení Ježíšova zlatého přikázání nestačí „nedělat nic“! (Sokol Jan. Etika, život, instituce: pokus o praktickou filosofii. Praha: Vyšehrad, 2014, str. 102-103.)

Mým dnešním tématem je toto Ježíšovo geniální shrnutí etiky všedního dne – zlaté přikázání. Mluví tu k nám mudrc nebo zákonodárce? Máme před sebou přísloví nebo paragraf? Rozdíl mezi příslovím a paragrafem vcelku odpovídá rozdílu mezi situační a normativní etikou.

Situační etika

Nejprve se na zlaté přikázání podívejme perspektivou situační etiky, která funguje tak, že v každé situaci musíme nově hledat, co to znamená jednat z lásky. Nejde to říct obecně a nejde to říct dopředu. Dokonce ani nejde říct, co ta láska bude znamenat pro dva různé lidi, kteří jsou oba součástí stejné situace – představme si sametovou revoluci, čelo průvodu 17. 11. 1989, jeden člověk je v tom průvodu, v ruce drží květinu, druhý člověk stojí proti němu s policejním štítem. Jsou oba součástí jedné situace, ale nelze dát předem jednu stejnou odpověď jim oběma, co to znamená projevit lásku. Ale ono to nejde dokonce říct ani o dvou demonstrantech, kteří oba v ruce drží květinu. To je situační etika.

Celá se točí kolem lásky, ale kde je ve zlatém přikázání láska? Už Augustin, církevní otec 4. století, si všiml, že Ježíš jen dvakrát v evangeliích říká větičku: „V tom je celý Zákon a proroci!“

• Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim; neboť to je Zákon a Proroci. (Evangelium podle Matouše, kapitola 7, věta 12)
• ‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci. (Evangelium podle Matouše, kapitola 22, věty 37-40)

Augustin vychází z toho, že oba výroky říkají prakticky totéž, že jeden vykládá ten druhý a naopak. Pokud je výrok A shrnutím „celého Zákona a proroků“ a zároveň výrok B je shrnutím „celého Zákona a proroků“, pak se výroky A a B ve svém jádru shodují nebo překrývají. Dvojpřikázání lásky a zlaté přikázání se tedy v jádru shodují. Z toho plyne, že v Ježíšově myšlení (teologii) je zlaté přikázání zároveň přikázáním lásky přesně tak, jak bychom to čekali u situační etiky.

Je na místě zkusit tu věc, o které zde Ježíš mluví: Představte si, „co byste chtěli, aby lidé činili vám…“ Ježíš nám tu říká, abychom zapojili svou fantazii, abychom si zkusili představit, jaké by to bylo, když druzí budou dělat to, co dělám já… Nebo dokonce, že já budu dělat to, co chci, aby dělali druzí…

Aby se nám to lépe představovalo, uvedu konkrétní příklad. Měl jsem před pár týdny příležitost být součástí „mužského kruhu“. Seděli jsme v tee-pee kolem ohně. Strážce vchodu vzal chrastítko a poslal je dokola. Každý, kdo dostal do ruky chrastítko, mohl druhým něco říct. Byl to kruh příběhů. Vyprávěli jsme si, co zažíváme… Chrastítko se pomalu blížilo ke mně. A tak jsem přemýšlel, co budu vyprávět já… Jak bych chtěl, aby vyprávěli ti, co teď mají chrastítko?

• Chci, aby byli osobní… žádné vytáčení slovy: „Procházím si teď složitějším obdobím, nebudu zabíhat do detailu, je to výzva, učím se z vlastních chyb, těžkosti nás v životě zavedou na hlubinu…“
• Chci, aby to nebylo na hodinu, ať jsou struční…
• Když si představím, že tu sedí můj kamarád a zmíní mě, chci, aby o mě mluvil s respektem. A když už mě bude kritizovat, tak aby k tomu řekl alespoň jednu pozitivní věc…

A je to! Ježíš říká: Představ si, že si s druhými lidmi prohodíš místa… Rázem je to jasné. Až chrastítko doputuje ke mně, budu osobní, budu stručný, a u blízkých, které zmíním třeba i kriticky, přidám to, proč si jich vážím.

Chorvatský teolog, pracující v USA Miroslav Volf – hlavní řečník Evangelikálního fóra v roce 2020, používá označení double vision. Popisuje ji ve čtyřech krocích (Volf Miroslav. Exclusion and Embrace: A Theological Exploration of Identity, Otherness, and Reconciliation. Nashville: Abingdon Press, 1996, str. 250-253.):

1. Vystoupit ze sebe (to step outside ourselves).
2. Zaujmout místo druhého člověka (cross a social boundary and move into the world of the other to inhabit it temporarily).
3. Kousek toho druhého si odnést zpátky do svého světa (we také the other into our own world).
4. Opakujeme tento proces znovu a znovu podle možností a potřeby. Jedním z výsledků může být společný dorozumívací jazyk.

M. Volf ukazuje, že to Ježíš nejen říká, ale také dělá: „Pokud opravdu věříme v Ježíše Krista, který bezpodmínečně obejmul nás, bezbožné násilníky, naše srdce se otevřou, abychom přijali druhé, dokonce i naše nepřátele, a naše oči budou připravené podívat se na situaci jejich očima. … Víra v Ježíše Krista, který náš případ přijal jako své poslání, nás osvobozuje od toho usilovat výhradně o své vlastní zájmy, a vytváří v nás prostor pro zájmy druhých lidí.“ (Volf Miroslav. Exclusion and Embrace: A Theological Exploration of Identity, Otherness, and Reconciliation. Nashville: Abingdon Press, 1996, str. 215.)

Tohle k Ježíšovu výroku dodává Jan Kalvín, je neuvěřitelné, jak se lidé nemění, svět je opravdu stále stejný: „Vzhledem k tomu, že každý člověk je skvělým učitelem spravedlnosti, pokud jde o jeho vlastní zájmy, jak je možné, že to stejné porozumění ho nenapadne, pokud jde o užitek nebo škody jiného člověka?! Není to proto, že svou chytrost chceme používat jen pro sebe a bližní ve skutečnosti nikoho nezajímá?!“ (Jan Kalvín, Výklad evangelií podle Matouše, Marka a Lukáše, na příslušném místě výkladu Ježíšova zlatého přikázání Mt 7,12 a L 6,31.)

Ježíš předpokládá, že je to každému jasné. Každý člověk nějakou etiku má, má svědomí, rozumí Ježíšovým slovům dost na to, aby to ovlivnilo jeho jednání. Je to ze života – většina lidí je schopna říct, co oni sami mají rádi.

K tomu už stačí jen dodat jeden z výsledků práce psychologa Fritze Heidera, tzv. základní atribuční chybu – totiž že v konfliktní situaci většina populace tíhne k tomu, že svou chybu omluví okolnostmi, zatímco chybu druhých vysvětlí jejich osobním selháním. A prostě to ne a ne udělat spravedlivě, prostě vždycky sobě nadržujeme, zatímco na druhé jsme přísní.

Shrnutí situační dimenze zlatého přikázání:

• Dělejme to – zapnout svou empatii, fantazii, podívat se na situaci očima různých lidí, posbírat si double vision od ostatních, nevynechat ty odstrkované, na okraji, v globálním měřítku ty chudé.
• Často hledáme moudrost, jak by mohla vypadat láska v různých situacích – Ježíš nám tu říká přesně, co máme dělat…
• Protože jsme různí lidé, toto přikázání bude mít tisíce podob.

Normativní etika

Je to přikázání, jako jiná biblická přikázání. Je ostré jako břitva, proto je na místě jeho charakteristiky očíslovat, jakoby se jednalo o odstavce paragrafů:

1. Podle tohoto slova budeme všichni souzeni, Ježíš je totiž soudcem světa. Náš život je odpovědí na Ježíšovo slovo – kdo si to přečetl až sem, bude bez výmluvy! Omlouvám se, nyní jsem vám do života přidal možný zdroj stresu i orientace…
2. Ježíš vychází z toho, že každý z nás má mít své chování pod kontrolou. Když se rozhodneme nějak se chovat, máme tu možnost. Jsme Ježíšovi odpovědní za to, jak jsme se rozhodli, jak se chováme.
3. Pokud Ježíšovo přikázání opravdu souvisí s dobrem/zlem, pak je to schované právě v tom střídání perspektiv: Na jednu stranu je double vision vysoce situační a individuální – na druhou stranu je to cesta k objektivnímu morálnímu zákonu. Toto je jeden z dobrých důvodů, proč naslouchat lidem s odlišnými názory. V Bibli potkáváme důraz na to, abychom se na život dívali očima těch okamžiků „na sociálním dně“, jak je to výstižně obsaženo v opakovaně zmíněné větě: Pamatuj, že jsi byl otrokem v Egyptě! (např. Pátá kniha Mojžíšova kapitola 15, věta 15, srov. Job kapitola 26) Navíc schopnost podívat se na sebe i očima druhých lidí – je důležitým předpokladem „kontaktu s realitou“.
4. Ježíš tu vyhlašuje obecnější princip rovnosti lidí: Nikdo nemůže čekat, že pouze on se může k druhým nějak chovat, aniž by se druzí k němu nemohli chovat stejně. Jdete si s lidmi zahrát fotbálek. Jeden z nich evidentně hraje hodně fyzickou hru, opře se do vás tělem, odtlačí vás od míče… Říkáte si: „Dobře, budu na něho hrát stejně.“ A jakmile začnete s ním hrát také fyzicky, začne se vztekat, že do něho strkáte. Daleko větší problém jsou však sociální hranice mezi lidmi chudými a bohatými, vysoce postavenými a prostými. Ježíš žádné z těchto hranic nerespektuje, jeho přikázání pro všechny stejně.
5. Všimněme si slovesa „dělat, dělej“. Ježíš nijak nekomentuje naše názory, co si kdo myslí nebo dokonce ani to, co kdo říká – pro Ježíše je rozhodující naše jednání (zdaleka ne všechna naše slova lze považovat za činy!). Představme si, že by se z našich životů najednou vypnul zvuk, zbylo by jen to, co kdo dělá – viděli bychom svět trochu podobně tomu, podle čeho bude Ježíš soudit celý svět, podle jednání (ano, naše myšlení a slova hrají svou nezastupitelnou roli v procesu, který vede k výslednému jednání). Je to tak proto, že středem Ježíšových slov je láska, a ta je o činech.
6. Ježíš ukazuje, že „dobrý život“ není o dodržování pravidel, celé je to o vztazích. Pokud lze všechna přikázání převést na jediné, je jasné, že cílem života není mít spoustu pravidel, která se všechna budu dodržovat separátně. Všechna přikázání jsou aplikací celkového postoje. Jde o to získat tento celkový postoj a žít ho.
7. Někdy v této souvislosti zaznívá slovo reciprocita: Naše životy jsou propojené. Nejen naše lidské životy, ale také životy druhých tvorů. V Ježíšových je zrcadlení zřejmé: Jak ty, tak oni, jak oni, tak ty. Napadají mě přísloví tohoto typu: Podle sebe soudím tebe. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Na hrubý pytel, hrubá záplata. Ono to spolu souvisí – jak se já chovám k druhým a jak se oni chovají ke mně. K reciprocitě se ještě vrátím na konci. V tuto chvíli lze konstatovat: To, jak se někdo chová k druhým, je čitelný návod, jak chce, aby se lidé chovali k němu.

Na začátku jsem řekl, že podle mne má Ježíšovo zlaté přikázání dimenzi situační i normativní: Situační je ta představivost, empatie, double vision, existenciální individuální rozměr, kontakt s realitou – je to zrcadlo. Jak to však někdy se zrcadlením bývá, je to také průhled, skoro okno, kterým vidíme morální zákon: perspektivou mnoha lidí (také těch chudých a znevýhodněných) dosahujeme poznání toho, co je obecné, rovnosti lidí, individuální odpovědnosti, důležitosti vzájemných vztahů, určité reciprocity.

Příklad Ježíše a jeho chování

Čtu si už několik měsíců evangelium podle Lukáše tak, že si vždy položím dvě otázky:

• Pro co se tady Ježíš rozhodl?
• Jaké asi jiné možnosti v tu chvíli měl?

Přečtu si teď úryvek s vámi. Evangelium podle Lukáše, kapitola 4.věty 14-44: Ježíš se v moci Ducha vrátil do Galileje a pověst o něm se rozšířila do celého okolí. 

Toto je nesmírně silné sloveso: vrátil se! „Martin odešel na studia do ciziny, nedávno se vrátil.“ Nebo: „Včera to v práci bylo strašné. Dneska jsem se tam vrátil.“ Ježíš prošel transformací na poušti, hladověl, utkal se s ďáblem a zvítězil. A jako jiný člověk šel a vrátil se tam, odkud vyšel. Jaké jiné možnosti měl? Rozhodně mohl jít dál, vstříc novým lidem a výzvám.

Věta 16: I přišel do Nazareta, kde byl vychován. Podle svého zvyku vstoupil v sobotní den do synagogy. A povstal, aby četl.

Ježíš pěstoval zvyky. Jak by vypadala alternativa: Asi je možné žít tak svobodně, spontánně a kreativně, že člověk nebude mít jiné zvyky než to řešit každou situaci kreativně. Považuji se za svobodného a kreativního člověka a takovýto život je pro mě lákavou, i když velmi náročnou, alternativou. Nicméně Ježíš pěstoval zvyky. Předpokládám, že většina z nás tady pěstuje zvyky, které efektivně naplní řádově hodiny až desítky hodin našeho týdne. Také bychom měli poznamenat, že vedle zvyku se tu objevuje i veřejná instituce – synagoga. Nejen, že Ježíš pěstuje zvyky, ale také aktivně spoluutváří veřejnou instituci.

Věta 22: Všichni mu přisvědčovali a divili se těm slovům milosti, vycházejícím z jeho úst, a říkali: „Není tento syn Josefův?“ 

Super, skvěle to Ježíši děláš! Lidé reagují vstřícně, však jsi místní, mají tě tu rádi… Věta 23: Řekl jim: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! To, o čem jsme uslyšeli, že se stalo v Kafarnaum, učiň i zde ve své domovině.“ No dobře, Ježíši, rozhodl ses zvednout horký brambor, tak hlavně opatrně. Vrátil ses přece domů…

Věty 24-26: „Amen, pravím vám, že žádný prorok není vítaný ve své vlasti. Po pravdě vám pravím, ve dnech Eliášových, když bylo nebe zavřeno na tři roky a šest měsíců, takže nastal veliký hlad po celé zemi, bylo mnoho vdov v Izraeli. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k ženě vdově do Sarepty v Sidónu.“ 

Hmm, rozvíjíš tady takový kontrast… Že ty se vůči nim vymezuješ! Rozumně, prosím, hrozně bych nerad, aby se situace až moc vyostřila…

Věta 27: A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen Syřan Náman. 

Tak tohle už jsi říkat nemusel. Vždyť už jsi mluvil o té vdově… Jeden příklad stačil. Jo, byli to pohani, Bůh k nim byl vstřícnější než ke svým. Říkám, jeden příklad stačil!

Věta 28: Když to slyšeli, byli všichni v synagoze naplněni hněvem.

No, a máš to, já se jim nedivím. Proč si takhle nabíháš… Já to nechápu!

Věta 29: Vstali, vyhnali ho za město a dovedli ho až na okraj hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. 

Tak ti se s tím také nemazali!! To snad nemyslí vážně, oni se zbláznili!

Věta 30: On však prošel jejich středem a ubíral se dál. 

Po celou dobu jsem si kladl dvě otázky: Pro co se tady Ježíš rozhodl? A jaké asi jiné možnosti v tu chvíli měl? Pokusím se to nyní shrnout. Ježíš si volí, kde je. Místo, kde se nacházíte – je vposledu vaše volba. A je rozhodující. Zda studuji doma nebo v knihovně nebo ve třídě. Jakou práci dělám. V které zemi žiju. Ježíš si vybírá témata, o kterých mluví. Samozřejmě, často hledáme společná témata s lidmi, s kterými jsme. A zároveň často přinášíme naše témata do vztahů s druhými. Ježíš se nebojí jít zpátky, vrátit se – on sám proměněn, ale vrátí se do starých okolností. Pěstuje zvyky a podporuje instituce. Neváhá provokovat. A když něco dělá, tak to dělá dobře! Evidentně do toho šel aktivně. Rozhodně se nebojí jít do konfliktu. Dokonce aktivně zvyšuje napětí. Konflikt zjevně není podle něho zlý sám o sobě. A když se s ním oni hodlají vypořádat, nebrání jim, nechává je, ať jejich úmysly vyjdou najevo, připouští eskalaci napětí. Nakonec tento konflikt dokázal nějak zvládnout, aniž by přišel o život nebo o zdraví. Zároveň přitom nikomu fyzicky neublížil.

Jak chcete, aby se druzí chovali k vám… Jak chce Ježíš, aby se druzí chovali k němu? Potřebuje svobodu pohybu – vrátit se nebo jít na nová místa, a tuto svobodu dopřává i ostatním, do určité míry i ve chvíli, když se ho snaží shodit ze skály. Potřebuje svobodu slova – a dopřává ji i druhým. Provokovat nebo jít do přímé konfrontace je zcela v pořádku. Je připraven to ustát. U Ježíše to potkáváme znovu a znovu, že mluví s lidmi velmi přímočaře, nebere ohledy na jejich city a možnou uraženost. Díky své „double vision“ Ježíš vidí, že přímočarost v komunikaci je prostě potřeba.

Kategorický imperativ I. Kanta

Ježíšův výrok je geniální, intuitivní, jednoduchý. Ne nadarmo se tomu říká „zlaté přikázání“… Snažím se brát slova svého Mistra vážně! Samozřejmě nejsem první, kdo o Ježíšově přikázání přemýšlí – prakticky všechno, co říkám, jsem si někde přečetl, – proto musím zmínit Immanuela Kanta, který do centra své etiky postavil princip, který se tomu Ježíšovu docela podobá. Dalo by se říct, pojďme se podívat, jak to vypadá, když se důkladně rozpracuje ten normativní aspekt Ježíšova přikázání.

„Jednej tak, jako by se zásada tvého jednání měla stát obecným přírodním zákonem.“ (Kant I. Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda, 1990, str. 84.)

Kant i Ježíš jsou si ve svých výrocích hodně podobní. A v něčem se liší. Nejprve ty podobnosti. Kantovi, stejně jako Ježíši, jde o naše jednání. Kant, stejně jako Ježíš, vychází z toho, že každý je odpovědný za své jednání a je schopen je regulovat. Kant i Ježíš zmiňují, co bychom mohli nazvat reciprocitou, Ježíš říká: „jak oni k tobě, tak ty k nim“, Kant říká: „jak ty, tak všichni“.

Ale jsou tady i odlišnosti: Kant zde mluví o zásadě, principu, který charakterizuje naše jednání. Dejme tomu, že někdo prošel na tuto konferenci bez placení – Kant to považuje za zásadu dotyčného člověka v danou chvíli. Kant neřeší, že zrovna v tu chvíli placení mu někdo zavolal, koukal do mobilu, nevšiml si, že míjí stolek s registrací… Jemu jde o zásadu našeho chování. Kant je opravdu čistě racionální v tom, co říká. Mluví tak, že i současný nevěřící a plně sekularizovaný Čech těžko může něco namítat. Zatímco Ježíš je žid, který mluví v rámci své židovské víry. Kantova formulace je mnohem složitější. Ježíš je prostě ještě větší génius!

Myslím, že Kantův kategorický imperativ je dobrým komentářem k Ježíšovým slovům, není to totéž, ale je to použitelné. Proto se to také dodnes používá nejen v sociálních službách.

Tit-for-Tat

To jsme byli na sklonku 18. století. Pojďme se posunout ještě blíž k dnešní době. Bylo to koncem 70. let, když v rámci výzkumu armády USA dostali účastníci za úkol řešit formou herního algoritmu otázky spolupráce jednotlivců (šlo o případ „prisoners´ dilemma“). Jednoznačným vítězem se stal algoritmus Anatola Rapoporta.

Podstatou jeho herní strategie bylo při jednání s cizí figurou ve hře postupovat tak, že při prvním jednání nabídneme spolupráci. A pak už záleží, jak druhá strana reaguje. Pokud spolupracuje, spolupracujeme, pokud zaútočí, zaútočíme také. Pokud po útoku nabídne opět spolupráci, spolupracujeme, pokud zaútočí, zaútočíme také atd.

Překlad Oko za oko zdůrazňuje tu trestající fázi. Také bychom to mohli přeložit jako Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, což by lépe zdůrazňovalo ten samotný princip zrcadlení reakce druhého.

Tato jeho herní strategie se od té doby uplatnila v mnoha oblastech a také ve vícero podobách (např. Tit-fot-two-Tats). O této strategii se říká, že je velkorysá, odpouštějící. To proto, že po jednom nebo dvou kolech nepřátelství může opět nastat fáze spolupráce, pokud se k ní jedna ze stran odhodlá. Představme si dvě sousedící společnosti. Jedna zabije příslušníka té druhé. Ta na oplátku zabije jednoho člověka z té první. Tento koloběh pokračuje, dokud druhá strana místo zabití dalšího nenabídne spolupráci. Podle strategie Tit-for-Tat v takovém případě opětujeme spolupráci. Koloběh zabíjení se podařilo poměrně jednoduše zastavit, dokud ho druhá strana znovu neobnoví.

Udělat z Tit-for-Tat morální strategii pro všední den má řadu problémů. Z uvedeného příkladu je patrný hlavní problém této strategie: Odplácet druhým stejnou mincí nás totiž zničí, dělá z nás vrahy. Slovy rabiho Jonathana Sackse: „Nenávist sice zraňuje toho, kdo je nenáviděn, ale ničí toho, kdo nenávidí.“ (Sacks J. Not in God´s Name: Confronting Religious Violence. Carmelite House: Hodder & Stoughton, 2015. Kindle edition, str. 261: „Hate harms the hated but it destroys the hater.“) Navíc odplácet všechny kroky druhých lidí, které se nás dotknout negativně, je příliš vztahovačné – často totiž o nás vůbec nejde. Trestali bychom je za něco, co vůbec nezamýšleli a v tomto smyslu neudělali. Navíc vztahy fungují jinak – pro lidi je těžké okamžitě vstřícně zareagovat na ojedinělý vstřícný krok někoho, kdo se vůči nám delší dobu choval nepřátelsky. Může to však být dobrá inspirace, abychom svoji reakční dobu byli připraveni zkrátit.

Když zůstanu u zmíněného příkladu vzájemného zabíjení dvou komunit, zásada Tit-for-Tat z nás udělá vrahy. Ježíšova slova nás k tomu nutně nevedou, otevírají totiž možnosti jiného řešení. Strategie Tit-for-Tat je nejefektivnější cestou k vítězství ve hře. Ale je tu hluboký vnitřní konflikt mezi odplácením a láskou. Ježíš vůbec druhé lidi neřeší: Co chceš ty, aby tobě dělali druzí, to ty dělej jim! Ježíšovo zlaté přikázání nám v Bibli vypráví nejen evangelista Matouš, jehož zněním jsme začali. Nyní je na místě otevřít také podání druhého evangelisty:

Evangelium podle Lukáše, kapitola 6, věty 27-28 a 31: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. … Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. 

Stejná zásada, ale jiné vyznění: On na mě kamenem, já na něj chlebem… Milovat nepřátele, žehnat těm, kdo nás proklínají…

Jak jste si asi všimli, vykládám Ježíšovo přikázání jako cestu, která vede odněkud někam. Ta otázka podle mne nezní: Je reciprocita součástí Ježíšova přikázání? Ale spíše: Kde má reciprocita své místo? Je to spíš začátek nebo spíš vrchol této cesty? Naše životy spolu souvisí. A Ježíš směřuje k tomu, aby na tomto světě bylo dostatek průduchů, kterými do světa proudí boží láska. V tom je ta provázanost – všichni boží lásku potřebujeme. V tom je ta reciprocita. Nikoli v tom, že každý potřebuje, aby mu ostatní oplatili stejnou mincí…

Viděli jsme, že Ježíš nemá problém jít do konfliktu. Ale odmítá chovat se násilně, odplácet stejnou měrou. Bezmocnost tváří v tvář hrubému sobectví druhých kompromituje naši identitu milujících lidí! Proto je třeba učit se přemáhat zlé lidi dobrými způsoby (zde je možné odkázat na „Ježíšovu třetí cestu“ v podání Arthura Winka).

Jako v hokeji nebo fotbalu: Jde o to hrát svou hru a v lepším případě ji soupeři vnutit. Pokud by cílem bylo zvítězit, je mnohem účinnější taktika Tit-for-Tat. Ježíšovým cílem je však láska, proto v jeho přikázání jde nakonec a především o naši identitu, kým jsme. A abychom tím byli bez ohledu na to, jací jsou druzí lidé. Láskou být – lásku aktivně projevovat!

Ježíšovi nejde o to „nedějte, co není dobré“, ale jde mu o to, abychom aktivně dělali, co je dobré. Viděli jsme to v příbězích o Ježíši – vůbec mu nešlo o to nepáchat trestnou činnost, ale šlo mu o to udělat to, co je v dané chvíli potřeba s ohledem na jeho životní poslání.

Závěr

Už řadu let mě provází otázka: Je možné, aby život z lásky byl podobně kreativní a usilovný jako je život ze strachu, závisti nebo nenávisti? Potkávám řadu lidí, kteří jsou skvělí v tom, co dělají. A když přijde řeč na to, proč jsou tak dobří, vyjde najevo, že se snaží dokázat svému „fotrovi“, že nejsou takoví looseři, jiní závidí druhým úspěch a mají dravou touhu je předehnat, další dřou do úmoru – ze strachu, že budou mít málo, že je někdo předežene, že promeškají příležitost…

Takhle na jedné straně žít nechci. Ale vlastně chci žít naplno a klidně i za sebou něco zanechat, něco dokázat, ale ne z nenávisti nebo ze strachu. Je možné žít naplno – z lásky?!

Možná Bůh vsadil na špatnou kartu, jakoby nás neznal… Mám všechno, odpuštění, lásku, pokoj v srdci – takže si užívám v pohodě svůj život, to skvělé, nic si nemusím dokazovat ani nikomu jinému… Proč bych se vůbec měl snažit?

Je možné žít naplno – z lásky? Může být láska stejně silným motorem jako je strach a zloba, závist a pýcha?!

Život podle boží vůle, nesený Duchem božím, to není život podle nějakého seznamu pouček nebo zásad. Je to svobodný a nespoutaný živel! Čtěte evangelia s dvěma otázkami: Pro co se tady Ježíš rozhodl? Jaké asi jiné možnosti v tu chvíli měl?

První závěrečná aplikace: Ježíš potřebuje a chce, abychom tam, kde jsme, přinášeli boží lásku do mezilidských vztahů, bez ohledu na to, jak ostatní lidé reagují. Pokud jsou lidé zlí, Bůh pro ně udělá zásadní věc: dopřeje jim, aby zažili jeho boží lásku, a udělá to tak, že mezi ně postaví někoho z nás.

Druhá závěrečná aplikace: Zároveň jsme přímo na Ježíši viděli, že láska je také ta jeho přímočarost, neváhá provokovat a jít do konfliktu. Pokud bychom totiž řekli: „Já nebudu tím, kdo bude ‚hrubý pytel na hrubou záplatu‛, nebudu tím, kdo půjde do konfliktu, byť Ježíšovým nenásilným způsobem, to nejsem já, já jsem laskavý a milý člověk, který vychází se všemi.“ A pokud si to takhle řekneme všichni, grázlové mají posvícení, nikdo se jim nepostaví, svět se stane místem, které nebude k životu.

Třetí závěrečná aplikace: V sázce je: „A kým jsi ty?“ Když budeš odplácet stejnou mincí, budeš stejný jako ti, které nesnášíš! Ty se však chovej tak, jak chceš, aby se druzí chovali k tobě, buď sám sebou, božím dítětem. Miluj!

Tato přednáška zazněla 27. února 2025 na konferenci Evangelikální fórum v Praze.

Nenásilný odpor Ukrajinců

Zaujal mne článek z července tohoto roku, který přibližuje zkušenosti Ukrajinců s nenásilným odporem vůči ruské okupaci, titulek zněl: Partyzánem se může stát každý, aneb jak funguje ukrajinské hnutí odporu. Obsah článku byl převzatý z webu ukrajinské televize Hromadske, odkaz je zde: https://irozhl.as/hxS. Začalo mě to zajímat a tak jsem klikal a četl dál a dál.

Pod „nenásilným odporem“ si především představím to, co ve 20. století znamená Mahátma Gándhí nebo Martin Luther King - vytvořit ve společnosti i bez použití násilí tak nesnesitelné napětí, že donutí ke změně chování vládnoucí a ozbrojené složky.

Co si však pod nenásilným odporem představit na Ukrajině? Rozhodně nejde o dvě vzájemně se vylučující možnosti - armáda versus nenásilný odpor, o čemž svědčí už to, že občanský odpor na Ukrajině koordinuje přímo armáda.

1. Nejprve uvedu konkrétní příklady.
2. Pak přiblížím organizaci odporu.
3. Nakonec přiblížím zdroje informací, které jsem při psaní tohoto článku objevil.

Průběžně mě zajímají etické otázky, které v souvislosti s násilím vyvstávají. Tou asi nejzávažnější je: Kdo je kolaborant? Kdo všechno je kolaborant? A kteří z nich jsou oprávněně terčem násilných útoků (atentátů)? Jinou otázkou je fakt, že jsou lidé, kterým jejich svědomí nedovolí sáhnout po násilné obraně vlasti, také s ohledem na ně je dobré rozvíjet i nenásilné nástroje.

1. Příklady nenásilného odporu

Všichni jsme v médiích v prvních dnech okupace viděli demonstrace Ukrajinců v obcích, které Rusové obsadili. Největším příkladem bylo město Cherson, např. článek serveru Novinky.cz.

Odstraňování dopravních značek, které zhorší okupantům orientaci na křižovatkách, to známe dobře z našeho roku 1968.

Mnohé lidskoprávní organizace začaly od prvních dnů invaze mapovat válečné zločiny. Během půl roku se obzvlášť osvědčily a prosadily tři z nich. (Deza, str. 24)

Jiní šíří ukrajinské symboly a myšlenky, protiruská hesla - píší nápisy na plochy ve městě, tisknou a šíří letáky mezi lidmi, vyvěšují ukrajinské vlajky a strhávají ty ruské.

V některých městech vznikly sítě občanů, kteří sledovali pohyby ruských vojsk a dodávali informace ukrajinské armádě. Např. pomocí mobilní aplikace mohou občané armádě stisknutím jediného tlačítka dodávat informace o poloze raket a dronů, které je třeba sestřelit. (Echo24.cz)

Vliv má už i to udržovat kontakty s příbuznými v Rusku, kteří jsou vystaveni masírování pro-kremelských médií.

V obležených městech Černihiv a Sumy vznikly spojením aktivistů, zemědělců a lesních dělníků služby, které naváděly na bezpečný vjezd do města pro humanitární a jinou pomoc. (Deza, str. 23)

Po vzoru Majdanu vznikly SOS sítě, kde jedni žádají konkrétní pomoc, jiní konkrétní pomoc nabízí.

Např. v Chersonu dobrovolníci udržovali aktuální mapy kontrolních stanovišť a dalších překážek, které po městě zřizovala okupační armáda. (Deza, str. 23)

Včasnému odhalení sabotérů v dobývaném Kyjevu přispěly mezi jiným uzavřené sousedské skupiny na Telegramu, např. Podolianočka. (Deza, str. 23)

Dobrovolníci sbírají těla ruských padlých vojáků jako výraz toho, že chtějí i za těchto okolností zůstat lidmi. (pořad Svět bez obalu a Seznam Zprávy)

V některých okupovaných městech vznikly neoficiální paralelní samosprávy, např. ve městě Enerhodar, Cherson, Hi Prystan. (Deza, str. 23-24)

2. Koordinace a řízení nenásilného odporu

Odpor upravuje „zákon o národním odporu“ (č. 41/339, z roku 2021, Про основи національного спротиву). Ten byl schválen 16. července 2021 s platností od 1. ledna 2022.

Koordinací odboje je pověřeno Centrum národního odboje, https://sprotyv.mod.gov.ua/, které pracuje na základě výše uvedeného zákona (tak ukrajinská verze Wikipedie). Článek Českého rozhlasu z 16. července 2022 uvádí, že Centrum vzniklo letos v březnu (Svět ve 20 minutách).

Stránky Centra nabízejí ukrajinskou a anglickou verzi. Ta anglická přeloží popisky a texty na hlavní stránce a také denní zpravodajství o akcích odporu na okupovaných územích. Zbytek zůstává v ukrajinštině: návody, časopis a rektutační formulář pro pracovníky IT, PR, novináře a copywritery.

Podle informací uvedených přímo na stránce, Centrum založily a provozují Síly zvláštních operací ukrajinských ozbrojených sil. Důvody, proč je dobré, aby hnutí odporu koordinovala armáda, si můžeme leda domýšlet. Některé jsou však zřejmé - v mnoha ohledech jde totiž o válku v informační sféře (viz rekrutace přímo na stránkách ukrajinského Centra), některé informace od partyzánů se musí co nejrychleji dostat právě k vojákům (např. poloha ruských vojsk), v neposlední řadě aktivní formy odporu vyžadují disciplínu a leckteří „civilové“ při takovéto službě vlasti nasazují své životy, stejně jako vojáci. Další inspirací je místo občanského odporu v rámci ministerstva obrany Litvy, https://kam.lt/en/civil-resilience/.

3. Zdroje, které snad zaujmou i vás

Článek, který zazněl  v pořadu Českého rozhlasu Svět ve 20 minutách - Výběr z komentářů, analýz a reportáží zahraničních médií. 16. 7. 2022: Partyzánem se může stát každý, aneb jak funguje ukrajinské hnutí odporu. Tento díl připravil Miroslav Tomek. Obsah článku je převzatý z webu ukrajinské televize Hromadske.

• Dostupné on-line: https://irozhl.as/hxS

 

Internetové stránky ukrajinského Centra národního odboje

• https://sprotyv.mod.gov.ua/

Hned na úvodní stránce je ke stažení obecný návod k občanskému odporu, zejména na okupovaných územích (dokument pdf má 19 stran).

• Odkaz zde: https://bit.ly/3HWjLSg.
• Pro ty, kteří nemohou číst azbuku, zde je strojový překlad do češtiny pomocí služeb Google - je sice občas trochu zmatený, ale leccos je i tak docela jasné.
  

Zveřejněná verze č. 1 je ze 7. března 2022. To svědčí o tom, že materiál byl dobře připraven (nebylo třeba revize) nebo není prakticky moc používaný (takže nevadí, když je zastaralý). Hlavní zásady odporu zní:

• Vždy si připravte alibi.
• Používejte pomůcky běžně dostupné, např. na vašem pracovišti.
• Podnikejte kroky, z kterých mohou být podezíráni mnozí.
• Nebojte se udělat i kroky, z kterých můžete být obviněni přímo vy - mnohdy se z nich lze jednoduše vymluvit na vlastní hloupost nebo nepozornost.
• Když podniknete sabotáž, odolejte pokušení počkat na místě a vidět, jak to celé dopadne.
• Vybírejte si cíle, na které stačíte. Každý ať pracuje v rámci svých možností.
• Poškozujte pouze materiál, který budou používat okupanti.
• Nechlubte se nikomu svými úspěchy v boji proti okupantům.
• Neukládejte si informace ve svých elektronických zařízeních (ani tento návod).
• Používejte další bezpečností opatření dle vlastního uvážení.
  

Návod rozlišuje pasivní a aktivní občanský odpor. Příkladem pasivního odporu je to, když člověk ve svém zaměstnání dopustí, aby se nejprve spotřebovaly zásoby materiálu (např. průmyslové součástky nebo kancelářský papír), a teprve v tu chvíli začali řešit jejich doobjednání. Příkladem aktivního odporu (sabotáže) je např. předávání léků partyzánům nebo nalití cukerného sirupu do nádrže pohonných hmot u auta, jehož motor chcete vyřadit z provozu. Cílem odporu zjevně není porazit ruskou armádu, ale dát okupantům jasně najevo tisíci maličkostmi, že jsou nechtění. Metoda předpokládá, že se do odporu zapojí tisíce lidí - v tu chvíli může být dosaženo kýženého výsledku, totiž citelného tlaku na okupační síly. A pod tlakem jde všechno pomaleji a lidé dělají chyby.

 

Na půdě Mezinárodního katalánského mírového institutu (ICIP) vznikla kniha od F. Deza Ukrainian Nonviolent Civil Resistance in the Face of War. Analysis of trends, impacts and challenges of nonviolent action in Ukraine between February and June 2022. Česky: Ukrajinský nenásilný občanský odpor tváří v tvář válce. Analýza trendů, dopadů a otevřených výzev nenásilného odporu na Ukrajině od února do června roku 2022. [pdf dokument]

• Dostupné on-line: https://www.icip.cat/en/nonviolence-in-ukraine/. Barcelona: International Catalan Institute for Peace (ICIP), International Institute for Nonviolent Action (Novact), German Friedrich-Schiller-University Jena and German peacebuilding NGO Corridors - Dialogue through Cooperation. 2022.

Profesor Felip Deza posbíral a analyzoval 235 případů nenásilného odporu zejména v oblasti Chersonu a Záporoží v období únor až červen 2022. Rozlišují přitom, zda jde o akci na protest nebo na podporu. Odpor se může odehrávat ve třech rovinách: veřejné vyjádření, odmítnutí spolupráce, aktivní odpor. Následující tabulku převzal F. Deza z knihy Civil Resistance Tactics in the 21st Century (viz níže).

	Na protest	Na podporu
veřejné slovní vyjádření	odsouzení a nesouhlas	podpora a přesvědčování
odmítnutí spolupráce	porušování zákonů, neplnění úkolů, nečekané chování, které narušuje pořádek	odložení protestní nespolupráce s cílem získat na svou stranu a přesvědčit
aktivní odpor	konfrontace, snaha zastavit oponenta, narušit nebo změnit jeho způsob jednání	vznik nových institucí nebo chování, které může převzít iniciativu a moc

Uvedených 235 případů lze podle tabulky rozdělit takto: většinu, 148 ze všech sledovaných případů, tvoří veřejná slovní vyjádření, hlavně demonstrace, nápisy na budovách, vlajky a národní symboly; dále 51 projevů aktivního odporu a 36 odmítnutí spolupráce.

Z toho 131 nenásilných akcí proběhlo do konce března. Koncem března se rozjely dva velké projekty - mapování válečných zločinů a humanitární pomoc civilnímu obyvatelstvu. Duben přinesl ústup ruské armády na severu a přitvrzení okupační správy na jihu, tudíž snížení počtu projevů občanského odporu. Rozrostl se počet případů skryté pomoci ohroženým skupinám obyvatel, evakuace osob apod. Měsíc červen přinesl 29 případů odporu, kdy polovinu z nich tvoří odmítnutí spolupráce.

F. Deza se svými spolupracovníky sleduje účinek nenásilného odporu a vidí ho hned v sedmi oblastech: Narušování Ruských vojenských a politických cílů; podkopávání opor Putinova režimu; ochrana civilního obyvatelstva; posilování celkové odolnosti společnosti; posilování místní samosprávy; národní a regionální soudržnost; odpovědnost.

Kniha také mapuje více jak 100 leté kořeny ukrajinského nenásilného odporu, který se ještě rozrostl po roce 2014. Jako příklady lze uvést práci Pavola Kaliuka, neziskových organizací jako OPORA a další. Kyjevský mezinárodní sociologický institut v roce 2015 pořádal výzkum, který ukázal, že zvláště v případě ochrany obyvatelstva mnozí dávají přednost nenásilnému odporu před ozbrojeným odporem. Jinými slovy, současné dění na Ukrajině, zvláště na okupovaných územích, není myslitelné bez těch 8 let, kdy se na válku připravovala nejen armáda, ale také občanská společnost.

Institute for Peace Research and Security Policy při Universitě v Hamburku zveřejnil 4. dubna 2022 krátkou, leč výstižnou analýzu od doktora jménem Neil Renic. V ní mimo jiné uvádí: „Účinek těchto [nenásilných] akcí by neměl být přeceňován. Válka na Ukrajině je mimořádně násilná a nejspíš bude o to krvavější, čím více se bude blížit ke svému konci. Pochybuji o účinnosti čistě nenásilného odboje tam, kde nepříteli jde o vyhlazení (spíše než o podmanění). Nenásilí má své meze, ale zdaleka není bezmocné.“

• Dostupné on-line: https://ifsh.de/en/news-detail/non-violence-and-ukraine.

Nezisková organizace International Center on Nonviolent Conflict ve Washingtonu, D. C. v USA loni vydala knihu: Beer Michael, Maciej Bartkowksi, Julia Constantine. Civil Resistance Tactics in the 21st Century. Washington, D. C.: International Center on Nonviolent Conflict, 2021.

• Dostupná také on-line: https://www.nonviolent-conflict.org/resource/civil-resistance-tactics-in-the-21st-century/.

Ukrajinu lze najít v globálním seznamu nenásilných činů, který provozuje Swarthmore College na předměstí Philadelphie, USA:

• Dostupné on-line: https://nvdatabase.swarthmore.edu/browse/Ukraine/all/all/all/all.

Watson Institute for International and Public Affairs při Brown University ve státě Rhode Island v USA v rámci svého projektu „Cost of war“ (lidská, ekonomická, sociální a kulturní cena válek) zveřejnil informace pro učitele středních a vysokých škol s několika základními odkazy, které pomohou při přípravě hodiny na téma krize na Ukrajině:

• Dostupné on-line: https://watson.brown.edu/costsofwar/node/1033.
  

Vztahy mezi státy jsou jako vztahy mezi lidmi

Sledujeme válku dvou sousedů - Ruska a Ukrajiny. Sousedské vztahy jsou jedny z nejnáročnějších vztahů, které existují. Jak mezi lidmi, tak mezi státy. Běžně takto uvažujeme a mluvíme. Ale je vůbec vhodné, abychom vztahy států přirovnávali ke vztahům mezi lidmi? Taková analogie je srozumitelná, ale také v něčem zavádějící.

Tento článek na základě knihy Michaela Walzera Spravedlivé a nespravedlivé války - morální argumentace s historickými příklady (Praha: Academia, 2019) popisuje šest výjimek z této analogie, které M. Walzer říká "právnické paradigma".

Podívejme se nejprve na základní vymezení právnického paradigmatu: „Začněme se známým světem jednotlivců a práv nebo zločinů a trestů. Teorii agrese lze pak shrnout do šesti tvrzení:

1. Existuje mezinárodní společenství nezávislých států.
2. Toto mezinárodní společenství má zákon, který etabluje práva jeho členů – zejména právo na územní celistvost a politickou suverenitu.
3. Jakékoli užití síly nebo bezprostřední hrozba silou ze strany jednoho státu proti politické suverenitě nebo územní celistvosti jiného státu značí agresi a jedná se o zločinný čin.
4. Agrese ospravedlňuje dva druhy násilné reakce: válku na sebeobranu ze strany oběti a válku na prosazení zákona ze strany oběti a kteréhokoli dalšího člena mezinárodního společenství.
5. Válku nemůže ospravedlnit nic jiného než agrese.
6. Jakmile byl agresorský stát vojensky odražen, může být také potrestán.“ (128-130)

Toto pojetí se vyvinulo během několika posledních staletí a hlavní roli v tomto vývoji sehráli evropští (západní) myslitelé a události dvou světových válek. Jen pro strovnání: Myslitelé jako T. Hobbes nebo K. Marx také uvažovali o státech, jakoby to byli jednotlivci, jen si je představovali jako divochy, kteří mají neomezené možnosti se agresivně prosazovat na úkor druhých. I tito myslitelé jsou součástí vývoje, z kterého se zrodilo uspořádání světa po 2. světové válce.

Nyní se dostáváme k oněm 6 výjimkám v mezinárodních vztazích, kde právnické paradigma již začíná pokulhávat:

První: Stát musí bránit sám sebe, nejde zavolat mezinárodní policii, protože žádná taková není.

Jak by to asi řekli právníci: „Tváří v tvář válce státy mohou použít vojenskou sílu, kdykoli by neschopnost tak učinit vážně ohrozila jejich územní celistvost nebo politickou nezávislost.“ (str. 163) Nezbývá, než chránit sám sebe a za tímto účelem uzavírat nejrůznější spojenectví a spolupráci.

Druhá: V případě občanské války v jedné zemi se ostatní státy chovají jako policista, který hlídá, aby se ke konfliktu nepřidal nikdo další! A všichni pak společně čekají, jak to dopadne.

M. Walzer konkrétně řeší otázku intervence, tedy situace, kdy do občanské války v rámci první země vstoupí druhá země a snaží se zvrátit poměr sil. Třetí země, která se rozhodne do konfliktu vstoupit, buď může intervenovat (prosazovat své zájmy posílením jedné strany s cílem zvrátit poměr sil) nebo se rozhodne pro kontraintervenci, jejímž cílem je vrátit situaci zpátky k původnímu poměru sil a nechat původní strany konfliktu, aby si to vyřešily samy. (str. 198)

Třetí: Když poměry v jedné zemi směřují k tomu, že celá skupina obyvatelstva bude zabita, např. národnostní menšina.

M. Walzer zde mluví o tzv. humanitární intervenci. V takovém případě je myslitelné, aby ostatní země takový stát obsadily, masakry zastavily a přispěly k nastolení nového pořádku v zemi. (str. 198)

Čtvrtá: V občanském právu se viníci trestají mimo jiné proto, aby to ostatní odradilo. V mezinárodním právu tohle moc nefunguje.

Odstrašení spravedlivým potrestáním je v mezinárodním kontextu neefektivní a důvodů je více – malý počet aktérů, jejich počínání se neopakuje, aktéři mají kolektivní charakter, navíc není možné beze všeho omezovat práva jednotlivých občanů. M. Walzer shrnuje: „Zvláštní charakter mezinárodního společenství učinil plné prosazování domácího práva morálně neproveditelným." (str. 209)

Pátá: V mezinárodním právu nejde "pochytat zločince".

V mezinárodním právu nelze vzít zločince (stát) do vazby, soudit ho a případně omezit na jeho právech (obdoba vězení). Takové počínání by spíše rozšířilo než omezilo počet lidí, kteří budou vystaveni nátlaku a riziku. Navíc pochytání zločinců vyžaduje dobývání celého území, které opět dolehne na celé politické společenství, nejen hledané osoby. (217)

Šestá: Právnické paradigma nám nepomůže v situaci, kdy skupina obyvatelstva usiluje o národní osvobození a samostatnost.

Podobně jako u kontraintervence, ani v případě snah o národní osvobození neexistují žádná normativní práva (179). Dlužno dodat, že tuto poslední výjimku M. Walzer jen v textu jmenuje, aniž by ji uvedl v číslovaném seznamu.

Právnické paradigma je obzvlášť výstižné, pokud mezinárodní politiku států určují jednotlivci, typicky evropské monarchie v období po třicetileté válce nebo třeba diktátorské režimy současnosti - můžeme mluvit o tom, že stát se chová paranoidně, že zahraniční politika má rysy mezilidských vztahů jako je ješitnost, osobní křivdy, nevypočitatelnost apod.

Hlavní závěr, který z toho pro nás plyne: Pokud chceme, aby stávající uspořádání mezinárodních vztahů pod hlavičkou OSN a mezinárodního práva pokračovalo i nadále, nezbývá, než aby se o to zasadily všechny státy, které mají tuto stejnou vůli. Nečinností bychom jen vytvořili situaci, kdy nějaký stát bude sám sebe pasovat do role mezinárodní policie. A to by dlouhodobě nedělalo dobrotu, ať už by se jednalo o Rusko, Čínu, USA nebo EU. Hlasování ve valném shromáždění OSN je jedna z mála mezinárodních situací, kdy i menší státy mají hlas srovnatelný s těmi velkými a silnými.

Lež nebo přetvářka? Učme se od mistrů…

Tento článek navazuje na analýzu Putinova pokrytectví v jeho projevu 24. února 2022, Hodnoty, které Putin respektuje, i když nerad.

Putinův projev k výročí konce 2. světové války byl mnoha komentátory označen jako bez překvapení, nevýrazný, ospalý… To však neznamená, že by v něm nebylo vůbec nic zajímavého. V tomto textu se zamyslím nad jedním výrazným rysem tohoto projevu – Putin používá vhodná a výstižná slova, ovšem celkové sdělení je hodně mimo. Jedná se o bezostyšnou lež? Nebo je to spíše rafinovaná lež? Možná se prostě přetvařuje… Co z toho pro nás vyplývá? Zkusme mu docela vážně naslouchat. A kdo by se chtěl naučit klamat a lhát, zde má mistrný vzor.

Putin nejprve mluvil o samotném výročí konce války. Předchozí generace, které vybojovali vítězství ve 2. světové válce “...odkázali nám bdělost, aby se nemohly hrůzy nacismu opakovat.” Má pravdu v tom, že riziko opakování hrůz světové války je reálné, zejména když se Rusko vrhlo na Ukrajinu. Nyní již víme, že „denacifikace a demilitarizace“ Ukrajiny zahrnuje zabíjení všech obyvatel bez rozdílu nebo násilný odvoz dětí na převýchovu do Ruska. A ukazuje se, že je to plán, metoda, taktika. Od nacismu se to rozhodně liší v preciznosti, s kterou nacisté o všem vedli záznamy. Ale tento rozdíl mezi německou a sovětskou totalitou existoval vždy. Stručně, Putin má pravdu, že v dnešní situaci je na místě bdělost, aby se hrůzy nacismu neopakovaly. Jen to do té věty poskládal divně – Putin mluví o bdělosti Ruska, ve skutečnosti však jde o bdělost vůči Rusku.

Pak se Putin vrací k situaci na Donbasu na přelomu roku 2021 a 2022: “Otevřeně probíhala příprava k nové trestné operaci v Donbasu a vpádu na naše historické země včetně Krymu.” Co si pod tím představit? Třeba shromažďování vojáků a zbraní u hranic Donbasu, které všichni vidí a je to zcela otevřené, případně skryté plány na kybernetické a hybridní útoky na Ukrajinu, které vyšly najevo až po napadení Ukrajiny. Jenže je tu problém – Putin to říká na adresu Západu!!! Celé vyjádření je čistokrevnou lží, jednotlivá slova však jsou docela výstižná, např. o tom, že „otevřeně probíhala příprava k nové trestné operace“.

Na konci téhož odstavce, tedy věcně ještě k prosinci 2021, Putin tvrdí: “Blok NATO zahájil aktivní vojenskou kampaň za získání s námi sousedících území.” V prosinci nic takového nebylo na stole, ale Putin to říká v květnu 2022, kdy již Švédsko a Finsko podaly přihlášky do NATO. Opět něco je na tom, co Putin říká. Běžní Rusové si zprávy o rozšiřování NATO brzy přečtou v Kremlem cenzurovaných novinách. Jenže Putin to ve svém projevu posunul v čase do doby prosincových diplomatických snah! S trochou nadsázky by šlo říct, že tu „kampaň za vstup dalších zemí do NATO“ rozjel sám Putin.

Putin si také neodpustil zacílit svou kritiku na adresu USA. Z toho všeho, za co lze Spojené státy kritizovat, vybral následující: “...začaly mluvit o své výjimečnosti, tím ponižovali nejen celý svět ale i své satelity, kteří musejí předstírat, že si ničeho nevšímají a pokorně to vše polykají.” Opět, vhodně volená slova pro určitý typ velkopanského chování. Nemohu se však ubránit dojmu, že z něj mluví závist.

Přítomné vojáky povzbuzuje ujištěním, že bojují „za to, aby nikdo nezapomněl na lekce druhé světové války, aby nebylo místo pro katany a fašisty.” A to říká hlava státu, kde neonacisté mají dostatek prostoru či dokonce podporu z nejvyšších vládních vrstev!

Před koncem projevu zmiňuje zkušenosti Ruska z minulosti, kdy nepřátelé Ruska využívaly „bandy mezinárodních teroristů“ a „použili národní a náboženské nepřátelství, aby nás vnitřně oslabili a rozdělili”. Opět slova jsou vhodně volená – s válkou na Ukrajině souvisí teroristé, národní nepřátelství, i to náboženské nepřátelství, rozhodně pak snaha oslabit a rozdělit…

Uvedených šest výroků má jedno společné – Putin vyslovuje slova, která se mu se současnou situací asociují, v jeho mysli spolu souvisí a v tomto smyslu je na místě jim naslouchat, protože zrcadlí jeho hodnoty a postoje. Jen to vždy říká tak, aby to negativní světlo dopadlo na někoho jiného. Probouzí negativní emoce pojmy, které důvěrně zná. Čím srdce přetéká, to ústa mluví… byť na adresu druhých.

Úplně orvelovský je Putinův výrok v rámci projevu 18. března při výročí přičlenění Krymu k Rusku. Válku na Donbasu v letech 2014-2022 nazývá genocidou, která zahrnuje “trestní vojenskou výpravu, a to ne jednu, ty vyústily v obléhání, vystavily je systematickému ostřelování, následovalo letecké bombardování”. Ponechme stranou, že to neodpovídá právnímu významu pojmu genocida. Jednoduše, Putin zde popisuje velmi nežádoucí realitu, která je oprávněným důvodem k invazi na území jiného státu, která vyžaduje tvrdou a jednoznačnou reakci. Ale vždyť popisuje válku, kterou Rusko vede na Ukrajině! (Až na to letectvo, které by jistě také rád…) Říká genocida, přitom popisuje válku, vede válku, která se nevyhýbá vyhlazování! Genocida je válka, válka je genocida!

Coby věřící člověk a teolog si neodpustím upozornit také na přetvářku v již zmíněném proslovu z 18. března, kde se Putin odvážil citovat Ježíše: “A v tuto chvíli mi přichází na mysl, co sami znáte, ze svatého Písma: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.” Je pravda, že vojáci nasazení v boji nemají nikoho bližšího než druhé vojáky, kteří jsou jim náhradní rodinou. A toto pouto bývá velmi silné a může vést také k obětování vlastního života pro záchranu druhých. Ale nabízí se podezření – vztahy mezi vojáky jsou často pevné tam, kde spolu dlouhodobě slouží. Ruská armáda však během uplynulých měsíců prošla několikerým „přeskupením“, což znamená, že velké procento vojáků spolu slouží nově. Když k tomu připočteme prostou touhu přežít, neprofesionalitu mnohých, jsou realističtějším scénářem spíš snaha o holé přežití, spory a napětí v nesourodých jednotkách, než sebeobětující láska.

To pokrytectví však leží jinde. Ježíš tato slova řekl v předvečer vlastní smrti – on mluvil o sobě!!! „Nikdo nemá větší lásku k vám, než já, který ji zítra zaplatí vlastním životem.“ Putin však za nikoho život nenasazuje, naopak je tím, kdo své vojáky poslal na nesmyslnou smrt a teď tady vede „kecy o lásce“! V projevu z 9. května se k této myšlence vrátí, ale Ježíše už necituje: „jeden druhého chrání před kulkami a střepinami jako rodní bratři“. Asi není moc důvodů se domnívat, že Putinovi došlo, že minule přestřelil…

Závěr: Ať už se Putin přetvařuje nebo dokonce lže tak, že by nejraději zapřel i ten 'nos mezi očima', má smysl naslouchat slovům, která volí, protože ty mnohdy přesně vystihují to, o čem mluví, když se přetvařuje nebo lže.

Použité zdroje

Putin Vladimír. Парад Победы на Красной площади. Projev k výročí velkého vítězství 9. května 2022. Dostupné na: http://kremlin.ru/events/president/news/68366
Český simultánní překlad Milana Dvořáka, jak byl součástí vysílání ČT 24: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096902795-studio-6/222411010110509/

Hodnoty, které Putin respektuje, i když nerad - pokrytectví v projevu z 24. února 2022

Další příspěvek na tomto blogu bude věnován Putinovu projevu z 9. května 2022. Nejprve však k tomu únorovému.

1. Čtyři masky Kremlu

Putin je naštěstí coby řečník “uspávač hadů”. Nebezpečný je však v tom, že mluví podobně jako někteří náboženští extremisté - zaníceně, soustředěně, tempo řeči a tón svědčí o silném přesvědčení, které se snaží přenést na posluchače.

Projev je vlastně velmi dobře napsaný pro danou příležitost - opravdu má charakteristiky mluveného projevu, není to přednáška, je to projev. Krátké věty pochopí každý, žádné komplikované myšlenkové konstrukce, nepředpokládá, že si posluchač pamatuje detaily toho, co již bylo řečeno.

Naše země má důvěrnou zkušenost se žargonem komunistických představitelů. Tak například okupaci Československa se říkalo “bratrská pomoc”. Vládní rozhodnutí se nerodila ve vládě, ale v ústředním výboru komunistické strany. Závazek vůči lidu země se prakticky rovnal pokynu politické partaje, která sama sebe prohlásila za hlas lidu. Putinův slovník je v mnohém obdobný.

V Putinově projevu je možné spatřit hned čtyři pokrytectví, která jsou částečně funkční, maska stále ještě zakrývá část tváře, ale zároveň rozpor se skutečností je zjevný dost na to, aby pokrytectví bylo prozrazeno:

• Putin mluví jako oběť mezinárodního násilí. Zároveň však všem kolem vyhrožuje silou. Je to zjevný rozpor.
• Rusko podepisuje mezinárodní dokumenty, je součástí mezinárodních institucí a má potřebu budit dojem, že je vše v pořádku. Zároveň v praxi porušuje to, co podepisuje.
• Putin používá slovo svoboda, používá ho hodně. Jeho obsah je však docela jiný.
• Pokud jde o oprávněnost rozpoutání války, je postoj Kremlu nejvýstižněji popsán úslovím, zloděj volá, chyťte zloděje.

Tento esej je svou metodou induktivní - postupuje od jednotlivých prohlášení v projevu, detail za detailem až k zobecněným závěrům. Čtenáři lze doporučit, aby esej četl od konce :)

Odkaz na český překlad i ruský originál najde čtenář na konci eseje.

2. Proč je pokrytectví zajímavé

Sociolog a expert na válečnou etiku Michael Walzer v průběhu celé své kariéry poukazuje na to, že pokrytectví je bohatým zdrojem porozumění skrytým postojům, hodnotám a procesům. Jeden citát za mnohé:

V morálním životě není ignorance až tak běžná; nečestnost je mnohem obvyklejší. Dokonce i ti vojáci a státníci, kteří nepociťují muka [morálně] problematického rozhodnutí, obecně vědí, že by je měli pociťovat. … Nejjasnějším důkazem stability našich hodnot v čase je neměnný charakter lží, jaké říkají vojáci a státníci. Lžou, aby sami sebe ospravedlnili, a tak nám popisují charakteristické rysy spravedlnosti. Kdekoli nacházíme pokrytectví, nacházíme také morální poznání. (Spravedlivé a nespravedlivé války, str. 67)

Podstatou pokrytectví je rozdíl mezi skutečností a maskou (fasádou), mezi slovy a činy. Pokud je tento rozdíl dobře uchopitelný, pokrytectví vychází najevo a je možné je vztáhnout na ty případy, kdy máme pouze masku a slova, ale zatím nevyšla najevo skutečnost.

Walzer ukazuje na trvalé a skutečné hodnoty, které jsou v pokrytectví vysledovatelné. Dozvídáme se mnohé o pokrytci samém, také o jeho publiku a o tom, co si pokrytec o svém publiku myslí.

3. Rozkrýt Putinovo pokrytectví

Nejprve je třeba pokrytectví odhalit, teprve pak je možné sledovat, co vše se skrze ně dozvíme o morálních hodnotách, o pokrytcích a jejich okolí. Pokrytectví Putina proto nejprve rozkryjeme.

Pokrytectví se odhalí ve chvíli, kdy maska spadne a ukáže se skutečný obličej. Toto odhalení má v životě dvojí podobu. Především může pokrytectví odhalit běh událostí. Druhou formou odhalení je rozpor - nejdříve tvrdí něco, pak něco jiného, nejdříve něco tvrdí, ale něco jiného dělá.

Hlavním vodítkem nám proto budou ty pasáže jeho projevu, v kterých odkazuje na současné události, nebo je možné jeho slova porovnat s obecně dostupnými informacemi.

Rusko jen reaguje, je to sebeobrana

Putin vytváří obraz, že Rusko nemá jinou možnost, je pod tlakem a musí reagovat na nepříznivý tlak. Nejvýstižnější větou vykreslující Rusko jako obět mezinárodního útlaku je tato: “... naše činy, to je sebeobrana před hrozbami a ještě větší katastrofou…”

Ale popořadě. V úvodní větě Putin stanovil dvě témata projevu: Donbas a bezpečnost Ruska. Poté, co vykreslil situaci na Donbasu, přechází k druhému tématu. Bodem obratu je v jeho projevu věta: “Rusko se nemůže cítit ohroženo, nemůže existovat s permanentní hrozbou, která přichází z území dnešní Ukrajiny.” Pocit ohrožení spojuje obě témata v jeden celek.

Putin říká: “Nenechali nám naprosto žádnou možnost…” Opravdu si dává záležet, aby vše vypadalo jako obranná válka, že je zahnán do kouta agresí druhých.
Rozpor ve slovech je velmi zřejmý v odstavci adresovaném těm, kdo by byli “v pokušení zasáhnout”. Celý odstavec je velkou výhrůžkou každé třetí straně. Poslední větička však zní: “Doufám, že budu vyslyšen.” Chce, aby jeho výhrůžky vyzněly ruskému uchu tak, že Putin prosí a žádá.

Je obraz, který ve svém projevu Putin maluje, výsledkem upřímné bezvýchodnosti nebo spíše pokrytectví. Je Rusko opravdu tak bezmocné, obětí neústupnosti druhých? Nebo je to maska, kterou cíleně Putin svými slovy maluje? Na jedné straně je tu tento pocit ohrožení. Na druhé straně jsou tu silná slova o síle Ruska.

Slova o síle

V hlubokém napětí či rozporu s předchozím tónem projevu jsou Putinova silná slova o síle. Jestli je pravdou tíseň, v které se Rusko nachází, těžko může zároveň být Rusko tím, kdo diktuje světu své představy. A přece je v projevu obojí. Tento rozpor pro účely tohoto článku dostane označení pokrytectví č. 1.

Putin se vyhlášení války rozhodl označit za “uzavření kapitoly” (odst. “Zopakuji…”). Přemýšlejme, za jakých okolností může být válka považována za uzavření sporů? Takových případů mnoho není, protože většinou války spory ještě vyhrotí, posunou do další (hůře řešitelné) fáze. A přece jsou případy, kdy válka může spory zcela ukončit. Především v případě úspěšné genocidy. A dále v případě tak přesvědčivého vítězství, že je možné poraženému vnutit svou vůli (pokud lze násilné potlačení odporu považovat za uzavření kapitoly).

V závěru projevu jsou tři odstavce adresovány “občanům Ruska”. Začínají slovem “blahobyt” a končí slovem “vlast”, to je přímo učebnicové. Věty mezitím jsou o síle, kterou Rusko má ve všech možných podobách, zatímco západní “říše zla” má jen tupou sílu. Poslední odstavec adresovaný občanům Ruska stojí za větný rozbor (viz níže). Putinovi jde o hrubou sílu, ale obléká ji do slov pravdy, spravedlnosti, vlastenectví. Přitom nejde o nic jiného než prosté donucení ostatních k poslušnosti.

“...skutečná síla leží ve spravedlnosti a pravdě,

Podmět věty: SÍLA. Příslovečné určení místa: SPRAVEDLNOST A PRAVDA. Je to spravedlnost a pravda, které mají sílu? Nebo je to síla, která nabývá podoby, kterou lze případně nazvat spravedlnost a pravda?

která je na naší straně.

Vedlejší věta vztažná - co je na straně Ruska? Je to SÍLA nebo je to pravda?
Gramatika věty upřednostňuje SÍLU, protože “spravedlnost a pravda” by byly v množném čísle. Podle čeho poznáme tu sílu či spravedlnost a pravdu, o které je řeč? No přeci podle toho, že je na naší straně…

A pokud to tak je,

V ruštině věta vyznívá ne jako čiště podmiňovací věta, ale spíše: A když je to tak, pak těžko nesouhlasit, že…

potom je těžké nesouhlasit s tím,

Zbytečně matoucí věta, která obsahuje dva zápory: nesouhlasit s něčím a k tomu myšlenku, že je něco těžkého na to, aby se to udělalo snadno. V ruštině se však nejspíše jedná o běžný řečnický obrat.

že právě síla a připravenost k boji jsou základem nezávislosti a suverenity, jsou nezbytným základem,

Podmětem věty je tu SÍLA A PŘIPRAVENOST K BOJI. Už je úplně jasné, o jakou sílu má jít. Opět je to síla, která je v centru pozornosti. Předtím byla síla spojena se spravedlností a pravdou, nyní je přímo spojena s nezávislostí a suverenitou. To dává smysl, jde o “naši pravdu”, o “spravedlnost, kterou si nezávisle stanovujeme my sami”.

pouze na kterém je možné stavět svoji budoucnost, stavět svůj dům, svoji rodinu, svoji vlast."

Jak odlišný základ! Jak odlišná stavba budovaná na takovém základě!
V liberální demokracii stavíme na důstojnosti a svobodě jednotlivce, na kreativitě, vzdělání pro všechny, na ochraně slabých.

Úplně poslední věta dává celému projevu náležité vyznění: “Věřím ve vaši podporu, v neporazitelnou sílu, kterou nám dává láska k vlasti.” Projev se s posluchačem loučí silnými slovy o neporazitelné síle… lásky k vlasti…

Princip vztahů v postsovětském prostoru

Vyjděme z věty: “S xxxxxxx se chováme ke všem státům, které vznikly na postsovětském území. Vážíme si jejich samostatnosti a budeme si jí vážit i nadále a jako příklad uvádíme pomoc, kterou jsme poskytli Kazachstánu, kde proběhly tragické události, jež otřásly jeho integritou a celistvostí.” Sedmi křížky je ve větě nahrazeno slovo, které je třeba pečlivě vyložit. Putin zde říká, že chování Ruska k okolním státům je zřejmé z nedávných let. Pojďme objasnit smysl vykřížkovaného slova.

Jde o státy na “postsovětském území”. Rusko má k těmto státům jiný vztah než ke zbytku světa. Putin jmenuje Kazachstán, v dalším odstavci pak území Kavkazu z let 2000-2005, Krym, Sýrii, nakonec také Donbas v současnosti. Díky této Putinově nápovědě bychom zakřížkované slovo mohli nahradit prvními slabikami zmíněných států či území: KaKaKrySyDon. Jaký je tedy tento princip zahraniční politiky Ruska?

Semínka rozkolu a válčení zasetá na Kavkazu nesou právě nyní během války na Ukrajině své konkrétní ovoce - rozšíření území Ruska o Jižní Osetii již není jen teoretickou možností.

Touha po získání Krymu je dnes již očividná jako nos mezi očima.

Lednové události v Kazachstánu proběhly až s podivem korektně - vojáci přišli na pozvání místní vlády, po dvou týdnech opět zemi opustili. A Kazachstán se v dnešní spletité situaci chová alespoň částečně nezávisle. Co vše za tím však je, se můžeme jen domnívat. Možná to byla jen situace připravená právě pro takovýto argument, kterým může zmást mezinárodní společenství.

Princip ruské zahraniční politiky vůči zemím v postsovětském prostoru, to vykřížkované slovo KaKaKrySyDon, vyjadřuje zjevnou touhu po vlivu, nejlépe opětovného začlenění do Ruska.

O kousek později, v části adresované ukrajinským občanům zazní slova: “Nikomu nedovolím, aby se vměšoval do našich záležitostí, našich vztahů. Chceme je budovat tak, aby vytvořily nezbytné podmínky pro překonání všech překážek a bez ohledu na existenci národních hranic. Aby nás posílily zevnitř jako jeden velký celek. Věřím v tuto budoucnost.” Slova o "našich náležitostech" by mohla znamenat vnitřní záležitosti Ruské federace, proti tomu nemůže nikdo nic namítat, každý stát musí řešit svoji vnitřní bezpečnost. To se však vylučuje s následující větou, která mluví o podmínkách "bez ohledu na existenci národních hranic". Je tedy jasné, že má na mysli mezinárodní vztahy. Může tím myslet vztahy Ruska se Západem? To se zase vylučuje s vírou v budoucnost "jednoho velkého celku". "Našimi záležitostmi" tedy myslí vztahy Ruska s některými státy (především sousedními), které jsou dnes samostatné, ale Putin věří v budoucnost jednoho velkého celku. Tato část projevu je výslovně adresována Ukrajincům. Tím se tato interpretace jen potvrzuje. Odmítá jakékoliv vměšování mezinárodního společenství do vztahů Ruska s okolními státy v postsovětském prostoru!
Toto je věcný obsah principu KaKaKrySyDon - vztahy Ruska se zeměmi v postsovětském prostoru jsou určovány touhou Ruska po co největším vlivu, nejlépe jejich opětovném začlenění do jednoho státního celku. Nyní je již na místě prozradit, co je to vykřížkované slovo, které na počátku Putin použil pro to, aby popsal tento princip ruské zahraniční politiky: “S respektem se chováme ke všem státům, které vznikly na postsovětském území.” Nyní je už zřejmé, co v případě Kremlu znamená slovo “respekt”, je to především respekt k národním ruským zájmům.

Putinovo pokrytectví je až dětsky prosté - nejprve použije slova jako “respekt” nebo “samostatnost”, pak vcelku rozumně odkáže na chování Ruska v minulosti (které vyjadřuje pravý opak), aby nakonec zase řekl, že to vše je zcela v souladu s chartou OSN. A s dětskou důvěrou čeká, že si toho dospěláci nevšimnou. Pro účely tohoto článku dostane tento rozpor mezi slovy a skutečností označení pokrytectví č. 2.

Jak může vypadat svoboda

“Základem naší politiky je svoboda, svobodné volby, svobodný výběr vlastní budoucnosti a budoucnosti svých dětí.” Vycházejme tedy z toho, že Kreml chce svou politiku nazývat slovy “svoboda”. Co tím myslí a co si z toho máme vyvodit?
Příkladem odhaleného pokrytectví jsou události po anexi Krymu, které Putin v projevu nazývá “svobodný výběr” obyvatel Krymu a Sevastopolu (odst. “Považuji za důležité dodat…”). Také nepřekvapí slova o “dekorativních volebních procedurách” - to by žádného demokrata nenapadlo, že volby mohou být dekorativní. Ale Putinovi bychom to měli věřit, ví, o čem mluví.

Skutečný vhled do Putinova pojetí vnitřních poměrů Ruska poskytují jeho slova, kterými otevřel závěrečnou část adresovanou “krajanům”: “Jsem přesvědčen, že vojáci, kteří jsou věrni naší zemi a důstojníci ozbrojených sil Ruska, profesionálně a hrdinně splatí svůj dluh, svoji povinnost.” Putin poslání ozbrojených sil popisuje jako “dluh” (ruské slovo dolg překladatelé radši přeložili dvěma slovy: “svůj dluh, svoji povinnost”, nicméně ruské slovo především znamená pohledávku, dluh). Ruský voják nedělá nic, co by mohlo být pochváleno, oceněno - jednoduše splácí dluh. Pokud splní své povinnosti a položí přitom svůj život, splatil svůj dluh, je svobodný, nikdo nikomu není ničím povinován… Putin je si však vědom, že slovem dluh nemůže skončit, je třeba to zaonačit jinak. A tak pokračuje myšlenkou z opačného spektra mezilidských vztahů: “Spoléhám na konsolidovanou, vlasteneckou pozici všech stran parlamentu a veřejných sil.” Putin může Západu jen závidět tu konsolidovanou pozici vlád států a soukromých podniků i občanské veřejnosti a neziskovek. Ale zní to dobře, i když je to zřejmý kontrast: Na jedné straně všichni státu dluží svůj život, na druhé straně důvěra svěřená veřejné i soukromé sféře, službám i byznysu. Rozuzlení poskytuje další věta: “Což znamená, že řešení, která jsme přijali, splníme.” Putin přešel zpátky do množného čísla “my, Putin” přijal řešení, které je všem lidem úkolem a povinností. Důvěra je tu rozkazem.

Svoboda v pojetí Kremlu je v tomto článku označován jako pokrytectví č. 3.

Důvody k válce

Nyní se dostáváme po obsahové stránce k nejdelikátnější rovině Putinova projevu, k pokrytectví č. 4.

“Nekonečně dlouhých osm let jsme dělali všechno možné” na Donbase “politickou cestou, v míru”. Nyní obrací list, ohlašuje změnu. Dosavadní zapojení ruských vojáků na Donbase označuje za mír. Anebo se pro své publikum znovu distancuje od bojů na Donbase a tvrdí, že Kreml se na bojích nepodílel. Ať tak či tak, maska má vypadat tak, že Kreml je mírotvorce.

Ve stejnou chvíli prohlásil, že ukrajinské síly “se vzdaly mírového řešení konfliktu”. Toto je nesmírně silné vyjádření. Pokrytectví se odhaluje konfrontací se skutečností. Jak ve skutečnosti vypadá, když se někdo vzdá mírového řešení? V první chvíli to může vypadat tak, že odejde od vyjednávacího stolu. V důsledku to však vždy má podobu silové reakce, odmítnout mírové řešení znamená spustit silové řešení.

Stačí si položit otázku, kdo 12.-14. dubna 2014 sáhl na Donbasu po zbrani jako první? Byla to ukrajinská armáda? Nikoliv. A kdo 24. února 2022 překročil hranice druhého státu? Ruská nebo ukrajinská armáda? Ukrajinská to nebyla.

Ďábelskost lži, že se Ukrajina vzdala mírového řešení, spočívá v tom, že i kdyby na tom byla jen polovina pravdy, Rusku nezbývá, než reagovat také silou. Proto toto tvrzení zaznívá v úvodu argumentace, aby na něm mohl dál stavět. Když už někdo lže a chce znít přesvědčivě, musí lhát od první chvíle “na celou hubu”. Pokrytectví je jasné, Putin rozhodně nechce vypadat jako agresor.

Jeho slova také jasně ukazují, že si je vědom vstupu do nové etapy. I když patří k sovětské tradici, že válka je “jen” pokračováním či jinou formou diplomacie, přesto Putin ví, že nyní překračuje hranici a je třeba to vyložit tak, že za to nese odpovědnost někdo jiný.

Proto zazní druhá ďábelská věta adresovaná ukrajinským vojákům: “...veškerá odpovědnost za možné krveprolití leží na svědomí ukrajinského vládnoucího režimu.” S válkou je to tak, že nikdo si nemůže být jistý, kolik utrpení přinese, kdo všechno do ní bude stržen, války se zpravidla vymykají kontrole. Proto vědí všichni, i Putin, že odpovědnost za bolest a utrpení nese především ten, kdo válku rozpoutá. To je nevratný krok s dalekosáhlými následky. Pronesená věta zřetelně prozrazuje, že Putin je si vědom zodpovědnosti za rozpoutání války. Právě proto se to snaží hodit na někoho jiného.

4. Putinovo pokrytectví vypovídá

1. Násilník, co třese koleny

Obraz určený ruským občanům: Rusko je cílem zahraniční agrese, musí se bránit, jinou možnost nemá. Putin je silný vůdce, Rusko je silná země, nic ji neohrozí a nezastaví.

Putin ví, že strach ze zahraniční agrese mu u jeho publika přidá body. Nejedná se o strach, který by měli mít všichni obyvatelé Ruska. Jmenuje příhraniční oblasti v postsovětském prostoru, kde se ten zápas odehrává. Občané Ruska mohou být v klidu. Jejich vládce je ochrání, stará se o blaho říše.

Není dobré pro násilníka, když všichni vědí, že je násilník. Dlouhodobé chování Ruska vůči okolním státům je čitelné a konzistentní - násilné. Proč tedy tolik řečí o tom, že Rusko je donuceno se bránit, že všechno je jen sebeobrana, že jim okolí nedalo jinou možnost? Svým pokrytectvím Putin potvrzuje dlouhodobou morální hodnotu lidského soužití, že je-li někdo odhalen okolím jako násilník, dříve či později se všichni spojí proti němu a pokojně či násilně ho odstraní. A tak dělá, co může - alespoň slovy popírá své jednání, aby tím zmátl ty, kdo naslouchají jeho slovům víc než jeho činům.

Putin v projevu vyhrožuje silou a uctívá ji jako základ státnosti. Průběh války od počátku až do poloviny května, kdy vzniká tento text, odhalují další rozpor - Rusko není tak silné, jak Putin tvrdil. To však nemusí být pokrytectví, to může být důsledek lhaní sám sobě.

2. Překonání všech překážek bez ohledu na národní hranice

Kreml formálně potvrzuje chartu OSN, lidská práva a svobody, další dokumenty, které zakládají uspořádání světa po 2. světové válce. V praxi je však nezastává. Tak proč to podepisují a proč se snaží vypadat, že jsou plnoprávnými členy takových mezinárodních struktur?

Státy jsou si svým způsobem rovny, i když v jiných ohledech jsou jedny silné a druhé slabé. Putin ve svém projevu vysvětluje principy ruské mezinárodní politiky v postsovětském prostoru - rozporuplně. Používá slova “respekt, samostatnost, svrchovanost”, přitom však prakticky usiluje o jejich začlenění do Ruska, což odvážně vyjádřil vírou v “jeden velký celek”. Když káně píská nad krajinou, všichni ví, že se chce najíst, každá myš ví, že jí jde o život. Proč tedy Kreml neřekne rovnou, že jeho národním zájmem je podmanit si okolní státy silou, nejprve ty, které tvořily SSSR, posléze i všechny ostatní? Ten důvod je prostý: Dost dobře nejde druhé skupině lidí říci, že si je “dám k obědu”, protože na základní rovině jsou si státní celky rovny. Proto se i takový diktátor jako je Putin kroutí a přetvařuje, aby neřekl víc, než kolik je možné říct. Jeho vlastní publikum by s tím mělo problém.

Toto pokrytectví je obzvláště zajímavé tím, jak je do očí bijící. Mezinárodní politika Ruska je totiž od Putinova nástupu dosti konzistentní a čitelná. Není tedy problém porovnat slova a činy. Nezbývá mu prakticky nic jiného, než říkat A a dělat B. Pokud takto postupuje v jedné věci, nemělo by nás překvapit, pokud v jiných věcech zvolí obdobný postup.

3. Povinnost svobody

Putin mluví o svobodě, svobodných volbách, vlastním rozhodování občanů o své budoucnosti. “Ruské volby” jsou pojem samy o sobě stejně jako neexistující občanská svoboda. V projevu zazněl dnes již věhlasný “svobodný výběr obyvatel Krymu a Sevastopolu”.

Svoboda patří mezi základní hodnoty. Ruským obyvatelům řeči o svobodě zní lépe než slova o další bídě, kterou budou trpět pro ještě větší slávu impéria. Také světové veřejnosti slova o lidských právech a hodnotách zní dobře. A toleruje se, že na území Ruska se tyto hodnoty uskutečňují v rozporu s jejich základním významem.

Toto pokrytectví je trochu jiné. Putin se zde přizpůsobuje většinovému vnímání světa, že svoboda patří mezi základní hodnoty. Nevypovídá to však o tom, že on sám je o tom přesvědčen, spíše se jen přizpůsobuje poptávce.

4. Když zloděj volá: Chyťte zloděje

Putin si jasně v projevu klade otázku, kdo je zodpovědný za válečný konflikt, který bude následovat. Síla této otázky až bije do očí. Bez mrknutí oka (doslova) na to odpovídá, že za všechno následující utrpení nese odpovědnost ukrajinská strana. Použije při tom ty nejďábelštější lži, které v projevu zazněly.

Žít v míru má větší hodnotu než žít ve válce. Putin chce působit dojmem, že je mírotvorce, že udělal všechno možné pro zachování či obnovení míru. Je si vědom toho, že jeho občané od něho očekávají mír, ne konstantní válku. I diktátor musí vzít vážně, že mír je víc než válka.

Za rozpoutání války někdo jasně nese odpovědnost. Putin má velkou potřebu setřást ze sebe zodpovědnost za utrpení, která tímto projevem rozpoutal. Vinu háže na stranu ukrajinského vedení, tvrdí, že Ukrajina se vzdala mírového řešení, že Rusko je donuceno se bránit. To všechno jsou lži, nebezpečné lži, které však nic naplat prozrazují, že Putin je si vědom odpovědnosti za rozpoutání války.

Závěr

Proč se zabývat směsicí lží a pravd, které říkají lidé, kterým by se člověk nejraději vůbec vyhnul? Protože pokrytectví je nesmírně výmluvné, odhaluje morální hodnoty platné i pro pokrytce.

V Putinově projevu z 24. února 2022 je možné odhalit následující hodnoty, které donutili i tohoto velkého pokrytce, aby je svým způsobem respektoval:

• Není dobré pro násilníka, když všichni vědí, že je násilník.
• Státy jsou si svým způsobem rovny, i když v jiných ohledech jsou jedny silné a druhé slabé.
• Svoboda patří mezi základní hodnoty.
• Žít v míru má větší hodnotu než žít ve válce.
• Za rozpoutání války někdo jasně nese odpovědnost.

Na těchto hodnotách je možné i potřebné stavět případné jednání a vyjednávání s vedením Ruské federace.

Použité zdroje

Michael Walzer. Interpretace a sociální kritika. Praha: Filosofia, 2000. ISBN 80-7007-126-5.

Michael Walzer. Spravedlivé a nespravedlivé války: morální argumentace s historickými příklady. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-3013-9.

Putin Vladimír. Обращение Президента Российской Федерации. 24. 2. 2022 v 6:00 hod. Navštíveno 23. 5. 2022. Dostupné on-line: http://kremlin.ru/events/president/news/67843

Seznam.cz. Slova, jimiž Putin rozpoutal bezprecedentní válku. [on-line dokument] Navštíveno 23. 5. 2022. Dostupné on-line: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-dokument-slova-jimiz-putin-rozpoutal-bezprecedentni-valku-190232

M. Walzer, doslov: Nenásilí a teorie války

Tak jsme na konci knihy, zbývá už jen doslov.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Co bývá obvykle spouštěčem nenásilného odporu? M. Walzer počítá s těmi případy, kdy nenásilný odpor nastoupí v případě selhání ozbrojené obrany státu. Příkladem může být Československo po roce 1968.

Jaké prostředky pro důrazný leč nenásilný odpor jsou k dispozici? Odpověď M. Walzera není příliš povzbudivá. Očekává, že nenásilný odpor je použitelný pouze v případě, kdy kodex okupanta se dost podobá kodexu okupovaných. V totalitě, která neváhá použít nejbrutálnější metody, očekává, že nenásilný odpor zůstane bez výsledku.

Výzvy k nenásilnému odporu M. Walzer považuje spíše za snahu některých přizpůsobit současné realitě naše sny budoucnosti bez válek. A přesto:

Agrese: Nenásilný odpor přijde pravidelně na řadu po selhání vojenské obrany. M. Walzer nevidí žádné historické příklady nenásilného odporu a vyvozuje, že díky tomu nelze vyloučit, že to je dobrá strategie.

• Obyvatelé by se k okupující armádě chovali jako k násilné policii: „Nenásilí deeskaluje konflikt a zmenšuje zločinnost. Přijetím metod neposlušnosti, nespolupráce, bojkotu a všeobecné stávky občané obsazené země transformují agresivní válku v politický boj. V důsledku toho jednají s agresorem jako s domácím tyranem nebo uzurpátorem a jeho vojáky mění v policisty.“ (526)
• Stal by se z toho vleklý boj, který je však mnohem méně destruktivní než byť krátká válka.

Pravidla vedení války: Obraz takového odporu je přitažlivý pro svou nedokonalost. M. Walzer připomíná G. Orwella, který zvažuje, zda Gándhího nenásilí má šanci na úspěch v totalitním režimu – nemá.

Ano, zde již M. Walzer historické příklady uvádí. M. Gándhí patří mezi velikány nenásilného odporu. Dalším příkladem je Martin L. King. Z doby po sepsání této knihy lze mluvit o pádu Apartheidu v Jihoafrické republice, mnohé zkušenosti nenásilného odporu jsou také ze zemí bývalého sovětského bloku.

• Nenásilný odpor má šanci jen v případě, že kodex dobyvatele se alespoň trochu blíží kodexu civilní obrany okupované země. V takovém případě však je politická forma boje jistě vhodnějším postupem než válka.
• Pokud je kodex dobyvatele odlišný, nenásilný odpor je „minimalistickým způsobem vyznávání společných hodnot po vojenské porážce“. (530) Např. Československo po roce 1968. Hrdinství civilistů je ještě silnějším příkladem než hrdinství vojáků.

Nezapomínejme, že tato část knihy byla psána v roce 1975, tedy ještě před vznikem Charty 77, natož před rokem 1989.

Úspěch nenásilné obrany závisí na morální zkaženosti okupujících vojáků nucených ke „špinavé práci“. Nenásilný odpor je tak či onak závislý na tom, aby vojáci dodržovali základní konvenci, že na neozbrojené osoby se nestřílí. Proto je hloupé, když se zastánci nenásilného odporu vysmívají konvencím.

Z Ukrajiny doléhají zprávy o případných účincích nenásilného odporu okupantům, příběhy o vesničanech, kteří se postavili tanku, o demonstrantech v Chersonu, před kterými vojáci couvají… Jsou to jen dílčí a krátkodobé úspěchy. To však nijak neumenšuje, že jsou použitelné a že jsou mnohem šetrnější k lidských životům na obou stranách i k majetku.

M. Walzer, kapitola 19: Válečné zločiny: vojáci a jejich důstojníci

Kapitoly 18-19 se vrací k základnímu rozlišení dvou morální oblastí – rozpoutání války (ius ad bellum) a způsobu vedení boje (ius in bello). Tentokrát si M. Walzer klade otázku, kdo je za válečné utrpení vinen.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Často vojáci ve válce páchají zvěrstva bez ohledu na to, na které straně bojují. Jak určit, kdo z vojáků nese jaký díl odpovědnosti? Vojáci jsou zodpovědí jen do míry svého vlivu na průběh boje.

Které okolnosti nám nejvíce komplikují hodnocení válečné situace? Především dvě – předně je to ostrost boje a běsnění, které zapříčiňuje, dále je to systém armádní poslušnosti. Pro první vypráví M. Walzer dva příběhy násilí na zajatcích. Pro druhou vypráví o masakru v My Lai.

Které vojenské hodnosti nesou větší díl morální zodpovědnosti? Jednoznačně jsou to důstojníci. Důstojníkem se člověk stává proto, že se jí stát chce. M. Walzer vypráví příběhy dvou generálů, Bradleye a Jamašity.

Kapitola 16 popisuje ty mezní situace, o kterých říkáme, že je to „stav nouze“ či dokonce „stav krajní nouze“. Jak přemýšlet o morální zodpovědnosti, když přitom situace je tak zoufalá, že lze konvenci považovat za zrušenou? M. Walzer vypráví příběh W. Churchilla, který se po válce distancoval od maršála A. Harrise, zodpovědného za bombardování německých měst během války.

Jednotliví vojáci nejsou zodpovědni za to, zda vedou spravedlivou válku. Podobně jsou zodpovědní jen do míry svého vlivu za to, zda ji vedou spravedlivě. Obhajoby válečného běsnění jsou zpravidla dvojího druhu:

• „První poukazují na ostrost boje a vzrušení nebo běsnění, které zapříčiňuje.
• Druhé poukazují na disciplinární systém armády a poslušnost, kterou vyžaduje.“ (489)

Pravidlo válečných konvencí stanoví, že vojáci nesmí svá rizika přenášet na civilisty. Pravidlo je absolutní, rizika však jsou vždy určitého stupně.

V zápalu boje – dva příběhy o zabíjení zajatců:

• Guy Chapman vypráví příběh z 1. sv. v. o zastřelení důstojníka v nepřátelských zákopech, který se právě jednoznačně vzdal. Často totiž dochází k zabíjení zajatců v okamžik, kdy se do zajetí vydávají. O to důležitější je rozlišit, když se zajatci zabíjejí tzv. „extra“.
• James Jones líčí v románu The Thin Red Line (1964) situaci ve východní džungli, kdy důstojník vědomě nechal své začátečníky vojáky, aby byli násilní vůči japonským zajatcům a zabili je, protože potřeboval zvýšit jejich bojové sebevědomí a zápal. „To je rys kriminální odpovědnosti, že může být rozložena, aniž by byla rozdělena.“ (495) Zodpovědnost tedy rozložíme bez dělení – vojáci nesou zodpovědnost a důstojníci také.

Příběhy o ruských zajatcích z prvních dvou týdnů svědčí o tom, že ukrajinským vojákům se dařilo držet běsnění na uzdě. Nebo boje ještě nebyly tak úporné.

Rozkazy nadřízených – masakr v My Lai: Vietnamská vesnice, kde vojáci USA zastihli jen ženy, děti a starce. Velitel v tu chvíli řekl něco o tom, že mají jednat. Nadporučík rozkazoval zabíjet a střílet. Někteří vojáci se vzepřeli, jiní odešli, mnozí stříleli.

Smyslem vojenské disciplíny je zbavit jednotlivce rozhodování a učinit z něj jeden dílek celého útvaru. A přece se z vojáků nikdy nestanou stroje: nejdou vypnout stejně jako nejdou jednoduše zapnout. Navíc my všichni je činíme osobně zodpovědné za spáchaná zla. Obhajoba rozkazů nadřízených má dvě podoby:

• Tvrzení o nevědomosti: Vojákovi nepřísluší posuzovat ani proporcionalitu použití zbraní nebo jejich načasování, letce a dělostřelce zpravidla neinformují o povaze cílů. Při soudu s nadporučíkem z My Lai však zaznělo: „Muž s běžným rozumem a porozuměním za daných okolností věděl, že jsou nezákonné.“ (501) A M. Walzer dodává, že porozumění se týká jak situace, tak zákonů.
• Tvrzení o donucení: Extrémní je příklad Němce v popravčí četě, který odmítl střílet na zajatce, a byl okamžitě postaven po bok zajatců a popraven. Avšak ne všechny rozkazy jsou nařizovány s pistolí u hlavy – platí proporce mezi újmou způsobenou vojákem (který uposlechne vadný rozkaz) a újmou hrozící vojákovi (hrozba degradace neomlouvá vraždu).
• Dva závěry: Jednotliví vojáci mohou někdy rozpoznat, že je třeba neuposlechnout – selhání je jim třeba dokázat, důkazní břemeno leží na nás. Důstojníci a velení se výrazně podílelo na způsobu vedení války ve Vietnamu – důkazní břemeno, že oni udělali dost a vina se jich netýká, leží na nich.

M. Walzer připojuje ještě jednu okolnost, která se v právní literatuře neobjevuje, ale ve vyprávění vojáků hraje významnou roli: Odmítnutí poslušnosti vojáka vyčlení z jeho skupiny spoluvojáků a to je velmi citelná újma.

Odpovědnost velení: O důstojnickou hodnost se soutěží, ta je dobrovolná. Vedle základní role vojáka chránit slabé a neozbrojené je tu dvojí morální zodpovědnost: 1. při plánování operace připravit konkrétní kroky odpovídající „druhému“ úmyslu, tedy chránit civilisty (viz kapitola 9); 2. nést odpovědnost za počínání svých podřízených, aby odpovídalo konvencím.

Ruské operace na Ukrajině provázejí otázky ohledně jejich taktiky a morálky. Dělostřelecké ostřelování měst vyvolává nejvíce otazníků: Mají ruští důstojníci vůbec nějaké vzdělání v otázkách válečného práva? Jaké je vlastně postavení důstojníka v ruské armádě – jaký díl zodpovědnosti nese?

Konkrétně se můžeme ptát u dělostřelců: Kdo vybírá cíle? Kdo zaměřuje jejich přesnou polohu? Kdo všechno má informace o skutečné povaze cílů? Vojákovi ládujícímu munici se zpravidla říkají jen souřadnice cíle…

Generál Bradley a bombardování Saint-Lô: V návaznosti na vylodění v Normandii připravil prolomení německé linie, jejíž součástí bylo intenzívní bombardování pásu 5,5 x 2,5 km. Na briefingu pro novináře padla otázka, zda se chystají varovat francouzské obyvatelstvo. Zavrtěl hlavou. I za tuto velkou cenu potřebovali spojenci překlopit na svou stranu díky momentu překvapení. Otázka novináře je pochopitelná – vyjadřuje běžnou morálku. M. Walzer připomíná, že měla být přijata nějaká opatření na ochranu civilistů.

Zatím vlastně ještě není jasné, čemu je ruské dělostřelecké a raketové ostřelování ukrajinských měst předehrou. Pokud nebude následovat pozemní invaze, jedná se dost možná o zcela zbytečné násilí a utrpení, které nebylo nijak nutné z hlediska vojenského vítězství ruské armády. Pokud bude následovat vítězná ofenzíva, vyzní z vojenského hlediska ostřelování měst mnohem smysluplněji. Uvedená věta předpokládá, že se na situaci budeme dívat jako státníci např. 19. století, kterým se Putin v mnohém podobá. To ovšem nijak nezmírňuje skutečnost, že bezohlednost vůči civilnímu obyvatelstvu je prostě zločinecká.

Případ generála Jamašity: Tento japonský generál působil na ostrově Luzon. Díky úspěšné ofenzívě USA však ztratil efektivní spojení s velkou částí svých jednotek. A tyto jednotky bez spojení páchaly zvěrstva. Soud ho obvinil. Obhajoba argumentovala tím, že jednotky, které zůstaly u něho, uhlídal; a že po něm nebylo možné žádat odpovědnost za to, co dělali „jeho“ jednotky bez spojení s ním.

Argument pro jeho odsouzení spočíval na tom, že tak to prostě ve vojenské hierarchii chodí, zodpovídal za všechny jednotky již od výcviku až po samu operaci. M. Walzer uvádí dva důvody, které gen. Jamašitu zprošťují viny: Nechceme, aby velitelé „dělali všechno pro to, aby zabránili jakémukoli porušení“, protože v tom případě nebudou dělat nic jiného než toto. I kdyby udělal všechno, nemusí být ve výsledku úspěšný.

Povaha nutnosti (4): Nejtěžší otázka: „Co máme říct o těch vojenských velitelích (nebo politických lídrech), kteří neberou v úvahu pravidla války a zabíjejí nevinné lidi v ‚nejvyšším stavu nouze‘?“ (517)

• Případ zneuctění Arthura Harrise: Byli to W. Churchill a A. Harris, kdo nesli odpovědnost za rozhodnutí o strategickém bombardování německých měst 1942-45. Po válce byli mnozí velitelé povýšeni, ale A. Harris nikoli. Piloti stíhaček mají své pomníky, ale piloti bombardérů nikoli. Churchill se po válce od Harrise i od bombardování distancoval.
• M. Walzer k tomu říká: „Možná existuje nějaký lepší způsob, jak to udělat, než jak to provedl Churchill. Bylo by bývalo lepší, kdyby vysvětlil svým spoluobčanům morální cenu jejich přežití a kdyby pochválil odvahu a výdrž bombardovacích letců, byť by trval na tom, že není možné být pyšný na to, co udělali (což mnozí z nich museli pociťovat). Churchill ovšem nic takového neudělal; nikdy nepřipustil, že toto bombardování bylo v podstatě špatné. Chybělo-li takové doznání, pak alespoň odmítnutí uctít Harrise znamenalo ujít krátkou cestu směrem ke znovunastolení závazku vůči pravidlům války a právům, která tato pravidla chrání. Domnívám se, že to je nejhlubší smysl veškerého přidělení odpovědnosti.“ (520-521)

Závěr: „Svět nutnosti je generován konfliktem mezi kolektivním přežitím a lidskými právy.“ (521) Rozhodně o ‚stavu nejvyšší nouze‘ mluvíme mnohem častěji, než odpovídá skutečnosti i než tento stav pociťujeme. A političtí vůdci jsou tu právě proto, aby na sebe vzali v těžkou chvíli zodpovědnost a udělali i rozhodnutí, které je morálně špatné. Někdy se říká, že toto dilema má zůstat utajeno před veřejností. Pokud se však na chvíli „zavřou oči“, jak poznáme, kdy je zase máme otevřít? M. Walzer nevidí jiné řešení, než vždy věc popisovat tak, jaká skutečně je. „Problém je, že někdy nemáme jinou možnost, než za něj [univerzální řád] bojovat.“ (523)