Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
To musíme čekat, až agresor udeří? Nemůžeme se bránit dříve? Určitě je možné se bránit dříve, ale ne s předstihem měsíců a let… Zkušenosti nás učí, že je třeba být nejvýše opatrní s těmi předpověďmi budoucích útoků, kterým je třeba se bránit.
Co tedy M. Walzer říká o principu rovnováhy sil, který v Evropě již po generace používáme? Podle M. Walzera je třeba počítat s běžnými výkyvy ekonomického a politického vlivu. Dokud nás druhý stát přímo neohrožuje a nezpůsobuje nám konkrétní újmu (viz jeho 3 podmínky), měli bychom se válečných tažení vyvarovat.
Ve vztazích mezi státy neexistuje policie, kterou by šlo zavolat. Proto je třeba upravit právnické paradigma. Jak ho M. Walzer upravuje?
M. Walzer jmenuje tři stupně anticipace:
- Websterův reflex
- Preemtivní útok
- Preventivní válka
Websterův reflex: Ministr zahraničí USA Daniel Webster v případu Caroline z roku 1842 popsal ospravedlnění útoku takto: „nutnost sebeobrany okamžité, naprosté, kde není místa na volbu prostředků a není prostor pro uvažování“. (148) Ve většině případů však prostor pro úvahu a volbu prostředků je.
Preventivní válka a rovnováha sil: Utilitární zdůvodnění: „(1) rovnováha sil skutečně uchovává svobody v Evropě (možná také štěstí Evropanů), a tudíž stojí za to ji za nějakou cenu bránit, a (2) bojovat brzy, ještě dřív, než se nějakým rozhodujícím způsobem rovnováha vychýlí, hodně snižuje cenu takové obrany, zatímco čekání neznamená vyhnutí se válce, ale jen boj ve větším měřítku a s horšími pravděpodobnostmi.“ (151)
Na to je však možné stejně utilitárně odpovědět: „přijetí tvrzení (1) a (2) je nebezpečné (není užitečné) a určitě vede k ‚početným a neplodným válkám‘, kdykoli dojde k posunu silových vztahů; přírůstek a úbytek moci jsou však stálými rysy mezinárodní politiky a dokonalá rovnováha – jako dokonalé bezpečí – je jen utopický sen.“ (151n)
M. Walzer tvrdí, že nestačí mít strach, obavu ze síly druhého, nestačí předpokládat zlý úmysl. Není to rozumné, protože preventivní války byly často nadbytečné.
Příklad války o španělské dědictví v letech 1701-14: M. D. Vattel, švýcarský jurista s odstupem od této války navrhl kritéria pro legitimní prevenci: „Kdykoli nějaký stát jeví známky nespravedlnosti, chamtivosti, pýchy, ambice nebo panovačné lačnosti po vládě, stává se podezřelým sousedem, před kterým je třeba se mít na pozoru; a když se ocitne v bodě, kdy impozantně posílí jeho moc, je třeba vyžadovat bezpečnost, a má-li tento stát problém s tím ji poskytnout, je možné preventivně zabránit jeho plánům s použitím zbraní.“ (153, citát z knihy Vattela, 1805) M. Walzer ukazuje, že hrozbou nemůže být obchodní expanze nebo (běžné) výkyvy v rovnováze moci. „Odtud morální nutnost odmítnout jakýkoli útok, který je svým charakterem jen preventivní, který nečeká a nereaguje na svévolné akty protivníka.“ (156)
Toto je přesně případ Putinovy války – „Západ ho donutil jednat“ (slova ozývající se z Kremlu), protože chování Západu vnímal jako hrozbu. Tou hrozbou bylo rozšíření obranného paktu spolu s ekonomickým a politickým vychýlením rovnováhy moci z dob studené války. V 18. století takto uvažovali téměř všichni…
Preemtivní úder je středním krokem na škále:
- Jednoznačným signálem přicházející agrese nejsou: silné řeči, cvičení, závody ve zbrojení, provokace, nehledáme potenciální či budoucí nepřátele.
Pro příště však víme, že v případě Putina jsou cvičení podél hranic možné oběti agrese velmi vážným signálem blížící se agrese…
- Důvodem k preemtivnímu úderu jsou ti, kdo nám „již způsobují újmu“ (157), zároveň nečekáme na uskutečněný útok, ale okamžik „dostatečné hrozby“ (157-8), který má podle M. Walzera tři podmínky:
- „zjevný úmysl způsobit újmu;
- stupeň aktivní přípravy, který z takového úmyslu činí pozitivní nebezpečí;
- všeobecnou situaci, v níž čekání či provádění něčeho jiného než boje představuje značné riziko“ (158)
Vraťme se do dnů 22. a 23. února. Putin již poslal ruská „mírová vojska“ do separatistických oblastí Donětska a Luhanska. Bylo jasné, že jejich hranice vidí daleko za linií kontaktu. (1) To nebyla hrozba, újma již reálně probíhala. (2) Stupeň přípravy byl takový, že nebezpečí bylo víc než reálné. Vnímal jsem situaci Ukrajinců přesně tak, jak ji popisuje M. Walzer v bodě 3. Byl jsem v tu chvíli překvapen, že západní spojenci nedeklarovali veřejně to, co zde Walzer píše: Zaútočte dřív, než se Rusové stihnou nasunout do svých pozic, nenechte si vzít výhodu prvního úderu! Ale tato výzva ze Západu nezazněla. A Ukrajinci dokázali svou mírumilovnost tím, že trpělivě čekali, až agresor využije své výhody prvního tahu a udeří na ně…
Takto vypadá srovnání preventivní války podle Vattela s preemptivním úderem podle M. Walzera:
WALZER : VATTEL
konkrétní projevy : známky chamtivosti a ambicí
aktuální příprava na válku : posílení moci
zintenzivnění současných nebezpečí : odmítnutí budoucí bezpečnosti
preemptivní úder se dívá do přítomnosti : preventivní válka se dívá do budoucnosti a minulosti
Příklad šestidenní války v červnu 1967 podle M. Walzera představuje dobrý příklad preemptivního úderu: V tomto případě tou „přítomností“, z které vycházely důvody preemptivního úderu představovaly události 3 týdnů před izraelským úderem. M. Walzer formuluje upřesnění právnického paradigmatu, protože v případě států není možné jednoduše zavolat policii: „tváří v tvář válce státy mohou použít vojenskou sílu, kdykoli by neschopnost tak učinit vážně ohrozila jejich územní celistvost nebo politickou nezávislost“. (163)
