Kapitoly 18-19 se vrací k základnímu rozlišení dvou morální oblastí – rozpoutání války (ius ad bellum) a způsobu vedení boje (ius in bello). Tentokrát si M. Walzer klade otázku, kdo je za válečné utrpení vinen.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Často vojáci ve válce páchají zvěrstva bez ohledu na to, na které straně bojují. Jak určit, kdo z vojáků nese jaký díl odpovědnosti? Vojáci jsou zodpovědí jen do míry svého vlivu na průběh boje.
Které okolnosti nám nejvíce komplikují hodnocení válečné situace? Především dvě – předně je to ostrost boje a běsnění, které zapříčiňuje, dále je to systém armádní poslušnosti. Pro první vypráví M. Walzer dva příběhy násilí na zajatcích. Pro druhou vypráví o masakru v My Lai.
Které vojenské hodnosti nesou větší díl morální zodpovědnosti? Jednoznačně jsou to důstojníci. Důstojníkem se člověk stává proto, že se jí stát chce. M. Walzer vypráví příběhy dvou generálů, Bradleye a Jamašity.
Kapitola 16 popisuje ty mezní situace, o kterých říkáme, že je to „stav nouze“ či dokonce „stav krajní nouze“. Jak přemýšlet o morální zodpovědnosti, když přitom situace je tak zoufalá, že lze konvenci považovat za zrušenou? M. Walzer vypráví příběh W. Churchilla, který se po válce distancoval od maršála A. Harrise, zodpovědného za bombardování německých měst během války.
Jednotliví vojáci nejsou zodpovědni za to, zda vedou spravedlivou válku. Podobně jsou zodpovědní jen do míry svého vlivu za to, zda ji vedou spravedlivě. Obhajoby válečného běsnění jsou zpravidla dvojího druhu:
- „První poukazují na ostrost boje a vzrušení nebo běsnění, které zapříčiňuje.
- Druhé poukazují na disciplinární systém armády a poslušnost, kterou vyžaduje.“ (489)
Pravidlo válečných konvencí stanoví, že vojáci nesmí svá rizika přenášet na civilisty. Pravidlo je absolutní, rizika však jsou vždy určitého stupně.
V zápalu boje – dva příběhy o zabíjení zajatců:
- Guy Chapman vypráví příběh z 1. sv. v. o zastřelení důstojníka v nepřátelských zákopech, který se právě jednoznačně vzdal. Často totiž dochází k zabíjení zajatců v okamžik, kdy se do zajetí vydávají. O to důležitější je rozlišit, když se zajatci zabíjejí tzv. „extra“.
- James Jones líčí v románu The Thin Red Line (1964) situaci ve východní džungli, kdy důstojník vědomě nechal své začátečníky vojáky, aby byli násilní vůči japonským zajatcům a zabili je, protože potřeboval zvýšit jejich bojové sebevědomí a zápal. „To je rys kriminální odpovědnosti, že může být rozložena, aniž by byla rozdělena.“ (495) Zodpovědnost tedy rozložíme bez dělení – vojáci nesou zodpovědnost a důstojníci také.
Příběhy o ruských zajatcích z prvních dvou týdnů svědčí o tom, že ukrajinským vojákům se dařilo držet běsnění na uzdě. Nebo boje ještě nebyly tak úporné.
Rozkazy nadřízených – masakr v My Lai: Vietnamská vesnice, kde vojáci USA zastihli jen ženy, děti a starce. Velitel v tu chvíli řekl něco o tom, že mají jednat. Nadporučík rozkazoval zabíjet a střílet. Někteří vojáci se vzepřeli, jiní odešli, mnozí stříleli.
Smyslem vojenské disciplíny je zbavit jednotlivce rozhodování a učinit z něj jeden dílek celého útvaru. A přece se z vojáků nikdy nestanou stroje: nejdou vypnout stejně jako nejdou jednoduše zapnout. Navíc my všichni je činíme osobně zodpovědné za spáchaná zla. Obhajoba rozkazů nadřízených má dvě podoby:
- Tvrzení o nevědomosti: Vojákovi nepřísluší posuzovat ani proporcionalitu použití zbraní nebo jejich načasování, letce a dělostřelce zpravidla neinformují o povaze cílů. Při soudu s nadporučíkem z My Lai však zaznělo: „Muž s běžným rozumem a porozuměním za daných okolností věděl, že jsou nezákonné.“ (501) A M. Walzer dodává, že porozumění se týká jak situace, tak zákonů.
- Tvrzení o donucení: Extrémní je příklad Němce v popravčí četě, který odmítl střílet na zajatce, a byl okamžitě postaven po bok zajatců a popraven. Avšak ne všechny rozkazy jsou nařizovány s pistolí u hlavy – platí proporce mezi újmou způsobenou vojákem (který uposlechne vadný rozkaz) a újmou hrozící vojákovi (hrozba degradace neomlouvá vraždu).
- Dva závěry: Jednotliví vojáci mohou někdy rozpoznat, že je třeba neuposlechnout – selhání je jim třeba dokázat, důkazní břemeno leží na nás. Důstojníci a velení se výrazně podílelo na způsobu vedení války ve Vietnamu – důkazní břemeno, že oni udělali dost a vina se jich netýká, leží na nich.
M. Walzer připojuje ještě jednu okolnost, která se v právní literatuře neobjevuje, ale ve vyprávění vojáků hraje významnou roli: Odmítnutí poslušnosti vojáka vyčlení z jeho skupiny spoluvojáků a to je velmi citelná újma.
Odpovědnost velení: O důstojnickou hodnost se soutěží, ta je dobrovolná. Vedle základní role vojáka chránit slabé a neozbrojené je tu dvojí morální zodpovědnost: 1. při plánování operace připravit konkrétní kroky odpovídající „druhému“ úmyslu, tedy chránit civilisty (viz kapitola 9); 2. nést odpovědnost za počínání svých podřízených, aby odpovídalo konvencím.
Ruské operace na Ukrajině provázejí otázky ohledně jejich taktiky a morálky. Dělostřelecké ostřelování měst vyvolává nejvíce otazníků: Mají ruští důstojníci vůbec nějaké vzdělání v otázkách válečného práva? Jaké je vlastně postavení důstojníka v ruské armádě – jaký díl zodpovědnosti nese?
Konkrétně se můžeme ptát u dělostřelců: Kdo vybírá cíle? Kdo zaměřuje jejich přesnou polohu? Kdo všechno má informace o skutečné povaze cílů? Vojákovi ládujícímu munici se zpravidla říkají jen souřadnice cíle…
Generál Bradley a bombardování Saint-Lô: V návaznosti na vylodění v Normandii připravil prolomení německé linie, jejíž součástí bylo intenzívní bombardování pásu 5,5 x 2,5 km. Na briefingu pro novináře padla otázka, zda se chystají varovat francouzské obyvatelstvo. Zavrtěl hlavou. I za tuto velkou cenu potřebovali spojenci překlopit na svou stranu díky momentu překvapení. Otázka novináře je pochopitelná – vyjadřuje běžnou morálku. M. Walzer připomíná, že měla být přijata nějaká opatření na ochranu civilistů.
Zatím vlastně ještě není jasné, čemu je ruské dělostřelecké a raketové ostřelování ukrajinských měst předehrou. Pokud nebude následovat pozemní invaze, jedná se dost možná o zcela zbytečné násilí a utrpení, které nebylo nijak nutné z hlediska vojenského vítězství ruské armády. Pokud bude následovat vítězná ofenzíva, vyzní z vojenského hlediska ostřelování měst mnohem smysluplněji. Uvedená věta předpokládá, že se na situaci budeme dívat jako státníci např. 19. století, kterým se Putin v mnohém podobá. To ovšem nijak nezmírňuje skutečnost, že bezohlednost vůči civilnímu obyvatelstvu je prostě zločinecká.
Případ generála Jamašity: Tento japonský generál působil na ostrově Luzon. Díky úspěšné ofenzívě USA však ztratil efektivní spojení s velkou částí svých jednotek. A tyto jednotky bez spojení páchaly zvěrstva. Soud ho obvinil. Obhajoba argumentovala tím, že jednotky, které zůstaly u něho, uhlídal; a že po něm nebylo možné žádat odpovědnost za to, co dělali „jeho“ jednotky bez spojení s ním.
Argument pro jeho odsouzení spočíval na tom, že tak to prostě ve vojenské hierarchii chodí, zodpovídal za všechny jednotky již od výcviku až po samu operaci. M. Walzer uvádí dva důvody, které gen. Jamašitu zprošťují viny: Nechceme, aby velitelé „dělali všechno pro to, aby zabránili jakémukoli porušení“, protože v tom případě nebudou dělat nic jiného než toto. I kdyby udělal všechno, nemusí být ve výsledku úspěšný.
Povaha nutnosti (4): Nejtěžší otázka: „Co máme říct o těch vojenských velitelích (nebo politických lídrech), kteří neberou v úvahu pravidla války a zabíjejí nevinné lidi v ‚nejvyšším stavu nouze‘?“ (517)
- Případ zneuctění Arthura Harrise: Byli to W. Churchill a A. Harris, kdo nesli odpovědnost za rozhodnutí o strategickém bombardování německých měst 1942-45. Po válce byli mnozí velitelé povýšeni, ale A. Harris nikoli. Piloti stíhaček mají své pomníky, ale piloti bombardérů nikoli. Churchill se po válce od Harrise i od bombardování distancoval.
- M. Walzer k tomu říká: „Možná existuje nějaký lepší způsob, jak to udělat, než jak to provedl Churchill. Bylo by bývalo lepší, kdyby vysvětlil svým spoluobčanům morální cenu jejich přežití a kdyby pochválil odvahu a výdrž bombardovacích letců, byť by trval na tom, že není možné být pyšný na to, co udělali (což mnozí z nich museli pociťovat). Churchill ovšem nic takového neudělal; nikdy nepřipustil, že toto bombardování bylo v podstatě špatné. Chybělo-li takové doznání, pak alespoň odmítnutí uctít Harrise znamenalo ujít krátkou cestu směrem ke znovunastolení závazku vůči pravidlům války a právům, která tato pravidla chrání. Domnívám se, že to je nejhlubší smysl veškerého přidělení odpovědnosti.“ (520-521)
Závěr: „Svět nutnosti je generován konfliktem mezi kolektivním přežitím a lidskými právy.“ (521) Rozhodně o ‚stavu nejvyšší nouze‘ mluvíme mnohem častěji, než odpovídá skutečnosti i než tento stav pociťujeme. A političtí vůdci jsou tu právě proto, aby na sebe vzali v těžkou chvíli zodpovědnost a udělali i rozhodnutí, které je morálně špatné. Někdy se říká, že toto dilema má zůstat utajeno před veřejností. Pokud se však na chvíli „zavřou oči“, jak poznáme, kdy je zase máme otevřít? M. Walzer nevidí jiné řešení, než vždy věc popisovat tak, jaká skutečně je. „Problém je, že někdy nemáme jinou možnost, než za něj [univerzální řád] bojovat.“ (523)
