Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Co to je odveta? Tak jako celá válka je reakcí na agresi, tak i některé jednotlivé vojenské akce jsou reakcí na výrazné porušení válečných konvencí. Tak jako obranná válka má za cíl zastavit agresora a vrátit ho do zákonných mezí, podobně odveta má za cíl vrátit válku do mezí válečných konvencí.
Podle čeho se pozná, že nějaká akce je odvetou? Předně musí být takto ohlášena: Tam a tam jste bojovali nečestně tak a tak, proto provedeme toto odvetné opatření! Odveta také musí být proporcionální k válečnému zločinu, který trestá, prakticky nesmí počet lidských obětí odvety překročit počet obětí válečného zločinu.
Může se odveta uskutečnit také mimo probíhající válku? Takových příkladů je mnoho a M. Walzer je považuje vlastně za dobrý způsob, jak omezovat válečné utrpení.
Odstrašování bez odplaty: „Žádná část válečné konvence není tak otevřená zneužití, nebo není tak otevřeně zneužívána jako doktrína o odvetách.“ (342)
Příklad odvety, která zastavila řetězec násilí - Vězni FFI v Annecy: Jde o francouzské partyzánské skupiny v týlu Němců (nosili uniformu i zbraně otevřeně), neoficiální vláda byla v Alžírsku. Němci je popravovali jako „válečné zrádce (povstalce)“, třebaže v létě 1944 už bylo jasné, že kapitulace Francie přešla do nových bojů. Alžírská vláda protestovala neúspěšně. Pak v srpnu padl do zajetí FFI větší počet německých vojáků. FFI rozhodlo o popravě 80 Němců odplatou za 80 FFI partyzánů. Červený kříž jednal, popravy o týden odložili, čekali na reakci Němců. Když žádná nepřišla, popravili je. Od té chvíle již Němci žádného FFI nepopravili.
- Podle právnického paradigmatu se při vynucování práva dělá dvojí – potrestání viníků a odstrašení. Ve válce je většinou potrestání viníků nedostupné, zůstává tedy pouze odstrašení. Ne příliš přesvědčivé pravidlo zní: „Za každý prohřešek někoho potrestejte – pokud možno provinivšího se, ale někoho.“ (346)
- Principem odvety je zpětný pohled, „hledíme zpátky a jednáme až pak, což implikuje ochotu nejednat vůbec, dodržovat určitý soubor omezení“. (347) Není to tedy odplata. Zpětný pohled potvrzuje pravidlo proporcionality a u odvet je mnohem přesnější než u válečných akcí. V Annecy mohli popravit 40 nebo 20 vojáků (i to by možná stačilo), ale rozhodně ne více než 80. (Němci na ovládaných územích uplatňovali proporci 10 neárijských životů za jeden německý!)
- „Odvety mohou obsahovat zastrašování bez odplaty, musí to však být reaktivní zastrašování, a to, na co reagují, musí být porušením válečné konvence.“ (349) Aby odveta byla odvetou, musí jí předcházet formální protest proti porušení konvence spolu s hrozbou odvety.
M. Walzer hájí morální váhu konvence, takže za účelem odvety není možné porušit základní omezení – rozlišování mezi bojujícími a civilisty; zranění, odzbrojení a ztroskotaní nemohou být cílem odvety.
Ruská armáda během dvou týdnů válčení překročila hned několik závažných mezí: Napadení sousedního státu. Útočení na jiné než vojenské cíle. Ostřelování jaderné elektrárny. Bránění civilistům v odchodu ze zóny bojů.
Jak na tyto zločiny reagovat? Na invazi reagovala Ukrajina obrannou válkou, téměř celý svět je v tom podporuje a mnozí přijali ekonomická, diplomatická i vojenská opatření. Útočení na civilní cíle si žádnou čitelnou odvetu nevysloužilo, to jsme jako západ přešli mlčením. Ostřelování jaderné elektrárny si vysloužilo slovní kritiku, ale naštěstí to dobře dopadlo. Bránění civilistům by si už opravdu nějakou čitelnou odvetu zasloužilo!!!
Problém odvetných opatření v době míru: I kdyby bylo odvetné opatření vedeno v souladu ius in bello, tedy férovým způsobem válčení, v době míru bude vždy protiprávní a násilné. Izrael za uplynulá desetiletí vyzkoušel snad všechny možnosti odvety od těch zcela špatných až po velmi dobře provedené.
- Lod – Khybie, 1953: Palestinští teroristé napadli Izraelskou vesnici Lod a zůstaly 3 oběti. Izraelští vojáci následně v noci napadli vesnici Khybie, obyvatele vyhnali z domů a vyhodili do vzduchu 45 domů. Jenže v sutinách zůstalo více než 40 vesničanů. Zásadním problémem je nepřiměřený počet mrtvých, to si právem zasloužilo velké odsouzení. Standardní otázkou je, že došlo k narušení suverenity, když nejprve museli vstoupit na území cizího státu.
- Bejrút, 1968: Palestinští teroristé napadli izraelské letadlo na letišti v Athénách, zabit byl jeden člověk, byť cílem teroristů bylo zjevně zabít co nejvíce z 50 cestujících. Přitom základnou teroristů byla Sýrie. Izraelci reagovali tím, že dva dny na to na syrském letišti v Bejrútu během výsadku komand zničili 13 letadel civilních aerolinií. Všechny civilní osoby se podařilo z letadel vyvést do bezpečí, takže nikdo nepřišel o život.
- Ničení majetku (veřejného či soukromého) je vhodnou formou odvety. I tak to ostatní v OSN odsoudili, zejména kvůli narušení suverenity Sýrie. Vyvstala otázka, zda opravdu syrská vláda nese spoluzodpovědnost, když přitom nemá reálnou kontrolu nad děním na svém území. A je možné donutit cizí zem, aby si plnila své povinnosti?
Dobrým příkladem z nedávné doby je raketový útok USA na syrskou leteckou základnu kvůli použití chemických zbraní. Na město Khan Shaykhun dopadly 4. dubna 2017 rakety, které zabily desítky lidí, ukázalo se, že šlo o chemické zbraně. O tři dny později v ranních hodinách 7. dubna vystřelily USA 59 raket Tomahawk na leteckou základnu Shayrat. Putinovi to bylo jako odvetné opatření oznámeno předem. Útok zabil mezi sedmi a devíti syrskými vojáky, podle některých zdrojů také několik civilistů z přilehlé obce.
„Odvetná opatření jsou v praxi národů jasně schvalována a (morální) důvod stojící za touto praxí se zdá být silný. Nic, co OSN skutečně udělá, žádné výsledky, které může v současnosti mít, nepředstavují centralizaci právní nebo morální autority v mezinárodním životě.“ (363) Sama neschopnost OSN je důkazem, že odvetná opatření mají své místo.
Odveta je válečná akce přenesená do doby míru a poskytuje vhodný způsob omezení vojenské akce. „Domnívám se, že je lepší bránit tyto limity než se snažit zrušit tuto praxi.“ (364) „Žádný z případů odvety, s nimiž jsem se setkal v právnických knihách a vojenských dějinách, není extrémním případem v jakémkoli smysluplném významu tohoto termínu.“ (364)
