Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Když se stát brání agresi jiného státu, je v pořádku, když prohraje kvůli tomu, že se bránil podle pravidel? Vždyť nepřítel již samotnou agresí všechna rozumná pravidla pokojného soužití porušil!! Ano, M. Walzer uznává, že tváří v tvář blížící se katastrofě začíná bránící se armáda zpochybňovat závaznost válečné konvence, vzniká jakási „pohyblivá škála spravedlnosti“.
Jaké morální možnosti máme v této nesnadné situaci před sebou? Co tedy platí? A kdy ještě? M. Walzer nabízí své řešení a argumenty: Konvence platí vždy, ale v mezní situaci se rozhodneme ji brutálně porušit v plném vědomí, že neseme vinu za následky.
„Stupidní etika“: Celá kniha je postavena na rozlišování mezi ius ad bellum, oprávněným vyhlášením války, a ius in bello, férovým způsobem vedení boje. V praxi toto rozlišení však není tak jednoduché. M. Walzer ho vysvětluje na příběhu starověké čínské bitvy:
Bitva u řeky Hung v centrální Číně, 638 př. n. l.: Armáda státu Sung vedená vévodou Hsiangem zaujala pozici na severním břehu řeky. Armáda Ch‘u musela nejprve přebrodit řeku. Když byla vojáci Ch‘u uprostřed proudu, jeden z Hsiangových ministrů navrhl zahájit útok. Hsiang odpověděl: „Vynikající muž nezraňuje podruhé a nebere si jako zajatce nikoho s šedivými vlasy.“ (369) A dal povel k útoku až ve chvíli, kdy byli vojáci Ch‘u řádně seskupeni k bitvě.
Mao, 1938 a jeho přednáška O pokračující válce: Nazval postup Hsianga „stupidní etikou vévody ze Sungu“. Mao zastával doktrínu spravedlivé války – a takovou válku je třeba vyhrát – a rozřešil napětí mezi vítězstvím a dobrým bojem po svém: „feudální pravidla dobrého boje jsou prostě dána stranou. … Buď bojovat všemi prostředky, nebo vůbec.“ (371-372)
Pokusím se o interpretaci vstřícnou k ruské armádě: Její pomalý postup by mohl být z morálního hlediska vysvětlitelný jako zdráhavost válčit brutálně – zkusili to nejprve „po dobrém“, chtěli jen vstoupit a obsadit. Na obránce však nyní musí reagovat vojensky, a protože se to moc nedaří, musí volit drsnější a brutálnější řešení. Bylo by však naivní připisovat prvotní zdráhavost morálce, šlo spíše o nejlacinější strategii (tím se potvrzuje, jak blízko má k sobě morálka a strategie, viz kapitola 1).
Pohyblivá škála a argument z krajnosti: M. Walzer princip škály vysvětluje na pozadí knihy Johna Rawlse, Theory of Justice (1971): „Čím větší je spravedlnost mého případu, tím více pravidel mohu porušit ve prospěch tohoto případu – i když některá pravidla jsou vždycky neporušitelná. Tentýž argument lze předložit i pokud jde o výsledky: čím větší nespravedlnost pravděpodobně vyplyne z mé porážky, tím více pravidel mohu porušit, abych porážce zabránil – i když některá pravidla… atd.“ (375)
- Vzniká tak pohyblivá škála více či méně přípustného jednání, v které spravedlnost a závažnost věci může vést k ospravedlňování některých válečných zločinů. Ač se válečné konvence tváří, že jde jen o jednu čáru oddělující přípustné a nepřípustné formy boje, pokud se oprávněná strana dostane do tísně, může své porušení konvencí svést na tu stranu, která je vinna agresí. Na škále tím vzniká prostor pro utilitární a proporcionální kalkulace. Extrémní poloha škály znamená, že spravedlivě válčící strana může postupovat jakkoliv – záleží tedy pouze na ius ad bellum.
M. Walzer jmenuje čtyři možné způsoby, jak řešit napětí mezi ius ad bellum (teorie agrese) a ius in bello (pravidla války, 379):
- „válečná konvence je prostě ponechána stranou (vysmívaná jako ‚stupidní etika‘);
- konvence se pomalu podvolí morální naléhavosti dané věci – práva spravedlivých jsou posílena, práva jejich nepřátel znehodnocena;
- konvence platí a práva jsou striktně respektována, ať jsou důsledky jakékoli;
- konvence je zrušena, ale jen tváří v tvář hrozící katastrofě.“
„Čtvrtý způsob mi připadá jako správný.“ (379) Krajní utilitarismus nyní připouští nikoli při tvorbě norem, ale při jejich porušování. Omezující práva totiž platí vždy, a právě proto je v krajních případech porušíme – za následky však neseme vinu.
Za nepřekročitelná omezení válčení považuje umožnit civilistům v obléhaném městě možnost odejít (viz kapitola 10) a také to, aby se civilisté a chráněné osoby nemohli stát cílem odvety (viz kapitola 13). Následující kapitoly upřesňují Walzerův postoj k pohyblivé škále.
Silným omezením pro ukrajinskou armády je z hlediska použití zbraní ten fakt, že bojují na svém území. I v případě ofenzívy proti ruské armádě se budou snažit válčit tak, aby dobyté území bylo možné co nejrychleji obnovit.
Svůj hněv na okupanty by si však mohli vybíjet na zajatcích a na padlých ruských vojácích. Bylo by to sice psychologicky pochopitelné, ale pro spravedlnost jejich boje by to bylo velmi nešťastné. Kéž se jejich svoboda projeví tím, že budou mít sílu odolat svému hněvu.
