Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.
Je znát, že tato kapitola o terorismu je psána ve světě před rokem 2001. Od té doby se praxe teroristů i její filozofická a morální reflexe vyvinula. Odkázat lze na Walzerovu přednášku o terorismu 4. května 2007 na Institute for Advanced Study v Princetonu, USA, dostupná on-line na youtube.com.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Jaký rozdíl je mezi terorismem a násilím, které je pácháno ve jménu politického kodexu? Terorismus zabíjí náhodné lidi. Násilí podle politického kodexu míří na vybrané osoby kvůli tomu, co oni osobně dělají.
Podle jakých zásad bojuje ten, kdo prosazuje své politické cíle násilím? Nakonec jsou to sebeúcta a vlastní identita bojujících – kým chtějí být, jaké hodnoty budují. Svobodu a svéprávnost lidé dokazují tím, že se rozhodnou určité násilí nepáchat.
Metodou terorismu „je nahodilá vražda nevinných lidí. Nahodilost je hlavním rysem teroristických aktivit.“ (328) Terorismus je metodou konvenčních armád i revolučních skupin. Podstatou je necílený útok na civilní cíle. Stručné dějiny terorismu: starověcí tyrani tuto metodu naučili vojáky, vojáci ji naučili moderní revolucionáře.
Vedle vojenského kodexu existuje také politický kodex: Je třeba rozlišovat mezi terorismem a bojem podle politického kodexu:
VOJENSKÝ KODEX : POLITICKÝ KODEX
vojáci jako legitimní cíl útoku : političtí vůdci jako legitimní cíl útoku
jde o skupinu definovanou tím, co dělají : jde o skupinu definovanou tím, co dělají
civilisté – nemohou být cílem : ostatní civilisté – nemohou být cílem
Tyto úvahy se na válku Ruska proti Ukrajině těžko vztahují, protože evidentně ruská armáda neválčí podle válečného práva. Raketové a dělostřelecké útoky na civilní cíle (nemocnice, porodnice, školy) jsou teroristickým činem v tom smyslu, že jejich cílem je šířit strach mezi obyvateli.
Odlišná interpretace: Útoky jsou přesně zacíleny na obyvatele vybraných měst (nejde o teroristický čin, ale válečný útok). Tyto obyvatele považuje ruská strana za součást „bojujících“. Ruská armáda tak bojuje proti všem obyvatelům obležených měst, chce všechny obyvatele zabít nebo přemoci.
Podle politického kodexu bojovali např.:
- Ruští populisté, kteří chtěli zabít vévodu Sergeje: V okamžik atentátu mu však v kočáru seděly na klíně dvě děti, atentátník od útoku upustil a odešel.
- IRA 1938-39: Revolucionář vezl na kole načasovanou bombu do elektrárny v Coventry. Cestou se ztratil v bludišti ulic a pak v panice zahodil kolo a utekl. Bomba explodovala a zabila 5 kolemjdoucích. Všichni aktivisté byli zděšeni, takhle to dopadnou nemělo!
- Sternův gang, listopad 1944: Lord Moyne byl zabit v Káhiře. Dva atentátníci utíkali. Pronásledoval je egyptský policista. Nezaútočili na něho, nechali se zatknout, protože egyptská policie nebyla nijak cílem jejich útoku.
Mezním příkladem jsou vietkongské atentáty v letech 1960-65: Přestože atentáty na představitele místních úřadů byly pečlivě plánovány, aby nedošlo omylem k zabití jiné osoby, přesto je znepokojivé, kolik lidí do nich bylo zahrnuto (7,5 tisíce atentátů).
Násilí a osvobození, příklad Jean-Paul Sartre a bitva o Alžír: Je třeba také reagovat na známý argument Sartra: „Zastřelit Evropana znamená zabít dvě mouchy jednou ranou: zničit utlačovatele a muže, kterého utlačuje, současně – zůstane tu mrtvý muž a svobodný člověk.“ (339)
Ale: „Jestliže ovšem důstojnost a sebeúcta mají být výsledkem takového boje, nemůže obsahovat teroristické útoky na děti. … Jakákoli je jeho strategická hodnota, politický kodex je vnitřně spojený s psychologickým osvobozením. Mezi muži a ženami uvízlými v pasti krvavého boje je to klíč k sebeúctě. Totéž lze říci o válečné konvenci: v kontextu hrůzného nátlaku vojáci potvrzují svou svobodu nejzřetelněji, když dodržují morální zákon.“ (341)
