Etika všedního dne v podání Ježíšova zlatého přikázání

Když přijde řeč na etiku, řešíme často různé mezní situace jako je eutanazie, potraty, válku apod. Mě v této přednášce bude daleko více zajímat etika všedního dne – jak se budují dobré vztahy, co znamená mluvit pravdu, jak sladit náročnou práci se soukromým životem… Prostě etika všedního dne.

Z mnoha kultur světa je známo to, čemu kulturní antropologové říkají „zlaté pravidlo“: Co nechceš, aby lidé dělali tobě, nedělej ani ty jim. To je užitečné a rozhodně použitelné. Ježíš řekl něco podobného: Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim. Je to podobné, ale je to zároveň hodně jiné. Jak to pověděl Jan Sokol, když si všímá, že na rozdíl od „zlatého pravidla“ pro dodržení Ježíšova zlatého přikázání nestačí „nedělat nic“! (Sokol Jan. Etika, život, instituce: pokus o praktickou filosofii. Praha: Vyšehrad, 2014, str. 102-103.)

Mým dnešním tématem je toto Ježíšovo geniální shrnutí etiky všedního dne – zlaté přikázání. Mluví tu k nám mudrc nebo zákonodárce? Máme před sebou přísloví nebo paragraf? Rozdíl mezi příslovím a paragrafem vcelku odpovídá rozdílu mezi situační a normativní etikou.

Situační etika

Nejprve se na zlaté přikázání podívejme perspektivou situační etiky, která funguje tak, že v každé situaci musíme nově hledat, co to znamená jednat z lásky. Nejde to říct obecně a nejde to říct dopředu. Dokonce ani nejde říct, co ta láska bude znamenat pro dva různé lidi, kteří jsou oba součástí stejné situace – představme si sametovou revoluci, čelo průvodu 17. 11. 1989, jeden člověk je v tom průvodu, v ruce drží květinu, druhý člověk stojí proti němu s policejním štítem. Jsou oba součástí jedné situace, ale nelze dát předem jednu stejnou odpověď jim oběma, co to znamená projevit lásku. Ale ono to nejde dokonce říct ani o dvou demonstrantech, kteří oba v ruce drží květinu. To je situační etika.

Celá se točí kolem lásky, ale kde je ve zlatém přikázání láska? Už Augustin, církevní otec 4. století, si všiml, že Ježíš jen dvakrát v evangeliích říká větičku: „V tom je celý Zákon a proroci!“

• Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim; neboť to je Zákon a Proroci. (Evangelium podle Matouše, kapitola 7, věta 12)
• ‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci. (Evangelium podle Matouše, kapitola 22, věty 37-40)

Augustin vychází z toho, že oba výroky říkají prakticky totéž, že jeden vykládá ten druhý a naopak. Pokud je výrok A shrnutím „celého Zákona a proroků“ a zároveň výrok B je shrnutím „celého Zákona a proroků“, pak se výroky A a B ve svém jádru shodují nebo překrývají. Dvojpřikázání lásky a zlaté přikázání se tedy v jádru shodují. Z toho plyne, že v Ježíšově myšlení (teologii) je zlaté přikázání zároveň přikázáním lásky přesně tak, jak bychom to čekali u situační etiky.

Je na místě zkusit tu věc, o které zde Ježíš mluví: Představte si, „co byste chtěli, aby lidé činili vám…“ Ježíš nám tu říká, abychom zapojili svou fantazii, abychom si zkusili představit, jaké by to bylo, když druzí budou dělat to, co dělám já… Nebo dokonce, že já budu dělat to, co chci, aby dělali druzí…

Aby se nám to lépe představovalo, uvedu konkrétní příklad. Měl jsem před pár týdny příležitost být součástí „mužského kruhu“. Seděli jsme v tee-pee kolem ohně. Strážce vchodu vzal chrastítko a poslal je dokola. Každý, kdo dostal do ruky chrastítko, mohl druhým něco říct. Byl to kruh příběhů. Vyprávěli jsme si, co zažíváme… Chrastítko se pomalu blížilo ke mně. A tak jsem přemýšlel, co budu vyprávět já… Jak bych chtěl, aby vyprávěli ti, co teď mají chrastítko?

• Chci, aby byli osobní… žádné vytáčení slovy: „Procházím si teď složitějším obdobím, nebudu zabíhat do detailu, je to výzva, učím se z vlastních chyb, těžkosti nás v životě zavedou na hlubinu…“
• Chci, aby to nebylo na hodinu, ať jsou struční…
• Když si představím, že tu sedí můj kamarád a zmíní mě, chci, aby o mě mluvil s respektem. A když už mě bude kritizovat, tak aby k tomu řekl alespoň jednu pozitivní věc…

A je to! Ježíš říká: Představ si, že si s druhými lidmi prohodíš místa… Rázem je to jasné. Až chrastítko doputuje ke mně, budu osobní, budu stručný, a u blízkých, které zmíním třeba i kriticky, přidám to, proč si jich vážím.

Chorvatský teolog, pracující v USA Miroslav Volf – hlavní řečník Evangelikálního fóra v roce 2020, používá označení double vision. Popisuje ji ve čtyřech krocích (Volf Miroslav. Exclusion and Embrace: A Theological Exploration of Identity, Otherness, and Reconciliation. Nashville: Abingdon Press, 1996, str. 250-253.):

1. Vystoupit ze sebe (to step outside ourselves).
2. Zaujmout místo druhého člověka (cross a social boundary and move into the world of the other to inhabit it temporarily).
3. Kousek toho druhého si odnést zpátky do svého světa (we také the other into our own world).
4. Opakujeme tento proces znovu a znovu podle možností a potřeby. Jedním z výsledků může být společný dorozumívací jazyk.

M. Volf ukazuje, že to Ježíš nejen říká, ale také dělá: „Pokud opravdu věříme v Ježíše Krista, který bezpodmínečně obejmul nás, bezbožné násilníky, naše srdce se otevřou, abychom přijali druhé, dokonce i naše nepřátele, a naše oči budou připravené podívat se na situaci jejich očima. … Víra v Ježíše Krista, který náš případ přijal jako své poslání, nás osvobozuje od toho usilovat výhradně o své vlastní zájmy, a vytváří v nás prostor pro zájmy druhých lidí.“ (Volf Miroslav. Exclusion and Embrace: A Theological Exploration of Identity, Otherness, and Reconciliation. Nashville: Abingdon Press, 1996, str. 215.)

Tohle k Ježíšovu výroku dodává Jan Kalvín, je neuvěřitelné, jak se lidé nemění, svět je opravdu stále stejný: „Vzhledem k tomu, že každý člověk je skvělým učitelem spravedlnosti, pokud jde o jeho vlastní zájmy, jak je možné, že to stejné porozumění ho nenapadne, pokud jde o užitek nebo škody jiného člověka?! Není to proto, že svou chytrost chceme používat jen pro sebe a bližní ve skutečnosti nikoho nezajímá?!“ (Jan Kalvín, Výklad evangelií podle Matouše, Marka a Lukáše, na příslušném místě výkladu Ježíšova zlatého přikázání Mt 7,12 a L 6,31.)

Ježíš předpokládá, že je to každému jasné. Každý člověk nějakou etiku má, má svědomí, rozumí Ježíšovým slovům dost na to, aby to ovlivnilo jeho jednání. Je to ze života – většina lidí je schopna říct, co oni sami mají rádi.

K tomu už stačí jen dodat jeden z výsledků práce psychologa Fritze Heidera, tzv. základní atribuční chybu – totiž že v konfliktní situaci většina populace tíhne k tomu, že svou chybu omluví okolnostmi, zatímco chybu druhých vysvětlí jejich osobním selháním. A prostě to ne a ne udělat spravedlivě, prostě vždycky sobě nadržujeme, zatímco na druhé jsme přísní.

Shrnutí situační dimenze zlatého přikázání:

• Dělejme to – zapnout svou empatii, fantazii, podívat se na situaci očima různých lidí, posbírat si double vision od ostatních, nevynechat ty odstrkované, na okraji, v globálním měřítku ty chudé.
• Často hledáme moudrost, jak by mohla vypadat láska v různých situacích – Ježíš nám tu říká přesně, co máme dělat…
• Protože jsme různí lidé, toto přikázání bude mít tisíce podob.

Normativní etika

Je to přikázání, jako jiná biblická přikázání. Je ostré jako břitva, proto je na místě jeho charakteristiky očíslovat, jakoby se jednalo o odstavce paragrafů:

1. Podle tohoto slova budeme všichni souzeni, Ježíš je totiž soudcem světa. Náš život je odpovědí na Ježíšovo slovo – kdo si to přečetl až sem, bude bez výmluvy! Omlouvám se, nyní jsem vám do života přidal možný zdroj stresu i orientace…
2. Ježíš vychází z toho, že každý z nás má mít své chování pod kontrolou. Když se rozhodneme nějak se chovat, máme tu možnost. Jsme Ježíšovi odpovědní za to, jak jsme se rozhodli, jak se chováme.
3. Pokud Ježíšovo přikázání opravdu souvisí s dobrem/zlem, pak je to schované právě v tom střídání perspektiv: Na jednu stranu je double vision vysoce situační a individuální – na druhou stranu je to cesta k objektivnímu morálnímu zákonu. Toto je jeden z dobrých důvodů, proč naslouchat lidem s odlišnými názory. V Bibli potkáváme důraz na to, abychom se na život dívali očima těch okamžiků „na sociálním dně“, jak je to výstižně obsaženo v opakovaně zmíněné větě: Pamatuj, že jsi byl otrokem v Egyptě! (např. Pátá kniha Mojžíšova kapitola 15, věta 15, srov. Job kapitola 26) Navíc schopnost podívat se na sebe i očima druhých lidí – je důležitým předpokladem „kontaktu s realitou“.
4. Ježíš tu vyhlašuje obecnější princip rovnosti lidí: Nikdo nemůže čekat, že pouze on se může k druhým nějak chovat, aniž by se druzí k němu nemohli chovat stejně. Jdete si s lidmi zahrát fotbálek. Jeden z nich evidentně hraje hodně fyzickou hru, opře se do vás tělem, odtlačí vás od míče… Říkáte si: „Dobře, budu na něho hrát stejně.“ A jakmile začnete s ním hrát také fyzicky, začne se vztekat, že do něho strkáte. Daleko větší problém jsou však sociální hranice mezi lidmi chudými a bohatými, vysoce postavenými a prostými. Ježíš žádné z těchto hranic nerespektuje, jeho přikázání pro všechny stejně.
5. Všimněme si slovesa „dělat, dělej“. Ježíš nijak nekomentuje naše názory, co si kdo myslí nebo dokonce ani to, co kdo říká – pro Ježíše je rozhodující naše jednání (zdaleka ne všechna naše slova lze považovat za činy!). Představme si, že by se z našich životů najednou vypnul zvuk, zbylo by jen to, co kdo dělá – viděli bychom svět trochu podobně tomu, podle čeho bude Ježíš soudit celý svět, podle jednání (ano, naše myšlení a slova hrají svou nezastupitelnou roli v procesu, který vede k výslednému jednání). Je to tak proto, že středem Ježíšových slov je láska, a ta je o činech.
6. Ježíš ukazuje, že „dobrý život“ není o dodržování pravidel, celé je to o vztazích. Pokud lze všechna přikázání převést na jediné, je jasné, že cílem života není mít spoustu pravidel, která se všechna budu dodržovat separátně. Všechna přikázání jsou aplikací celkového postoje. Jde o to získat tento celkový postoj a žít ho.
7. Někdy v této souvislosti zaznívá slovo reciprocita: Naše životy jsou propojené. Nejen naše lidské životy, ale také životy druhých tvorů. V Ježíšových je zrcadlení zřejmé: Jak ty, tak oni, jak oni, tak ty. Napadají mě přísloví tohoto typu: Podle sebe soudím tebe. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Na hrubý pytel, hrubá záplata. Ono to spolu souvisí – jak se já chovám k druhým a jak se oni chovají ke mně. K reciprocitě se ještě vrátím na konci. V tuto chvíli lze konstatovat: To, jak se někdo chová k druhým, je čitelný návod, jak chce, aby se lidé chovali k němu.

Na začátku jsem řekl, že podle mne má Ježíšovo zlaté přikázání dimenzi situační i normativní: Situační je ta představivost, empatie, double vision, existenciální individuální rozměr, kontakt s realitou – je to zrcadlo. Jak to však někdy se zrcadlením bývá, je to také průhled, skoro okno, kterým vidíme morální zákon: perspektivou mnoha lidí (také těch chudých a znevýhodněných) dosahujeme poznání toho, co je obecné, rovnosti lidí, individuální odpovědnosti, důležitosti vzájemných vztahů, určité reciprocity.

Příklad Ježíše a jeho chování

Čtu si už několik měsíců evangelium podle Lukáše tak, že si vždy položím dvě otázky:

• Pro co se tady Ježíš rozhodl?
• Jaké asi jiné možnosti v tu chvíli měl?

Přečtu si teď úryvek s vámi. Evangelium podle Lukáše, kapitola 4.věty 14-44: Ježíš se v moci Ducha vrátil do Galileje a pověst o něm se rozšířila do celého okolí. 

Toto je nesmírně silné sloveso: vrátil se! „Martin odešel na studia do ciziny, nedávno se vrátil.“ Nebo: „Včera to v práci bylo strašné. Dneska jsem se tam vrátil.“ Ježíš prošel transformací na poušti, hladověl, utkal se s ďáblem a zvítězil. A jako jiný člověk šel a vrátil se tam, odkud vyšel. Jaké jiné možnosti měl? Rozhodně mohl jít dál, vstříc novým lidem a výzvám.

Věta 16: I přišel do Nazareta, kde byl vychován. Podle svého zvyku vstoupil v sobotní den do synagogy. A povstal, aby četl.

Ježíš pěstoval zvyky. Jak by vypadala alternativa: Asi je možné žít tak svobodně, spontánně a kreativně, že člověk nebude mít jiné zvyky než to řešit každou situaci kreativně. Považuji se za svobodného a kreativního člověka a takovýto život je pro mě lákavou, i když velmi náročnou, alternativou. Nicméně Ježíš pěstoval zvyky. Předpokládám, že většina z nás tady pěstuje zvyky, které efektivně naplní řádově hodiny až desítky hodin našeho týdne. Také bychom měli poznamenat, že vedle zvyku se tu objevuje i veřejná instituce – synagoga. Nejen, že Ježíš pěstuje zvyky, ale také aktivně spoluutváří veřejnou instituci.

Věta 22: Všichni mu přisvědčovali a divili se těm slovům milosti, vycházejícím z jeho úst, a říkali: „Není tento syn Josefův?“ 

Super, skvěle to Ježíši děláš! Lidé reagují vstřícně, však jsi místní, mají tě tu rádi… Věta 23: Řekl jim: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! To, o čem jsme uslyšeli, že se stalo v Kafarnaum, učiň i zde ve své domovině.“ No dobře, Ježíši, rozhodl ses zvednout horký brambor, tak hlavně opatrně. Vrátil ses přece domů…

Věty 24-26: „Amen, pravím vám, že žádný prorok není vítaný ve své vlasti. Po pravdě vám pravím, ve dnech Eliášových, když bylo nebe zavřeno na tři roky a šest měsíců, takže nastal veliký hlad po celé zemi, bylo mnoho vdov v Izraeli. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k ženě vdově do Sarepty v Sidónu.“ 

Hmm, rozvíjíš tady takový kontrast… Že ty se vůči nim vymezuješ! Rozumně, prosím, hrozně bych nerad, aby se situace až moc vyostřila…

Věta 27: A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen Syřan Náman. 

Tak tohle už jsi říkat nemusel. Vždyť už jsi mluvil o té vdově… Jeden příklad stačil. Jo, byli to pohani, Bůh k nim byl vstřícnější než ke svým. Říkám, jeden příklad stačil!

Věta 28: Když to slyšeli, byli všichni v synagoze naplněni hněvem.

No, a máš to, já se jim nedivím. Proč si takhle nabíháš… Já to nechápu!

Věta 29: Vstali, vyhnali ho za město a dovedli ho až na okraj hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. 

Tak ti se s tím také nemazali!! To snad nemyslí vážně, oni se zbláznili!

Věta 30: On však prošel jejich středem a ubíral se dál. 

Po celou dobu jsem si kladl dvě otázky: Pro co se tady Ježíš rozhodl? A jaké asi jiné možnosti v tu chvíli měl? Pokusím se to nyní shrnout. Ježíš si volí, kde je. Místo, kde se nacházíte – je vposledu vaše volba. A je rozhodující. Zda studuji doma nebo v knihovně nebo ve třídě. Jakou práci dělám. V které zemi žiju. Ježíš si vybírá témata, o kterých mluví. Samozřejmě, často hledáme společná témata s lidmi, s kterými jsme. A zároveň často přinášíme naše témata do vztahů s druhými. Ježíš se nebojí jít zpátky, vrátit se – on sám proměněn, ale vrátí se do starých okolností. Pěstuje zvyky a podporuje instituce. Neváhá provokovat. A když něco dělá, tak to dělá dobře! Evidentně do toho šel aktivně. Rozhodně se nebojí jít do konfliktu. Dokonce aktivně zvyšuje napětí. Konflikt zjevně není podle něho zlý sám o sobě. A když se s ním oni hodlají vypořádat, nebrání jim, nechává je, ať jejich úmysly vyjdou najevo, připouští eskalaci napětí. Nakonec tento konflikt dokázal nějak zvládnout, aniž by přišel o život nebo o zdraví. Zároveň přitom nikomu fyzicky neublížil.

Jak chcete, aby se druzí chovali k vám… Jak chce Ježíš, aby se druzí chovali k němu? Potřebuje svobodu pohybu – vrátit se nebo jít na nová místa, a tuto svobodu dopřává i ostatním, do určité míry i ve chvíli, když se ho snaží shodit ze skály. Potřebuje svobodu slova – a dopřává ji i druhým. Provokovat nebo jít do přímé konfrontace je zcela v pořádku. Je připraven to ustát. U Ježíše to potkáváme znovu a znovu, že mluví s lidmi velmi přímočaře, nebere ohledy na jejich city a možnou uraženost. Díky své „double vision“ Ježíš vidí, že přímočarost v komunikaci je prostě potřeba.

Kategorický imperativ I. Kanta

Ježíšův výrok je geniální, intuitivní, jednoduchý. Ne nadarmo se tomu říká „zlaté přikázání“… Snažím se brát slova svého Mistra vážně! Samozřejmě nejsem první, kdo o Ježíšově přikázání přemýšlí – prakticky všechno, co říkám, jsem si někde přečetl, – proto musím zmínit Immanuela Kanta, který do centra své etiky postavil princip, který se tomu Ježíšovu docela podobá. Dalo by se říct, pojďme se podívat, jak to vypadá, když se důkladně rozpracuje ten normativní aspekt Ježíšova přikázání.

„Jednej tak, jako by se zásada tvého jednání měla stát obecným přírodním zákonem.“ (Kant I. Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda, 1990, str. 84.)

Kant i Ježíš jsou si ve svých výrocích hodně podobní. A v něčem se liší. Nejprve ty podobnosti. Kantovi, stejně jako Ježíši, jde o naše jednání. Kant, stejně jako Ježíš, vychází z toho, že každý je odpovědný za své jednání a je schopen je regulovat. Kant i Ježíš zmiňují, co bychom mohli nazvat reciprocitou, Ježíš říká: „jak oni k tobě, tak ty k nim“, Kant říká: „jak ty, tak všichni“.

Ale jsou tady i odlišnosti: Kant zde mluví o zásadě, principu, který charakterizuje naše jednání. Dejme tomu, že někdo prošel na tuto konferenci bez placení – Kant to považuje za zásadu dotyčného člověka v danou chvíli. Kant neřeší, že zrovna v tu chvíli placení mu někdo zavolal, koukal do mobilu, nevšiml si, že míjí stolek s registrací… Jemu jde o zásadu našeho chování. Kant je opravdu čistě racionální v tom, co říká. Mluví tak, že i současný nevěřící a plně sekularizovaný Čech těžko může něco namítat. Zatímco Ježíš je žid, který mluví v rámci své židovské víry. Kantova formulace je mnohem složitější. Ježíš je prostě ještě větší génius!

Myslím, že Kantův kategorický imperativ je dobrým komentářem k Ježíšovým slovům, není to totéž, ale je to použitelné. Proto se to také dodnes používá nejen v sociálních službách.

Tit-for-Tat

To jsme byli na sklonku 18. století. Pojďme se posunout ještě blíž k dnešní době. Bylo to koncem 70. let, když v rámci výzkumu armády USA dostali účastníci za úkol řešit formou herního algoritmu otázky spolupráce jednotlivců (šlo o případ „prisoners´ dilemma“). Jednoznačným vítězem se stal algoritmus Anatola Rapoporta.

Podstatou jeho herní strategie bylo při jednání s cizí figurou ve hře postupovat tak, že při prvním jednání nabídneme spolupráci. A pak už záleží, jak druhá strana reaguje. Pokud spolupracuje, spolupracujeme, pokud zaútočí, zaútočíme také. Pokud po útoku nabídne opět spolupráci, spolupracujeme, pokud zaútočí, zaútočíme také atd.

Překlad Oko za oko zdůrazňuje tu trestající fázi. Také bychom to mohli přeložit jako Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, což by lépe zdůrazňovalo ten samotný princip zrcadlení reakce druhého.

Tato jeho herní strategie se od té doby uplatnila v mnoha oblastech a také ve vícero podobách (např. Tit-fot-two-Tats). O této strategii se říká, že je velkorysá, odpouštějící. To proto, že po jednom nebo dvou kolech nepřátelství může opět nastat fáze spolupráce, pokud se k ní jedna ze stran odhodlá. Představme si dvě sousedící společnosti. Jedna zabije příslušníka té druhé. Ta na oplátku zabije jednoho člověka z té první. Tento koloběh pokračuje, dokud druhá strana místo zabití dalšího nenabídne spolupráci. Podle strategie Tit-for-Tat v takovém případě opětujeme spolupráci. Koloběh zabíjení se podařilo poměrně jednoduše zastavit, dokud ho druhá strana znovu neobnoví.

Udělat z Tit-for-Tat morální strategii pro všední den má řadu problémů. Z uvedeného příkladu je patrný hlavní problém této strategie: Odplácet druhým stejnou mincí nás totiž zničí, dělá z nás vrahy. Slovy rabiho Jonathana Sackse: „Nenávist sice zraňuje toho, kdo je nenáviděn, ale ničí toho, kdo nenávidí.“ (Sacks J. Not in God´s Name: Confronting Religious Violence. Carmelite House: Hodder & Stoughton, 2015. Kindle edition, str. 261: „Hate harms the hated but it destroys the hater.“) Navíc odplácet všechny kroky druhých lidí, které se nás dotknout negativně, je příliš vztahovačné – často totiž o nás vůbec nejde. Trestali bychom je za něco, co vůbec nezamýšleli a v tomto smyslu neudělali. Navíc vztahy fungují jinak – pro lidi je těžké okamžitě vstřícně zareagovat na ojedinělý vstřícný krok někoho, kdo se vůči nám delší dobu choval nepřátelsky. Může to však být dobrá inspirace, abychom svoji reakční dobu byli připraveni zkrátit.

Když zůstanu u zmíněného příkladu vzájemného zabíjení dvou komunit, zásada Tit-for-Tat z nás udělá vrahy. Ježíšova slova nás k tomu nutně nevedou, otevírají totiž možnosti jiného řešení. Strategie Tit-for-Tat je nejefektivnější cestou k vítězství ve hře. Ale je tu hluboký vnitřní konflikt mezi odplácením a láskou. Ježíš vůbec druhé lidi neřeší: Co chceš ty, aby tobě dělali druzí, to ty dělej jim! Ježíšovo zlaté přikázání nám v Bibli vypráví nejen evangelista Matouš, jehož zněním jsme začali. Nyní je na místě otevřít také podání druhého evangelisty:

Evangelium podle Lukáše, kapitola 6, věty 27-28 a 31: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. … Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. 

Stejná zásada, ale jiné vyznění: On na mě kamenem, já na něj chlebem… Milovat nepřátele, žehnat těm, kdo nás proklínají…

Jak jste si asi všimli, vykládám Ježíšovo přikázání jako cestu, která vede odněkud někam. Ta otázka podle mne nezní: Je reciprocita součástí Ježíšova přikázání? Ale spíše: Kde má reciprocita své místo? Je to spíš začátek nebo spíš vrchol této cesty? Naše životy spolu souvisí. A Ježíš směřuje k tomu, aby na tomto světě bylo dostatek průduchů, kterými do světa proudí boží láska. V tom je ta provázanost – všichni boží lásku potřebujeme. V tom je ta reciprocita. Nikoli v tom, že každý potřebuje, aby mu ostatní oplatili stejnou mincí…

Viděli jsme, že Ježíš nemá problém jít do konfliktu. Ale odmítá chovat se násilně, odplácet stejnou měrou. Bezmocnost tváří v tvář hrubému sobectví druhých kompromituje naši identitu milujících lidí! Proto je třeba učit se přemáhat zlé lidi dobrými způsoby (zde je možné odkázat na „Ježíšovu třetí cestu“ v podání Arthura Winka).

Jako v hokeji nebo fotbalu: Jde o to hrát svou hru a v lepším případě ji soupeři vnutit. Pokud by cílem bylo zvítězit, je mnohem účinnější taktika Tit-for-Tat. Ježíšovým cílem je však láska, proto v jeho přikázání jde nakonec a především o naši identitu, kým jsme. A abychom tím byli bez ohledu na to, jací jsou druzí lidé. Láskou být – lásku aktivně projevovat!

Ježíšovi nejde o to „nedějte, co není dobré“, ale jde mu o to, abychom aktivně dělali, co je dobré. Viděli jsme to v příbězích o Ježíši – vůbec mu nešlo o to nepáchat trestnou činnost, ale šlo mu o to udělat to, co je v dané chvíli potřeba s ohledem na jeho životní poslání.

Závěr

Už řadu let mě provází otázka: Je možné, aby život z lásky byl podobně kreativní a usilovný jako je život ze strachu, závisti nebo nenávisti? Potkávám řadu lidí, kteří jsou skvělí v tom, co dělají. A když přijde řeč na to, proč jsou tak dobří, vyjde najevo, že se snaží dokázat svému „fotrovi“, že nejsou takoví looseři, jiní závidí druhým úspěch a mají dravou touhu je předehnat, další dřou do úmoru – ze strachu, že budou mít málo, že je někdo předežene, že promeškají příležitost…

Takhle na jedné straně žít nechci. Ale vlastně chci žít naplno a klidně i za sebou něco zanechat, něco dokázat, ale ne z nenávisti nebo ze strachu. Je možné žít naplno – z lásky?!

Možná Bůh vsadil na špatnou kartu, jakoby nás neznal… Mám všechno, odpuštění, lásku, pokoj v srdci – takže si užívám v pohodě svůj život, to skvělé, nic si nemusím dokazovat ani nikomu jinému… Proč bych se vůbec měl snažit?

Je možné žít naplno – z lásky? Může být láska stejně silným motorem jako je strach a zloba, závist a pýcha?!

Život podle boží vůle, nesený Duchem božím, to není život podle nějakého seznamu pouček nebo zásad. Je to svobodný a nespoutaný živel! Čtěte evangelia s dvěma otázkami: Pro co se tady Ježíš rozhodl? Jaké asi jiné možnosti v tu chvíli měl?

První závěrečná aplikace: Ježíš potřebuje a chce, abychom tam, kde jsme, přinášeli boží lásku do mezilidských vztahů, bez ohledu na to, jak ostatní lidé reagují. Pokud jsou lidé zlí, Bůh pro ně udělá zásadní věc: dopřeje jim, aby zažili jeho boží lásku, a udělá to tak, že mezi ně postaví někoho z nás.

Druhá závěrečná aplikace: Zároveň jsme přímo na Ježíši viděli, že láska je také ta jeho přímočarost, neváhá provokovat a jít do konfliktu. Pokud bychom totiž řekli: „Já nebudu tím, kdo bude ‚hrubý pytel na hrubou záplatu‛, nebudu tím, kdo půjde do konfliktu, byť Ježíšovým nenásilným způsobem, to nejsem já, já jsem laskavý a milý člověk, který vychází se všemi.“ A pokud si to takhle řekneme všichni, grázlové mají posvícení, nikdo se jim nepostaví, svět se stane místem, které nebude k životu.

Třetí závěrečná aplikace: V sázce je: „A kým jsi ty?“ Když budeš odplácet stejnou mincí, budeš stejný jako ti, které nesnášíš! Ty se však chovej tak, jak chceš, aby se druzí chovali k tobě, buď sám sebou, božím dítětem. Miluj!

Tato přednáška zazněla 27. února 2025 na konferenci Evangelikální fórum v Praze.

Modlitba v časech války

Měl jsem možnost strávit pět týdnů s ukrajinskými vojáky na cvičení. Mojí úlohou kaplana bylo připravit pro ně duchovní zázemí. Každý večer jsme se setkávali k večerním modlitbám ve 20 hodin. Někdy přišli Češi, jindy Češi i Ukrajinci, většinou však jen Ukrajinci. Nebývalo nám mnoho, často přišel jeden člověk (plus tlumočník), maximálně šest.

Protože věřím v moc božího Slova, přinesl jsem každý večer jednu modlitbu z Bible. Přečetli jsme si ji, abychom věděli, o čem zhruba je. Pár slovy jsem smysl modlitby rozvinul. Pak jsme se ji postupně po částech společně modlili – jeden přečetl větu, ostatní ji opakovali. Modlitbu jsem vytiskl na papír velikosti dlaně, takže ji každý měl a zůstala mu, mohl si ji strčit někam do maskáčů. I s písničkou na začátku a na konci to trvalo cca 30 min.

Modlitby jsou seřazené podle pořadí, v jakém jsme je četli. U žalmů je třeba si dát pozor na odlišnosti v číslování žalmů v hebrejském textu a v Septuagintě.

Biblické úryvky lze najít např. na stránkách bibleserver.com.

Žalm 10,12-18

Úryvek začíná jasnou prosbou, aby Bůh jednal, je to nejvýš potřeba, okolnosti jsou vážné: „Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované!“

S otázkou se Ukrajinci identifikují jednoznačně: „Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: Ty nic nevypátráš?“

Je dobré si připomínat, že Bůh vnímá. A to i když podle nás nic nedělá.

Žalm 16

Žalm obsahuje odlišné tóny.

Od počátku zní vděčně.

Je v něm však také napětí. Konflikt s druhými lidmi je docela ostrý.

Dalším tónem je dědičné území, místo k životu. Žalm vyznívá celkově radostně.

Žalm 23

David byl veliký válečník. Toto je jeho žalm.

Obsahuje v sobě několik různých emocí. Na začátku je to pocit bezpečí a spokojenosti: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ Jako kluk byl David pastýřem ovcí. A dokonce i jako dospělý je stále v tomto obrazu – jen on se stal ovcí a pastýřem je mu Hospodin. Rozvíjí tento pokojný až romantický obraz o zelených pastvinách.

Pak do toho vstoupí situace nebezpečí, „rokle stínů smrti“. Přítomnost pastýře nevylučuje blízkost smrti. Blízkost Hospodina ale zahání strach. Zmiňuje dva nástroje tehdejšího pastýře, berla a hůl. Těžko zjistit, co přesně to tehdy mohlo znamenat. Domnívám se, že jedno z toho byla zbraň proti dravcům jako byl medvěd nebo kočkovitá šelma. To druhé zase mohl být nástroj pro pastýřovo pohodlí a péči o ovečky.

Pak David vystoupí z obrazu oveček a přejde do běžného jazyka: „Před tváří mých nepřátel mi připravuješ stůl, hlavu mi olejem potíráš, kalich plníš, až přetéká.“ Nepřítel zůstává na dohled. Namazat si hlavu olejem představuje běžnou péči o pleť v subtropických podmínkách. Přetékající kalich je srozumitelný obraz hojnosti.

„Ano, dobrota a milosrdenství...“

Žalm 13

Jedna z těch opravdu asertivních biblických modliteb: Bože, jak dlouho ještě?!!!

Zde je tato odvážná otázka vztažena na situaci násilí, které Davidovi hrozí od jeho nepřátel. Nejde o ozbrojený konflikt celého národa, je to spíš osobní konflikt (dobře zapadá do té fáze Davidova života, kdy jej král Saul honil po krajině jako škodnou a snažil se ho zabít).

David se obává, aby „neusnul smrtí“.

Ten žalm mohl vznikat delší dobu. Jak se pozná, že někdo svou otázku myslí vážně? Jak se pozná, zda žalmista svou úvodní otázku myslel vážně? Jednoduše podle toho, že nepokračuje dál a svou otázku klidně zopakuje. Pak čeká…

Tento žalm není modlitba na 2 minuty, ale spíš na týdny. Závěrem celého období je spočinutí v božím milosrdenství.

Otčenáš

Kamarád mě naučil modlitbu Páně v ukrajinštině. Nejprve mě překvapilo, jak málo z nich se ji modlilo polohlasně se mnou. Při večerních modlitbách jsem si všiml, že se ji dotyčný modlil jinak, jsem si skoro jistý, že rusky. Domnívám se, že jde o obvyklou situaci, kdy mateřský jazyk zůstává u věřících lidí nejdéle v modlitbách, a to i v době, kdy už ve všech jiných oblastech života člověk přešel na jazyk svého okolí.

Jiná zajímavá věc spojená s modlitbou Páně. Ptal jsem se vojákyně, co pro ni tato modlitba znamená. Odpověděla: „Jako když zazvoním Pánu Bohu na dveře.“ (Také křižování se mi vysvětlili jako začátek jejich modlitby. To já se jako protestant prostě rovnou začnu modlit…) To je výmluvné přirovnání. Já tuto modlitbu vnímám jako jádro soustředěného rozhovoru s Pánem Bohem u něho v obýváku, ke kterému dojde po přivítání se, obvyklé výměně toho, jak se kdo má a co si host dá. A dalo by se namítat, že vůbec nejsme u Pána Boha jako hosté, ale jako plnohodnotní členové jeho rozsáhlé domácnosti…

Ale abych se dostal k modlitbě samé :) První polovina modlitby je hodně překvapivá: „Bože, buď tím, kým jsi, buď jím naplno!“ Tak bych svými slovy shrnul prosby: „Ať je svaté Tvé svaté jméno! Ať začneš jako král vládnout, vždy jsi králem světa! Ať se tvá vůle promítne do celého světa, protože tvojí vůlí vzniklo a stojí všechno, co je!“ Je válka podle boží vůle? Ne. Má Bůh možnosti překlopit vítězství na stranu Ukrajiny, která se oprávněně brání? Ano. Má Bůh možnosti donutit Kreml, aby přestal? Ano. Zbývá poslední otázka: Proč to tedy Pán Bůh neudělá? Odpověď čtu právě v první polovině modlitby, kterou Ježíš mistrně zformuloval, aby nám dal nahlédnout do božího srdce: Bůh se rád nechává prosit i za věci tak samozřejmé, jako je to, aby byl víc tím, kým je. Domýšlím se, že důvodem pro tento jeho postup je skutečnost, že On nám svou pasivitou (vědomým omezením se) vytváří prostor, v kterém se můžeme svobodně pohybovat (tuto myšlenku jsem poprvé četl u J. Molmanna, Bůh ve stvoření). Boží přístup k věci nám však ve chvílích, jako je tato, notně komplikuje život, respektive mnoho lidí o ten život přichází.

Co z toho plyne? Modleme se! Ne, není to zbytečné!! Bůh nakonec zasáhne, ale ne bez našich modliteb.

Žalm 144

Tato modlitba je vlastně poděkování. Alespoň tak začíná. Poděkování za výcvik, kterého se mu dostalo. Jde o vojenský výcvik!

V žalmu jsme hledali úryvky pro různé situace: Jaké věty mohu použít, když chci poděkovat? A co, když chci poprosit o ochranu? Které řádky použiji, když chci vyjádřit bolest? Nebo radost?

Prosbu za vítězství jsme našli ve slovech: „Udeř bleskem, rozptyl nepřátele, vypusť své šípy a uveď je v zmatek.“ Modlitba nežádá smrt nepřátel, prosí o to, aby vzali do zaječích. Božská taktika spočívá v demonstraci síly a ve způsobení zmatku v řadách nepřátel. Toto není ojedinělé místo, kde se boží taktika popisuje takto.

Prosbou o vítězství i obrazem naděje jsou slova: „Kéž jsou naši synové jak štěpy, urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru.“ A já si uvědomil tu hloubku. My zde cvičíme čtyřicátníky a padesátníky, kteří bojují proto, aby se jejich synové dožili zralého věku!

Žalm 32

Tento žalm jsme četli společně s příběhem o Davidově selhání, když nechal zabít vojáka proto, že mu mezitím doma svedl jeho ženu a ta teď čekala dítě (Druhá kniha Samuelova, kapitoly 11-12). To bylo jednu neděli večer. Účastníkům rozhovor přinesl myslím hodně podnětů, které šly k jádru věci – boží milosti.

Žalm 94

Je to jedna ze dvou modliteb v Bibli, kde je Bůh nazýván „mstitel“ (ještě Nahum). Protože je hodně dlouhá, rozdělil jsem ji na dva dny. První den jsme začali poslední částí žalmu (verše 16-23). Autor žalmu se ptá otázky, které zní víc jako řečnické: „Kdo se za mne postaví proti pachatelům ničemností?“ A má odpověď – boží milosrdenství je pro něho v pravou chvíli na správném místě: „Řeknu-li: ‚Ujíždí mi noha‘, podepře mě tvé milosrdenství, Hospodine.“

Ta druhá otázka už není tak rétorická: „Může být tvým spojencem trůn zhouby?“ Každé monoteistické náboženství řeší otázku vztahu mezi tím jediným všemocným bohem a zlem ve světě. Některé neuzná existenci zla (hinduismus). Křesťanství rozhodně uznává existenci zla i všemocného Boha. V tu chvíli je otázka, jaká je souvislost mezi zlem a Bohem, protože byť i jen jeho pasivita vůči zlu napáchá velké škody. Žalmista si tuto otázku položí. Odpoví na ni osobním vyznáním: „Hospodin je můj hrad nedobytný.“

Druhý den jsme vzali první část žalmu (verše 1-11). Do nebe volajícím problémem je, když někdo „vraždí vdovu a bezdomovce, sirotky zabíjejí“. Vyjmenované tři skupiny obyvatelstva jsou starověkou izraelskou definicí sociálně nejohroženějších skupin. Zajištění a práva se týkala pracujících mužů. Bezdomovce si můžeme představit také jako přistěhovalce.

Poselství žalmu je prosté: Msta patří Bohu. Jsi voják? Bojuj. Zabíjej. Ale nemsti se, to nech Bohu.

Čtvrtá kniha Mojžíšova 6,24-26

Celý popis kapitol 1-10 ukazuje, že putování Izraelců 40 let po poušti mělo vojenský ráz – s Egyptem se rozešli ve zlém, nyní před sebou mají vstup do zaslíbené země plné jiných obyvatel, sečetli bojovníky, jasně stanovili pořadí a místo jednotlivých kmenů, jedni na hrotu, další na bocích nebo vzadu, stanoven byl signál polnic. Vyráží na cestu. Ta cesta je nebezpečná. A toto je modlitba, kterou jim Hospodin dal na cestu.

• První požehnání zní velmi obecně: „Ať Hospodin ti žehná!“ Druhá polovina upřesňuje, že jde o ochranu jejich života: „A chrání tě!“
• Druhé a třetí požehnání na sebe navazuje. V obojím jde o „boží tvář“, jakoby Bůh nějakou tvář měl :) Slovem „tvář“ se myslí boží blízkost, jeho „přivrácená strana“, přízeň.
• Druhé požehnání nejprve obrazně popíše ten okamžik, kdy nám „boží tvář“ vyvstane jako jasná, světlá: „Ať Hospodin rozjasní tvář svou nad tebou!“ Ukrajinský překlad klade důraz na ten počátek: „Ať zazáří!“ Druhá polovina říká totéž nikoli obrazem, ale pojmově: „Ať je ti milostiv!“ Vždyť bez boží milosti se žádný kontakt Boha s námi neobejde. Milostí to vždy začíná.
• Třetí požehnání navazuje. Stalo se něco, co boží tvář zahalilo, Bůh se odvrátil, uhnul očima. Proto je třeba prosit: „Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář!“ Ukrajinský překlad zachycuje jiný pohyb hlavou: „Ať Hospodin zvedne k tobě svou tvář!“ V hebrejštině však je opravdu zřetelně ten obrat, otočení tváře zpět. A druhá polovina opět totéž zopakuje pojmově: „Ať obdaří tě pokojem!“
• Je to požehnání na nebezpečnou cestu, proto začíná prosbou za zachování holého života a zdraví. Protože je to cesta do zaslíbené země, závěre požehnání je šalóm, tak jako závěrem cesty bude šalóm. České slovo „pokoj“ zdaleka neobsahuje plnost toho, co šalóm. Ukrajinské „мир“ je opakem války.

prorok Abakuk 3,2.16-19

Příběh proroka Abakuka je mimořádný. Ptá se Boha, jak je to možné, že Babyloňané (Kaldejci) přitáhli na Jeruzalém a daří se jim?! Dostane odpověď, kterou nečeká: „Já totiž povolám Kaldejce, … aby se zmocnil příbytků, které mu nepatří.“ (Abk 1,6) A tak tu máme proroka, který nevyhlíží zázračné vysvobození, nadpřirozené vítězství. Místo toho vidíme proroka, který realisticky očekává zkázu a děsí se toho:

Hospodine, slyšel jsem tvou zprávu; bojím se o tvoje dílo, Hospodine, v tento čas je zachovej, v tento čas je uveď v známost. V nepokoji pamatuj na slitování! Uslyšel jsem o tom a celý se třesu, chci se ozvat a rty se mi chvějí; jako by kostižer zachvátil mé kosti, podlamují se pode mnou nohy. Budu však klidně očekávat den soužení, až přitáhnou a přepadnou lid.

I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat. Pro předního zpěváka za doprovodu strunných nástrojů.

Voják, který přišel na večerní modlitby, kde jsme se tuto modlitbu modlili, to vystihl. Po prvním přečtení řekl: „Počkej, počkej, já tomu nerozumím!“ A četl to znovu. Nechápal, kde se vzal ten obrat od zkázy k oslavě Boha. Okolnosti jeho života byly zcela iracionální, také jeho reakce se jeví iracionální.

Čtvrtá kniha Mojžíšova 10,35-36

Tahle modlitba má rytmus. Izraelci pod Mojžíšovým vedením vyráží na nebezpečnou cestu (viz úvod k modlitbě v kapitole 6). Před odchodem zaznívá bojovná modlitba, tedy vlastně dvě. Tu první Mojžíš pronášel, když všichni vyráželi. To mohlo být každé ráno, ale spíš to bylo s delšími odstupy. Druhou modlitbu Mojžíš pronášel, když dal Hospodin pokyn k táboření. Podle Čtvrté knihy Mojžíšovy, kapitoly 33 bylo těch tábořišť v průběhu 40 let putování pouští minimálně 10, ale seznam vyznívá víc jako výběr než jako úplný. Tuto modlitbu tedy máme v Bibli zapsanou jednou, ale ve skutečnosti je třeba ji tam číst desetkrát a pravděpodobně ještě mnohem častěji.

Když vyráželi na další nebezpečnou cestu, Mojžíš vyzýval Boha, aby také vyrazil, aby povstal, aby se dal do pohybu. Toto zvolání potkáváme v Bibli častěji: „Hospodine, povstaň!“ Např. Ž 10,12; 35,2; 44,27; 132,8, 2Let 6,41. Následující slova prozrazují, že Možíš Boha vyzýval k boji: „Ať se rozprchnou tvoji nepřátelé, ať před tebou utečou, kdo tě nenávidí!“ Dnes se tomu ve vojenské doktríně říká odstrašení. Nepřítel ani nebojuje, uteče. A nebo ani nezaútočí. Už jsme to potkali v Ž 144. Je to jedna z těch biblických forem modlitby za vítězství ve válce. Neprosíme o smrt nepřítele. Stačí, když uteče.

Když Izraelci zastavili, aby vybudovali tábor, vyzýval Mojžíš Boha, aby hlavní pozornost nyní věnoval jim: „Hospodine navrať se k desetitisícům izraelských šiků!“ Ani v tomto případě není výzva, aby se Bůh „vrátil, obrátil, navrátil“ nic neobvyklého (srov. Ž 60,3; 85,5, Pl 5,21).

Boj má právě tento rytmus: Vyjít a vrátit se. Proto je tato modlitba mimořádná, protože je právě v rytmu bojovníka.

Druhý dopis apoštola Pavla do Korintu 1,3-7

Modlitba je formulována obvyklým židovským způsobem v 1. století po Kristu – začíná se slovy „Požehnaný (jsi) Bože“, za kterými následuje slůvko „který“ a důvod vděčnosti. Pro zájemce je zajímavé se zamyslet detailně nad tím, jak apoštol Pavel na začátku oslovuje Boha a jakou roli v tom hraje Ježíšovo jméno.

Důvodem k apoštolově vděčnosti je skutečnost, že dvě věci patří k sobě – utrpení a útěcha. Život nemusí být jen utrpení, může být i útěcha. Bohu díky za to, že není jedno bez druhého!

V modlitbě je ještě jedna dvojice – my a vy. Tu modlitbu četl ukrajinský voják. A v tu chvíli to vyznělo ještě docela nově: Oni zažívají tíseň a těžkosti, ale zažívají také útěchu od Boha. My z dálky v České republice je pozorujeme a někteří občas cítíme tíseň, která se blíží a doléhá na nás. A oni nás svými zkušenostmi povzbuzují, že spolu s těžkostmi Bůh dává také útěchu. 

Žalm 26

Hlavní myšlenka je zřejmá: „Dopomoz mi Hospodine k právu!“ Žalmista je v situaci bezpráví či nějaké újmy. Modlitbou se to snaží změnit. Od Boha čeká, že se ho zastane.

Podpůrná myšlenka je také zřejmá: „Umývám si ruce v nevinnosti, při tvém oltáři se držím, Hospodine.“ David vyjmenovává seznam toho, co mluví pro jeho bezúhonnost. Jeho nevinnost je zřetelně argumentem, který má Boha přesvědčit, aby se ho zastal: „Já jsem přece žil bezúhonně, vykup mě, smiluj se nade mnou!“

Všimněme si však těch posledních citovaných slov: „Smiluj se nade mnou!“ David se holedbá svou nevinností, a přece prosí o smilování. Navíc celý žalm je prosbou – může si připadat v právu, přesto Boha prosí.

Žalm 18

Tento žalm je jedinečný. Úvodní informace uvádí, že modlitba patří do toho bodu Davidova života, kdy přestal být pronásledovaným štvancem a stal se respektovanou autoritou, králem. Žalm máme v Bibli dvakrát – jednou zde v knize žalmů, podruhé v knihách proroka Samuele, které popisují období vlády krále Saula a Davida. Obě verze jsou stejné.

Protože žalm je mimořádně dlouhý, vybral jsem z něho dva úryvky, které jsme četli dva dny po sobě. Byly to docela poslední dny na výcviku. Však je to žalm, který uzavírá jednu těžkou životní etapu. 

Slova: „Miluji tě vroucně, Hospodine!“ nepotkáváme v žalmech často, jen dvakrát.

Úvodní věty kupí označení Boha: skalní štít, pevná tvrz, vysvoboditel, skála, štít, roh spásy, nedobytný hrad.

A pak přijde myšlenka, kterou jsme tu ještě neměli, i když v Bibli se objevuje častěji: „V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu.“ Tou novou myšlenkou je to, že Bůh ho zachránil, až když byl opravdu hluboko v potížích. Nezachránil ho při běžných potížích, ani když to začínalo houstnout. Až když ho „ovinuly provazy smrti“, teprve tehdy ho Bůh zachránil.

Druhý úryvek je ze závěru a dává nahlédnout do Davidovy mysli válečníka, která však vyrůstá z jedinečného vědomí, že „ubránil mě, protože si mě oblíbil“ (verš 20):

• Vše začíná u Boha: „Kdo je skála, ne-li Bůh náš!“ (verš 32) 
• Bůh dává hbitost jeho nohám. (verš 34) 
• Bůh učí jeho ruce bojovat. (verš 35)
• Bůh ho chrání i posiluje. (verš 36-37) 
• Nepřítele dopadne a přemůže. (verš 38-39) 
• Dal mu statečnost, protože bojuje na jeho straně. (verš 40-41)
• Bůh nepomůže jeho nepřátelům. (verš 42) 
• Nepřátelé budou zničeni. (verš 43) 

Žalm vyústí v závazek, že David bude Hospodina chválit. Poslední věta zní jako douška.

Dvě poznámky na závěr

Někdo může namítnout, že tu jen vyprávím, co chytrého jsem jim k těmto modlitbám řekl. Já to ale prožívám ještě jinak. Mluvil jsem s Ukrajinci průběžně, chodil s nimi na výcvik, sledoval dynamiku jejich skupiny a vztahů mezi nimi, vnímal nálady. To vše jsem zohlednil při výběru žalmů i výběru toho, jaké informace zmínit. Navíc mám tu zkušenost, že v interakci s druhými lidmi oni jakoby sami ze mne svými otázkami a slovními i neverbálními způsoby vytahovali to, co je zajímá. Také je možné, že se mýlím. Nicméně zde prezentuji výsledek tohoto procesu.

Vůbec jsem nenašel odvahu číst s Ukrajinci žalm 79, který jinak v dějinách křesťanské církve byl s válečným nebezpečím opakovaně spojován. Na můj vkus je těžké u tohoto žalmu udržet rozdíl mezi zemí zaslíbenou Abrahamovi a pak darovanou jeho potomkům, a mezi vlastí třeba nás západních Slovanů nebo zrovna Ukrajinců. Až příliš ten žalm vyznívá jako svolávání ke svaté válce. Proto jsem ho vynechal.

J. A. Komenský: Labyrint světa a ráj srdce - obsah, citáty

Minulý týden ve středu 26. února 2020 jsem se v rámci cyklu Literární kosmografie dělil o zážitek z četby Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. A i to společné čtení byl skutečný zážitek.
Napadlo mě, že bych mohl vypsat nějaké citáty a hodit je na internet. Třeba se najdou další, které to potěší. Vypisuji ty citáty, které mne zaujali tím, že mají vtip i důvtip. Rovnou je píši tak, že čtenář i získá celkovou představu o knize jako celku…
Citáty jsou z vydání: Labyrint světa a ráj srdce v jazyce 21. století. Přeložil Lukáš Makovička. Žandov: Poutníkova četba, 2010.

Komenského slovo k čtenáři: „Moji průvodci, a také průvodci každého, kdo tápe ve světě, jsou dva: Všetečnost, která vše zkoumá, a v mnoha věcech zastaralý Zvyk, jenž dodává klamům světa jejich barvu. Budeš-li je následovat a nenecháš svůj rozum spát, uvidíš společně se mnou bezcílné bloudění svého pokolení, a kdyby se ti snad zdálo, že je to jinak, věz, že na tvém nose sedí brýle mámení, skrze něž vidíš vše zkresleně.“ (str. 12)
Kapitola 1. Proč jsem se vydal do světa: „Takto jsem se po nějaký čas trápil v nitru a přemítal, až jsem došel k rozhodnutí, že si nejprve prohlédnu všechny lidské činnosti, které jen pod sluncem jsou, a teprve poté, co je pečlivě porovnám jednu s druhou, si zvolím svůj stav a uspořádám své záležitosti, abych si mohl na světě užívat pokojného života. A čím víc jsem o tom uvažoval, tím víc se mi ta cesta líbila.“ (str. 15)
V kapitole 2. získá průvodce jménem Všezvěd Všudybud.
V kapitole 3. se přidá také Mámil.
Kapitola 4. Poutník dostal uzdu a brýle: „Podívám se na uzdu a vidím, že je ušitá z řemenů Všetečnosti a její udidlo je ze železa Tvrdohlavosti v předsevzetích, a tu jsem pochopil, že si nepůjdu svět prohlížet dobrovolně jako dříve, ale že budu násilně tažen roztěkaností a neukojitelností své mysli.“ (str. 19)
„A dal mi na nos brýle, skrze které jsem hned všechno viděl úplně jinak. … Pochopil jsem, že Mámení nenosí své jméno nadarmo, když umí vyrobit takové brýle a dokáže je lidem nasadit na nos. Jak jsem později pochopil, čočky byly vytvořeny ze skla Domněnky, a obroučky, do nichž byly zasazeny, byly z rohoviny jménem Zvyk.“ (str. 19)
V kapitole 5. si poutník prohlíží město Labyrint světa z výšky a vidí, kde se lidé rodí, jak jsou Osudem rozdělováni do šesti stavů, vidí také hrad Fortuny a palác Moudrosti.
Kapitola 7. Poutník si prohlíží náměstí světa: „Dával jsem tedy dobrý pozor a všiml jsem si, že jsou všichni nejen v obličeji, ale i na těle všelijak znetvořeni. Každý byl přinejmenším uhrovatý, prašivý nebo malomocný a mimo to měl jeden sviňský pysk, druhý psí zuby, třetí volské rohy, další oslí uši, jiný baziliščí oči, tamten liščí ocas a onen vlčí pazoury, některé jsem viděl, jak natahují krky vysoko jako pávi, jiné s dudkovým naježeným chocholem, další s koňskými kopyty atd., nejvíce se jich ovšem podobalo opicím.“ (str. 23-24)
„Někteří sbírali odpadky a dělili si je mezi sebou, někteří se tahali sem a tam s kládami a kamením, nebo je vytahovali kladkami kamsi vzhůru a zase je spouštěli dolů, někteří kopali zeminu a převáželi ji či přenášeli z místa na místo, zbytek lidu se obíral zvonci, zrcadly, měšci, řehtačkami a jinými tretkami a někteří si hráli se svým stínem, měřili ho, honili a chytali. To vše vykonávali tak usilovně, až mnozí sténali a potili se, ba někteří se mohli málem přetrhnout.“ (str. 24)
„Podívám se tedy znovu a tu vidím, že snad nelze vymyslet nic zmatenějšího. … Ale protože se tomu mělo říkat řád, nesměl jsem namítat nic dalšího.“ (str. 25)
„Někdo se značným úsilím něco vystavěl a měl ve svém díle veliké zalíbení, jenže vtom přišel jiný a všechno mu zbořil, zkazil a skácel, takže jsem nespatřil, že by někdo v širém světě udělal něco, co by mu pak jiný nepokazil. Někteří ani nečekali na jiné a bořili své dílo sami, až jsem se podivoval nad takovou bláznivou vrtkavostí a marným lopocením.“ (str. 26)
„Nikdo z nich se Smrti nevyhýbal, jen si dávali pozor, aby se na ni nedívali, ačkoli se o ně otírala.“ (str. 26)
„Přišla mi na mysl otázka: Kde ta Smrt bere tolik šípů, že jí nikdy nedojdou? A tak jsem se díval a jasně jsem viděl, že neměla žádné vlastní šípy, jen luk. Šípy si brala od lidí, každý od toho, kterého s ním měla trefit. A viděl jsem, že sami lidé takové šípy vyráběli a připravovali, někteří jí je dokonce drze a opovážlivě sami nosili, takže jí stačilo jen je brát, jakmile byly dokončené, a střílet jim je do srdce.“ (str. 27-28)
Kapitola 8. Poutník s prohlíží stav a řád manželský: „Ale i když jsem z oněch pout unikl, stále nevím, co mám o tomto stavu říci, jestli je v něm více potěšení, když se zdaří (a domnívám se že u mne tomu tak bylo), nebo jestli přináší více žalosti z různých příčin. Pamatuji se jen, že teskno bývá v něm i mimo něj, a i když se daří nejlépe, mísí se sladké s hořkým.“ (str. 33)
Kapitola 9. Poutník si prohlíží stav řemeslníků: „Za třetí jsem si všiml, že každá taková práce vyžaduje celého člověka. Když se někdo ohlížel a počínal si i jen trošky váhavě, hned zůstával pozadu, všechno mu padalo z rukou a než si to stihl uvědomit, ocitl se na mizině.“ (str. 35)
„Za sedmé jsem tu našel spoustu nadbytečných starostí, dokonce mám za to, že většina těch zaměstnání není nic než marnost a neužitečné bláznovství. Protože lidské tělo lze zachovat skrovným a prostým jídlem a pitím, odít skrovným a prostým oděvem, ochránit skrovným a prostým obydlím, je zřejmé, že pro péči o ně je třeba jen malé a nepatrné péče a práce.“ (str. 35)
„Zvláště se mi to všechno znechutilo, když jsem nakonec viděl, že se tu pracuje jen tělem a pro tělo, zatímco aby člověk, který má v nitru něco přednějšího, totiž svou duši, měl zapojit do práce především ji a snažit se předně o její prospěch.“ (str. 36)
„Já na to: Copak jsem zvíře, abych jen pro tělo a pro potěšení těla vydával svůj život všanc? Vždyť tak nejednají ani zvířata, natož člověk, který v sobě má cennější věc, svou duši, a měl by spíše hledat její prospěch a blaho.“ (40)
Kapitola 10. Poutník si prohlíží stav učených: „První zkouškou, kterou musel každý podstoupit, bylo, jaký s sebou přináší měšec, jaký má zadek, jakou hlavu, jaký mozek (což posuzovali podle vysmrkané nudle) a jakou kůži. Když měl zkoušený ocelovou hlavu, mozek ze rtuti, olověný zadek, železnou kůži a zlatý měšec, pochválili ho a hned ho ochotně uvedli dále. … Tomu jsem se podivoval: Copak jim tu tak záleží na těch pěti kovech, že to všechno tak pečlivě zkoumají? Ano, mnoho, říká mi tlumočník. Když někdo nemá ocelovou hlavu, pukne mu, nemá-li v ní tekutý mozek, nevytvoří se mu z něho zrcadlo, pokud nemá plechovou kůži, nevydrží formování, jestliže nemá olověný zadek, nic nevysedí a všechno roztrousí a kde by bez zlatého měšce asi vzal čas a mistry, ať už živé nebo mrtvé?“ (str. 41)
Kapitola 15. Poutník si prohlíží právní vědu: „Ti měli všude kolem po stěnách namalované zdi, roubení, ploty, prkenné ohrady, mříže a závory a v nich byly takové a onaké mezery a díry, dveře a vrata, závory a zámky a k nim různé klíče, klíčky a šperháky. Na to vše si ukazovali a rozměřovali, kudy a jak se může nebo nemůže chodit.“ (62)
„Proto si tu často odporovalo jedno s druhým, a když to jiní lidé chtěli napravit a srovnat, museli si s tím mnohdy zdlouhavě lámat hlavu, až jsem se divil, jak se rozvášňovali a potili nad nepatrnými věcmi, které se přihodí snad jednou za tisíc let a nejsou nijak závažné, a navíc to vše činili s nemalou hrdostí. Čím lépe totiž kdo uměl probořit hradbu, vytvořit leckde trhlinu a zase ji zahradit, tím více se sám sobě líbili a jiní se mu obdivovali.“ (str. 62)
Kapitola 18. Poutník si prohlíží stav křesťanského náboženství: „Když někdo z nich umřel a péče o [biskupský] úřad měla přejít na jiného, zahlédl jsem u toho nemálo obcházení, prohlížení a shánění přímluv a každý se na to místo tlačil, ještě než stačilo vychladnout. Ten, kdo chtěl obsadit uprázdněné místo, získával hlasy mnoha rozličnými způsoby. Jeden o sobě tvrdil, že je pokrevním příbuzným zemřelého, druhý, že je příbuzným jeho ženy, třetí, že už dlouho slouží jako starší, čtvrtý se dušoval, že mu to už předem slíbili, pátý očekával, že ho dosadí na slušné místo, když je ze slušné rodiny, šestý předstíral, že má doporučení odjinud, sedmý podstrkoval dárečky, osmý byl hluboce, vysoce a široce inteligentní a chtěl místo, kdy by se mohl uplatnit a nevím co ještě. Když jsem to viděl, zvolal jsem: V tom snad není žádný řád, když se tu lidé tlačí na taková místa! Vždyť by se tu mělo čekat na povolání!“ (str. 71)
Kapitola 19. Poutník se dívá na vrchnost: „Pojď, podíváš se na krále, knížata a další, kdo dědičně panují nad poddanými, snad se ti to zalíbí. Vejdeme tedy opět kamsi a tam seděli lidé na tak vysokých a širokých křeslech, že k nim jen málokdo mohl přistoupit a dosáhnout na ně bez patřičných nástrojů. Každý z nich měl místo uší na obou stranách jakési trubky, do kterých musel člověk pošeptat to, co chtěl říci. Ale ty trubky byly různě zakroucené a také děravé, takže mnoho slov z nich uteklo ven ještě dříve, než se dostaly až k hlavě, a slova, která došla, bývala většinou pozměněná. Také jsem si všiml, že hovořícímu se ne vždy dostalo odpovědi: někdo se nemohl dovolat až do mozku, jakkoli úpěnlivě volal, a jindy člověku sice dali nějakou odpověď, ale vůbec nebyla k věci. Podobně tak měli ti lidé místo očí a jazyka trubky, skrze které byla věc vidět jinak, než jaká skutečně byla, a odpovídalo se jinak, než se ve skutečnosti chtělo. Když jsem to pochopil, divil jsem se: Proč ty trubky neodloží a jako jiní lidé se prostě nedívají vlastníma očima, neposlouchají vlastníma ušima a neodpovídají svým vlastním jazykem? Takové okolky je třeba dělat kvůli váženosti toho místa, říká mi tlumočník.“ (str. 77-78)
V kapitole 20.-21. si poutník prohlíží stav vojenský a rytířský.
V kapitole 22. poutník potká novináře.
V kapitolách 23.-27. si poutník prohlíží hrad Fortuny, kde jsou lidé bohatí a slavní.
V kapitole 28. si poutník začíná zoufat a se svými průvodci se hádá: „Za to může ta tvá fantazie, ozve se tlumočník: Kdyby ses v lidských věcech tak nepřebíral a do všeho jako vepř rypákem neryl, byl bys pokojné mysli jako jiní lidé a užíval by sis potěšení, radosti a štěstí. Kdybych totiž tak jako ty dával na vnější věci, namítl jsem mu, považoval bych kdejaké náhodné, nemastné a neslané zasmání za radost, četbu kdejaké hromady papírů za moudrost a kousíček štěstí za vrchol hojnosti. Ale kam se pak poděje pot, slzy, sténání, bloudění, nedostatky, pády a jiná neštěstí, jichž je všude tolik, že je nelze spočítat a není jim konce? Ach, běda mi! Ach, ty můj bídný živote! Všude jste mne provedli, a co je ti to platné?“ (str. 100)
V kapitolách 29.-35. si poutník prohlíží palác Moudrosti, kam přijde Šalomoun, který v poutníkovi vzbudí naději, ale i ten je nakonec oklamán a sveden.
Kapitola 36. Poutník chce utéct ze světa: „Raději chci tisíckrát umřít, než žít tam, kde se děje něco takového, a dívat se na nepravost, faleš, lež, svody a ukrutnost. Smrt je mi už milejší než život, jdu tedy, abych se podíval, jaký je úděl mrtvých, které, jak vidím, vynášejí ven. Všudybud hned svolil a pravil, že i na to je dobré se podívat a porozumět tomu. Ten druhý mi nijak neradil, ale usilovně se snažil zabránit mi v tom. Nedbal jsem na něj, hnul jsem sebou a šel vpřed. On zůstal tam, kde byl, a opustil mne. … Zatímco jiní tam zavřeli oči a mrtvé vyhazovali poslepu, já jsem si strhl brýle mámení, protřel jsem si zrak, vyklonil jsem se, jak jsem jen mohl nejdál, a tu vidím strašlivý oblak temnoty, jehož dno ani konec nedokáže lidský rozum zahlédnout, … zkrátka nevýslovná hrůza.“ (str. 120)
„Z toho mi strnuly všechny vnitřnosti a celé tělo se mi třáslo, byl jsem tak zděšen, že jsem se samou slabostí zhroutil k zemi a žalostně zvolal: Ach, ubozí, bídní, nešťastní lidé! Toto je vaše poslední sláva? To je výsledek tolika vašich nádherných činů? Toto je cíl vašeho umění a rozličné moudrosti, kterými se tak pyšníte? To je ten vytoužený pokoj a odpočinutí po tolika nespočetných pracích a lopocení? Tohle je ta nesmrtelnost, ke které se stále upínáte? Ach, kéž bych se nikdy nenarodil! Kéž bych nikdy neprošel branou života, pokud mám po všech marnostech světa být vydán těmto temnotám a hrůzám! Ach, Bože, Bože, Bože! Bože, jestli vůbec jsi, smiluj se nade mnou bídným!“ (str. 120-121)
Kapitola 37. Poutník našel cestu domů: „Když jsem domluvil a ještě jsem se celý třásl hrůzou, uslyším za sebou temný hlas, jak říká: Navrať se!. Pozdvihnu hlavu a dívám se, kdo to volá… Protože nevím, kam se mám navrátit, ani kudy vyjít z té mrákoty, začnu si zoufat, a hle, hlas volá potřetí: Navrať se, odkud jsi vyšel, do domu svého srdce, a zavři za sebou dveře. Té radě jsem porozuměl a jak jsem uměl, tak jsem ji i poslechl, a dobře jsem udělal, že jsem poslechl rady Boha, ale i to byl jeho dar. Sebral jsem, jak jen to šlo, své myšlenky, zavřel jsem oči, uši, ústa, noc a všechny vnější otvory a vstoupil jsem do nitra svého srdce a hle, byla tam tma.“ (str. 122)
Kapitola 38. Navštívil ho Kristus: „V nitru o tom přemítám a čekám, co se bude dít dál. A hle, shora se zaskví jasné světlo, a když k němu pozdvinu své oči, spatřím to vrchní okno plné světla a v něm se ke mně dolů někdo spouští, postavou je sice podobný nám lidem, ale slávou je skutečný Bůh … A on, samá vlídnost a ochota, ke mně nejprve promluvil těmito převzácnými slovy: Vítej, vítej, můj synu a bratře milý!“ (str. 124)
„Kde jsi byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Co jsi hledal ve světě? Potěšení? Kde jsi ho měl hledat jinde než v Bohu? A kde jinde Boha než v jeho chrámu? A jaký je chrám Boha živého? Copak to není chrám živý, který si pro sebe sám připravil, tvé vlastní srdce? Díval jsem se, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedl jsem tě k sobě a uvedl tě do sebe sama. … Když jsem slyšel tu řeč a pochopil jsem, že to je můj Spasitel Ježíš Kristus, o němž jsem už dříve ve světě něco zběžně slyšel, s velkým potěšením a naprostou důvěrou (ne jako ve světě, s obavami a s pochybováním), jsem sepjal ruce, vztáhl je k němu a řekl jsem: Zde jsem, Pane můj, Ježíši! Vezmi si mne, chci být tvůj a zůstat tak na věky. Mluv ke svému služebníku a dej, ať poslouchám; řekni mi, co chceš, a dej, ať v tom najdu zalíbení; ulož mi, co se ti líbí, a dej, ať to unesu; obrať mne, k čemu chceš, a dej, ať na to stačím; poruč, co chceš, a co poroučíš, dej: ať se já stanu ničím, abys ty sám byl vším.“ (str. 124)
Kapitola 39. Jejich společná domluva: „Žádám od tebe jen tolik, abys cokoli, co jsi viděl ve světě, jakákoli lidská usilování při pozemských věcech, vložil a složil na mne, dokud budeš živ, to bude tvá práce a zaměstnání, a toho, co lidé ve světě nenacházejí, pokoje a radosti, ti dám dostatek.“ (str. 125)
Dále Kristus komentuje jednotlivé stavy světa a mezi jiným říká: „Také ses ve světě díval, jaké obřady a hádky tropí lidé při provozování náboženství. Tvé náboženství ať je toto: služ mi v tichosti a nenech se svázat obřady, neboť já tě jimi neváži. A když mi tak, jak tě naučím, budeš sloužit v duchu a v pravdě, s nikým se kvůli tomu nehádej, i kdyby tě nazývali pokrytcem, kacířem a čímkoli jiným, ale dál si tiše hleď mne a mé služby.“ (str. 127)
„Pokud chceš přesto spravovat a rozkazovat, spravuj sám sebe, místo království ti předávám duši a tělo. Kolik je v něm údů a v duši rozličných hnutí, tolik budeš mít poddaných, které se snaž řídit tak, aby se jim dobře dařilo. A bude-li se mé prozřetelnosti líbit svěřit ti ještě něco mimo to, jdi poslušně a vykonávej to pilně, ne pro své choutky, ale kvůli mému povolání.“ (str. 127)
„A proto, synu můj, když to shrnu: máš-li majetek, schopnosti, krásu, nadání, lidskou přízeň a cokoli se ve světě považuje za výhodné, nijak se kvůli tomu nepovyšuj. Když nemáš, nic si z toho nedělej. Ale ať už je máš ty nebo ti druzí, zanech všechny ty věci venku, tak jak jsou, a sám se zde uvnitř zabývej mnou. Zbav se všeho stvořeného, zřekni se i sám sebe a nalezneš mne a ve mně plnost pokoje, to ti slibuji.“ (str. 128)
Kapitola 41. Poutník je odkázán do neviditelné církve. K následujícím popisům skutečných křesťanů Komenský již v předmluvě napsal: „Co se týká vyprávění o radostném životě Bohu oddaných srdcí, to je popsáno spíše jako vzor, než že by tomu tak skutečně bylo u všech vyvolených.“ (str. 12)
„Abys je poznal, vkládám na tebe místo brýlí a uzdy, ve kterých jsi byl dříve spoután, své jho (což je poslušnost vůči mně), abys už nenásledoval nikoho jiného než mne. A přidávám ti tyto brýle, skrze něž ještě lépe uvidíš marnosti světa – budeš-li se na ně tedy chtít dívat – a také budeš moci spatřit potěšení mých vyvolených. Vnější obroučka těch brýlí bylo Slovo Boží [tj. Bible], vnitřní sklo pak Duch svatý.“ (str. 131)
Kapitola 42. Světlo vnitřních křesťanů: „Ale těmto svítí uvnitř dvojí jasné světlo, světlo rozumu a světlo víry, a oboje řídí Duch svatý. Ačkoli ti, kdo tam vcházejí, musí svůj rozum odkládat a zříct se ho, Duch svatý jim ho hned zase navrátí, navíc přečištěný a vybroušený, takže jsou jakoby plni očí a kamkoli jdou ve světě, cokoli nad sebou, pod sebou či kolem sebe vidí, slyší, čichají nebo okoušejí, všude si všímají Božích šlépějí a vše jim dobře slouží k tomu, aby měli Boží bázeň. … Ale křesťan ve všem, co vidí, slyší, čeho se dotýká, co cítí či okouší, vidí, slyší, dotýká se, cítí a okouší Boha a je si vždy jist, že to není jen klam, ale spolehlivá pravda. Navíc mu pak jasně svítí světlo víry, aby viděl a znal nejen to, co vidí a slyší a co má kolem sebe, ale i všechno nepřítomné a neviditelné. … Svět vyhledává závazky, záruky, rukojmí a pečeti, křesťan namísto všech pojistek staví samotnou víru. Svět se různě podezírá, přezkušuje, zkoumá a honí se, křesťan sází všechno na Boží pravdomluvnost.“ (str. 133)
Kapitola 43. Svoboda srdcí oddaných Bohu: „Díky tomu mají, co všichni nejmoudřejší lidé světa nadarmo hledají ve svých věcech: zejména plnou svobodu mysli, aby nebyli zavázáni a podrobeni žádné věci kromě Boha a nebyli povinni činit něco proti své vůli.“ (str. 136)
„To způsobuje, že ačkoli je křesťan jinak přístupný, povolný, ochotný a pohotový k službě, v privilegiu srdce je neústupný [tj. je neústupný v tom, že jeho srdce patří jen Bohu]. Proto se ani přátelům, ani nepřátelům, ani pánům, ani králům, ani ženě, ani dětem, a nakonec ani sám sobě nezavazuje tak, aby musel slevit něco ze svého úmyslu.“ (str. 136)
„Svět, který je vždy převrácený a místo pravdy chytá jen její stín, převrací i toto: za svobodu totiž pokládá stav, kdy člověk, který je volný, se už nechce nikomu k ničemu propůjčit, a tak slouží lenosti, pýše nebo svým choutkám. Ale křesťan jedná úplně jinak. Dobře ohrazuje jen své srdce, aby bylo ve své svobodě uchované pro samotného Boha, vše ostatní však obrací k potřebám svého bližního.“ (str. 136)
Kapitola 44. Řád vnitřních křesťanů: „Pán Bůh chce mít svá dítka sice svobodná, ale nesvévolná, a proto je omezil jistými řády, lépe a dokonaleji, než cokoli jiného, co jsem mohl vidět ve světě. Tam je totiž všude plno neřádů, někde proto, že nemají žádné jasné uspořádání, a jinde zase proto, že ho sice mají, ale nezachovávají ho. Ale tito přebývají ve skrytu, avšak mají nanejvýš ušlechtilý řád, který také zachovávají. [následuje Desatero] Shrnutím všeho je, aby každý miloval Boha nade všechno, co si lze představit, a bližnímu upřímně přál tak jako sám sobě.“ (str. 138)
„Kdo skutečně z celého srdce miluje Boha, tomu není třeba příliš předpisovat kdy, kde, jak a kolikrát má Bohu sloužit… Kdo také miluje bližního jako sám sebe, nepotřebuje obšírné nařizování, kde, kdy a v čem by na něj měl brát ohled, v čem mu nemá škodit a v čem mu má navracet povinný dluh, sama láska mu zajisté přesně poví a ukáže, jak se k němu má chovat. Zlý člověk se pozná podle toho, že se všude dožaduje svých práv a všechno, co má dělat, chce písemně. Nám naopak v srdci Boží prst ukazuje, že co sami chceme, jsme povinni udělat i pro bližního.“ (str. 138-139)
V kapitolách 45-47 popisuje Komenský, že pro skutečné křesťany je vše lehké a snadné, že mají všeho hojnost a jsou v bezpečí.
Kapitola 48. Zbožní mají vždy pokoj: „Jak jsem si předtím ve světě všímal spousty zmítání a lopocení, zármutku a starostí, hrůz a strachu všude ve všech stavech, tak zde jsem u všech Bohu oddaných lidí nalezl hojnost pokojné a dobré mysli. Neděsí se totiž Boha, protože vědí, že k nim chová v srdci lásku. Ani sami v sobě nenachází nic, co by je rmoutilo, když (jak jsem již ukázal) nemají v ničem dobrém nedostatek, ani nezakouší nepohodlí kvůli nepodstatným věcem, neboť na ně nedbají.“ (str. 147)
V kapitole 49. ještě ke všem dosavadním výhodám připojuje radost.
Kapitola 50. Poutník si prohlíží křesťany podle stavů: „Viděl jsem, že jejich manželství se moc neliší od panictví, protože v něm panuje pořádek [tj. sebeovládání] jak v žádostech, tak v pečování.“ (str. 151)
„Komu z nich se dostalo té cti sedět nad jinými a nazývat se vrchností, ten se ke svým svěřeným poddaným choval, jako se obvykle chovají rodiče k vlastním dětem, s láskou i péčí, což bylo příjemné i jen pozorovat, a viděl jsem, jak mnozí za takovou vrchnost chválili Boha a pozvedali ruce k nebi.“ (str. 151)
„Když jsem mezi nimi chodil dále, spatřil jsem nemálo učených lidí. Ti se však chovali docela jinak, než je ve světě zvykem. Čím více totiž přesahovali druhé svým vzděláním, tím více pokory v sobě měli. Byli samá vlídnost a přívětivost.“ (str. 151)
„Kněží a kazatelů jsem tu viděl určitý počet podle potřeb církve, všechny v prostém oblečení, chovali se k sobě navzájem mírně a přívětivě, stejně tak i ke všem ostatním. Trávili víc času s Bohem než s lidmi, v modlitbách, čtením a rozjímáním. Zbylý čas vynakládali na vyučování jiných, buď při společném shromáždění, nebo jednotlivců v soukromí.“ (str. 152)
V kapitolách 51.-52. poutník pozoruje smrt věrných křesťanů a zjeví se mu Boží sláva.
Kapitola 53. Poutník přijat do Božího domu, cituji celou kapitolu: „Když to dopovím, ozve se mi zprostřed od trůnu můj Spasitel Pán Ježíš a promluví ke mně těmito vlídnými slovy: Neboj se, můj milý, já jsem s tebou, já, tvůj Vykupitel i Utěšitel, neboj se. Hle, tvá nepravost je z tebe sňata a tvůj hřích je zahlazen. Raduj se a jásej, protože tvé jméno je zde zapsáno, a když mi budeš věrně sloužit, budeš jako jeden z těchto lidí. Cokoli jsi viděl, ať ti pomůže, abys vůči mně projevoval bázeň, a časem uvidíš i větší věci než tyto. Drž se toho, k čemu jsem tě povolal, a jdi po cestě, kterou jsem ti ke slávě ukázal. Ve světě, dokud tě tam nechávám, buď poutníkem, nájemníkem, cizincem a hostem. U mne zde pak buď doma, dává se ti nebeské občanství. Proto hleď, abys zde také přebýval! Mysl měj vždy co nejvýš zdviženou ke mně a co nejníže skloněnou k bližním. Užívej pozemské věci, dokud jsi ve světě, ale zalíbení měj ve věcech nebeských. Konej mou vůli, ale nepřizpůsobuj se světu a tělu a stav se jim na odpor. Opatruj uvnitř sebe moudrost, kterou jsem ti dal, ale navenek buď prostý. Měj hlasité srdce a tichý jazyk. Buď citlivý a soucitný k utrpení svých bližních ale otrlý ve snášení vlastních křivd. Duší služ mně samému, tělem komu můžeš nebo musíš. Co ti poroučím, konej, co na tebe vzkládám, nes. Od světa se drž dál, ale k mně se přiviň, ve světě buď tělem, ve mně však srdcem. Když tak budeš činit, jsi blažený a bude se ti dobře dařit. Nyní jdi, můj milý, a stůj ve svém údělu až do smrti a užívej si s radostí potěšení, k němuž jsem tě sem přivedl.“ (str. 156)
Závěrečná kapitola 54. sestává tak jako u jiných Komenského děl z modlitby, v které vyjadřuje svůj obdiv Bohu a děkuje mu.

Autorita kazatele a staršovstva v Církvi bratrské

Kritika autority

Přednáška na pastorální konferenci kazatelů Církve bratrské 29. ledna 2019

Tato přednáška navazuje na dvě předešlé o základech a výkonu autority. Jejím cílem je pojmenovat hranice, meze duchovní autority kazatele v Církvi bratrské. Má tři části:

1. Meze autority vůči Bohu – konfrontace lidské autority s tou Boží
2. Meze autority v rámci vedení církve – kazatel a staršovstvo
3. Meze autority vedení církve vůči lidem

Na úvod je dobré připomenout učení Jednoty bratrské o náležitém rozlišování věcí podstatných, služebných a případných:

Podstatné jsou ty věci, na nichž podstata křesťanství záleží a z nichž spasení plyne; jmenovitě z strany Boha milost Boha Otce, zásluha Pána Ježíše Krista, darové Ducha svatého; z strany nás lidí víra, láska, naděje. Služebné věci jsou od Boha zřízené k nabývání oněch podstatných: Slovo Boží, klíčové a svátosti. Případné věci pak jsou všelijaká při těch služebných věcech nařízení a ceremonie, co by kdy, kde, od koho a jak vnějšně konáno býti mělo prospěšně. (Řád církevní, 1897, 12-14, shrnující formulaci autor)

Otázka duchovní autority se v tomto učení objevuje v několikerém světle:

• Především jako věc služebná, tzv. moc klíčů. Duchovní autorita svěřená Kristem za tím účelem, aby sloužila věcem podstatným - autorita otevírat či zavírat, aby víra, láska a naděje lidí rostla díky věrnému zvěstování Božího milosrdenství. Komenský varuje před laxností a nedůsledností, když se např. ledabyle zvěstuje evangelium. Varuje však také před tyranstvím, když se někdo snaží vládnout lidskému svědomí. Vrcholem moci klíčů je dobrovolnost.
• Praktický výkon autority je v mnohém věc případná: Samotný řád Jednoty byl vždy chápán jako věc případná. A v něm se říká, kdo za co zodpovídá.
• Hranice mezi věcmi podstatnými a služebnými na jedné straně a věcmi případnými na straně druhé je významnou hranicí mezi Božími přikázáními a lidskými ustanoveními. Patří k podstatě pojetí autority ve světle tohoto učení tuto hranici pečlivě dodržovat, aby nebyly v církvi zmatky, co je Boží přikázání a co je moudré lidské ustanovení, které jsme se z nějakých přezkoumatelných důvodů rozhodli respektovat.

K případnému dalšímu čtení o tomto učení Jednoty bratrské:

• A. Molnár, Bratr Lukáš: bohoslovec Jednoty. Praha: Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, 1948.
• Bartoš F. M., O podstatu křesťanství a dědictví Jednoty bratrské. Praha: Kalich, 1948.
• Katechismus bratrský: podle vydání z roku 1615. Připravil J. K. Smetana. Vilémov: V. Čepka, 1934.
• Kšaft umírající matky Jednoty bratrské
• Řád církevní Jednoty bratří českých. Praha: Comenium, 1897.
• Valeš Jan, 2015, Na čem záleží? aneb Věci podstatné, služebné a případné podle staré Jednoty. Brána 12/2015, str. 12-19. 

1. Meze autority vůči Bohu – konfrontace lidské autority s tou Boží

Tato část přednášky postupuje podle prvních tří přikázání Desatera.

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

• Monotheismus tohoto přikázání jasně říká, že do konfliktu s Boží autoritou se dostává každý, kdo by si dělal takovýto nárok na poslušnost a úctu lidí. A také ten, kdo by vedl k takovéto úctě vůči někomu jinému.
• Obdobně jako křesťané vyznáváme, že Ježíš je hlavou církve. Každý, kdo by si dělal nárok na to být hlavou církve nebo vedl druhé, aby takto respektovali někoho jiného než Krista samého, dostává se do konfliktu s prvním přikázáním.

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

• Druhé přikázání ukazuje meze autority v otázkách poznání Boha. Každá myslitelná podoba přiřknutá Bohu je pouze provizorní, neodpovídající skutečnosti. Celá naše teologie o Bohu je tak v závorkách.
• Je to dobré k tomu se soustředit na to podstatné - růst ve víře, lásce a naději.

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

• V tomto přikázání jde o třetí rovinu kolize mezi autoritou Boží a člověka. Člověk může Bohem manipulovat, zneužívat své postavení nebo zneužívat Boží ustanovení. Ať již k vlastnímu prospěchu či někoho jiného.

2. Meze autority ve vedení sboru – kazatel a staršovstvo

V situaci sboru CB je autorita kazatele v těsném vztahu k autoritě staršovstva. Kongregačně-presbyterní zřízení udává základní souřadnice.
Následuje srovnání řádů z let 1995, 2005 a 2016, tedy mapování vývoje CB v pojetí vztahu mezi kazatelem a staršovem, mezi autoritou kazatele a autoritou staršovstva. Jde o sledování dokumentů, nikoli životní praxe, která je mnohem pestřejší a její vývoj je nepřetržitý.

Podklady následujících závěrů lze najít ZDE.
Hlavní změny mezi řády z let 1995 a 2005:

• Již ve slibu starších je zřetelná připomínka toho, že starší mají svého kazatele nejen respektovat a podporovat, ale také jej usměrňovat. Konkrétně do slibu staršího jsou doplněna slova: "podle potřeby jej laskavě usměrňovat, biblicky napomínat, sdílet se s ním". Stejný důraz se pak promítá také do odstavců popisujících úkoly starších.
• Na první pohled je patrná zásadní změna těch článků Řádu, které popisují úkoly kazatele. Řád z roku 1995 popisuje detailně minimálně 13 oblastí kazatelské služby, v kterých detailně jmenuje jednotlivé úkoly. Řád z roku 2005 obsahuje pouze 9 oblastí. Vypadly některé výčty (péče o korespondenci apod.), ale i výslovné podtržení vyučování jednotlivých generací nebo konání kázně. Nově je zařazen úkol "studovat teologickou literaturu a zúčastňovat se teologických a pastorálních konferencí".
• Ty totiž doslova přešly do seznamu úkolů staršovstva, kde lze pozorovat opačný vývoj. Zatímco řád z roku 1995 obsahuje 5 stručných oblastí služby starších, řád z roku 2005 jich má 16. Text řádu je také zhruba 3x tak obsáhlý. Jednoduše došlo k přenesení zodpovědnosti z kazatele na staršovstvo jako celek. Nově se objevuje zodpovědnost starších za "dlouhodobé duchovní i hospodářské směřování sboru", mají také "dbát na potřeby vlastní rodiny. Muži mají mít pokud možno pravidelně vyčleněný čas pro plnění nezastupitelné úlohy duchovního otce v rodině."

Hlavní změny mezi řády z let 2005 a 2016:

• Dvě drobné změny jsou v ordinačním slibu. "Naslouchání vyznání otců, k nimž se Církev bratrská hlásí, zachovávání Ústavy a Řádu" je nahrazeno "zachováváním Vyznání víry Církve bratrské a základních i závazných dokumentů". Druhá změna spočívá v odlišném pořadí úkolů kazatele:

do roku 1995 a dále	od roku 2016
zvěstovat Slovo a podřizovat se mu	zvěstovat Slovo a podřizovat se mu
naslouchat vyznání otců...	sloužit svátostmi
konat pastýřskou službu	konat pastýřskou službu
pilný v osobním studiu Písma a modlitbách	vyvarovat se narušování jednoty
sloužit svátostmi	pilný v osobním studiu Písma a modlitbách
vyvarovat se narušování jednoty	zachovávat vyznání víry a dokumenty

• Nejzásadnější změna spočívá v odlišném přístupu. Zatímco řády z let 1995 a 2005 se snažily návodným způsobem jednotlivé úkoly přímo pojmenovat, současný řád jmenuje oblasti. Tam, kde starší řády jmenují např. "Pečovat o to, aby se ve sboru konalo biblické vyučování dětí, dorostu, mládeže i začínajících křesťanů a soustavné duchovní vzdělávání členů sboru. Vyhledávat obdarované bratry a sestry, kteří by se na této výchovné a katechetické službě podíleli." (čl. 40, odst. 11c), tam současný řád konstatuje "odpovědnost za rozvoj a usměrňování duchovního stavu Sboru a jeho jednotlivých Členů" (§73a).
• Řád 2016 jmenuje právě 4 zodpovědnosti staršovstva: duchovní, organizační, hospodářsko-správní a vedení k jednotě. Jednou větou je každá oblast přiblížena bez větších detailů.
• Řád 2016 také stanoví hlavní zodpovědnost za jednotlivé oblasti: správce sboru zodpovídá za oblast duchovní a organizační a vedení k jednotě. Hospodář sboru zodpovídá za hosporářsko-správní oblast. Místopředseda staršovstva zastupuje správce sboru na základě jeho pověření.
• Úkoly kazatele tedy nejsou nikde samostatně vyjmenovány, vyplývají z jeho jedinečné role v rámci staršovstva. Naopak řád 2016 nově jmenuje vedle práva být volen za kazatele také "právo vysluhovat svátosti, konat svatební bohoslužby a povinnost rozvíjet své ordinační pověření..." (§204).
• Současný řád výrazněji než dříve jmenuje klíčovou kompetenci staršovstva jako celku pověřovat službou jednotlivce i týmy (§76-77). To není novinka, ale v předchozích řádech více zanikalo v mnoha jiných bodech.

Církev bratrská ušla za 20 let na rovině řádu zřetelně dva důležité kroky:

• Od detailního popisu úkolů k několika málo široce definovaným oblastem zodpovědnosti.
• Od jasných a výrazných kompetencí kazatele k úkolům staršovstva; role kazatele je vymezena v rámci staršovstva.

Co z toho lze vyvodit:

1. Nejkonkrétnější uchopení služby kazatele a staršovstva zůstává ve slibech ustanovení.
2. Sbor vede tým starších, kazatel je vedoucím týmu starších.
3. Pro kazatele to znamená: Musí být schopen a ochoten pracovat v rámci týmu staršovstva. Je tomu tak?
4. Pro staršovstvo to znamená: Dnes (v řádu) hraje o dost zásadnější roli než před 30 lety. Očekává se zralost, kompetence. Na této pastorálce se zabýváme výkonem autority, ale ve skutečnosti tu autoritu má staršovstvo. Kde se staršovstva zabývají otázkami, které zde řešíme my? Kdo za to zodpovídá?
5. Vyvstává otázka, co prakticky znamená: Staršovstvo nese odpovědnost ... hlavní zodpovědnost nese správce sboru či hospodář? Jakou porci zodpovědnosti nesou jednotliví starší a staršovstvo jako celek, když spráce sboru nese "hlavní zodpovědnost"? Asi by bylo vhodné, aby v této věci bylo v našich staršovstvech jasno...
6. Přešli jsme od pečlivého výčtu k hrubému pojmenování oblastí zodpovědnosti. Předpokládá se tedy, že je všem starším i kazatelům vcelku jasné, co znamená "rozvoj a usměrňování duchovního stavu" a že to všichni chápou vcelku stejně. Řád tedy předpokládá jednotnou praktickou teologii. Navíc toto know-how dnes není v rukou kazatele, ale celého staršovstva. Jak se naši starší seznámí s tím, co obnáší „zodpovídat za naplňování poslání Sboru“? Kdo jim to má říct? A koho oni v těchto otázkách vlastně uznávají?
7. Pokud poslední předpoklad neplatí, je leccos jaksi špatně... Kdo je zodpovědný za nápravu?

Vnesme do toho trochu světla plynoucího z našeho kongregačně-presbyterního zřízení. Zásady CB říkají:

Po uplynutí více než 135 let života Církve bratrské (založena 1880), vděčně zjišťujeme, že se kongregačně-presbyterní zřízení osvědčilo a v mnohém vyhovuje.
Kongregační zřízení se vyznačuje zásadou, že církev je shromážděním lidí, které povolává Kristus a kteří se zavázali k zodpovědnému životu s ním i spolu navzájem…
Presbyterní zřízení se vyznačuje zásadou, že vzkříšený Kristus je jedinou hlavou církve. On vládne svému lidu svým Slovem a Duchem. Místní církev je spravována staršovstvem, které je voleno členským shromážděním. (Zásady CB, článek 27)

Mám za to, že presbyterní prvek tu není řečen s dostatečnou silou a jasně. V Bibli přece vidíme, že Bůh svůj lid posouvá vpřed skrze výrazné, vlivné a chybující charismatické osobnosti. Navržené mírně upravené znění:

Presbyterní zřízení se vyznačuje zásadou, že vzkříšený Kristus vládne své církvi prostřednictvím Duchem nesených lidí sloužících Slovem a svátostmi. Vedení církve je proto svěřeno obdarovaným a osvědčeným správcům (presbyterům).

3. Meze autority vedení sboru vůči lidem

Na příkladu proroků a apoštolů sledujeme zvláštní vztah k lidu, kongregaci. Sledujme v následujících dvou textech, kdo je k čemu vyzýván, za co je kritizován a jaké k tomu vlastně má kompetence.

Toto praví Hospodin domu izraelskému: Dotazujte se mne a budete žít! Nedotazujte se Bét-elu, nevcházejte do Gilgálu, neputujte do Beer-šeby…
Oni však toho, kdo trestá v bráně, nenávidí, pravdomluvný se jim hnusí. Protože hanebně vydíráte nuzáka a vymáháte na něm obilnou daň, mohli jste si vybudovat domy z kvádrů, bydlet v nich však nebudete… Nevražíte na spravedlivého, berete úplatek, ubožáky v bráně odstrkujete. (Am 5)

Prorok Ámos kritizuje a vyzývá "dům izraelský" v nejširším slova smyslu. Vyzývá je, aby nechodili na náboženské poutě tam, kam to nemá smysl. Ale volá je k zodpovědnosti také za kvalitu rozhodnutí na radnici, "v bráně", za nespravedlivé vymáhání daní atd. Podobně u dalších proroků je zajímavé sledovat, koho za co kritizují a koho volají k zodpovědnosti za co.

…kdosi žije s ženou svého otce.
A vy jste přitom nadutí, místo abyste se raději zarmoutili; odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal. Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi – a to ve jménu Pána Ježíše Krista.
Až se shromáždíte – já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše – vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. Vaše vychloubání není dobré. (1K 5)

Podobně apoštol Pavel píše do Korintu. Sobě dává právo na některá zásadní rozhodnutí - např. svolání mimořádného členského shromáždění. K odpovědnosti za vzniklou situaci volá všechny ve sboru, jakoby ani žádné staršovstvo nebo správce sboru či biskup v Korintě neexistoval.
Vidíme tedy, že vedle presbyterního modelu platí také kongregační, kdy Bůh svůj lid posouvá vpřed, když dává zaznít svému slovu skrze ty poslední, zneuznané a pokořené, tj. nepověřené a nekompetentní, v lecčems pochybné i sporné.

Výkon autority vůči lidem ve sboru je do velké míry ovlivněn ideálem, který si v sobě v otázce autority nosíme. Dvě vyhraněné podoby:

• Dokonalá organizace: Všichni jsou zapojeni do služby díky propracované a citlivé organizaci. Kompetence jsou jasně stanovené a vedení sboru bdí nad jejich respektováním. Vedoucí jsou aktivní v pověřování ke službě, hledají obdarované lidi, včas řeší problémy a stahování lidí ze služeb.
• Dokonalý organizmus: Každý dělá, k čemu ho Duch Boží vede. Je to trochu chaotické, ale nesmírně živé a účinné. Občas je potřeba se na něčem domluvit. A není to problém, protože vládne vzájemná důvěra - druzí lidé jsou zralí a ve službě osvědčení, takže není třeba přezkoumávat jejich rozhodnutí.

Jak vypadá náš sbor snů? Každému z nás je bližší jeden z těchto dvou obrazů. Ani jeden z nich není špatně. K němu podvědomě i vědomě tíhneme a vedeme svůj sbor žádoucím směrem.
Praktickému uplatňování pomůžeme, když vezmeme v potaz tři stupně duchovní zralosti tak, jak je znala už stará Jednota bratrská:

• Začátečníci
• Pokročilí
• Zralí a osvědčení

Začátečníci potřebují vést pečlivě krok za krokem. Zralým a osvědčeným je nejlepší dát volnou ruku, protože sami nejlépe vědí, co je třeba. Podoba organizace se tedy odvíjí od zralosti.

Závěr

Shrnuji ta hlavní omezení autority kazatele:

1. vůči Bohu: sloužit tak, aby bylo zřejmé, že hlavou církve je Kristus, že naše poznání je jen částečné, že Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by zneužíval jeho jména
2. vůči staršovstvu: věnovat náležitou pozornost dělbě práce, pečlivě uvádět všechny starší do praktické teologie, v souladu s presbyterním prvkem našeho zřízení se nebát sloužit jako Bohem povolaná charismatická osobnost, která se v mnohém do řádu nevejde
3. vůči lidem: ve smyslu kongregačního zřízení naslouchat Božímu hlasu skrze ty poslední a nevýznamné, vyjasnit si svůj ideál zralosti

Recenze knihy: V zajetí pornografie

Earle, Ralph H. V zajetí pornografie. Jak zvítězit nad závislostí. Praha: Advent-Orion, 2006.

Přehled kapitol zveřejňuje Národní knihovna ČR (odkaz, lze také vyhledat podle autorů a názvu). Základní představení knihy uvádí Pete Lupton v recenzi na stránkách Ne pornu.

V této recenzi se zaměřím na možnosti využití knihy.

1. Pro lidi, kteří se chtějí z porna vymanit: Kniha obsahuje řadu důležitých informací, ale chybí v ní konkrétní postup. V českém jazyce bychom potřebovali praktičtěji zaměřenou knihu, např. Skinner, Kevin B. Treating Pornography Addiction: The Essential Tools for Recovery. Provo, Utah: GrowthClimate, Inc., 2005.
Kniha V zajetí pornografie pomůže informacemi o vlivu rodinného prostředí, nasměrováním ke zdravé sexualitě, ale nepřipraví detailně a konkrétně člověka např. na abstinenční příznaky, které po dnech či týdnech abstinence od porna udeří.
Druhá kapitola Zrádná touha překvapí, když mluví o skutečných sexuálních deviacích (incestu, násilnému sexu apod.). Čtenář by se neměl nechat odradit, protože zbytek knihy se takovýmto případům nevěnuje.
Původní anglické vydání vyšlo 2002. Od té doby se díky digitálním technologiím dostupnost pornografie posunula, také její konkrétní podoby. Protože však kniha není dost detailní, není její stáří moc na škodu.

2. Pro lidi, kteří chtějí podpořit druhé v jejich snaze se z porna dostat: I zde kniha obsahuje řadu dobrých informací obecnějšího rázu. Nepopisuje však konkrétní nástroje nebo role, které může blízká osoba sehrát. Očima osoby blízké by to chtělo detailněji vykreslit skutečnou situaci člověka závislého na pornografii, jeho zápasy, fyzickou stránku závislosti atp.

3. Kazatelé, pastorační pracovníci, preventivní pracovníci, vzdělavatelé: Zde vidím nejsilnější stránku knihy, která se zaměřuje především na popis vyváženého, zdravého života v oblasti sexuality. Využití knihy ovlivňuje to, že autoři od první věty vycházejí z křesťanské víry. Pro čtenáře může být zajímavé potkat křesťanskou víru právě v této oblasti života... Na školách to může být omezující, v církvi to naopak bude plně srozumitelné.

Poznámky k referátu na konferenci: A co je vlastně "pokání"?

Účastnil jsem se konference kazatelů Církve bratrské, 27. až 29. ledna 2014 na téma: VĚŘÍM V HŘÍCHŮ ODPUŠTĚNÍ. Můj příspěvek se zabýval otázkou "A co je vlastně pokání?"
Zde je možné si stáhnout pracovní materiál, z kterého jsem sestavoval svůj referát.

Přivítám podněty k tomuto tématu i k mému textu. Děkuji.