Tak jsme na konci knihy, zbývá už jen doslov.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Co bývá obvykle spouštěčem nenásilného odporu? M. Walzer počítá s těmi případy, kdy nenásilný odpor nastoupí v případě selhání ozbrojené obrany státu. Příkladem může být Československo po roce 1968.
Jaké prostředky pro důrazný leč nenásilný odpor jsou k dispozici? Odpověď M. Walzera není příliš povzbudivá. Očekává, že nenásilný odpor je použitelný pouze v případě, kdy kodex okupanta se dost podobá kodexu okupovaných. V totalitě, která neváhá použít nejbrutálnější metody, očekává, že nenásilný odpor zůstane bez výsledku.
Výzvy k nenásilnému odporu M. Walzer považuje spíše za snahu některých přizpůsobit současné realitě naše sny budoucnosti bez válek. A přesto:
Agrese: Nenásilný odpor přijde pravidelně na řadu po selhání vojenské obrany. M. Walzer nevidí žádné historické příklady nenásilného odporu a vyvozuje, že díky tomu nelze vyloučit, že to je dobrá strategie.
- Obyvatelé by se k okupující armádě chovali jako k násilné policii: „Nenásilí deeskaluje konflikt a zmenšuje zločinnost. Přijetím metod neposlušnosti, nespolupráce, bojkotu a všeobecné stávky občané obsazené země transformují agresivní válku v politický boj. V důsledku toho jednají s agresorem jako s domácím tyranem nebo uzurpátorem a jeho vojáky mění v policisty.“ (526)
- Stal by se z toho vleklý boj, který je však mnohem méně destruktivní než byť krátká válka.
Pravidla vedení války: Obraz takového odporu je přitažlivý pro svou nedokonalost. M. Walzer připomíná G. Orwella, který zvažuje, zda Gándhího nenásilí má šanci na úspěch v totalitním režimu – nemá.
Ano, zde již M. Walzer historické příklady uvádí. M. Gándhí patří mezi velikány nenásilného odporu. Dalším příkladem je Martin L. King. Z doby po sepsání této knihy lze mluvit o pádu Apartheidu v Jihoafrické republice, mnohé zkušenosti nenásilného odporu jsou také ze zemí bývalého sovětského bloku.
- Nenásilný odpor má šanci jen v případě, že kodex dobyvatele se alespoň trochu blíží kodexu civilní obrany okupované země. V takovém případě však je politická forma boje jistě vhodnějším postupem než válka.
- Pokud je kodex dobyvatele odlišný, nenásilný odpor je „minimalistickým způsobem vyznávání společných hodnot po vojenské porážce“. (530) Např. Československo po roce 1968. Hrdinství civilistů je ještě silnějším příkladem než hrdinství vojáků.
Nezapomínejme, že tato část knihy byla psána v roce 1975, tedy ještě před vznikem Charty 77, natož před rokem 1989.
Úspěch nenásilné obrany závisí na morální zkaženosti okupujících vojáků nucených ke „špinavé práci“. Nenásilný odpor je tak či onak závislý na tom, aby vojáci dodržovali základní konvenci, že na neozbrojené osoby se nestřílí. Proto je hloupé, když se zastánci nenásilného odporu vysmívají konvencím.
Z Ukrajiny doléhají zprávy o případných účincích nenásilného odporu okupantům, příběhy o vesničanech, kteří se postavili tanku, o demonstrantech v Chersonu, před kterými vojáci couvají… Jsou to jen dílčí a krátkodobé úspěchy. To však nijak neumenšuje, že jsou použitelné a že jsou mnohem šetrnější k lidských životům na obou stranách i k majetku.
