Kapitoly 1-3 se zabývají základní otázkou: Jak morálně uvažovat nad válkou? Je to vůbec možné? Odkud začít?
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Měli bychom vojákovi, který bojuje „na špatné straně“ po jeho návratu z fronty říkat, že není voják, ale vrah? M. Walzer argumentuje ve prospěch tzv. morální rovnosti vojáků obou stran – v konkrétním válečném střetu se vojáci na obou stranách zcela legitimně snaží zneškodnit vojáky nepřítele, nejsou vrahy, jsou to vojáci, kteří zabíjejí, nevraždí.
Vojáci jsou v šílené situaci, vlastně bojují o život, protože každou chvíli mohou být mrtví. V takovémto stresu jdou mnohé zábrany stranou… Nechtějme po vojácích zázraky. Která z těchto dvou otázek je závažnější: Kdy a jak mohou vojáci zabíjet? Koho mohou vojáci zabíjet? M. Walzer tvrdí, že je to druhá z otázek, která je základem jakékoli válečné konvence.
Jak
přesvědčíte vojáka, který žije ustavičně v naprostém stresu životního
ohrožení, že má brát nějaké ohledy na druhé lidi, zvláště na nepřátelské
civilisty, které by měl chránit za cenu vlastního zdraví a života? M.
Walzer ukazuje, že tím důvodem je pohled ostatních lidí, těch, s kterými
voják (pokud přežije) bude žít v dobách míru po válce, jejich morální
cítění je tím důvodem, proč by měl rozlišovat, na koho střílí.
Morální rovnost vojáků:
Mezi těmi, kdo se pro válčení rozhodli dobrovolně, se rozvíjí profesní čest – kavalírství a rytířskost. „Často se říká, že rytířskost padla za oběť demokratické revoluci a revoluční válce: vášeň lidu překonala aristokratickou čest. To kreslí dělicí čáru před Waterloo či Appomattox, třebaže to stále není docela přesné.“ (90)
„Tak či onak, zánik rytířskosti neznamená konec morálních soudů. Stále vedeme vojáky k určitým standardům, dokonce i když bojují proti své vůli.“ (91)
Může být citelný rozdíl mezi profesionálními vojáky a těmi, kdo se stanou vojáky na základě mobilizace. Profesionálové mají svou profesní čest, mobilizovaní vojáci chtějí válku vyhrát co nejdříve a jít domů.
Strádání v zákopech světových válek probouzí nenávist k nepříteli, zároveň však vede k poznání: „Když je ozbrojený, je to nepřítel, ale není mým nepřítelem v konkrétním smyslu; válka samotná není vztahem mezi osobami, ale mezi politickými entitami a jejich lidskými nástroji. Tyto lidské nástroje nejsou druhové ve zbrani ve starém smyslu, příslušníci bratrstva válečníků; jsou to ‚chudáci stejně jako já‘, uvěznění ve válce, kterou nerozpoutali. Jsme si morálně rovni.“ (92)
Všichni jsme rozhodně a rozhořčeně proti Putinovi v jeho zrůdném rozhodnutí obsadit Ukrajinu. Mnozí však mají soucit s jednotlivými ruskými vojáky, kteří jsou v celé záležitosti dost nevinně. Učíme se rozlišovat mezi představiteli Kremlu a běžnými Rusy.
„Proto můžeme morální realitu války shrnout následovně: když vojáci bojují svobodně, zvolí si jeden druhého jako nepřítele a určí si svoje vlastní bitvy, jejich válka není zločinem; když bojují bez svobody, jejich válka není jejich zločinem. V obou případech se vojenské chování řídí pravidly, ale v prvním pravidla vycházejí ze vzájemnosti a souhlasu, ve druhém se jedná o sdílenou službu. První případ nepředstavuje žádný problém; druhý je problematičtější.“ (93)
Případ Hitlerových generálů: Německého generála von Ravensteina zajatého v roce 1942 přijal britský maršál Auchinleck ve své kanceláři se slovy: „Znám vás dobře podle jména. Vy a vaše divize jste bojovali se ctí.“ (94) Téhož roku však generál Eisenhower (USA) německého generála von Arnim zajatého v Africe odmítl přijmout. Ve svých pamětech to vysvětlil tím, že druhá světová se mu stala příliš osobní, nešlo o soupeření, soupeřem byla „naprosto zlá konspirace, u níž nemohl být tolerován žádný kompromis“ (94) – u Arnima nezáleželo na tom, jak bojoval, jeho zločinem bylo, že vůbec bojoval. Podle M. Walzera proto rozlišujeme mezi ad bellum a in bello – voják není zodpovědný za vyhlášení války. Generál je možná ta vojenská hodnost, kde je možné tuto linii udělat, protože generál má nejblíže k morálnímu rozhodnutí pro válku.
Jsme připraveni přistupovat s respektem k těm ruským vojákům, kteří bojují čestně a statečně? Např. posádka válečné lodi u Zmijího ostrova nabídla obráncům ostrova možnost se vzdát. I kdyby pak obránce zlikvidovali, neubralo by to nic z jejich čestného přístupu, který se projevil nabídnutím složení zbraní. (https://irozhl.as/gpW a https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/rusko-ukrajina-hadi-zmiji-ostrov-obranci-zajeti-valka_2202281502_aur)
Dva druhy pravidel při rovném právu vojáků zabíjet:
- Kdy a jak mohou vojáci zabíjet: Tato pravidla se v průběhu dějin liší v mnoha ohledech.
- Koho mohou vojáci zabíjet: Základní otázkou je „jak se mají ty oběti války, na které se může útočit a které mohou být zabíjeny, odlišovat od těch, které pod to nespadají.“ (101) V průběhu dějin se stále objevují omezení toho, kdo může být ve válce zabit. „...tato pravidla poukazují na obecné pojetí války jako boje mezi bojujícími, pojetí, které se znovu a znovu objevuje v antropologických a historických líčeních.“ (102) V tomto smyslu je válka společenským produktem – pravidla omezující válku jsou součástí kultury a jsou předmětem filozofické kritiky, M. Walzer jim říká válečná konvence.
Proto ukrajinská strana zdůrazňuje ruské útoky na nemocnice, na obytné části měst, na občanskou infrastrukturu (na rozdíl od té vojenské) – odvolávají se tak na „cítění“ většiny lidí, že děti, ženy a staří lidé nejsou legitimním cílem vojáků. Vojáci mají mířit na vojáky.
Válečná konvence je „soubor formulovaných norem, zvyků, profesionálních kodexů, právních pravidel, náboženských a filosofických principů a vzájemných ujednání, která formulují naše úsudky o vojenském chování“. (104)
- Konvence se projevuje ani ne tak v chování vojáků, jako především v očekáváních, stížnostech a pokrytectví.
Putinova pokrytecká slova o „zvláštní vojenské operaci s cílem demilitarizovat Ukrajinu“ prozrazují, že i on válečnou konvenci vnímá, byť se jí nehodlá držet. Žádný zákonný rámec v Rusku není schopen Putina usměrnit (konvenci se nedaří prosazovat), to však nic nemění na tom, že zpětně bude touto konvencí hodnocen, a to i vlastními Rusy.
- „U právníků hledáme obecné formulace, ale u historických příkladů a skutečných diskusí hledáme konkrétní soudy, které jednak odrážejí válečnou konvenci a jednak tvoří její vitální sílu“. (105)
Budou odsouzeny ruské útoky na bytové domy v Charkově či v Kyjevu? To záleží na mnoha okolnostech: Je použitý ruský zbraňový systém schopen přesnějšího míření? Pokud ano, byli také obsluhující vojáci natolik zdatní, aby dokázali využít technické možnosti svých zbraní? Pokud ne, kdo je pověřil obsluhou zbraně?
- Zkušenosti ukazují, že „aspoň někdy vojákům prostě záleží na tom, koho zabíjejí“. (106). „Válka je tak ohavná, že nás činí cynickými vůči možnosti omezení, a pak je mnohem horší, že při nepřítomnosti omezení nás válka rozhořčuje. Náš cynismus dokládá chybnost válečné konvence a naše rozhořčení dokládá její realitu a sílu.“ (107)
Nejběžnější morální dilema ve válce: „Největší laskavost ve válce je dovést ji k rychlému konci. S ohledem na to by se mělo povolit použití všech prostředků vyjma těch, které jsou absolutně nepřijatelné.“ (109-110, výrok generála von Moltke v roce 1880) Tak proč stavět jakákoli omezení a překážky této „největší laskavosti“?!
Připravovat pomalou a vleklou válku by bylo zcela nemorální. V tomto smyslu stojí za pozornost, že takovou pomalou a vleklou válku spustilo Rusko anexí Krymu v roce 2014 – počet obětí následných 8 let válčení na východě Ukrajiny přineslo více ztrát na životech Ukrajinců než prvních 7 dní masívního válčení, a přece nás Evropany tato vleklá a pomalá válka nezvedla ze židle tak jako tato velká invaze.
