Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Podle čeho hodnotit, zda byla válka úspěšná? M. Walzer za základní kritérium považuje to, aby vojáci neumírali zbytečně. Celá kapitola se týká jen spravedlivých válek.
Jaký cíl války si spojenci vytkli ve 2. světové válce? Bezpodmínečnou kapitulaci Německa. To je v principu sporné, protože plošné dobytí výrazně omezuje práva občanů poražené země (mnozí z nich během dobývání zemřou či utrpí další újmy) a vede k nějaké formě záboru či okupace.
Spravedlivá válka se také může stát „křižáckým“ tažením, cílem už není obrana, ale vytvoření nového politického řádu.
V čem nám nepomůže právnické paradigma (viz kap. 4)? Hned ve dvou ohledech: Předně, v případě mezinárodních vztahů není realistické si klást za cíl spravedlivé potrestání viníků. Zadruhé, ani zajetí viníka a odstrašující potrestání v mezinárodním měřítku nefunguje; naopak se nebezpečně rozšíří okruh lidí vystavených nátlaku a riziku.
Jakou častou chybu státy dělají, kromě požadavku bezpodmínečné kapitulace? Nedodržení koncové konstanty – původní realistické cíle (status quo ante bellum) jsou v průběhu úspěšných bojů nahrazeny vyššími cíli, které ve výsledku nevedou ke spravedlnosti. A Walzer uvádí příklad zapojení USA v korejské válce.
Co to znamená nezemřít zbytečně? Odpověď předpokládá cíle, které nejsou nesmyslně vysoké a je oprávněné je cenit víc než životy vojáků. „Spravedlivá válka je ta, v níž je morálně naléhavé vyhrát… V sázce jsou kritické hodnoty: politická nezávislost, společenská svoboda, lidský život.“ (200)
Celá kapitola je opravdu psána z hlediska války, která se snaží být spravedlivá. Pohled dnešních ruských vojáků je velmi odlišný – co pro ně znamená „nezemřít zbytečně“? Slouží dobyvačným záměrům Kremlu, takže zbytečně by umírali, pokud by ve výsledku Rusko nic nezískalo…
Co však znamená vyhrát spravedlivou válku? B. H. Liddell Hart: Zničit hlavní síly nepřítele na bitevním poli. Clausewitz: Přemožení nepřítele. Musíme hledat legitimní konce válek (cíle, které si lze právem vytyčit) a „jakmile je jich dosaženo nebo jakmile jsou v politickém dosahu, boje by se měly zastavit. Vojáci zabití za tímto bodem umírají zbytečně...“ (201).
Co může být legitimním cílem ukrajinské armády? Především vytlačit cizí vojska ze země, obnovit stav hranic a nezávislosti před válkou (statu quo ante bellum).
Po 2. světové válce vznikla skupina myslitelů inspirovaných Reinholdem Niebuhrem, říkali si realisté (v jiném smyslu než v kapitole 1, např. Hans Morganthau, George Kennan, John W. Spanier, Paul Kecskemeti (jejich kritika: Charles Frankel). „Tvrdili, že spravedlivé války se mění v křižácké výpravy a státníci a vojáci, kteří v nich bojují, jdou jen po vítězství, které odpovídá jejich cílům: po totálním vítězství, bezpodmínečné kapitulaci. Bojují příliš brutálně a příliš dlouho. Rozsévají spravedlnost a sklízejí smrt.“ (201) „Lék, který realisté navrhli, bylo vzdát se spravedlnosti a cílit na skromnější výsledky. Lék, který místo toho chci navrhnout já, je lépe pochopit spravedlnost, protože nemůžeme jinak a cílíme na ni.“ (201-202)
Totéž hrozí dneska nám: Vytrestat Rusa, aby si už nikdy nedovolil být rozpínavý! To je cíl podobný tomu „vymýtit ze světa všechno zlo“, což je pochopitelně nerealistický cíl.
Příklad politiky spojenců ve druhé světové válce – bezpodmínečná kapitulace:
- Spojenci trvali na bezpodmínečné kapitulaci Německa, ta měla dvě podmínky: 1. nebudou vést žádná jiná jednání s nacisty než ta ohledně provedení kapitulace, 2. neuznají žádnou německou vládu, dokud spojenci nevyhrají válku. (205) G. Kennan odmítá o „bezpodmínečné kapitulaci“ vůbec mluvit (občany jiného státu nelze zbavit jejich práv), přesto uznává, že s Hitlerem nebylo možné ani myslitelné kompromisní mír uzavřít. (205-206)
- Odmítnutí jakýchkoli jednání s nacismem bylo podle Kecskemetiho také poučením z „wilsonovského“ přístupu vyjádřeného 14 body prezidenta USA W. Wilsona v lednu 1918. (203)
- Jak pověděl Churchill, spojenci nebyli vůči Němcům vázáni žádnou dohodou s nimi, ale byli zavázáni své civilizaci.
- Odmítli by tedy spojenci i jednání s německou vládou vzešlou z puče Hitlerových generálů v červenci 1944? Kdyby Němci sami Hitlera svrhli, stačilo by jim jen pomoci... To se však trestuhodně nestalo.
- „Bezpodmínečná kapitulace se právem považuje za trestnou strategii.“ (208) Trestá totiž občany Německa omezením jejich práv dočasným politickým opatrovnictvím.
- Jaký smysl měl norimberský proces s nacistickými zločinci? Kecskemeti dochází k závěru, že spojenci podlehli „pedagogickému bludu“ – snažili se o odstrašující (příkladné) potrestání viníků tak, aby se budoucí generace takového zločinu vyvarovali. M. Walzer se přidává v tom, že právnické paradigma je zavádějící, odstrašující tresty nejsou dobré: v mezinárodním kontextu je totiž malý počet aktérů, jejich počínání se neopakuje, mají kolektivní charakter, není možné beze všeho omezovat práva jednotlivců ve státu, který je takto „trestán“. (209)
- Je na místě další revize právnického paradigmatu, „zvláštní charakter mezinárodního společenství učinil plné prosazování domácího práva morálně neproveditelným“. (209)
M. Walzer důrazně varuje před tím, aby se válka se spravedlivým motivem nestala tažením. „Tažení je válka vedená kvůli náboženským nebo ideologickým cílům. Jejím cílem není obrana nebo prosazování práva, ale vytvoření nových politických řádů a masové konverze.“ (206) Právo na dobytí a politickou rekonstrukci druhého státu vzniká ve chvíli, kdy konkrétní akty nepřátelství nejsou mířeny na vlády okolních států, ale přímo na obyvatele (nestačí nepřátelská slova, musí jít o činy; nestačí nepřátelství vůči vládám, musí jít o nepřátelství vůči samotným obyvatelům, 207).
Podmínka zmíněná v závorce souvisí s deklarovaným cílem Putinovy války: „demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“. Slovo „nacistický“ má v ruské kultuře význam „protirežimní, vlastenecký pro jiný národ než Ruský“. Pokud to Putin myslí vážně, může mít na mysli převýchovu, deportaci či popravu všech Ukrajinců, kteří nesouhlasí s jeho režimem! Jeho vzorem je Stalin, jeho partnerem Čína!!!
Spravedlnost při vypořádání: Příkladem omezených cílů na základě argumentu spravedlnosti je korejská válka. Počátečním cílem prezidenta Trumana bylo obnovení stavu před válkou, statu quo ante bellum, tj. 38. rovnoběžka. Po dosažení tohoto cíle však byl přijat cíl mnohem radikálnější – pochytat severní zločince, tím vytvořit vakuum a pomocí demokratických nástrojů sjednotit zemi.
Podle M. Walzera bylo chybou nedodržet „koncovou konstantu“, původní stanovený cíl. (216) Na začátku byl zjevný ten „minimální obsah spravedlnosti v konečném vypořádání“. Jeho rozšiřování je limitováno právy obyvatel dobývané země. Na místě je další revize právnického paradigmatu: „Vzhledem ke kolektivnímu charakteru státu domácí konvence zajetí a trestu neodpovídají požadavkům mezinárodního společenství. Zřejmě mají výrazné zastrašující účinky; je velice pravděpodobné, že se kvůli nim spíše rozšíří, než omezí počet lidí vystavených nátlaku a riziku; a vyžadují dobývání, které je možné cílit jen na celá politická společenství.“ (217)
Proto je důležité rozlišovat mezi Kremlem a obyvateli Ruska, abychom pedagogickému bludu nepodlehli my dnes. Byť jen o trochu demokratičtější podmínky v Rusku totiž nenastolí válka, nýbrž práce mnoha zapálených učitelů, politiků, občanů Ruska i dalších spolupracujících zemí.
Navržený postup spočívá v odporu proti agresorovi (nikoli zajetí či potrestání agresora), obnovení sousedského soužití a vztahů, prevenci další agrese.
Někteří agresoři se však svých dobyvačných cílů nevzdají na poprvé. Pak nezbývá než je zastavit opakovaně.
„Ve spravedlivé válce jsou její cíle příhodně omezeny, skutečně neexistuje nic jako vítězství.“ (219) „Teorie konců válek je utvářena stejnými právy, která v první řadě ospravedlňují boje. Nejdůležitější je právo národů – dokonce i nepřátelských národů – na pokračování v národní existenci a s výjimkou extrémních okolností právo na politická privilegia národnosti.“ (220)
