Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Kdo nese zodpovědnost za smrt civilistů při dobývání obležených měst? Ten, kdo vyvinul tlak na civilisty, takže jsou stále ve městě.
Mají civilisté v obleženém městě právo na to odejít? Válečnými konvencemi jim toto právo zaručeno není. A v praxi obléhatelé zpravidla chtějí ve městě držet co nejvíce lidí, aby tím zvýšili tlak na obránce. Příkladem je obléhání Leningradu.
Pokud je válka především „boj mezi bojujícími“, pak by civilistům mělo být umožněno opustit bojiště?! V tom přesně spočívá tvrzení M. Walzera, i když ve válečném právu se to tak v případě obléhaných měst většinou nevykládá.
A jak uvažovat o tom, když je podmínkám obléhání vystavena celá země? Podle M. Walzera je třeba i zde trvat na tom, že vojáci mají povinnost mířit na vojenské cíle.
Případem totální války je obléhání města, v kterém jsou vedle vojáků také civilisté. A dějiny ukazují, že tento způsob boje provází lidstvo bez ohledu na režim či civilizaci.
Kdo vyvíjí nátlak a kdo nese odpovědnost:
- Nejde o „dvojí efekt“, smrt civilistů je tentokrát přímo záměrem, který snad o to dříve přiměje posádku ke kapitulaci.
- Obležení Jeruzaléma v roce 72 n. l. vypráví Josefus Flavius výstižně. Titus podle něho truchlil nad smrtí tolika lidí a vinil z toho posádku Jeruzaléma, která odmítala kapitulovat (uprchlíky z města přikázal ukřižovat).
- Najít viníka je u obležených měst velmi složité: Obyvatelé s přítomností posádky nemuseli souhlasit. Posádka mohla obyvatele donutit přijmout posádku do města. Lidé z města neodešli, když mohli, kvůli vztahu k jejich bydlišti, příbuzným, neochotě stát se uprchlíkem, kvůli sympatiím s vojenskými záměry svého vedení nebo také sympatiím s nepřítelem (chtějí ho ve svém městě přivítat), nepřítel dal pro evakuaci nepřijatelné podmínky nebo nepřítel vůbec nedal možnost evakuace. Obránci města se hájí tím, že oni civilisty nezabíjí, to nepřítel. Obléhající armáda se hájí tím, že vyzvali ke kapitulaci, že nenese žádnou odpovědnost za to, že se dotyční civilisté nacházeli zrovna v tomto místě.
Moskva již na počátku války vyzvala obyvatele velkých ukrajinských měst, aby odešli. Z pochopitelných důvodů to Ukrajinci neudělali – především je to jejich domov, navíc nechtějí ustupovat, protože celým srdcem doufají v to, že se Rusy podaří vytlačit (odchod by mohl vyznít jako zbabělost), hlavně nemají kam jít a opustit domov v době války je nesmírně riskantní.
Z hlediska obyvatele obléhaného města nedává smysl odvolávat se na týden starou výzvu k evakuaci. Mnozí vážnost situace pochopí teprve, když nastane.
Stěžejní problém – právo odejít:
- Blokáda Leningradu 8. září 1941 až 27. ledna 1944: Na počátku bylo ve městě 3 mil. lidí, z toho 200 tis. vojáků. V Norimberku byl maršál von Leeb obviněn kvůli rozkazu z 18. 9. 1941, který nařizoval použít dělostřelectvo na velkou vzdálenost k zastrašení jakýchkoli pokusů civilistů procházet mezi německými hlídkami, „aby byla pěchota ušetřena toho střílet na civilisty“ (283). Soudci byli nuceni souhlasit s jeho obhajobou, že dělal, co je ve válce běžné.
- Nicméně existují příklady, kdy civilistům bylo umožněno z obleženého města odejít: ze Štrasburku za prusko-francouzské války, 1898 ve městě Santiago a Japonci v Port Arthuru roku 1905. V těchto případech armáda předpokládala, že vezme město útokem – toto gesto je tudíž nic nestálo. Pokud šlo o to město vyhladovět, je praxe opačná, např. ruský generál Gurko při obléhání Plevna za rusko-turecké války roku 1877 odmítl nechat staré muže a ženy opustit Plevno, protože to by oslabilo jeho snahu město vyhladovět.
Rusko se podle všeho nechystá ukrajinská města dobývat metodou vyhladovění (které odjakživa vyžaduje mnoho měsíců a let), spíše je chtějí vzít útokem. Držet obyvatele ve městě je v takovém případě nejen v rozporu s válečnou konvencí, ale i racionálně zvrácené! Velkým počtem civilních obětí chtějí varovat obyvatele dalších měst, aby nekladli takový odpor.
- M. Walzer nabízí paralelu mezi zahnáním obyvatel Leningradu zpátky do města, kde není jídlo, a (smyšleným) uvězněním uprchlíků do cely bez jídla. Rozdíl je v tom, že za uvěznění by byl v Norimberku odsouzen, zatímco za zahnání zpátky do města nikoli.
M. Walzer nesouhlasí s právním pojetím, které převládlo v Norimberku. Civilisté se stali přímými cíli útoku – je třeba se vrátit zpět k otázce nátlaku a souhlasu. Možností je celá řada (288):
- civilisté jsou donuceni obránci (ti nesou odpovědnost za jejich strádání a smrt)
- civilisté souhlasili, aby byli bráněni
- civilisté jsou útočníky vehnáni do situace (vše je zločin útočníků)
- útočí se na ně, ale nejsou donuceni (standardní situace dvojího efektu)
- dostanou možnost odchodu, zbylí jsou právem považováni za cíl
Poslední dvě možnosti jsou rozhodující. M. Walzer dochází k závěru: „Vojáci mají povinnost pomoci civilistům opustit bitevní scénu. V případě obležení je třeba říci, že jedině tehdy, když splní tuto povinnost, je bitva jako taková morálně možná.“ (288)
Historie tedy ukazuje, že právě v případě obléhání měst se dějí zvěrstva, která jsou nejvíce tolerována. Při dobývání měst se koncentruje utrpení, kterým válka je. M. Walzer silně apeluje, abychom také při dobývání měst uplatňovali běžná morální hlediska, i když se to většinou vůbec nedaří.
Tak jako mnozí na západě i kolem světa ostře reagovali na invazi samotnou, zasložila by si ostrou reakci také ruská armáda za metody, které uplatňuje u Mariupolu. Na druhou stranu chápu, že v případě Sýrie se žádné globální protesty nekonaly, přitom se ze strany Ruska jednalo o srovnatelné metody... To však nevylučuje, že v Evropě se prostě takto válčit nebude!
Míření na cíl a doktrína dvojího efektu: Co když je podmínkám obléhání vystavena celá země? Vždy bývalo běžné plenit území nepřítele, aby se armádě nedostávalo potravy. Současné zákony vyžadují, aby takové kroky byly činěny pouze přímo proti armádě, tj. na vojenské zásobování.
- Britská blokáda Německa v 1. světové válce: Britské oficiální zdroje blokádu zdůvodňovali jako „omezenou ekonomickou válku“ namířenou proti německé armádě, aby došlo k jejímu oslabení. Jenže v době války má armáda vždy přednost před civilisty. Britové se bránili tím, že německá vláda postavila civilisty před armádu v tomto britském „útoku“. Podle M. Walzera je prostě nesmysl: voják nemůže střílet na civilisty, když zjistí, že se nacházejí mezi ním a nepřítelem. Podle poválečných statistik cca 0,5 mil. německého obyvatelstva zemřelo v důsledku podvýživy na chřipku či tyfus.
Ekonomické a politické sankce proti Rusku se blíží situaci blokády celé země. Proto je důležité, že sankce nejsou namířeny na ruskou společnost obecně, ale buď na konkrétní osoby nebo státní instituce. A týkají se válečného průmyslu či výrobků tzv. dvojího užití, ne základních potravin. I tak je jisté, že mnohé důsledky dopadnou přímo na obyvatele, protože zásobování armády dostane přednost. Podle Walzera by tedy bylo potřeba na jedné straně sankcemi trestat Kreml, avšak na druhé straně dalšími opatřeními podporovat ruské obyvatelstvo, aby netrpělo hladem.
