M. Walzer, doslov: Nenásilí a teorie války

Tak jsme na konci knihy, zbývá už jen doslov.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Co bývá obvykle spouštěčem nenásilného odporu? M. Walzer počítá s těmi případy, kdy nenásilný odpor nastoupí v případě selhání ozbrojené obrany státu. Příkladem může být Československo po roce 1968.

Jaké prostředky pro důrazný leč nenásilný odpor jsou k dispozici? Odpověď M. Walzera není příliš povzbudivá. Očekává, že nenásilný odpor je použitelný pouze v případě, kdy kodex okupanta se dost podobá kodexu okupovaných. V totalitě, která neváhá použít nejbrutálnější metody, očekává, že nenásilný odpor zůstane bez výsledku.

Výzvy k nenásilnému odporu M. Walzer považuje spíše za snahu některých přizpůsobit současné realitě naše sny budoucnosti bez válek. A přesto:

Agrese: Nenásilný odpor přijde pravidelně na řadu po selhání vojenské obrany. M. Walzer nevidí žádné historické příklady nenásilného odporu a vyvozuje, že díky tomu nelze vyloučit, že to je dobrá strategie.

• Obyvatelé by se k okupující armádě chovali jako k násilné policii: „Nenásilí deeskaluje konflikt a zmenšuje zločinnost. Přijetím metod neposlušnosti, nespolupráce, bojkotu a všeobecné stávky občané obsazené země transformují agresivní válku v politický boj. V důsledku toho jednají s agresorem jako s domácím tyranem nebo uzurpátorem a jeho vojáky mění v policisty.“ (526)
• Stal by se z toho vleklý boj, který je však mnohem méně destruktivní než byť krátká válka.

Pravidla vedení války: Obraz takového odporu je přitažlivý pro svou nedokonalost. M. Walzer připomíná G. Orwella, který zvažuje, zda Gándhího nenásilí má šanci na úspěch v totalitním režimu – nemá.

Ano, zde již M. Walzer historické příklady uvádí. M. Gándhí patří mezi velikány nenásilného odporu. Dalším příkladem je Martin L. King. Z doby po sepsání této knihy lze mluvit o pádu Apartheidu v Jihoafrické republice, mnohé zkušenosti nenásilného odporu jsou také ze zemí bývalého sovětského bloku.

• Nenásilný odpor má šanci jen v případě, že kodex dobyvatele se alespoň trochu blíží kodexu civilní obrany okupované země. V takovém případě však je politická forma boje jistě vhodnějším postupem než válka.
• Pokud je kodex dobyvatele odlišný, nenásilný odpor je „minimalistickým způsobem vyznávání společných hodnot po vojenské porážce“. (530) Např. Československo po roce 1968. Hrdinství civilistů je ještě silnějším příkladem než hrdinství vojáků.

Nezapomínejme, že tato část knihy byla psána v roce 1975, tedy ještě před vznikem Charty 77, natož před rokem 1989.

Úspěch nenásilné obrany závisí na morální zkaženosti okupujících vojáků nucených ke „špinavé práci“. Nenásilný odpor je tak či onak závislý na tom, aby vojáci dodržovali základní konvenci, že na neozbrojené osoby se nestřílí. Proto je hloupé, když se zastánci nenásilného odporu vysmívají konvencím.

Z Ukrajiny doléhají zprávy o případných účincích nenásilného odporu okupantům, příběhy o vesničanech, kteří se postavili tanku, o demonstrantech v Chersonu, před kterými vojáci couvají… Jsou to jen dílčí a krátkodobé úspěchy. To však nijak neumenšuje, že jsou použitelné a že jsou mnohem šetrnější k lidských životům na obou stranách i k majetku.

M. Walzer, kapitola 19: Válečné zločiny: vojáci a jejich důstojníci

Kapitoly 18-19 se vrací k základnímu rozlišení dvou morální oblastí – rozpoutání války (ius ad bellum) a způsobu vedení boje (ius in bello). Tentokrát si M. Walzer klade otázku, kdo je za válečné utrpení vinen.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Často vojáci ve válce páchají zvěrstva bez ohledu na to, na které straně bojují. Jak určit, kdo z vojáků nese jaký díl odpovědnosti? Vojáci jsou zodpovědí jen do míry svého vlivu na průběh boje.

Které okolnosti nám nejvíce komplikují hodnocení válečné situace? Především dvě – předně je to ostrost boje a běsnění, které zapříčiňuje, dále je to systém armádní poslušnosti. Pro první vypráví M. Walzer dva příběhy násilí na zajatcích. Pro druhou vypráví o masakru v My Lai.

Které vojenské hodnosti nesou větší díl morální zodpovědnosti? Jednoznačně jsou to důstojníci. Důstojníkem se člověk stává proto, že se jí stát chce. M. Walzer vypráví příběhy dvou generálů, Bradleye a Jamašity.

Kapitola 16 popisuje ty mezní situace, o kterých říkáme, že je to „stav nouze“ či dokonce „stav krajní nouze“. Jak přemýšlet o morální zodpovědnosti, když přitom situace je tak zoufalá, že lze konvenci považovat za zrušenou? M. Walzer vypráví příběh W. Churchilla, který se po válce distancoval od maršála A. Harrise, zodpovědného za bombardování německých měst během války.

Jednotliví vojáci nejsou zodpovědni za to, zda vedou spravedlivou válku. Podobně jsou zodpovědní jen do míry svého vlivu za to, zda ji vedou spravedlivě. Obhajoby válečného běsnění jsou zpravidla dvojího druhu:

• „První poukazují na ostrost boje a vzrušení nebo běsnění, které zapříčiňuje.
• Druhé poukazují na disciplinární systém armády a poslušnost, kterou vyžaduje.“ (489)

Pravidlo válečných konvencí stanoví, že vojáci nesmí svá rizika přenášet na civilisty. Pravidlo je absolutní, rizika však jsou vždy určitého stupně.

V zápalu boje – dva příběhy o zabíjení zajatců:

• Guy Chapman vypráví příběh z 1. sv. v. o zastřelení důstojníka v nepřátelských zákopech, který se právě jednoznačně vzdal. Často totiž dochází k zabíjení zajatců v okamžik, kdy se do zajetí vydávají. O to důležitější je rozlišit, když se zajatci zabíjejí tzv. „extra“.
• James Jones líčí v románu The Thin Red Line (1964) situaci ve východní džungli, kdy důstojník vědomě nechal své začátečníky vojáky, aby byli násilní vůči japonským zajatcům a zabili je, protože potřeboval zvýšit jejich bojové sebevědomí a zápal. „To je rys kriminální odpovědnosti, že může být rozložena, aniž by byla rozdělena.“ (495) Zodpovědnost tedy rozložíme bez dělení – vojáci nesou zodpovědnost a důstojníci také.

Příběhy o ruských zajatcích z prvních dvou týdnů svědčí o tom, že ukrajinským vojákům se dařilo držet běsnění na uzdě. Nebo boje ještě nebyly tak úporné.

Rozkazy nadřízených – masakr v My Lai: Vietnamská vesnice, kde vojáci USA zastihli jen ženy, děti a starce. Velitel v tu chvíli řekl něco o tom, že mají jednat. Nadporučík rozkazoval zabíjet a střílet. Někteří vojáci se vzepřeli, jiní odešli, mnozí stříleli.

Smyslem vojenské disciplíny je zbavit jednotlivce rozhodování a učinit z něj jeden dílek celého útvaru. A přece se z vojáků nikdy nestanou stroje: nejdou vypnout stejně jako nejdou jednoduše zapnout. Navíc my všichni je činíme osobně zodpovědné za spáchaná zla. Obhajoba rozkazů nadřízených má dvě podoby:

• Tvrzení o nevědomosti: Vojákovi nepřísluší posuzovat ani proporcionalitu použití zbraní nebo jejich načasování, letce a dělostřelce zpravidla neinformují o povaze cílů. Při soudu s nadporučíkem z My Lai však zaznělo: „Muž s běžným rozumem a porozuměním za daných okolností věděl, že jsou nezákonné.“ (501) A M. Walzer dodává, že porozumění se týká jak situace, tak zákonů.
• Tvrzení o donucení: Extrémní je příklad Němce v popravčí četě, který odmítl střílet na zajatce, a byl okamžitě postaven po bok zajatců a popraven. Avšak ne všechny rozkazy jsou nařizovány s pistolí u hlavy – platí proporce mezi újmou způsobenou vojákem (který uposlechne vadný rozkaz) a újmou hrozící vojákovi (hrozba degradace neomlouvá vraždu).
• Dva závěry: Jednotliví vojáci mohou někdy rozpoznat, že je třeba neuposlechnout – selhání je jim třeba dokázat, důkazní břemeno leží na nás. Důstojníci a velení se výrazně podílelo na způsobu vedení války ve Vietnamu – důkazní břemeno, že oni udělali dost a vina se jich netýká, leží na nich.

M. Walzer připojuje ještě jednu okolnost, která se v právní literatuře neobjevuje, ale ve vyprávění vojáků hraje významnou roli: Odmítnutí poslušnosti vojáka vyčlení z jeho skupiny spoluvojáků a to je velmi citelná újma.

Odpovědnost velení: O důstojnickou hodnost se soutěží, ta je dobrovolná. Vedle základní role vojáka chránit slabé a neozbrojené je tu dvojí morální zodpovědnost: 1. při plánování operace připravit konkrétní kroky odpovídající „druhému“ úmyslu, tedy chránit civilisty (viz kapitola 9); 2. nést odpovědnost za počínání svých podřízených, aby odpovídalo konvencím.

Ruské operace na Ukrajině provázejí otázky ohledně jejich taktiky a morálky. Dělostřelecké ostřelování měst vyvolává nejvíce otazníků: Mají ruští důstojníci vůbec nějaké vzdělání v otázkách válečného práva? Jaké je vlastně postavení důstojníka v ruské armádě – jaký díl zodpovědnosti nese?

Konkrétně se můžeme ptát u dělostřelců: Kdo vybírá cíle? Kdo zaměřuje jejich přesnou polohu? Kdo všechno má informace o skutečné povaze cílů? Vojákovi ládujícímu munici se zpravidla říkají jen souřadnice cíle…

Generál Bradley a bombardování Saint-Lô: V návaznosti na vylodění v Normandii připravil prolomení německé linie, jejíž součástí bylo intenzívní bombardování pásu 5,5 x 2,5 km. Na briefingu pro novináře padla otázka, zda se chystají varovat francouzské obyvatelstvo. Zavrtěl hlavou. I za tuto velkou cenu potřebovali spojenci překlopit na svou stranu díky momentu překvapení. Otázka novináře je pochopitelná – vyjadřuje běžnou morálku. M. Walzer připomíná, že měla být přijata nějaká opatření na ochranu civilistů.

Zatím vlastně ještě není jasné, čemu je ruské dělostřelecké a raketové ostřelování ukrajinských měst předehrou. Pokud nebude následovat pozemní invaze, jedná se dost možná o zcela zbytečné násilí a utrpení, které nebylo nijak nutné z hlediska vojenského vítězství ruské armády. Pokud bude následovat vítězná ofenzíva, vyzní z vojenského hlediska ostřelování měst mnohem smysluplněji. Uvedená věta předpokládá, že se na situaci budeme dívat jako státníci např. 19. století, kterým se Putin v mnohém podobá. To ovšem nijak nezmírňuje skutečnost, že bezohlednost vůči civilnímu obyvatelstvu je prostě zločinecká.

Případ generála Jamašity: Tento japonský generál působil na ostrově Luzon. Díky úspěšné ofenzívě USA však ztratil efektivní spojení s velkou částí svých jednotek. A tyto jednotky bez spojení páchaly zvěrstva. Soud ho obvinil. Obhajoba argumentovala tím, že jednotky, které zůstaly u něho, uhlídal; a že po něm nebylo možné žádat odpovědnost za to, co dělali „jeho“ jednotky bez spojení s ním.

Argument pro jeho odsouzení spočíval na tom, že tak to prostě ve vojenské hierarchii chodí, zodpovídal za všechny jednotky již od výcviku až po samu operaci. M. Walzer uvádí dva důvody, které gen. Jamašitu zprošťují viny: Nechceme, aby velitelé „dělali všechno pro to, aby zabránili jakémukoli porušení“, protože v tom případě nebudou dělat nic jiného než toto. I kdyby udělal všechno, nemusí být ve výsledku úspěšný.

Povaha nutnosti (4): Nejtěžší otázka: „Co máme říct o těch vojenských velitelích (nebo politických lídrech), kteří neberou v úvahu pravidla války a zabíjejí nevinné lidi v ‚nejvyšším stavu nouze‘?“ (517)

• Případ zneuctění Arthura Harrise: Byli to W. Churchill a A. Harris, kdo nesli odpovědnost za rozhodnutí o strategickém bombardování německých měst 1942-45. Po válce byli mnozí velitelé povýšeni, ale A. Harris nikoli. Piloti stíhaček mají své pomníky, ale piloti bombardérů nikoli. Churchill se po válce od Harrise i od bombardování distancoval.
• M. Walzer k tomu říká: „Možná existuje nějaký lepší způsob, jak to udělat, než jak to provedl Churchill. Bylo by bývalo lepší, kdyby vysvětlil svým spoluobčanům morální cenu jejich přežití a kdyby pochválil odvahu a výdrž bombardovacích letců, byť by trval na tom, že není možné být pyšný na to, co udělali (což mnozí z nich museli pociťovat). Churchill ovšem nic takového neudělal; nikdy nepřipustil, že toto bombardování bylo v podstatě špatné. Chybělo-li takové doznání, pak alespoň odmítnutí uctít Harrise znamenalo ujít krátkou cestu směrem ke znovunastolení závazku vůči pravidlům války a právům, která tato pravidla chrání. Domnívám se, že to je nejhlubší smysl veškerého přidělení odpovědnosti.“ (520-521)

Závěr: „Svět nutnosti je generován konfliktem mezi kolektivním přežitím a lidskými právy.“ (521) Rozhodně o ‚stavu nejvyšší nouze‘ mluvíme mnohem častěji, než odpovídá skutečnosti i než tento stav pociťujeme. A političtí vůdci jsou tu právě proto, aby na sebe vzali v těžkou chvíli zodpovědnost a udělali i rozhodnutí, které je morálně špatné. Někdy se říká, že toto dilema má zůstat utajeno před veřejností. Pokud se však na chvíli „zavřou oči“, jak poznáme, kdy je zase máme otevřít? M. Walzer nevidí jiné řešení, než vždy věc popisovat tak, jaká skutečně je. „Problém je, že někdy nemáme jinou možnost, než za něj [univerzální řád] bojovat.“ (523)

M. Walzer, kapitola 18: Zločin agrese: političtí lídři a občané

Kapitoly 18-19 se vrací k základnímu rozlišení dvou morální oblastí – rozpoutání války (ius ad bellum) a způsobu vedení boje (ius in bello). Tentokrát si M. Walzer klade otázku, kdo je za válečné utrpení vinen.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Koho volat k odpovědnosti za rozpoutání války? To je ta první morální oblast (ius ad bellum), za kterou zodpovídají politické a vojenské špičky, nikoliv běžní vojáci.

Záleží tedy na režimu a typu vlády? Přesně tak, jinak je tomu v totalitních státech, jinak v demokratických. M. Walzer uvádí příklad hitlerovského Německa a válku USA ve Vietnamu.

V této kapitole M. Walzer rozlišuje právní obžalobu a morální vinu. Hájí také skutečnost morálky a oprávněnost hledání viníka.

Svět vedoucích představitelů: Do roku 1945 se za součást státní suverenity považovalo tvrzení, že „činy státu nemohou být zločiny individuálních osob“. (464) Zlomovým precedentem je Norimberk.

• „Případ ministerstev“: Soudci soudili nejbližší Hitlerův kruh, M. Walzer se zaměřuje na ty, u kterých tento okruh končí. Např. státní tajemník ministerstva zahraničí Ernst von Weizsäcker – je to úředník, a přece souzen byl a také odsouzen. Odvolací soud ho však osvobodil. Ne na základě toho, že je již mimo okruh zodpovědných osob, ale na základě toho, že se v rámci svého ministerstva stavěl na odpor Hitlerově linii a že poskytoval některé informace Hitlerovým oponentům…

• M. Walzer má jinou představu o reakci vysoce postavených osob: U úředníků typu von Weizsäcker je minimem rezignace. V armádě dává příklad nadporučíka SS Kurta Gersteina, který stál mnohem zřetelněji v opozici (nakonec se zastřelil).

Demokratické odpovědnosti: Občané demokratických zemí nesou spoluodpovědnost za rozhodnutí své vlády. J. Glenn Gray: „Čím větší je možnost svobodného činu ve společenské sféře, tím větší je stupeň viny za špatné skutky provedené jménem všech.“ (479)

• Americký lid a válka ve Vietnamu: M. Walzer se jako student zapojil do protestů proti válce ve Vietnamu. To také dalo prvotní impulz k sepsání této knihy. „Skutečné morální břímě americké války padá na onu podmnožinu mužů a žen, jejichž informovanost a vnímání možností se projevily v jejich opoziční aktivitě.“ (486)

Tuto otázku si dnes mnozí klademe: Jakou spoluvinu mají občané Ruské federace na válce proti Ukrajině? Jejich podíl odpovídá míře demokratického uspořádání Ruska… je opravdu malý :( Přesto nejeden Rus dává najevo svou lítost i své špatné svědomí. To svědčí o tom, že nějaký zbytkový podíl spoluzodpovědnosti vnímá.

Celkový obraz je však jasný: Jestli bude někdo za rozpoutání války odsouzen, pak Vladimír V. Putin a okruh jeho nejbližších spolupracovníků a ministrů.

M. Walzer, kapitola 17: Jaderné zastrašování

Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Co je nemorálního na tom, když se světové mocnosti navzájem drží v šachu jadernými zbraněmi? Když někdo hrozí, že bude-li napaden jadernou zbraní, odpoví na to také zničující jadernou zbraní, sporným bodem je, zda svou výhrůžku myslí vážně nebo ji jen předstírá.

A čím se tedy jaderné zbraně liší od ostatních? Mají ohromnou ničivou sílu a nejde s nimi mířit pouze na vojenské cíle. Nejničivější účinek mají, když jsou použity proti velkým městům.

Jak je tedy možné morálně bránit jaderné válce? Paul Ramsey, významný poválečný americký etik, se pokusil formulovat argument, který jaderné odstrašování umožňuje. Také teorie omezené jaderné války jde stejným směrem. Ani jedno z těchto řešení však M. Walzera nepřesvědčuje.

Problém nemorálních hrozeb: Zrod jaderné bomby stvořil novou válku – na jaderný útok jedné velmoci bude druhá reagovat také jaderným útokem. Výsledkem nebude vítězství jedné ze stran, ale zkáza obou. Morální problém spočívá v tom, kdy si velmoci navzájem vyhrožují, že v případě napadení odpoví stejně drtícím jaderným útokem. Jak může někdo takovou hrozbu myslet vážně?!

Putin 27. 2. dal příkaz ke zvýšené pohotovosti jaderných zbraní. To je jen jeden dobře pojmenovatelný okamžik jaderného odstrašování. USA ve své reakci daly najevo, že v této hře nebudou pokračovat stejným způsobem.

Putinův mluvčí Dmitrij Peskov o měsíc později upřesňoval, že platí ruská válečná doktrína, která použití jaderných zbraní podmiňuje ohrožením samotné existence ruského státu. (Otázkou zůstává, co vše si Kreml může vykládat jako "ohrožení existence státu"...) Je však zřejmé, že pokud by Kreml ujistil svět, že na Ukrajině jaderné zbraně nepoužije, připravil by se o páku k vydírání Západu. Jaderné zastrašování totiž funguje pouze tehdy, když druhá strana má důvod věřit, že vyhrožování myslíte vážně.

Paul Ramsey tuto doktrínu odstrašování připodobňuje situaci, kdy budeme usilovat o bezpečnost na silnicích tím, že na přední nárazníky aut přivážeme děti. Děti symbolizují civilní obyvatelstvo. Strategické jaderné zbraně jsou totiž nepřijatelné hned ze dvou důvodů: počet zabitých civilistů není přiměřený počtu životů, které má takový útok ochránit; počet zničených vojenských cílů je nepřiměřeně malý ve srovnání s počtem zničených civilních cílů. Odzbrojení by bylo lepším řešením, ale je použitelné v jen případě dvoustranného konfliktu.

Situaci shrnuje G. Kennan: „Předpokládejme, že by přišel jaderný útok nějakého druhu na tuto zemi a byly by zabity a zraněny miliony lidí. Dále předpokládejme, že bychom měli možnost odvety proti městským centrům země, která nás napadla. Chtěli byste to udělat? Já bych nechtěl. […] Nechovám žádné sympatie k člověku, který v jaderném útoku požaduje oko za oko.“ (444)

Omezená jaderná válka: Od konce 50. let mnozí uvažovali o možnostech taktických jaderných zbraní malého, přesně omezeného dosahu. A takto by bylo možné uvažovat o jaderném zastrašování. M. Walzer to však odmítá jako nerealistické, ke dvěma proporcionálním důvodům připojuje třetí: předem zvažované limity by jistě nebyly dodrženy. Prozatímní závěr: „Jaderné zbraně jsou politicky a vojensky nepoužitelné jen proto a do té míry, jak můžeme přijatelně hrozit jejich použitím nějakým definitivním [tj. omezeným] způsobem. A činit hrozby takového druhu je nemorální.“ (450)

Argument Paula Ramseye: Ten se pokusil najít argument umožňující morálně přijatelné jaderné odstrašení. Podstatou argumentu je nebezpečí obsažené i beze slov v samotné existenci jaderné zbraně: „Nemusíme […] hrozit, že v případě útoku použijeme jaderné zbraně. Nemusíme hrozit ničím. Docela postačuje to, že tam jsou.“ (454) M. Walzer identifikuje čtyři kroky argumentu: „vyslovená vyhlídka na vedlejší (a neproporcionální) ztráty na civilistech; implicitní hrozba útoků proti městům; ‚pěstované‘ zdání závazku provést útoky na města; skutečný závazek“. (455) Poslední krok je pro mnohé nepřijatelný, ale bez něho argument nemá potřebnou váhu.

M. Walzer dochází k jasnému závěru: „Jaderná válka je a zůstane morálně nepřijatelná a neexistuje žádný případ pro její rehabilitaci. Vzhledem k tomu, že je nepřijatelná, musíme hledat způsoby, jak jí zabránit, a protože zastrašování je špatný způsob, je třeba hledat něco jiného. … Více mě zajímá uznání, že odstrašování jako takové kvůli své zločinnosti spadá nebo může spadat v danou chvíli pod standard nutnosti, ovšem stejně jako u strategického bombardování i tady s hrozbou teroru: nejvyšší stav nouze není nikdy stabilní stav. … Takže připravenost k vraždění je vyvážena – nebo by měla být vyvážena – připraveností nevraždit, nezastrašovat vraždou, jestliže lze najít alternativní způsoby.“ (458)

M. Walzer, kapitola 16: Stav nejvyšší nouze

Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Když tedy existuje extrémní situace, která ospravedlňuje extrémní postup, podle čeho ji poznáme? „Stav nejvyšší nouze“ M. Walzer definuje jako 1. strašlivé a zničující ohrožení, které je 2. zcela bezprostřední. Příkladem je postup nacismu v letech 1940-42.

Jaké extrémní rozhodnutí tehdy přijali Spojenci? Začali bombardovat německá města, nejprve výhradně válečný průmysl, posléze i obytné čtvrti! Co na to M. Walzer? Na základě „pohyblivé škály“ a „vojenské nutnosti“ toto extrémní rozhodnutí Spojenců schvaluje, ale jen do léta 1942. Pak už to bylo špatně a důsledkem jsou i atomové bomby shozené na Japonská města.

Povaha nutnosti (3): Slovy „krize“ a „stav nouze“ označujeme krajní situace. Avšak používají se příliš často – každá válka je krajní situací! Je tedy třeba pečlivě vymezit označení „stavu nejvyšší nouze“. Obě následující kritéria musí být splněna zároveň:

1. Ohrožení je svou povahou nezvyklé a strašlivé, jde o katastrofu a zoufalství.
2. Ohrožení je bezprostřední, nejen ho tak prožíváme, ale opravdu takové je.

Nacismus je takovým příkladem, protože svou agresí směřoval k vyhlazení celých národů. Nejhorší byly dva roky 1940-42, kdy německá vojska vítězila na všech frontách.

Je současná situace „stavem nejvyšší nouze“? Je Rusko a jeho ideologie stejně nebezpečná jako nacismus? Putinem prezentovaná ideologie je mocenská, vlivová, demagogická, jejím cílem je ovládnutí okolních zemí, šíření strachu, zahrnuje policejní represe, zavírání a zabíjení odpůrců. Nacismus však zahrnoval plán na vyhlazení celých národů, ten zatím není součástí Putinových plánů.

Ukrajinci bojují o život, protože žít pod Putinovou vládou je očividně strašné a nepřijatelné. Bojují za základní hodnoty západního světa – suverenitu států, sebeurčení, demokratické uspořádání, občanské svobody a lidská práva. Možná je tvrdé to říct, ale zlá situace Ukrajinců je v tomto smyslu „obvyklým“ terorem války, protože válka taková je.

Podobně je naše situace jiná než Spojenců, kteří se rozhodli pro bezpodmínečnou kapitulaci a dobytí celého území Německa. S Putinem bude na místě vyjednávat. Ruskou armádu je třeba vytlačit zpět na území Ruska, ale není třeba ji celou zlikvidovat.

Zrušení válečných pravidel – rozhodnutí bombardovat německá města: Toto britské rozhodnutí koncem roku 1940 mělo mimo jiné za důsledky bombardování japonských měst USA zápalnými bombami, nakonec také Hirošimu a Nagasaki. V původní podobě rozkaz výslovně zapovídal „nezacílené“ bombardování. Začátkem roku 1942 byly za cíl výslovně určeny obytné oblasti, zvláště dělnické čtvrti. Z hlediska vojenské nutnosti se opravdu bombardéry jevily jako jediná účinná zbraň a M. Walzer souhlasí s argumentem, že se tím opravdu do nějaké míry demoralizovalo německé obyvatelstvo. Zásadní však byl okamžik zlomu na východní frontě v létě 1942 a vstup USA do války. V tu chvíli mělo být bombardování přehodnoceno a přesměrováno výhradně na vojenské cíle.

Limity kalkulace – Hirošima: Prezident USA H. Truman v poselství 12. srpna 1945 využil „pohyblivou škálu“, ale zcela chybně: upíral Japoncům morální právo ad bellum a jejich neústupností ospravedlnil postup USA. M. Walzer vidí situaci jinak: Na rozdíl od Spojenců na podzim 1940, kteří se rozhodli bombardovat německá města, USA nebylo v 1945 vůči Japonsku v situaci, kdy žádná jiná zbraň či taktika nevede k úspěchu. Truman mluvil o záchraně velkého počtu lidí použitím jaderné zbraně. Ve skutečnosti použití jaderné zbraně zabrzdí USA od dalšího krutého bombardování japonských měst! USA nebyly ve stavu nejvyšší nouze vůči Japonsku. Měli v létě 1945 iniciovat nová mírová jednání, nebyl důvod trvat na bezpodmínečné kapitulaci, Japonci nebyli takové zlo a hrozba jako nacisté.

M. Walzer, kapitola 15: Agrese a neutralita

Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Kdo a jak může v situaci války vyhlásit neutralitu? Může to udělat každá svrchovaná země, dokonce jednostranně. To jí nezaručuje, že ji nikdo nenapadne. Bere tím také na sebe povinnosti neutrality, kterou často není snadné udržet.

Jak může někdo obhajovat nerespektování neutrality druhého státu? V případě Belgie v roce 1914 to bylo argumentem vojenské nutnosti a také morálními důvody. V případě Norska v roce 1940 to byla opět vojenská nutnost a morální argument pohyblivé škály.

Ze svrchovanosti každé země vyplývá možnost být neutrální vůči válečnému konfliktu. Neutrální země pak požívá neutrální práva. Tlaky na porušení neutrality pramení ze dvou stran: Naléhavost spravedlivého boje a podkopávání práv neutrality s cílem vtáhnout do boje.

Právo být neutrální: Stačí jej jednostranně vyhlásit. Nese s sebou povinnost: „striktní nestrannost ve vztahu ke znepřáteleným stranám, bez ohledu na spravedlnost jejich věci nebo na sentimenty sousedství, kulturní příbuznost nebo ideologickou shodu“ (383) Neutralita státu však nezavazuje k neutralitě občany. V obchodních otázkách se neutralitou myslí stav obchodu ante bellum, tj. před vznikem války.

Dnešní situace Ruské války pro Ukrajině je z tohoto hlediska nesmírně zajímavá. Od počátku Rusko chtělo jednat s USA. Zřetelně nejde o konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, ale mezi Ruskem a Západem. Zároveň se však mnozí západní představitelé snažili o zprostředkování dohody mezi Ruskem a Ukrajinou. V těchto jednáních Západ vystupoval jak v roli prostředníka, tak v roli jedné ze stran konfliktu (přitom Západ dával jasně najevo, že nebude jednat o Ukrajině bez Ukrajiny).

Okamžikem otevřeného vojenského vpádu na Ukrajinu se fronta vyjasnila – Západ stojí proti Rusku, diplomatické úsilí Západu se soustředí na vlastní jednotu a postup. Do role (neutrálního) prostředníka se snaží vstoupit Turecko nebo Izrael. Obchodní, ekonomická, diplomatická a kyber válka zuří naplno mezi Ruskem a Západem (vč. Ukrajiny a států tradičně neutrálních!).

Avšak ve věci použití zbraní si zatím NATO zachovává neutralitu až do bodu, kdy bude napadnuto. Situace je celkem přehledná díky tomu, že vojenské otázky řeší NATO, zatímco národní státy se věnují ostatním otázkám.

Povaha nutnosti (2) – příklad znásilnění Belgie: Německý kancléř Bethmann Hollweg v den invaze 4. srpna 1914 v říšském sněmu obhajoval invazi do Belgie: Je to vojenská nutnost (Francie mohla vpadnout do Porýní). Uznáváme neutralitu Belgie, nezpochybňujeme válečné konvence. Je to morálně nutné, protože Německo bojuje za svou „nejvyšší držbu“! (není jasné, co to je, M. Walzer se domnívá, že jde o „čest“). Slibuji, že toto zlo se změní v dobro, až zvítězíme. Argumentace je však chybná na obou rovinách – na strategické (Francouzům mohli čelit přímo v Porýní, navíc jakmile se Belgičané začali bránit, žádnou výhodu to neposkytlo) i na morální (jeho argument je zcela nepodstatný a nepřesvědčivý).

Pohyblivá škála – Winston Churchill a neutralita Norska: Německo potřebovalo švédskou železnou rudu, kterou vozilo Norskými vodami. Norsko sympatizovalo se Spojenci, ale nebylo v stavu, aby se mohlo aktivně bránit Německu. Rozhodlo se pro neutralitu, která však byla nakonec velmi výhodná pro Německo. Británie řešila, jak přerušit dodávky rudy. Tlačili na Norsko diplomaticky, ti však všechny plány odmítali. Nakonec se v březnu 1940 rozhodli pro „invazi“ - jednostranným aktem zaminovat norské pobřežní vody a donutit tak německé lodě vyplout do mezinárodních vod. Argumentace byla dvojí – morální (německou agresi je třeba zastavit, Británie bojuje za ostatní menší národy, kteří budou příštím cílem takové agrese; zde M. Walzer uznává pohyblivou škálu, která na straně spravedlivější strany posouvá hranice) a vojenská nutnost (dodávky rudy jsou významné). Ale následný vývoj nepotvrdil strategický argument a morální postrádal časovou naléhavost: Němci v odvetě obsadili Norsko, norští vojáci neúspěšně vzdorovali a mnoho jich zahynulo, Spojenci nebyli na takovou reakci připraveni, německá letadla sehrála pro Brity překvapivě významnou roli, takže jejich námořnictvo nemělo tu sílu, jakou čekali. Ve výsledku byly německé dodávky rudy v bezpečí stejně jako předtím. Paradoxně Spojenci po válce odsouhlasili obvinění Německa z agrese vůči Norsku, aniž by sami přiznali porušení norské neutrality.

Jakmile se boje dostávají do kriticky zlé situace, je těžké (a možná i nesmyslné) bojovat podle pravidel. Dávejme si však pozor na pokrytectví, které takové jednání provází – když už někdo udělal rozhodnutí, dělá je s plným vědomím následků.

M. Walzer, kapitola 14: Dobře zvítězit a bojovat

Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Když se stát brání agresi jiného státu, je v pořádku, když prohraje kvůli tomu, že se bránil podle pravidel? Vždyť nepřítel již samotnou agresí všechna rozumná pravidla pokojného soužití porušil!! Ano, M. Walzer uznává, že tváří v tvář blížící se katastrofě začíná bránící se armáda zpochybňovat závaznost válečné konvence, vzniká jakási „pohyblivá škála spravedlnosti“.

Jaké morální možnosti máme v této nesnadné situaci před sebou? Co tedy platí? A kdy ještě? M. Walzer nabízí své řešení a argumenty: Konvence platí vždy, ale v mezní situaci se rozhodneme ji brutálně porušit v plném vědomí, že neseme vinu za následky.

„Stupidní etika“: Celá kniha je postavena na rozlišování mezi ius ad bellum, oprávněným vyhlášením války, a ius in bello, férovým způsobem vedení boje. V praxi toto rozlišení však není tak jednoduché. M. Walzer ho vysvětluje na příběhu starověké čínské bitvy:

Bitva u řeky Hung v centrální Číně, 638 př. n. l.: Armáda státu Sung vedená vévodou Hsiangem zaujala pozici na severním břehu řeky. Armáda Ch‘u musela nejprve přebrodit řeku. Když byla vojáci Ch‘u uprostřed proudu, jeden z Hsiangových ministrů navrhl zahájit útok. Hsiang odpověděl: „Vynikající muž nezraňuje podruhé a nebere si jako zajatce nikoho s šedivými vlasy.“ (369) A dal povel k útoku až ve chvíli, kdy byli vojáci Ch‘u řádně seskupeni k bitvě.

Mao, 1938 a jeho přednáška O pokračující válce: Nazval postup Hsianga „stupidní etikou vévody ze Sungu“. Mao zastával doktrínu spravedlivé války – a takovou válku je třeba vyhrát – a rozřešil napětí mezi vítězstvím a dobrým bojem po svém: „feudální pravidla dobrého boje jsou prostě dána stranou. … Buď bojovat všemi prostředky, nebo vůbec.“ (371-372)

Pokusím se o interpretaci vstřícnou k ruské armádě: Její pomalý postup by mohl být z morálního hlediska vysvětlitelný jako zdráhavost válčit brutálně – zkusili to nejprve „po dobrém“, chtěli jen vstoupit a obsadit. Na obránce však nyní musí reagovat vojensky, a protože se to moc nedaří, musí volit drsnější a brutálnější řešení. Bylo by však naivní připisovat prvotní zdráhavost morálce, šlo spíše o nejlacinější strategii (tím se potvrzuje, jak blízko má k sobě morálka a strategie, viz kapitola 1).

Pohyblivá škála a argument z krajnosti: M. Walzer princip škály vysvětluje na pozadí knihy Johna Rawlse, Theory of Justice (1971): „Čím větší je spravedlnost mého případu, tím více pravidel mohu porušit ve prospěch tohoto případu – i když některá pravidla jsou vždycky neporušitelná. Tentýž argument lze předložit i pokud jde o výsledky: čím větší nespravedlnost pravděpodobně vyplyne z mé porážky, tím více pravidel mohu porušit, abych porážce zabránil – i když některá pravidla… atd.“ (375)

• Vzniká tak pohyblivá škála více či méně přípustného jednání, v které spravedlnost a závažnost věci může vést k ospravedlňování některých válečných zločinů. Ač se válečné konvence tváří, že jde jen o jednu čáru oddělující přípustné a nepřípustné formy boje, pokud se oprávněná strana dostane do tísně, může své porušení konvencí svést na tu stranu, která je vinna agresí. Na škále tím vzniká prostor pro utilitární a proporcionální kalkulace. Extrémní poloha škály znamená, že spravedlivě válčící strana může postupovat jakkoliv – záleží tedy pouze na ius ad bellum.

M. Walzer jmenuje čtyři možné způsoby, jak řešit napětí mezi ius ad bellum (teorie agrese) a ius in bello (pravidla války, 379):

1. „válečná konvence je prostě ponechána stranou (vysmívaná jako ‚stupidní etika‘);
2. konvence se pomalu podvolí morální naléhavosti dané věci – práva spravedlivých jsou posílena, práva jejich nepřátel znehodnocena;
3. konvence platí a práva jsou striktně respektována, ať jsou důsledky jakékoli;
4. konvence je zrušena, ale jen tváří v tvář hrozící katastrofě.“

„Čtvrtý způsob mi připadá jako správný.“ (379) Krajní utilitarismus nyní připouští nikoli při tvorbě norem, ale při jejich porušování. Omezující práva totiž platí vždy, a právě proto je v krajních případech porušíme – za následky však neseme vinu.
Za nepřekročitelná omezení válčení považuje umožnit civilistům v obléhaném městě možnost odejít (viz kapitola 10) a také to, aby se civilisté a chráněné osoby nemohli stát cílem odvety (viz kapitola 13). Následující kapitoly upřesňují Walzerův postoj k pohyblivé škále.

Silným omezením pro ukrajinskou armády je z hlediska použití zbraní ten fakt, že bojují na svém území. I v případě ofenzívy proti ruské armádě se budou snažit válčit tak, aby dobyté území bylo možné co nejrychleji obnovit.

Svůj hněv na okupanty by si však mohli vybíjet na zajatcích a na padlých ruských vojácích. Bylo by to sice psychologicky pochopitelné, ale pro spravedlnost jejich boje by to bylo velmi nešťastné. Kéž se jejich svoboda projeví tím, že budou mít sílu odolat svému hněvu.

M. Walzer, kapitola 13: Odvety

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Co to je odveta? Tak jako celá válka je reakcí na agresi, tak i některé jednotlivé vojenské akce jsou reakcí na výrazné porušení válečných konvencí. Tak jako obranná válka má za cíl zastavit agresora a vrátit ho do zákonných mezí, podobně odveta má za cíl vrátit válku do mezí válečných konvencí.

Podle čeho se pozná, že nějaká akce je odvetou? Předně musí být takto ohlášena: Tam a tam jste bojovali nečestně tak a tak, proto provedeme toto odvetné opatření! Odveta také musí být proporcionální k válečnému zločinu, který trestá, prakticky nesmí počet lidských obětí odvety překročit počet obětí válečného zločinu.

Může se odveta uskutečnit také mimo probíhající válku? Takových příkladů je mnoho a M. Walzer je považuje vlastně za dobrý způsob, jak omezovat válečné utrpení.

Odstrašování bez odplaty: „Žádná část válečné konvence není tak otevřená zneužití, nebo není tak otevřeně zneužívána jako doktrína o odvetách.“ (342)

Příklad odvety, která zastavila řetězec násilí - Vězni FFI v Annecy: Jde o francouzské partyzánské skupiny v týlu Němců (nosili uniformu i zbraně otevřeně), neoficiální vláda byla v Alžírsku. Němci je popravovali jako „válečné zrádce (povstalce)“, třebaže v létě 1944 už bylo jasné, že kapitulace Francie přešla do nových bojů. Alžírská vláda protestovala neúspěšně. Pak v srpnu padl do zajetí FFI větší počet německých vojáků. FFI rozhodlo o popravě 80 Němců odplatou za 80 FFI partyzánů. Červený kříž jednal, popravy o týden odložili, čekali na reakci Němců. Když žádná nepřišla, popravili je. Od té chvíle již Němci žádného FFI nepopravili.

• Podle právnického paradigmatu se při vynucování práva dělá dvojí – potrestání viníků a odstrašení. Ve válce je většinou potrestání viníků nedostupné, zůstává tedy pouze odstrašení. Ne příliš přesvědčivé pravidlo zní: „Za každý prohřešek někoho potrestejte – pokud možno provinivšího se, ale někoho.“ (346)
• Principem odvety je zpětný pohled, „hledíme zpátky a jednáme až pak, což implikuje ochotu nejednat vůbec, dodržovat určitý soubor omezení“. (347) Není to tedy odplata. Zpětný pohled potvrzuje pravidlo proporcionality a u odvet je mnohem přesnější než u válečných akcí. V Annecy mohli popravit 40 nebo 20 vojáků (i to by možná stačilo), ale rozhodně ne více než 80. (Němci na ovládaných územích uplatňovali proporci 10 neárijských životů za jeden německý!)
• „Odvety mohou obsahovat zastrašování bez odplaty, musí to však být reaktivní zastrašování, a to, na co reagují, musí být porušením válečné konvence.“ (349) Aby odveta byla odvetou, musí jí předcházet formální protest proti porušení konvence spolu s hrozbou odvety.

M. Walzer hájí morální váhu konvence, takže za účelem odvety není možné porušit základní omezení – rozlišování mezi bojujícími a civilisty; zranění, odzbrojení a ztroskotaní nemohou být cílem odvety.

Ruská armáda během dvou týdnů válčení překročila hned několik závažných mezí: Napadení sousedního státu. Útočení na jiné než vojenské cíle. Ostřelování jaderné elektrárny. Bránění civilistům v odchodu ze zóny bojů.

Jak na tyto zločiny reagovat? Na invazi reagovala Ukrajina obrannou válkou, téměř celý svět je v tom podporuje a mnozí přijali ekonomická, diplomatická i vojenská opatření. Útočení na civilní cíle si žádnou čitelnou odvetu nevysloužilo, to jsme jako západ přešli mlčením. Ostřelování jaderné elektrárny si vysloužilo slovní kritiku, ale naštěstí to dobře dopadlo. Bránění civilistům by si už opravdu nějakou čitelnou odvetu zasloužilo!!!

Problém odvetných opatření v době míru: I kdyby bylo odvetné opatření vedeno v souladu ius in bello, tedy férovým způsobem válčení, v době míru bude vždy protiprávní a násilné. Izrael za uplynulá desetiletí vyzkoušel snad všechny možnosti odvety od těch zcela špatných až po velmi dobře provedené.

• Lod – Khybie, 1953: Palestinští teroristé napadli Izraelskou vesnici Lod a zůstaly 3 oběti. Izraelští vojáci následně v noci napadli vesnici Khybie, obyvatele vyhnali z domů a vyhodili do vzduchu 45 domů. Jenže v sutinách zůstalo více než 40 vesničanů. Zásadním problémem je nepřiměřený počet mrtvých, to si právem zasloužilo velké odsouzení. Standardní otázkou je, že došlo k narušení suverenity, když nejprve museli vstoupit na území cizího státu.
• Bejrút, 1968: Palestinští teroristé napadli izraelské letadlo na letišti v Athénách, zabit byl jeden člověk, byť cílem teroristů bylo zjevně zabít co nejvíce z 50 cestujících. Přitom základnou teroristů byla Sýrie. Izraelci reagovali tím, že dva dny na to na syrském letišti v Bejrútu během výsadku komand zničili 13 letadel civilních aerolinií. Všechny civilní osoby se podařilo z letadel vyvést do bezpečí, takže nikdo nepřišel o život.
• Ničení majetku (veřejného či soukromého) je vhodnou formou odvety. I tak to ostatní v OSN odsoudili, zejména kvůli narušení suverenity Sýrie. Vyvstala otázka, zda opravdu syrská vláda nese spoluzodpovědnost, když přitom nemá reálnou kontrolu nad děním na svém území. A je možné donutit cizí zem, aby si plnila své povinnosti?

Dobrým příkladem z nedávné doby je raketový útok USA na syrskou leteckou základnu kvůli použití chemických zbraní. Na město Khan Shaykhun dopadly 4. dubna 2017 rakety, které zabily desítky lidí, ukázalo se, že šlo o chemické zbraně. O tři dny později v ranních hodinách 7. dubna vystřelily USA 59 raket Tomahawk na leteckou základnu Shayrat. Putinovi to bylo jako odvetné opatření oznámeno předem. Útok zabil mezi sedmi a devíti syrskými vojáky, podle některých zdrojů také několik civilistů z přilehlé obce.

„Odvetná opatření jsou v praxi národů jasně schvalována a (morální) důvod stojící za touto praxí se zdá být silný. Nic, co OSN skutečně udělá, žádné výsledky, které může v současnosti mít, nepředstavují centralizaci právní nebo morální autority v mezinárodním životě.“ (363) Sama neschopnost OSN je důkazem, že odvetná opatření mají své místo.

Odveta je válečná akce přenesená do doby míru a poskytuje vhodný způsob omezení vojenské akce. „Domnívám se, že je lepší bránit tyto limity než se snažit zrušit tuto praxi.“ (364) „Žádný z případů odvety, s nimiž jsem se setkal v právnických knihách a vojenských dějinách, není extrémním případem v jakémkoli smysluplném významu tohoto termínu.“ (364)

M. Walzer, kapitola 12: Terorismus

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit. 

Je znát, že tato kapitola o terorismu je psána ve světě před rokem 2001. Od té doby se praxe teroristů i její filozofická a morální reflexe vyvinula. Odkázat lze na Walzerovu přednášku o terorismu 4. května 2007 na Institute for Advanced Study v Princetonu, USA, dostupná on-line na youtube.com.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Jaký rozdíl je mezi terorismem a násilím, které je pácháno ve jménu politického kodexu? Terorismus zabíjí náhodné lidi. Násilí podle politického kodexu míří na vybrané osoby kvůli tomu, co oni osobně dělají.

Podle jakých zásad bojuje ten, kdo prosazuje své politické cíle násilím? Nakonec jsou to sebeúcta a vlastní identita bojujících – kým chtějí být, jaké hodnoty budují. Svobodu a svéprávnost lidé dokazují tím, že se rozhodnou určité násilí nepáchat.

Metodou terorismu „je nahodilá vražda nevinných lidí. Nahodilost je hlavním rysem teroristických aktivit.“ (328) Terorismus je metodou konvenčních armád i revolučních skupin. Podstatou je necílený útok na civilní cíle. Stručné dějiny terorismu: starověcí tyrani tuto metodu naučili vojáky, vojáci ji naučili moderní revolucionáře.

Vedle vojenského kodexu existuje také politický kodex: Je třeba rozlišovat mezi terorismem a bojem podle politického kodexu:

VOJENSKÝ KODEX : POLITICKÝ KODEX

vojáci jako legitimní cíl útoku : političtí vůdci jako legitimní cíl útoku

jde o skupinu definovanou tím, co dělají : jde o skupinu definovanou tím, co dělají

civilisté – nemohou být cílem : ostatní civilisté – nemohou být cílem

Tyto úvahy se na válku Ruska proti Ukrajině těžko vztahují, protože evidentně ruská armáda neválčí podle válečného práva. Raketové a dělostřelecké útoky na civilní cíle (nemocnice, porodnice, školy) jsou teroristickým činem v tom smyslu, že jejich cílem je šířit strach mezi obyvateli.

Odlišná interpretace: Útoky jsou přesně zacíleny na obyvatele vybraných měst (nejde o teroristický čin, ale válečný útok). Tyto obyvatele považuje ruská strana za součást „bojujících“. Ruská armáda tak bojuje proti všem obyvatelům obležených měst, chce všechny obyvatele zabít nebo přemoci.

Podle politického kodexu bojovali např.:

• Ruští populisté, kteří chtěli zabít vévodu Sergeje: V okamžik atentátu mu však v kočáru seděly na klíně dvě děti, atentátník od útoku upustil a odešel.
• IRA 1938-39: Revolucionář vezl na kole načasovanou bombu do elektrárny v Coventry. Cestou se ztratil v bludišti ulic a pak v panice zahodil kolo a utekl. Bomba explodovala a zabila 5 kolemjdoucích. Všichni aktivisté byli zděšeni, takhle to dopadnou nemělo!
• Sternův gang, listopad 1944: Lord Moyne byl zabit v Káhiře. Dva atentátníci utíkali. Pronásledoval je egyptský policista. Nezaútočili na něho, nechali se zatknout, protože egyptská policie nebyla nijak cílem jejich útoku.

Mezním příkladem jsou vietkongské atentáty v letech 1960-65: Přestože atentáty na představitele místních úřadů byly pečlivě plánovány, aby nedošlo omylem k zabití jiné osoby, přesto je znepokojivé, kolik lidí do nich bylo zahrnuto (7,5 tisíce atentátů).

Násilí a osvobození, příklad Jean-Paul Sartre a bitva o Alžír: Je třeba také reagovat na známý argument Sartra: „Zastřelit Evropana znamená zabít dvě mouchy jednou ranou: zničit utlačovatele a muže, kterého utlačuje, současně – zůstane tu mrtvý muž a svobodný člověk.“ (339)

Ale: „Jestliže ovšem důstojnost a sebeúcta mají být výsledkem takového boje, nemůže obsahovat teroristické útoky na děti. … Jakákoli je jeho strategická hodnota, politický kodex je vnitřně spojený s psychologickým osvobozením. Mezi muži a ženami uvízlými v pasti krvavého boje je to klíč k sebeúctě. Totéž lze říci o válečné konvenci: v kontextu hrůzného nátlaku vojáci potvrzují svou svobodu nejzřetelněji, když dodržují morální zákon.“ (341)

M. Walzer, kapitola 11: Partyzánská válka

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Kdo jsou partyzáni – civilisté nebo vojáci? V tom je právě ten problém. Partyzáni se cítí být civilisty, bojují ale způsobem, který se podobá vojenskému. Civilisté mají svá práva. Také bojující mají svá práva. A nikdo nemůže užívat práv obou skupin, aniž by přijal také povinnosti obou skupin.

Jaká práva mohou partyzáni mít? Záleží na míře podpory od obyvatelstva. Pokud je podpora veliká, stávají se z nich vojáci (vč. svých práv). Na druhou stranu se jejich některé akce podobají spíše atentátu, za který mohou být souzeni i řádní vojáci.

Jaká je situace těch, kdo partyzány podporují? Opět záleží na míře podpory partyzánů. Základem boje proti partyzánům je oddělit je od jejich podporovatelů. Pokud je však podpora obyvatel široká, je to zřetelně případ, kdy boj s partyzány nejde vést, protože ho nejde vyhrát, byla by to válka proti všem členům dané společnosti.

Odpor vůči vojenské okupaci: Je standardní, když partyzáni bojují ze zálohy, maskovaní, s momentem překvapení. Je však sporné, když jejich kamufláž je spíše politická nebo morální.

Partyzánský útok: Ve filmu The Sorrow and the Pity vypráví kapitán Tausend, jak četa německých vojáků pochodovala okupovanou Francií a minula skupinu francouzských rolníků, kteří kopali brambory. V tu chvíli rolníci vytáhli v poli ukryté zbraně a spustili na ně palbu. Partyzáni na sebe totiž vzali hned dvojí přestrojení – rolníků a dále občanů státu, který se vzdal. Pokud se vojáci nemohou cítit bezpeční před civilním obyvatelstvem, nemůže se pak zákonitě ani civilní obyvatelstvo cítit bezpečně před okupačními vojáky.

Kapitulace je explicitní dohoda o míře omezení svobod obyvatelstva výměnou za „benevolentní karanténu“ a obnovení „normálního veřejného života“ (298). Útěkem z okupovaného území získává občan opět právo bojovat proti okupantům.

Odpor kohokoliv je legitimní stejně jako (případný) trest za tento odpor (poprava zajatých partyzánů není válečný zločin). Pokud však odpor získal podobu legitimního boje, zajatí partyzáni jsou váleční zajatci, nikoli zločinci. Podvratnost partyzánů tedy spočívá v nerozlišení civilisty od bojujícího – každá z těchto skupin má svá omezená práva a povinnosti, partyzán se snaží mít benefity obou bez příslušných povinností.

Téma této kapitoly by přišlo na pořad dne ve chvíli, kdy by ruská armáda skutečně Ukrajinu porazila a došlo by na násilnou okupaci. Rozhodující by byly podmínky kapitulace, zvláště závazky Ruska vůči Ukrajincům a jejich následné dodržování.

Dá se předpokládat, že by se rozhořela partyzánská (guerillová) válka. A to je přesně ta situace, které se M. Walzer věnuje v této kapitole.

Práva partyzánských bojovníků: Partyzáni hájí oprávněnost své snahy znemožnit oficiální armádě rozlišovat civilisty a bojovníky a rozdělovat příslušná oprávnění. M. Walzer přijímá pro účely diskuze obraz vytvořený partyzánskými novináři a jejich nepřáteli – jako ryba ve vodě mezi ostatními rybami, jde o boj celého lidu.

• Právníci mají jasno: válečná práva má ten, kdo nosí na dálku viditelnou identifikaci a nosí své zbraně viditelně. Viditelné nošení zbraně nedává u partyzánů žádný smysl. Jde tedy o jejich viditelnou identifikaci.
• Mnohé partyzánské akce svým charakterem odpovídají činnosti agentů konvenční armády v týlu nepřítele (špionáž, sabotáž). Takoví agenti nemají žádná zvláštní práva.
• Dále, činnost partyzánů je silně propojena s civilisty: Tam, kde v běžné společnosti občan vykonává běžnou pracovní činnost, v podmínkách partyzánského boje poskytuje základní potřeby partyzánům. Tam, kde v běžné společnosti občan vhodí hlasovací lístek, v podmínkách partyzánských bojů ubytuje partyzána u sebe doma. V běžné společnosti armáda chrání civilisty, zde však civilisté chrání partyzány.

M. Walzer dochází k závěru: Pokud partyzáni mají podporu lidu, jsou vlastně nepravidelnou armádou, a jsou jim tedy touto „dostatečně širokou“ podporou propůjčena práva vojáků. Podobně však jako vojáci mohou být souzeni individuálně za atentát nebo sabotáž.

Práva civilních podporovatelů: Základní pravidlo vedení boje proti partyzánům je oddělit je od jejich civilních podporovatelů a tím chránit civilisty. Pokud je podpora obyvatel široká, je to zřetelně případ, kdy boj s partyzány nejde vést, protože ho nejde vyhrát, byla by to válka proti všem členům dané společnosti.

• Příklad amerických pravidel „angažmá“ ve Vietnamu: 1. Vesnici je možné bombardovat či ostřelovat bez varování, pokud se z vesnice začala střelba. 2. Kterákoli nepřátelská vesnice mohla být bombardována a ostřelována, pokud obyvatelé byli varováni předem (letáky, megafonem z helikoptéry). 3. Po těchto opatřeních se vesnice i krajina považuje za „volnou palební zónu“.

Historickými vzory Kremlu nejsou Američané ve Vietnamu, ale spíše Stalinský Sovětský svaz, který neváhal likvidovat přímo obyvatele země. Ruská pravidla války s ukrajinskými partyzány by tedy klidně mohla spočívat v přestěhování obyvatel Ukrajiny kamsi za Ural či jinam. Starověkými mistry této politiky byli Asyřané a Babylóňané.

• Pravidla však nefungovala. Nakonec nedocházelo k odchodu partyzánů z vesnic, ale odchodu civilistů z bitevní zóny. Největší problém je, že hranice se od civilista–bojovník přesunula na ‚nepřátelský civilista‘ – ‚přátelský civilista‘.

V určitém bodě civilní podpory získají partyzáni válečná práva, v dalším určitém bodě se musí zpochybnit právo vlády pokračovat v boji. V takové válce nelze zvítězit a nemělo by se zvítězit: z hlediska ius ad bellum je to nespravedlivý boj, z hlediska ius in bello je to boj nespravedlivý proto, že by vyžadoval boj proti civilistům.

Předmluva k 5. vydání z roku 2015: V asymetrické válce „existuje jen jedna armáda, kterou zorganizoval, vyzbrojil a ukáznil moderní stát; jejími protivníky jsou povstalci, kteří jsou poněkud hůř organizovaní, hůř vyzbrojení a často jim chybí koordinovaný systém vojenské disciplíny nebo vojenské spravedlnosti.“ (14-15) „Takže stará pravidla skutečně platí, ale vzhledem k daným okolnostem ne pro obě strany stejným dílem. … Povstalci si osobují privilegium slabosti, což podle nich vyplývá z konvenčních teorií o vojenské nutnosti a poslední možnosti, jak jsou aplikovány na jejich zvláštní okolnosti.“ (15)

• Bojům má předcházet politická, nenásilná snaha o změnu. Pak zpravidla začnou povstalci, protože armáda a policie jsou součástí vládnoucího systému.

• I od povstalců bychom měli očekávat, že mohou a mají rozlišovat mezi vojáky a civilisty.

„Povstalci by měli být odsouzeni, když útočí na civilisty a když záměrně vystavují civilisty riziku; měli by být chváleni a podporováni, když se snaží v podmínkách asymetrie bojovat spravedlivě. Armáda by měla být odsouzena, když se jí nepodaří provést všechno, co je v jejích silám (v podmínkách asymetrie), aby zabránila zabíjení civilistů, a měl aby být chválena a podporována když se drží morálních pravidel operací. Silné soudy tohoto druhu podpoří dobré konce a já se domnívám, že dlouhodobě anticipace silných soudů učiní asymetrické války méně pravděpodobnými.“ (27)

M. Walzer, kapitola 10: Válka proti civilistům: obležení a blokády

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Kdo nese zodpovědnost za smrt civilistů při dobývání obležených měst? Ten, kdo vyvinul tlak na civilisty, takže jsou stále ve městě.

Mají civilisté v obleženém městě právo na to odejít? Válečnými konvencemi jim toto právo zaručeno není. A v praxi obléhatelé zpravidla chtějí ve městě držet co nejvíce lidí, aby tím zvýšili tlak na obránce. Příkladem je obléhání Leningradu.

Pokud je válka především „boj mezi bojujícími“, pak by civilistům mělo být umožněno opustit bojiště?! V tom přesně spočívá tvrzení M. Walzera, i když ve válečném právu se to tak v případě obléhaných měst většinou nevykládá.

A jak uvažovat o tom, když je podmínkám obléhání vystavena celá země? Podle M. Walzera je třeba i zde trvat na tom, že vojáci mají povinnost mířit na vojenské cíle.

Případem totální války je obléhání města, v kterém jsou vedle vojáků také civilisté. A dějiny ukazují, že tento způsob boje provází lidstvo bez ohledu na režim či civilizaci.

Kdo vyvíjí nátlak a kdo nese odpovědnost:

• Nejde o „dvojí efekt“, smrt civilistů je tentokrát přímo záměrem, který snad o to dříve přiměje posádku ke kapitulaci.
• Obležení Jeruzaléma v roce 72 n. l. vypráví Josefus Flavius výstižně. Titus podle něho truchlil nad smrtí tolika lidí a vinil z toho posádku Jeruzaléma, která odmítala kapitulovat (uprchlíky z města přikázal ukřižovat).
• Najít viníka je u obležených měst velmi složité: Obyvatelé s přítomností posádky nemuseli souhlasit. Posádka mohla obyvatele donutit přijmout posádku do města. Lidé z města neodešli, když mohli, kvůli vztahu k jejich bydlišti, příbuzným, neochotě stát se uprchlíkem, kvůli sympatiím s vojenskými záměry svého vedení nebo také sympatiím s nepřítelem (chtějí ho ve svém městě přivítat), nepřítel dal pro evakuaci nepřijatelné podmínky nebo nepřítel vůbec nedal možnost evakuace. Obránci města se hájí tím, že oni civilisty nezabíjí, to nepřítel. Obléhající armáda se hájí tím, že vyzvali ke kapitulaci, že nenese žádnou odpovědnost za to, že se dotyční civilisté nacházeli zrovna v tomto místě.

Moskva již na počátku války vyzvala obyvatele velkých ukrajinských měst, aby odešli. Z pochopitelných důvodů to Ukrajinci neudělali – především je to jejich domov, navíc nechtějí ustupovat, protože celým srdcem doufají v to, že se Rusy podaří vytlačit (odchod by mohl vyznít jako zbabělost), hlavně nemají kam jít a opustit domov v době války je nesmírně riskantní.

Z hlediska obyvatele obléhaného města nedává smysl odvolávat se na týden starou výzvu k evakuaci. Mnozí vážnost situace pochopí teprve, když nastane.

Stěžejní problém – právo odejít:

• Blokáda Leningradu 8. září 1941 až 27. ledna 1944: Na počátku bylo ve městě 3 mil. lidí, z toho 200 tis. vojáků. V Norimberku byl maršál von Leeb obviněn kvůli rozkazu z 18. 9. 1941, který nařizoval použít dělostřelectvo na velkou vzdálenost k zastrašení jakýchkoli pokusů civilistů procházet mezi německými hlídkami, „aby byla pěchota ušetřena toho střílet na civilisty“ (283). Soudci byli nuceni souhlasit s jeho obhajobou, že dělal, co je ve válce běžné.
• Nicméně existují příklady, kdy civilistům bylo umožněno z obleženého města odejít: ze Štrasburku za prusko-francouzské války, 1898 ve městě Santiago a Japonci v Port Arthuru roku 1905. V těchto případech armáda předpokládala, že vezme město útokem – toto gesto je tudíž nic nestálo. Pokud šlo o to město vyhladovět, je praxe opačná, např. ruský generál Gurko při obléhání Plevna za rusko-turecké války roku 1877 odmítl nechat staré muže a ženy opustit Plevno, protože to by oslabilo jeho snahu město vyhladovět.

Rusko se podle všeho nechystá ukrajinská města dobývat metodou vyhladovění (které odjakživa vyžaduje mnoho měsíců a let), spíše je chtějí vzít útokem. Držet obyvatele ve městě je v takovém případě nejen v rozporu s válečnou konvencí, ale i racionálně zvrácené! Velkým počtem civilních obětí chtějí varovat obyvatele dalších měst, aby nekladli takový odpor.

• M. Walzer nabízí paralelu mezi zahnáním obyvatel Leningradu zpátky do města, kde není jídlo, a (smyšleným) uvězněním uprchlíků do cely bez jídla. Rozdíl je v tom, že za uvěznění by byl v Norimberku odsouzen, zatímco za zahnání zpátky do města nikoli.

M. Walzer nesouhlasí s právním pojetím, které převládlo v Norimberku. Civilisté se stali přímými cíli útoku – je třeba se vrátit zpět k otázce nátlaku a souhlasu. Možností je celá řada (288):

• civilisté jsou donuceni obránci (ti nesou odpovědnost za jejich strádání a smrt)
• civilisté souhlasili, aby byli bráněni
• civilisté jsou útočníky vehnáni do situace (vše je zločin útočníků)
• útočí se na ně, ale nejsou donuceni (standardní situace dvojího efektu)
• dostanou možnost odchodu, zbylí jsou právem považováni za cíl

Poslední dvě možnosti jsou rozhodující. M. Walzer dochází k závěru: „Vojáci mají povinnost pomoci civilistům opustit bitevní scénu. V případě obležení je třeba říci, že jedině tehdy, když splní tuto povinnost, je bitva jako taková morálně možná.“ (288)

Historie tedy ukazuje, že právě v případě obléhání měst se dějí zvěrstva, která jsou nejvíce tolerována. Při dobývání měst se koncentruje utrpení, kterým válka je. M. Walzer silně apeluje, abychom také při dobývání měst uplatňovali běžná morální hlediska, i když se to většinou vůbec nedaří.

Tak jako mnozí na západě i kolem světa ostře reagovali na invazi samotnou, zasložila by si ostrou reakci také ruská armáda za metody, které uplatňuje u Mariupolu. Na druhou stranu chápu, že v případě Sýrie se žádné globální protesty nekonaly, přitom se ze strany Ruska jednalo o srovnatelné metody... To však nevylučuje, že v Evropě se prostě takto válčit nebude!

Míření na cíl a doktrína dvojího efektu: Co když je podmínkám obléhání vystavena celá země? Vždy bývalo běžné plenit území nepřítele, aby se armádě nedostávalo potravy. Současné zákony vyžadují, aby takové kroky byly činěny pouze přímo proti armádě, tj. na vojenské zásobování.

• Britská blokáda Německa v 1. světové válce: Britské oficiální zdroje blokádu zdůvodňovali jako „omezenou ekonomickou válku“ namířenou proti německé armádě, aby došlo k jejímu oslabení. Jenže v době války má armáda vždy přednost před civilisty. Britové se bránili tím, že německá vláda postavila civilisty před armádu v tomto britském „útoku“. Podle M. Walzera je prostě nesmysl: voják nemůže střílet na civilisty, když zjistí, že se nacházejí mezi ním a nepřítelem. Podle poválečných statistik cca 0,5 mil. německého obyvatelstva zemřelo v důsledku podvýživy na chřipku či tyfus.

Ekonomické a politické sankce proti Rusku se blíží situaci blokády celé země. Proto je důležité, že sankce nejsou namířeny na ruskou společnost obecně, ale buď na konkrétní osoby nebo státní instituce. A týkají se válečného průmyslu či výrobků tzv. dvojího užití, ne základních potravin. I tak je jisté, že mnohé důsledky dopadnou přímo na obyvatele, protože zásobování armády dostane přednost. Podle Walzera by tedy bylo potřeba na jedné straně sankcemi trestat Kreml, avšak na druhé straně dalšími opatřeními podporovat ruské obyvatelstvo, aby netrpělo hladem.

M. Walzer, kapitola 9: Imunita nebojujících a vojenská nutnost

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Mohou nastat situace, kdy voják nezastřelí nepřátelského vojáka, protože mu to v dané chvíli přijde nepatřičné? M. Walzer vypráví pět takových příběhů z dopisů a vzpomínek vojáků ve 20. století.

Co znamená vojenský princip „nutnosti“? „Ten či onen průběh akce, říká se, ‚je nutný, aby byl nepřítel donucen kapitulovat s nejmenším možným vynaložením času, životů a peněz.‘“ (250)

Co znamená vojenský princip „dvojího efektu“? Legitimní záměr akce proti vojenskému cíli (první efekt) může přinést také ztráty na životech civilního obyvatelstva (druhý efekt). Lze to aplikovat různě. Podle M. Walzera má armáda, která ví o druhém efektu své akce, povinnost připojit k vojenskému záměru také druhý záměr týkající se ochrany civilních obyvatel. A dodává příklady odstrašující i hodné následování.

M. Walzer vypráví pět skutečných příběhů, které dávají vhled do statutu jednotlivců (241-247):

1. Básník Wilfred Owen v dopise 14. 5. 1917 vypráví: Německý voják běží k jejich linii skloněný a s rukama vpředu, jakoby se chtěl zavrtat do země, vypadal směšně, nikdo nevystřelil, padl do zajetí.
2. Robert Graves píše v životopisu: Viděl koupajícího se vojáka, příčilo se mu na něho střílet, zastřelil ho jeho podřízený.
3. George Orwell během španělské války: Polonahý voják, co běží po hraně náspu a snaží se, aby mu nespadly kalhoty, „necítíte se po něm střílet“.
4. Raleigh Trevelyan v deníku z Anzia: Je krásné jarní ráno a nepřátelský voják, který chodí jako náměsíčník a těší se z příslibu tepla. Nezastřelili ho.
5. Ital Emilio Lussu: Z hlídky viděl do rakouských zákopů – vojáci tam popíjeli kávu, kouřili, „stejně jako my“. „Bojovat je jedna věc, ale zabít člověka je něco jiného.“

O všech těchto případech platí, že zastřelit „nahého“ bylo povolené, možná i z hlediska „vojenské nutnosti“ žádoucí. M. Walzer si na tom všímá rozpaků, které dotyčné vojáky vedli k nezastřelení "nahého" vojáka. Tyto rozpaky míří k jádru válečných konvencí: právu na život. Takováto omezení dávají smysl armádě, která je lépe vyzbrojena a je dosti početná; slabší strana se brání taková omezení uznat.

Povaha nutnosti (1), pokračování v kap. 15: „Ten či onen průběh akce, říká se, ‚je nutný, aby byl nepřítel donucen kapitulovat s nejmenším možným vynaložením času, životů a peněz.‘“ (250)

M. Walzer kreslí škálu čtyř různých statusů osob ve válce:

• bojující voják již byl k boji donucen, je v ohrožení, ví o tom
• nebojující voják, zraněný, vzdávající se nebo oněch pět příběhů „nahých“ vojáků
• civilista, účastník, válečný dělník, může být napaden v továrně, nikoli doma
• civilista neúčastný, stará se o „lidské“ potřeby vojáků, např. potravu

Případ Laconia: Na moři (podobně jako na poušti) bitvy probíhají bez účasti civilistů. Pokud obchodní loď neklade při setkání s válečnou lodí odpor, má být chráněna. Pak do toho vstoupily ponorky, které nemohou loď nejprve konfrontovat (při vynoření je ponorka velmi zranitelná), také nemohou vzít na palubu civilisty. Během 2. světové války přešly ponorky na pravidlo „potopit při zpozorování“, následovat by měla záchrana tonoucích. Tato strategie nebyla Norimberským soudem zpochybněna. V září 1942 se odehrál zlomový příběh lodi Laconia, která vezla 80 civilistů, 268 britských vojáků a 1800 italských válečných zajatců. Ponorka ji potopila. Když se to německý admirál Dönitz dozvěděl, dal příkaz k záchraně trosečníků přítomnými ponorkami. Ale spojenečtí letci ponorky napadli, třebaže na nich stály stovky trosečníků. Na to konto dal Dönitz sporný příkaz zv. Laconia: „Všechny pokusy zachránit posádky potopených lodí by měly zmizet, včetně vyzvedávání mužů z moře, obracení převrácených záchranných člunů a dodávání potravin a vody.“ (256)

Dvojí efekt: „Prvním principem válečné konvence je, že jakmile válka začne, vojáci jsou kdykoli vystaveni útoku (pokud nejsou zraněni nebo zajati).“ (241) „Druhý princip válečné konvence zní, že na nebojující není možné nikdy zaútočit.“ (262) Skutečnosti, že při válčení bývají zabíjeni civilisté, se věnuje teorie dvojího efektu.

Čtyři podmínky tradiční teorie dvojího efektu (264-265):

1. Skutek je sám o sobě dobrý nebo minimálně neutrální, což pro naše účely znamená, že je to legitimní akt války.
2. Přímý efekt je morálně přijatelný, např. zničení vojenských zásob nebo zabití nepřátelských vojáků.
3. Úmysl aktéra je dobrý, tj. cílí jen na přijatelný účinek; zlo není jedním z jeho cílů, stejně tak to není prostředek k dosažení cílů.
4. Dobrý účinek je dost dobrý na to, aby kompenzoval špatný účinek; na základě Sidgwickova proporcionálního pravidla musí být ospravedlnitelný.“ (264n)

M. Walzer dodává k bodu č. 3 důležité upřesnění: „Kdykoli existuje pravděpodobný druhý efekt, je morálně vyžadovaný druhý záměr.“ (270) Nestačí konstatovat, že dojde ke ztrátám na životech civilistů, je morálně nutné přijmout konkrétní opatření na jejich ochranu. A připojuje tři příklady:

• USA v Koreji nadužívalo těžké zbraně při průchodu terénem – na kulometnou střelbu reagovalo nasazením tanků a letectva.
• V Německem okupované Francie francouzští letci řešili, jak omezit civilní ztráty při bombardování vojenských továren. Rozhodli se létat velmi nízko, aby mohli lépe mířit, ale bylo to pro ně nebezpečné.
• V okupovaném Norsku byla továrna na těžkou vodu ve Vemorku v rámci německého vývoje jaderné zbraně. Bylo nasazeno norské komando bylo nasazeno britskými zvláštními operacemi. První pokus se nezdařil (43 mužů bylo zabito), druhý pokus se zdařil (0 civilistů, dokonce 0 účastníků akce). Později, když byla výroba obnovena a továrna lépe zabezpečena, USA bombardovali továrnu (zemřelo 22 norských civilistů) – tento krok je revidovaným „dvojím efektem“ ospravedlněn.

Z Ukrajiny zatím nemáme mnoho informací o konkrétních způsobech vedení boje na té či oné straně. Nejzřetelnější jsou zprávy, fotky a videa civilních objektů zasažených ruskými střelami. Byly to omyly způsobené zastaralými zbraněmi, nepřesnými informacemi o polohách cílů nebo lidskou chybou? Nechme stranou případ obležených měst (viz kapitola 10) a zaměřme se na cíle zasažené při „běžném“ postupu ruského vojska. Pokud se jedná o záměrné zabíjení civilistů, pak si to ovšem zasluhuje co nejsilnějšího odsouzení.

M. Walzer, kapitola 8: Válečné prostředky a důležitost bojovat dobře

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

V čem spočívá princip válečné užitečnosti? Především jde o to, aby armády podnikaly takové útoky a násilí, které účinně přispívá ke kýženému vítězství. A měly by se zdržet zbytečného násilí.

Existuje ještě nějaké jiné omezení pro válečné operace než je uvedený princip užitečnosti? Jsou to především základní práva obyvatel obou válčících zemí. Příkladem je znásilňování italských žen v roce 1943.

„Jak mohou vojáci bojovat spravedlivě, když odhlédneme od spravedlnosti jejich věci?“ (227) Předpokládáme přitom morální rovnost vojáků na obou stranách fronty (viz kap. 3).

Užitečnost a proporcionalita, argument Henryho Sidgwicka:

• H. Sidgwick (1838-1900) považuje za nepřípustný „jakýkoli rozbroj, který materiálně nepřispěje k cíli, ani žádný rozbroj, který poslouží cíli jen slabě v porovnání s velikostí rozbroje“. (227)
• Opravdu, pokud by vojáci podnikali jen takové akce, které přímo přispívají k vítězství, ušetřili bychom si mnohé utrpení.
• „Znepřátelené armády mají právo pokusit se zvítězit ve válce, ale nemají právo dělat cokoli, co je nebo jim připadá jako nutné k vítězství.“ (230)

Opravdu je pro vítězství Ruské armády potřeba odstavit ukrajinské elektrárny a teplárny? A už vůbec není třeba mluvit o tom, zda je třeba dobýt charkovskou nemocnici...

• Podle Walzera je však jádrem válečné konvence více než tento utilitární argument užitečnosti – konvence chrání práva všech občanů obou znepřátelených zemí. V roce 1943 dostala žoldácká marocká armáda mezi podmínkami svého nasazení oprávnění znásilňovat italské ženy a plenit nepřátelské území. Již de Vitoria (†1546) uznává utilitární argument pro takové oprávnění – „pobídka pro odvahu vojáků“. Námitka je jasná: o co je odvážnější ten voják, který znásilnil ženu?! Hlubším důvodem pro válečné konvence jsou práva osob na obou stranách, zejména obyvatelstva, v tomto případě italských žen.

„Bezprostřední problém je, že vojáci, kteří bojují, ztrácejí práva, která údajně brání. Získávají válečná práva jako bojující a potenciální zajatci, ale nyní se na ně může zaútočit a mohou být libovolně zabíjeni svými nepřáteli. Ať jsou jejich soukromé naděje a cíle jakékoli, bojem ztrácejí svůj nárok na život a svobodu, a ztrácejí je, i když nespáchali žádný zločin, na rozdíl od agresorských států.“ (238)

Pro občana svobodné země je situace vojáka ve válce dost nepředstavitelná - zbaven svých základních práv je vystaven mnoha nebezpečím, před kterými se nemůže chránit, protože jeho úkolem je především ohrožovat nepřítele...

M. Walzer, kapitola 7: Konce válek a důležitost vítězství

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
  

Shrnutí kapitoly:

Podle čeho hodnotit, zda byla válka úspěšná? M. Walzer za základní kritérium považuje to, aby vojáci neumírali zbytečně. Celá kapitola se týká jen spravedlivých válek.

Jaký cíl války si spojenci vytkli ve 2. světové válce? Bezpodmínečnou kapitulaci Německa. To je v principu sporné, protože plošné dobytí výrazně omezuje práva občanů poražené země (mnozí z nich během dobývání zemřou či utrpí další újmy) a vede k nějaké formě záboru či okupace.

Spravedlivá válka se také může stát „křižáckým“ tažením, cílem už není obrana, ale vytvoření nového politického řádu.

V čem nám nepomůže právnické paradigma (viz kap. 4)? Hned ve dvou ohledech: Předně, v případě mezinárodních vztahů není realistické si klást za cíl spravedlivé potrestání viníků. Zadruhé, ani zajetí viníka a odstrašující potrestání v mezinárodním měřítku nefunguje; naopak se nebezpečně rozšíří okruh lidí vystavených nátlaku a riziku.

Jakou častou chybu státy dělají, kromě požadavku bezpodmínečné kapitulace? Nedodržení koncové konstanty – původní realistické cíle (status quo ante bellum) jsou v průběhu úspěšných bojů nahrazeny vyššími cíli, které ve výsledku nevedou ke spravedlnosti. A Walzer uvádí příklad zapojení USA v korejské válce.

Co to znamená nezemřít zbytečně? Odpověď předpokládá cíle, které nejsou nesmyslně vysoké a je oprávněné je cenit víc než životy vojáků. „Spravedlivá válka je ta, v níž je morálně naléhavé vyhrát… V sázce jsou kritické hodnoty: politická nezávislost, společenská svoboda, lidský život.“ (200)

Celá kapitola je opravdu psána z hlediska války, která se snaží být spravedlivá. Pohled dnešních ruských vojáků je velmi odlišný – co pro ně znamená „nezemřít zbytečně“? Slouží dobyvačným záměrům Kremlu, takže zbytečně by umírali, pokud by ve výsledku Rusko nic nezískalo…

Co však znamená vyhrát spravedlivou válku? B. H. Liddell Hart: Zničit hlavní síly nepřítele na bitevním poli. Clausewitz: Přemožení nepřítele. Musíme hledat legitimní konce válek (cíle, které si lze právem vytyčit) a „jakmile je jich dosaženo nebo jakmile jsou v politickém dosahu, boje by se měly zastavit. Vojáci zabití za tímto bodem umírají zbytečně...“ (201).

Co může být legitimním cílem ukrajinské armády? Především vytlačit cizí vojska ze země, obnovit stav hranic a nezávislosti před válkou (statu quo ante bellum).

Po 2. světové válce vznikla skupina myslitelů inspirovaných Reinholdem Niebuhrem, říkali si realisté (v jiném smyslu než v kapitole 1, např. Hans Morganthau, George Kennan, John W. Spanier, Paul Kecskemeti (jejich kritika: Charles Frankel). „Tvrdili, že spravedlivé války se mění v křižácké výpravy a státníci a vojáci, kteří v nich bojují, jdou jen po vítězství, které odpovídá jejich cílům: po totálním vítězství, bezpodmínečné kapitulaci. Bojují příliš brutálně a příliš dlouho. Rozsévají spravedlnost a sklízejí smrt.“ (201) „Lék, který realisté navrhli, bylo vzdát se spravedlnosti a cílit na skromnější výsledky. Lék, který místo toho chci navrhnout já, je lépe pochopit spravedlnost, protože nemůžeme jinak a cílíme na ni.“ (201-202)

Totéž hrozí dneska nám: Vytrestat Rusa, aby si už nikdy nedovolil být rozpínavý! To je cíl podobný tomu „vymýtit ze světa všechno zlo“, což je pochopitelně nerealistický cíl.

Příklad politiky spojenců ve druhé světové válce – bezpodmínečná kapitulace:

• Spojenci trvali na bezpodmínečné kapitulaci Německa, ta měla dvě podmínky: 1. nebudou vést žádná jiná jednání s nacisty než ta ohledně provedení kapitulace, 2. neuznají žádnou německou vládu, dokud spojenci nevyhrají válku. (205) G. Kennan odmítá o „bezpodmínečné kapitulaci“ vůbec mluvit (občany jiného státu nelze zbavit jejich práv), přesto uznává, že s Hitlerem nebylo možné ani myslitelné kompromisní mír uzavřít. (205-206)
• Odmítnutí jakýchkoli jednání s nacismem bylo podle Kecskemetiho také poučením z „wilsonovského“ přístupu vyjádřeného 14 body prezidenta USA W. Wilsona v lednu 1918. (203)
• Jak pověděl Churchill, spojenci nebyli vůči Němcům vázáni žádnou dohodou s nimi, ale byli zavázáni své civilizaci.
• Odmítli by tedy spojenci i jednání s německou vládou vzešlou z puče Hitlerových generálů v červenci 1944? Kdyby Němci sami Hitlera svrhli, stačilo by jim jen pomoci... To se však trestuhodně nestalo.
• „Bezpodmínečná kapitulace se právem považuje za trestnou strategii.“ (208) Trestá totiž občany Německa omezením jejich práv dočasným politickým opatrovnictvím.
• Jaký smysl měl norimberský proces s nacistickými zločinci? Kecskemeti dochází k závěru, že spojenci podlehli „pedagogickému bludu“ – snažili se o odstrašující (příkladné) potrestání viníků tak, aby se budoucí generace takového zločinu vyvarovali. M. Walzer se přidává v tom, že právnické paradigma je zavádějící, odstrašující tresty nejsou dobré: v mezinárodním kontextu je totiž malý počet aktérů, jejich počínání se neopakuje, mají kolektivní charakter, není možné beze všeho omezovat práva jednotlivců ve státu, který je takto „trestán“. (209)
• Je na místě další revize právnického paradigmatu, „zvláštní charakter mezinárodního společenství učinil plné prosazování domácího práva morálně neproveditelným“. (209)

M. Walzer důrazně varuje před tím, aby se válka se spravedlivým motivem nestala tažením. „Tažení je válka vedená kvůli náboženským nebo ideologickým cílům. Jejím cílem není obrana nebo prosazování práva, ale vytvoření nových politických řádů a masové konverze.“ (206) Právo na dobytí a politickou rekonstrukci druhého státu vzniká ve chvíli, kdy konkrétní akty nepřátelství nejsou mířeny na vlády okolních států, ale přímo na obyvatele (nestačí nepřátelská slova, musí jít o činy; nestačí nepřátelství vůči vládám, musí jít o nepřátelství vůči samotným obyvatelům, 207).

Podmínka zmíněná v závorce souvisí s deklarovaným cílem Putinovy války: „demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“. Slovo „nacistický“ má v ruské kultuře význam „protirežimní, vlastenecký pro jiný národ než Ruský“. Pokud to Putin myslí vážně, může mít na mysli převýchovu, deportaci či popravu všech Ukrajinců, kteří nesouhlasí s jeho režimem! Jeho vzorem je Stalin, jeho partnerem Čína!!!

Spravedlnost při vypořádání: Příkladem omezených cílů na základě argumentu spravedlnosti je korejská válka. Počátečním cílem prezidenta Trumana bylo obnovení stavu před válkou, statu quo ante bellum, tj. 38. rovnoběžka. Po dosažení tohoto cíle však byl přijat cíl mnohem radikálnější – pochytat severní zločince, tím vytvořit vakuum a pomocí demokratických nástrojů sjednotit zemi.

Podle M. Walzera bylo chybou nedodržet „koncovou konstantu“, původní stanovený cíl. (216) Na začátku byl zjevný ten „minimální obsah spravedlnosti v konečném vypořádání“. Jeho rozšiřování je limitováno právy obyvatel dobývané země. Na místě je další revize právnického paradigmatu: „Vzhledem ke kolektivnímu charakteru státu domácí konvence zajetí a trestu neodpovídají požadavkům mezinárodního společenství. Zřejmě mají výrazné zastrašující účinky; je velice pravděpodobné, že se kvůli nim spíše rozšíří, než omezí počet lidí vystavených nátlaku a riziku; a vyžadují dobývání, které je možné cílit jen na celá politická společenství.“ (217)

Proto je důležité rozlišovat mezi Kremlem a obyvateli Ruska, abychom pedagogickému bludu nepodlehli my dnes. Byť jen o trochu demokratičtější podmínky v Rusku totiž nenastolí válka, nýbrž práce mnoha zapálených učitelů, politiků, občanů Ruska i dalších spolupracujících zemí.

Navržený postup spočívá v odporu proti agresorovi (nikoli zajetí či potrestání agresora), obnovení sousedského soužití a vztahů, prevenci další agrese.

Někteří agresoři se však svých dobyvačných cílů nevzdají na poprvé. Pak nezbývá než je zastavit opakovaně.

„Ve spravedlivé válce jsou její cíle příhodně omezeny, skutečně neexistuje nic jako vítězství.“ (219) „Teorie konců válek je utvářena stejnými právy, která v první řadě ospravedlňují boje. Nejdůležitější je právo národů – dokonce i nepřátelských národů – na pokračování v národní existenci a s výjimkou extrémních okolností právo na politická privilegia národnosti.“ (220)

M. Walzer, kapitola 6: Intervence

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
  

Shrnutí kapitoly: 

Kdo může zemi vybojovat politickou svobodu a sebeurčení? Jedině obyvatelé dotyčné země, nikdo jiný. M. Walzer v této věci staví na J. S. Millovi.

Pokud se v nějakém státě rozšíří občanská válka, co mají dělat okolní státy? Podle M. Walzera by měli především zaujmout neutrální postoj (nevměšování). Dalšími možnostmi jsou kontraintervence nebo humanitární intervence.

Kdy přichází do úvahy kontraintervence? Pokud je situace v dané zemi významně ovlivněna ve  prospěch jedné strany nevhodnou intervencí třetí strany, pak je na místě zvážit kontraintervenci, jejímž cílem bude obnovit rovnováhu sil před vstupem interventa.

Co si představit pod humanitární intervencí? Pokud hnutí odporu čelí masakru a hrozí, že určitá část obyvatel jiné země bude zcela vyhlazena, pak je na místě rychlým a jednoznačným vstupem cizích vojsk masakr zastavit a nastolit podmínky pro mírové řešení. Humanitární intervence musí trvat co nejkratší dobu. Zkušenost však ukazuje, že mezinárodní společenství není humanitární intervence schopné.

Právnické paradigma intervenci nezná. Jak je třeba právnické paradigma upravit, aby odpovídalo mezinárodní situaci?

Je třeba začít od práv států – sebeurčení a politická svoboda. M. Walzer vychází z článku Johna Stuarta Milla, který vyšel roku 1859: O svobodě.

• Politická svoboda je něco jako ctnost obyvatelstva dané země žít tak, že si udržují občanskou svobodu ve společných věcech (tuto ctnost si nemůže nikdo osvojit za ně).
• Sebeurčení je právo národa stát se svobodným vlastním přičiněním.

Tuto část zápasu nikdo za Ukrajince vybojovat nemůže – je to jejich politická svoboda, kterou si oni do této chvíli osvojili a také právě v těchto pohnutých časech osvojují. Majdan 2013-14 byl takovým nácvikem…

V pojetí J. S. Milla nemůže vojenská intervence způsobit ani politickou svobodu, ani sebeurčení.

Tři situace, které kvalifikují intervenci (170-171):

Secese (odtržení) a občanská válka, když se uvnitř existujících hranic již objevuje hranice nová, protože se značná část ve vnitřním konfliktu osamostatňuje a usiluje o nezávislost. Když po pádu Metternicha usilovala maďarská revoluce 1849 o větší samostatnost Uher, Vídeň vyzvala Rusko k intervenci (1849 a 1856), které tímto narušilo rodící se hranici mezi Rakouskem a Uhry. (Mill zvažoval důvody pro kontraintervenci Anglie, viz další bod.) Řešením by mohla být důsledná neutralita všech okolních zemí.

V uplynulých letech jsme viděli příklad tzv. separatistických regionů na východě Ukrajiny, kde byla určitá odstředivá síla. Rusko svou podporou separatistů (diplomatickou, vojenskou i ekonomickou) intervenovalo a snažilo se zvrátit místní poměry (taková intervence neodpovídá pojetí M. Walzera, protože omezuje politickou svobodu a sebeurčení). Další státy zase podpořily Ukrajinu (diplomaticky, ekonomicky, vojensky), čímž došlo k vyrovnání sil.

Kontraintervence v občanské válce, když hranice už překročila armáda jiné země. Jejím cílem je obnovit původní rovnováhu sil. Právníci běžně používají „svépomocný test“: podporovat lze jen tu vládu (v boji proti opozici), která by situaci ustála i bez této pomoci, protože má podporu obyvatelstva. Argument Montague Bernarda (1860): „Vměšování buď zvrátí poměr sil, nebo ne; v prvním případě byla intervence neúčinná, v druhém případě etabluje vládu, kterou by si národ nezvolil, kdyby bylo na něm.“ (180n) Příkladem je kontraintervence USA ve Vietnamu, která byla podle M. Walzera zcela nelegitimní, protože i přes masivní zahraniční podporu si jižní vláda nebyla schopna udržet či získat podporu vlastního obyvatelstva.

Učebnicová vojenská kontraintervence by mohla bývala nastat, pokud by Putinova „mírová vojska“ v separatistických republikách spustila na hranicích těchto území otevřený boj. Pak by se vidělo, kdo se přidá k ukrajinské armádě formou kontraintervence. Tato situace však nenastala, protože Rusko se rozhodlo rozpoutat válku ve velkém.

Humanitární intervence, když porušování lidských práv uvnitř hranic je tak hrozné, že řeč o sebeurčení působí cynicky a irelevantně (probíhá zotročování a masakr). Ne úplně šťastným příkladem je Kuba 1898, kdy USA po třech letech opatření španělské vlády proti obyvatelstvu přistoupilo k intervenci. Dobrým příkladem je indická intervence v Bangladéži 1971.

V současné době se situaci humanitární intervence nejvíce blíží KLDR, protože výzvy místním obyvatelům, aby se svých tyranů zbavili, začínají působit cynicky a nepatřičně.

Mill uvedené první dvě situace (třetí vůbec nezmiňuje) považuje za negativní potvrzení zásad neintervence: „Vždycky jednej tak, aby se dala uznat a udržet autonomie společenství.“ (171)

Intervence od počátku ignoruje právnické paradigma, které v této věci neodpovídá mezinárodní situaci. Je tedy na místě právnické paradigma revidovat (podruhé): „Stát lze obsadit a válku spravedlivě začít na podporu secesionistických hnutí k vyrovnání předchozích intervencí jiných mocností a na záchranu národů ohrožených masakrem.“ (198)

M. Walzer, kapitola 5: Anticipace

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

To musíme čekat, až agresor udeří? Nemůžeme se bránit dříve? Určitě je možné se bránit dříve, ale ne s předstihem měsíců a let… Zkušenosti nás učí, že je třeba být nejvýše opatrní s těmi předpověďmi budoucích útoků, kterým je třeba se bránit.

Co tedy M. Walzer říká o principu rovnováhy sil, který v Evropě již po generace používáme? Podle M. Walzera je třeba počítat s běžnými výkyvy ekonomického a politického vlivu. Dokud nás druhý stát přímo neohrožuje a nezpůsobuje nám konkrétní újmu (viz jeho 3 podmínky), měli bychom se válečných tažení vyvarovat. 

Ve vztazích mezi státy neexistuje policie, kterou by šlo zavolat. Proto je třeba upravit právnické paradigma. Jak ho M. Walzer upravuje?

M. Walzer jmenuje tři stupně anticipace:

1. Websterův reflex
2. Preemtivní útok
3. Preventivní válka

Websterův reflex: Ministr zahraničí USA Daniel Webster v případu Caroline z roku 1842 popsal ospravedlnění útoku takto: „nutnost sebeobrany okamžité, naprosté, kde není místa na volbu prostředků a není prostor pro uvažování“. (148) Ve většině případů však prostor pro úvahu a volbu prostředků je.

Preventivní válka a rovnováha sil: Utilitární zdůvodnění: „(1) rovnováha sil skutečně uchovává svobody v Evropě (možná také štěstí Evropanů), a tudíž stojí za to ji za nějakou cenu bránit, a (2) bojovat brzy, ještě dřív, než se nějakým rozhodujícím způsobem rovnováha vychýlí, hodně snižuje cenu takové obrany, zatímco čekání neznamená vyhnutí se válce, ale jen boj ve větším měřítku a s horšími pravděpodobnostmi.“ (151)

Na to je však možné stejně utilitárně odpovědět: „přijetí tvrzení (1) a (2) je nebezpečné (není užitečné) a určitě vede k ‚početným a neplodným válkám‘, kdykoli dojde k posunu silových vztahů; přírůstek a úbytek moci jsou však stálými rysy mezinárodní politiky a dokonalá rovnováha – jako dokonalé bezpečí – je jen utopický sen.“ (151n)

M. Walzer tvrdí, že nestačí mít strach, obavu ze síly druhého, nestačí předpokládat zlý úmysl. Není to rozumné, protože preventivní války byly často nadbytečné.

Příklad války o španělské dědictví v letech 1701-14: M. D. Vattel, švýcarský jurista s odstupem od této války navrhl kritéria pro legitimní prevenci: „Kdykoli nějaký stát jeví známky nespravedlnosti, chamtivosti, pýchy, ambice nebo panovačné lačnosti po vládě, stává se podezřelým sousedem, před kterým je třeba se mít na pozoru; a když se ocitne v bodě, kdy impozantně posílí jeho moc, je třeba vyžadovat bezpečnost, a má-li tento stát problém s tím ji poskytnout, je možné preventivně zabránit jeho plánům s použitím zbraní.“ (153, citát z knihy Vattela, 1805) M. Walzer ukazuje, že hrozbou nemůže být obchodní expanze nebo (běžné) výkyvy v rovnováze moci. „Odtud morální nutnost odmítnout jakýkoli útok, který je svým charakterem jen preventivní, který nečeká a nereaguje na svévolné akty protivníka.“ (156)

Toto je přesně případ Putinovy války – „Západ ho donutil jednat“ (slova ozývající se z Kremlu), protože chování Západu vnímal jako hrozbu. Tou hrozbou bylo rozšíření obranného paktu spolu s ekonomickým a politickým vychýlením rovnováhy moci z dob studené války. V 18. století takto uvažovali téměř všichni…

Preemtivní úder je středním krokem na škále:

• Jednoznačným signálem přicházející agrese nejsou: silné řeči, cvičení, závody ve zbrojení, provokace, nehledáme potenciální či budoucí nepřátele.

Pro příště však víme, že v případě Putina jsou cvičení podél hranic možné oběti agrese velmi vážným signálem blížící se agrese…

• Důvodem k preemtivnímu úderu jsou ti, kdo nám „již způsobují újmu“ (157), zároveň nečekáme na uskutečněný útok, ale okamžik „dostatečné hrozby“ (157-8), který má podle M. Walzera tři podmínky:

1. „zjevný úmysl způsobit újmu;
2. stupeň aktivní přípravy, který z takového úmyslu činí pozitivní nebezpečí;
3. všeobecnou situaci, v níž čekání či provádění něčeho jiného než boje představuje značné riziko“ (158)

Vraťme se do dnů 22. a 23. února. Putin již poslal ruská „mírová vojska“ do separatistických oblastí Donětska a Luhanska. Bylo jasné, že jejich hranice vidí daleko za linií kontaktu. (1) To nebyla hrozba, újma již reálně probíhala. (2) Stupeň přípravy byl takový, že nebezpečí bylo víc než reálné. Vnímal jsem situaci Ukrajinců přesně tak, jak ji popisuje M. Walzer v bodě 3. Byl jsem v tu chvíli překvapen, že západní spojenci nedeklarovali veřejně to, co zde Walzer píše: Zaútočte dřív, než se Rusové stihnou nasunout do svých pozic, nenechte si vzít výhodu prvního úderu! Ale tato výzva ze Západu nezazněla. A Ukrajinci dokázali svou mírumilovnost tím, že trpělivě čekali, až agresor využije své výhody prvního tahu a udeří na ně…

Takto vypadá srovnání preventivní války podle Vattela s preemptivním úderem podle M. Walzera:

WALZER : VATTEL

konkrétní projevy : známky chamtivosti a ambicí

aktuální příprava na válku : posílení moci

zintenzivnění současných nebezpečí : odmítnutí budoucí bezpečnosti

preemptivní úder se dívá do přítomnosti : preventivní válka se dívá do budoucnosti a minulosti

Příklad šestidenní války v červnu 1967 podle M. Walzera představuje dobrý příklad preemptivního úderu: V tomto případě tou „přítomností“, z které vycházely důvody preemptivního úderu představovaly události 3 týdnů před izraelským úderem. M. Walzer formuluje upřesnění právnického paradigmatu, protože v případě států není možné jednoduše zavolat policii: „tváří v tvář válce státy mohou použít vojenskou sílu, kdykoli by neschopnost tak učinit vážně ohrozila jejich územní celistvost nebo politickou nezávislost“. (163)