Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Kdo a jak může v situaci války vyhlásit neutralitu? Může to udělat každá svrchovaná země, dokonce jednostranně. To jí nezaručuje, že ji nikdo nenapadne. Bere tím také na sebe povinnosti neutrality, kterou často není snadné udržet.
Jak může někdo obhajovat nerespektování neutrality druhého státu? V případě Belgie v roce 1914 to bylo argumentem vojenské nutnosti a také morálními důvody. V případě Norska v roce 1940 to byla opět vojenská nutnost a morální argument pohyblivé škály.
Ze svrchovanosti každé země vyplývá možnost být neutrální vůči válečnému konfliktu. Neutrální země pak požívá neutrální práva. Tlaky na porušení neutrality pramení ze dvou stran: Naléhavost spravedlivého boje a podkopávání práv neutrality s cílem vtáhnout do boje.
Právo být neutrální: Stačí jej jednostranně vyhlásit. Nese s sebou povinnost: „striktní nestrannost ve vztahu ke znepřáteleným stranám, bez ohledu na spravedlnost jejich věci nebo na sentimenty sousedství, kulturní příbuznost nebo ideologickou shodu“ (383) Neutralita státu však nezavazuje k neutralitě občany. V obchodních otázkách se neutralitou myslí stav obchodu ante bellum, tj. před vznikem války.
Dnešní situace Ruské války pro Ukrajině je z tohoto hlediska nesmírně zajímavá. Od počátku Rusko chtělo jednat s USA. Zřetelně nejde o konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, ale mezi Ruskem a Západem. Zároveň se však mnozí západní představitelé snažili o zprostředkování dohody mezi Ruskem a Ukrajinou. V těchto jednáních Západ vystupoval jak v roli prostředníka, tak v roli jedné ze stran konfliktu (přitom Západ dával jasně najevo, že nebude jednat o Ukrajině bez Ukrajiny).
Okamžikem otevřeného vojenského vpádu na Ukrajinu se fronta vyjasnila – Západ stojí proti Rusku, diplomatické úsilí Západu se soustředí na vlastní jednotu a postup. Do role (neutrálního) prostředníka se snaží vstoupit Turecko nebo Izrael. Obchodní, ekonomická, diplomatická a kyber válka zuří naplno mezi Ruskem a Západem (vč. Ukrajiny a států tradičně neutrálních!).
Avšak ve věci použití zbraní si zatím NATO zachovává neutralitu až do bodu, kdy bude napadnuto. Situace je celkem přehledná díky tomu, že vojenské otázky řeší NATO, zatímco národní státy se věnují ostatním otázkám.
Povaha nutnosti (2) – příklad znásilnění Belgie: Německý kancléř Bethmann Hollweg v den invaze 4. srpna 1914 v říšském sněmu obhajoval invazi do Belgie: Je to vojenská nutnost (Francie mohla vpadnout do Porýní). Uznáváme neutralitu Belgie, nezpochybňujeme válečné konvence. Je to morálně nutné, protože Německo bojuje za svou „nejvyšší držbu“! (není jasné, co to je, M. Walzer se domnívá, že jde o „čest“). Slibuji, že toto zlo se změní v dobro, až zvítězíme. Argumentace je však chybná na obou rovinách – na strategické (Francouzům mohli čelit přímo v Porýní, navíc jakmile se Belgičané začali bránit, žádnou výhodu to neposkytlo) i na morální (jeho argument je zcela nepodstatný a nepřesvědčivý).
Pohyblivá škála – Winston Churchill a neutralita Norska: Německo potřebovalo švédskou železnou rudu, kterou vozilo Norskými vodami. Norsko sympatizovalo se Spojenci, ale nebylo v stavu, aby se mohlo aktivně bránit Německu. Rozhodlo se pro neutralitu, která však byla nakonec velmi výhodná pro Německo. Británie řešila, jak přerušit dodávky rudy. Tlačili na Norsko diplomaticky, ti však všechny plány odmítali. Nakonec se v březnu 1940 rozhodli pro „invazi“ - jednostranným aktem zaminovat norské pobřežní vody a donutit tak německé lodě vyplout do mezinárodních vod. Argumentace byla dvojí – morální (německou agresi je třeba zastavit, Británie bojuje za ostatní menší národy, kteří budou příštím cílem takové agrese; zde M. Walzer uznává pohyblivou škálu, která na straně spravedlivější strany posouvá hranice) a vojenská nutnost (dodávky rudy jsou významné). Ale následný vývoj nepotvrdil strategický argument a morální postrádal časovou naléhavost: Němci v odvetě obsadili Norsko, norští vojáci neúspěšně vzdorovali a mnoho jich zahynulo, Spojenci nebyli na takovou reakci připraveni, německá letadla sehrála pro Brity překvapivě významnou roli, takže jejich námořnictvo nemělo tu sílu, jakou čekali. Ve výsledku byly německé dodávky rudy v bezpečí stejně jako předtím. Paradoxně Spojenci po válce odsouhlasili obvinění Německa z agrese vůči Norsku, aniž by sami přiznali porušení norské neutrality.
Jakmile se boje dostávají do kriticky zlé situace, je těžké (a možná i nesmyslné) bojovat podle pravidel. Dávejme si však pozor na pokrytectví, které takové jednání provází – když už někdo udělal rozhodnutí, dělá je s plným vědomím následků.
