Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Kdo může zemi vybojovat politickou svobodu a sebeurčení? Jedině obyvatelé dotyčné země, nikdo jiný. M. Walzer v této věci staví na J. S. Millovi.
Pokud se v nějakém státě rozšíří občanská válka, co mají dělat okolní státy? Podle M. Walzera by měli především zaujmout neutrální postoj (nevměšování). Dalšími možnostmi jsou kontraintervence nebo humanitární intervence.
Kdy přichází do úvahy kontraintervence? Pokud je situace v dané zemi významně ovlivněna ve prospěch jedné strany nevhodnou intervencí třetí strany, pak je na místě zvážit kontraintervenci, jejímž cílem bude obnovit rovnováhu sil před vstupem interventa.
Co si představit pod humanitární intervencí? Pokud hnutí odporu čelí masakru a hrozí, že určitá část obyvatel jiné země bude zcela vyhlazena, pak je na místě rychlým a jednoznačným vstupem cizích vojsk masakr zastavit a nastolit podmínky pro mírové řešení. Humanitární intervence musí trvat co nejkratší dobu. Zkušenost však ukazuje, že mezinárodní společenství není humanitární intervence schopné.
Právnické paradigma intervenci nezná. Jak je třeba právnické paradigma upravit, aby odpovídalo mezinárodní situaci?
Je třeba začít od práv států – sebeurčení a politická svoboda. M. Walzer vychází z článku Johna Stuarta Milla, který vyšel roku 1859: O svobodě.
- Politická svoboda je něco jako ctnost obyvatelstva dané země žít tak, že si udržují občanskou svobodu ve společných věcech (tuto ctnost si nemůže nikdo osvojit za ně).
- Sebeurčení je právo národa stát se svobodným vlastním přičiněním.
Tuto část zápasu nikdo za Ukrajince vybojovat nemůže – je to jejich politická svoboda, kterou si oni do této chvíli osvojili a také právě v těchto pohnutých časech osvojují. Majdan 2013-14 byl takovým nácvikem…
V pojetí J. S. Milla nemůže vojenská intervence způsobit ani politickou svobodu, ani sebeurčení.
Tři situace, které kvalifikují intervenci (170-171):
Secese (odtržení) a občanská válka, když se uvnitř existujících hranic již objevuje hranice nová, protože se značná část ve vnitřním konfliktu osamostatňuje a usiluje o nezávislost. Když po pádu Metternicha usilovala maďarská revoluce 1849 o větší samostatnost Uher, Vídeň vyzvala Rusko k intervenci (1849 a 1856), které tímto narušilo rodící se hranici mezi Rakouskem a Uhry. (Mill zvažoval důvody pro kontraintervenci Anglie, viz další bod.) Řešením by mohla být důsledná neutralita všech okolních zemí.
V uplynulých letech jsme viděli příklad tzv. separatistických regionů na východě Ukrajiny, kde byla určitá odstředivá síla. Rusko svou podporou separatistů (diplomatickou, vojenskou i ekonomickou) intervenovalo a snažilo se zvrátit místní poměry (taková intervence neodpovídá pojetí M. Walzera, protože omezuje politickou svobodu a sebeurčení). Další státy zase podpořily Ukrajinu (diplomaticky, ekonomicky, vojensky), čímž došlo k vyrovnání sil.
Kontraintervence v občanské válce, když hranice už překročila armáda jiné země. Jejím cílem je obnovit původní rovnováhu sil. Právníci běžně používají „svépomocný test“: podporovat lze jen tu vládu (v boji proti opozici), která by situaci ustála i bez této pomoci, protože má podporu obyvatelstva. Argument Montague Bernarda (1860): „Vměšování buď zvrátí poměr sil, nebo ne; v prvním případě byla intervence neúčinná, v druhém případě etabluje vládu, kterou by si národ nezvolil, kdyby bylo na něm.“ (180n) Příkladem je kontraintervence USA ve Vietnamu, která byla podle M. Walzera zcela nelegitimní, protože i přes masivní zahraniční podporu si jižní vláda nebyla schopna udržet či získat podporu vlastního obyvatelstva.
Učebnicová vojenská kontraintervence by mohla bývala nastat, pokud by Putinova „mírová vojska“ v separatistických republikách spustila na hranicích těchto území otevřený boj. Pak by se vidělo, kdo se přidá k ukrajinské armádě formou kontraintervence. Tato situace však nenastala, protože Rusko se rozhodlo rozpoutat válku ve velkém.
Humanitární intervence, když porušování lidských práv uvnitř hranic je tak hrozné, že řeč o sebeurčení působí cynicky a irelevantně (probíhá zotročování a masakr). Ne úplně šťastným příkladem je Kuba 1898, kdy USA po třech letech opatření španělské vlády proti obyvatelstvu přistoupilo k intervenci. Dobrým příkladem je indická intervence v Bangladéži 1971.
V současné době se situaci humanitární intervence nejvíce blíží KLDR, protože výzvy místním obyvatelům, aby se svých tyranů zbavili, začínají působit cynicky a nepatřičně.
Mill uvedené první dvě situace (třetí vůbec nezmiňuje) považuje za negativní potvrzení zásad neintervence: „Vždycky jednej tak, aby se dala uznat a udržet autonomie společenství.“ (171)
Intervence od počátku ignoruje právnické paradigma, které v této věci neodpovídá mezinárodní situaci. Je tedy na místě právnické paradigma revidovat (podruhé): „Stát lze obsadit a válku spravedlivě začít na podporu secesionistických hnutí k vyrovnání předchozích intervencí jiných mocností a na záchranu národů ohrožených masakrem.“ (198)
