Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.
Legenda:
- Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
- Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
Shrnutí kapitoly:
Kdo jsou partyzáni – civilisté nebo vojáci? V tom je právě ten problém. Partyzáni se cítí být civilisty, bojují ale způsobem, který se podobá vojenskému. Civilisté mají svá práva. Také bojující mají svá práva. A nikdo nemůže užívat práv obou skupin, aniž by přijal také povinnosti obou skupin.
Jaká práva mohou partyzáni mít? Záleží na míře podpory od obyvatelstva. Pokud je podpora veliká, stávají se z nich vojáci (vč. svých práv). Na druhou stranu se jejich některé akce podobají spíše atentátu, za který mohou být souzeni i řádní vojáci.
Jaká je situace těch, kdo partyzány podporují? Opět záleží na míře podpory partyzánů. Základem boje proti partyzánům je oddělit je od jejich podporovatelů. Pokud je však podpora obyvatel široká, je to zřetelně případ, kdy boj s partyzány nejde vést, protože ho nejde vyhrát, byla by to válka proti všem členům dané společnosti.
Odpor vůči vojenské okupaci: Je standardní, když partyzáni bojují ze zálohy, maskovaní, s momentem překvapení. Je však sporné, když jejich kamufláž je spíše politická nebo morální.
Partyzánský útok: Ve filmu The Sorrow and the Pity vypráví kapitán Tausend, jak četa německých vojáků pochodovala okupovanou Francií a minula skupinu francouzských rolníků, kteří kopali brambory. V tu chvíli rolníci vytáhli v poli ukryté zbraně a spustili na ně palbu. Partyzáni na sebe totiž vzali hned dvojí přestrojení – rolníků a dále občanů státu, který se vzdal. Pokud se vojáci nemohou cítit bezpeční před civilním obyvatelstvem, nemůže se pak zákonitě ani civilní obyvatelstvo cítit bezpečně před okupačními vojáky.
Kapitulace je explicitní dohoda o míře omezení svobod obyvatelstva výměnou za „benevolentní karanténu“ a obnovení „normálního veřejného života“ (298). Útěkem z okupovaného území získává občan opět právo bojovat proti okupantům.
Odpor kohokoliv je legitimní stejně jako (případný) trest za tento odpor (poprava zajatých partyzánů není válečný zločin). Pokud však odpor získal podobu legitimního boje, zajatí partyzáni jsou váleční zajatci, nikoli zločinci. Podvratnost partyzánů tedy spočívá v nerozlišení civilisty od bojujícího – každá z těchto skupin má svá omezená práva a povinnosti, partyzán se snaží mít benefity obou bez příslušných povinností.
Téma této kapitoly by přišlo na pořad dne ve chvíli, kdy by ruská armáda skutečně Ukrajinu porazila a došlo by na násilnou okupaci. Rozhodující by byly podmínky kapitulace, zvláště závazky Ruska vůči Ukrajincům a jejich následné dodržování.
Dá se předpokládat, že by se rozhořela partyzánská (guerillová) válka. A to je přesně ta situace, které se M. Walzer věnuje v této kapitole.
Práva partyzánských bojovníků: Partyzáni hájí oprávněnost své snahy znemožnit oficiální armádě rozlišovat civilisty a bojovníky a rozdělovat příslušná oprávnění. M. Walzer přijímá pro účely diskuze obraz vytvořený partyzánskými novináři a jejich nepřáteli – jako ryba ve vodě mezi ostatními rybami, jde o boj celého lidu.
- Právníci mají jasno: válečná práva má ten, kdo nosí na dálku viditelnou identifikaci a nosí své zbraně viditelně. Viditelné nošení zbraně nedává u partyzánů žádný smysl. Jde tedy o jejich viditelnou identifikaci.
- Mnohé partyzánské akce svým charakterem odpovídají činnosti agentů konvenční armády v týlu nepřítele (špionáž, sabotáž). Takoví agenti nemají žádná zvláštní práva.
- Dále, činnost partyzánů je silně propojena s civilisty: Tam, kde v běžné společnosti občan vykonává běžnou pracovní činnost, v podmínkách partyzánského boje poskytuje základní potřeby partyzánům. Tam, kde v běžné společnosti občan vhodí hlasovací lístek, v podmínkách partyzánských bojů ubytuje partyzána u sebe doma. V běžné společnosti armáda chrání civilisty, zde však civilisté chrání partyzány.
M. Walzer dochází k závěru: Pokud partyzáni mají podporu lidu, jsou vlastně nepravidelnou armádou, a jsou jim tedy touto „dostatečně širokou“ podporou propůjčena práva vojáků. Podobně však jako vojáci mohou být souzeni individuálně za atentát nebo sabotáž.
Práva civilních podporovatelů: Základní pravidlo vedení boje proti partyzánům je oddělit je od jejich civilních podporovatelů a tím chránit civilisty. Pokud je podpora obyvatel široká, je to zřetelně případ, kdy boj s partyzány nejde vést, protože ho nejde vyhrát, byla by to válka proti všem členům dané společnosti.
- Příklad amerických pravidel „angažmá“ ve Vietnamu: 1. Vesnici je možné bombardovat či ostřelovat bez varování, pokud se z vesnice začala střelba. 2. Kterákoli nepřátelská vesnice mohla být bombardována a ostřelována, pokud obyvatelé byli varováni předem (letáky, megafonem z helikoptéry). 3. Po těchto opatřeních se vesnice i krajina považuje za „volnou palební zónu“.
Historickými vzory Kremlu nejsou Američané ve Vietnamu, ale spíše Stalinský Sovětský svaz, který neváhal likvidovat přímo obyvatele země. Ruská pravidla války s ukrajinskými partyzány by tedy klidně mohla spočívat v přestěhování obyvatel Ukrajiny kamsi za Ural či jinam. Starověkými mistry této politiky byli Asyřané a Babylóňané.
- Pravidla však nefungovala. Nakonec nedocházelo k odchodu partyzánů z vesnic, ale odchodu civilistů z bitevní zóny. Největší problém je, že hranice se od civilista–bojovník přesunula na ‚nepřátelský civilista‘ – ‚přátelský civilista‘.
V určitém bodě civilní podpory získají partyzáni válečná práva, v dalším určitém bodě se musí zpochybnit právo vlády pokračovat v boji. V takové válce nelze zvítězit a nemělo by se zvítězit: z hlediska ius ad bellum je to nespravedlivý boj, z hlediska ius in bello je to boj nespravedlivý proto, že by vyžadoval boj proti civilistům.
Předmluva k 5. vydání z roku 2015: V asymetrické válce „existuje jen jedna armáda, kterou zorganizoval, vyzbrojil a ukáznil moderní stát; jejími protivníky jsou povstalci, kteří jsou poněkud hůř organizovaní, hůř vyzbrojení a často jim chybí koordinovaný systém vojenské disciplíny nebo vojenské spravedlnosti.“ (14-15) „Takže stará pravidla skutečně platí, ale vzhledem k daným okolnostem ne pro obě strany stejným dílem. … Povstalci si osobují privilegium slabosti, což podle nich vyplývá z konvenčních teorií o vojenské nutnosti a poslední možnosti, jak jsou aplikovány na jejich zvláštní okolnosti.“ (15)
- Bojům má předcházet politická, nenásilná snaha o změnu. Pak zpravidla začnou povstalci, protože armáda a policie jsou součástí vládnoucího systému.
- I od povstalců bychom měli očekávat, že mohou a mají rozlišovat mezi vojáky a civilisty.
„Povstalci by měli být odsouzeni, když útočí na civilisty a když záměrně vystavují civilisty riziku; měli by být chváleni a podporováni, když se snaží v podmínkách asymetrie bojovat spravedlivě. Armáda by měla být odsouzena, když se jí nepodaří provést všechno, co je v jejích silám (v podmínkách asymetrie), aby zabránila zabíjení civilistů, a měl aby být chválena a podporována když se drží morálních pravidel operací. Silné soudy tohoto druhu podpoří dobré konce a já se domnívám, že dlouhodobě anticipace silných soudů učiní asymetrické války méně pravděpodobnými.“ (27)
