Nenásilný odpor Ukrajinců

Zaujal mne článek z července tohoto roku, který přibližuje zkušenosti Ukrajinců s nenásilným odporem vůči ruské okupaci, titulek zněl: Partyzánem se může stát každý, aneb jak funguje ukrajinské hnutí odporu. Obsah článku byl převzatý z webu ukrajinské televize Hromadske, odkaz je zde: https://irozhl.as/hxS. Začalo mě to zajímat a tak jsem klikal a četl dál a dál.

Pod „nenásilným odporem“ si především představím to, co ve 20. století znamená Mahátma Gándhí nebo Martin Luther King - vytvořit ve společnosti i bez použití násilí tak nesnesitelné napětí, že donutí ke změně chování vládnoucí a ozbrojené složky.

Co si však pod nenásilným odporem představit na Ukrajině? Rozhodně nejde o dvě vzájemně se vylučující možnosti - armáda versus nenásilný odpor, o čemž svědčí už to, že občanský odpor na Ukrajině koordinuje přímo armáda.

1. Nejprve uvedu konkrétní příklady.
2. Pak přiblížím organizaci odporu.
3. Nakonec přiblížím zdroje informací, které jsem při psaní tohoto článku objevil.

Průběžně mě zajímají etické otázky, které v souvislosti s násilím vyvstávají. Tou asi nejzávažnější je: Kdo je kolaborant? Kdo všechno je kolaborant? A kteří z nich jsou oprávněně terčem násilných útoků (atentátů)? Jinou otázkou je fakt, že jsou lidé, kterým jejich svědomí nedovolí sáhnout po násilné obraně vlasti, také s ohledem na ně je dobré rozvíjet i nenásilné nástroje.

1. Příklady nenásilného odporu

Všichni jsme v médiích v prvních dnech okupace viděli demonstrace Ukrajinců v obcích, které Rusové obsadili. Největším příkladem bylo město Cherson, např. článek serveru Novinky.cz.

Odstraňování dopravních značek, které zhorší okupantům orientaci na křižovatkách, to známe dobře z našeho roku 1968.

Mnohé lidskoprávní organizace začaly od prvních dnů invaze mapovat válečné zločiny. Během půl roku se obzvlášť osvědčily a prosadily tři z nich. (Deza, str. 24)

Jiní šíří ukrajinské symboly a myšlenky, protiruská hesla - píší nápisy na plochy ve městě, tisknou a šíří letáky mezi lidmi, vyvěšují ukrajinské vlajky a strhávají ty ruské.

V některých městech vznikly sítě občanů, kteří sledovali pohyby ruských vojsk a dodávali informace ukrajinské armádě. Např. pomocí mobilní aplikace mohou občané armádě stisknutím jediného tlačítka dodávat informace o poloze raket a dronů, které je třeba sestřelit. (Echo24.cz)

Vliv má už i to udržovat kontakty s příbuznými v Rusku, kteří jsou vystaveni masírování pro-kremelských médií.

V obležených městech Černihiv a Sumy vznikly spojením aktivistů, zemědělců a lesních dělníků služby, které naváděly na bezpečný vjezd do města pro humanitární a jinou pomoc. (Deza, str. 23)

Po vzoru Majdanu vznikly SOS sítě, kde jedni žádají konkrétní pomoc, jiní konkrétní pomoc nabízí.

Např. v Chersonu dobrovolníci udržovali aktuální mapy kontrolních stanovišť a dalších překážek, které po městě zřizovala okupační armáda. (Deza, str. 23)

Včasnému odhalení sabotérů v dobývaném Kyjevu přispěly mezi jiným uzavřené sousedské skupiny na Telegramu, např. Podolianočka. (Deza, str. 23)

Dobrovolníci sbírají těla ruských padlých vojáků jako výraz toho, že chtějí i za těchto okolností zůstat lidmi. (pořad Svět bez obalu a Seznam Zprávy)

V některých okupovaných městech vznikly neoficiální paralelní samosprávy, např. ve městě Enerhodar, Cherson, Hi Prystan. (Deza, str. 23-24)

2. Koordinace a řízení nenásilného odporu

Odpor upravuje „zákon o národním odporu“ (č. 41/339, z roku 2021, Про основи національного спротиву). Ten byl schválen 16. července 2021 s platností od 1. ledna 2022.

Koordinací odboje je pověřeno Centrum národního odboje, https://sprotyv.mod.gov.ua/, které pracuje na základě výše uvedeného zákona (tak ukrajinská verze Wikipedie). Článek Českého rozhlasu z 16. července 2022 uvádí, že Centrum vzniklo letos v březnu (Svět ve 20 minutách).

Stránky Centra nabízejí ukrajinskou a anglickou verzi. Ta anglická přeloží popisky a texty na hlavní stránce a také denní zpravodajství o akcích odporu na okupovaných územích. Zbytek zůstává v ukrajinštině: návody, časopis a rektutační formulář pro pracovníky IT, PR, novináře a copywritery.

Podle informací uvedených přímo na stránce, Centrum založily a provozují Síly zvláštních operací ukrajinských ozbrojených sil. Důvody, proč je dobré, aby hnutí odporu koordinovala armáda, si můžeme leda domýšlet. Některé jsou však zřejmé - v mnoha ohledech jde totiž o válku v informační sféře (viz rekrutace přímo na stránkách ukrajinského Centra), některé informace od partyzánů se musí co nejrychleji dostat právě k vojákům (např. poloha ruských vojsk), v neposlední řadě aktivní formy odporu vyžadují disciplínu a leckteří „civilové“ při takovéto službě vlasti nasazují své životy, stejně jako vojáci. Další inspirací je místo občanského odporu v rámci ministerstva obrany Litvy, https://kam.lt/en/civil-resilience/.

3. Zdroje, které snad zaujmou i vás

Článek, který zazněl  v pořadu Českého rozhlasu Svět ve 20 minutách - Výběr z komentářů, analýz a reportáží zahraničních médií. 16. 7. 2022: Partyzánem se může stát každý, aneb jak funguje ukrajinské hnutí odporu. Tento díl připravil Miroslav Tomek. Obsah článku je převzatý z webu ukrajinské televize Hromadske.

• Dostupné on-line: https://irozhl.as/hxS

 

Internetové stránky ukrajinského Centra národního odboje

• https://sprotyv.mod.gov.ua/

Hned na úvodní stránce je ke stažení obecný návod k občanskému odporu, zejména na okupovaných územích (dokument pdf má 19 stran).

• Odkaz zde: https://bit.ly/3HWjLSg.
• Pro ty, kteří nemohou číst azbuku, zde je strojový překlad do češtiny pomocí služeb Google - je sice občas trochu zmatený, ale leccos je i tak docela jasné.
  

Zveřejněná verze č. 1 je ze 7. března 2022. To svědčí o tom, že materiál byl dobře připraven (nebylo třeba revize) nebo není prakticky moc používaný (takže nevadí, když je zastaralý). Hlavní zásady odporu zní:

• Vždy si připravte alibi.
• Používejte pomůcky běžně dostupné, např. na vašem pracovišti.
• Podnikejte kroky, z kterých mohou být podezíráni mnozí.
• Nebojte se udělat i kroky, z kterých můžete být obviněni přímo vy - mnohdy se z nich lze jednoduše vymluvit na vlastní hloupost nebo nepozornost.
• Když podniknete sabotáž, odolejte pokušení počkat na místě a vidět, jak to celé dopadne.
• Vybírejte si cíle, na které stačíte. Každý ať pracuje v rámci svých možností.
• Poškozujte pouze materiál, který budou používat okupanti.
• Nechlubte se nikomu svými úspěchy v boji proti okupantům.
• Neukládejte si informace ve svých elektronických zařízeních (ani tento návod).
• Používejte další bezpečností opatření dle vlastního uvážení.
  

Návod rozlišuje pasivní a aktivní občanský odpor. Příkladem pasivního odporu je to, když člověk ve svém zaměstnání dopustí, aby se nejprve spotřebovaly zásoby materiálu (např. průmyslové součástky nebo kancelářský papír), a teprve v tu chvíli začali řešit jejich doobjednání. Příkladem aktivního odporu (sabotáže) je např. předávání léků partyzánům nebo nalití cukerného sirupu do nádrže pohonných hmot u auta, jehož motor chcete vyřadit z provozu. Cílem odporu zjevně není porazit ruskou armádu, ale dát okupantům jasně najevo tisíci maličkostmi, že jsou nechtění. Metoda předpokládá, že se do odporu zapojí tisíce lidí - v tu chvíli může být dosaženo kýženého výsledku, totiž citelného tlaku na okupační síly. A pod tlakem jde všechno pomaleji a lidé dělají chyby.

 

Na půdě Mezinárodního katalánského mírového institutu (ICIP) vznikla kniha od F. Deza Ukrainian Nonviolent Civil Resistance in the Face of War. Analysis of trends, impacts and challenges of nonviolent action in Ukraine between February and June 2022. Česky: Ukrajinský nenásilný občanský odpor tváří v tvář válce. Analýza trendů, dopadů a otevřených výzev nenásilného odporu na Ukrajině od února do června roku 2022. [pdf dokument]

• Dostupné on-line: https://www.icip.cat/en/nonviolence-in-ukraine/. Barcelona: International Catalan Institute for Peace (ICIP), International Institute for Nonviolent Action (Novact), German Friedrich-Schiller-University Jena and German peacebuilding NGO Corridors - Dialogue through Cooperation. 2022.

Profesor Felip Deza posbíral a analyzoval 235 případů nenásilného odporu zejména v oblasti Chersonu a Záporoží v období únor až červen 2022. Rozlišují přitom, zda jde o akci na protest nebo na podporu. Odpor se může odehrávat ve třech rovinách: veřejné vyjádření, odmítnutí spolupráce, aktivní odpor. Následující tabulku převzal F. Deza z knihy Civil Resistance Tactics in the 21st Century (viz níže).

	Na protest	Na podporu
veřejné slovní vyjádření	odsouzení a nesouhlas	podpora a přesvědčování
odmítnutí spolupráce	porušování zákonů, neplnění úkolů, nečekané chování, které narušuje pořádek	odložení protestní nespolupráce s cílem získat na svou stranu a přesvědčit
aktivní odpor	konfrontace, snaha zastavit oponenta, narušit nebo změnit jeho způsob jednání	vznik nových institucí nebo chování, které může převzít iniciativu a moc

Uvedených 235 případů lze podle tabulky rozdělit takto: většinu, 148 ze všech sledovaných případů, tvoří veřejná slovní vyjádření, hlavně demonstrace, nápisy na budovách, vlajky a národní symboly; dále 51 projevů aktivního odporu a 36 odmítnutí spolupráce.

Z toho 131 nenásilných akcí proběhlo do konce března. Koncem března se rozjely dva velké projekty - mapování válečných zločinů a humanitární pomoc civilnímu obyvatelstvu. Duben přinesl ústup ruské armády na severu a přitvrzení okupační správy na jihu, tudíž snížení počtu projevů občanského odporu. Rozrostl se počet případů skryté pomoci ohroženým skupinám obyvatel, evakuace osob apod. Měsíc červen přinesl 29 případů odporu, kdy polovinu z nich tvoří odmítnutí spolupráce.

F. Deza se svými spolupracovníky sleduje účinek nenásilného odporu a vidí ho hned v sedmi oblastech: Narušování Ruských vojenských a politických cílů; podkopávání opor Putinova režimu; ochrana civilního obyvatelstva; posilování celkové odolnosti společnosti; posilování místní samosprávy; národní a regionální soudržnost; odpovědnost.

Kniha také mapuje více jak 100 leté kořeny ukrajinského nenásilného odporu, který se ještě rozrostl po roce 2014. Jako příklady lze uvést práci Pavola Kaliuka, neziskových organizací jako OPORA a další. Kyjevský mezinárodní sociologický institut v roce 2015 pořádal výzkum, který ukázal, že zvláště v případě ochrany obyvatelstva mnozí dávají přednost nenásilnému odporu před ozbrojeným odporem. Jinými slovy, současné dění na Ukrajině, zvláště na okupovaných územích, není myslitelné bez těch 8 let, kdy se na válku připravovala nejen armáda, ale také občanská společnost.

Institute for Peace Research and Security Policy při Universitě v Hamburku zveřejnil 4. dubna 2022 krátkou, leč výstižnou analýzu od doktora jménem Neil Renic. V ní mimo jiné uvádí: „Účinek těchto [nenásilných] akcí by neměl být přeceňován. Válka na Ukrajině je mimořádně násilná a nejspíš bude o to krvavější, čím více se bude blížit ke svému konci. Pochybuji o účinnosti čistě nenásilného odboje tam, kde nepříteli jde o vyhlazení (spíše než o podmanění). Nenásilí má své meze, ale zdaleka není bezmocné.“

• Dostupné on-line: https://ifsh.de/en/news-detail/non-violence-and-ukraine.

Nezisková organizace International Center on Nonviolent Conflict ve Washingtonu, D. C. v USA loni vydala knihu: Beer Michael, Maciej Bartkowksi, Julia Constantine. Civil Resistance Tactics in the 21st Century. Washington, D. C.: International Center on Nonviolent Conflict, 2021.

• Dostupná také on-line: https://www.nonviolent-conflict.org/resource/civil-resistance-tactics-in-the-21st-century/.

Ukrajinu lze najít v globálním seznamu nenásilných činů, který provozuje Swarthmore College na předměstí Philadelphie, USA:

• Dostupné on-line: https://nvdatabase.swarthmore.edu/browse/Ukraine/all/all/all/all.

Watson Institute for International and Public Affairs při Brown University ve státě Rhode Island v USA v rámci svého projektu „Cost of war“ (lidská, ekonomická, sociální a kulturní cena válek) zveřejnil informace pro učitele středních a vysokých škol s několika základními odkazy, které pomohou při přípravě hodiny na téma krize na Ukrajině:

• Dostupné on-line: https://watson.brown.edu/costsofwar/node/1033.
  

Vztahy mezi státy jsou jako vztahy mezi lidmi

Sledujeme válku dvou sousedů - Ruska a Ukrajiny. Sousedské vztahy jsou jedny z nejnáročnějších vztahů, které existují. Jak mezi lidmi, tak mezi státy. Běžně takto uvažujeme a mluvíme. Ale je vůbec vhodné, abychom vztahy států přirovnávali ke vztahům mezi lidmi? Taková analogie je srozumitelná, ale také v něčem zavádějící.

Tento článek na základě knihy Michaela Walzera Spravedlivé a nespravedlivé války - morální argumentace s historickými příklady (Praha: Academia, 2019) popisuje šest výjimek z této analogie, které M. Walzer říká "právnické paradigma".

Podívejme se nejprve na základní vymezení právnického paradigmatu: „Začněme se známým světem jednotlivců a práv nebo zločinů a trestů. Teorii agrese lze pak shrnout do šesti tvrzení:

1. Existuje mezinárodní společenství nezávislých států.
2. Toto mezinárodní společenství má zákon, který etabluje práva jeho členů – zejména právo na územní celistvost a politickou suverenitu.
3. Jakékoli užití síly nebo bezprostřední hrozba silou ze strany jednoho státu proti politické suverenitě nebo územní celistvosti jiného státu značí agresi a jedná se o zločinný čin.
4. Agrese ospravedlňuje dva druhy násilné reakce: válku na sebeobranu ze strany oběti a válku na prosazení zákona ze strany oběti a kteréhokoli dalšího člena mezinárodního společenství.
5. Válku nemůže ospravedlnit nic jiného než agrese.
6. Jakmile byl agresorský stát vojensky odražen, může být také potrestán.“ (128-130)

Toto pojetí se vyvinulo během několika posledních staletí a hlavní roli v tomto vývoji sehráli evropští (západní) myslitelé a události dvou světových válek. Jen pro strovnání: Myslitelé jako T. Hobbes nebo K. Marx také uvažovali o státech, jakoby to byli jednotlivci, jen si je představovali jako divochy, kteří mají neomezené možnosti se agresivně prosazovat na úkor druhých. I tito myslitelé jsou součástí vývoje, z kterého se zrodilo uspořádání světa po 2. světové válce.

Nyní se dostáváme k oněm 6 výjimkám v mezinárodních vztazích, kde právnické paradigma již začíná pokulhávat:

První: Stát musí bránit sám sebe, nejde zavolat mezinárodní policii, protože žádná taková není.

Jak by to asi řekli právníci: „Tváří v tvář válce státy mohou použít vojenskou sílu, kdykoli by neschopnost tak učinit vážně ohrozila jejich územní celistvost nebo politickou nezávislost.“ (str. 163) Nezbývá, než chránit sám sebe a za tímto účelem uzavírat nejrůznější spojenectví a spolupráci.

Druhá: V případě občanské války v jedné zemi se ostatní státy chovají jako policista, který hlídá, aby se ke konfliktu nepřidal nikdo další! A všichni pak společně čekají, jak to dopadne.

M. Walzer konkrétně řeší otázku intervence, tedy situace, kdy do občanské války v rámci první země vstoupí druhá země a snaží se zvrátit poměr sil. Třetí země, která se rozhodne do konfliktu vstoupit, buď může intervenovat (prosazovat své zájmy posílením jedné strany s cílem zvrátit poměr sil) nebo se rozhodne pro kontraintervenci, jejímž cílem je vrátit situaci zpátky k původnímu poměru sil a nechat původní strany konfliktu, aby si to vyřešily samy. (str. 198)

Třetí: Když poměry v jedné zemi směřují k tomu, že celá skupina obyvatelstva bude zabita, např. národnostní menšina.

M. Walzer zde mluví o tzv. humanitární intervenci. V takovém případě je myslitelné, aby ostatní země takový stát obsadily, masakry zastavily a přispěly k nastolení nového pořádku v zemi. (str. 198)

Čtvrtá: V občanském právu se viníci trestají mimo jiné proto, aby to ostatní odradilo. V mezinárodním právu tohle moc nefunguje.

Odstrašení spravedlivým potrestáním je v mezinárodním kontextu neefektivní a důvodů je více – malý počet aktérů, jejich počínání se neopakuje, aktéři mají kolektivní charakter, navíc není možné beze všeho omezovat práva jednotlivých občanů. M. Walzer shrnuje: „Zvláštní charakter mezinárodního společenství učinil plné prosazování domácího práva morálně neproveditelným." (str. 209)

Pátá: V mezinárodním právu nejde "pochytat zločince".

V mezinárodním právu nelze vzít zločince (stát) do vazby, soudit ho a případně omezit na jeho právech (obdoba vězení). Takové počínání by spíše rozšířilo než omezilo počet lidí, kteří budou vystaveni nátlaku a riziku. Navíc pochytání zločinců vyžaduje dobývání celého území, které opět dolehne na celé politické společenství, nejen hledané osoby. (217)

Šestá: Právnické paradigma nám nepomůže v situaci, kdy skupina obyvatelstva usiluje o národní osvobození a samostatnost.

Podobně jako u kontraintervence, ani v případě snah o národní osvobození neexistují žádná normativní práva (179). Dlužno dodat, že tuto poslední výjimku M. Walzer jen v textu jmenuje, aniž by ji uvedl v číslovaném seznamu.

Právnické paradigma je obzvlášť výstižné, pokud mezinárodní politiku států určují jednotlivci, typicky evropské monarchie v období po třicetileté válce nebo třeba diktátorské režimy současnosti - můžeme mluvit o tom, že stát se chová paranoidně, že zahraniční politika má rysy mezilidských vztahů jako je ješitnost, osobní křivdy, nevypočitatelnost apod.

Hlavní závěr, který z toho pro nás plyne: Pokud chceme, aby stávající uspořádání mezinárodních vztahů pod hlavičkou OSN a mezinárodního práva pokračovalo i nadále, nezbývá, než aby se o to zasadily všechny státy, které mají tuto stejnou vůli. Nečinností bychom jen vytvořili situaci, kdy nějaký stát bude sám sebe pasovat do role mezinárodní policie. A to by dlouhodobě nedělalo dobrotu, ať už by se jednalo o Rusko, Čínu, USA nebo EU. Hlasování ve valném shromáždění OSN je jedna z mála mezinárodních situací, kdy i menší státy mají hlas srovnatelný s těmi velkými a silnými.

Lež nebo přetvářka? Učme se od mistrů…

Tento článek navazuje na analýzu Putinova pokrytectví v jeho projevu 24. února 2022, Hodnoty, které Putin respektuje, i když nerad.

Putinův projev k výročí konce 2. světové války byl mnoha komentátory označen jako bez překvapení, nevýrazný, ospalý… To však neznamená, že by v něm nebylo vůbec nic zajímavého. V tomto textu se zamyslím nad jedním výrazným rysem tohoto projevu – Putin používá vhodná a výstižná slova, ovšem celkové sdělení je hodně mimo. Jedná se o bezostyšnou lež? Nebo je to spíše rafinovaná lež? Možná se prostě přetvařuje… Co z toho pro nás vyplývá? Zkusme mu docela vážně naslouchat. A kdo by se chtěl naučit klamat a lhát, zde má mistrný vzor.

Putin nejprve mluvil o samotném výročí konce války. Předchozí generace, které vybojovali vítězství ve 2. světové válce “...odkázali nám bdělost, aby se nemohly hrůzy nacismu opakovat.” Má pravdu v tom, že riziko opakování hrůz světové války je reálné, zejména když se Rusko vrhlo na Ukrajinu. Nyní již víme, že „denacifikace a demilitarizace“ Ukrajiny zahrnuje zabíjení všech obyvatel bez rozdílu nebo násilný odvoz dětí na převýchovu do Ruska. A ukazuje se, že je to plán, metoda, taktika. Od nacismu se to rozhodně liší v preciznosti, s kterou nacisté o všem vedli záznamy. Ale tento rozdíl mezi německou a sovětskou totalitou existoval vždy. Stručně, Putin má pravdu, že v dnešní situaci je na místě bdělost, aby se hrůzy nacismu neopakovaly. Jen to do té věty poskládal divně – Putin mluví o bdělosti Ruska, ve skutečnosti však jde o bdělost vůči Rusku.

Pak se Putin vrací k situaci na Donbasu na přelomu roku 2021 a 2022: “Otevřeně probíhala příprava k nové trestné operaci v Donbasu a vpádu na naše historické země včetně Krymu.” Co si pod tím představit? Třeba shromažďování vojáků a zbraní u hranic Donbasu, které všichni vidí a je to zcela otevřené, případně skryté plány na kybernetické a hybridní útoky na Ukrajinu, které vyšly najevo až po napadení Ukrajiny. Jenže je tu problém – Putin to říká na adresu Západu!!! Celé vyjádření je čistokrevnou lží, jednotlivá slova však jsou docela výstižná, např. o tom, že „otevřeně probíhala příprava k nové trestné operace“.

Na konci téhož odstavce, tedy věcně ještě k prosinci 2021, Putin tvrdí: “Blok NATO zahájil aktivní vojenskou kampaň za získání s námi sousedících území.” V prosinci nic takového nebylo na stole, ale Putin to říká v květnu 2022, kdy již Švédsko a Finsko podaly přihlášky do NATO. Opět něco je na tom, co Putin říká. Běžní Rusové si zprávy o rozšiřování NATO brzy přečtou v Kremlem cenzurovaných novinách. Jenže Putin to ve svém projevu posunul v čase do doby prosincových diplomatických snah! S trochou nadsázky by šlo říct, že tu „kampaň za vstup dalších zemí do NATO“ rozjel sám Putin.

Putin si také neodpustil zacílit svou kritiku na adresu USA. Z toho všeho, za co lze Spojené státy kritizovat, vybral následující: “...začaly mluvit o své výjimečnosti, tím ponižovali nejen celý svět ale i své satelity, kteří musejí předstírat, že si ničeho nevšímají a pokorně to vše polykají.” Opět, vhodně volená slova pro určitý typ velkopanského chování. Nemohu se však ubránit dojmu, že z něj mluví závist.

Přítomné vojáky povzbuzuje ujištěním, že bojují „za to, aby nikdo nezapomněl na lekce druhé světové války, aby nebylo místo pro katany a fašisty.” A to říká hlava státu, kde neonacisté mají dostatek prostoru či dokonce podporu z nejvyšších vládních vrstev!

Před koncem projevu zmiňuje zkušenosti Ruska z minulosti, kdy nepřátelé Ruska využívaly „bandy mezinárodních teroristů“ a „použili národní a náboženské nepřátelství, aby nás vnitřně oslabili a rozdělili”. Opět slova jsou vhodně volená – s válkou na Ukrajině souvisí teroristé, národní nepřátelství, i to náboženské nepřátelství, rozhodně pak snaha oslabit a rozdělit…

Uvedených šest výroků má jedno společné – Putin vyslovuje slova, která se mu se současnou situací asociují, v jeho mysli spolu souvisí a v tomto smyslu je na místě jim naslouchat, protože zrcadlí jeho hodnoty a postoje. Jen to vždy říká tak, aby to negativní světlo dopadlo na někoho jiného. Probouzí negativní emoce pojmy, které důvěrně zná. Čím srdce přetéká, to ústa mluví… byť na adresu druhých.

Úplně orvelovský je Putinův výrok v rámci projevu 18. března při výročí přičlenění Krymu k Rusku. Válku na Donbasu v letech 2014-2022 nazývá genocidou, která zahrnuje “trestní vojenskou výpravu, a to ne jednu, ty vyústily v obléhání, vystavily je systematickému ostřelování, následovalo letecké bombardování”. Ponechme stranou, že to neodpovídá právnímu významu pojmu genocida. Jednoduše, Putin zde popisuje velmi nežádoucí realitu, která je oprávněným důvodem k invazi na území jiného státu, která vyžaduje tvrdou a jednoznačnou reakci. Ale vždyť popisuje válku, kterou Rusko vede na Ukrajině! (Až na to letectvo, které by jistě také rád…) Říká genocida, přitom popisuje válku, vede válku, která se nevyhýbá vyhlazování! Genocida je válka, válka je genocida!

Coby věřící člověk a teolog si neodpustím upozornit také na přetvářku v již zmíněném proslovu z 18. března, kde se Putin odvážil citovat Ježíše: “A v tuto chvíli mi přichází na mysl, co sami znáte, ze svatého Písma: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.” Je pravda, že vojáci nasazení v boji nemají nikoho bližšího než druhé vojáky, kteří jsou jim náhradní rodinou. A toto pouto bývá velmi silné a může vést také k obětování vlastního života pro záchranu druhých. Ale nabízí se podezření – vztahy mezi vojáky jsou často pevné tam, kde spolu dlouhodobě slouží. Ruská armáda však během uplynulých měsíců prošla několikerým „přeskupením“, což znamená, že velké procento vojáků spolu slouží nově. Když k tomu připočteme prostou touhu přežít, neprofesionalitu mnohých, jsou realističtějším scénářem spíš snaha o holé přežití, spory a napětí v nesourodých jednotkách, než sebeobětující láska.

To pokrytectví však leží jinde. Ježíš tato slova řekl v předvečer vlastní smrti – on mluvil o sobě!!! „Nikdo nemá větší lásku k vám, než já, který ji zítra zaplatí vlastním životem.“ Putin však za nikoho život nenasazuje, naopak je tím, kdo své vojáky poslal na nesmyslnou smrt a teď tady vede „kecy o lásce“! V projevu z 9. května se k této myšlence vrátí, ale Ježíše už necituje: „jeden druhého chrání před kulkami a střepinami jako rodní bratři“. Asi není moc důvodů se domnívat, že Putinovi došlo, že minule přestřelil…

Závěr: Ať už se Putin přetvařuje nebo dokonce lže tak, že by nejraději zapřel i ten 'nos mezi očima', má smysl naslouchat slovům, která volí, protože ty mnohdy přesně vystihují to, o čem mluví, když se přetvařuje nebo lže.

Použité zdroje

Putin Vladimír. Парад Победы на Красной площади. Projev k výročí velkého vítězství 9. května 2022. Dostupné na: http://kremlin.ru/events/president/news/68366
Český simultánní překlad Milana Dvořáka, jak byl součástí vysílání ČT 24: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096902795-studio-6/222411010110509/

Hodnoty, které Putin respektuje, i když nerad - pokrytectví v projevu z 24. února 2022

Další příspěvek na tomto blogu bude věnován Putinovu projevu z 9. května 2022. Nejprve však k tomu únorovému.

1. Čtyři masky Kremlu

Putin je naštěstí coby řečník “uspávač hadů”. Nebezpečný je však v tom, že mluví podobně jako někteří náboženští extremisté - zaníceně, soustředěně, tempo řeči a tón svědčí o silném přesvědčení, které se snaží přenést na posluchače.

Projev je vlastně velmi dobře napsaný pro danou příležitost - opravdu má charakteristiky mluveného projevu, není to přednáška, je to projev. Krátké věty pochopí každý, žádné komplikované myšlenkové konstrukce, nepředpokládá, že si posluchač pamatuje detaily toho, co již bylo řečeno.

Naše země má důvěrnou zkušenost se žargonem komunistických představitelů. Tak například okupaci Československa se říkalo “bratrská pomoc”. Vládní rozhodnutí se nerodila ve vládě, ale v ústředním výboru komunistické strany. Závazek vůči lidu země se prakticky rovnal pokynu politické partaje, která sama sebe prohlásila za hlas lidu. Putinův slovník je v mnohém obdobný.

V Putinově projevu je možné spatřit hned čtyři pokrytectví, která jsou částečně funkční, maska stále ještě zakrývá část tváře, ale zároveň rozpor se skutečností je zjevný dost na to, aby pokrytectví bylo prozrazeno:

• Putin mluví jako oběť mezinárodního násilí. Zároveň však všem kolem vyhrožuje silou. Je to zjevný rozpor.
• Rusko podepisuje mezinárodní dokumenty, je součástí mezinárodních institucí a má potřebu budit dojem, že je vše v pořádku. Zároveň v praxi porušuje to, co podepisuje.
• Putin používá slovo svoboda, používá ho hodně. Jeho obsah je však docela jiný.
• Pokud jde o oprávněnost rozpoutání války, je postoj Kremlu nejvýstižněji popsán úslovím, zloděj volá, chyťte zloděje.

Tento esej je svou metodou induktivní - postupuje od jednotlivých prohlášení v projevu, detail za detailem až k zobecněným závěrům. Čtenáři lze doporučit, aby esej četl od konce :)

Odkaz na český překlad i ruský originál najde čtenář na konci eseje.

2. Proč je pokrytectví zajímavé

Sociolog a expert na válečnou etiku Michael Walzer v průběhu celé své kariéry poukazuje na to, že pokrytectví je bohatým zdrojem porozumění skrytým postojům, hodnotám a procesům. Jeden citát za mnohé:

V morálním životě není ignorance až tak běžná; nečestnost je mnohem obvyklejší. Dokonce i ti vojáci a státníci, kteří nepociťují muka [morálně] problematického rozhodnutí, obecně vědí, že by je měli pociťovat. … Nejjasnějším důkazem stability našich hodnot v čase je neměnný charakter lží, jaké říkají vojáci a státníci. Lžou, aby sami sebe ospravedlnili, a tak nám popisují charakteristické rysy spravedlnosti. Kdekoli nacházíme pokrytectví, nacházíme také morální poznání. (Spravedlivé a nespravedlivé války, str. 67)

Podstatou pokrytectví je rozdíl mezi skutečností a maskou (fasádou), mezi slovy a činy. Pokud je tento rozdíl dobře uchopitelný, pokrytectví vychází najevo a je možné je vztáhnout na ty případy, kdy máme pouze masku a slova, ale zatím nevyšla najevo skutečnost.

Walzer ukazuje na trvalé a skutečné hodnoty, které jsou v pokrytectví vysledovatelné. Dozvídáme se mnohé o pokrytci samém, také o jeho publiku a o tom, co si pokrytec o svém publiku myslí.

3. Rozkrýt Putinovo pokrytectví

Nejprve je třeba pokrytectví odhalit, teprve pak je možné sledovat, co vše se skrze ně dozvíme o morálních hodnotách, o pokrytcích a jejich okolí. Pokrytectví Putina proto nejprve rozkryjeme.

Pokrytectví se odhalí ve chvíli, kdy maska spadne a ukáže se skutečný obličej. Toto odhalení má v životě dvojí podobu. Především může pokrytectví odhalit běh událostí. Druhou formou odhalení je rozpor - nejdříve tvrdí něco, pak něco jiného, nejdříve něco tvrdí, ale něco jiného dělá.

Hlavním vodítkem nám proto budou ty pasáže jeho projevu, v kterých odkazuje na současné události, nebo je možné jeho slova porovnat s obecně dostupnými informacemi.

Rusko jen reaguje, je to sebeobrana

Putin vytváří obraz, že Rusko nemá jinou možnost, je pod tlakem a musí reagovat na nepříznivý tlak. Nejvýstižnější větou vykreslující Rusko jako obět mezinárodního útlaku je tato: “... naše činy, to je sebeobrana před hrozbami a ještě větší katastrofou…”

Ale popořadě. V úvodní větě Putin stanovil dvě témata projevu: Donbas a bezpečnost Ruska. Poté, co vykreslil situaci na Donbasu, přechází k druhému tématu. Bodem obratu je v jeho projevu věta: “Rusko se nemůže cítit ohroženo, nemůže existovat s permanentní hrozbou, která přichází z území dnešní Ukrajiny.” Pocit ohrožení spojuje obě témata v jeden celek.

Putin říká: “Nenechali nám naprosto žádnou možnost…” Opravdu si dává záležet, aby vše vypadalo jako obranná válka, že je zahnán do kouta agresí druhých.
Rozpor ve slovech je velmi zřejmý v odstavci adresovaném těm, kdo by byli “v pokušení zasáhnout”. Celý odstavec je velkou výhrůžkou každé třetí straně. Poslední větička však zní: “Doufám, že budu vyslyšen.” Chce, aby jeho výhrůžky vyzněly ruskému uchu tak, že Putin prosí a žádá.

Je obraz, který ve svém projevu Putin maluje, výsledkem upřímné bezvýchodnosti nebo spíše pokrytectví. Je Rusko opravdu tak bezmocné, obětí neústupnosti druhých? Nebo je to maska, kterou cíleně Putin svými slovy maluje? Na jedné straně je tu tento pocit ohrožení. Na druhé straně jsou tu silná slova o síle Ruska.

Slova o síle

V hlubokém napětí či rozporu s předchozím tónem projevu jsou Putinova silná slova o síle. Jestli je pravdou tíseň, v které se Rusko nachází, těžko může zároveň být Rusko tím, kdo diktuje světu své představy. A přece je v projevu obojí. Tento rozpor pro účely tohoto článku dostane označení pokrytectví č. 1.

Putin se vyhlášení války rozhodl označit za “uzavření kapitoly” (odst. “Zopakuji…”). Přemýšlejme, za jakých okolností může být válka považována za uzavření sporů? Takových případů mnoho není, protože většinou války spory ještě vyhrotí, posunou do další (hůře řešitelné) fáze. A přece jsou případy, kdy válka může spory zcela ukončit. Především v případě úspěšné genocidy. A dále v případě tak přesvědčivého vítězství, že je možné poraženému vnutit svou vůli (pokud lze násilné potlačení odporu považovat za uzavření kapitoly).

V závěru projevu jsou tři odstavce adresovány “občanům Ruska”. Začínají slovem “blahobyt” a končí slovem “vlast”, to je přímo učebnicové. Věty mezitím jsou o síle, kterou Rusko má ve všech možných podobách, zatímco západní “říše zla” má jen tupou sílu. Poslední odstavec adresovaný občanům Ruska stojí za větný rozbor (viz níže). Putinovi jde o hrubou sílu, ale obléká ji do slov pravdy, spravedlnosti, vlastenectví. Přitom nejde o nic jiného než prosté donucení ostatních k poslušnosti.

“...skutečná síla leží ve spravedlnosti a pravdě,

Podmět věty: SÍLA. Příslovečné určení místa: SPRAVEDLNOST A PRAVDA. Je to spravedlnost a pravda, které mají sílu? Nebo je to síla, která nabývá podoby, kterou lze případně nazvat spravedlnost a pravda?

která je na naší straně.

Vedlejší věta vztažná - co je na straně Ruska? Je to SÍLA nebo je to pravda?
Gramatika věty upřednostňuje SÍLU, protože “spravedlnost a pravda” by byly v množném čísle. Podle čeho poznáme tu sílu či spravedlnost a pravdu, o které je řeč? No přeci podle toho, že je na naší straně…

A pokud to tak je,

V ruštině věta vyznívá ne jako čiště podmiňovací věta, ale spíše: A když je to tak, pak těžko nesouhlasit, že…

potom je těžké nesouhlasit s tím,

Zbytečně matoucí věta, která obsahuje dva zápory: nesouhlasit s něčím a k tomu myšlenku, že je něco těžkého na to, aby se to udělalo snadno. V ruštině se však nejspíše jedná o běžný řečnický obrat.

že právě síla a připravenost k boji jsou základem nezávislosti a suverenity, jsou nezbytným základem,

Podmětem věty je tu SÍLA A PŘIPRAVENOST K BOJI. Už je úplně jasné, o jakou sílu má jít. Opět je to síla, která je v centru pozornosti. Předtím byla síla spojena se spravedlností a pravdou, nyní je přímo spojena s nezávislostí a suverenitou. To dává smysl, jde o “naši pravdu”, o “spravedlnost, kterou si nezávisle stanovujeme my sami”.

pouze na kterém je možné stavět svoji budoucnost, stavět svůj dům, svoji rodinu, svoji vlast."

Jak odlišný základ! Jak odlišná stavba budovaná na takovém základě!
V liberální demokracii stavíme na důstojnosti a svobodě jednotlivce, na kreativitě, vzdělání pro všechny, na ochraně slabých.

Úplně poslední věta dává celému projevu náležité vyznění: “Věřím ve vaši podporu, v neporazitelnou sílu, kterou nám dává láska k vlasti.” Projev se s posluchačem loučí silnými slovy o neporazitelné síle… lásky k vlasti…

Princip vztahů v postsovětském prostoru

Vyjděme z věty: “S xxxxxxx se chováme ke všem státům, které vznikly na postsovětském území. Vážíme si jejich samostatnosti a budeme si jí vážit i nadále a jako příklad uvádíme pomoc, kterou jsme poskytli Kazachstánu, kde proběhly tragické události, jež otřásly jeho integritou a celistvostí.” Sedmi křížky je ve větě nahrazeno slovo, které je třeba pečlivě vyložit. Putin zde říká, že chování Ruska k okolním státům je zřejmé z nedávných let. Pojďme objasnit smysl vykřížkovaného slova.

Jde o státy na “postsovětském území”. Rusko má k těmto státům jiný vztah než ke zbytku světa. Putin jmenuje Kazachstán, v dalším odstavci pak území Kavkazu z let 2000-2005, Krym, Sýrii, nakonec také Donbas v současnosti. Díky této Putinově nápovědě bychom zakřížkované slovo mohli nahradit prvními slabikami zmíněných států či území: KaKaKrySyDon. Jaký je tedy tento princip zahraniční politiky Ruska?

Semínka rozkolu a válčení zasetá na Kavkazu nesou právě nyní během války na Ukrajině své konkrétní ovoce - rozšíření území Ruska o Jižní Osetii již není jen teoretickou možností.

Touha po získání Krymu je dnes již očividná jako nos mezi očima.

Lednové události v Kazachstánu proběhly až s podivem korektně - vojáci přišli na pozvání místní vlády, po dvou týdnech opět zemi opustili. A Kazachstán se v dnešní spletité situaci chová alespoň částečně nezávisle. Co vše za tím však je, se můžeme jen domnívat. Možná to byla jen situace připravená právě pro takovýto argument, kterým může zmást mezinárodní společenství.

Princip ruské zahraniční politiky vůči zemím v postsovětském prostoru, to vykřížkované slovo KaKaKrySyDon, vyjadřuje zjevnou touhu po vlivu, nejlépe opětovného začlenění do Ruska.

O kousek později, v části adresované ukrajinským občanům zazní slova: “Nikomu nedovolím, aby se vměšoval do našich záležitostí, našich vztahů. Chceme je budovat tak, aby vytvořily nezbytné podmínky pro překonání všech překážek a bez ohledu na existenci národních hranic. Aby nás posílily zevnitř jako jeden velký celek. Věřím v tuto budoucnost.” Slova o "našich náležitostech" by mohla znamenat vnitřní záležitosti Ruské federace, proti tomu nemůže nikdo nic namítat, každý stát musí řešit svoji vnitřní bezpečnost. To se však vylučuje s následující větou, která mluví o podmínkách "bez ohledu na existenci národních hranic". Je tedy jasné, že má na mysli mezinárodní vztahy. Může tím myslet vztahy Ruska se Západem? To se zase vylučuje s vírou v budoucnost "jednoho velkého celku". "Našimi záležitostmi" tedy myslí vztahy Ruska s některými státy (především sousedními), které jsou dnes samostatné, ale Putin věří v budoucnost jednoho velkého celku. Tato část projevu je výslovně adresována Ukrajincům. Tím se tato interpretace jen potvrzuje. Odmítá jakékoliv vměšování mezinárodního společenství do vztahů Ruska s okolními státy v postsovětském prostoru!
Toto je věcný obsah principu KaKaKrySyDon - vztahy Ruska se zeměmi v postsovětském prostoru jsou určovány touhou Ruska po co největším vlivu, nejlépe jejich opětovném začlenění do jednoho státního celku. Nyní je již na místě prozradit, co je to vykřížkované slovo, které na počátku Putin použil pro to, aby popsal tento princip ruské zahraniční politiky: “S respektem se chováme ke všem státům, které vznikly na postsovětském území.” Nyní je už zřejmé, co v případě Kremlu znamená slovo “respekt”, je to především respekt k národním ruským zájmům.

Putinovo pokrytectví je až dětsky prosté - nejprve použije slova jako “respekt” nebo “samostatnost”, pak vcelku rozumně odkáže na chování Ruska v minulosti (které vyjadřuje pravý opak), aby nakonec zase řekl, že to vše je zcela v souladu s chartou OSN. A s dětskou důvěrou čeká, že si toho dospěláci nevšimnou. Pro účely tohoto článku dostane tento rozpor mezi slovy a skutečností označení pokrytectví č. 2.

Jak může vypadat svoboda

“Základem naší politiky je svoboda, svobodné volby, svobodný výběr vlastní budoucnosti a budoucnosti svých dětí.” Vycházejme tedy z toho, že Kreml chce svou politiku nazývat slovy “svoboda”. Co tím myslí a co si z toho máme vyvodit?
Příkladem odhaleného pokrytectví jsou události po anexi Krymu, které Putin v projevu nazývá “svobodný výběr” obyvatel Krymu a Sevastopolu (odst. “Považuji za důležité dodat…”). Také nepřekvapí slova o “dekorativních volebních procedurách” - to by žádného demokrata nenapadlo, že volby mohou být dekorativní. Ale Putinovi bychom to měli věřit, ví, o čem mluví.

Skutečný vhled do Putinova pojetí vnitřních poměrů Ruska poskytují jeho slova, kterými otevřel závěrečnou část adresovanou “krajanům”: “Jsem přesvědčen, že vojáci, kteří jsou věrni naší zemi a důstojníci ozbrojených sil Ruska, profesionálně a hrdinně splatí svůj dluh, svoji povinnost.” Putin poslání ozbrojených sil popisuje jako “dluh” (ruské slovo dolg překladatelé radši přeložili dvěma slovy: “svůj dluh, svoji povinnost”, nicméně ruské slovo především znamená pohledávku, dluh). Ruský voják nedělá nic, co by mohlo být pochváleno, oceněno - jednoduše splácí dluh. Pokud splní své povinnosti a položí přitom svůj život, splatil svůj dluh, je svobodný, nikdo nikomu není ničím povinován… Putin je si však vědom, že slovem dluh nemůže skončit, je třeba to zaonačit jinak. A tak pokračuje myšlenkou z opačného spektra mezilidských vztahů: “Spoléhám na konsolidovanou, vlasteneckou pozici všech stran parlamentu a veřejných sil.” Putin může Západu jen závidět tu konsolidovanou pozici vlád států a soukromých podniků i občanské veřejnosti a neziskovek. Ale zní to dobře, i když je to zřejmý kontrast: Na jedné straně všichni státu dluží svůj život, na druhé straně důvěra svěřená veřejné i soukromé sféře, službám i byznysu. Rozuzlení poskytuje další věta: “Což znamená, že řešení, která jsme přijali, splníme.” Putin přešel zpátky do množného čísla “my, Putin” přijal řešení, které je všem lidem úkolem a povinností. Důvěra je tu rozkazem.

Svoboda v pojetí Kremlu je v tomto článku označován jako pokrytectví č. 3.

Důvody k válce

Nyní se dostáváme po obsahové stránce k nejdelikátnější rovině Putinova projevu, k pokrytectví č. 4.

“Nekonečně dlouhých osm let jsme dělali všechno možné” na Donbase “politickou cestou, v míru”. Nyní obrací list, ohlašuje změnu. Dosavadní zapojení ruských vojáků na Donbase označuje za mír. Anebo se pro své publikum znovu distancuje od bojů na Donbase a tvrdí, že Kreml se na bojích nepodílel. Ať tak či tak, maska má vypadat tak, že Kreml je mírotvorce.

Ve stejnou chvíli prohlásil, že ukrajinské síly “se vzdaly mírového řešení konfliktu”. Toto je nesmírně silné vyjádření. Pokrytectví se odhaluje konfrontací se skutečností. Jak ve skutečnosti vypadá, když se někdo vzdá mírového řešení? V první chvíli to může vypadat tak, že odejde od vyjednávacího stolu. V důsledku to však vždy má podobu silové reakce, odmítnout mírové řešení znamená spustit silové řešení.

Stačí si položit otázku, kdo 12.-14. dubna 2014 sáhl na Donbasu po zbrani jako první? Byla to ukrajinská armáda? Nikoliv. A kdo 24. února 2022 překročil hranice druhého státu? Ruská nebo ukrajinská armáda? Ukrajinská to nebyla.

Ďábelskost lži, že se Ukrajina vzdala mírového řešení, spočívá v tom, že i kdyby na tom byla jen polovina pravdy, Rusku nezbývá, než reagovat také silou. Proto toto tvrzení zaznívá v úvodu argumentace, aby na něm mohl dál stavět. Když už někdo lže a chce znít přesvědčivě, musí lhát od první chvíle “na celou hubu”. Pokrytectví je jasné, Putin rozhodně nechce vypadat jako agresor.

Jeho slova také jasně ukazují, že si je vědom vstupu do nové etapy. I když patří k sovětské tradici, že válka je “jen” pokračováním či jinou formou diplomacie, přesto Putin ví, že nyní překračuje hranici a je třeba to vyložit tak, že za to nese odpovědnost někdo jiný.

Proto zazní druhá ďábelská věta adresovaná ukrajinským vojákům: “...veškerá odpovědnost za možné krveprolití leží na svědomí ukrajinského vládnoucího režimu.” S válkou je to tak, že nikdo si nemůže být jistý, kolik utrpení přinese, kdo všechno do ní bude stržen, války se zpravidla vymykají kontrole. Proto vědí všichni, i Putin, že odpovědnost za bolest a utrpení nese především ten, kdo válku rozpoutá. To je nevratný krok s dalekosáhlými následky. Pronesená věta zřetelně prozrazuje, že Putin je si vědom zodpovědnosti za rozpoutání války. Právě proto se to snaží hodit na někoho jiného.

4. Putinovo pokrytectví vypovídá

1. Násilník, co třese koleny

Obraz určený ruským občanům: Rusko je cílem zahraniční agrese, musí se bránit, jinou možnost nemá. Putin je silný vůdce, Rusko je silná země, nic ji neohrozí a nezastaví.

Putin ví, že strach ze zahraniční agrese mu u jeho publika přidá body. Nejedná se o strach, který by měli mít všichni obyvatelé Ruska. Jmenuje příhraniční oblasti v postsovětském prostoru, kde se ten zápas odehrává. Občané Ruska mohou být v klidu. Jejich vládce je ochrání, stará se o blaho říše.

Není dobré pro násilníka, když všichni vědí, že je násilník. Dlouhodobé chování Ruska vůči okolním státům je čitelné a konzistentní - násilné. Proč tedy tolik řečí o tom, že Rusko je donuceno se bránit, že všechno je jen sebeobrana, že jim okolí nedalo jinou možnost? Svým pokrytectvím Putin potvrzuje dlouhodobou morální hodnotu lidského soužití, že je-li někdo odhalen okolím jako násilník, dříve či později se všichni spojí proti němu a pokojně či násilně ho odstraní. A tak dělá, co může - alespoň slovy popírá své jednání, aby tím zmátl ty, kdo naslouchají jeho slovům víc než jeho činům.

Putin v projevu vyhrožuje silou a uctívá ji jako základ státnosti. Průběh války od počátku až do poloviny května, kdy vzniká tento text, odhalují další rozpor - Rusko není tak silné, jak Putin tvrdil. To však nemusí být pokrytectví, to může být důsledek lhaní sám sobě.

2. Překonání všech překážek bez ohledu na národní hranice

Kreml formálně potvrzuje chartu OSN, lidská práva a svobody, další dokumenty, které zakládají uspořádání světa po 2. světové válce. V praxi je však nezastává. Tak proč to podepisují a proč se snaží vypadat, že jsou plnoprávnými členy takových mezinárodních struktur?

Státy jsou si svým způsobem rovny, i když v jiných ohledech jsou jedny silné a druhé slabé. Putin ve svém projevu vysvětluje principy ruské mezinárodní politiky v postsovětském prostoru - rozporuplně. Používá slova “respekt, samostatnost, svrchovanost”, přitom však prakticky usiluje o jejich začlenění do Ruska, což odvážně vyjádřil vírou v “jeden velký celek”. Když káně píská nad krajinou, všichni ví, že se chce najíst, každá myš ví, že jí jde o život. Proč tedy Kreml neřekne rovnou, že jeho národním zájmem je podmanit si okolní státy silou, nejprve ty, které tvořily SSSR, posléze i všechny ostatní? Ten důvod je prostý: Dost dobře nejde druhé skupině lidí říci, že si je “dám k obědu”, protože na základní rovině jsou si státní celky rovny. Proto se i takový diktátor jako je Putin kroutí a přetvařuje, aby neřekl víc, než kolik je možné říct. Jeho vlastní publikum by s tím mělo problém.

Toto pokrytectví je obzvláště zajímavé tím, jak je do očí bijící. Mezinárodní politika Ruska je totiž od Putinova nástupu dosti konzistentní a čitelná. Není tedy problém porovnat slova a činy. Nezbývá mu prakticky nic jiného, než říkat A a dělat B. Pokud takto postupuje v jedné věci, nemělo by nás překvapit, pokud v jiných věcech zvolí obdobný postup.

3. Povinnost svobody

Putin mluví o svobodě, svobodných volbách, vlastním rozhodování občanů o své budoucnosti. “Ruské volby” jsou pojem samy o sobě stejně jako neexistující občanská svoboda. V projevu zazněl dnes již věhlasný “svobodný výběr obyvatel Krymu a Sevastopolu”.

Svoboda patří mezi základní hodnoty. Ruským obyvatelům řeči o svobodě zní lépe než slova o další bídě, kterou budou trpět pro ještě větší slávu impéria. Také světové veřejnosti slova o lidských právech a hodnotách zní dobře. A toleruje se, že na území Ruska se tyto hodnoty uskutečňují v rozporu s jejich základním významem.

Toto pokrytectví je trochu jiné. Putin se zde přizpůsobuje většinovému vnímání světa, že svoboda patří mezi základní hodnoty. Nevypovídá to však o tom, že on sám je o tom přesvědčen, spíše se jen přizpůsobuje poptávce.

4. Když zloděj volá: Chyťte zloděje

Putin si jasně v projevu klade otázku, kdo je zodpovědný za válečný konflikt, který bude následovat. Síla této otázky až bije do očí. Bez mrknutí oka (doslova) na to odpovídá, že za všechno následující utrpení nese odpovědnost ukrajinská strana. Použije při tom ty nejďábelštější lži, které v projevu zazněly.

Žít v míru má větší hodnotu než žít ve válce. Putin chce působit dojmem, že je mírotvorce, že udělal všechno možné pro zachování či obnovení míru. Je si vědom toho, že jeho občané od něho očekávají mír, ne konstantní válku. I diktátor musí vzít vážně, že mír je víc než válka.

Za rozpoutání války někdo jasně nese odpovědnost. Putin má velkou potřebu setřást ze sebe zodpovědnost za utrpení, která tímto projevem rozpoutal. Vinu háže na stranu ukrajinského vedení, tvrdí, že Ukrajina se vzdala mírového řešení, že Rusko je donuceno se bránit. To všechno jsou lži, nebezpečné lži, které však nic naplat prozrazují, že Putin je si vědom odpovědnosti za rozpoutání války.

Závěr

Proč se zabývat směsicí lží a pravd, které říkají lidé, kterým by se člověk nejraději vůbec vyhnul? Protože pokrytectví je nesmírně výmluvné, odhaluje morální hodnoty platné i pro pokrytce.

V Putinově projevu z 24. února 2022 je možné odhalit následující hodnoty, které donutili i tohoto velkého pokrytce, aby je svým způsobem respektoval:

• Není dobré pro násilníka, když všichni vědí, že je násilník.
• Státy jsou si svým způsobem rovny, i když v jiných ohledech jsou jedny silné a druhé slabé.
• Svoboda patří mezi základní hodnoty.
• Žít v míru má větší hodnotu než žít ve válce.
• Za rozpoutání války někdo jasně nese odpovědnost.

Na těchto hodnotách je možné i potřebné stavět případné jednání a vyjednávání s vedením Ruské federace.

Použité zdroje

Michael Walzer. Interpretace a sociální kritika. Praha: Filosofia, 2000. ISBN 80-7007-126-5.

Michael Walzer. Spravedlivé a nespravedlivé války: morální argumentace s historickými příklady. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-3013-9.

Putin Vladimír. Обращение Президента Российской Федерации. 24. 2. 2022 v 6:00 hod. Navštíveno 23. 5. 2022. Dostupné on-line: http://kremlin.ru/events/president/news/67843

Seznam.cz. Slova, jimiž Putin rozpoutal bezprecedentní válku. [on-line dokument] Navštíveno 23. 5. 2022. Dostupné on-line: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-dokument-slova-jimiz-putin-rozpoutal-bezprecedentni-valku-190232

M. Walzer, doslov: Nenásilí a teorie války

Tak jsme na konci knihy, zbývá už jen doslov.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Co bývá obvykle spouštěčem nenásilného odporu? M. Walzer počítá s těmi případy, kdy nenásilný odpor nastoupí v případě selhání ozbrojené obrany státu. Příkladem může být Československo po roce 1968.

Jaké prostředky pro důrazný leč nenásilný odpor jsou k dispozici? Odpověď M. Walzera není příliš povzbudivá. Očekává, že nenásilný odpor je použitelný pouze v případě, kdy kodex okupanta se dost podobá kodexu okupovaných. V totalitě, která neváhá použít nejbrutálnější metody, očekává, že nenásilný odpor zůstane bez výsledku.

Výzvy k nenásilnému odporu M. Walzer považuje spíše za snahu některých přizpůsobit současné realitě naše sny budoucnosti bez válek. A přesto:

Agrese: Nenásilný odpor přijde pravidelně na řadu po selhání vojenské obrany. M. Walzer nevidí žádné historické příklady nenásilného odporu a vyvozuje, že díky tomu nelze vyloučit, že to je dobrá strategie.

• Obyvatelé by se k okupující armádě chovali jako k násilné policii: „Nenásilí deeskaluje konflikt a zmenšuje zločinnost. Přijetím metod neposlušnosti, nespolupráce, bojkotu a všeobecné stávky občané obsazené země transformují agresivní válku v politický boj. V důsledku toho jednají s agresorem jako s domácím tyranem nebo uzurpátorem a jeho vojáky mění v policisty.“ (526)
• Stal by se z toho vleklý boj, který je však mnohem méně destruktivní než byť krátká válka.

Pravidla vedení války: Obraz takového odporu je přitažlivý pro svou nedokonalost. M. Walzer připomíná G. Orwella, který zvažuje, zda Gándhího nenásilí má šanci na úspěch v totalitním režimu – nemá.

Ano, zde již M. Walzer historické příklady uvádí. M. Gándhí patří mezi velikány nenásilného odporu. Dalším příkladem je Martin L. King. Z doby po sepsání této knihy lze mluvit o pádu Apartheidu v Jihoafrické republice, mnohé zkušenosti nenásilného odporu jsou také ze zemí bývalého sovětského bloku.

• Nenásilný odpor má šanci jen v případě, že kodex dobyvatele se alespoň trochu blíží kodexu civilní obrany okupované země. V takovém případě však je politická forma boje jistě vhodnějším postupem než válka.
• Pokud je kodex dobyvatele odlišný, nenásilný odpor je „minimalistickým způsobem vyznávání společných hodnot po vojenské porážce“. (530) Např. Československo po roce 1968. Hrdinství civilistů je ještě silnějším příkladem než hrdinství vojáků.

Nezapomínejme, že tato část knihy byla psána v roce 1975, tedy ještě před vznikem Charty 77, natož před rokem 1989.

Úspěch nenásilné obrany závisí na morální zkaženosti okupujících vojáků nucených ke „špinavé práci“. Nenásilný odpor je tak či onak závislý na tom, aby vojáci dodržovali základní konvenci, že na neozbrojené osoby se nestřílí. Proto je hloupé, když se zastánci nenásilného odporu vysmívají konvencím.

Z Ukrajiny doléhají zprávy o případných účincích nenásilného odporu okupantům, příběhy o vesničanech, kteří se postavili tanku, o demonstrantech v Chersonu, před kterými vojáci couvají… Jsou to jen dílčí a krátkodobé úspěchy. To však nijak neumenšuje, že jsou použitelné a že jsou mnohem šetrnější k lidských životům na obou stranách i k majetku.

M. Walzer, kapitola 19: Válečné zločiny: vojáci a jejich důstojníci

Kapitoly 18-19 se vrací k základnímu rozlišení dvou morální oblastí – rozpoutání války (ius ad bellum) a způsobu vedení boje (ius in bello). Tentokrát si M. Walzer klade otázku, kdo je za válečné utrpení vinen.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Často vojáci ve válce páchají zvěrstva bez ohledu na to, na které straně bojují. Jak určit, kdo z vojáků nese jaký díl odpovědnosti? Vojáci jsou zodpovědí jen do míry svého vlivu na průběh boje.

Které okolnosti nám nejvíce komplikují hodnocení válečné situace? Především dvě – předně je to ostrost boje a běsnění, které zapříčiňuje, dále je to systém armádní poslušnosti. Pro první vypráví M. Walzer dva příběhy násilí na zajatcích. Pro druhou vypráví o masakru v My Lai.

Které vojenské hodnosti nesou větší díl morální zodpovědnosti? Jednoznačně jsou to důstojníci. Důstojníkem se člověk stává proto, že se jí stát chce. M. Walzer vypráví příběhy dvou generálů, Bradleye a Jamašity.

Kapitola 16 popisuje ty mezní situace, o kterých říkáme, že je to „stav nouze“ či dokonce „stav krajní nouze“. Jak přemýšlet o morální zodpovědnosti, když přitom situace je tak zoufalá, že lze konvenci považovat za zrušenou? M. Walzer vypráví příběh W. Churchilla, který se po válce distancoval od maršála A. Harrise, zodpovědného za bombardování německých měst během války.

Jednotliví vojáci nejsou zodpovědni za to, zda vedou spravedlivou válku. Podobně jsou zodpovědní jen do míry svého vlivu za to, zda ji vedou spravedlivě. Obhajoby válečného běsnění jsou zpravidla dvojího druhu:

• „První poukazují na ostrost boje a vzrušení nebo běsnění, které zapříčiňuje.
• Druhé poukazují na disciplinární systém armády a poslušnost, kterou vyžaduje.“ (489)

Pravidlo válečných konvencí stanoví, že vojáci nesmí svá rizika přenášet na civilisty. Pravidlo je absolutní, rizika však jsou vždy určitého stupně.

V zápalu boje – dva příběhy o zabíjení zajatců:

• Guy Chapman vypráví příběh z 1. sv. v. o zastřelení důstojníka v nepřátelských zákopech, který se právě jednoznačně vzdal. Často totiž dochází k zabíjení zajatců v okamžik, kdy se do zajetí vydávají. O to důležitější je rozlišit, když se zajatci zabíjejí tzv. „extra“.
• James Jones líčí v románu The Thin Red Line (1964) situaci ve východní džungli, kdy důstojník vědomě nechal své začátečníky vojáky, aby byli násilní vůči japonským zajatcům a zabili je, protože potřeboval zvýšit jejich bojové sebevědomí a zápal. „To je rys kriminální odpovědnosti, že může být rozložena, aniž by byla rozdělena.“ (495) Zodpovědnost tedy rozložíme bez dělení – vojáci nesou zodpovědnost a důstojníci také.

Příběhy o ruských zajatcích z prvních dvou týdnů svědčí o tom, že ukrajinským vojákům se dařilo držet běsnění na uzdě. Nebo boje ještě nebyly tak úporné.

Rozkazy nadřízených – masakr v My Lai: Vietnamská vesnice, kde vojáci USA zastihli jen ženy, děti a starce. Velitel v tu chvíli řekl něco o tom, že mají jednat. Nadporučík rozkazoval zabíjet a střílet. Někteří vojáci se vzepřeli, jiní odešli, mnozí stříleli.

Smyslem vojenské disciplíny je zbavit jednotlivce rozhodování a učinit z něj jeden dílek celého útvaru. A přece se z vojáků nikdy nestanou stroje: nejdou vypnout stejně jako nejdou jednoduše zapnout. Navíc my všichni je činíme osobně zodpovědné za spáchaná zla. Obhajoba rozkazů nadřízených má dvě podoby:

• Tvrzení o nevědomosti: Vojákovi nepřísluší posuzovat ani proporcionalitu použití zbraní nebo jejich načasování, letce a dělostřelce zpravidla neinformují o povaze cílů. Při soudu s nadporučíkem z My Lai však zaznělo: „Muž s běžným rozumem a porozuměním za daných okolností věděl, že jsou nezákonné.“ (501) A M. Walzer dodává, že porozumění se týká jak situace, tak zákonů.
• Tvrzení o donucení: Extrémní je příklad Němce v popravčí četě, který odmítl střílet na zajatce, a byl okamžitě postaven po bok zajatců a popraven. Avšak ne všechny rozkazy jsou nařizovány s pistolí u hlavy – platí proporce mezi újmou způsobenou vojákem (který uposlechne vadný rozkaz) a újmou hrozící vojákovi (hrozba degradace neomlouvá vraždu).
• Dva závěry: Jednotliví vojáci mohou někdy rozpoznat, že je třeba neuposlechnout – selhání je jim třeba dokázat, důkazní břemeno leží na nás. Důstojníci a velení se výrazně podílelo na způsobu vedení války ve Vietnamu – důkazní břemeno, že oni udělali dost a vina se jich netýká, leží na nich.

M. Walzer připojuje ještě jednu okolnost, která se v právní literatuře neobjevuje, ale ve vyprávění vojáků hraje významnou roli: Odmítnutí poslušnosti vojáka vyčlení z jeho skupiny spoluvojáků a to je velmi citelná újma.

Odpovědnost velení: O důstojnickou hodnost se soutěží, ta je dobrovolná. Vedle základní role vojáka chránit slabé a neozbrojené je tu dvojí morální zodpovědnost: 1. při plánování operace připravit konkrétní kroky odpovídající „druhému“ úmyslu, tedy chránit civilisty (viz kapitola 9); 2. nést odpovědnost za počínání svých podřízených, aby odpovídalo konvencím.

Ruské operace na Ukrajině provázejí otázky ohledně jejich taktiky a morálky. Dělostřelecké ostřelování měst vyvolává nejvíce otazníků: Mají ruští důstojníci vůbec nějaké vzdělání v otázkách válečného práva? Jaké je vlastně postavení důstojníka v ruské armádě – jaký díl zodpovědnosti nese?

Konkrétně se můžeme ptát u dělostřelců: Kdo vybírá cíle? Kdo zaměřuje jejich přesnou polohu? Kdo všechno má informace o skutečné povaze cílů? Vojákovi ládujícímu munici se zpravidla říkají jen souřadnice cíle…

Generál Bradley a bombardování Saint-Lô: V návaznosti na vylodění v Normandii připravil prolomení německé linie, jejíž součástí bylo intenzívní bombardování pásu 5,5 x 2,5 km. Na briefingu pro novináře padla otázka, zda se chystají varovat francouzské obyvatelstvo. Zavrtěl hlavou. I za tuto velkou cenu potřebovali spojenci překlopit na svou stranu díky momentu překvapení. Otázka novináře je pochopitelná – vyjadřuje běžnou morálku. M. Walzer připomíná, že měla být přijata nějaká opatření na ochranu civilistů.

Zatím vlastně ještě není jasné, čemu je ruské dělostřelecké a raketové ostřelování ukrajinských měst předehrou. Pokud nebude následovat pozemní invaze, jedná se dost možná o zcela zbytečné násilí a utrpení, které nebylo nijak nutné z hlediska vojenského vítězství ruské armády. Pokud bude následovat vítězná ofenzíva, vyzní z vojenského hlediska ostřelování měst mnohem smysluplněji. Uvedená věta předpokládá, že se na situaci budeme dívat jako státníci např. 19. století, kterým se Putin v mnohém podobá. To ovšem nijak nezmírňuje skutečnost, že bezohlednost vůči civilnímu obyvatelstvu je prostě zločinecká.

Případ generála Jamašity: Tento japonský generál působil na ostrově Luzon. Díky úspěšné ofenzívě USA však ztratil efektivní spojení s velkou částí svých jednotek. A tyto jednotky bez spojení páchaly zvěrstva. Soud ho obvinil. Obhajoba argumentovala tím, že jednotky, které zůstaly u něho, uhlídal; a že po něm nebylo možné žádat odpovědnost za to, co dělali „jeho“ jednotky bez spojení s ním.

Argument pro jeho odsouzení spočíval na tom, že tak to prostě ve vojenské hierarchii chodí, zodpovídal za všechny jednotky již od výcviku až po samu operaci. M. Walzer uvádí dva důvody, které gen. Jamašitu zprošťují viny: Nechceme, aby velitelé „dělali všechno pro to, aby zabránili jakémukoli porušení“, protože v tom případě nebudou dělat nic jiného než toto. I kdyby udělal všechno, nemusí být ve výsledku úspěšný.

Povaha nutnosti (4): Nejtěžší otázka: „Co máme říct o těch vojenských velitelích (nebo politických lídrech), kteří neberou v úvahu pravidla války a zabíjejí nevinné lidi v ‚nejvyšším stavu nouze‘?“ (517)

• Případ zneuctění Arthura Harrise: Byli to W. Churchill a A. Harris, kdo nesli odpovědnost za rozhodnutí o strategickém bombardování německých měst 1942-45. Po válce byli mnozí velitelé povýšeni, ale A. Harris nikoli. Piloti stíhaček mají své pomníky, ale piloti bombardérů nikoli. Churchill se po válce od Harrise i od bombardování distancoval.
• M. Walzer k tomu říká: „Možná existuje nějaký lepší způsob, jak to udělat, než jak to provedl Churchill. Bylo by bývalo lepší, kdyby vysvětlil svým spoluobčanům morální cenu jejich přežití a kdyby pochválil odvahu a výdrž bombardovacích letců, byť by trval na tom, že není možné být pyšný na to, co udělali (což mnozí z nich museli pociťovat). Churchill ovšem nic takového neudělal; nikdy nepřipustil, že toto bombardování bylo v podstatě špatné. Chybělo-li takové doznání, pak alespoň odmítnutí uctít Harrise znamenalo ujít krátkou cestu směrem ke znovunastolení závazku vůči pravidlům války a právům, která tato pravidla chrání. Domnívám se, že to je nejhlubší smysl veškerého přidělení odpovědnosti.“ (520-521)

Závěr: „Svět nutnosti je generován konfliktem mezi kolektivním přežitím a lidskými právy.“ (521) Rozhodně o ‚stavu nejvyšší nouze‘ mluvíme mnohem častěji, než odpovídá skutečnosti i než tento stav pociťujeme. A političtí vůdci jsou tu právě proto, aby na sebe vzali v těžkou chvíli zodpovědnost a udělali i rozhodnutí, které je morálně špatné. Někdy se říká, že toto dilema má zůstat utajeno před veřejností. Pokud se však na chvíli „zavřou oči“, jak poznáme, kdy je zase máme otevřít? M. Walzer nevidí jiné řešení, než vždy věc popisovat tak, jaká skutečně je. „Problém je, že někdy nemáme jinou možnost, než za něj [univerzální řád] bojovat.“ (523)

M. Walzer, kapitola 18: Zločin agrese: političtí lídři a občané

Kapitoly 18-19 se vrací k základnímu rozlišení dvou morální oblastí – rozpoutání války (ius ad bellum) a způsobu vedení boje (ius in bello). Tentokrát si M. Walzer klade otázku, kdo je za válečné utrpení vinen.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Koho volat k odpovědnosti za rozpoutání války? To je ta první morální oblast (ius ad bellum), za kterou zodpovídají politické a vojenské špičky, nikoliv běžní vojáci.

Záleží tedy na režimu a typu vlády? Přesně tak, jinak je tomu v totalitních státech, jinak v demokratických. M. Walzer uvádí příklad hitlerovského Německa a válku USA ve Vietnamu.

V této kapitole M. Walzer rozlišuje právní obžalobu a morální vinu. Hájí také skutečnost morálky a oprávněnost hledání viníka.

Svět vedoucích představitelů: Do roku 1945 se za součást státní suverenity považovalo tvrzení, že „činy státu nemohou být zločiny individuálních osob“. (464) Zlomovým precedentem je Norimberk.

• „Případ ministerstev“: Soudci soudili nejbližší Hitlerův kruh, M. Walzer se zaměřuje na ty, u kterých tento okruh končí. Např. státní tajemník ministerstva zahraničí Ernst von Weizsäcker – je to úředník, a přece souzen byl a také odsouzen. Odvolací soud ho však osvobodil. Ne na základě toho, že je již mimo okruh zodpovědných osob, ale na základě toho, že se v rámci svého ministerstva stavěl na odpor Hitlerově linii a že poskytoval některé informace Hitlerovým oponentům…

• M. Walzer má jinou představu o reakci vysoce postavených osob: U úředníků typu von Weizsäcker je minimem rezignace. V armádě dává příklad nadporučíka SS Kurta Gersteina, který stál mnohem zřetelněji v opozici (nakonec se zastřelil).

Demokratické odpovědnosti: Občané demokratických zemí nesou spoluodpovědnost za rozhodnutí své vlády. J. Glenn Gray: „Čím větší je možnost svobodného činu ve společenské sféře, tím větší je stupeň viny za špatné skutky provedené jménem všech.“ (479)

• Americký lid a válka ve Vietnamu: M. Walzer se jako student zapojil do protestů proti válce ve Vietnamu. To také dalo prvotní impulz k sepsání této knihy. „Skutečné morální břímě americké války padá na onu podmnožinu mužů a žen, jejichž informovanost a vnímání možností se projevily v jejich opoziční aktivitě.“ (486)

Tuto otázku si dnes mnozí klademe: Jakou spoluvinu mají občané Ruské federace na válce proti Ukrajině? Jejich podíl odpovídá míře demokratického uspořádání Ruska… je opravdu malý :( Přesto nejeden Rus dává najevo svou lítost i své špatné svědomí. To svědčí o tom, že nějaký zbytkový podíl spoluzodpovědnosti vnímá.

Celkový obraz je však jasný: Jestli bude někdo za rozpoutání války odsouzen, pak Vladimír V. Putin a okruh jeho nejbližších spolupracovníků a ministrů.

M. Walzer, kapitola 17: Jaderné zastrašování

Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Co je nemorálního na tom, když se světové mocnosti navzájem drží v šachu jadernými zbraněmi? Když někdo hrozí, že bude-li napaden jadernou zbraní, odpoví na to také zničující jadernou zbraní, sporným bodem je, zda svou výhrůžku myslí vážně nebo ji jen předstírá.

A čím se tedy jaderné zbraně liší od ostatních? Mají ohromnou ničivou sílu a nejde s nimi mířit pouze na vojenské cíle. Nejničivější účinek mají, když jsou použity proti velkým městům.

Jak je tedy možné morálně bránit jaderné válce? Paul Ramsey, významný poválečný americký etik, se pokusil formulovat argument, který jaderné odstrašování umožňuje. Také teorie omezené jaderné války jde stejným směrem. Ani jedno z těchto řešení však M. Walzera nepřesvědčuje.

Problém nemorálních hrozeb: Zrod jaderné bomby stvořil novou válku – na jaderný útok jedné velmoci bude druhá reagovat také jaderným útokem. Výsledkem nebude vítězství jedné ze stran, ale zkáza obou. Morální problém spočívá v tom, kdy si velmoci navzájem vyhrožují, že v případě napadení odpoví stejně drtícím jaderným útokem. Jak může někdo takovou hrozbu myslet vážně?!

Putin 27. 2. dal příkaz ke zvýšené pohotovosti jaderných zbraní. To je jen jeden dobře pojmenovatelný okamžik jaderného odstrašování. USA ve své reakci daly najevo, že v této hře nebudou pokračovat stejným způsobem.

Putinův mluvčí Dmitrij Peskov o měsíc později upřesňoval, že platí ruská válečná doktrína, která použití jaderných zbraní podmiňuje ohrožením samotné existence ruského státu. (Otázkou zůstává, co vše si Kreml může vykládat jako "ohrožení existence státu"...) Je však zřejmé, že pokud by Kreml ujistil svět, že na Ukrajině jaderné zbraně nepoužije, připravil by se o páku k vydírání Západu. Jaderné zastrašování totiž funguje pouze tehdy, když druhá strana má důvod věřit, že vyhrožování myslíte vážně.

Paul Ramsey tuto doktrínu odstrašování připodobňuje situaci, kdy budeme usilovat o bezpečnost na silnicích tím, že na přední nárazníky aut přivážeme děti. Děti symbolizují civilní obyvatelstvo. Strategické jaderné zbraně jsou totiž nepřijatelné hned ze dvou důvodů: počet zabitých civilistů není přiměřený počtu životů, které má takový útok ochránit; počet zničených vojenských cílů je nepřiměřeně malý ve srovnání s počtem zničených civilních cílů. Odzbrojení by bylo lepším řešením, ale je použitelné v jen případě dvoustranného konfliktu.

Situaci shrnuje G. Kennan: „Předpokládejme, že by přišel jaderný útok nějakého druhu na tuto zemi a byly by zabity a zraněny miliony lidí. Dále předpokládejme, že bychom měli možnost odvety proti městským centrům země, která nás napadla. Chtěli byste to udělat? Já bych nechtěl. […] Nechovám žádné sympatie k člověku, který v jaderném útoku požaduje oko za oko.“ (444)

Omezená jaderná válka: Od konce 50. let mnozí uvažovali o možnostech taktických jaderných zbraní malého, přesně omezeného dosahu. A takto by bylo možné uvažovat o jaderném zastrašování. M. Walzer to však odmítá jako nerealistické, ke dvěma proporcionálním důvodům připojuje třetí: předem zvažované limity by jistě nebyly dodrženy. Prozatímní závěr: „Jaderné zbraně jsou politicky a vojensky nepoužitelné jen proto a do té míry, jak můžeme přijatelně hrozit jejich použitím nějakým definitivním [tj. omezeným] způsobem. A činit hrozby takového druhu je nemorální.“ (450)

Argument Paula Ramseye: Ten se pokusil najít argument umožňující morálně přijatelné jaderné odstrašení. Podstatou argumentu je nebezpečí obsažené i beze slov v samotné existenci jaderné zbraně: „Nemusíme […] hrozit, že v případě útoku použijeme jaderné zbraně. Nemusíme hrozit ničím. Docela postačuje to, že tam jsou.“ (454) M. Walzer identifikuje čtyři kroky argumentu: „vyslovená vyhlídka na vedlejší (a neproporcionální) ztráty na civilistech; implicitní hrozba útoků proti městům; ‚pěstované‘ zdání závazku provést útoky na města; skutečný závazek“. (455) Poslední krok je pro mnohé nepřijatelný, ale bez něho argument nemá potřebnou váhu.

M. Walzer dochází k jasnému závěru: „Jaderná válka je a zůstane morálně nepřijatelná a neexistuje žádný případ pro její rehabilitaci. Vzhledem k tomu, že je nepřijatelná, musíme hledat způsoby, jak jí zabránit, a protože zastrašování je špatný způsob, je třeba hledat něco jiného. … Více mě zajímá uznání, že odstrašování jako takové kvůli své zločinnosti spadá nebo může spadat v danou chvíli pod standard nutnosti, ovšem stejně jako u strategického bombardování i tady s hrozbou teroru: nejvyšší stav nouze není nikdy stabilní stav. … Takže připravenost k vraždění je vyvážena – nebo by měla být vyvážena – připraveností nevraždit, nezastrašovat vraždou, jestliže lze najít alternativní způsoby.“ (458)

M. Walzer, kapitola 16: Stav nejvyšší nouze

Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Když tedy existuje extrémní situace, která ospravedlňuje extrémní postup, podle čeho ji poznáme? „Stav nejvyšší nouze“ M. Walzer definuje jako 1. strašlivé a zničující ohrožení, které je 2. zcela bezprostřední. Příkladem je postup nacismu v letech 1940-42.

Jaké extrémní rozhodnutí tehdy přijali Spojenci? Začali bombardovat německá města, nejprve výhradně válečný průmysl, posléze i obytné čtvrti! Co na to M. Walzer? Na základě „pohyblivé škály“ a „vojenské nutnosti“ toto extrémní rozhodnutí Spojenců schvaluje, ale jen do léta 1942. Pak už to bylo špatně a důsledkem jsou i atomové bomby shozené na Japonská města.

Povaha nutnosti (3): Slovy „krize“ a „stav nouze“ označujeme krajní situace. Avšak používají se příliš často – každá válka je krajní situací! Je tedy třeba pečlivě vymezit označení „stavu nejvyšší nouze“. Obě následující kritéria musí být splněna zároveň:

1. Ohrožení je svou povahou nezvyklé a strašlivé, jde o katastrofu a zoufalství.
2. Ohrožení je bezprostřední, nejen ho tak prožíváme, ale opravdu takové je.

Nacismus je takovým příkladem, protože svou agresí směřoval k vyhlazení celých národů. Nejhorší byly dva roky 1940-42, kdy německá vojska vítězila na všech frontách.

Je současná situace „stavem nejvyšší nouze“? Je Rusko a jeho ideologie stejně nebezpečná jako nacismus? Putinem prezentovaná ideologie je mocenská, vlivová, demagogická, jejím cílem je ovládnutí okolních zemí, šíření strachu, zahrnuje policejní represe, zavírání a zabíjení odpůrců. Nacismus však zahrnoval plán na vyhlazení celých národů, ten zatím není součástí Putinových plánů.

Ukrajinci bojují o život, protože žít pod Putinovou vládou je očividně strašné a nepřijatelné. Bojují za základní hodnoty západního světa – suverenitu států, sebeurčení, demokratické uspořádání, občanské svobody a lidská práva. Možná je tvrdé to říct, ale zlá situace Ukrajinců je v tomto smyslu „obvyklým“ terorem války, protože válka taková je.

Podobně je naše situace jiná než Spojenců, kteří se rozhodli pro bezpodmínečnou kapitulaci a dobytí celého území Německa. S Putinem bude na místě vyjednávat. Ruskou armádu je třeba vytlačit zpět na území Ruska, ale není třeba ji celou zlikvidovat.

Zrušení válečných pravidel – rozhodnutí bombardovat německá města: Toto britské rozhodnutí koncem roku 1940 mělo mimo jiné za důsledky bombardování japonských měst USA zápalnými bombami, nakonec také Hirošimu a Nagasaki. V původní podobě rozkaz výslovně zapovídal „nezacílené“ bombardování. Začátkem roku 1942 byly za cíl výslovně určeny obytné oblasti, zvláště dělnické čtvrti. Z hlediska vojenské nutnosti se opravdu bombardéry jevily jako jediná účinná zbraň a M. Walzer souhlasí s argumentem, že se tím opravdu do nějaké míry demoralizovalo německé obyvatelstvo. Zásadní však byl okamžik zlomu na východní frontě v létě 1942 a vstup USA do války. V tu chvíli mělo být bombardování přehodnoceno a přesměrováno výhradně na vojenské cíle.

Limity kalkulace – Hirošima: Prezident USA H. Truman v poselství 12. srpna 1945 využil „pohyblivou škálu“, ale zcela chybně: upíral Japoncům morální právo ad bellum a jejich neústupností ospravedlnil postup USA. M. Walzer vidí situaci jinak: Na rozdíl od Spojenců na podzim 1940, kteří se rozhodli bombardovat německá města, USA nebylo v 1945 vůči Japonsku v situaci, kdy žádná jiná zbraň či taktika nevede k úspěchu. Truman mluvil o záchraně velkého počtu lidí použitím jaderné zbraně. Ve skutečnosti použití jaderné zbraně zabrzdí USA od dalšího krutého bombardování japonských měst! USA nebyly ve stavu nejvyšší nouze vůči Japonsku. Měli v létě 1945 iniciovat nová mírová jednání, nebyl důvod trvat na bezpodmínečné kapitulaci, Japonci nebyli takové zlo a hrozba jako nacisté.

M. Walzer, kapitola 15: Agrese a neutralita

Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Kdo a jak může v situaci války vyhlásit neutralitu? Může to udělat každá svrchovaná země, dokonce jednostranně. To jí nezaručuje, že ji nikdo nenapadne. Bere tím také na sebe povinnosti neutrality, kterou často není snadné udržet.

Jak může někdo obhajovat nerespektování neutrality druhého státu? V případě Belgie v roce 1914 to bylo argumentem vojenské nutnosti a také morálními důvody. V případě Norska v roce 1940 to byla opět vojenská nutnost a morální argument pohyblivé škály.

Ze svrchovanosti každé země vyplývá možnost být neutrální vůči válečnému konfliktu. Neutrální země pak požívá neutrální práva. Tlaky na porušení neutrality pramení ze dvou stran: Naléhavost spravedlivého boje a podkopávání práv neutrality s cílem vtáhnout do boje.

Právo být neutrální: Stačí jej jednostranně vyhlásit. Nese s sebou povinnost: „striktní nestrannost ve vztahu ke znepřáteleným stranám, bez ohledu na spravedlnost jejich věci nebo na sentimenty sousedství, kulturní příbuznost nebo ideologickou shodu“ (383) Neutralita státu však nezavazuje k neutralitě občany. V obchodních otázkách se neutralitou myslí stav obchodu ante bellum, tj. před vznikem války.

Dnešní situace Ruské války pro Ukrajině je z tohoto hlediska nesmírně zajímavá. Od počátku Rusko chtělo jednat s USA. Zřetelně nejde o konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, ale mezi Ruskem a Západem. Zároveň se však mnozí západní představitelé snažili o zprostředkování dohody mezi Ruskem a Ukrajinou. V těchto jednáních Západ vystupoval jak v roli prostředníka, tak v roli jedné ze stran konfliktu (přitom Západ dával jasně najevo, že nebude jednat o Ukrajině bez Ukrajiny).

Okamžikem otevřeného vojenského vpádu na Ukrajinu se fronta vyjasnila – Západ stojí proti Rusku, diplomatické úsilí Západu se soustředí na vlastní jednotu a postup. Do role (neutrálního) prostředníka se snaží vstoupit Turecko nebo Izrael. Obchodní, ekonomická, diplomatická a kyber válka zuří naplno mezi Ruskem a Západem (vč. Ukrajiny a států tradičně neutrálních!).

Avšak ve věci použití zbraní si zatím NATO zachovává neutralitu až do bodu, kdy bude napadnuto. Situace je celkem přehledná díky tomu, že vojenské otázky řeší NATO, zatímco národní státy se věnují ostatním otázkám.

Povaha nutnosti (2) – příklad znásilnění Belgie: Německý kancléř Bethmann Hollweg v den invaze 4. srpna 1914 v říšském sněmu obhajoval invazi do Belgie: Je to vojenská nutnost (Francie mohla vpadnout do Porýní). Uznáváme neutralitu Belgie, nezpochybňujeme válečné konvence. Je to morálně nutné, protože Německo bojuje za svou „nejvyšší držbu“! (není jasné, co to je, M. Walzer se domnívá, že jde o „čest“). Slibuji, že toto zlo se změní v dobro, až zvítězíme. Argumentace je však chybná na obou rovinách – na strategické (Francouzům mohli čelit přímo v Porýní, navíc jakmile se Belgičané začali bránit, žádnou výhodu to neposkytlo) i na morální (jeho argument je zcela nepodstatný a nepřesvědčivý).

Pohyblivá škála – Winston Churchill a neutralita Norska: Německo potřebovalo švédskou železnou rudu, kterou vozilo Norskými vodami. Norsko sympatizovalo se Spojenci, ale nebylo v stavu, aby se mohlo aktivně bránit Německu. Rozhodlo se pro neutralitu, která však byla nakonec velmi výhodná pro Německo. Británie řešila, jak přerušit dodávky rudy. Tlačili na Norsko diplomaticky, ti však všechny plány odmítali. Nakonec se v březnu 1940 rozhodli pro „invazi“ - jednostranným aktem zaminovat norské pobřežní vody a donutit tak německé lodě vyplout do mezinárodních vod. Argumentace byla dvojí – morální (německou agresi je třeba zastavit, Británie bojuje za ostatní menší národy, kteří budou příštím cílem takové agrese; zde M. Walzer uznává pohyblivou škálu, která na straně spravedlivější strany posouvá hranice) a vojenská nutnost (dodávky rudy jsou významné). Ale následný vývoj nepotvrdil strategický argument a morální postrádal časovou naléhavost: Němci v odvetě obsadili Norsko, norští vojáci neúspěšně vzdorovali a mnoho jich zahynulo, Spojenci nebyli na takovou reakci připraveni, německá letadla sehrála pro Brity překvapivě významnou roli, takže jejich námořnictvo nemělo tu sílu, jakou čekali. Ve výsledku byly německé dodávky rudy v bezpečí stejně jako předtím. Paradoxně Spojenci po válce odsouhlasili obvinění Německa z agrese vůči Norsku, aniž by sami přiznali porušení norské neutrality.

Jakmile se boje dostávají do kriticky zlé situace, je těžké (a možná i nesmyslné) bojovat podle pravidel. Dávejme si však pozor na pokrytectví, které takové jednání provází – když už někdo udělal rozhodnutí, dělá je s plným vědomím následků.

M. Walzer, kapitola 14: Dobře zvítězit a bojovat

Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Když se stát brání agresi jiného státu, je v pořádku, když prohraje kvůli tomu, že se bránil podle pravidel? Vždyť nepřítel již samotnou agresí všechna rozumná pravidla pokojného soužití porušil!! Ano, M. Walzer uznává, že tváří v tvář blížící se katastrofě začíná bránící se armáda zpochybňovat závaznost válečné konvence, vzniká jakási „pohyblivá škála spravedlnosti“.

Jaké morální možnosti máme v této nesnadné situaci před sebou? Co tedy platí? A kdy ještě? M. Walzer nabízí své řešení a argumenty: Konvence platí vždy, ale v mezní situaci se rozhodneme ji brutálně porušit v plném vědomí, že neseme vinu za následky.

„Stupidní etika“: Celá kniha je postavena na rozlišování mezi ius ad bellum, oprávněným vyhlášením války, a ius in bello, férovým způsobem vedení boje. V praxi toto rozlišení však není tak jednoduché. M. Walzer ho vysvětluje na příběhu starověké čínské bitvy:

Bitva u řeky Hung v centrální Číně, 638 př. n. l.: Armáda státu Sung vedená vévodou Hsiangem zaujala pozici na severním břehu řeky. Armáda Ch‘u musela nejprve přebrodit řeku. Když byla vojáci Ch‘u uprostřed proudu, jeden z Hsiangových ministrů navrhl zahájit útok. Hsiang odpověděl: „Vynikající muž nezraňuje podruhé a nebere si jako zajatce nikoho s šedivými vlasy.“ (369) A dal povel k útoku až ve chvíli, kdy byli vojáci Ch‘u řádně seskupeni k bitvě.

Mao, 1938 a jeho přednáška O pokračující válce: Nazval postup Hsianga „stupidní etikou vévody ze Sungu“. Mao zastával doktrínu spravedlivé války – a takovou válku je třeba vyhrát – a rozřešil napětí mezi vítězstvím a dobrým bojem po svém: „feudální pravidla dobrého boje jsou prostě dána stranou. … Buď bojovat všemi prostředky, nebo vůbec.“ (371-372)

Pokusím se o interpretaci vstřícnou k ruské armádě: Její pomalý postup by mohl být z morálního hlediska vysvětlitelný jako zdráhavost válčit brutálně – zkusili to nejprve „po dobrém“, chtěli jen vstoupit a obsadit. Na obránce však nyní musí reagovat vojensky, a protože se to moc nedaří, musí volit drsnější a brutálnější řešení. Bylo by však naivní připisovat prvotní zdráhavost morálce, šlo spíše o nejlacinější strategii (tím se potvrzuje, jak blízko má k sobě morálka a strategie, viz kapitola 1).

Pohyblivá škála a argument z krajnosti: M. Walzer princip škály vysvětluje na pozadí knihy Johna Rawlse, Theory of Justice (1971): „Čím větší je spravedlnost mého případu, tím více pravidel mohu porušit ve prospěch tohoto případu – i když některá pravidla jsou vždycky neporušitelná. Tentýž argument lze předložit i pokud jde o výsledky: čím větší nespravedlnost pravděpodobně vyplyne z mé porážky, tím více pravidel mohu porušit, abych porážce zabránil – i když některá pravidla… atd.“ (375)

• Vzniká tak pohyblivá škála více či méně přípustného jednání, v které spravedlnost a závažnost věci může vést k ospravedlňování některých válečných zločinů. Ač se válečné konvence tváří, že jde jen o jednu čáru oddělující přípustné a nepřípustné formy boje, pokud se oprávněná strana dostane do tísně, může své porušení konvencí svést na tu stranu, která je vinna agresí. Na škále tím vzniká prostor pro utilitární a proporcionální kalkulace. Extrémní poloha škály znamená, že spravedlivě válčící strana může postupovat jakkoliv – záleží tedy pouze na ius ad bellum.

M. Walzer jmenuje čtyři možné způsoby, jak řešit napětí mezi ius ad bellum (teorie agrese) a ius in bello (pravidla války, 379):

1. „válečná konvence je prostě ponechána stranou (vysmívaná jako ‚stupidní etika‘);
2. konvence se pomalu podvolí morální naléhavosti dané věci – práva spravedlivých jsou posílena, práva jejich nepřátel znehodnocena;
3. konvence platí a práva jsou striktně respektována, ať jsou důsledky jakékoli;
4. konvence je zrušena, ale jen tváří v tvář hrozící katastrofě.“

„Čtvrtý způsob mi připadá jako správný.“ (379) Krajní utilitarismus nyní připouští nikoli při tvorbě norem, ale při jejich porušování. Omezující práva totiž platí vždy, a právě proto je v krajních případech porušíme – za následky však neseme vinu.
Za nepřekročitelná omezení válčení považuje umožnit civilistům v obléhaném městě možnost odejít (viz kapitola 10) a také to, aby se civilisté a chráněné osoby nemohli stát cílem odvety (viz kapitola 13). Následující kapitoly upřesňují Walzerův postoj k pohyblivé škále.

Silným omezením pro ukrajinskou armády je z hlediska použití zbraní ten fakt, že bojují na svém území. I v případě ofenzívy proti ruské armádě se budou snažit válčit tak, aby dobyté území bylo možné co nejrychleji obnovit.

Svůj hněv na okupanty by si však mohli vybíjet na zajatcích a na padlých ruských vojácích. Bylo by to sice psychologicky pochopitelné, ale pro spravedlnost jejich boje by to bylo velmi nešťastné. Kéž se jejich svoboda projeví tím, že budou mít sílu odolat svému hněvu.

M. Walzer, kapitola 13: Odvety

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Co to je odveta? Tak jako celá válka je reakcí na agresi, tak i některé jednotlivé vojenské akce jsou reakcí na výrazné porušení válečných konvencí. Tak jako obranná válka má za cíl zastavit agresora a vrátit ho do zákonných mezí, podobně odveta má za cíl vrátit válku do mezí válečných konvencí.

Podle čeho se pozná, že nějaká akce je odvetou? Předně musí být takto ohlášena: Tam a tam jste bojovali nečestně tak a tak, proto provedeme toto odvetné opatření! Odveta také musí být proporcionální k válečnému zločinu, který trestá, prakticky nesmí počet lidských obětí odvety překročit počet obětí válečného zločinu.

Může se odveta uskutečnit také mimo probíhající válku? Takových příkladů je mnoho a M. Walzer je považuje vlastně za dobrý způsob, jak omezovat válečné utrpení.

Odstrašování bez odplaty: „Žádná část válečné konvence není tak otevřená zneužití, nebo není tak otevřeně zneužívána jako doktrína o odvetách.“ (342)

Příklad odvety, která zastavila řetězec násilí - Vězni FFI v Annecy: Jde o francouzské partyzánské skupiny v týlu Němců (nosili uniformu i zbraně otevřeně), neoficiální vláda byla v Alžírsku. Němci je popravovali jako „válečné zrádce (povstalce)“, třebaže v létě 1944 už bylo jasné, že kapitulace Francie přešla do nových bojů. Alžírská vláda protestovala neúspěšně. Pak v srpnu padl do zajetí FFI větší počet německých vojáků. FFI rozhodlo o popravě 80 Němců odplatou za 80 FFI partyzánů. Červený kříž jednal, popravy o týden odložili, čekali na reakci Němců. Když žádná nepřišla, popravili je. Od té chvíle již Němci žádného FFI nepopravili.

• Podle právnického paradigmatu se při vynucování práva dělá dvojí – potrestání viníků a odstrašení. Ve válce je většinou potrestání viníků nedostupné, zůstává tedy pouze odstrašení. Ne příliš přesvědčivé pravidlo zní: „Za každý prohřešek někoho potrestejte – pokud možno provinivšího se, ale někoho.“ (346)
• Principem odvety je zpětný pohled, „hledíme zpátky a jednáme až pak, což implikuje ochotu nejednat vůbec, dodržovat určitý soubor omezení“. (347) Není to tedy odplata. Zpětný pohled potvrzuje pravidlo proporcionality a u odvet je mnohem přesnější než u válečných akcí. V Annecy mohli popravit 40 nebo 20 vojáků (i to by možná stačilo), ale rozhodně ne více než 80. (Němci na ovládaných územích uplatňovali proporci 10 neárijských životů za jeden německý!)
• „Odvety mohou obsahovat zastrašování bez odplaty, musí to však být reaktivní zastrašování, a to, na co reagují, musí být porušením válečné konvence.“ (349) Aby odveta byla odvetou, musí jí předcházet formální protest proti porušení konvence spolu s hrozbou odvety.

M. Walzer hájí morální váhu konvence, takže za účelem odvety není možné porušit základní omezení – rozlišování mezi bojujícími a civilisty; zranění, odzbrojení a ztroskotaní nemohou být cílem odvety.

Ruská armáda během dvou týdnů válčení překročila hned několik závažných mezí: Napadení sousedního státu. Útočení na jiné než vojenské cíle. Ostřelování jaderné elektrárny. Bránění civilistům v odchodu ze zóny bojů.

Jak na tyto zločiny reagovat? Na invazi reagovala Ukrajina obrannou válkou, téměř celý svět je v tom podporuje a mnozí přijali ekonomická, diplomatická i vojenská opatření. Útočení na civilní cíle si žádnou čitelnou odvetu nevysloužilo, to jsme jako západ přešli mlčením. Ostřelování jaderné elektrárny si vysloužilo slovní kritiku, ale naštěstí to dobře dopadlo. Bránění civilistům by si už opravdu nějakou čitelnou odvetu zasloužilo!!!

Problém odvetných opatření v době míru: I kdyby bylo odvetné opatření vedeno v souladu ius in bello, tedy férovým způsobem válčení, v době míru bude vždy protiprávní a násilné. Izrael za uplynulá desetiletí vyzkoušel snad všechny možnosti odvety od těch zcela špatných až po velmi dobře provedené.

• Lod – Khybie, 1953: Palestinští teroristé napadli Izraelskou vesnici Lod a zůstaly 3 oběti. Izraelští vojáci následně v noci napadli vesnici Khybie, obyvatele vyhnali z domů a vyhodili do vzduchu 45 domů. Jenže v sutinách zůstalo více než 40 vesničanů. Zásadním problémem je nepřiměřený počet mrtvých, to si právem zasloužilo velké odsouzení. Standardní otázkou je, že došlo k narušení suverenity, když nejprve museli vstoupit na území cizího státu.
• Bejrút, 1968: Palestinští teroristé napadli izraelské letadlo na letišti v Athénách, zabit byl jeden člověk, byť cílem teroristů bylo zjevně zabít co nejvíce z 50 cestujících. Přitom základnou teroristů byla Sýrie. Izraelci reagovali tím, že dva dny na to na syrském letišti v Bejrútu během výsadku komand zničili 13 letadel civilních aerolinií. Všechny civilní osoby se podařilo z letadel vyvést do bezpečí, takže nikdo nepřišel o život.
• Ničení majetku (veřejného či soukromého) je vhodnou formou odvety. I tak to ostatní v OSN odsoudili, zejména kvůli narušení suverenity Sýrie. Vyvstala otázka, zda opravdu syrská vláda nese spoluzodpovědnost, když přitom nemá reálnou kontrolu nad děním na svém území. A je možné donutit cizí zem, aby si plnila své povinnosti?

Dobrým příkladem z nedávné doby je raketový útok USA na syrskou leteckou základnu kvůli použití chemických zbraní. Na město Khan Shaykhun dopadly 4. dubna 2017 rakety, které zabily desítky lidí, ukázalo se, že šlo o chemické zbraně. O tři dny později v ranních hodinách 7. dubna vystřelily USA 59 raket Tomahawk na leteckou základnu Shayrat. Putinovi to bylo jako odvetné opatření oznámeno předem. Útok zabil mezi sedmi a devíti syrskými vojáky, podle některých zdrojů také několik civilistů z přilehlé obce.

„Odvetná opatření jsou v praxi národů jasně schvalována a (morální) důvod stojící za touto praxí se zdá být silný. Nic, co OSN skutečně udělá, žádné výsledky, které může v současnosti mít, nepředstavují centralizaci právní nebo morální autority v mezinárodním životě.“ (363) Sama neschopnost OSN je důkazem, že odvetná opatření mají své místo.

Odveta je válečná akce přenesená do doby míru a poskytuje vhodný způsob omezení vojenské akce. „Domnívám se, že je lepší bránit tyto limity než se snažit zrušit tuto praxi.“ (364) „Žádný z případů odvety, s nimiž jsem se setkal v právnických knihách a vojenských dějinách, není extrémním případem v jakémkoli smysluplném významu tohoto termínu.“ (364)