Sledujeme válku dvou sousedů - Ruska a Ukrajiny. Sousedské vztahy jsou jedny z nejnáročnějších vztahů, které existují. Jak mezi lidmi, tak mezi státy. Běžně takto uvažujeme a mluvíme. Ale je vůbec vhodné, abychom vztahy států přirovnávali ke vztahům mezi lidmi? Taková analogie je srozumitelná, ale také v něčem zavádějící.
Tento článek na základě knihy Michaela Walzera Spravedlivé a nespravedlivé války - morální argumentace s historickými příklady (Praha: Academia, 2019) popisuje šest výjimek z této analogie, které M. Walzer říká "právnické paradigma".
Podívejme se nejprve na základní vymezení právnického paradigmatu: „Začněme se známým světem jednotlivců a práv nebo zločinů a trestů. Teorii agrese lze pak shrnout do šesti tvrzení:
- Existuje mezinárodní společenství nezávislých států.
- Toto mezinárodní společenství má zákon, který etabluje práva jeho členů – zejména právo na územní celistvost a politickou suverenitu.
- Jakékoli užití síly nebo bezprostřední hrozba silou ze strany jednoho státu proti politické suverenitě nebo územní celistvosti jiného státu značí agresi a jedná se o zločinný čin.
- Agrese ospravedlňuje dva druhy násilné reakce: válku na sebeobranu ze strany oběti a válku na prosazení zákona ze strany oběti a kteréhokoli dalšího člena mezinárodního společenství.
- Válku nemůže ospravedlnit nic jiného než agrese.
- Jakmile byl agresorský stát vojensky odražen, může být také potrestán.“ (128-130)
Toto pojetí se vyvinulo během několika posledních staletí a hlavní roli v tomto vývoji sehráli evropští (západní) myslitelé a události dvou světových válek. Jen pro strovnání: Myslitelé jako T. Hobbes nebo K. Marx také uvažovali o státech, jakoby to byli jednotlivci, jen si je představovali jako divochy, kteří mají neomezené možnosti se agresivně prosazovat na úkor druhých. I tito myslitelé jsou součástí vývoje, z kterého se zrodilo uspořádání světa po 2. světové válce.
Nyní se dostáváme k oněm 6 výjimkám v mezinárodních vztazích, kde právnické paradigma již začíná pokulhávat:
První: Stát musí bránit sám sebe, nejde zavolat mezinárodní policii, protože žádná taková není.
Jak by to asi řekli právníci: „Tváří v tvář válce státy mohou použít vojenskou sílu, kdykoli by neschopnost tak učinit vážně ohrozila jejich územní celistvost nebo politickou nezávislost.“ (str. 163) Nezbývá, než chránit sám sebe a za tímto účelem uzavírat nejrůznější spojenectví a spolupráci.
Druhá: V případě občanské války v jedné zemi se ostatní státy chovají jako policista, který hlídá, aby se ke konfliktu nepřidal nikdo další! A všichni pak společně čekají, jak to dopadne.
M. Walzer konkrétně řeší otázku intervence, tedy situace, kdy do občanské války v rámci první země vstoupí druhá země a snaží se zvrátit poměr sil. Třetí země, která se rozhodne do konfliktu vstoupit, buď může intervenovat (prosazovat své zájmy posílením jedné strany s cílem zvrátit poměr sil) nebo se rozhodne pro kontraintervenci, jejímž cílem je vrátit situaci zpátky k původnímu poměru sil a nechat původní strany konfliktu, aby si to vyřešily samy. (str. 198)
Třetí: Když poměry v jedné zemi směřují k tomu, že celá skupina obyvatelstva bude zabita, např. národnostní menšina.
M. Walzer zde mluví o tzv. humanitární intervenci. V takovém případě je myslitelné, aby ostatní země takový stát obsadily, masakry zastavily a přispěly k nastolení nového pořádku v zemi. (str. 198)
Čtvrtá: V občanském právu se viníci trestají mimo jiné proto, aby to ostatní odradilo. V mezinárodním právu tohle moc nefunguje.
Pátá: V mezinárodním právu nejde "pochytat zločince".
V mezinárodním právu nelze vzít zločince (stát) do vazby, soudit ho a případně omezit na jeho právech (obdoba vězení). Takové počínání by spíše rozšířilo než omezilo počet lidí, kteří budou vystaveni nátlaku a riziku. Navíc pochytání zločinců vyžaduje dobývání celého území, které opět dolehne na celé politické společenství, nejen hledané osoby. (217)
Šestá: Právnické paradigma nám nepomůže v situaci, kdy skupina obyvatelstva usiluje o národní osvobození a samostatnost.
Podobně jako u kontraintervence, ani v případě snah o národní osvobození neexistují žádná normativní práva (179). Dlužno dodat, že tuto poslední výjimku M. Walzer jen v textu jmenuje, aniž by ji uvedl v číslovaném seznamu.
Právnické paradigma je obzvlášť výstižné, pokud mezinárodní politiku států určují jednotlivci, typicky evropské monarchie v období po třicetileté válce nebo třeba diktátorské režimy současnosti - můžeme mluvit o tom, že stát se chová paranoidně, že zahraniční politika má rysy mezilidských vztahů jako je ješitnost, osobní křivdy, nevypočitatelnost apod.
Hlavní závěr, který z toho pro nás plyne: Pokud chceme, aby stávající uspořádání mezinárodních vztahů pod hlavičkou OSN a mezinárodního práva pokračovalo i nadále, nezbývá, než aby se o to zasadily všechny státy, které mají tuto stejnou vůli. Nečinností bychom jen vytvořili situaci, kdy nějaký stát bude sám sebe pasovat do role mezinárodní policie. A to by dlouhodobě nedělalo dobrotu, ať už by se jednalo o Rusko, Čínu, USA nebo EU. Hlasování ve valném shromáždění OSN je jedna z mála mezinárodních situací, kdy i menší státy mají hlas srovnatelný s těmi velkými a silnými.
