M. Walzer, kapitola 12: Terorismus

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit. 

Je znát, že tato kapitola o terorismu je psána ve světě před rokem 2001. Od té doby se praxe teroristů i její filozofická a morální reflexe vyvinula. Odkázat lze na Walzerovu přednášku o terorismu 4. května 2007 na Institute for Advanced Study v Princetonu, USA, dostupná on-line na youtube.com.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Jaký rozdíl je mezi terorismem a násilím, které je pácháno ve jménu politického kodexu? Terorismus zabíjí náhodné lidi. Násilí podle politického kodexu míří na vybrané osoby kvůli tomu, co oni osobně dělají.

Podle jakých zásad bojuje ten, kdo prosazuje své politické cíle násilím? Nakonec jsou to sebeúcta a vlastní identita bojujících – kým chtějí být, jaké hodnoty budují. Svobodu a svéprávnost lidé dokazují tím, že se rozhodnou určité násilí nepáchat.

Metodou terorismu „je nahodilá vražda nevinných lidí. Nahodilost je hlavním rysem teroristických aktivit.“ (328) Terorismus je metodou konvenčních armád i revolučních skupin. Podstatou je necílený útok na civilní cíle. Stručné dějiny terorismu: starověcí tyrani tuto metodu naučili vojáky, vojáci ji naučili moderní revolucionáře.

Vedle vojenského kodexu existuje také politický kodex: Je třeba rozlišovat mezi terorismem a bojem podle politického kodexu:

VOJENSKÝ KODEX : POLITICKÝ KODEX

vojáci jako legitimní cíl útoku : političtí vůdci jako legitimní cíl útoku

jde o skupinu definovanou tím, co dělají : jde o skupinu definovanou tím, co dělají

civilisté – nemohou být cílem : ostatní civilisté – nemohou být cílem

Tyto úvahy se na válku Ruska proti Ukrajině těžko vztahují, protože evidentně ruská armáda neválčí podle válečného práva. Raketové a dělostřelecké útoky na civilní cíle (nemocnice, porodnice, školy) jsou teroristickým činem v tom smyslu, že jejich cílem je šířit strach mezi obyvateli.

Odlišná interpretace: Útoky jsou přesně zacíleny na obyvatele vybraných měst (nejde o teroristický čin, ale válečný útok). Tyto obyvatele považuje ruská strana za součást „bojujících“. Ruská armáda tak bojuje proti všem obyvatelům obležených měst, chce všechny obyvatele zabít nebo přemoci.

Podle politického kodexu bojovali např.:

• Ruští populisté, kteří chtěli zabít vévodu Sergeje: V okamžik atentátu mu však v kočáru seděly na klíně dvě děti, atentátník od útoku upustil a odešel.
• IRA 1938-39: Revolucionář vezl na kole načasovanou bombu do elektrárny v Coventry. Cestou se ztratil v bludišti ulic a pak v panice zahodil kolo a utekl. Bomba explodovala a zabila 5 kolemjdoucích. Všichni aktivisté byli zděšeni, takhle to dopadnou nemělo!
• Sternův gang, listopad 1944: Lord Moyne byl zabit v Káhiře. Dva atentátníci utíkali. Pronásledoval je egyptský policista. Nezaútočili na něho, nechali se zatknout, protože egyptská policie nebyla nijak cílem jejich útoku.

Mezním příkladem jsou vietkongské atentáty v letech 1960-65: Přestože atentáty na představitele místních úřadů byly pečlivě plánovány, aby nedošlo omylem k zabití jiné osoby, přesto je znepokojivé, kolik lidí do nich bylo zahrnuto (7,5 tisíce atentátů).

Násilí a osvobození, příklad Jean-Paul Sartre a bitva o Alžír: Je třeba také reagovat na známý argument Sartra: „Zastřelit Evropana znamená zabít dvě mouchy jednou ranou: zničit utlačovatele a muže, kterého utlačuje, současně – zůstane tu mrtvý muž a svobodný člověk.“ (339)

Ale: „Jestliže ovšem důstojnost a sebeúcta mají být výsledkem takového boje, nemůže obsahovat teroristické útoky na děti. … Jakákoli je jeho strategická hodnota, politický kodex je vnitřně spojený s psychologickým osvobozením. Mezi muži a ženami uvízlými v pasti krvavého boje je to klíč k sebeúctě. Totéž lze říci o válečné konvenci: v kontextu hrůzného nátlaku vojáci potvrzují svou svobodu nejzřetelněji, když dodržují morální zákon.“ (341)

M. Walzer, kapitola 11: Partyzánská válka

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Kdo jsou partyzáni – civilisté nebo vojáci? V tom je právě ten problém. Partyzáni se cítí být civilisty, bojují ale způsobem, který se podobá vojenskému. Civilisté mají svá práva. Také bojující mají svá práva. A nikdo nemůže užívat práv obou skupin, aniž by přijal také povinnosti obou skupin.

Jaká práva mohou partyzáni mít? Záleží na míře podpory od obyvatelstva. Pokud je podpora veliká, stávají se z nich vojáci (vč. svých práv). Na druhou stranu se jejich některé akce podobají spíše atentátu, za který mohou být souzeni i řádní vojáci.

Jaká je situace těch, kdo partyzány podporují? Opět záleží na míře podpory partyzánů. Základem boje proti partyzánům je oddělit je od jejich podporovatelů. Pokud je však podpora obyvatel široká, je to zřetelně případ, kdy boj s partyzány nejde vést, protože ho nejde vyhrát, byla by to válka proti všem členům dané společnosti.

Odpor vůči vojenské okupaci: Je standardní, když partyzáni bojují ze zálohy, maskovaní, s momentem překvapení. Je však sporné, když jejich kamufláž je spíše politická nebo morální.

Partyzánský útok: Ve filmu The Sorrow and the Pity vypráví kapitán Tausend, jak četa německých vojáků pochodovala okupovanou Francií a minula skupinu francouzských rolníků, kteří kopali brambory. V tu chvíli rolníci vytáhli v poli ukryté zbraně a spustili na ně palbu. Partyzáni na sebe totiž vzali hned dvojí přestrojení – rolníků a dále občanů státu, který se vzdal. Pokud se vojáci nemohou cítit bezpeční před civilním obyvatelstvem, nemůže se pak zákonitě ani civilní obyvatelstvo cítit bezpečně před okupačními vojáky.

Kapitulace je explicitní dohoda o míře omezení svobod obyvatelstva výměnou za „benevolentní karanténu“ a obnovení „normálního veřejného života“ (298). Útěkem z okupovaného území získává občan opět právo bojovat proti okupantům.

Odpor kohokoliv je legitimní stejně jako (případný) trest za tento odpor (poprava zajatých partyzánů není válečný zločin). Pokud však odpor získal podobu legitimního boje, zajatí partyzáni jsou váleční zajatci, nikoli zločinci. Podvratnost partyzánů tedy spočívá v nerozlišení civilisty od bojujícího – každá z těchto skupin má svá omezená práva a povinnosti, partyzán se snaží mít benefity obou bez příslušných povinností.

Téma této kapitoly by přišlo na pořad dne ve chvíli, kdy by ruská armáda skutečně Ukrajinu porazila a došlo by na násilnou okupaci. Rozhodující by byly podmínky kapitulace, zvláště závazky Ruska vůči Ukrajincům a jejich následné dodržování.

Dá se předpokládat, že by se rozhořela partyzánská (guerillová) válka. A to je přesně ta situace, které se M. Walzer věnuje v této kapitole.

Práva partyzánských bojovníků: Partyzáni hájí oprávněnost své snahy znemožnit oficiální armádě rozlišovat civilisty a bojovníky a rozdělovat příslušná oprávnění. M. Walzer přijímá pro účely diskuze obraz vytvořený partyzánskými novináři a jejich nepřáteli – jako ryba ve vodě mezi ostatními rybami, jde o boj celého lidu.

• Právníci mají jasno: válečná práva má ten, kdo nosí na dálku viditelnou identifikaci a nosí své zbraně viditelně. Viditelné nošení zbraně nedává u partyzánů žádný smysl. Jde tedy o jejich viditelnou identifikaci.
• Mnohé partyzánské akce svým charakterem odpovídají činnosti agentů konvenční armády v týlu nepřítele (špionáž, sabotáž). Takoví agenti nemají žádná zvláštní práva.
• Dále, činnost partyzánů je silně propojena s civilisty: Tam, kde v běžné společnosti občan vykonává běžnou pracovní činnost, v podmínkách partyzánského boje poskytuje základní potřeby partyzánům. Tam, kde v běžné společnosti občan vhodí hlasovací lístek, v podmínkách partyzánských bojů ubytuje partyzána u sebe doma. V běžné společnosti armáda chrání civilisty, zde však civilisté chrání partyzány.

M. Walzer dochází k závěru: Pokud partyzáni mají podporu lidu, jsou vlastně nepravidelnou armádou, a jsou jim tedy touto „dostatečně širokou“ podporou propůjčena práva vojáků. Podobně však jako vojáci mohou být souzeni individuálně za atentát nebo sabotáž.

Práva civilních podporovatelů: Základní pravidlo vedení boje proti partyzánům je oddělit je od jejich civilních podporovatelů a tím chránit civilisty. Pokud je podpora obyvatel široká, je to zřetelně případ, kdy boj s partyzány nejde vést, protože ho nejde vyhrát, byla by to válka proti všem členům dané společnosti.

• Příklad amerických pravidel „angažmá“ ve Vietnamu: 1. Vesnici je možné bombardovat či ostřelovat bez varování, pokud se z vesnice začala střelba. 2. Kterákoli nepřátelská vesnice mohla být bombardována a ostřelována, pokud obyvatelé byli varováni předem (letáky, megafonem z helikoptéry). 3. Po těchto opatřeních se vesnice i krajina považuje za „volnou palební zónu“.

Historickými vzory Kremlu nejsou Američané ve Vietnamu, ale spíše Stalinský Sovětský svaz, který neváhal likvidovat přímo obyvatele země. Ruská pravidla války s ukrajinskými partyzány by tedy klidně mohla spočívat v přestěhování obyvatel Ukrajiny kamsi za Ural či jinam. Starověkými mistry této politiky byli Asyřané a Babylóňané.

• Pravidla však nefungovala. Nakonec nedocházelo k odchodu partyzánů z vesnic, ale odchodu civilistů z bitevní zóny. Největší problém je, že hranice se od civilista–bojovník přesunula na ‚nepřátelský civilista‘ – ‚přátelský civilista‘.

V určitém bodě civilní podpory získají partyzáni válečná práva, v dalším určitém bodě se musí zpochybnit právo vlády pokračovat v boji. V takové válce nelze zvítězit a nemělo by se zvítězit: z hlediska ius ad bellum je to nespravedlivý boj, z hlediska ius in bello je to boj nespravedlivý proto, že by vyžadoval boj proti civilistům.

Předmluva k 5. vydání z roku 2015: V asymetrické válce „existuje jen jedna armáda, kterou zorganizoval, vyzbrojil a ukáznil moderní stát; jejími protivníky jsou povstalci, kteří jsou poněkud hůř organizovaní, hůř vyzbrojení a často jim chybí koordinovaný systém vojenské disciplíny nebo vojenské spravedlnosti.“ (14-15) „Takže stará pravidla skutečně platí, ale vzhledem k daným okolnostem ne pro obě strany stejným dílem. … Povstalci si osobují privilegium slabosti, což podle nich vyplývá z konvenčních teorií o vojenské nutnosti a poslední možnosti, jak jsou aplikovány na jejich zvláštní okolnosti.“ (15)

• Bojům má předcházet politická, nenásilná snaha o změnu. Pak zpravidla začnou povstalci, protože armáda a policie jsou součástí vládnoucího systému.

• I od povstalců bychom měli očekávat, že mohou a mají rozlišovat mezi vojáky a civilisty.

„Povstalci by měli být odsouzeni, když útočí na civilisty a když záměrně vystavují civilisty riziku; měli by být chváleni a podporováni, když se snaží v podmínkách asymetrie bojovat spravedlivě. Armáda by měla být odsouzena, když se jí nepodaří provést všechno, co je v jejích silám (v podmínkách asymetrie), aby zabránila zabíjení civilistů, a měl aby být chválena a podporována když se drží morálních pravidel operací. Silné soudy tohoto druhu podpoří dobré konce a já se domnívám, že dlouhodobě anticipace silných soudů učiní asymetrické války méně pravděpodobnými.“ (27)

M. Walzer, kapitola 10: Válka proti civilistům: obležení a blokády

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Kdo nese zodpovědnost za smrt civilistů při dobývání obležených měst? Ten, kdo vyvinul tlak na civilisty, takže jsou stále ve městě.

Mají civilisté v obleženém městě právo na to odejít? Válečnými konvencemi jim toto právo zaručeno není. A v praxi obléhatelé zpravidla chtějí ve městě držet co nejvíce lidí, aby tím zvýšili tlak na obránce. Příkladem je obléhání Leningradu.

Pokud je válka především „boj mezi bojujícími“, pak by civilistům mělo být umožněno opustit bojiště?! V tom přesně spočívá tvrzení M. Walzera, i když ve válečném právu se to tak v případě obléhaných měst většinou nevykládá.

A jak uvažovat o tom, když je podmínkám obléhání vystavena celá země? Podle M. Walzera je třeba i zde trvat na tom, že vojáci mají povinnost mířit na vojenské cíle.

Případem totální války je obléhání města, v kterém jsou vedle vojáků také civilisté. A dějiny ukazují, že tento způsob boje provází lidstvo bez ohledu na režim či civilizaci.

Kdo vyvíjí nátlak a kdo nese odpovědnost:

• Nejde o „dvojí efekt“, smrt civilistů je tentokrát přímo záměrem, který snad o to dříve přiměje posádku ke kapitulaci.
• Obležení Jeruzaléma v roce 72 n. l. vypráví Josefus Flavius výstižně. Titus podle něho truchlil nad smrtí tolika lidí a vinil z toho posádku Jeruzaléma, která odmítala kapitulovat (uprchlíky z města přikázal ukřižovat).
• Najít viníka je u obležených měst velmi složité: Obyvatelé s přítomností posádky nemuseli souhlasit. Posádka mohla obyvatele donutit přijmout posádku do města. Lidé z města neodešli, když mohli, kvůli vztahu k jejich bydlišti, příbuzným, neochotě stát se uprchlíkem, kvůli sympatiím s vojenskými záměry svého vedení nebo také sympatiím s nepřítelem (chtějí ho ve svém městě přivítat), nepřítel dal pro evakuaci nepřijatelné podmínky nebo nepřítel vůbec nedal možnost evakuace. Obránci města se hájí tím, že oni civilisty nezabíjí, to nepřítel. Obléhající armáda se hájí tím, že vyzvali ke kapitulaci, že nenese žádnou odpovědnost za to, že se dotyční civilisté nacházeli zrovna v tomto místě.

Moskva již na počátku války vyzvala obyvatele velkých ukrajinských měst, aby odešli. Z pochopitelných důvodů to Ukrajinci neudělali – především je to jejich domov, navíc nechtějí ustupovat, protože celým srdcem doufají v to, že se Rusy podaří vytlačit (odchod by mohl vyznít jako zbabělost), hlavně nemají kam jít a opustit domov v době války je nesmírně riskantní.

Z hlediska obyvatele obléhaného města nedává smysl odvolávat se na týden starou výzvu k evakuaci. Mnozí vážnost situace pochopí teprve, když nastane.

Stěžejní problém – právo odejít:

• Blokáda Leningradu 8. září 1941 až 27. ledna 1944: Na počátku bylo ve městě 3 mil. lidí, z toho 200 tis. vojáků. V Norimberku byl maršál von Leeb obviněn kvůli rozkazu z 18. 9. 1941, který nařizoval použít dělostřelectvo na velkou vzdálenost k zastrašení jakýchkoli pokusů civilistů procházet mezi německými hlídkami, „aby byla pěchota ušetřena toho střílet na civilisty“ (283). Soudci byli nuceni souhlasit s jeho obhajobou, že dělal, co je ve válce běžné.
• Nicméně existují příklady, kdy civilistům bylo umožněno z obleženého města odejít: ze Štrasburku za prusko-francouzské války, 1898 ve městě Santiago a Japonci v Port Arthuru roku 1905. V těchto případech armáda předpokládala, že vezme město útokem – toto gesto je tudíž nic nestálo. Pokud šlo o to město vyhladovět, je praxe opačná, např. ruský generál Gurko při obléhání Plevna za rusko-turecké války roku 1877 odmítl nechat staré muže a ženy opustit Plevno, protože to by oslabilo jeho snahu město vyhladovět.

Rusko se podle všeho nechystá ukrajinská města dobývat metodou vyhladovění (které odjakživa vyžaduje mnoho měsíců a let), spíše je chtějí vzít útokem. Držet obyvatele ve městě je v takovém případě nejen v rozporu s válečnou konvencí, ale i racionálně zvrácené! Velkým počtem civilních obětí chtějí varovat obyvatele dalších měst, aby nekladli takový odpor.

• M. Walzer nabízí paralelu mezi zahnáním obyvatel Leningradu zpátky do města, kde není jídlo, a (smyšleným) uvězněním uprchlíků do cely bez jídla. Rozdíl je v tom, že za uvěznění by byl v Norimberku odsouzen, zatímco za zahnání zpátky do města nikoli.

M. Walzer nesouhlasí s právním pojetím, které převládlo v Norimberku. Civilisté se stali přímými cíli útoku – je třeba se vrátit zpět k otázce nátlaku a souhlasu. Možností je celá řada (288):

• civilisté jsou donuceni obránci (ti nesou odpovědnost za jejich strádání a smrt)
• civilisté souhlasili, aby byli bráněni
• civilisté jsou útočníky vehnáni do situace (vše je zločin útočníků)
• útočí se na ně, ale nejsou donuceni (standardní situace dvojího efektu)
• dostanou možnost odchodu, zbylí jsou právem považováni za cíl

Poslední dvě možnosti jsou rozhodující. M. Walzer dochází k závěru: „Vojáci mají povinnost pomoci civilistům opustit bitevní scénu. V případě obležení je třeba říci, že jedině tehdy, když splní tuto povinnost, je bitva jako taková morálně možná.“ (288)

Historie tedy ukazuje, že právě v případě obléhání měst se dějí zvěrstva, která jsou nejvíce tolerována. Při dobývání měst se koncentruje utrpení, kterým válka je. M. Walzer silně apeluje, abychom také při dobývání měst uplatňovali běžná morální hlediska, i když se to většinou vůbec nedaří.

Tak jako mnozí na západě i kolem světa ostře reagovali na invazi samotnou, zasložila by si ostrou reakci také ruská armáda za metody, které uplatňuje u Mariupolu. Na druhou stranu chápu, že v případě Sýrie se žádné globální protesty nekonaly, přitom se ze strany Ruska jednalo o srovnatelné metody... To však nevylučuje, že v Evropě se prostě takto válčit nebude!

Míření na cíl a doktrína dvojího efektu: Co když je podmínkám obléhání vystavena celá země? Vždy bývalo běžné plenit území nepřítele, aby se armádě nedostávalo potravy. Současné zákony vyžadují, aby takové kroky byly činěny pouze přímo proti armádě, tj. na vojenské zásobování.

• Britská blokáda Německa v 1. světové válce: Britské oficiální zdroje blokádu zdůvodňovali jako „omezenou ekonomickou válku“ namířenou proti německé armádě, aby došlo k jejímu oslabení. Jenže v době války má armáda vždy přednost před civilisty. Britové se bránili tím, že německá vláda postavila civilisty před armádu v tomto britském „útoku“. Podle M. Walzera je prostě nesmysl: voják nemůže střílet na civilisty, když zjistí, že se nacházejí mezi ním a nepřítelem. Podle poválečných statistik cca 0,5 mil. německého obyvatelstva zemřelo v důsledku podvýživy na chřipku či tyfus.

Ekonomické a politické sankce proti Rusku se blíží situaci blokády celé země. Proto je důležité, že sankce nejsou namířeny na ruskou společnost obecně, ale buď na konkrétní osoby nebo státní instituce. A týkají se válečného průmyslu či výrobků tzv. dvojího užití, ne základních potravin. I tak je jisté, že mnohé důsledky dopadnou přímo na obyvatele, protože zásobování armády dostane přednost. Podle Walzera by tedy bylo potřeba na jedné straně sankcemi trestat Kreml, avšak na druhé straně dalšími opatřeními podporovat ruské obyvatelstvo, aby netrpělo hladem.

M. Walzer, kapitola 9: Imunita nebojujících a vojenská nutnost

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Mohou nastat situace, kdy voják nezastřelí nepřátelského vojáka, protože mu to v dané chvíli přijde nepatřičné? M. Walzer vypráví pět takových příběhů z dopisů a vzpomínek vojáků ve 20. století.

Co znamená vojenský princip „nutnosti“? „Ten či onen průběh akce, říká se, ‚je nutný, aby byl nepřítel donucen kapitulovat s nejmenším možným vynaložením času, životů a peněz.‘“ (250)

Co znamená vojenský princip „dvojího efektu“? Legitimní záměr akce proti vojenskému cíli (první efekt) může přinést také ztráty na životech civilního obyvatelstva (druhý efekt). Lze to aplikovat různě. Podle M. Walzera má armáda, která ví o druhém efektu své akce, povinnost připojit k vojenskému záměru také druhý záměr týkající se ochrany civilních obyvatel. A dodává příklady odstrašující i hodné následování.

M. Walzer vypráví pět skutečných příběhů, které dávají vhled do statutu jednotlivců (241-247):

1. Básník Wilfred Owen v dopise 14. 5. 1917 vypráví: Německý voják běží k jejich linii skloněný a s rukama vpředu, jakoby se chtěl zavrtat do země, vypadal směšně, nikdo nevystřelil, padl do zajetí.
2. Robert Graves píše v životopisu: Viděl koupajícího se vojáka, příčilo se mu na něho střílet, zastřelil ho jeho podřízený.
3. George Orwell během španělské války: Polonahý voják, co běží po hraně náspu a snaží se, aby mu nespadly kalhoty, „necítíte se po něm střílet“.
4. Raleigh Trevelyan v deníku z Anzia: Je krásné jarní ráno a nepřátelský voják, který chodí jako náměsíčník a těší se z příslibu tepla. Nezastřelili ho.
5. Ital Emilio Lussu: Z hlídky viděl do rakouských zákopů – vojáci tam popíjeli kávu, kouřili, „stejně jako my“. „Bojovat je jedna věc, ale zabít člověka je něco jiného.“

O všech těchto případech platí, že zastřelit „nahého“ bylo povolené, možná i z hlediska „vojenské nutnosti“ žádoucí. M. Walzer si na tom všímá rozpaků, které dotyčné vojáky vedli k nezastřelení "nahého" vojáka. Tyto rozpaky míří k jádru válečných konvencí: právu na život. Takováto omezení dávají smysl armádě, která je lépe vyzbrojena a je dosti početná; slabší strana se brání taková omezení uznat.

Povaha nutnosti (1), pokračování v kap. 15: „Ten či onen průběh akce, říká se, ‚je nutný, aby byl nepřítel donucen kapitulovat s nejmenším možným vynaložením času, životů a peněz.‘“ (250)

M. Walzer kreslí škálu čtyř různých statusů osob ve válce:

• bojující voják již byl k boji donucen, je v ohrožení, ví o tom
• nebojující voják, zraněný, vzdávající se nebo oněch pět příběhů „nahých“ vojáků
• civilista, účastník, válečný dělník, může být napaden v továrně, nikoli doma
• civilista neúčastný, stará se o „lidské“ potřeby vojáků, např. potravu

Případ Laconia: Na moři (podobně jako na poušti) bitvy probíhají bez účasti civilistů. Pokud obchodní loď neklade při setkání s válečnou lodí odpor, má být chráněna. Pak do toho vstoupily ponorky, které nemohou loď nejprve konfrontovat (při vynoření je ponorka velmi zranitelná), také nemohou vzít na palubu civilisty. Během 2. světové války přešly ponorky na pravidlo „potopit při zpozorování“, následovat by měla záchrana tonoucích. Tato strategie nebyla Norimberským soudem zpochybněna. V září 1942 se odehrál zlomový příběh lodi Laconia, která vezla 80 civilistů, 268 britských vojáků a 1800 italských válečných zajatců. Ponorka ji potopila. Když se to německý admirál Dönitz dozvěděl, dal příkaz k záchraně trosečníků přítomnými ponorkami. Ale spojenečtí letci ponorky napadli, třebaže na nich stály stovky trosečníků. Na to konto dal Dönitz sporný příkaz zv. Laconia: „Všechny pokusy zachránit posádky potopených lodí by měly zmizet, včetně vyzvedávání mužů z moře, obracení převrácených záchranných člunů a dodávání potravin a vody.“ (256)

Dvojí efekt: „Prvním principem válečné konvence je, že jakmile válka začne, vojáci jsou kdykoli vystaveni útoku (pokud nejsou zraněni nebo zajati).“ (241) „Druhý princip válečné konvence zní, že na nebojující není možné nikdy zaútočit.“ (262) Skutečnosti, že při válčení bývají zabíjeni civilisté, se věnuje teorie dvojího efektu.

Čtyři podmínky tradiční teorie dvojího efektu (264-265):

1. Skutek je sám o sobě dobrý nebo minimálně neutrální, což pro naše účely znamená, že je to legitimní akt války.
2. Přímý efekt je morálně přijatelný, např. zničení vojenských zásob nebo zabití nepřátelských vojáků.
3. Úmysl aktéra je dobrý, tj. cílí jen na přijatelný účinek; zlo není jedním z jeho cílů, stejně tak to není prostředek k dosažení cílů.
4. Dobrý účinek je dost dobrý na to, aby kompenzoval špatný účinek; na základě Sidgwickova proporcionálního pravidla musí být ospravedlnitelný.“ (264n)

M. Walzer dodává k bodu č. 3 důležité upřesnění: „Kdykoli existuje pravděpodobný druhý efekt, je morálně vyžadovaný druhý záměr.“ (270) Nestačí konstatovat, že dojde ke ztrátám na životech civilistů, je morálně nutné přijmout konkrétní opatření na jejich ochranu. A připojuje tři příklady:

• USA v Koreji nadužívalo těžké zbraně při průchodu terénem – na kulometnou střelbu reagovalo nasazením tanků a letectva.
• V Německem okupované Francie francouzští letci řešili, jak omezit civilní ztráty při bombardování vojenských továren. Rozhodli se létat velmi nízko, aby mohli lépe mířit, ale bylo to pro ně nebezpečné.
• V okupovaném Norsku byla továrna na těžkou vodu ve Vemorku v rámci německého vývoje jaderné zbraně. Bylo nasazeno norské komando bylo nasazeno britskými zvláštními operacemi. První pokus se nezdařil (43 mužů bylo zabito), druhý pokus se zdařil (0 civilistů, dokonce 0 účastníků akce). Později, když byla výroba obnovena a továrna lépe zabezpečena, USA bombardovali továrnu (zemřelo 22 norských civilistů) – tento krok je revidovaným „dvojím efektem“ ospravedlněn.

Z Ukrajiny zatím nemáme mnoho informací o konkrétních způsobech vedení boje na té či oné straně. Nejzřetelnější jsou zprávy, fotky a videa civilních objektů zasažených ruskými střelami. Byly to omyly způsobené zastaralými zbraněmi, nepřesnými informacemi o polohách cílů nebo lidskou chybou? Nechme stranou případ obležených měst (viz kapitola 10) a zaměřme se na cíle zasažené při „běžném“ postupu ruského vojska. Pokud se jedná o záměrné zabíjení civilistů, pak si to ovšem zasluhuje co nejsilnějšího odsouzení.

M. Walzer, kapitola 8: Válečné prostředky a důležitost bojovat dobře

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

V čem spočívá princip válečné užitečnosti? Především jde o to, aby armády podnikaly takové útoky a násilí, které účinně přispívá ke kýženému vítězství. A měly by se zdržet zbytečného násilí.

Existuje ještě nějaké jiné omezení pro válečné operace než je uvedený princip užitečnosti? Jsou to především základní práva obyvatel obou válčících zemí. Příkladem je znásilňování italských žen v roce 1943.

„Jak mohou vojáci bojovat spravedlivě, když odhlédneme od spravedlnosti jejich věci?“ (227) Předpokládáme přitom morální rovnost vojáků na obou stranách fronty (viz kap. 3).

Užitečnost a proporcionalita, argument Henryho Sidgwicka:

• H. Sidgwick (1838-1900) považuje za nepřípustný „jakýkoli rozbroj, který materiálně nepřispěje k cíli, ani žádný rozbroj, který poslouží cíli jen slabě v porovnání s velikostí rozbroje“. (227)
• Opravdu, pokud by vojáci podnikali jen takové akce, které přímo přispívají k vítězství, ušetřili bychom si mnohé utrpení.
• „Znepřátelené armády mají právo pokusit se zvítězit ve válce, ale nemají právo dělat cokoli, co je nebo jim připadá jako nutné k vítězství.“ (230)

Opravdu je pro vítězství Ruské armády potřeba odstavit ukrajinské elektrárny a teplárny? A už vůbec není třeba mluvit o tom, zda je třeba dobýt charkovskou nemocnici...

• Podle Walzera je však jádrem válečné konvence více než tento utilitární argument užitečnosti – konvence chrání práva všech občanů obou znepřátelených zemí. V roce 1943 dostala žoldácká marocká armáda mezi podmínkami svého nasazení oprávnění znásilňovat italské ženy a plenit nepřátelské území. Již de Vitoria (†1546) uznává utilitární argument pro takové oprávnění – „pobídka pro odvahu vojáků“. Námitka je jasná: o co je odvážnější ten voják, který znásilnil ženu?! Hlubším důvodem pro válečné konvence jsou práva osob na obou stranách, zejména obyvatelstva, v tomto případě italských žen.

„Bezprostřední problém je, že vojáci, kteří bojují, ztrácejí práva, která údajně brání. Získávají válečná práva jako bojující a potenciální zajatci, ale nyní se na ně může zaútočit a mohou být libovolně zabíjeni svými nepřáteli. Ať jsou jejich soukromé naděje a cíle jakékoli, bojem ztrácejí svůj nárok na život a svobodu, a ztrácejí je, i když nespáchali žádný zločin, na rozdíl od agresorských států.“ (238)

Pro občana svobodné země je situace vojáka ve válce dost nepředstavitelná - zbaven svých základních práv je vystaven mnoha nebezpečím, před kterými se nemůže chránit, protože jeho úkolem je především ohrožovat nepřítele...

M. Walzer, kapitola 7: Konce válek a důležitost vítězství

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
  

Shrnutí kapitoly:

Podle čeho hodnotit, zda byla válka úspěšná? M. Walzer za základní kritérium považuje to, aby vojáci neumírali zbytečně. Celá kapitola se týká jen spravedlivých válek.

Jaký cíl války si spojenci vytkli ve 2. světové válce? Bezpodmínečnou kapitulaci Německa. To je v principu sporné, protože plošné dobytí výrazně omezuje práva občanů poražené země (mnozí z nich během dobývání zemřou či utrpí další újmy) a vede k nějaké formě záboru či okupace.

Spravedlivá válka se také může stát „křižáckým“ tažením, cílem už není obrana, ale vytvoření nového politického řádu.

V čem nám nepomůže právnické paradigma (viz kap. 4)? Hned ve dvou ohledech: Předně, v případě mezinárodních vztahů není realistické si klást za cíl spravedlivé potrestání viníků. Zadruhé, ani zajetí viníka a odstrašující potrestání v mezinárodním měřítku nefunguje; naopak se nebezpečně rozšíří okruh lidí vystavených nátlaku a riziku.

Jakou častou chybu státy dělají, kromě požadavku bezpodmínečné kapitulace? Nedodržení koncové konstanty – původní realistické cíle (status quo ante bellum) jsou v průběhu úspěšných bojů nahrazeny vyššími cíli, které ve výsledku nevedou ke spravedlnosti. A Walzer uvádí příklad zapojení USA v korejské válce.

Co to znamená nezemřít zbytečně? Odpověď předpokládá cíle, které nejsou nesmyslně vysoké a je oprávněné je cenit víc než životy vojáků. „Spravedlivá válka je ta, v níž je morálně naléhavé vyhrát… V sázce jsou kritické hodnoty: politická nezávislost, společenská svoboda, lidský život.“ (200)

Celá kapitola je opravdu psána z hlediska války, která se snaží být spravedlivá. Pohled dnešních ruských vojáků je velmi odlišný – co pro ně znamená „nezemřít zbytečně“? Slouží dobyvačným záměrům Kremlu, takže zbytečně by umírali, pokud by ve výsledku Rusko nic nezískalo…

Co však znamená vyhrát spravedlivou válku? B. H. Liddell Hart: Zničit hlavní síly nepřítele na bitevním poli. Clausewitz: Přemožení nepřítele. Musíme hledat legitimní konce válek (cíle, které si lze právem vytyčit) a „jakmile je jich dosaženo nebo jakmile jsou v politickém dosahu, boje by se měly zastavit. Vojáci zabití za tímto bodem umírají zbytečně...“ (201).

Co může být legitimním cílem ukrajinské armády? Především vytlačit cizí vojska ze země, obnovit stav hranic a nezávislosti před válkou (statu quo ante bellum).

Po 2. světové válce vznikla skupina myslitelů inspirovaných Reinholdem Niebuhrem, říkali si realisté (v jiném smyslu než v kapitole 1, např. Hans Morganthau, George Kennan, John W. Spanier, Paul Kecskemeti (jejich kritika: Charles Frankel). „Tvrdili, že spravedlivé války se mění v křižácké výpravy a státníci a vojáci, kteří v nich bojují, jdou jen po vítězství, které odpovídá jejich cílům: po totálním vítězství, bezpodmínečné kapitulaci. Bojují příliš brutálně a příliš dlouho. Rozsévají spravedlnost a sklízejí smrt.“ (201) „Lék, který realisté navrhli, bylo vzdát se spravedlnosti a cílit na skromnější výsledky. Lék, který místo toho chci navrhnout já, je lépe pochopit spravedlnost, protože nemůžeme jinak a cílíme na ni.“ (201-202)

Totéž hrozí dneska nám: Vytrestat Rusa, aby si už nikdy nedovolil být rozpínavý! To je cíl podobný tomu „vymýtit ze světa všechno zlo“, což je pochopitelně nerealistický cíl.

Příklad politiky spojenců ve druhé světové válce – bezpodmínečná kapitulace:

• Spojenci trvali na bezpodmínečné kapitulaci Německa, ta měla dvě podmínky: 1. nebudou vést žádná jiná jednání s nacisty než ta ohledně provedení kapitulace, 2. neuznají žádnou německou vládu, dokud spojenci nevyhrají válku. (205) G. Kennan odmítá o „bezpodmínečné kapitulaci“ vůbec mluvit (občany jiného státu nelze zbavit jejich práv), přesto uznává, že s Hitlerem nebylo možné ani myslitelné kompromisní mír uzavřít. (205-206)
• Odmítnutí jakýchkoli jednání s nacismem bylo podle Kecskemetiho také poučením z „wilsonovského“ přístupu vyjádřeného 14 body prezidenta USA W. Wilsona v lednu 1918. (203)
• Jak pověděl Churchill, spojenci nebyli vůči Němcům vázáni žádnou dohodou s nimi, ale byli zavázáni své civilizaci.
• Odmítli by tedy spojenci i jednání s německou vládou vzešlou z puče Hitlerových generálů v červenci 1944? Kdyby Němci sami Hitlera svrhli, stačilo by jim jen pomoci... To se však trestuhodně nestalo.
• „Bezpodmínečná kapitulace se právem považuje za trestnou strategii.“ (208) Trestá totiž občany Německa omezením jejich práv dočasným politickým opatrovnictvím.
• Jaký smysl měl norimberský proces s nacistickými zločinci? Kecskemeti dochází k závěru, že spojenci podlehli „pedagogickému bludu“ – snažili se o odstrašující (příkladné) potrestání viníků tak, aby se budoucí generace takového zločinu vyvarovali. M. Walzer se přidává v tom, že právnické paradigma je zavádějící, odstrašující tresty nejsou dobré: v mezinárodním kontextu je totiž malý počet aktérů, jejich počínání se neopakuje, mají kolektivní charakter, není možné beze všeho omezovat práva jednotlivců ve státu, který je takto „trestán“. (209)
• Je na místě další revize právnického paradigmatu, „zvláštní charakter mezinárodního společenství učinil plné prosazování domácího práva morálně neproveditelným“. (209)

M. Walzer důrazně varuje před tím, aby se válka se spravedlivým motivem nestala tažením. „Tažení je válka vedená kvůli náboženským nebo ideologickým cílům. Jejím cílem není obrana nebo prosazování práva, ale vytvoření nových politických řádů a masové konverze.“ (206) Právo na dobytí a politickou rekonstrukci druhého státu vzniká ve chvíli, kdy konkrétní akty nepřátelství nejsou mířeny na vlády okolních států, ale přímo na obyvatele (nestačí nepřátelská slova, musí jít o činy; nestačí nepřátelství vůči vládám, musí jít o nepřátelství vůči samotným obyvatelům, 207).

Podmínka zmíněná v závorce souvisí s deklarovaným cílem Putinovy války: „demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“. Slovo „nacistický“ má v ruské kultuře význam „protirežimní, vlastenecký pro jiný národ než Ruský“. Pokud to Putin myslí vážně, může mít na mysli převýchovu, deportaci či popravu všech Ukrajinců, kteří nesouhlasí s jeho režimem! Jeho vzorem je Stalin, jeho partnerem Čína!!!

Spravedlnost při vypořádání: Příkladem omezených cílů na základě argumentu spravedlnosti je korejská válka. Počátečním cílem prezidenta Trumana bylo obnovení stavu před válkou, statu quo ante bellum, tj. 38. rovnoběžka. Po dosažení tohoto cíle však byl přijat cíl mnohem radikálnější – pochytat severní zločince, tím vytvořit vakuum a pomocí demokratických nástrojů sjednotit zemi.

Podle M. Walzera bylo chybou nedodržet „koncovou konstantu“, původní stanovený cíl. (216) Na začátku byl zjevný ten „minimální obsah spravedlnosti v konečném vypořádání“. Jeho rozšiřování je limitováno právy obyvatel dobývané země. Na místě je další revize právnického paradigmatu: „Vzhledem ke kolektivnímu charakteru státu domácí konvence zajetí a trestu neodpovídají požadavkům mezinárodního společenství. Zřejmě mají výrazné zastrašující účinky; je velice pravděpodobné, že se kvůli nim spíše rozšíří, než omezí počet lidí vystavených nátlaku a riziku; a vyžadují dobývání, které je možné cílit jen na celá politická společenství.“ (217)

Proto je důležité rozlišovat mezi Kremlem a obyvateli Ruska, abychom pedagogickému bludu nepodlehli my dnes. Byť jen o trochu demokratičtější podmínky v Rusku totiž nenastolí válka, nýbrž práce mnoha zapálených učitelů, politiků, občanů Ruska i dalších spolupracujících zemí.

Navržený postup spočívá v odporu proti agresorovi (nikoli zajetí či potrestání agresora), obnovení sousedského soužití a vztahů, prevenci další agrese.

Někteří agresoři se však svých dobyvačných cílů nevzdají na poprvé. Pak nezbývá než je zastavit opakovaně.

„Ve spravedlivé válce jsou její cíle příhodně omezeny, skutečně neexistuje nic jako vítězství.“ (219) „Teorie konců válek je utvářena stejnými právy, která v první řadě ospravedlňují boje. Nejdůležitější je právo národů – dokonce i nepřátelských národů – na pokračování v národní existenci a s výjimkou extrémních okolností právo na politická privilegia národnosti.“ (220)

M. Walzer, kapitola 6: Intervence

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
  

Shrnutí kapitoly: 

Kdo může zemi vybojovat politickou svobodu a sebeurčení? Jedině obyvatelé dotyčné země, nikdo jiný. M. Walzer v této věci staví na J. S. Millovi.

Pokud se v nějakém státě rozšíří občanská válka, co mají dělat okolní státy? Podle M. Walzera by měli především zaujmout neutrální postoj (nevměšování). Dalšími možnostmi jsou kontraintervence nebo humanitární intervence.

Kdy přichází do úvahy kontraintervence? Pokud je situace v dané zemi významně ovlivněna ve  prospěch jedné strany nevhodnou intervencí třetí strany, pak je na místě zvážit kontraintervenci, jejímž cílem bude obnovit rovnováhu sil před vstupem interventa.

Co si představit pod humanitární intervencí? Pokud hnutí odporu čelí masakru a hrozí, že určitá část obyvatel jiné země bude zcela vyhlazena, pak je na místě rychlým a jednoznačným vstupem cizích vojsk masakr zastavit a nastolit podmínky pro mírové řešení. Humanitární intervence musí trvat co nejkratší dobu. Zkušenost však ukazuje, že mezinárodní společenství není humanitární intervence schopné.

Právnické paradigma intervenci nezná. Jak je třeba právnické paradigma upravit, aby odpovídalo mezinárodní situaci?

Je třeba začít od práv států – sebeurčení a politická svoboda. M. Walzer vychází z článku Johna Stuarta Milla, který vyšel roku 1859: O svobodě.

• Politická svoboda je něco jako ctnost obyvatelstva dané země žít tak, že si udržují občanskou svobodu ve společných věcech (tuto ctnost si nemůže nikdo osvojit za ně).
• Sebeurčení je právo národa stát se svobodným vlastním přičiněním.

Tuto část zápasu nikdo za Ukrajince vybojovat nemůže – je to jejich politická svoboda, kterou si oni do této chvíli osvojili a také právě v těchto pohnutých časech osvojují. Majdan 2013-14 byl takovým nácvikem…

V pojetí J. S. Milla nemůže vojenská intervence způsobit ani politickou svobodu, ani sebeurčení.

Tři situace, které kvalifikují intervenci (170-171):

Secese (odtržení) a občanská válka, když se uvnitř existujících hranic již objevuje hranice nová, protože se značná část ve vnitřním konfliktu osamostatňuje a usiluje o nezávislost. Když po pádu Metternicha usilovala maďarská revoluce 1849 o větší samostatnost Uher, Vídeň vyzvala Rusko k intervenci (1849 a 1856), které tímto narušilo rodící se hranici mezi Rakouskem a Uhry. (Mill zvažoval důvody pro kontraintervenci Anglie, viz další bod.) Řešením by mohla být důsledná neutralita všech okolních zemí.

V uplynulých letech jsme viděli příklad tzv. separatistických regionů na východě Ukrajiny, kde byla určitá odstředivá síla. Rusko svou podporou separatistů (diplomatickou, vojenskou i ekonomickou) intervenovalo a snažilo se zvrátit místní poměry (taková intervence neodpovídá pojetí M. Walzera, protože omezuje politickou svobodu a sebeurčení). Další státy zase podpořily Ukrajinu (diplomaticky, ekonomicky, vojensky), čímž došlo k vyrovnání sil.

Kontraintervence v občanské válce, když hranice už překročila armáda jiné země. Jejím cílem je obnovit původní rovnováhu sil. Právníci běžně používají „svépomocný test“: podporovat lze jen tu vládu (v boji proti opozici), která by situaci ustála i bez této pomoci, protože má podporu obyvatelstva. Argument Montague Bernarda (1860): „Vměšování buď zvrátí poměr sil, nebo ne; v prvním případě byla intervence neúčinná, v druhém případě etabluje vládu, kterou by si národ nezvolil, kdyby bylo na něm.“ (180n) Příkladem je kontraintervence USA ve Vietnamu, která byla podle M. Walzera zcela nelegitimní, protože i přes masivní zahraniční podporu si jižní vláda nebyla schopna udržet či získat podporu vlastního obyvatelstva.

Učebnicová vojenská kontraintervence by mohla bývala nastat, pokud by Putinova „mírová vojska“ v separatistických republikách spustila na hranicích těchto území otevřený boj. Pak by se vidělo, kdo se přidá k ukrajinské armádě formou kontraintervence. Tato situace však nenastala, protože Rusko se rozhodlo rozpoutat válku ve velkém.

Humanitární intervence, když porušování lidských práv uvnitř hranic je tak hrozné, že řeč o sebeurčení působí cynicky a irelevantně (probíhá zotročování a masakr). Ne úplně šťastným příkladem je Kuba 1898, kdy USA po třech letech opatření španělské vlády proti obyvatelstvu přistoupilo k intervenci. Dobrým příkladem je indická intervence v Bangladéži 1971.

V současné době se situaci humanitární intervence nejvíce blíží KLDR, protože výzvy místním obyvatelům, aby se svých tyranů zbavili, začínají působit cynicky a nepatřičně.

Mill uvedené první dvě situace (třetí vůbec nezmiňuje) považuje za negativní potvrzení zásad neintervence: „Vždycky jednej tak, aby se dala uznat a udržet autonomie společenství.“ (171)

Intervence od počátku ignoruje právnické paradigma, které v této věci neodpovídá mezinárodní situaci. Je tedy na místě právnické paradigma revidovat (podruhé): „Stát lze obsadit a válku spravedlivě začít na podporu secesionistických hnutí k vyrovnání předchozích intervencí jiných mocností a na záchranu národů ohrožených masakrem.“ (198)