M. Walzer, kapitola 19: Válečné zločiny: vojáci a jejich důstojníci

Kapitoly 18-19 se vrací k základnímu rozlišení dvou morální oblastí – rozpoutání války (ius ad bellum) a způsobu vedení boje (ius in bello). Tentokrát si M. Walzer klade otázku, kdo je za válečné utrpení vinen.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Často vojáci ve válce páchají zvěrstva bez ohledu na to, na které straně bojují. Jak určit, kdo z vojáků nese jaký díl odpovědnosti? Vojáci jsou zodpovědí jen do míry svého vlivu na průběh boje.

Které okolnosti nám nejvíce komplikují hodnocení válečné situace? Především dvě – předně je to ostrost boje a běsnění, které zapříčiňuje, dále je to systém armádní poslušnosti. Pro první vypráví M. Walzer dva příběhy násilí na zajatcích. Pro druhou vypráví o masakru v My Lai.

Které vojenské hodnosti nesou větší díl morální zodpovědnosti? Jednoznačně jsou to důstojníci. Důstojníkem se člověk stává proto, že se jí stát chce. M. Walzer vypráví příběhy dvou generálů, Bradleye a Jamašity.

Kapitola 16 popisuje ty mezní situace, o kterých říkáme, že je to „stav nouze“ či dokonce „stav krajní nouze“. Jak přemýšlet o morální zodpovědnosti, když přitom situace je tak zoufalá, že lze konvenci považovat za zrušenou? M. Walzer vypráví příběh W. Churchilla, který se po válce distancoval od maršála A. Harrise, zodpovědného za bombardování německých měst během války.

Jednotliví vojáci nejsou zodpovědni za to, zda vedou spravedlivou válku. Podobně jsou zodpovědní jen do míry svého vlivu za to, zda ji vedou spravedlivě. Obhajoby válečného běsnění jsou zpravidla dvojího druhu:

• „První poukazují na ostrost boje a vzrušení nebo běsnění, které zapříčiňuje.
• Druhé poukazují na disciplinární systém armády a poslušnost, kterou vyžaduje.“ (489)

Pravidlo válečných konvencí stanoví, že vojáci nesmí svá rizika přenášet na civilisty. Pravidlo je absolutní, rizika však jsou vždy určitého stupně.

V zápalu boje – dva příběhy o zabíjení zajatců:

• Guy Chapman vypráví příběh z 1. sv. v. o zastřelení důstojníka v nepřátelských zákopech, který se právě jednoznačně vzdal. Často totiž dochází k zabíjení zajatců v okamžik, kdy se do zajetí vydávají. O to důležitější je rozlišit, když se zajatci zabíjejí tzv. „extra“.
• James Jones líčí v románu The Thin Red Line (1964) situaci ve východní džungli, kdy důstojník vědomě nechal své začátečníky vojáky, aby byli násilní vůči japonským zajatcům a zabili je, protože potřeboval zvýšit jejich bojové sebevědomí a zápal. „To je rys kriminální odpovědnosti, že může být rozložena, aniž by byla rozdělena.“ (495) Zodpovědnost tedy rozložíme bez dělení – vojáci nesou zodpovědnost a důstojníci také.

Příběhy o ruských zajatcích z prvních dvou týdnů svědčí o tom, že ukrajinským vojákům se dařilo držet běsnění na uzdě. Nebo boje ještě nebyly tak úporné.

Rozkazy nadřízených – masakr v My Lai: Vietnamská vesnice, kde vojáci USA zastihli jen ženy, děti a starce. Velitel v tu chvíli řekl něco o tom, že mají jednat. Nadporučík rozkazoval zabíjet a střílet. Někteří vojáci se vzepřeli, jiní odešli, mnozí stříleli.

Smyslem vojenské disciplíny je zbavit jednotlivce rozhodování a učinit z něj jeden dílek celého útvaru. A přece se z vojáků nikdy nestanou stroje: nejdou vypnout stejně jako nejdou jednoduše zapnout. Navíc my všichni je činíme osobně zodpovědné za spáchaná zla. Obhajoba rozkazů nadřízených má dvě podoby:

• Tvrzení o nevědomosti: Vojákovi nepřísluší posuzovat ani proporcionalitu použití zbraní nebo jejich načasování, letce a dělostřelce zpravidla neinformují o povaze cílů. Při soudu s nadporučíkem z My Lai však zaznělo: „Muž s běžným rozumem a porozuměním za daných okolností věděl, že jsou nezákonné.“ (501) A M. Walzer dodává, že porozumění se týká jak situace, tak zákonů.
• Tvrzení o donucení: Extrémní je příklad Němce v popravčí četě, který odmítl střílet na zajatce, a byl okamžitě postaven po bok zajatců a popraven. Avšak ne všechny rozkazy jsou nařizovány s pistolí u hlavy – platí proporce mezi újmou způsobenou vojákem (který uposlechne vadný rozkaz) a újmou hrozící vojákovi (hrozba degradace neomlouvá vraždu).
• Dva závěry: Jednotliví vojáci mohou někdy rozpoznat, že je třeba neuposlechnout – selhání je jim třeba dokázat, důkazní břemeno leží na nás. Důstojníci a velení se výrazně podílelo na způsobu vedení války ve Vietnamu – důkazní břemeno, že oni udělali dost a vina se jich netýká, leží na nich.

M. Walzer připojuje ještě jednu okolnost, která se v právní literatuře neobjevuje, ale ve vyprávění vojáků hraje významnou roli: Odmítnutí poslušnosti vojáka vyčlení z jeho skupiny spoluvojáků a to je velmi citelná újma.

Odpovědnost velení: O důstojnickou hodnost se soutěží, ta je dobrovolná. Vedle základní role vojáka chránit slabé a neozbrojené je tu dvojí morální zodpovědnost: 1. při plánování operace připravit konkrétní kroky odpovídající „druhému“ úmyslu, tedy chránit civilisty (viz kapitola 9); 2. nést odpovědnost za počínání svých podřízených, aby odpovídalo konvencím.

Ruské operace na Ukrajině provázejí otázky ohledně jejich taktiky a morálky. Dělostřelecké ostřelování měst vyvolává nejvíce otazníků: Mají ruští důstojníci vůbec nějaké vzdělání v otázkách válečného práva? Jaké je vlastně postavení důstojníka v ruské armádě – jaký díl zodpovědnosti nese?

Konkrétně se můžeme ptát u dělostřelců: Kdo vybírá cíle? Kdo zaměřuje jejich přesnou polohu? Kdo všechno má informace o skutečné povaze cílů? Vojákovi ládujícímu munici se zpravidla říkají jen souřadnice cíle…

Generál Bradley a bombardování Saint-Lô: V návaznosti na vylodění v Normandii připravil prolomení německé linie, jejíž součástí bylo intenzívní bombardování pásu 5,5 x 2,5 km. Na briefingu pro novináře padla otázka, zda se chystají varovat francouzské obyvatelstvo. Zavrtěl hlavou. I za tuto velkou cenu potřebovali spojenci překlopit na svou stranu díky momentu překvapení. Otázka novináře je pochopitelná – vyjadřuje běžnou morálku. M. Walzer připomíná, že měla být přijata nějaká opatření na ochranu civilistů.

Zatím vlastně ještě není jasné, čemu je ruské dělostřelecké a raketové ostřelování ukrajinských měst předehrou. Pokud nebude následovat pozemní invaze, jedná se dost možná o zcela zbytečné násilí a utrpení, které nebylo nijak nutné z hlediska vojenského vítězství ruské armády. Pokud bude následovat vítězná ofenzíva, vyzní z vojenského hlediska ostřelování měst mnohem smysluplněji. Uvedená věta předpokládá, že se na situaci budeme dívat jako státníci např. 19. století, kterým se Putin v mnohém podobá. To ovšem nijak nezmírňuje skutečnost, že bezohlednost vůči civilnímu obyvatelstvu je prostě zločinecká.

Případ generála Jamašity: Tento japonský generál působil na ostrově Luzon. Díky úspěšné ofenzívě USA však ztratil efektivní spojení s velkou částí svých jednotek. A tyto jednotky bez spojení páchaly zvěrstva. Soud ho obvinil. Obhajoba argumentovala tím, že jednotky, které zůstaly u něho, uhlídal; a že po něm nebylo možné žádat odpovědnost za to, co dělali „jeho“ jednotky bez spojení s ním.

Argument pro jeho odsouzení spočíval na tom, že tak to prostě ve vojenské hierarchii chodí, zodpovídal za všechny jednotky již od výcviku až po samu operaci. M. Walzer uvádí dva důvody, které gen. Jamašitu zprošťují viny: Nechceme, aby velitelé „dělali všechno pro to, aby zabránili jakémukoli porušení“, protože v tom případě nebudou dělat nic jiného než toto. I kdyby udělal všechno, nemusí být ve výsledku úspěšný.

Povaha nutnosti (4): Nejtěžší otázka: „Co máme říct o těch vojenských velitelích (nebo politických lídrech), kteří neberou v úvahu pravidla války a zabíjejí nevinné lidi v ‚nejvyšším stavu nouze‘?“ (517)

• Případ zneuctění Arthura Harrise: Byli to W. Churchill a A. Harris, kdo nesli odpovědnost za rozhodnutí o strategickém bombardování německých měst 1942-45. Po válce byli mnozí velitelé povýšeni, ale A. Harris nikoli. Piloti stíhaček mají své pomníky, ale piloti bombardérů nikoli. Churchill se po válce od Harrise i od bombardování distancoval.
• M. Walzer k tomu říká: „Možná existuje nějaký lepší způsob, jak to udělat, než jak to provedl Churchill. Bylo by bývalo lepší, kdyby vysvětlil svým spoluobčanům morální cenu jejich přežití a kdyby pochválil odvahu a výdrž bombardovacích letců, byť by trval na tom, že není možné být pyšný na to, co udělali (což mnozí z nich museli pociťovat). Churchill ovšem nic takového neudělal; nikdy nepřipustil, že toto bombardování bylo v podstatě špatné. Chybělo-li takové doznání, pak alespoň odmítnutí uctít Harrise znamenalo ujít krátkou cestu směrem ke znovunastolení závazku vůči pravidlům války a právům, která tato pravidla chrání. Domnívám se, že to je nejhlubší smysl veškerého přidělení odpovědnosti.“ (520-521)

Závěr: „Svět nutnosti je generován konfliktem mezi kolektivním přežitím a lidskými právy.“ (521) Rozhodně o ‚stavu nejvyšší nouze‘ mluvíme mnohem častěji, než odpovídá skutečnosti i než tento stav pociťujeme. A političtí vůdci jsou tu právě proto, aby na sebe vzali v těžkou chvíli zodpovědnost a udělali i rozhodnutí, které je morálně špatné. Někdy se říká, že toto dilema má zůstat utajeno před veřejností. Pokud se však na chvíli „zavřou oči“, jak poznáme, kdy je zase máme otevřít? M. Walzer nevidí jiné řešení, než vždy věc popisovat tak, jaká skutečně je. „Problém je, že někdy nemáme jinou možnost, než za něj [univerzální řád] bojovat.“ (523)

M. Walzer, kapitola 18: Zločin agrese: političtí lídři a občané

Kapitoly 18-19 se vrací k základnímu rozlišení dvou morální oblastí – rozpoutání války (ius ad bellum) a způsobu vedení boje (ius in bello). Tentokrát si M. Walzer klade otázku, kdo je za válečné utrpení vinen.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Koho volat k odpovědnosti za rozpoutání války? To je ta první morální oblast (ius ad bellum), za kterou zodpovídají politické a vojenské špičky, nikoliv běžní vojáci.

Záleží tedy na režimu a typu vlády? Přesně tak, jinak je tomu v totalitních státech, jinak v demokratických. M. Walzer uvádí příklad hitlerovského Německa a válku USA ve Vietnamu.

V této kapitole M. Walzer rozlišuje právní obžalobu a morální vinu. Hájí také skutečnost morálky a oprávněnost hledání viníka.

Svět vedoucích představitelů: Do roku 1945 se za součást státní suverenity považovalo tvrzení, že „činy státu nemohou být zločiny individuálních osob“. (464) Zlomovým precedentem je Norimberk.

• „Případ ministerstev“: Soudci soudili nejbližší Hitlerův kruh, M. Walzer se zaměřuje na ty, u kterých tento okruh končí. Např. státní tajemník ministerstva zahraničí Ernst von Weizsäcker – je to úředník, a přece souzen byl a také odsouzen. Odvolací soud ho však osvobodil. Ne na základě toho, že je již mimo okruh zodpovědných osob, ale na základě toho, že se v rámci svého ministerstva stavěl na odpor Hitlerově linii a že poskytoval některé informace Hitlerovým oponentům…

• M. Walzer má jinou představu o reakci vysoce postavených osob: U úředníků typu von Weizsäcker je minimem rezignace. V armádě dává příklad nadporučíka SS Kurta Gersteina, který stál mnohem zřetelněji v opozici (nakonec se zastřelil).

Demokratické odpovědnosti: Občané demokratických zemí nesou spoluodpovědnost za rozhodnutí své vlády. J. Glenn Gray: „Čím větší je možnost svobodného činu ve společenské sféře, tím větší je stupeň viny za špatné skutky provedené jménem všech.“ (479)

• Americký lid a válka ve Vietnamu: M. Walzer se jako student zapojil do protestů proti válce ve Vietnamu. To také dalo prvotní impulz k sepsání této knihy. „Skutečné morální břímě americké války padá na onu podmnožinu mužů a žen, jejichž informovanost a vnímání možností se projevily v jejich opoziční aktivitě.“ (486)

Tuto otázku si dnes mnozí klademe: Jakou spoluvinu mají občané Ruské federace na válce proti Ukrajině? Jejich podíl odpovídá míře demokratického uspořádání Ruska… je opravdu malý :( Přesto nejeden Rus dává najevo svou lítost i své špatné svědomí. To svědčí o tom, že nějaký zbytkový podíl spoluzodpovědnosti vnímá.

Celkový obraz je však jasný: Jestli bude někdo za rozpoutání války odsouzen, pak Vladimír V. Putin a okruh jeho nejbližších spolupracovníků a ministrů.

M. Walzer, kapitola 17: Jaderné zastrašování

Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Co je nemorálního na tom, když se světové mocnosti navzájem drží v šachu jadernými zbraněmi? Když někdo hrozí, že bude-li napaden jadernou zbraní, odpoví na to také zničující jadernou zbraní, sporným bodem je, zda svou výhrůžku myslí vážně nebo ji jen předstírá.

A čím se tedy jaderné zbraně liší od ostatních? Mají ohromnou ničivou sílu a nejde s nimi mířit pouze na vojenské cíle. Nejničivější účinek mají, když jsou použity proti velkým městům.

Jak je tedy možné morálně bránit jaderné válce? Paul Ramsey, významný poválečný americký etik, se pokusil formulovat argument, který jaderné odstrašování umožňuje. Také teorie omezené jaderné války jde stejným směrem. Ani jedno z těchto řešení však M. Walzera nepřesvědčuje.

Problém nemorálních hrozeb: Zrod jaderné bomby stvořil novou válku – na jaderný útok jedné velmoci bude druhá reagovat také jaderným útokem. Výsledkem nebude vítězství jedné ze stran, ale zkáza obou. Morální problém spočívá v tom, kdy si velmoci navzájem vyhrožují, že v případě napadení odpoví stejně drtícím jaderným útokem. Jak může někdo takovou hrozbu myslet vážně?!

Putin 27. 2. dal příkaz ke zvýšené pohotovosti jaderných zbraní. To je jen jeden dobře pojmenovatelný okamžik jaderného odstrašování. USA ve své reakci daly najevo, že v této hře nebudou pokračovat stejným způsobem.

Putinův mluvčí Dmitrij Peskov o měsíc později upřesňoval, že platí ruská válečná doktrína, která použití jaderných zbraní podmiňuje ohrožením samotné existence ruského státu. (Otázkou zůstává, co vše si Kreml může vykládat jako "ohrožení existence státu"...) Je však zřejmé, že pokud by Kreml ujistil svět, že na Ukrajině jaderné zbraně nepoužije, připravil by se o páku k vydírání Západu. Jaderné zastrašování totiž funguje pouze tehdy, když druhá strana má důvod věřit, že vyhrožování myslíte vážně.

Paul Ramsey tuto doktrínu odstrašování připodobňuje situaci, kdy budeme usilovat o bezpečnost na silnicích tím, že na přední nárazníky aut přivážeme děti. Děti symbolizují civilní obyvatelstvo. Strategické jaderné zbraně jsou totiž nepřijatelné hned ze dvou důvodů: počet zabitých civilistů není přiměřený počtu životů, které má takový útok ochránit; počet zničených vojenských cílů je nepřiměřeně malý ve srovnání s počtem zničených civilních cílů. Odzbrojení by bylo lepším řešením, ale je použitelné v jen případě dvoustranného konfliktu.

Situaci shrnuje G. Kennan: „Předpokládejme, že by přišel jaderný útok nějakého druhu na tuto zemi a byly by zabity a zraněny miliony lidí. Dále předpokládejme, že bychom měli možnost odvety proti městským centrům země, která nás napadla. Chtěli byste to udělat? Já bych nechtěl. […] Nechovám žádné sympatie k člověku, který v jaderném útoku požaduje oko za oko.“ (444)

Omezená jaderná válka: Od konce 50. let mnozí uvažovali o možnostech taktických jaderných zbraní malého, přesně omezeného dosahu. A takto by bylo možné uvažovat o jaderném zastrašování. M. Walzer to však odmítá jako nerealistické, ke dvěma proporcionálním důvodům připojuje třetí: předem zvažované limity by jistě nebyly dodrženy. Prozatímní závěr: „Jaderné zbraně jsou politicky a vojensky nepoužitelné jen proto a do té míry, jak můžeme přijatelně hrozit jejich použitím nějakým definitivním [tj. omezeným] způsobem. A činit hrozby takového druhu je nemorální.“ (450)

Argument Paula Ramseye: Ten se pokusil najít argument umožňující morálně přijatelné jaderné odstrašení. Podstatou argumentu je nebezpečí obsažené i beze slov v samotné existenci jaderné zbraně: „Nemusíme […] hrozit, že v případě útoku použijeme jaderné zbraně. Nemusíme hrozit ničím. Docela postačuje to, že tam jsou.“ (454) M. Walzer identifikuje čtyři kroky argumentu: „vyslovená vyhlídka na vedlejší (a neproporcionální) ztráty na civilistech; implicitní hrozba útoků proti městům; ‚pěstované‘ zdání závazku provést útoky na města; skutečný závazek“. (455) Poslední krok je pro mnohé nepřijatelný, ale bez něho argument nemá potřebnou váhu.

M. Walzer dochází k jasnému závěru: „Jaderná válka je a zůstane morálně nepřijatelná a neexistuje žádný případ pro její rehabilitaci. Vzhledem k tomu, že je nepřijatelná, musíme hledat způsoby, jak jí zabránit, a protože zastrašování je špatný způsob, je třeba hledat něco jiného. … Více mě zajímá uznání, že odstrašování jako takové kvůli své zločinnosti spadá nebo může spadat v danou chvíli pod standard nutnosti, ovšem stejně jako u strategického bombardování i tady s hrozbou teroru: nejvyšší stav nouze není nikdy stabilní stav. … Takže připravenost k vraždění je vyvážena – nebo by měla být vyvážena – připraveností nevraždit, nezastrašovat vraždou, jestliže lze najít alternativní způsoby.“ (458)

M. Walzer, kapitola 16: Stav nejvyšší nouze

Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Když tedy existuje extrémní situace, která ospravedlňuje extrémní postup, podle čeho ji poznáme? „Stav nejvyšší nouze“ M. Walzer definuje jako 1. strašlivé a zničující ohrožení, které je 2. zcela bezprostřední. Příkladem je postup nacismu v letech 1940-42.

Jaké extrémní rozhodnutí tehdy přijali Spojenci? Začali bombardovat německá města, nejprve výhradně válečný průmysl, posléze i obytné čtvrti! Co na to M. Walzer? Na základě „pohyblivé škály“ a „vojenské nutnosti“ toto extrémní rozhodnutí Spojenců schvaluje, ale jen do léta 1942. Pak už to bylo špatně a důsledkem jsou i atomové bomby shozené na Japonská města.

Povaha nutnosti (3): Slovy „krize“ a „stav nouze“ označujeme krajní situace. Avšak používají se příliš často – každá válka je krajní situací! Je tedy třeba pečlivě vymezit označení „stavu nejvyšší nouze“. Obě následující kritéria musí být splněna zároveň:

1. Ohrožení je svou povahou nezvyklé a strašlivé, jde o katastrofu a zoufalství.
2. Ohrožení je bezprostřední, nejen ho tak prožíváme, ale opravdu takové je.

Nacismus je takovým příkladem, protože svou agresí směřoval k vyhlazení celých národů. Nejhorší byly dva roky 1940-42, kdy německá vojska vítězila na všech frontách.

Je současná situace „stavem nejvyšší nouze“? Je Rusko a jeho ideologie stejně nebezpečná jako nacismus? Putinem prezentovaná ideologie je mocenská, vlivová, demagogická, jejím cílem je ovládnutí okolních zemí, šíření strachu, zahrnuje policejní represe, zavírání a zabíjení odpůrců. Nacismus však zahrnoval plán na vyhlazení celých národů, ten zatím není součástí Putinových plánů.

Ukrajinci bojují o život, protože žít pod Putinovou vládou je očividně strašné a nepřijatelné. Bojují za základní hodnoty západního světa – suverenitu států, sebeurčení, demokratické uspořádání, občanské svobody a lidská práva. Možná je tvrdé to říct, ale zlá situace Ukrajinců je v tomto smyslu „obvyklým“ terorem války, protože válka taková je.

Podobně je naše situace jiná než Spojenců, kteří se rozhodli pro bezpodmínečnou kapitulaci a dobytí celého území Německa. S Putinem bude na místě vyjednávat. Ruskou armádu je třeba vytlačit zpět na území Ruska, ale není třeba ji celou zlikvidovat.

Zrušení válečných pravidel – rozhodnutí bombardovat německá města: Toto britské rozhodnutí koncem roku 1940 mělo mimo jiné za důsledky bombardování japonských měst USA zápalnými bombami, nakonec také Hirošimu a Nagasaki. V původní podobě rozkaz výslovně zapovídal „nezacílené“ bombardování. Začátkem roku 1942 byly za cíl výslovně určeny obytné oblasti, zvláště dělnické čtvrti. Z hlediska vojenské nutnosti se opravdu bombardéry jevily jako jediná účinná zbraň a M. Walzer souhlasí s argumentem, že se tím opravdu do nějaké míry demoralizovalo německé obyvatelstvo. Zásadní však byl okamžik zlomu na východní frontě v létě 1942 a vstup USA do války. V tu chvíli mělo být bombardování přehodnoceno a přesměrováno výhradně na vojenské cíle.

Limity kalkulace – Hirošima: Prezident USA H. Truman v poselství 12. srpna 1945 využil „pohyblivou škálu“, ale zcela chybně: upíral Japoncům morální právo ad bellum a jejich neústupností ospravedlnil postup USA. M. Walzer vidí situaci jinak: Na rozdíl od Spojenců na podzim 1940, kteří se rozhodli bombardovat německá města, USA nebylo v 1945 vůči Japonsku v situaci, kdy žádná jiná zbraň či taktika nevede k úspěchu. Truman mluvil o záchraně velkého počtu lidí použitím jaderné zbraně. Ve skutečnosti použití jaderné zbraně zabrzdí USA od dalšího krutého bombardování japonských měst! USA nebyly ve stavu nejvyšší nouze vůči Japonsku. Měli v létě 1945 iniciovat nová mírová jednání, nebyl důvod trvat na bezpodmínečné kapitulaci, Japonci nebyli takové zlo a hrozba jako nacisté.

M. Walzer, kapitola 15: Agrese a neutralita

Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Kdo a jak může v situaci války vyhlásit neutralitu? Může to udělat každá svrchovaná země, dokonce jednostranně. To jí nezaručuje, že ji nikdo nenapadne. Bere tím také na sebe povinnosti neutrality, kterou často není snadné udržet.

Jak může někdo obhajovat nerespektování neutrality druhého státu? V případě Belgie v roce 1914 to bylo argumentem vojenské nutnosti a také morálními důvody. V případě Norska v roce 1940 to byla opět vojenská nutnost a morální argument pohyblivé škály.

Ze svrchovanosti každé země vyplývá možnost být neutrální vůči válečnému konfliktu. Neutrální země pak požívá neutrální práva. Tlaky na porušení neutrality pramení ze dvou stran: Naléhavost spravedlivého boje a podkopávání práv neutrality s cílem vtáhnout do boje.

Právo být neutrální: Stačí jej jednostranně vyhlásit. Nese s sebou povinnost: „striktní nestrannost ve vztahu ke znepřáteleným stranám, bez ohledu na spravedlnost jejich věci nebo na sentimenty sousedství, kulturní příbuznost nebo ideologickou shodu“ (383) Neutralita státu však nezavazuje k neutralitě občany. V obchodních otázkách se neutralitou myslí stav obchodu ante bellum, tj. před vznikem války.

Dnešní situace Ruské války pro Ukrajině je z tohoto hlediska nesmírně zajímavá. Od počátku Rusko chtělo jednat s USA. Zřetelně nejde o konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, ale mezi Ruskem a Západem. Zároveň se však mnozí západní představitelé snažili o zprostředkování dohody mezi Ruskem a Ukrajinou. V těchto jednáních Západ vystupoval jak v roli prostředníka, tak v roli jedné ze stran konfliktu (přitom Západ dával jasně najevo, že nebude jednat o Ukrajině bez Ukrajiny).

Okamžikem otevřeného vojenského vpádu na Ukrajinu se fronta vyjasnila – Západ stojí proti Rusku, diplomatické úsilí Západu se soustředí na vlastní jednotu a postup. Do role (neutrálního) prostředníka se snaží vstoupit Turecko nebo Izrael. Obchodní, ekonomická, diplomatická a kyber válka zuří naplno mezi Ruskem a Západem (vč. Ukrajiny a států tradičně neutrálních!).

Avšak ve věci použití zbraní si zatím NATO zachovává neutralitu až do bodu, kdy bude napadnuto. Situace je celkem přehledná díky tomu, že vojenské otázky řeší NATO, zatímco národní státy se věnují ostatním otázkám.

Povaha nutnosti (2) – příklad znásilnění Belgie: Německý kancléř Bethmann Hollweg v den invaze 4. srpna 1914 v říšském sněmu obhajoval invazi do Belgie: Je to vojenská nutnost (Francie mohla vpadnout do Porýní). Uznáváme neutralitu Belgie, nezpochybňujeme válečné konvence. Je to morálně nutné, protože Německo bojuje za svou „nejvyšší držbu“! (není jasné, co to je, M. Walzer se domnívá, že jde o „čest“). Slibuji, že toto zlo se změní v dobro, až zvítězíme. Argumentace je však chybná na obou rovinách – na strategické (Francouzům mohli čelit přímo v Porýní, navíc jakmile se Belgičané začali bránit, žádnou výhodu to neposkytlo) i na morální (jeho argument je zcela nepodstatný a nepřesvědčivý).

Pohyblivá škála – Winston Churchill a neutralita Norska: Německo potřebovalo švédskou železnou rudu, kterou vozilo Norskými vodami. Norsko sympatizovalo se Spojenci, ale nebylo v stavu, aby se mohlo aktivně bránit Německu. Rozhodlo se pro neutralitu, která však byla nakonec velmi výhodná pro Německo. Británie řešila, jak přerušit dodávky rudy. Tlačili na Norsko diplomaticky, ti však všechny plány odmítali. Nakonec se v březnu 1940 rozhodli pro „invazi“ - jednostranným aktem zaminovat norské pobřežní vody a donutit tak německé lodě vyplout do mezinárodních vod. Argumentace byla dvojí – morální (německou agresi je třeba zastavit, Británie bojuje za ostatní menší národy, kteří budou příštím cílem takové agrese; zde M. Walzer uznává pohyblivou škálu, která na straně spravedlivější strany posouvá hranice) a vojenská nutnost (dodávky rudy jsou významné). Ale následný vývoj nepotvrdil strategický argument a morální postrádal časovou naléhavost: Němci v odvetě obsadili Norsko, norští vojáci neúspěšně vzdorovali a mnoho jich zahynulo, Spojenci nebyli na takovou reakci připraveni, německá letadla sehrála pro Brity překvapivě významnou roli, takže jejich námořnictvo nemělo tu sílu, jakou čekali. Ve výsledku byly německé dodávky rudy v bezpečí stejně jako předtím. Paradoxně Spojenci po válce odsouhlasili obvinění Německa z agrese vůči Norsku, aniž by sami přiznali porušení norské neutrality.

Jakmile se boje dostávají do kriticky zlé situace, je těžké (a možná i nesmyslné) bojovat podle pravidel. Dávejme si však pozor na pokrytectví, které takové jednání provází – když už někdo udělal rozhodnutí, dělá je s plným vědomím následků.

M. Walzer, kapitola 14: Dobře zvítězit a bojovat

Kapitoly 14-17 rozebírají ve větším detailu čtyři obzvláště ošemetné otázky, válečná dilemata.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Když se stát brání agresi jiného státu, je v pořádku, když prohraje kvůli tomu, že se bránil podle pravidel? Vždyť nepřítel již samotnou agresí všechna rozumná pravidla pokojného soužití porušil!! Ano, M. Walzer uznává, že tváří v tvář blížící se katastrofě začíná bránící se armáda zpochybňovat závaznost válečné konvence, vzniká jakási „pohyblivá škála spravedlnosti“.

Jaké morální možnosti máme v této nesnadné situaci před sebou? Co tedy platí? A kdy ještě? M. Walzer nabízí své řešení a argumenty: Konvence platí vždy, ale v mezní situaci se rozhodneme ji brutálně porušit v plném vědomí, že neseme vinu za následky.

„Stupidní etika“: Celá kniha je postavena na rozlišování mezi ius ad bellum, oprávněným vyhlášením války, a ius in bello, férovým způsobem vedení boje. V praxi toto rozlišení však není tak jednoduché. M. Walzer ho vysvětluje na příběhu starověké čínské bitvy:

Bitva u řeky Hung v centrální Číně, 638 př. n. l.: Armáda státu Sung vedená vévodou Hsiangem zaujala pozici na severním břehu řeky. Armáda Ch‘u musela nejprve přebrodit řeku. Když byla vojáci Ch‘u uprostřed proudu, jeden z Hsiangových ministrů navrhl zahájit útok. Hsiang odpověděl: „Vynikající muž nezraňuje podruhé a nebere si jako zajatce nikoho s šedivými vlasy.“ (369) A dal povel k útoku až ve chvíli, kdy byli vojáci Ch‘u řádně seskupeni k bitvě.

Mao, 1938 a jeho přednáška O pokračující válce: Nazval postup Hsianga „stupidní etikou vévody ze Sungu“. Mao zastával doktrínu spravedlivé války – a takovou válku je třeba vyhrát – a rozřešil napětí mezi vítězstvím a dobrým bojem po svém: „feudální pravidla dobrého boje jsou prostě dána stranou. … Buď bojovat všemi prostředky, nebo vůbec.“ (371-372)

Pokusím se o interpretaci vstřícnou k ruské armádě: Její pomalý postup by mohl být z morálního hlediska vysvětlitelný jako zdráhavost válčit brutálně – zkusili to nejprve „po dobrém“, chtěli jen vstoupit a obsadit. Na obránce však nyní musí reagovat vojensky, a protože se to moc nedaří, musí volit drsnější a brutálnější řešení. Bylo by však naivní připisovat prvotní zdráhavost morálce, šlo spíše o nejlacinější strategii (tím se potvrzuje, jak blízko má k sobě morálka a strategie, viz kapitola 1).

Pohyblivá škála a argument z krajnosti: M. Walzer princip škály vysvětluje na pozadí knihy Johna Rawlse, Theory of Justice (1971): „Čím větší je spravedlnost mého případu, tím více pravidel mohu porušit ve prospěch tohoto případu – i když některá pravidla jsou vždycky neporušitelná. Tentýž argument lze předložit i pokud jde o výsledky: čím větší nespravedlnost pravděpodobně vyplyne z mé porážky, tím více pravidel mohu porušit, abych porážce zabránil – i když některá pravidla… atd.“ (375)

• Vzniká tak pohyblivá škála více či méně přípustného jednání, v které spravedlnost a závažnost věci může vést k ospravedlňování některých válečných zločinů. Ač se válečné konvence tváří, že jde jen o jednu čáru oddělující přípustné a nepřípustné formy boje, pokud se oprávněná strana dostane do tísně, může své porušení konvencí svést na tu stranu, která je vinna agresí. Na škále tím vzniká prostor pro utilitární a proporcionální kalkulace. Extrémní poloha škály znamená, že spravedlivě válčící strana může postupovat jakkoliv – záleží tedy pouze na ius ad bellum.

M. Walzer jmenuje čtyři možné způsoby, jak řešit napětí mezi ius ad bellum (teorie agrese) a ius in bello (pravidla války, 379):

1. „válečná konvence je prostě ponechána stranou (vysmívaná jako ‚stupidní etika‘);
2. konvence se pomalu podvolí morální naléhavosti dané věci – práva spravedlivých jsou posílena, práva jejich nepřátel znehodnocena;
3. konvence platí a práva jsou striktně respektována, ať jsou důsledky jakékoli;
4. konvence je zrušena, ale jen tváří v tvář hrozící katastrofě.“

„Čtvrtý způsob mi připadá jako správný.“ (379) Krajní utilitarismus nyní připouští nikoli při tvorbě norem, ale při jejich porušování. Omezující práva totiž platí vždy, a právě proto je v krajních případech porušíme – za následky však neseme vinu.
Za nepřekročitelná omezení válčení považuje umožnit civilistům v obléhaném městě možnost odejít (viz kapitola 10) a také to, aby se civilisté a chráněné osoby nemohli stát cílem odvety (viz kapitola 13). Následující kapitoly upřesňují Walzerův postoj k pohyblivé škále.

Silným omezením pro ukrajinskou armády je z hlediska použití zbraní ten fakt, že bojují na svém území. I v případě ofenzívy proti ruské armádě se budou snažit válčit tak, aby dobyté území bylo možné co nejrychleji obnovit.

Svůj hněv na okupanty by si však mohli vybíjet na zajatcích a na padlých ruských vojácích. Bylo by to sice psychologicky pochopitelné, ale pro spravedlnost jejich boje by to bylo velmi nešťastné. Kéž se jejich svoboda projeví tím, že budou mít sílu odolat svému hněvu.

M. Walzer, kapitola 13: Odvety

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Co to je odveta? Tak jako celá válka je reakcí na agresi, tak i některé jednotlivé vojenské akce jsou reakcí na výrazné porušení válečných konvencí. Tak jako obranná válka má za cíl zastavit agresora a vrátit ho do zákonných mezí, podobně odveta má za cíl vrátit válku do mezí válečných konvencí.

Podle čeho se pozná, že nějaká akce je odvetou? Předně musí být takto ohlášena: Tam a tam jste bojovali nečestně tak a tak, proto provedeme toto odvetné opatření! Odveta také musí být proporcionální k válečnému zločinu, který trestá, prakticky nesmí počet lidských obětí odvety překročit počet obětí válečného zločinu.

Může se odveta uskutečnit také mimo probíhající válku? Takových příkladů je mnoho a M. Walzer je považuje vlastně za dobrý způsob, jak omezovat válečné utrpení.

Odstrašování bez odplaty: „Žádná část válečné konvence není tak otevřená zneužití, nebo není tak otevřeně zneužívána jako doktrína o odvetách.“ (342)

Příklad odvety, která zastavila řetězec násilí - Vězni FFI v Annecy: Jde o francouzské partyzánské skupiny v týlu Němců (nosili uniformu i zbraně otevřeně), neoficiální vláda byla v Alžírsku. Němci je popravovali jako „válečné zrádce (povstalce)“, třebaže v létě 1944 už bylo jasné, že kapitulace Francie přešla do nových bojů. Alžírská vláda protestovala neúspěšně. Pak v srpnu padl do zajetí FFI větší počet německých vojáků. FFI rozhodlo o popravě 80 Němců odplatou za 80 FFI partyzánů. Červený kříž jednal, popravy o týden odložili, čekali na reakci Němců. Když žádná nepřišla, popravili je. Od té chvíle již Němci žádného FFI nepopravili.

• Podle právnického paradigmatu se při vynucování práva dělá dvojí – potrestání viníků a odstrašení. Ve válce je většinou potrestání viníků nedostupné, zůstává tedy pouze odstrašení. Ne příliš přesvědčivé pravidlo zní: „Za každý prohřešek někoho potrestejte – pokud možno provinivšího se, ale někoho.“ (346)
• Principem odvety je zpětný pohled, „hledíme zpátky a jednáme až pak, což implikuje ochotu nejednat vůbec, dodržovat určitý soubor omezení“. (347) Není to tedy odplata. Zpětný pohled potvrzuje pravidlo proporcionality a u odvet je mnohem přesnější než u válečných akcí. V Annecy mohli popravit 40 nebo 20 vojáků (i to by možná stačilo), ale rozhodně ne více než 80. (Němci na ovládaných územích uplatňovali proporci 10 neárijských životů za jeden německý!)
• „Odvety mohou obsahovat zastrašování bez odplaty, musí to však být reaktivní zastrašování, a to, na co reagují, musí být porušením válečné konvence.“ (349) Aby odveta byla odvetou, musí jí předcházet formální protest proti porušení konvence spolu s hrozbou odvety.

M. Walzer hájí morální váhu konvence, takže za účelem odvety není možné porušit základní omezení – rozlišování mezi bojujícími a civilisty; zranění, odzbrojení a ztroskotaní nemohou být cílem odvety.

Ruská armáda během dvou týdnů válčení překročila hned několik závažných mezí: Napadení sousedního státu. Útočení na jiné než vojenské cíle. Ostřelování jaderné elektrárny. Bránění civilistům v odchodu ze zóny bojů.

Jak na tyto zločiny reagovat? Na invazi reagovala Ukrajina obrannou válkou, téměř celý svět je v tom podporuje a mnozí přijali ekonomická, diplomatická i vojenská opatření. Útočení na civilní cíle si žádnou čitelnou odvetu nevysloužilo, to jsme jako západ přešli mlčením. Ostřelování jaderné elektrárny si vysloužilo slovní kritiku, ale naštěstí to dobře dopadlo. Bránění civilistům by si už opravdu nějakou čitelnou odvetu zasloužilo!!!

Problém odvetných opatření v době míru: I kdyby bylo odvetné opatření vedeno v souladu ius in bello, tedy férovým způsobem válčení, v době míru bude vždy protiprávní a násilné. Izrael za uplynulá desetiletí vyzkoušel snad všechny možnosti odvety od těch zcela špatných až po velmi dobře provedené.

• Lod – Khybie, 1953: Palestinští teroristé napadli Izraelskou vesnici Lod a zůstaly 3 oběti. Izraelští vojáci následně v noci napadli vesnici Khybie, obyvatele vyhnali z domů a vyhodili do vzduchu 45 domů. Jenže v sutinách zůstalo více než 40 vesničanů. Zásadním problémem je nepřiměřený počet mrtvých, to si právem zasloužilo velké odsouzení. Standardní otázkou je, že došlo k narušení suverenity, když nejprve museli vstoupit na území cizího státu.
• Bejrút, 1968: Palestinští teroristé napadli izraelské letadlo na letišti v Athénách, zabit byl jeden člověk, byť cílem teroristů bylo zjevně zabít co nejvíce z 50 cestujících. Přitom základnou teroristů byla Sýrie. Izraelci reagovali tím, že dva dny na to na syrském letišti v Bejrútu během výsadku komand zničili 13 letadel civilních aerolinií. Všechny civilní osoby se podařilo z letadel vyvést do bezpečí, takže nikdo nepřišel o život.
• Ničení majetku (veřejného či soukromého) je vhodnou formou odvety. I tak to ostatní v OSN odsoudili, zejména kvůli narušení suverenity Sýrie. Vyvstala otázka, zda opravdu syrská vláda nese spoluzodpovědnost, když přitom nemá reálnou kontrolu nad děním na svém území. A je možné donutit cizí zem, aby si plnila své povinnosti?

Dobrým příkladem z nedávné doby je raketový útok USA na syrskou leteckou základnu kvůli použití chemických zbraní. Na město Khan Shaykhun dopadly 4. dubna 2017 rakety, které zabily desítky lidí, ukázalo se, že šlo o chemické zbraně. O tři dny později v ranních hodinách 7. dubna vystřelily USA 59 raket Tomahawk na leteckou základnu Shayrat. Putinovi to bylo jako odvetné opatření oznámeno předem. Útok zabil mezi sedmi a devíti syrskými vojáky, podle některých zdrojů také několik civilistů z přilehlé obce.

„Odvetná opatření jsou v praxi národů jasně schvalována a (morální) důvod stojící za touto praxí se zdá být silný. Nic, co OSN skutečně udělá, žádné výsledky, které může v současnosti mít, nepředstavují centralizaci právní nebo morální autority v mezinárodním životě.“ (363) Sama neschopnost OSN je důkazem, že odvetná opatření mají své místo.

Odveta je válečná akce přenesená do doby míru a poskytuje vhodný způsob omezení vojenské akce. „Domnívám se, že je lepší bránit tyto limity než se snažit zrušit tuto praxi.“ (364) „Žádný z případů odvety, s nimiž jsem se setkal v právnických knihách a vojenských dějinách, není extrémním případem v jakémkoli smysluplném významu tohoto termínu.“ (364)