M. Walzer, kapitola 9: Imunita nebojujících a vojenská nutnost

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Mohou nastat situace, kdy voják nezastřelí nepřátelského vojáka, protože mu to v dané chvíli přijde nepatřičné? M. Walzer vypráví pět takových příběhů z dopisů a vzpomínek vojáků ve 20. století.

Co znamená vojenský princip „nutnosti“? „Ten či onen průběh akce, říká se, ‚je nutný, aby byl nepřítel donucen kapitulovat s nejmenším možným vynaložením času, životů a peněz.‘“ (250)

Co znamená vojenský princip „dvojího efektu“? Legitimní záměr akce proti vojenskému cíli (první efekt) může přinést také ztráty na životech civilního obyvatelstva (druhý efekt). Lze to aplikovat různě. Podle M. Walzera má armáda, která ví o druhém efektu své akce, povinnost připojit k vojenskému záměru také druhý záměr týkající se ochrany civilních obyvatel. A dodává příklady odstrašující i hodné následování.

M. Walzer vypráví pět skutečných příběhů, které dávají vhled do statutu jednotlivců (241-247):

1. Básník Wilfred Owen v dopise 14. 5. 1917 vypráví: Německý voják běží k jejich linii skloněný a s rukama vpředu, jakoby se chtěl zavrtat do země, vypadal směšně, nikdo nevystřelil, padl do zajetí.
2. Robert Graves píše v životopisu: Viděl koupajícího se vojáka, příčilo se mu na něho střílet, zastřelil ho jeho podřízený.
3. George Orwell během španělské války: Polonahý voják, co běží po hraně náspu a snaží se, aby mu nespadly kalhoty, „necítíte se po něm střílet“.
4. Raleigh Trevelyan v deníku z Anzia: Je krásné jarní ráno a nepřátelský voják, který chodí jako náměsíčník a těší se z příslibu tepla. Nezastřelili ho.
5. Ital Emilio Lussu: Z hlídky viděl do rakouských zákopů – vojáci tam popíjeli kávu, kouřili, „stejně jako my“. „Bojovat je jedna věc, ale zabít člověka je něco jiného.“

O všech těchto případech platí, že zastřelit „nahého“ bylo povolené, možná i z hlediska „vojenské nutnosti“ žádoucí. M. Walzer si na tom všímá rozpaků, které dotyčné vojáky vedli k nezastřelení "nahého" vojáka. Tyto rozpaky míří k jádru válečných konvencí: právu na život. Takováto omezení dávají smysl armádě, která je lépe vyzbrojena a je dosti početná; slabší strana se brání taková omezení uznat.

Povaha nutnosti (1), pokračování v kap. 15: „Ten či onen průběh akce, říká se, ‚je nutný, aby byl nepřítel donucen kapitulovat s nejmenším možným vynaložením času, životů a peněz.‘“ (250)

M. Walzer kreslí škálu čtyř různých statusů osob ve válce:

• bojující voják již byl k boji donucen, je v ohrožení, ví o tom
• nebojující voják, zraněný, vzdávající se nebo oněch pět příběhů „nahých“ vojáků
• civilista, účastník, válečný dělník, může být napaden v továrně, nikoli doma
• civilista neúčastný, stará se o „lidské“ potřeby vojáků, např. potravu

Případ Laconia: Na moři (podobně jako na poušti) bitvy probíhají bez účasti civilistů. Pokud obchodní loď neklade při setkání s válečnou lodí odpor, má být chráněna. Pak do toho vstoupily ponorky, které nemohou loď nejprve konfrontovat (při vynoření je ponorka velmi zranitelná), také nemohou vzít na palubu civilisty. Během 2. světové války přešly ponorky na pravidlo „potopit při zpozorování“, následovat by měla záchrana tonoucích. Tato strategie nebyla Norimberským soudem zpochybněna. V září 1942 se odehrál zlomový příběh lodi Laconia, která vezla 80 civilistů, 268 britských vojáků a 1800 italských válečných zajatců. Ponorka ji potopila. Když se to německý admirál Dönitz dozvěděl, dal příkaz k záchraně trosečníků přítomnými ponorkami. Ale spojenečtí letci ponorky napadli, třebaže na nich stály stovky trosečníků. Na to konto dal Dönitz sporný příkaz zv. Laconia: „Všechny pokusy zachránit posádky potopených lodí by měly zmizet, včetně vyzvedávání mužů z moře, obracení převrácených záchranných člunů a dodávání potravin a vody.“ (256)

Dvojí efekt: „Prvním principem válečné konvence je, že jakmile válka začne, vojáci jsou kdykoli vystaveni útoku (pokud nejsou zraněni nebo zajati).“ (241) „Druhý princip válečné konvence zní, že na nebojující není možné nikdy zaútočit.“ (262) Skutečnosti, že při válčení bývají zabíjeni civilisté, se věnuje teorie dvojího efektu.

Čtyři podmínky tradiční teorie dvojího efektu (264-265):

1. Skutek je sám o sobě dobrý nebo minimálně neutrální, což pro naše účely znamená, že je to legitimní akt války.
2. Přímý efekt je morálně přijatelný, např. zničení vojenských zásob nebo zabití nepřátelských vojáků.
3. Úmysl aktéra je dobrý, tj. cílí jen na přijatelný účinek; zlo není jedním z jeho cílů, stejně tak to není prostředek k dosažení cílů.
4. Dobrý účinek je dost dobrý na to, aby kompenzoval špatný účinek; na základě Sidgwickova proporcionálního pravidla musí být ospravedlnitelný.“ (264n)

M. Walzer dodává k bodu č. 3 důležité upřesnění: „Kdykoli existuje pravděpodobný druhý efekt, je morálně vyžadovaný druhý záměr.“ (270) Nestačí konstatovat, že dojde ke ztrátám na životech civilistů, je morálně nutné přijmout konkrétní opatření na jejich ochranu. A připojuje tři příklady:

• USA v Koreji nadužívalo těžké zbraně při průchodu terénem – na kulometnou střelbu reagovalo nasazením tanků a letectva.
• V Německem okupované Francie francouzští letci řešili, jak omezit civilní ztráty při bombardování vojenských továren. Rozhodli se létat velmi nízko, aby mohli lépe mířit, ale bylo to pro ně nebezpečné.
• V okupovaném Norsku byla továrna na těžkou vodu ve Vemorku v rámci německého vývoje jaderné zbraně. Bylo nasazeno norské komando bylo nasazeno britskými zvláštními operacemi. První pokus se nezdařil (43 mužů bylo zabito), druhý pokus se zdařil (0 civilistů, dokonce 0 účastníků akce). Později, když byla výroba obnovena a továrna lépe zabezpečena, USA bombardovali továrnu (zemřelo 22 norských civilistů) – tento krok je revidovaným „dvojím efektem“ ospravedlněn.

Z Ukrajiny zatím nemáme mnoho informací o konkrétních způsobech vedení boje na té či oné straně. Nejzřetelnější jsou zprávy, fotky a videa civilních objektů zasažených ruskými střelami. Byly to omyly způsobené zastaralými zbraněmi, nepřesnými informacemi o polohách cílů nebo lidskou chybou? Nechme stranou případ obležených měst (viz kapitola 10) a zaměřme se na cíle zasažené při „běžném“ postupu ruského vojska. Pokud se jedná o záměrné zabíjení civilistů, pak si to ovšem zasluhuje co nejsilnějšího odsouzení.

M. Walzer, kapitola 8: Válečné prostředky a důležitost bojovat dobře

Kapitoly 8-13 se zabývají oblastí ius in bello, tedy válečnými konvencemi, jak mají či nemají vojáci na bitevním poli válčit.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

V čem spočívá princip válečné užitečnosti? Především jde o to, aby armády podnikaly takové útoky a násilí, které účinně přispívá ke kýženému vítězství. A měly by se zdržet zbytečného násilí.

Existuje ještě nějaké jiné omezení pro válečné operace než je uvedený princip užitečnosti? Jsou to především základní práva obyvatel obou válčících zemí. Příkladem je znásilňování italských žen v roce 1943.

„Jak mohou vojáci bojovat spravedlivě, když odhlédneme od spravedlnosti jejich věci?“ (227) Předpokládáme přitom morální rovnost vojáků na obou stranách fronty (viz kap. 3).

Užitečnost a proporcionalita, argument Henryho Sidgwicka:

• H. Sidgwick (1838-1900) považuje za nepřípustný „jakýkoli rozbroj, který materiálně nepřispěje k cíli, ani žádný rozbroj, který poslouží cíli jen slabě v porovnání s velikostí rozbroje“. (227)
• Opravdu, pokud by vojáci podnikali jen takové akce, které přímo přispívají k vítězství, ušetřili bychom si mnohé utrpení.
• „Znepřátelené armády mají právo pokusit se zvítězit ve válce, ale nemají právo dělat cokoli, co je nebo jim připadá jako nutné k vítězství.“ (230)

Opravdu je pro vítězství Ruské armády potřeba odstavit ukrajinské elektrárny a teplárny? A už vůbec není třeba mluvit o tom, zda je třeba dobýt charkovskou nemocnici...

• Podle Walzera je však jádrem válečné konvence více než tento utilitární argument užitečnosti – konvence chrání práva všech občanů obou znepřátelených zemí. V roce 1943 dostala žoldácká marocká armáda mezi podmínkami svého nasazení oprávnění znásilňovat italské ženy a plenit nepřátelské území. Již de Vitoria (†1546) uznává utilitární argument pro takové oprávnění – „pobídka pro odvahu vojáků“. Námitka je jasná: o co je odvážnější ten voják, který znásilnil ženu?! Hlubším důvodem pro válečné konvence jsou práva osob na obou stranách, zejména obyvatelstva, v tomto případě italských žen.

„Bezprostřední problém je, že vojáci, kteří bojují, ztrácejí práva, která údajně brání. Získávají válečná práva jako bojující a potenciální zajatci, ale nyní se na ně může zaútočit a mohou být libovolně zabíjeni svými nepřáteli. Ať jsou jejich soukromé naděje a cíle jakékoli, bojem ztrácejí svůj nárok na život a svobodu, a ztrácejí je, i když nespáchali žádný zločin, na rozdíl od agresorských států.“ (238)

Pro občana svobodné země je situace vojáka ve válce dost nepředstavitelná - zbaven svých základních práv je vystaven mnoha nebezpečím, před kterými se nemůže chránit, protože jeho úkolem je především ohrožovat nepřítele...

M. Walzer, kapitola 7: Konce válek a důležitost vítězství

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
  

Shrnutí kapitoly:

Podle čeho hodnotit, zda byla válka úspěšná? M. Walzer za základní kritérium považuje to, aby vojáci neumírali zbytečně. Celá kapitola se týká jen spravedlivých válek.

Jaký cíl války si spojenci vytkli ve 2. světové válce? Bezpodmínečnou kapitulaci Německa. To je v principu sporné, protože plošné dobytí výrazně omezuje práva občanů poražené země (mnozí z nich během dobývání zemřou či utrpí další újmy) a vede k nějaké formě záboru či okupace.

Spravedlivá válka se také může stát „křižáckým“ tažením, cílem už není obrana, ale vytvoření nového politického řádu.

V čem nám nepomůže právnické paradigma (viz kap. 4)? Hned ve dvou ohledech: Předně, v případě mezinárodních vztahů není realistické si klást za cíl spravedlivé potrestání viníků. Zadruhé, ani zajetí viníka a odstrašující potrestání v mezinárodním měřítku nefunguje; naopak se nebezpečně rozšíří okruh lidí vystavených nátlaku a riziku.

Jakou častou chybu státy dělají, kromě požadavku bezpodmínečné kapitulace? Nedodržení koncové konstanty – původní realistické cíle (status quo ante bellum) jsou v průběhu úspěšných bojů nahrazeny vyššími cíli, které ve výsledku nevedou ke spravedlnosti. A Walzer uvádí příklad zapojení USA v korejské válce.

Co to znamená nezemřít zbytečně? Odpověď předpokládá cíle, které nejsou nesmyslně vysoké a je oprávněné je cenit víc než životy vojáků. „Spravedlivá válka je ta, v níž je morálně naléhavé vyhrát… V sázce jsou kritické hodnoty: politická nezávislost, společenská svoboda, lidský život.“ (200)

Celá kapitola je opravdu psána z hlediska války, která se snaží být spravedlivá. Pohled dnešních ruských vojáků je velmi odlišný – co pro ně znamená „nezemřít zbytečně“? Slouží dobyvačným záměrům Kremlu, takže zbytečně by umírali, pokud by ve výsledku Rusko nic nezískalo…

Co však znamená vyhrát spravedlivou válku? B. H. Liddell Hart: Zničit hlavní síly nepřítele na bitevním poli. Clausewitz: Přemožení nepřítele. Musíme hledat legitimní konce válek (cíle, které si lze právem vytyčit) a „jakmile je jich dosaženo nebo jakmile jsou v politickém dosahu, boje by se měly zastavit. Vojáci zabití za tímto bodem umírají zbytečně...“ (201).

Co může být legitimním cílem ukrajinské armády? Především vytlačit cizí vojska ze země, obnovit stav hranic a nezávislosti před válkou (statu quo ante bellum).

Po 2. světové válce vznikla skupina myslitelů inspirovaných Reinholdem Niebuhrem, říkali si realisté (v jiném smyslu než v kapitole 1, např. Hans Morganthau, George Kennan, John W. Spanier, Paul Kecskemeti (jejich kritika: Charles Frankel). „Tvrdili, že spravedlivé války se mění v křižácké výpravy a státníci a vojáci, kteří v nich bojují, jdou jen po vítězství, které odpovídá jejich cílům: po totálním vítězství, bezpodmínečné kapitulaci. Bojují příliš brutálně a příliš dlouho. Rozsévají spravedlnost a sklízejí smrt.“ (201) „Lék, který realisté navrhli, bylo vzdát se spravedlnosti a cílit na skromnější výsledky. Lék, který místo toho chci navrhnout já, je lépe pochopit spravedlnost, protože nemůžeme jinak a cílíme na ni.“ (201-202)

Totéž hrozí dneska nám: Vytrestat Rusa, aby si už nikdy nedovolil být rozpínavý! To je cíl podobný tomu „vymýtit ze světa všechno zlo“, což je pochopitelně nerealistický cíl.

Příklad politiky spojenců ve druhé světové válce – bezpodmínečná kapitulace:

• Spojenci trvali na bezpodmínečné kapitulaci Německa, ta měla dvě podmínky: 1. nebudou vést žádná jiná jednání s nacisty než ta ohledně provedení kapitulace, 2. neuznají žádnou německou vládu, dokud spojenci nevyhrají válku. (205) G. Kennan odmítá o „bezpodmínečné kapitulaci“ vůbec mluvit (občany jiného státu nelze zbavit jejich práv), přesto uznává, že s Hitlerem nebylo možné ani myslitelné kompromisní mír uzavřít. (205-206)
• Odmítnutí jakýchkoli jednání s nacismem bylo podle Kecskemetiho také poučením z „wilsonovského“ přístupu vyjádřeného 14 body prezidenta USA W. Wilsona v lednu 1918. (203)
• Jak pověděl Churchill, spojenci nebyli vůči Němcům vázáni žádnou dohodou s nimi, ale byli zavázáni své civilizaci.
• Odmítli by tedy spojenci i jednání s německou vládou vzešlou z puče Hitlerových generálů v červenci 1944? Kdyby Němci sami Hitlera svrhli, stačilo by jim jen pomoci... To se však trestuhodně nestalo.
• „Bezpodmínečná kapitulace se právem považuje za trestnou strategii.“ (208) Trestá totiž občany Německa omezením jejich práv dočasným politickým opatrovnictvím.
• Jaký smysl měl norimberský proces s nacistickými zločinci? Kecskemeti dochází k závěru, že spojenci podlehli „pedagogickému bludu“ – snažili se o odstrašující (příkladné) potrestání viníků tak, aby se budoucí generace takového zločinu vyvarovali. M. Walzer se přidává v tom, že právnické paradigma je zavádějící, odstrašující tresty nejsou dobré: v mezinárodním kontextu je totiž malý počet aktérů, jejich počínání se neopakuje, mají kolektivní charakter, není možné beze všeho omezovat práva jednotlivců ve státu, který je takto „trestán“. (209)
• Je na místě další revize právnického paradigmatu, „zvláštní charakter mezinárodního společenství učinil plné prosazování domácího práva morálně neproveditelným“. (209)

M. Walzer důrazně varuje před tím, aby se válka se spravedlivým motivem nestala tažením. „Tažení je válka vedená kvůli náboženským nebo ideologickým cílům. Jejím cílem není obrana nebo prosazování práva, ale vytvoření nových politických řádů a masové konverze.“ (206) Právo na dobytí a politickou rekonstrukci druhého státu vzniká ve chvíli, kdy konkrétní akty nepřátelství nejsou mířeny na vlády okolních států, ale přímo na obyvatele (nestačí nepřátelská slova, musí jít o činy; nestačí nepřátelství vůči vládám, musí jít o nepřátelství vůči samotným obyvatelům, 207).

Podmínka zmíněná v závorce souvisí s deklarovaným cílem Putinovy války: „demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“. Slovo „nacistický“ má v ruské kultuře význam „protirežimní, vlastenecký pro jiný národ než Ruský“. Pokud to Putin myslí vážně, může mít na mysli převýchovu, deportaci či popravu všech Ukrajinců, kteří nesouhlasí s jeho režimem! Jeho vzorem je Stalin, jeho partnerem Čína!!!

Spravedlnost při vypořádání: Příkladem omezených cílů na základě argumentu spravedlnosti je korejská válka. Počátečním cílem prezidenta Trumana bylo obnovení stavu před válkou, statu quo ante bellum, tj. 38. rovnoběžka. Po dosažení tohoto cíle však byl přijat cíl mnohem radikálnější – pochytat severní zločince, tím vytvořit vakuum a pomocí demokratických nástrojů sjednotit zemi.

Podle M. Walzera bylo chybou nedodržet „koncovou konstantu“, původní stanovený cíl. (216) Na začátku byl zjevný ten „minimální obsah spravedlnosti v konečném vypořádání“. Jeho rozšiřování je limitováno právy obyvatel dobývané země. Na místě je další revize právnického paradigmatu: „Vzhledem ke kolektivnímu charakteru státu domácí konvence zajetí a trestu neodpovídají požadavkům mezinárodního společenství. Zřejmě mají výrazné zastrašující účinky; je velice pravděpodobné, že se kvůli nim spíše rozšíří, než omezí počet lidí vystavených nátlaku a riziku; a vyžadují dobývání, které je možné cílit jen na celá politická společenství.“ (217)

Proto je důležité rozlišovat mezi Kremlem a obyvateli Ruska, abychom pedagogickému bludu nepodlehli my dnes. Byť jen o trochu demokratičtější podmínky v Rusku totiž nenastolí válka, nýbrž práce mnoha zapálených učitelů, politiků, občanů Ruska i dalších spolupracujících zemí.

Navržený postup spočívá v odporu proti agresorovi (nikoli zajetí či potrestání agresora), obnovení sousedského soužití a vztahů, prevenci další agrese.

Někteří agresoři se však svých dobyvačných cílů nevzdají na poprvé. Pak nezbývá než je zastavit opakovaně.

„Ve spravedlivé válce jsou její cíle příhodně omezeny, skutečně neexistuje nic jako vítězství.“ (219) „Teorie konců válek je utvářena stejnými právy, která v první řadě ospravedlňují boje. Nejdůležitější je právo národů – dokonce i nepřátelských národů – na pokračování v národní existenci a s výjimkou extrémních okolností právo na politická privilegia národnosti.“ (220)

M. Walzer, kapitola 6: Intervence

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
  

Shrnutí kapitoly: 

Kdo může zemi vybojovat politickou svobodu a sebeurčení? Jedině obyvatelé dotyčné země, nikdo jiný. M. Walzer v této věci staví na J. S. Millovi.

Pokud se v nějakém státě rozšíří občanská válka, co mají dělat okolní státy? Podle M. Walzera by měli především zaujmout neutrální postoj (nevměšování). Dalšími možnostmi jsou kontraintervence nebo humanitární intervence.

Kdy přichází do úvahy kontraintervence? Pokud je situace v dané zemi významně ovlivněna ve  prospěch jedné strany nevhodnou intervencí třetí strany, pak je na místě zvážit kontraintervenci, jejímž cílem bude obnovit rovnováhu sil před vstupem interventa.

Co si představit pod humanitární intervencí? Pokud hnutí odporu čelí masakru a hrozí, že určitá část obyvatel jiné země bude zcela vyhlazena, pak je na místě rychlým a jednoznačným vstupem cizích vojsk masakr zastavit a nastolit podmínky pro mírové řešení. Humanitární intervence musí trvat co nejkratší dobu. Zkušenost však ukazuje, že mezinárodní společenství není humanitární intervence schopné.

Právnické paradigma intervenci nezná. Jak je třeba právnické paradigma upravit, aby odpovídalo mezinárodní situaci?

Je třeba začít od práv států – sebeurčení a politická svoboda. M. Walzer vychází z článku Johna Stuarta Milla, který vyšel roku 1859: O svobodě.

• Politická svoboda je něco jako ctnost obyvatelstva dané země žít tak, že si udržují občanskou svobodu ve společných věcech (tuto ctnost si nemůže nikdo osvojit za ně).
• Sebeurčení je právo národa stát se svobodným vlastním přičiněním.

Tuto část zápasu nikdo za Ukrajince vybojovat nemůže – je to jejich politická svoboda, kterou si oni do této chvíli osvojili a také právě v těchto pohnutých časech osvojují. Majdan 2013-14 byl takovým nácvikem…

V pojetí J. S. Milla nemůže vojenská intervence způsobit ani politickou svobodu, ani sebeurčení.

Tři situace, které kvalifikují intervenci (170-171):

Secese (odtržení) a občanská válka, když se uvnitř existujících hranic již objevuje hranice nová, protože se značná část ve vnitřním konfliktu osamostatňuje a usiluje o nezávislost. Když po pádu Metternicha usilovala maďarská revoluce 1849 o větší samostatnost Uher, Vídeň vyzvala Rusko k intervenci (1849 a 1856), které tímto narušilo rodící se hranici mezi Rakouskem a Uhry. (Mill zvažoval důvody pro kontraintervenci Anglie, viz další bod.) Řešením by mohla být důsledná neutralita všech okolních zemí.

V uplynulých letech jsme viděli příklad tzv. separatistických regionů na východě Ukrajiny, kde byla určitá odstředivá síla. Rusko svou podporou separatistů (diplomatickou, vojenskou i ekonomickou) intervenovalo a snažilo se zvrátit místní poměry (taková intervence neodpovídá pojetí M. Walzera, protože omezuje politickou svobodu a sebeurčení). Další státy zase podpořily Ukrajinu (diplomaticky, ekonomicky, vojensky), čímž došlo k vyrovnání sil.

Kontraintervence v občanské válce, když hranice už překročila armáda jiné země. Jejím cílem je obnovit původní rovnováhu sil. Právníci běžně používají „svépomocný test“: podporovat lze jen tu vládu (v boji proti opozici), která by situaci ustála i bez této pomoci, protože má podporu obyvatelstva. Argument Montague Bernarda (1860): „Vměšování buď zvrátí poměr sil, nebo ne; v prvním případě byla intervence neúčinná, v druhém případě etabluje vládu, kterou by si národ nezvolil, kdyby bylo na něm.“ (180n) Příkladem je kontraintervence USA ve Vietnamu, která byla podle M. Walzera zcela nelegitimní, protože i přes masivní zahraniční podporu si jižní vláda nebyla schopna udržet či získat podporu vlastního obyvatelstva.

Učebnicová vojenská kontraintervence by mohla bývala nastat, pokud by Putinova „mírová vojska“ v separatistických republikách spustila na hranicích těchto území otevřený boj. Pak by se vidělo, kdo se přidá k ukrajinské armádě formou kontraintervence. Tato situace však nenastala, protože Rusko se rozhodlo rozpoutat válku ve velkém.

Humanitární intervence, když porušování lidských práv uvnitř hranic je tak hrozné, že řeč o sebeurčení působí cynicky a irelevantně (probíhá zotročování a masakr). Ne úplně šťastným příkladem je Kuba 1898, kdy USA po třech letech opatření španělské vlády proti obyvatelstvu přistoupilo k intervenci. Dobrým příkladem je indická intervence v Bangladéži 1971.

V současné době se situaci humanitární intervence nejvíce blíží KLDR, protože výzvy místním obyvatelům, aby se svých tyranů zbavili, začínají působit cynicky a nepatřičně.

Mill uvedené první dvě situace (třetí vůbec nezmiňuje) považuje za negativní potvrzení zásad neintervence: „Vždycky jednej tak, aby se dala uznat a udržet autonomie společenství.“ (171)

Intervence od počátku ignoruje právnické paradigma, které v této věci neodpovídá mezinárodní situaci. Je tedy na místě právnické paradigma revidovat (podruhé): „Stát lze obsadit a válku spravedlivě začít na podporu secesionistických hnutí k vyrovnání předchozích intervencí jiných mocností a na záchranu národů ohrožených masakrem.“ (198)

M. Walzer, kapitola 5: Anticipace

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

To musíme čekat, až agresor udeří? Nemůžeme se bránit dříve? Určitě je možné se bránit dříve, ale ne s předstihem měsíců a let… Zkušenosti nás učí, že je třeba být nejvýše opatrní s těmi předpověďmi budoucích útoků, kterým je třeba se bránit.

Co tedy M. Walzer říká o principu rovnováhy sil, který v Evropě již po generace používáme? Podle M. Walzera je třeba počítat s běžnými výkyvy ekonomického a politického vlivu. Dokud nás druhý stát přímo neohrožuje a nezpůsobuje nám konkrétní újmu (viz jeho 3 podmínky), měli bychom se válečných tažení vyvarovat. 

Ve vztazích mezi státy neexistuje policie, kterou by šlo zavolat. Proto je třeba upravit právnické paradigma. Jak ho M. Walzer upravuje?

M. Walzer jmenuje tři stupně anticipace:

1. Websterův reflex
2. Preemtivní útok
3. Preventivní válka

Websterův reflex: Ministr zahraničí USA Daniel Webster v případu Caroline z roku 1842 popsal ospravedlnění útoku takto: „nutnost sebeobrany okamžité, naprosté, kde není místa na volbu prostředků a není prostor pro uvažování“. (148) Ve většině případů však prostor pro úvahu a volbu prostředků je.

Preventivní válka a rovnováha sil: Utilitární zdůvodnění: „(1) rovnováha sil skutečně uchovává svobody v Evropě (možná také štěstí Evropanů), a tudíž stojí za to ji za nějakou cenu bránit, a (2) bojovat brzy, ještě dřív, než se nějakým rozhodujícím způsobem rovnováha vychýlí, hodně snižuje cenu takové obrany, zatímco čekání neznamená vyhnutí se válce, ale jen boj ve větším měřítku a s horšími pravděpodobnostmi.“ (151)

Na to je však možné stejně utilitárně odpovědět: „přijetí tvrzení (1) a (2) je nebezpečné (není užitečné) a určitě vede k ‚početným a neplodným válkám‘, kdykoli dojde k posunu silových vztahů; přírůstek a úbytek moci jsou však stálými rysy mezinárodní politiky a dokonalá rovnováha – jako dokonalé bezpečí – je jen utopický sen.“ (151n)

M. Walzer tvrdí, že nestačí mít strach, obavu ze síly druhého, nestačí předpokládat zlý úmysl. Není to rozumné, protože preventivní války byly často nadbytečné.

Příklad války o španělské dědictví v letech 1701-14: M. D. Vattel, švýcarský jurista s odstupem od této války navrhl kritéria pro legitimní prevenci: „Kdykoli nějaký stát jeví známky nespravedlnosti, chamtivosti, pýchy, ambice nebo panovačné lačnosti po vládě, stává se podezřelým sousedem, před kterým je třeba se mít na pozoru; a když se ocitne v bodě, kdy impozantně posílí jeho moc, je třeba vyžadovat bezpečnost, a má-li tento stát problém s tím ji poskytnout, je možné preventivně zabránit jeho plánům s použitím zbraní.“ (153, citát z knihy Vattela, 1805) M. Walzer ukazuje, že hrozbou nemůže být obchodní expanze nebo (běžné) výkyvy v rovnováze moci. „Odtud morální nutnost odmítnout jakýkoli útok, který je svým charakterem jen preventivní, který nečeká a nereaguje na svévolné akty protivníka.“ (156)

Toto je přesně případ Putinovy války – „Západ ho donutil jednat“ (slova ozývající se z Kremlu), protože chování Západu vnímal jako hrozbu. Tou hrozbou bylo rozšíření obranného paktu spolu s ekonomickým a politickým vychýlením rovnováhy moci z dob studené války. V 18. století takto uvažovali téměř všichni…

Preemtivní úder je středním krokem na škále:

• Jednoznačným signálem přicházející agrese nejsou: silné řeči, cvičení, závody ve zbrojení, provokace, nehledáme potenciální či budoucí nepřátele.

Pro příště však víme, že v případě Putina jsou cvičení podél hranic možné oběti agrese velmi vážným signálem blížící se agrese…

• Důvodem k preemtivnímu úderu jsou ti, kdo nám „již způsobují újmu“ (157), zároveň nečekáme na uskutečněný útok, ale okamžik „dostatečné hrozby“ (157-8), který má podle M. Walzera tři podmínky:

1. „zjevný úmysl způsobit újmu;
2. stupeň aktivní přípravy, který z takového úmyslu činí pozitivní nebezpečí;
3. všeobecnou situaci, v níž čekání či provádění něčeho jiného než boje představuje značné riziko“ (158)

Vraťme se do dnů 22. a 23. února. Putin již poslal ruská „mírová vojska“ do separatistických oblastí Donětska a Luhanska. Bylo jasné, že jejich hranice vidí daleko za linií kontaktu. (1) To nebyla hrozba, újma již reálně probíhala. (2) Stupeň přípravy byl takový, že nebezpečí bylo víc než reálné. Vnímal jsem situaci Ukrajinců přesně tak, jak ji popisuje M. Walzer v bodě 3. Byl jsem v tu chvíli překvapen, že západní spojenci nedeklarovali veřejně to, co zde Walzer píše: Zaútočte dřív, než se Rusové stihnou nasunout do svých pozic, nenechte si vzít výhodu prvního úderu! Ale tato výzva ze Západu nezazněla. A Ukrajinci dokázali svou mírumilovnost tím, že trpělivě čekali, až agresor využije své výhody prvního tahu a udeří na ně…

Takto vypadá srovnání preventivní války podle Vattela s preemptivním úderem podle M. Walzera:

WALZER : VATTEL

konkrétní projevy : známky chamtivosti a ambicí

aktuální příprava na válku : posílení moci

zintenzivnění současných nebezpečí : odmítnutí budoucí bezpečnosti

preemptivní úder se dívá do přítomnosti : preventivní válka se dívá do budoucnosti a minulosti

Příklad šestidenní války v červnu 1967 podle M. Walzera představuje dobrý příklad preemptivního úderu: V tomto případě tou „přítomností“, z které vycházely důvody preemptivního úderu představovaly události 3 týdnů před izraelským úderem. M. Walzer formuluje upřesnění právnického paradigmatu, protože v případě států není možné jednoduše zavolat policii: „tváří v tvář válce státy mohou použít vojenskou sílu, kdykoli by neschopnost tak učinit vážně ohrozila jejich územní celistvost nebo politickou nezávislost“. (163)

M. Walzer, kapitola 4: Zákon a pořádek v mezinárodním společenství

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

V čem spočívá mezinárodní agrese? Buď se vzdáte části svých práv nebo (někteří) přijdete o život!

Co plyne z toho, že slovem „agrese“ popisujeme ne jednu, ale celou škálu situací? Nevýhodou je, že slovo agrese je velmi nepřesné. Na druhou stranu je vždy v sázce to nejcennější a každá reakce je oprávněná.

Co jsou ta základní práva, které agrese napadá? Územní celistvost a politická svrchovanost.

V čem spočívá „právnické paradigma“? Představme si státy jako by to byli jednotliví lidé. O konfliktech mezi státy pak můžeme uvažovat podobně jako o konfliktech mezi jednotlivci v jednom městě.

M. Walzer uvedl tři historické příklady – K. Marx, mnichovský princip, Finsko. V čem tyto příklady zapadají do právnického paradigmatu a v čem se ukazuje toto paradigma jako nevyhovující?

Válečný zločin zachycujeme slovem agrese: „Zlo, které agresor působí, je, že nutí muže a ženy, aby kvůli svým právům riskovali vlastní život. Znamená to konfrontovat je s volbou: vaše práva, nebo (některé) vaše životy!“ (113) Někteří se brání, jiní se podvolí. Boj je vždy ospravedlnitelný. „Ospravedlnění a preference jsou velice důležité: objasňují nejpozoruhodnější rysy pojetí agrese a zvláštní místo, jakou má agrese v teorii války.“ (113)

Jediným slovem „agrese“ popisujeme celou škálu velmi odlišných situací. V trestním právu rozlišujeme domácí násilí, loupež, vyděračství, útok s úmyslem zabít, jednotlivé stupně vraždy… V mezinárodním jazyce všemu říkáme agrese: „Agrese je jedinečný a nediferencovaný zločin, protože ve všech svých formách ohrožuje práva, za něž stojí za to zemřít.“ (116)

Práva politických společenství: To jsou právě ta, za která stojí zemřít, jmenovitě „územní celistvost a politická svrchovanost“. (116) Odvozují se od práv jednotlivců, které se projevují životem společenství. Příkladem je příběh Alsaska-Lotrynska, které roku 1871 získalo válkou Německo (na úkor Francie). V následujících desetiletích se ve Francii vedly diskuze o tom, zda a jak tato území získat zpět. Anglický filozof přející v této věci Francouzům Henry Sidgwick v roce 1891 přišel s argumentem nové uspořádání považovat za dočasné; ale i toto dočasné uspořádání časem vytvoří morální základ – největší vlastenci odejdou, nová vláda může být mírná a spravedlivá, lidé se s tím smíří; vyvolat válku za takto změněné situace znamená být agresorem. M. Walzer navrhuje vycházet z postoje těch, kdo na sporné půdě žijí (ať už ji vlastní či nikoli) podle hesla „Půda jde za národem.“ (119)

Právnické paradigma je pomůcka, která vytváří podobnost mezinárodních vztahů a vztahů mezi jednotlivci, mezi právy jednotlivců a států. Podobnost není úplná, ale i ve své omezené platnosti je pomocí. „Začněme se známým světem jednotlivců a práv nebo zločinů a trestů. Teorii agrese lze pak shrnout do šesti tvrzení.

1. Existuje mezinárodní společenství nezávislých států.
2. Toto mezinárodní společenství má zákon, který etabluje práva jeho členů – zejména právo na územní celistvost a politickou suverenitu.
3. Jakékoli užití síly nebo bezprostřední hrozba silou ze strany jednoho státu proti politické suverenitě nebo územní celistvosti jiného státu značí agresi a jedná se o zločinný čin.
4. Agrese ospravedlňuje dva druhy násilné reakce: válku na sebeobranu ze strany oběti a válku na prosazení zákona ze strany oběti a kteréhokoli dalšího člena mezinárodního společenství.
5. Válku nemůže ospravedlnit nic jiného než agrese.
6. Jakmile byl agresorský stát vojensky odražen, může být také potrestán.“ (128-130)

Putinův vpád na Ukrajinu popírá body 1, 2, 3. Walzer ukazuje, že z etického hlediska není problém, když by se k Ukrajině přidaly další státy, které se tak pokusí obnovit mezinárodní právní řád (bod 4).

Bod 5 hlasitě žaluje na Kreml – válku proti Ukrajině nemohou ospravedlnit, všechno, co říkají, jsou jen prázdná slova.

Bod 6 je teprve otázkou budoucnosti.

Na případnou námitku, že uvedené právnické paradigma a pojetí agrese je společenský konstrukt, který nemusí mít dlouhého trvání, namítá M. Walzer, že toto pojetí přetrvalo i přes 18. a 19. století, kdy se o násilí mezi státy uvažovalo velmi odlišně. „Běžný předpoklad v právnické literatuře oné doby zní, že stejně jako Hobbesovi jednotlivci mají státy vždycky právo bojovat. Analogie není vedena z domácího k mezinárodnímu společenství, ale z přirozeného stavu k mezinárodní anarchii.“ (131) Takto uvažoval také Bismarck a mnozí další. A stejně jejich přístup nepřevládl, naopak. Uvedené pojetí agrese a právnického paradigmatu tak M. Walzer považuje za nevyhnutelné kategorie. Příkladem je Karl Marx a jeho vyjádření k prusko-francouzské válce: Ve svých veřejných promluvách k 1. a 2. internacionále zcela v souladu s teorií agrese hájí obrannou válku Německa nebo odsuzuje agresivní válku Německa, ale v dopisech nemá žádné morální zábrany k agresi či válce bez jakéhokoliv morálního hlediska.

Přežije mezinárodní právní systém ruský vpád na Ukrajinu? M. Walzer ukazuje, že náš řád je starý řadu staletí… Kdo v dnešním světě obhájí dosavadní řád?

Argument pro ústupky: Morálně preferujeme odpor proti agresi. Zároveň tu bývá utilitární argument, že válce se lze vyhnout také ústupky agresorovi. V domácím právu jsou ústupky běžné, ale mrzí nás byť finanční ztráta ve prospěch agresora. V mezinárodním právu jde vždy o ústupky v právech států, které mají vysokou cenu.

Příkladem je Československo a mnichovský princip: M. Walzer odkazuje na knihu od Geralda Vanna, On the Law of War (1939). V ní „mnichovský princip“ G. Vann formuluje takto: Smluvní stát je povinen pomoci v obraně partnerovi; zároveň však může být jeho právo a také povinnost pokusit se napadeného partnera přimět k přijetí ústupků, které mohou zabránit „nejvyššímu zlu všeobecného konfliktu“, ovšem s podmínkou, že „takové vzdání se práv by ve skutečnosti neznamenalo kapitulaci jednou provždy před vládou násilí“. (139) Zmíněnou „vládu násilí“ vykládá M. Walzer jako „vládu lidí odhodlaných k neustálému užívání násilí, politiku genocidy, terorismu a zotročení. Pak by ústupky byly docela prostě neúspěšným pokusem odolat zlu ve světě.“ (140) Dohoda s Hitlerem je neobhajitelná.

Finsko se rozhodlo v zimě 1939-40 dohodu s Ruskem odmítnout a bojovat. Výsledkem nebylo uhájení hranic, ale posílení společných hodnot finské společnosti.

Kapitola ukázala velkou sílu „právnického paradigmatu“ při výkladu mezinárodní situace na základě podobností s tou domácí. V dalších kapitolách je třeba nabídnout několik potřebných revizí právě v mezinárodním kontextu.

M. Walzer, kapitola 3: Pravidla války, tzv. ius in bello

Kapitoly 1-3 se zabývají základní otázkou: Jak morálně uvažovat nad válkou? Je to vůbec možné? Odkud začít?

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Měli bychom vojákovi, který bojuje „na špatné straně“ po jeho návratu z fronty říkat, že není voják, ale vrah? M. Walzer argumentuje ve prospěch tzv. morální rovnosti vojáků obou stran – v konkrétním válečném střetu se vojáci na obou stranách zcela legitimně snaží zneškodnit vojáky nepřítele, nejsou vrahy, jsou to vojáci, kteří zabíjejí, nevraždí.

Vojáci jsou v šílené situaci, vlastně bojují o život, protože každou chvíli mohou být mrtví. V takovémto stresu jdou mnohé zábrany stranou… Nechtějme po vojácích zázraky. Která z těchto dvou otázek je závažnější: Kdy a jak mohou vojáci zabíjet? Koho mohou vojáci zabíjet? M. Walzer tvrdí, že je to druhá z otázek, která je základem jakékoli válečné konvence.

Jak přesvědčíte vojáka, který žije ustavičně v naprostém stresu životního ohrožení, že má brát nějaké ohledy na druhé lidi, zvláště na nepřátelské civilisty, které by měl chránit za cenu vlastního zdraví a života? M. Walzer ukazuje, že tím důvodem je pohled ostatních lidí, těch, s kterými voják (pokud přežije) bude žít v dobách míru po válce, jejich morální cítění je tím důvodem, proč by měl rozlišovat, na koho střílí.

Morální rovnost vojáků:

Mezi těmi, kdo se pro válčení rozhodli dobrovolně, se rozvíjí profesní čest – kavalírství a rytířskost. „Často se říká, že rytířskost padla za oběť demokratické revoluci a revoluční válce: vášeň lidu překonala aristokratickou čest. To kreslí dělicí čáru před Waterloo či Appomattox, třebaže to stále není docela přesné.“ (90)

„Tak či onak, zánik rytířskosti neznamená konec morálních soudů. Stále vedeme vojáky k určitým standardům, dokonce i když bojují proti své vůli.“ (91)

Může být citelný rozdíl mezi profesionálními vojáky a těmi, kdo se stanou vojáky na základě mobilizace. Profesionálové mají svou profesní čest, mobilizovaní vojáci chtějí válku vyhrát co nejdříve a jít domů.

Strádání v zákopech světových válek probouzí nenávist k nepříteli, zároveň však vede k poznání: „Když je ozbrojený, je to nepřítel, ale není mým nepřítelem v konkrétním smyslu; válka samotná není vztahem mezi osobami, ale mezi politickými entitami a jejich lidskými nástroji. Tyto lidské nástroje nejsou druhové ve zbrani ve starém smyslu, příslušníci bratrstva válečníků; jsou to ‚chudáci stejně jako já‘, uvěznění ve válce, kterou nerozpoutali. Jsme si morálně rovni.“ (92)

Všichni jsme rozhodně a rozhořčeně proti Putinovi v jeho zrůdném rozhodnutí obsadit Ukrajinu. Mnozí však mají soucit s jednotlivými ruskými vojáky, kteří jsou v celé záležitosti dost nevinně. Učíme se rozlišovat mezi představiteli Kremlu a běžnými Rusy.

„Proto můžeme morální realitu války shrnout následovně: když vojáci bojují svobodně, zvolí si jeden druhého jako nepřítele a určí si svoje vlastní bitvy, jejich válka není zločinem; když bojují bez svobody, jejich válka není jejich zločinem. V obou případech se vojenské chování řídí pravidly, ale v prvním pravidla vycházejí ze vzájemnosti a souhlasu, ve druhém se jedná o sdílenou službu. První případ nepředstavuje žádný problém; druhý je problematičtější.“ (93)

Případ Hitlerových generálů: Německého generála von Ravensteina zajatého v roce 1942 přijal britský maršál Auchinleck ve své kanceláři se slovy: „Znám vás dobře podle jména. Vy a vaše divize jste bojovali se ctí.“ (94) Téhož roku však generál Eisenhower (USA) německého generála von Arnim zajatého v Africe odmítl přijmout. Ve svých pamětech to vysvětlil tím, že druhá světová se mu stala příliš osobní, nešlo o soupeření, soupeřem byla „naprosto zlá konspirace, u níž nemohl být tolerován žádný kompromis“ (94) – u Arnima nezáleželo na tom, jak bojoval, jeho zločinem bylo, že vůbec bojoval. Podle M. Walzera proto rozlišujeme mezi ad bellum a in bello – voják není zodpovědný za vyhlášení války. Generál je možná ta vojenská hodnost, kde je možné tuto linii udělat, protože generál má nejblíže k morálnímu rozhodnutí pro válku.

Jsme připraveni přistupovat s respektem k těm ruským vojákům, kteří bojují čestně a statečně? Např. posádka válečné lodi u Zmijího ostrova nabídla obráncům ostrova možnost se vzdát. I kdyby pak obránce zlikvidovali, neubralo by to nic z jejich čestného přístupu, který se projevil nabídnutím složení zbraní. (https://irozhl.as/gpW a https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/rusko-ukrajina-hadi-zmiji-ostrov-obranci-zajeti-valka_2202281502_aur)

Dva druhy pravidel při rovném právu vojáků zabíjet:

• Kdy a jak mohou vojáci zabíjet: Tato pravidla se v průběhu dějin liší v mnoha ohledech.

• Koho mohou vojáci zabíjet: Základní otázkou je „jak se mají ty oběti války, na které se může útočit a které mohou být zabíjeny, odlišovat od těch, které pod to nespadají.“ (101) V průběhu dějin se stále objevují omezení toho, kdo může být ve válce zabit. „...tato pravidla poukazují na obecné pojetí války jako boje mezi bojujícími, pojetí, které se znovu a znovu objevuje v antropologických a historických líčeních.“ (102) V tomto smyslu je válka společenským produktem – pravidla omezující válku jsou součástí kultury a jsou předmětem filozofické kritiky, M. Walzer jim říká válečná konvence.

Proto ukrajinská strana zdůrazňuje ruské útoky na nemocnice, na obytné části měst, na občanskou infrastrukturu (na rozdíl od té vojenské) – odvolávají se tak na „cítění“ většiny lidí, že děti, ženy a staří lidé nejsou legitimním cílem vojáků. Vojáci mají mířit na vojáky.

Válečná konvence je „soubor formulovaných norem, zvyků, profesionálních kodexů, právních pravidel, náboženských a filosofických principů a vzájemných ujednání, která formulují naše úsudky o vojenském chování“. (104)

• Konvence se projevuje ani ne tak v chování vojáků, jako především v očekáváních, stížnostech a pokrytectví.

Putinova pokrytecká slova o „zvláštní vojenské operaci s cílem demilitarizovat Ukrajinu“ prozrazují, že i on válečnou konvenci vnímá, byť se jí nehodlá držet. Žádný zákonný rámec v Rusku není schopen Putina usměrnit (konvenci se nedaří prosazovat), to však nic nemění na tom, že zpětně bude touto konvencí hodnocen, a to i vlastními Rusy.

• „U právníků hledáme obecné formulace, ale u historických příkladů a skutečných diskusí hledáme konkrétní soudy, které jednak odrážejí válečnou konvenci a jednak tvoří její vitální sílu“. (105)

Budou odsouzeny ruské útoky na bytové domy v Charkově či v Kyjevu? To záleží na mnoha okolnostech: Je použitý ruský zbraňový systém schopen přesnějšího míření? Pokud ano, byli také obsluhující vojáci natolik zdatní, aby dokázali využít technické možnosti svých zbraní? Pokud ne, kdo je pověřil obsluhou zbraně?

• Zkušenosti ukazují, že „aspoň někdy vojákům prostě záleží na tom, koho zabíjejí“. (106). „Válka je tak ohavná, že nás činí cynickými vůči možnosti omezení, a pak je mnohem horší, že při nepřítomnosti omezení nás válka rozhořčuje. Náš cynismus dokládá chybnost válečné konvence a naše rozhořčení dokládá její realitu a sílu.“ (107)

Nejběžnější morální dilema ve válce: „Největší laskavost ve válce je dovést ji k rychlému konci. S ohledem na to by se mělo povolit použití všech prostředků vyjma těch, které jsou absolutně nepřijatelné.“ (109-110, výrok generála von Moltke v roce 1880) Tak proč stavět jakákoli omezení a překážky této „největší laskavosti“?!

Připravovat pomalou a vleklou válku by bylo zcela nemorální. V tomto smyslu stojí za pozornost, že takovou pomalou a vleklou válku spustilo Rusko anexí Krymu v roce 2014 – počet obětí následných 8 let válčení na východě Ukrajiny přineslo více ztrát na životech Ukrajinců než prvních 7 dní masívního válčení, a přece nás Evropany tato vleklá a pomalá válka nezvedla ze židle tak jako tato velká invaze.