M. Walzer, kapitola 7: Konce válek a důležitost vítězství

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
  

Shrnutí kapitoly:

Podle čeho hodnotit, zda byla válka úspěšná? M. Walzer za základní kritérium považuje to, aby vojáci neumírali zbytečně. Celá kapitola se týká jen spravedlivých válek.

Jaký cíl války si spojenci vytkli ve 2. světové válce? Bezpodmínečnou kapitulaci Německa. To je v principu sporné, protože plošné dobytí výrazně omezuje práva občanů poražené země (mnozí z nich během dobývání zemřou či utrpí další újmy) a vede k nějaké formě záboru či okupace.

Spravedlivá válka se také může stát „křižáckým“ tažením, cílem už není obrana, ale vytvoření nového politického řádu.

V čem nám nepomůže právnické paradigma (viz kap. 4)? Hned ve dvou ohledech: Předně, v případě mezinárodních vztahů není realistické si klást za cíl spravedlivé potrestání viníků. Zadruhé, ani zajetí viníka a odstrašující potrestání v mezinárodním měřítku nefunguje; naopak se nebezpečně rozšíří okruh lidí vystavených nátlaku a riziku.

Jakou častou chybu státy dělají, kromě požadavku bezpodmínečné kapitulace? Nedodržení koncové konstanty – původní realistické cíle (status quo ante bellum) jsou v průběhu úspěšných bojů nahrazeny vyššími cíli, které ve výsledku nevedou ke spravedlnosti. A Walzer uvádí příklad zapojení USA v korejské válce.

Co to znamená nezemřít zbytečně? Odpověď předpokládá cíle, které nejsou nesmyslně vysoké a je oprávněné je cenit víc než životy vojáků. „Spravedlivá válka je ta, v níž je morálně naléhavé vyhrát… V sázce jsou kritické hodnoty: politická nezávislost, společenská svoboda, lidský život.“ (200)

Celá kapitola je opravdu psána z hlediska války, která se snaží být spravedlivá. Pohled dnešních ruských vojáků je velmi odlišný – co pro ně znamená „nezemřít zbytečně“? Slouží dobyvačným záměrům Kremlu, takže zbytečně by umírali, pokud by ve výsledku Rusko nic nezískalo…

Co však znamená vyhrát spravedlivou válku? B. H. Liddell Hart: Zničit hlavní síly nepřítele na bitevním poli. Clausewitz: Přemožení nepřítele. Musíme hledat legitimní konce válek (cíle, které si lze právem vytyčit) a „jakmile je jich dosaženo nebo jakmile jsou v politickém dosahu, boje by se měly zastavit. Vojáci zabití za tímto bodem umírají zbytečně...“ (201).

Co může být legitimním cílem ukrajinské armády? Především vytlačit cizí vojska ze země, obnovit stav hranic a nezávislosti před válkou (statu quo ante bellum).

Po 2. světové válce vznikla skupina myslitelů inspirovaných Reinholdem Niebuhrem, říkali si realisté (v jiném smyslu než v kapitole 1, např. Hans Morganthau, George Kennan, John W. Spanier, Paul Kecskemeti (jejich kritika: Charles Frankel). „Tvrdili, že spravedlivé války se mění v křižácké výpravy a státníci a vojáci, kteří v nich bojují, jdou jen po vítězství, které odpovídá jejich cílům: po totálním vítězství, bezpodmínečné kapitulaci. Bojují příliš brutálně a příliš dlouho. Rozsévají spravedlnost a sklízejí smrt.“ (201) „Lék, který realisté navrhli, bylo vzdát se spravedlnosti a cílit na skromnější výsledky. Lék, který místo toho chci navrhnout já, je lépe pochopit spravedlnost, protože nemůžeme jinak a cílíme na ni.“ (201-202)

Totéž hrozí dneska nám: Vytrestat Rusa, aby si už nikdy nedovolil být rozpínavý! To je cíl podobný tomu „vymýtit ze světa všechno zlo“, což je pochopitelně nerealistický cíl.

Příklad politiky spojenců ve druhé světové válce – bezpodmínečná kapitulace:

• Spojenci trvali na bezpodmínečné kapitulaci Německa, ta měla dvě podmínky: 1. nebudou vést žádná jiná jednání s nacisty než ta ohledně provedení kapitulace, 2. neuznají žádnou německou vládu, dokud spojenci nevyhrají válku. (205) G. Kennan odmítá o „bezpodmínečné kapitulaci“ vůbec mluvit (občany jiného státu nelze zbavit jejich práv), přesto uznává, že s Hitlerem nebylo možné ani myslitelné kompromisní mír uzavřít. (205-206)
• Odmítnutí jakýchkoli jednání s nacismem bylo podle Kecskemetiho také poučením z „wilsonovského“ přístupu vyjádřeného 14 body prezidenta USA W. Wilsona v lednu 1918. (203)
• Jak pověděl Churchill, spojenci nebyli vůči Němcům vázáni žádnou dohodou s nimi, ale byli zavázáni své civilizaci.
• Odmítli by tedy spojenci i jednání s německou vládou vzešlou z puče Hitlerových generálů v červenci 1944? Kdyby Němci sami Hitlera svrhli, stačilo by jim jen pomoci... To se však trestuhodně nestalo.
• „Bezpodmínečná kapitulace se právem považuje za trestnou strategii.“ (208) Trestá totiž občany Německa omezením jejich práv dočasným politickým opatrovnictvím.
• Jaký smysl měl norimberský proces s nacistickými zločinci? Kecskemeti dochází k závěru, že spojenci podlehli „pedagogickému bludu“ – snažili se o odstrašující (příkladné) potrestání viníků tak, aby se budoucí generace takového zločinu vyvarovali. M. Walzer se přidává v tom, že právnické paradigma je zavádějící, odstrašující tresty nejsou dobré: v mezinárodním kontextu je totiž malý počet aktérů, jejich počínání se neopakuje, mají kolektivní charakter, není možné beze všeho omezovat práva jednotlivců ve státu, který je takto „trestán“. (209)
• Je na místě další revize právnického paradigmatu, „zvláštní charakter mezinárodního společenství učinil plné prosazování domácího práva morálně neproveditelným“. (209)

M. Walzer důrazně varuje před tím, aby se válka se spravedlivým motivem nestala tažením. „Tažení je válka vedená kvůli náboženským nebo ideologickým cílům. Jejím cílem není obrana nebo prosazování práva, ale vytvoření nových politických řádů a masové konverze.“ (206) Právo na dobytí a politickou rekonstrukci druhého státu vzniká ve chvíli, kdy konkrétní akty nepřátelství nejsou mířeny na vlády okolních států, ale přímo na obyvatele (nestačí nepřátelská slova, musí jít o činy; nestačí nepřátelství vůči vládám, musí jít o nepřátelství vůči samotným obyvatelům, 207).

Podmínka zmíněná v závorce souvisí s deklarovaným cílem Putinovy války: „demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“. Slovo „nacistický“ má v ruské kultuře význam „protirežimní, vlastenecký pro jiný národ než Ruský“. Pokud to Putin myslí vážně, může mít na mysli převýchovu, deportaci či popravu všech Ukrajinců, kteří nesouhlasí s jeho režimem! Jeho vzorem je Stalin, jeho partnerem Čína!!!

Spravedlnost při vypořádání: Příkladem omezených cílů na základě argumentu spravedlnosti je korejská válka. Počátečním cílem prezidenta Trumana bylo obnovení stavu před válkou, statu quo ante bellum, tj. 38. rovnoběžka. Po dosažení tohoto cíle však byl přijat cíl mnohem radikálnější – pochytat severní zločince, tím vytvořit vakuum a pomocí demokratických nástrojů sjednotit zemi.

Podle M. Walzera bylo chybou nedodržet „koncovou konstantu“, původní stanovený cíl. (216) Na začátku byl zjevný ten „minimální obsah spravedlnosti v konečném vypořádání“. Jeho rozšiřování je limitováno právy obyvatel dobývané země. Na místě je další revize právnického paradigmatu: „Vzhledem ke kolektivnímu charakteru státu domácí konvence zajetí a trestu neodpovídají požadavkům mezinárodního společenství. Zřejmě mají výrazné zastrašující účinky; je velice pravděpodobné, že se kvůli nim spíše rozšíří, než omezí počet lidí vystavených nátlaku a riziku; a vyžadují dobývání, které je možné cílit jen na celá politická společenství.“ (217)

Proto je důležité rozlišovat mezi Kremlem a obyvateli Ruska, abychom pedagogickému bludu nepodlehli my dnes. Byť jen o trochu demokratičtější podmínky v Rusku totiž nenastolí válka, nýbrž práce mnoha zapálených učitelů, politiků, občanů Ruska i dalších spolupracujících zemí.

Navržený postup spočívá v odporu proti agresorovi (nikoli zajetí či potrestání agresora), obnovení sousedského soužití a vztahů, prevenci další agrese.

Někteří agresoři se však svých dobyvačných cílů nevzdají na poprvé. Pak nezbývá než je zastavit opakovaně.

„Ve spravedlivé válce jsou její cíle příhodně omezeny, skutečně neexistuje nic jako vítězství.“ (219) „Teorie konců válek je utvářena stejnými právy, která v první řadě ospravedlňují boje. Nejdůležitější je právo národů – dokonce i nepřátelských národů – na pokračování v národní existenci a s výjimkou extrémních okolností právo na politická privilegia národnosti.“ (220)

M. Walzer, kapitola 6: Intervence

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše
  

Shrnutí kapitoly: 

Kdo může zemi vybojovat politickou svobodu a sebeurčení? Jedině obyvatelé dotyčné země, nikdo jiný. M. Walzer v této věci staví na J. S. Millovi.

Pokud se v nějakém státě rozšíří občanská válka, co mají dělat okolní státy? Podle M. Walzera by měli především zaujmout neutrální postoj (nevměšování). Dalšími možnostmi jsou kontraintervence nebo humanitární intervence.

Kdy přichází do úvahy kontraintervence? Pokud je situace v dané zemi významně ovlivněna ve  prospěch jedné strany nevhodnou intervencí třetí strany, pak je na místě zvážit kontraintervenci, jejímž cílem bude obnovit rovnováhu sil před vstupem interventa.

Co si představit pod humanitární intervencí? Pokud hnutí odporu čelí masakru a hrozí, že určitá část obyvatel jiné země bude zcela vyhlazena, pak je na místě rychlým a jednoznačným vstupem cizích vojsk masakr zastavit a nastolit podmínky pro mírové řešení. Humanitární intervence musí trvat co nejkratší dobu. Zkušenost však ukazuje, že mezinárodní společenství není humanitární intervence schopné.

Právnické paradigma intervenci nezná. Jak je třeba právnické paradigma upravit, aby odpovídalo mezinárodní situaci?

Je třeba začít od práv států – sebeurčení a politická svoboda. M. Walzer vychází z článku Johna Stuarta Milla, který vyšel roku 1859: O svobodě.

• Politická svoboda je něco jako ctnost obyvatelstva dané země žít tak, že si udržují občanskou svobodu ve společných věcech (tuto ctnost si nemůže nikdo osvojit za ně).
• Sebeurčení je právo národa stát se svobodným vlastním přičiněním.

Tuto část zápasu nikdo za Ukrajince vybojovat nemůže – je to jejich politická svoboda, kterou si oni do této chvíli osvojili a také právě v těchto pohnutých časech osvojují. Majdan 2013-14 byl takovým nácvikem…

V pojetí J. S. Milla nemůže vojenská intervence způsobit ani politickou svobodu, ani sebeurčení.

Tři situace, které kvalifikují intervenci (170-171):

Secese (odtržení) a občanská válka, když se uvnitř existujících hranic již objevuje hranice nová, protože se značná část ve vnitřním konfliktu osamostatňuje a usiluje o nezávislost. Když po pádu Metternicha usilovala maďarská revoluce 1849 o větší samostatnost Uher, Vídeň vyzvala Rusko k intervenci (1849 a 1856), které tímto narušilo rodící se hranici mezi Rakouskem a Uhry. (Mill zvažoval důvody pro kontraintervenci Anglie, viz další bod.) Řešením by mohla být důsledná neutralita všech okolních zemí.

V uplynulých letech jsme viděli příklad tzv. separatistických regionů na východě Ukrajiny, kde byla určitá odstředivá síla. Rusko svou podporou separatistů (diplomatickou, vojenskou i ekonomickou) intervenovalo a snažilo se zvrátit místní poměry (taková intervence neodpovídá pojetí M. Walzera, protože omezuje politickou svobodu a sebeurčení). Další státy zase podpořily Ukrajinu (diplomaticky, ekonomicky, vojensky), čímž došlo k vyrovnání sil.

Kontraintervence v občanské válce, když hranice už překročila armáda jiné země. Jejím cílem je obnovit původní rovnováhu sil. Právníci běžně používají „svépomocný test“: podporovat lze jen tu vládu (v boji proti opozici), která by situaci ustála i bez této pomoci, protože má podporu obyvatelstva. Argument Montague Bernarda (1860): „Vměšování buď zvrátí poměr sil, nebo ne; v prvním případě byla intervence neúčinná, v druhém případě etabluje vládu, kterou by si národ nezvolil, kdyby bylo na něm.“ (180n) Příkladem je kontraintervence USA ve Vietnamu, která byla podle M. Walzera zcela nelegitimní, protože i přes masivní zahraniční podporu si jižní vláda nebyla schopna udržet či získat podporu vlastního obyvatelstva.

Učebnicová vojenská kontraintervence by mohla bývala nastat, pokud by Putinova „mírová vojska“ v separatistických republikách spustila na hranicích těchto území otevřený boj. Pak by se vidělo, kdo se přidá k ukrajinské armádě formou kontraintervence. Tato situace však nenastala, protože Rusko se rozhodlo rozpoutat válku ve velkém.

Humanitární intervence, když porušování lidských práv uvnitř hranic je tak hrozné, že řeč o sebeurčení působí cynicky a irelevantně (probíhá zotročování a masakr). Ne úplně šťastným příkladem je Kuba 1898, kdy USA po třech letech opatření španělské vlády proti obyvatelstvu přistoupilo k intervenci. Dobrým příkladem je indická intervence v Bangladéži 1971.

V současné době se situaci humanitární intervence nejvíce blíží KLDR, protože výzvy místním obyvatelům, aby se svých tyranů zbavili, začínají působit cynicky a nepatřičně.

Mill uvedené první dvě situace (třetí vůbec nezmiňuje) považuje za negativní potvrzení zásad neintervence: „Vždycky jednej tak, aby se dala uznat a udržet autonomie společenství.“ (171)

Intervence od počátku ignoruje právnické paradigma, které v této věci neodpovídá mezinárodní situaci. Je tedy na místě právnické paradigma revidovat (podruhé): „Stát lze obsadit a válku spravedlivě začít na podporu secesionistických hnutí k vyrovnání předchozích intervencí jiných mocností a na záchranu národů ohrožených masakrem.“ (198)

M. Walzer, kapitola 5: Anticipace

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

To musíme čekat, až agresor udeří? Nemůžeme se bránit dříve? Určitě je možné se bránit dříve, ale ne s předstihem měsíců a let… Zkušenosti nás učí, že je třeba být nejvýše opatrní s těmi předpověďmi budoucích útoků, kterým je třeba se bránit.

Co tedy M. Walzer říká o principu rovnováhy sil, který v Evropě již po generace používáme? Podle M. Walzera je třeba počítat s běžnými výkyvy ekonomického a politického vlivu. Dokud nás druhý stát přímo neohrožuje a nezpůsobuje nám konkrétní újmu (viz jeho 3 podmínky), měli bychom se válečných tažení vyvarovat. 

Ve vztazích mezi státy neexistuje policie, kterou by šlo zavolat. Proto je třeba upravit právnické paradigma. Jak ho M. Walzer upravuje?

M. Walzer jmenuje tři stupně anticipace:

1. Websterův reflex
2. Preemtivní útok
3. Preventivní válka

Websterův reflex: Ministr zahraničí USA Daniel Webster v případu Caroline z roku 1842 popsal ospravedlnění útoku takto: „nutnost sebeobrany okamžité, naprosté, kde není místa na volbu prostředků a není prostor pro uvažování“. (148) Ve většině případů však prostor pro úvahu a volbu prostředků je.

Preventivní válka a rovnováha sil: Utilitární zdůvodnění: „(1) rovnováha sil skutečně uchovává svobody v Evropě (možná také štěstí Evropanů), a tudíž stojí za to ji za nějakou cenu bránit, a (2) bojovat brzy, ještě dřív, než se nějakým rozhodujícím způsobem rovnováha vychýlí, hodně snižuje cenu takové obrany, zatímco čekání neznamená vyhnutí se válce, ale jen boj ve větším měřítku a s horšími pravděpodobnostmi.“ (151)

Na to je však možné stejně utilitárně odpovědět: „přijetí tvrzení (1) a (2) je nebezpečné (není užitečné) a určitě vede k ‚početným a neplodným válkám‘, kdykoli dojde k posunu silových vztahů; přírůstek a úbytek moci jsou však stálými rysy mezinárodní politiky a dokonalá rovnováha – jako dokonalé bezpečí – je jen utopický sen.“ (151n)

M. Walzer tvrdí, že nestačí mít strach, obavu ze síly druhého, nestačí předpokládat zlý úmysl. Není to rozumné, protože preventivní války byly často nadbytečné.

Příklad války o španělské dědictví v letech 1701-14: M. D. Vattel, švýcarský jurista s odstupem od této války navrhl kritéria pro legitimní prevenci: „Kdykoli nějaký stát jeví známky nespravedlnosti, chamtivosti, pýchy, ambice nebo panovačné lačnosti po vládě, stává se podezřelým sousedem, před kterým je třeba se mít na pozoru; a když se ocitne v bodě, kdy impozantně posílí jeho moc, je třeba vyžadovat bezpečnost, a má-li tento stát problém s tím ji poskytnout, je možné preventivně zabránit jeho plánům s použitím zbraní.“ (153, citát z knihy Vattela, 1805) M. Walzer ukazuje, že hrozbou nemůže být obchodní expanze nebo (běžné) výkyvy v rovnováze moci. „Odtud morální nutnost odmítnout jakýkoli útok, který je svým charakterem jen preventivní, který nečeká a nereaguje na svévolné akty protivníka.“ (156)

Toto je přesně případ Putinovy války – „Západ ho donutil jednat“ (slova ozývající se z Kremlu), protože chování Západu vnímal jako hrozbu. Tou hrozbou bylo rozšíření obranného paktu spolu s ekonomickým a politickým vychýlením rovnováhy moci z dob studené války. V 18. století takto uvažovali téměř všichni…

Preemtivní úder je středním krokem na škále:

• Jednoznačným signálem přicházející agrese nejsou: silné řeči, cvičení, závody ve zbrojení, provokace, nehledáme potenciální či budoucí nepřátele.

Pro příště však víme, že v případě Putina jsou cvičení podél hranic možné oběti agrese velmi vážným signálem blížící se agrese…

• Důvodem k preemtivnímu úderu jsou ti, kdo nám „již způsobují újmu“ (157), zároveň nečekáme na uskutečněný útok, ale okamžik „dostatečné hrozby“ (157-8), který má podle M. Walzera tři podmínky:

1. „zjevný úmysl způsobit újmu;
2. stupeň aktivní přípravy, který z takového úmyslu činí pozitivní nebezpečí;
3. všeobecnou situaci, v níž čekání či provádění něčeho jiného než boje představuje značné riziko“ (158)

Vraťme se do dnů 22. a 23. února. Putin již poslal ruská „mírová vojska“ do separatistických oblastí Donětska a Luhanska. Bylo jasné, že jejich hranice vidí daleko za linií kontaktu. (1) To nebyla hrozba, újma již reálně probíhala. (2) Stupeň přípravy byl takový, že nebezpečí bylo víc než reálné. Vnímal jsem situaci Ukrajinců přesně tak, jak ji popisuje M. Walzer v bodě 3. Byl jsem v tu chvíli překvapen, že západní spojenci nedeklarovali veřejně to, co zde Walzer píše: Zaútočte dřív, než se Rusové stihnou nasunout do svých pozic, nenechte si vzít výhodu prvního úderu! Ale tato výzva ze Západu nezazněla. A Ukrajinci dokázali svou mírumilovnost tím, že trpělivě čekali, až agresor využije své výhody prvního tahu a udeří na ně…

Takto vypadá srovnání preventivní války podle Vattela s preemptivním úderem podle M. Walzera:

WALZER : VATTEL

konkrétní projevy : známky chamtivosti a ambicí

aktuální příprava na válku : posílení moci

zintenzivnění současných nebezpečí : odmítnutí budoucí bezpečnosti

preemptivní úder se dívá do přítomnosti : preventivní válka se dívá do budoucnosti a minulosti

Příklad šestidenní války v červnu 1967 podle M. Walzera představuje dobrý příklad preemptivního úderu: V tomto případě tou „přítomností“, z které vycházely důvody preemptivního úderu představovaly události 3 týdnů před izraelským úderem. M. Walzer formuluje upřesnění právnického paradigmatu, protože v případě států není možné jednoduše zavolat policii: „tváří v tvář válce státy mohou použít vojenskou sílu, kdykoli by neschopnost tak učinit vážně ohrozila jejich územní celistvost nebo politickou nezávislost“. (163)

M. Walzer, kapitola 4: Zákon a pořádek v mezinárodním společenství

Kapitoly 4-7 se zabývají oblastí ius ad bellum, tedy různými okolnostmi rozpoutání války.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

V čem spočívá mezinárodní agrese? Buď se vzdáte části svých práv nebo (někteří) přijdete o život!

Co plyne z toho, že slovem „agrese“ popisujeme ne jednu, ale celou škálu situací? Nevýhodou je, že slovo agrese je velmi nepřesné. Na druhou stranu je vždy v sázce to nejcennější a každá reakce je oprávněná.

Co jsou ta základní práva, které agrese napadá? Územní celistvost a politická svrchovanost.

V čem spočívá „právnické paradigma“? Představme si státy jako by to byli jednotliví lidé. O konfliktech mezi státy pak můžeme uvažovat podobně jako o konfliktech mezi jednotlivci v jednom městě.

M. Walzer uvedl tři historické příklady – K. Marx, mnichovský princip, Finsko. V čem tyto příklady zapadají do právnického paradigmatu a v čem se ukazuje toto paradigma jako nevyhovující?

Válečný zločin zachycujeme slovem agrese: „Zlo, které agresor působí, je, že nutí muže a ženy, aby kvůli svým právům riskovali vlastní život. Znamená to konfrontovat je s volbou: vaše práva, nebo (některé) vaše životy!“ (113) Někteří se brání, jiní se podvolí. Boj je vždy ospravedlnitelný. „Ospravedlnění a preference jsou velice důležité: objasňují nejpozoruhodnější rysy pojetí agrese a zvláštní místo, jakou má agrese v teorii války.“ (113)

Jediným slovem „agrese“ popisujeme celou škálu velmi odlišných situací. V trestním právu rozlišujeme domácí násilí, loupež, vyděračství, útok s úmyslem zabít, jednotlivé stupně vraždy… V mezinárodním jazyce všemu říkáme agrese: „Agrese je jedinečný a nediferencovaný zločin, protože ve všech svých formách ohrožuje práva, za něž stojí za to zemřít.“ (116)

Práva politických společenství: To jsou právě ta, za která stojí zemřít, jmenovitě „územní celistvost a politická svrchovanost“. (116) Odvozují se od práv jednotlivců, které se projevují životem společenství. Příkladem je příběh Alsaska-Lotrynska, které roku 1871 získalo válkou Německo (na úkor Francie). V následujících desetiletích se ve Francii vedly diskuze o tom, zda a jak tato území získat zpět. Anglický filozof přející v této věci Francouzům Henry Sidgwick v roce 1891 přišel s argumentem nové uspořádání považovat za dočasné; ale i toto dočasné uspořádání časem vytvoří morální základ – největší vlastenci odejdou, nová vláda může být mírná a spravedlivá, lidé se s tím smíří; vyvolat válku za takto změněné situace znamená být agresorem. M. Walzer navrhuje vycházet z postoje těch, kdo na sporné půdě žijí (ať už ji vlastní či nikoli) podle hesla „Půda jde za národem.“ (119)

Právnické paradigma je pomůcka, která vytváří podobnost mezinárodních vztahů a vztahů mezi jednotlivci, mezi právy jednotlivců a států. Podobnost není úplná, ale i ve své omezené platnosti je pomocí. „Začněme se známým světem jednotlivců a práv nebo zločinů a trestů. Teorii agrese lze pak shrnout do šesti tvrzení.

1. Existuje mezinárodní společenství nezávislých států.
2. Toto mezinárodní společenství má zákon, který etabluje práva jeho členů – zejména právo na územní celistvost a politickou suverenitu.
3. Jakékoli užití síly nebo bezprostřední hrozba silou ze strany jednoho státu proti politické suverenitě nebo územní celistvosti jiného státu značí agresi a jedná se o zločinný čin.
4. Agrese ospravedlňuje dva druhy násilné reakce: válku na sebeobranu ze strany oběti a válku na prosazení zákona ze strany oběti a kteréhokoli dalšího člena mezinárodního společenství.
5. Válku nemůže ospravedlnit nic jiného než agrese.
6. Jakmile byl agresorský stát vojensky odražen, může být také potrestán.“ (128-130)

Putinův vpád na Ukrajinu popírá body 1, 2, 3. Walzer ukazuje, že z etického hlediska není problém, když by se k Ukrajině přidaly další státy, které se tak pokusí obnovit mezinárodní právní řád (bod 4).

Bod 5 hlasitě žaluje na Kreml – válku proti Ukrajině nemohou ospravedlnit, všechno, co říkají, jsou jen prázdná slova.

Bod 6 je teprve otázkou budoucnosti.

Na případnou námitku, že uvedené právnické paradigma a pojetí agrese je společenský konstrukt, který nemusí mít dlouhého trvání, namítá M. Walzer, že toto pojetí přetrvalo i přes 18. a 19. století, kdy se o násilí mezi státy uvažovalo velmi odlišně. „Běžný předpoklad v právnické literatuře oné doby zní, že stejně jako Hobbesovi jednotlivci mají státy vždycky právo bojovat. Analogie není vedena z domácího k mezinárodnímu společenství, ale z přirozeného stavu k mezinárodní anarchii.“ (131) Takto uvažoval také Bismarck a mnozí další. A stejně jejich přístup nepřevládl, naopak. Uvedené pojetí agrese a právnického paradigmatu tak M. Walzer považuje za nevyhnutelné kategorie. Příkladem je Karl Marx a jeho vyjádření k prusko-francouzské válce: Ve svých veřejných promluvách k 1. a 2. internacionále zcela v souladu s teorií agrese hájí obrannou válku Německa nebo odsuzuje agresivní válku Německa, ale v dopisech nemá žádné morální zábrany k agresi či válce bez jakéhokoliv morálního hlediska.

Přežije mezinárodní právní systém ruský vpád na Ukrajinu? M. Walzer ukazuje, že náš řád je starý řadu staletí… Kdo v dnešním světě obhájí dosavadní řád?

Argument pro ústupky: Morálně preferujeme odpor proti agresi. Zároveň tu bývá utilitární argument, že válce se lze vyhnout také ústupky agresorovi. V domácím právu jsou ústupky běžné, ale mrzí nás byť finanční ztráta ve prospěch agresora. V mezinárodním právu jde vždy o ústupky v právech států, které mají vysokou cenu.

Příkladem je Československo a mnichovský princip: M. Walzer odkazuje na knihu od Geralda Vanna, On the Law of War (1939). V ní „mnichovský princip“ G. Vann formuluje takto: Smluvní stát je povinen pomoci v obraně partnerovi; zároveň však může být jeho právo a také povinnost pokusit se napadeného partnera přimět k přijetí ústupků, které mohou zabránit „nejvyššímu zlu všeobecného konfliktu“, ovšem s podmínkou, že „takové vzdání se práv by ve skutečnosti neznamenalo kapitulaci jednou provždy před vládou násilí“. (139) Zmíněnou „vládu násilí“ vykládá M. Walzer jako „vládu lidí odhodlaných k neustálému užívání násilí, politiku genocidy, terorismu a zotročení. Pak by ústupky byly docela prostě neúspěšným pokusem odolat zlu ve světě.“ (140) Dohoda s Hitlerem je neobhajitelná.

Finsko se rozhodlo v zimě 1939-40 dohodu s Ruskem odmítnout a bojovat. Výsledkem nebylo uhájení hranic, ale posílení společných hodnot finské společnosti.

Kapitola ukázala velkou sílu „právnického paradigmatu“ při výkladu mezinárodní situace na základě podobností s tou domácí. V dalších kapitolách je třeba nabídnout několik potřebných revizí právě v mezinárodním kontextu.

M. Walzer, kapitola 3: Pravidla války, tzv. ius in bello

Kapitoly 1-3 se zabývají základní otázkou: Jak morálně uvažovat nad válkou? Je to vůbec možné? Odkud začít?

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Měli bychom vojákovi, který bojuje „na špatné straně“ po jeho návratu z fronty říkat, že není voják, ale vrah? M. Walzer argumentuje ve prospěch tzv. morální rovnosti vojáků obou stran – v konkrétním válečném střetu se vojáci na obou stranách zcela legitimně snaží zneškodnit vojáky nepřítele, nejsou vrahy, jsou to vojáci, kteří zabíjejí, nevraždí.

Vojáci jsou v šílené situaci, vlastně bojují o život, protože každou chvíli mohou být mrtví. V takovémto stresu jdou mnohé zábrany stranou… Nechtějme po vojácích zázraky. Která z těchto dvou otázek je závažnější: Kdy a jak mohou vojáci zabíjet? Koho mohou vojáci zabíjet? M. Walzer tvrdí, že je to druhá z otázek, která je základem jakékoli válečné konvence.

Jak přesvědčíte vojáka, který žije ustavičně v naprostém stresu životního ohrožení, že má brát nějaké ohledy na druhé lidi, zvláště na nepřátelské civilisty, které by měl chránit za cenu vlastního zdraví a života? M. Walzer ukazuje, že tím důvodem je pohled ostatních lidí, těch, s kterými voják (pokud přežije) bude žít v dobách míru po válce, jejich morální cítění je tím důvodem, proč by měl rozlišovat, na koho střílí.

Morální rovnost vojáků:

Mezi těmi, kdo se pro válčení rozhodli dobrovolně, se rozvíjí profesní čest – kavalírství a rytířskost. „Často se říká, že rytířskost padla za oběť demokratické revoluci a revoluční válce: vášeň lidu překonala aristokratickou čest. To kreslí dělicí čáru před Waterloo či Appomattox, třebaže to stále není docela přesné.“ (90)

„Tak či onak, zánik rytířskosti neznamená konec morálních soudů. Stále vedeme vojáky k určitým standardům, dokonce i když bojují proti své vůli.“ (91)

Může být citelný rozdíl mezi profesionálními vojáky a těmi, kdo se stanou vojáky na základě mobilizace. Profesionálové mají svou profesní čest, mobilizovaní vojáci chtějí válku vyhrát co nejdříve a jít domů.

Strádání v zákopech světových válek probouzí nenávist k nepříteli, zároveň však vede k poznání: „Když je ozbrojený, je to nepřítel, ale není mým nepřítelem v konkrétním smyslu; válka samotná není vztahem mezi osobami, ale mezi politickými entitami a jejich lidskými nástroji. Tyto lidské nástroje nejsou druhové ve zbrani ve starém smyslu, příslušníci bratrstva válečníků; jsou to ‚chudáci stejně jako já‘, uvěznění ve válce, kterou nerozpoutali. Jsme si morálně rovni.“ (92)

Všichni jsme rozhodně a rozhořčeně proti Putinovi v jeho zrůdném rozhodnutí obsadit Ukrajinu. Mnozí však mají soucit s jednotlivými ruskými vojáky, kteří jsou v celé záležitosti dost nevinně. Učíme se rozlišovat mezi představiteli Kremlu a běžnými Rusy.

„Proto můžeme morální realitu války shrnout následovně: když vojáci bojují svobodně, zvolí si jeden druhého jako nepřítele a určí si svoje vlastní bitvy, jejich válka není zločinem; když bojují bez svobody, jejich válka není jejich zločinem. V obou případech se vojenské chování řídí pravidly, ale v prvním pravidla vycházejí ze vzájemnosti a souhlasu, ve druhém se jedná o sdílenou službu. První případ nepředstavuje žádný problém; druhý je problematičtější.“ (93)

Případ Hitlerových generálů: Německého generála von Ravensteina zajatého v roce 1942 přijal britský maršál Auchinleck ve své kanceláři se slovy: „Znám vás dobře podle jména. Vy a vaše divize jste bojovali se ctí.“ (94) Téhož roku však generál Eisenhower (USA) německého generála von Arnim zajatého v Africe odmítl přijmout. Ve svých pamětech to vysvětlil tím, že druhá světová se mu stala příliš osobní, nešlo o soupeření, soupeřem byla „naprosto zlá konspirace, u níž nemohl být tolerován žádný kompromis“ (94) – u Arnima nezáleželo na tom, jak bojoval, jeho zločinem bylo, že vůbec bojoval. Podle M. Walzera proto rozlišujeme mezi ad bellum a in bello – voják není zodpovědný za vyhlášení války. Generál je možná ta vojenská hodnost, kde je možné tuto linii udělat, protože generál má nejblíže k morálnímu rozhodnutí pro válku.

Jsme připraveni přistupovat s respektem k těm ruským vojákům, kteří bojují čestně a statečně? Např. posádka válečné lodi u Zmijího ostrova nabídla obráncům ostrova možnost se vzdát. I kdyby pak obránce zlikvidovali, neubralo by to nic z jejich čestného přístupu, který se projevil nabídnutím složení zbraní. (https://irozhl.as/gpW a https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/rusko-ukrajina-hadi-zmiji-ostrov-obranci-zajeti-valka_2202281502_aur)

Dva druhy pravidel při rovném právu vojáků zabíjet:

• Kdy a jak mohou vojáci zabíjet: Tato pravidla se v průběhu dějin liší v mnoha ohledech.

• Koho mohou vojáci zabíjet: Základní otázkou je „jak se mají ty oběti války, na které se může útočit a které mohou být zabíjeny, odlišovat od těch, které pod to nespadají.“ (101) V průběhu dějin se stále objevují omezení toho, kdo může být ve válce zabit. „...tato pravidla poukazují na obecné pojetí války jako boje mezi bojujícími, pojetí, které se znovu a znovu objevuje v antropologických a historických líčeních.“ (102) V tomto smyslu je válka společenským produktem – pravidla omezující válku jsou součástí kultury a jsou předmětem filozofické kritiky, M. Walzer jim říká válečná konvence.

Proto ukrajinská strana zdůrazňuje ruské útoky na nemocnice, na obytné části měst, na občanskou infrastrukturu (na rozdíl od té vojenské) – odvolávají se tak na „cítění“ většiny lidí, že děti, ženy a staří lidé nejsou legitimním cílem vojáků. Vojáci mají mířit na vojáky.

Válečná konvence je „soubor formulovaných norem, zvyků, profesionálních kodexů, právních pravidel, náboženských a filosofických principů a vzájemných ujednání, která formulují naše úsudky o vojenském chování“. (104)

• Konvence se projevuje ani ne tak v chování vojáků, jako především v očekáváních, stížnostech a pokrytectví.

Putinova pokrytecká slova o „zvláštní vojenské operaci s cílem demilitarizovat Ukrajinu“ prozrazují, že i on válečnou konvenci vnímá, byť se jí nehodlá držet. Žádný zákonný rámec v Rusku není schopen Putina usměrnit (konvenci se nedaří prosazovat), to však nic nemění na tom, že zpětně bude touto konvencí hodnocen, a to i vlastními Rusy.

• „U právníků hledáme obecné formulace, ale u historických příkladů a skutečných diskusí hledáme konkrétní soudy, které jednak odrážejí válečnou konvenci a jednak tvoří její vitální sílu“. (105)

Budou odsouzeny ruské útoky na bytové domy v Charkově či v Kyjevu? To záleží na mnoha okolnostech: Je použitý ruský zbraňový systém schopen přesnějšího míření? Pokud ano, byli také obsluhující vojáci natolik zdatní, aby dokázali využít technické možnosti svých zbraní? Pokud ne, kdo je pověřil obsluhou zbraně?

• Zkušenosti ukazují, že „aspoň někdy vojákům prostě záleží na tom, koho zabíjejí“. (106). „Válka je tak ohavná, že nás činí cynickými vůči možnosti omezení, a pak je mnohem horší, že při nepřítomnosti omezení nás válka rozhořčuje. Náš cynismus dokládá chybnost válečné konvence a naše rozhořčení dokládá její realitu a sílu.“ (107)

Nejběžnější morální dilema ve válce: „Největší laskavost ve válce je dovést ji k rychlému konci. S ohledem na to by se mělo povolit použití všech prostředků vyjma těch, které jsou absolutně nepřijatelné.“ (109-110, výrok generála von Moltke v roce 1880) Tak proč stavět jakákoli omezení a překážky této „největší laskavosti“?!

Připravovat pomalou a vleklou válku by bylo zcela nemorální. V tomto smyslu stojí za pozornost, že takovou pomalou a vleklou válku spustilo Rusko anexí Krymu v roce 2014 – počet obětí následných 8 let válčení na východě Ukrajiny přineslo více ztrát na životech Ukrajinců než prvních 7 dní masívního válčení, a přece nás Evropany tato vleklá a pomalá válka nezvedla ze židle tak jako tato velká invaze.

M. Walzer, kapitola 2: Válečný zločin, tzv. ius ad bellum

Kapitoly 1-3 se zabývají základní otázkou: Jak morálně uvažovat nad válkou? Je to vůbec možné? Odkud začít?

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Nese běžný ruský voják zodpovědnost za rozpoutání války, ztráty na životech a všechno kolem? Rozhodně ne. Osvojit si právo na válku (ius ad bellum) se rozhodla vláda v Kremlu, nikoli ten či onen voják (ten nese zodpovědnost za způsob, jakým vykonal konkrétní rozkaz, který dostal).

V čem spočívá peklo války? V tom, když jsou lidé vystaveni útrapám války nedobrovolně.

Za jakých okolností je peklo války maximální? Když ti, kdo se brání proti agresi druhého, jsou nuceni válčit brutálně, protože nemají jednoznačnou vojenskou převahu.

Morální realita války má dvě části:

• latinsky ius ad bellum (právo na válku), příčiny války, důvody, otázky agrese a obrany, přídavná jména spravedlivá či nespravedlivá válka

Toto se prakticky týká Putina, jeho ministra obrany a generálů – ti nesou zodpovědnost za zahájení války. Viz. kapitola 2, kapitoly 4-7 a 18.

• latinsky ius in bello (spravedlnost v boji), metody a prostředky války, dodržování pravidel, příslovce války vedené spravedlivě či nespravedlivě

Toto se týká ruských i ukrajinských vojáků v poli, kteří válku vedou buď spravedlivě nebo nespravedlivě. Viz. kapitola 3, kapitoly 8-13 a 19.

Zde se oba aspekty ius ad bellum a ius in bello rozlišují. Kapitola 14 ukazuje na důležitou spojitost obou morálních realit války.

Válečný zločin spočívá v násilí, které nemá meze (argumentace navazuje na Carla von Clausewitze):

1. „lidé jsou zabíjeni tak brutálně, jak si jen dokážeme představit“ a
2. „jsou zabíjeny všechny druhy lidí bez ohledu na věk, pohlaví nebo morálku“ (72)

Válka má mnoho stupňů. Rozhodující však je „limit souhlasu,“ tedy válčení z donucení:

1. Válka po vzájemném souhlasu, spíše rytířské klání.
2. Žoldnéři např. v renezanční Itálii, bojovalo se především intrikami, rozhodnutí žoldnéřů bylo do určité míry svobodné a výší své ceny se podíleli na stanovení taktiky a prostředků.
3. Žoldnéři rekrutovaní z lidí zbídačených, kteří nemají jinou možnost; armáda nemá žádnou disciplínu, vojáci žádnou možnost svobodného rozhodnutí, umírají velmi bídně.
4. Profesionální vojáci sloužící výhradně své vlastní vrchnosti (carovi, šlechtě, státu).

„Válka je peklo, kdykoli jsou muži donuceni bojovat, kdykoli je porušen limit souhlasu. … Co je tady důležité je míra, v jaké je válka (jako profese) nebo boj (v tom či onom momentě) osobní volbou, kterou voják dělá sám za sebe a ze zásadně soukromých důvodů. Takový druh volby fakticky mizí ve chvíli, kdy se z bojování stane právní závazek a vlastenecká povinnost.“ (80-81)

Rozhodli se Ukrajinci nastoupit do armády dobrovolně? Mnozí ano. Jiní na základě mobilizace. A přesto o většině z nich platí, že by v tyto týdny chtěli dělat něco docela jiného – věnovat se své práci, žít s rodinou atd. Fakticky jsou Ukrajinci donuceni bojovat proti své vůli – donucovacím prostředkem jsou jejich základní svobody a práva, které jsou v sázce.

„Zkušenost války jako pekla generuje to, co bychom mohli nazvat vyšší ambicí: člověk nemá za cíl urovnat vztahy s nepřítelem, ale porazit a potrestat ho, a ne-li zrušit tyranii války, alespoň snížit pravděpodobnost budoucího útlaku.“ (85)

Pokud Ukrajina útok Ruska neodrazí, doplatí na to mnozí v celé Evropě. Neprohrají něco málo, ale mnoho. Ukrajinci si nemohou dovolit válku prohrát, bojují o život. Proto není cílem vyrovnaný stav, ale jednoznačná porážka nepřítele.

„V tom je maximální tyranie: ti, kteří odolávají agresi, jsou donuceni napodobovat a možná dokonce překonat brutalitu agresora.“ (86) Následuje příklad generála Shermana ve válce severu proti jihu v USA a jeho příkaz k vypálení Atlanty.

Pokud válka na Ukrajině přejde do druhé fáze a Ukrajinci začnou Rusy vojensky vytlačovat ze země, bude tato otázka velmi aktuální.

M. Walzer, kapitola 1: Proti realismu

Na podzim roku 2021 jsem tuto knihu četl a nyní po rozpoutání ruské války na Ukrajině bych z ní chtěl připomenout hlavní myšlenky. Je důležité, abychom v přemýšlení o válce Ruska proti Ukrajině vycházeli z toho nejlepšího, co filozofové, etikové a politologové za uplynulá staletí vymysleli. A kniha M. Walzera už několik desetiletí patří mezi to nejlepší.

Michael Walzer. Spravedlivé a nespravedlivé války. Morální argumentace s historickými příklady. Praha: Academia, 2019. Překlad 5. vydání z roku 2015, první vydání knihy vyšlo v roce 1977.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Kapitoly 1-3 se zabývají základní otázkou: Jak morálně uvažovat nad válkou? Je to vůbec možné? Odkud začít?

Shrnutí kapitoly:

Co namítneme těm, kteří říkají, že když se rozpoutá válka, jde všechno stranou – spravedlnost, morálka i lidskost? M. Walzer argumentuje, že celé kulturní dějiny lidstva svědčí o tom, že i u války (tak jako u všeho jiného) lidé vždy rozlišují dobré a zlé.

Co má společného morálka a strategie (taktika)? M. Walzer upozorňuje, že o obojím se vedou vášnivé a rozporuplné debaty – co se má nebo mělo dělat, zda to bylo dobře, co by bývalo bylo lepší, jaké možnosti existují. Oba úhly pohledu jsou si až překvapivě blízké.

Co dělat, když se v souvislosti s válkou lže? M. Walzer radí dvojí – především sledovat, zda se slova shodují s činy (zda dotyčný mluví pravdu nebo lže), a dále detailně sledovat proč mají násilníci potřebu své chování oblékat do hezčích slov a co to o nich i o nás říká.

Latinské úsloví: „Inter arma silent leges: ve válce mlčí právo.“ (43)

A přece: „Jazyk, který používáme, když mluvíme o lásce a válce, je tak bohatý na morální významy, že to vypovídá o tom, že se vyvinul za dlouhá staletí argumentace. Věrnost, oddanost, čistota, hanba, cizoložství, svádění, zrada; agrese, sebeobrana, ustupování, krutost, nemilosrdnost, brutalita, masakr – všechna tato slova jsou úsudky a usuzování je stejně běžná lidská aktivita jako milování a válčení.“ (43)

Realistický argument: „Co konvenčně nazýváme nelidskostí, je prostě lidskost pod tlakem. Válka nás zbavuje civilizovaných ozdob a odhaluje naši nahotu. Popisují nám tuto nahotu, neb bez jistého potěšení: bojácná, sobecká, ženoucí se, vražedná. Nemýlí se ani v tom nejmenším. Tato slova jsou někdy popisná. Paradoxně je takový popis často jakýmsi druhem omluvy.“ (44) Jako příklad Walzer uvádí Mélský dialog: Historický příklad morální reality války převzatý z díla Dějiny peloponéské války, které sepsal filozof a voják Thukidides v 5. st. př. n. l., sám účastník války v roli velitele.

V této kapitole M. Walzer, stručně řečeno, tvrdí, že také válka (stejně jako všechno v životě společnosti) má svůj morální rozměr. Realistický argument by se rád jakémukoliv morálnímu uvažování vyhnul, ale to neodpovídá tomu, jak lidé ve skutečnosti žijí, mluví, přemýšlí a rozhodují se.

Strategie a morálka: „O morálce a spravedlnosti se mluví skoro stejně jako o vojenské strategii. Strategie je jiný jazyk války, a zatímco se obecně říká, že se v něm nevyskytují obtíže morální rozpravy, jeho užití je stejně tak problematické. Generálové se sice shodnou na významu strategických termínů – vyprovokování, ústup, manévr na křídle, soustředění sil a tak dál –, neshodnou se však na strategicky vhodných postupech v určité situaci. Hádají se, co by se mělo udělat. Po bitvě se neshodnou v tom, co se stalo, a pokud byli poraženi, dohadují se, čí je to vina. Strategie je jako morálka jazykem ospravedlnění. (58)

Historický relativismus: Liší se kultury a jejich jazyk mezi sebou tak zásadně, že by to znemožňovalo morální hodnocení? M. Walzer odpovídá, že nikoli: „I když se upustilo od světových názorů a vysokých ideálů, stejně jako jsme opustili aristokratickou dvornost na začátku moderní doby, pojetí správného chování nadále přetrvává: vojenský řád přežívá smrt idealismu bojovníků.“ (62) Následuje morální rozbor bitvy z počátku 15. století mezi Francouzi a Angličany u Azincourtu, tak jak ji o jeden a půl století později vypráví anglický dějepisec.

Závěr kapitoly patří důležitému pojednání o pokrytectví: „V morálním životě není ignorance až tak běžná; nečestnost je mnohem obvyklejší. Dokonce i ti vojáci a státníci, kteří nepociťují muka [morálně] problematického rozhodnutí, obecně vědí, že by je měli pociťovat. … Nejjasnějším důkazem stability našich hodnot v čase je neměnný charakter lží, jaké říkají vojáci a státníci. Lžou, aby sami sebe ospravedlnili, a tak nám popisují charakteristické rysy spravedlnosti. Kdekoli nacházíme pokrytectví, nacházíme také morální poznání.“ (67)

„Pokrytectví je hojné v debatě v době války, neboť je mimořádně důležité, aby se člověk v takové době jevil tak, že je v právu. … Pokrytec předpokládá, že my ostatní mu morálně porozumíme, a domnívám se, že nemáme jinou možnost než brát jeho tvrzení vážně a podrobit je testu morálního realismu. Předstírá, že přemýšlí a jedná jak to my ostatní od něj očekáváme. Říká nám, že bojuje podle morálního válečného plánu… Kdyby se z nás všech stali realisté jako athénští generálové nebo jako hobbesovci ve válečném stavu, znamenalo by to konec jak pro morálku, tak pro pokrytectví Prostě bychom jeden druhému říkali přímo a surově, co chceme udělat nebo co jsme udělali. Ale pravda je, že jedna z věcí, kterou většina z nás chce, dokonce i ve válce, je jednat nebo se jevit, že jednáme morálně.“ (68)

To mi připomíná Putinův projev z pondělí 21. února 2022, v kterém se občanům Ruska snažil vemlouvavými slovy vysvětlit logiku svých kroků. A tím je ospravedlnit.

V témže projevu nazval ruská vojska vstupující na území Ukrajiny (samozvaných republik) „mírová vojska“. To musím uznat, že to zní o mnoho lépe, než kdyby řekl „musíte uznat, že tu máme krásnou záminku vyslat naše vojska na ukrajinské území“.

Dokola opakuje, že Rusko bylo k této reakci donuceno nátlakem Západu, který vůbec neslyšel jeho upozorňování na zájmy Ruska.

Následující den pak frontální napadení Ukrajiny nazval „speciální vojenskou operací s cílem demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“. Kdyby mluvil ve stylu Thomase Hobbese nebo athénských generálů, řekl by: „Zítra Ukrajinu napadneme ze všech stran. Pro jistotu jsme si to všechno nacvičili během cvičení v posledních týdnech. Celou Ukrajinu obsadíme násilím, jediné povolené zbraně budou ty naše, cílem je zbavit se všech Ukrajinců, kteří se mnou nesouhlasí (zabít je nebo deportovat).“

Argument M. Walzera je výstižný: Dokonce agresor jako Putin si je vědom toho, že i Rusové jsou morálně uvažující lidé a že by nesouhlasili s takto nemorálním vysvětlením. To je hlavní argument M. Walzera v úvodní kapitole: Válka má také svoji morální dimenzi, kterou můžeme odmítat, a přece ji svým (pokryteckým) jednáním potvrzujeme.

Proto je nesmírně důležité porovnávat slova a činy, zda přinesou důkaz, že slova byla lží a pokrytectvím, nebo zda potvrdí morální integritu. Putin oznámil, že vojáci míří na armádní cíle. A v tomto smyslu se nikdo nediví, že rakety dopadají na vojenské letiště. Proč se však během soboty 26. 2. snaží vyřadit z provozu teplárnu na předměstí Kyjeva?! Protože to byla lež, kterou však nemohl říct otevřeně, protože by si tím u svých lidí uškodil.