M. Walzer, kapitola 3: Pravidla války, tzv. ius in bello

Kapitoly 1-3 se zabývají základní otázkou: Jak morálně uvažovat nad válkou? Je to vůbec možné? Odkud začít?

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Měli bychom vojákovi, který bojuje „na špatné straně“ po jeho návratu z fronty říkat, že není voják, ale vrah? M. Walzer argumentuje ve prospěch tzv. morální rovnosti vojáků obou stran – v konkrétním válečném střetu se vojáci na obou stranách zcela legitimně snaží zneškodnit vojáky nepřítele, nejsou vrahy, jsou to vojáci, kteří zabíjejí, nevraždí.

Vojáci jsou v šílené situaci, vlastně bojují o život, protože každou chvíli mohou být mrtví. V takovémto stresu jdou mnohé zábrany stranou… Nechtějme po vojácích zázraky. Která z těchto dvou otázek je závažnější: Kdy a jak mohou vojáci zabíjet? Koho mohou vojáci zabíjet? M. Walzer tvrdí, že je to druhá z otázek, která je základem jakékoli válečné konvence.

Jak přesvědčíte vojáka, který žije ustavičně v naprostém stresu životního ohrožení, že má brát nějaké ohledy na druhé lidi, zvláště na nepřátelské civilisty, které by měl chránit za cenu vlastního zdraví a života? M. Walzer ukazuje, že tím důvodem je pohled ostatních lidí, těch, s kterými voják (pokud přežije) bude žít v dobách míru po válce, jejich morální cítění je tím důvodem, proč by měl rozlišovat, na koho střílí.

Morální rovnost vojáků:

Mezi těmi, kdo se pro válčení rozhodli dobrovolně, se rozvíjí profesní čest – kavalírství a rytířskost. „Často se říká, že rytířskost padla za oběť demokratické revoluci a revoluční válce: vášeň lidu překonala aristokratickou čest. To kreslí dělicí čáru před Waterloo či Appomattox, třebaže to stále není docela přesné.“ (90)

„Tak či onak, zánik rytířskosti neznamená konec morálních soudů. Stále vedeme vojáky k určitým standardům, dokonce i když bojují proti své vůli.“ (91)

Může být citelný rozdíl mezi profesionálními vojáky a těmi, kdo se stanou vojáky na základě mobilizace. Profesionálové mají svou profesní čest, mobilizovaní vojáci chtějí válku vyhrát co nejdříve a jít domů.

Strádání v zákopech světových válek probouzí nenávist k nepříteli, zároveň však vede k poznání: „Když je ozbrojený, je to nepřítel, ale není mým nepřítelem v konkrétním smyslu; válka samotná není vztahem mezi osobami, ale mezi politickými entitami a jejich lidskými nástroji. Tyto lidské nástroje nejsou druhové ve zbrani ve starém smyslu, příslušníci bratrstva válečníků; jsou to ‚chudáci stejně jako já‘, uvěznění ve válce, kterou nerozpoutali. Jsme si morálně rovni.“ (92)

Všichni jsme rozhodně a rozhořčeně proti Putinovi v jeho zrůdném rozhodnutí obsadit Ukrajinu. Mnozí však mají soucit s jednotlivými ruskými vojáky, kteří jsou v celé záležitosti dost nevinně. Učíme se rozlišovat mezi představiteli Kremlu a běžnými Rusy.

„Proto můžeme morální realitu války shrnout následovně: když vojáci bojují svobodně, zvolí si jeden druhého jako nepřítele a určí si svoje vlastní bitvy, jejich válka není zločinem; když bojují bez svobody, jejich válka není jejich zločinem. V obou případech se vojenské chování řídí pravidly, ale v prvním pravidla vycházejí ze vzájemnosti a souhlasu, ve druhém se jedná o sdílenou službu. První případ nepředstavuje žádný problém; druhý je problematičtější.“ (93)

Případ Hitlerových generálů: Německého generála von Ravensteina zajatého v roce 1942 přijal britský maršál Auchinleck ve své kanceláři se slovy: „Znám vás dobře podle jména. Vy a vaše divize jste bojovali se ctí.“ (94) Téhož roku však generál Eisenhower (USA) německého generála von Arnim zajatého v Africe odmítl přijmout. Ve svých pamětech to vysvětlil tím, že druhá světová se mu stala příliš osobní, nešlo o soupeření, soupeřem byla „naprosto zlá konspirace, u níž nemohl být tolerován žádný kompromis“ (94) – u Arnima nezáleželo na tom, jak bojoval, jeho zločinem bylo, že vůbec bojoval. Podle M. Walzera proto rozlišujeme mezi ad bellum a in bello – voják není zodpovědný za vyhlášení války. Generál je možná ta vojenská hodnost, kde je možné tuto linii udělat, protože generál má nejblíže k morálnímu rozhodnutí pro válku.

Jsme připraveni přistupovat s respektem k těm ruským vojákům, kteří bojují čestně a statečně? Např. posádka válečné lodi u Zmijího ostrova nabídla obráncům ostrova možnost se vzdát. I kdyby pak obránce zlikvidovali, neubralo by to nic z jejich čestného přístupu, který se projevil nabídnutím složení zbraní. (https://irozhl.as/gpW a https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/rusko-ukrajina-hadi-zmiji-ostrov-obranci-zajeti-valka_2202281502_aur)

Dva druhy pravidel při rovném právu vojáků zabíjet:

• Kdy a jak mohou vojáci zabíjet: Tato pravidla se v průběhu dějin liší v mnoha ohledech.

• Koho mohou vojáci zabíjet: Základní otázkou je „jak se mají ty oběti války, na které se může útočit a které mohou být zabíjeny, odlišovat od těch, které pod to nespadají.“ (101) V průběhu dějin se stále objevují omezení toho, kdo může být ve válce zabit. „...tato pravidla poukazují na obecné pojetí války jako boje mezi bojujícími, pojetí, které se znovu a znovu objevuje v antropologických a historických líčeních.“ (102) V tomto smyslu je válka společenským produktem – pravidla omezující válku jsou součástí kultury a jsou předmětem filozofické kritiky, M. Walzer jim říká válečná konvence.

Proto ukrajinská strana zdůrazňuje ruské útoky na nemocnice, na obytné části měst, na občanskou infrastrukturu (na rozdíl od té vojenské) – odvolávají se tak na „cítění“ většiny lidí, že děti, ženy a staří lidé nejsou legitimním cílem vojáků. Vojáci mají mířit na vojáky.

Válečná konvence je „soubor formulovaných norem, zvyků, profesionálních kodexů, právních pravidel, náboženských a filosofických principů a vzájemných ujednání, která formulují naše úsudky o vojenském chování“. (104)

• Konvence se projevuje ani ne tak v chování vojáků, jako především v očekáváních, stížnostech a pokrytectví.

Putinova pokrytecká slova o „zvláštní vojenské operaci s cílem demilitarizovat Ukrajinu“ prozrazují, že i on válečnou konvenci vnímá, byť se jí nehodlá držet. Žádný zákonný rámec v Rusku není schopen Putina usměrnit (konvenci se nedaří prosazovat), to však nic nemění na tom, že zpětně bude touto konvencí hodnocen, a to i vlastními Rusy.

• „U právníků hledáme obecné formulace, ale u historických příkladů a skutečných diskusí hledáme konkrétní soudy, které jednak odrážejí válečnou konvenci a jednak tvoří její vitální sílu“. (105)

Budou odsouzeny ruské útoky na bytové domy v Charkově či v Kyjevu? To záleží na mnoha okolnostech: Je použitý ruský zbraňový systém schopen přesnějšího míření? Pokud ano, byli také obsluhující vojáci natolik zdatní, aby dokázali využít technické možnosti svých zbraní? Pokud ne, kdo je pověřil obsluhou zbraně?

• Zkušenosti ukazují, že „aspoň někdy vojákům prostě záleží na tom, koho zabíjejí“. (106). „Válka je tak ohavná, že nás činí cynickými vůči možnosti omezení, a pak je mnohem horší, že při nepřítomnosti omezení nás válka rozhořčuje. Náš cynismus dokládá chybnost válečné konvence a naše rozhořčení dokládá její realitu a sílu.“ (107)

Nejběžnější morální dilema ve válce: „Největší laskavost ve válce je dovést ji k rychlému konci. S ohledem na to by se mělo povolit použití všech prostředků vyjma těch, které jsou absolutně nepřijatelné.“ (109-110, výrok generála von Moltke v roce 1880) Tak proč stavět jakákoli omezení a překážky této „největší laskavosti“?!

Připravovat pomalou a vleklou válku by bylo zcela nemorální. V tomto smyslu stojí za pozornost, že takovou pomalou a vleklou válku spustilo Rusko anexí Krymu v roce 2014 – počet obětí následných 8 let válčení na východě Ukrajiny přineslo více ztrát na životech Ukrajinců než prvních 7 dní masívního válčení, a přece nás Evropany tato vleklá a pomalá válka nezvedla ze židle tak jako tato velká invaze.

M. Walzer, kapitola 2: Válečný zločin, tzv. ius ad bellum

Kapitoly 1-3 se zabývají základní otázkou: Jak morálně uvažovat nad válkou? Je to vůbec možné? Odkud začít?

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Shrnutí kapitoly:

Nese běžný ruský voják zodpovědnost za rozpoutání války, ztráty na životech a všechno kolem? Rozhodně ne. Osvojit si právo na válku (ius ad bellum) se rozhodla vláda v Kremlu, nikoli ten či onen voják (ten nese zodpovědnost za způsob, jakým vykonal konkrétní rozkaz, který dostal).

V čem spočívá peklo války? V tom, když jsou lidé vystaveni útrapám války nedobrovolně.

Za jakých okolností je peklo války maximální? Když ti, kdo se brání proti agresi druhého, jsou nuceni válčit brutálně, protože nemají jednoznačnou vojenskou převahu.

Morální realita války má dvě části:

• latinsky ius ad bellum (právo na válku), příčiny války, důvody, otázky agrese a obrany, přídavná jména spravedlivá či nespravedlivá válka

Toto se prakticky týká Putina, jeho ministra obrany a generálů – ti nesou zodpovědnost za zahájení války. Viz. kapitola 2, kapitoly 4-7 a 18.

• latinsky ius in bello (spravedlnost v boji), metody a prostředky války, dodržování pravidel, příslovce války vedené spravedlivě či nespravedlivě

Toto se týká ruských i ukrajinských vojáků v poli, kteří válku vedou buď spravedlivě nebo nespravedlivě. Viz. kapitola 3, kapitoly 8-13 a 19.

Zde se oba aspekty ius ad bellum a ius in bello rozlišují. Kapitola 14 ukazuje na důležitou spojitost obou morálních realit války.

Válečný zločin spočívá v násilí, které nemá meze (argumentace navazuje na Carla von Clausewitze):

1. „lidé jsou zabíjeni tak brutálně, jak si jen dokážeme představit“ a
2. „jsou zabíjeny všechny druhy lidí bez ohledu na věk, pohlaví nebo morálku“ (72)

Válka má mnoho stupňů. Rozhodující však je „limit souhlasu,“ tedy válčení z donucení:

1. Válka po vzájemném souhlasu, spíše rytířské klání.
2. Žoldnéři např. v renezanční Itálii, bojovalo se především intrikami, rozhodnutí žoldnéřů bylo do určité míry svobodné a výší své ceny se podíleli na stanovení taktiky a prostředků.
3. Žoldnéři rekrutovaní z lidí zbídačených, kteří nemají jinou možnost; armáda nemá žádnou disciplínu, vojáci žádnou možnost svobodného rozhodnutí, umírají velmi bídně.
4. Profesionální vojáci sloužící výhradně své vlastní vrchnosti (carovi, šlechtě, státu).

„Válka je peklo, kdykoli jsou muži donuceni bojovat, kdykoli je porušen limit souhlasu. … Co je tady důležité je míra, v jaké je válka (jako profese) nebo boj (v tom či onom momentě) osobní volbou, kterou voják dělá sám za sebe a ze zásadně soukromých důvodů. Takový druh volby fakticky mizí ve chvíli, kdy se z bojování stane právní závazek a vlastenecká povinnost.“ (80-81)

Rozhodli se Ukrajinci nastoupit do armády dobrovolně? Mnozí ano. Jiní na základě mobilizace. A přesto o většině z nich platí, že by v tyto týdny chtěli dělat něco docela jiného – věnovat se své práci, žít s rodinou atd. Fakticky jsou Ukrajinci donuceni bojovat proti své vůli – donucovacím prostředkem jsou jejich základní svobody a práva, které jsou v sázce.

„Zkušenost války jako pekla generuje to, co bychom mohli nazvat vyšší ambicí: člověk nemá za cíl urovnat vztahy s nepřítelem, ale porazit a potrestat ho, a ne-li zrušit tyranii války, alespoň snížit pravděpodobnost budoucího útlaku.“ (85)

Pokud Ukrajina útok Ruska neodrazí, doplatí na to mnozí v celé Evropě. Neprohrají něco málo, ale mnoho. Ukrajinci si nemohou dovolit válku prohrát, bojují o život. Proto není cílem vyrovnaný stav, ale jednoznačná porážka nepřítele.

„V tom je maximální tyranie: ti, kteří odolávají agresi, jsou donuceni napodobovat a možná dokonce překonat brutalitu agresora.“ (86) Následuje příklad generála Shermana ve válce severu proti jihu v USA a jeho příkaz k vypálení Atlanty.

Pokud válka na Ukrajině přejde do druhé fáze a Ukrajinci začnou Rusy vojensky vytlačovat ze země, bude tato otázka velmi aktuální.

M. Walzer, kapitola 1: Proti realismu

Na podzim roku 2021 jsem tuto knihu četl a nyní po rozpoutání ruské války na Ukrajině bych z ní chtěl připomenout hlavní myšlenky. Je důležité, abychom v přemýšlení o válce Ruska proti Ukrajině vycházeli z toho nejlepšího, co filozofové, etikové a politologové za uplynulá staletí vymysleli. A kniha M. Walzera už několik desetiletí patří mezi to nejlepší.

Michael Walzer. Spravedlivé a nespravedlivé války. Morální argumentace s historickými příklady. Praha: Academia, 2019. Překlad 5. vydání z roku 2015, první vydání knihy vyšlo v roce 1977.

Legenda:

• Černě: myšlenky z knihy M. Walzera, doslovné citáty jsou v uvozovkách s uvedením čísla stránky v knize
• Zeleně: komentáře a poznámky Honzy Valeše

Kapitoly 1-3 se zabývají základní otázkou: Jak morálně uvažovat nad válkou? Je to vůbec možné? Odkud začít?

Shrnutí kapitoly:

Co namítneme těm, kteří říkají, že když se rozpoutá válka, jde všechno stranou – spravedlnost, morálka i lidskost? M. Walzer argumentuje, že celé kulturní dějiny lidstva svědčí o tom, že i u války (tak jako u všeho jiného) lidé vždy rozlišují dobré a zlé.

Co má společného morálka a strategie (taktika)? M. Walzer upozorňuje, že o obojím se vedou vášnivé a rozporuplné debaty – co se má nebo mělo dělat, zda to bylo dobře, co by bývalo bylo lepší, jaké možnosti existují. Oba úhly pohledu jsou si až překvapivě blízké.

Co dělat, když se v souvislosti s válkou lže? M. Walzer radí dvojí – především sledovat, zda se slova shodují s činy (zda dotyčný mluví pravdu nebo lže), a dále detailně sledovat proč mají násilníci potřebu své chování oblékat do hezčích slov a co to o nich i o nás říká.

Latinské úsloví: „Inter arma silent leges: ve válce mlčí právo.“ (43)

A přece: „Jazyk, který používáme, když mluvíme o lásce a válce, je tak bohatý na morální významy, že to vypovídá o tom, že se vyvinul za dlouhá staletí argumentace. Věrnost, oddanost, čistota, hanba, cizoložství, svádění, zrada; agrese, sebeobrana, ustupování, krutost, nemilosrdnost, brutalita, masakr – všechna tato slova jsou úsudky a usuzování je stejně běžná lidská aktivita jako milování a válčení.“ (43)

Realistický argument: „Co konvenčně nazýváme nelidskostí, je prostě lidskost pod tlakem. Válka nás zbavuje civilizovaných ozdob a odhaluje naši nahotu. Popisují nám tuto nahotu, neb bez jistého potěšení: bojácná, sobecká, ženoucí se, vražedná. Nemýlí se ani v tom nejmenším. Tato slova jsou někdy popisná. Paradoxně je takový popis často jakýmsi druhem omluvy.“ (44) Jako příklad Walzer uvádí Mélský dialog: Historický příklad morální reality války převzatý z díla Dějiny peloponéské války, které sepsal filozof a voják Thukidides v 5. st. př. n. l., sám účastník války v roli velitele.

V této kapitole M. Walzer, stručně řečeno, tvrdí, že také válka (stejně jako všechno v životě společnosti) má svůj morální rozměr. Realistický argument by se rád jakémukoliv morálnímu uvažování vyhnul, ale to neodpovídá tomu, jak lidé ve skutečnosti žijí, mluví, přemýšlí a rozhodují se.

Strategie a morálka: „O morálce a spravedlnosti se mluví skoro stejně jako o vojenské strategii. Strategie je jiný jazyk války, a zatímco se obecně říká, že se v něm nevyskytují obtíže morální rozpravy, jeho užití je stejně tak problematické. Generálové se sice shodnou na významu strategických termínů – vyprovokování, ústup, manévr na křídle, soustředění sil a tak dál –, neshodnou se však na strategicky vhodných postupech v určité situaci. Hádají se, co by se mělo udělat. Po bitvě se neshodnou v tom, co se stalo, a pokud byli poraženi, dohadují se, čí je to vina. Strategie je jako morálka jazykem ospravedlnění. (58)

Historický relativismus: Liší se kultury a jejich jazyk mezi sebou tak zásadně, že by to znemožňovalo morální hodnocení? M. Walzer odpovídá, že nikoli: „I když se upustilo od světových názorů a vysokých ideálů, stejně jako jsme opustili aristokratickou dvornost na začátku moderní doby, pojetí správného chování nadále přetrvává: vojenský řád přežívá smrt idealismu bojovníků.“ (62) Následuje morální rozbor bitvy z počátku 15. století mezi Francouzi a Angličany u Azincourtu, tak jak ji o jeden a půl století později vypráví anglický dějepisec.

Závěr kapitoly patří důležitému pojednání o pokrytectví: „V morálním životě není ignorance až tak běžná; nečestnost je mnohem obvyklejší. Dokonce i ti vojáci a státníci, kteří nepociťují muka [morálně] problematického rozhodnutí, obecně vědí, že by je měli pociťovat. … Nejjasnějším důkazem stability našich hodnot v čase je neměnný charakter lží, jaké říkají vojáci a státníci. Lžou, aby sami sebe ospravedlnili, a tak nám popisují charakteristické rysy spravedlnosti. Kdekoli nacházíme pokrytectví, nacházíme také morální poznání.“ (67)

„Pokrytectví je hojné v debatě v době války, neboť je mimořádně důležité, aby se člověk v takové době jevil tak, že je v právu. … Pokrytec předpokládá, že my ostatní mu morálně porozumíme, a domnívám se, že nemáme jinou možnost než brát jeho tvrzení vážně a podrobit je testu morálního realismu. Předstírá, že přemýšlí a jedná jak to my ostatní od něj očekáváme. Říká nám, že bojuje podle morálního válečného plánu… Kdyby se z nás všech stali realisté jako athénští generálové nebo jako hobbesovci ve válečném stavu, znamenalo by to konec jak pro morálku, tak pro pokrytectví Prostě bychom jeden druhému říkali přímo a surově, co chceme udělat nebo co jsme udělali. Ale pravda je, že jedna z věcí, kterou většina z nás chce, dokonce i ve válce, je jednat nebo se jevit, že jednáme morálně.“ (68)

To mi připomíná Putinův projev z pondělí 21. února 2022, v kterém se občanům Ruska snažil vemlouvavými slovy vysvětlit logiku svých kroků. A tím je ospravedlnit.

V témže projevu nazval ruská vojska vstupující na území Ukrajiny (samozvaných republik) „mírová vojska“. To musím uznat, že to zní o mnoho lépe, než kdyby řekl „musíte uznat, že tu máme krásnou záminku vyslat naše vojska na ukrajinské území“.

Dokola opakuje, že Rusko bylo k této reakci donuceno nátlakem Západu, který vůbec neslyšel jeho upozorňování na zájmy Ruska.

Následující den pak frontální napadení Ukrajiny nazval „speciální vojenskou operací s cílem demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“. Kdyby mluvil ve stylu Thomase Hobbese nebo athénských generálů, řekl by: „Zítra Ukrajinu napadneme ze všech stran. Pro jistotu jsme si to všechno nacvičili během cvičení v posledních týdnech. Celou Ukrajinu obsadíme násilím, jediné povolené zbraně budou ty naše, cílem je zbavit se všech Ukrajinců, kteří se mnou nesouhlasí (zabít je nebo deportovat).“

Argument M. Walzera je výstižný: Dokonce agresor jako Putin si je vědom toho, že i Rusové jsou morálně uvažující lidé a že by nesouhlasili s takto nemorálním vysvětlením. To je hlavní argument M. Walzera v úvodní kapitole: Válka má také svoji morální dimenzi, kterou můžeme odmítat, a přece ji svým (pokryteckým) jednáním potvrzujeme.

Proto je nesmírně důležité porovnávat slova a činy, zda přinesou důkaz, že slova byla lží a pokrytectvím, nebo zda potvrdí morální integritu. Putin oznámil, že vojáci míří na armádní cíle. A v tomto smyslu se nikdo nediví, že rakety dopadají na vojenské letiště. Proč se však během soboty 26. 2. snaží vyřadit z provozu teplárnu na předměstí Kyjeva?! Protože to byla lež, kterou však nemohl říct otevřeně, protože by si tím u svých lidí uškodil.

J. A. Komenský: Labyrint světa a ráj srdce - obsah, citáty

Minulý týden ve středu 26. února 2020 jsem se v rámci cyklu Literární kosmografie dělil o zážitek z četby Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. A i to společné čtení byl skutečný zážitek.
Napadlo mě, že bych mohl vypsat nějaké citáty a hodit je na internet. Třeba se najdou další, které to potěší. Vypisuji ty citáty, které mne zaujali tím, že mají vtip i důvtip. Rovnou je píši tak, že čtenář i získá celkovou představu o knize jako celku…
Citáty jsou z vydání: Labyrint světa a ráj srdce v jazyce 21. století. Přeložil Lukáš Makovička. Žandov: Poutníkova četba, 2010.

Komenského slovo k čtenáři: „Moji průvodci, a také průvodci každého, kdo tápe ve světě, jsou dva: Všetečnost, která vše zkoumá, a v mnoha věcech zastaralý Zvyk, jenž dodává klamům světa jejich barvu. Budeš-li je následovat a nenecháš svůj rozum spát, uvidíš společně se mnou bezcílné bloudění svého pokolení, a kdyby se ti snad zdálo, že je to jinak, věz, že na tvém nose sedí brýle mámení, skrze něž vidíš vše zkresleně.“ (str. 12)
Kapitola 1. Proč jsem se vydal do světa: „Takto jsem se po nějaký čas trápil v nitru a přemítal, až jsem došel k rozhodnutí, že si nejprve prohlédnu všechny lidské činnosti, které jen pod sluncem jsou, a teprve poté, co je pečlivě porovnám jednu s druhou, si zvolím svůj stav a uspořádám své záležitosti, abych si mohl na světě užívat pokojného života. A čím víc jsem o tom uvažoval, tím víc se mi ta cesta líbila.“ (str. 15)
V kapitole 2. získá průvodce jménem Všezvěd Všudybud.
V kapitole 3. se přidá také Mámil.
Kapitola 4. Poutník dostal uzdu a brýle: „Podívám se na uzdu a vidím, že je ušitá z řemenů Všetečnosti a její udidlo je ze železa Tvrdohlavosti v předsevzetích, a tu jsem pochopil, že si nepůjdu svět prohlížet dobrovolně jako dříve, ale že budu násilně tažen roztěkaností a neukojitelností své mysli.“ (str. 19)
„A dal mi na nos brýle, skrze které jsem hned všechno viděl úplně jinak. … Pochopil jsem, že Mámení nenosí své jméno nadarmo, když umí vyrobit takové brýle a dokáže je lidem nasadit na nos. Jak jsem později pochopil, čočky byly vytvořeny ze skla Domněnky, a obroučky, do nichž byly zasazeny, byly z rohoviny jménem Zvyk.“ (str. 19)
V kapitole 5. si poutník prohlíží město Labyrint světa z výšky a vidí, kde se lidé rodí, jak jsou Osudem rozdělováni do šesti stavů, vidí také hrad Fortuny a palác Moudrosti.
Kapitola 7. Poutník si prohlíží náměstí světa: „Dával jsem tedy dobrý pozor a všiml jsem si, že jsou všichni nejen v obličeji, ale i na těle všelijak znetvořeni. Každý byl přinejmenším uhrovatý, prašivý nebo malomocný a mimo to měl jeden sviňský pysk, druhý psí zuby, třetí volské rohy, další oslí uši, jiný baziliščí oči, tamten liščí ocas a onen vlčí pazoury, některé jsem viděl, jak natahují krky vysoko jako pávi, jiné s dudkovým naježeným chocholem, další s koňskými kopyty atd., nejvíce se jich ovšem podobalo opicím.“ (str. 23-24)
„Někteří sbírali odpadky a dělili si je mezi sebou, někteří se tahali sem a tam s kládami a kamením, nebo je vytahovali kladkami kamsi vzhůru a zase je spouštěli dolů, někteří kopali zeminu a převáželi ji či přenášeli z místa na místo, zbytek lidu se obíral zvonci, zrcadly, měšci, řehtačkami a jinými tretkami a někteří si hráli se svým stínem, měřili ho, honili a chytali. To vše vykonávali tak usilovně, až mnozí sténali a potili se, ba někteří se mohli málem přetrhnout.“ (str. 24)
„Podívám se tedy znovu a tu vidím, že snad nelze vymyslet nic zmatenějšího. … Ale protože se tomu mělo říkat řád, nesměl jsem namítat nic dalšího.“ (str. 25)
„Někdo se značným úsilím něco vystavěl a měl ve svém díle veliké zalíbení, jenže vtom přišel jiný a všechno mu zbořil, zkazil a skácel, takže jsem nespatřil, že by někdo v širém světě udělal něco, co by mu pak jiný nepokazil. Někteří ani nečekali na jiné a bořili své dílo sami, až jsem se podivoval nad takovou bláznivou vrtkavostí a marným lopocením.“ (str. 26)
„Nikdo z nich se Smrti nevyhýbal, jen si dávali pozor, aby se na ni nedívali, ačkoli se o ně otírala.“ (str. 26)
„Přišla mi na mysl otázka: Kde ta Smrt bere tolik šípů, že jí nikdy nedojdou? A tak jsem se díval a jasně jsem viděl, že neměla žádné vlastní šípy, jen luk. Šípy si brala od lidí, každý od toho, kterého s ním měla trefit. A viděl jsem, že sami lidé takové šípy vyráběli a připravovali, někteří jí je dokonce drze a opovážlivě sami nosili, takže jí stačilo jen je brát, jakmile byly dokončené, a střílet jim je do srdce.“ (str. 27-28)
Kapitola 8. Poutník s prohlíží stav a řád manželský: „Ale i když jsem z oněch pout unikl, stále nevím, co mám o tomto stavu říci, jestli je v něm více potěšení, když se zdaří (a domnívám se že u mne tomu tak bylo), nebo jestli přináší více žalosti z různých příčin. Pamatuji se jen, že teskno bývá v něm i mimo něj, a i když se daří nejlépe, mísí se sladké s hořkým.“ (str. 33)
Kapitola 9. Poutník si prohlíží stav řemeslníků: „Za třetí jsem si všiml, že každá taková práce vyžaduje celého člověka. Když se někdo ohlížel a počínal si i jen trošky váhavě, hned zůstával pozadu, všechno mu padalo z rukou a než si to stihl uvědomit, ocitl se na mizině.“ (str. 35)
„Za sedmé jsem tu našel spoustu nadbytečných starostí, dokonce mám za to, že většina těch zaměstnání není nic než marnost a neužitečné bláznovství. Protože lidské tělo lze zachovat skrovným a prostým jídlem a pitím, odít skrovným a prostým oděvem, ochránit skrovným a prostým obydlím, je zřejmé, že pro péči o ně je třeba jen malé a nepatrné péče a práce.“ (str. 35)
„Zvláště se mi to všechno znechutilo, když jsem nakonec viděl, že se tu pracuje jen tělem a pro tělo, zatímco aby člověk, který má v nitru něco přednějšího, totiž svou duši, měl zapojit do práce především ji a snažit se předně o její prospěch.“ (str. 36)
„Já na to: Copak jsem zvíře, abych jen pro tělo a pro potěšení těla vydával svůj život všanc? Vždyť tak nejednají ani zvířata, natož člověk, který v sobě má cennější věc, svou duši, a měl by spíše hledat její prospěch a blaho.“ (40)
Kapitola 10. Poutník si prohlíží stav učených: „První zkouškou, kterou musel každý podstoupit, bylo, jaký s sebou přináší měšec, jaký má zadek, jakou hlavu, jaký mozek (což posuzovali podle vysmrkané nudle) a jakou kůži. Když měl zkoušený ocelovou hlavu, mozek ze rtuti, olověný zadek, železnou kůži a zlatý měšec, pochválili ho a hned ho ochotně uvedli dále. … Tomu jsem se podivoval: Copak jim tu tak záleží na těch pěti kovech, že to všechno tak pečlivě zkoumají? Ano, mnoho, říká mi tlumočník. Když někdo nemá ocelovou hlavu, pukne mu, nemá-li v ní tekutý mozek, nevytvoří se mu z něho zrcadlo, pokud nemá plechovou kůži, nevydrží formování, jestliže nemá olověný zadek, nic nevysedí a všechno roztrousí a kde by bez zlatého měšce asi vzal čas a mistry, ať už živé nebo mrtvé?“ (str. 41)
Kapitola 15. Poutník si prohlíží právní vědu: „Ti měli všude kolem po stěnách namalované zdi, roubení, ploty, prkenné ohrady, mříže a závory a v nich byly takové a onaké mezery a díry, dveře a vrata, závory a zámky a k nim různé klíče, klíčky a šperháky. Na to vše si ukazovali a rozměřovali, kudy a jak se může nebo nemůže chodit.“ (62)
„Proto si tu často odporovalo jedno s druhým, a když to jiní lidé chtěli napravit a srovnat, museli si s tím mnohdy zdlouhavě lámat hlavu, až jsem se divil, jak se rozvášňovali a potili nad nepatrnými věcmi, které se přihodí snad jednou za tisíc let a nejsou nijak závažné, a navíc to vše činili s nemalou hrdostí. Čím lépe totiž kdo uměl probořit hradbu, vytvořit leckde trhlinu a zase ji zahradit, tím více se sám sobě líbili a jiní se mu obdivovali.“ (str. 62)
Kapitola 18. Poutník si prohlíží stav křesťanského náboženství: „Když někdo z nich umřel a péče o [biskupský] úřad měla přejít na jiného, zahlédl jsem u toho nemálo obcházení, prohlížení a shánění přímluv a každý se na to místo tlačil, ještě než stačilo vychladnout. Ten, kdo chtěl obsadit uprázdněné místo, získával hlasy mnoha rozličnými způsoby. Jeden o sobě tvrdil, že je pokrevním příbuzným zemřelého, druhý, že je příbuzným jeho ženy, třetí, že už dlouho slouží jako starší, čtvrtý se dušoval, že mu to už předem slíbili, pátý očekával, že ho dosadí na slušné místo, když je ze slušné rodiny, šestý předstíral, že má doporučení odjinud, sedmý podstrkoval dárečky, osmý byl hluboce, vysoce a široce inteligentní a chtěl místo, kdy by se mohl uplatnit a nevím co ještě. Když jsem to viděl, zvolal jsem: V tom snad není žádný řád, když se tu lidé tlačí na taková místa! Vždyť by se tu mělo čekat na povolání!“ (str. 71)
Kapitola 19. Poutník se dívá na vrchnost: „Pojď, podíváš se na krále, knížata a další, kdo dědičně panují nad poddanými, snad se ti to zalíbí. Vejdeme tedy opět kamsi a tam seděli lidé na tak vysokých a širokých křeslech, že k nim jen málokdo mohl přistoupit a dosáhnout na ně bez patřičných nástrojů. Každý z nich měl místo uší na obou stranách jakési trubky, do kterých musel člověk pošeptat to, co chtěl říci. Ale ty trubky byly různě zakroucené a také děravé, takže mnoho slov z nich uteklo ven ještě dříve, než se dostaly až k hlavě, a slova, která došla, bývala většinou pozměněná. Také jsem si všiml, že hovořícímu se ne vždy dostalo odpovědi: někdo se nemohl dovolat až do mozku, jakkoli úpěnlivě volal, a jindy člověku sice dali nějakou odpověď, ale vůbec nebyla k věci. Podobně tak měli ti lidé místo očí a jazyka trubky, skrze které byla věc vidět jinak, než jaká skutečně byla, a odpovídalo se jinak, než se ve skutečnosti chtělo. Když jsem to pochopil, divil jsem se: Proč ty trubky neodloží a jako jiní lidé se prostě nedívají vlastníma očima, neposlouchají vlastníma ušima a neodpovídají svým vlastním jazykem? Takové okolky je třeba dělat kvůli váženosti toho místa, říká mi tlumočník.“ (str. 77-78)
V kapitole 20.-21. si poutník prohlíží stav vojenský a rytířský.
V kapitole 22. poutník potká novináře.
V kapitolách 23.-27. si poutník prohlíží hrad Fortuny, kde jsou lidé bohatí a slavní.
V kapitole 28. si poutník začíná zoufat a se svými průvodci se hádá: „Za to může ta tvá fantazie, ozve se tlumočník: Kdyby ses v lidských věcech tak nepřebíral a do všeho jako vepř rypákem neryl, byl bys pokojné mysli jako jiní lidé a užíval by sis potěšení, radosti a štěstí. Kdybych totiž tak jako ty dával na vnější věci, namítl jsem mu, považoval bych kdejaké náhodné, nemastné a neslané zasmání za radost, četbu kdejaké hromady papírů za moudrost a kousíček štěstí za vrchol hojnosti. Ale kam se pak poděje pot, slzy, sténání, bloudění, nedostatky, pády a jiná neštěstí, jichž je všude tolik, že je nelze spočítat a není jim konce? Ach, běda mi! Ach, ty můj bídný živote! Všude jste mne provedli, a co je ti to platné?“ (str. 100)
V kapitolách 29.-35. si poutník prohlíží palác Moudrosti, kam přijde Šalomoun, který v poutníkovi vzbudí naději, ale i ten je nakonec oklamán a sveden.
Kapitola 36. Poutník chce utéct ze světa: „Raději chci tisíckrát umřít, než žít tam, kde se děje něco takového, a dívat se na nepravost, faleš, lež, svody a ukrutnost. Smrt je mi už milejší než život, jdu tedy, abych se podíval, jaký je úděl mrtvých, které, jak vidím, vynášejí ven. Všudybud hned svolil a pravil, že i na to je dobré se podívat a porozumět tomu. Ten druhý mi nijak neradil, ale usilovně se snažil zabránit mi v tom. Nedbal jsem na něj, hnul jsem sebou a šel vpřed. On zůstal tam, kde byl, a opustil mne. … Zatímco jiní tam zavřeli oči a mrtvé vyhazovali poslepu, já jsem si strhl brýle mámení, protřel jsem si zrak, vyklonil jsem se, jak jsem jen mohl nejdál, a tu vidím strašlivý oblak temnoty, jehož dno ani konec nedokáže lidský rozum zahlédnout, … zkrátka nevýslovná hrůza.“ (str. 120)
„Z toho mi strnuly všechny vnitřnosti a celé tělo se mi třáslo, byl jsem tak zděšen, že jsem se samou slabostí zhroutil k zemi a žalostně zvolal: Ach, ubozí, bídní, nešťastní lidé! Toto je vaše poslední sláva? To je výsledek tolika vašich nádherných činů? Toto je cíl vašeho umění a rozličné moudrosti, kterými se tak pyšníte? To je ten vytoužený pokoj a odpočinutí po tolika nespočetných pracích a lopocení? Tohle je ta nesmrtelnost, ke které se stále upínáte? Ach, kéž bych se nikdy nenarodil! Kéž bych nikdy neprošel branou života, pokud mám po všech marnostech světa být vydán těmto temnotám a hrůzám! Ach, Bože, Bože, Bože! Bože, jestli vůbec jsi, smiluj se nade mnou bídným!“ (str. 120-121)
Kapitola 37. Poutník našel cestu domů: „Když jsem domluvil a ještě jsem se celý třásl hrůzou, uslyším za sebou temný hlas, jak říká: Navrať se!. Pozdvihnu hlavu a dívám se, kdo to volá… Protože nevím, kam se mám navrátit, ani kudy vyjít z té mrákoty, začnu si zoufat, a hle, hlas volá potřetí: Navrať se, odkud jsi vyšel, do domu svého srdce, a zavři za sebou dveře. Té radě jsem porozuměl a jak jsem uměl, tak jsem ji i poslechl, a dobře jsem udělal, že jsem poslechl rady Boha, ale i to byl jeho dar. Sebral jsem, jak jen to šlo, své myšlenky, zavřel jsem oči, uši, ústa, noc a všechny vnější otvory a vstoupil jsem do nitra svého srdce a hle, byla tam tma.“ (str. 122)
Kapitola 38. Navštívil ho Kristus: „V nitru o tom přemítám a čekám, co se bude dít dál. A hle, shora se zaskví jasné světlo, a když k němu pozdvinu své oči, spatřím to vrchní okno plné světla a v něm se ke mně dolů někdo spouští, postavou je sice podobný nám lidem, ale slávou je skutečný Bůh … A on, samá vlídnost a ochota, ke mně nejprve promluvil těmito převzácnými slovy: Vítej, vítej, můj synu a bratře milý!“ (str. 124)
„Kde jsi byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Co jsi hledal ve světě? Potěšení? Kde jsi ho měl hledat jinde než v Bohu? A kde jinde Boha než v jeho chrámu? A jaký je chrám Boha živého? Copak to není chrám živý, který si pro sebe sám připravil, tvé vlastní srdce? Díval jsem se, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedl jsem tě k sobě a uvedl tě do sebe sama. … Když jsem slyšel tu řeč a pochopil jsem, že to je můj Spasitel Ježíš Kristus, o němž jsem už dříve ve světě něco zběžně slyšel, s velkým potěšením a naprostou důvěrou (ne jako ve světě, s obavami a s pochybováním), jsem sepjal ruce, vztáhl je k němu a řekl jsem: Zde jsem, Pane můj, Ježíši! Vezmi si mne, chci být tvůj a zůstat tak na věky. Mluv ke svému služebníku a dej, ať poslouchám; řekni mi, co chceš, a dej, ať v tom najdu zalíbení; ulož mi, co se ti líbí, a dej, ať to unesu; obrať mne, k čemu chceš, a dej, ať na to stačím; poruč, co chceš, a co poroučíš, dej: ať se já stanu ničím, abys ty sám byl vším.“ (str. 124)
Kapitola 39. Jejich společná domluva: „Žádám od tebe jen tolik, abys cokoli, co jsi viděl ve světě, jakákoli lidská usilování při pozemských věcech, vložil a složil na mne, dokud budeš živ, to bude tvá práce a zaměstnání, a toho, co lidé ve světě nenacházejí, pokoje a radosti, ti dám dostatek.“ (str. 125)
Dále Kristus komentuje jednotlivé stavy světa a mezi jiným říká: „Také ses ve světě díval, jaké obřady a hádky tropí lidé při provozování náboženství. Tvé náboženství ať je toto: služ mi v tichosti a nenech se svázat obřady, neboť já tě jimi neváži. A když mi tak, jak tě naučím, budeš sloužit v duchu a v pravdě, s nikým se kvůli tomu nehádej, i kdyby tě nazývali pokrytcem, kacířem a čímkoli jiným, ale dál si tiše hleď mne a mé služby.“ (str. 127)
„Pokud chceš přesto spravovat a rozkazovat, spravuj sám sebe, místo království ti předávám duši a tělo. Kolik je v něm údů a v duši rozličných hnutí, tolik budeš mít poddaných, které se snaž řídit tak, aby se jim dobře dařilo. A bude-li se mé prozřetelnosti líbit svěřit ti ještě něco mimo to, jdi poslušně a vykonávej to pilně, ne pro své choutky, ale kvůli mému povolání.“ (str. 127)
„A proto, synu můj, když to shrnu: máš-li majetek, schopnosti, krásu, nadání, lidskou přízeň a cokoli se ve světě považuje za výhodné, nijak se kvůli tomu nepovyšuj. Když nemáš, nic si z toho nedělej. Ale ať už je máš ty nebo ti druzí, zanech všechny ty věci venku, tak jak jsou, a sám se zde uvnitř zabývej mnou. Zbav se všeho stvořeného, zřekni se i sám sebe a nalezneš mne a ve mně plnost pokoje, to ti slibuji.“ (str. 128)
Kapitola 41. Poutník je odkázán do neviditelné církve. K následujícím popisům skutečných křesťanů Komenský již v předmluvě napsal: „Co se týká vyprávění o radostném životě Bohu oddaných srdcí, to je popsáno spíše jako vzor, než že by tomu tak skutečně bylo u všech vyvolených.“ (str. 12)
„Abys je poznal, vkládám na tebe místo brýlí a uzdy, ve kterých jsi byl dříve spoután, své jho (což je poslušnost vůči mně), abys už nenásledoval nikoho jiného než mne. A přidávám ti tyto brýle, skrze něž ještě lépe uvidíš marnosti světa – budeš-li se na ně tedy chtít dívat – a také budeš moci spatřit potěšení mých vyvolených. Vnější obroučka těch brýlí bylo Slovo Boží [tj. Bible], vnitřní sklo pak Duch svatý.“ (str. 131)
Kapitola 42. Světlo vnitřních křesťanů: „Ale těmto svítí uvnitř dvojí jasné světlo, světlo rozumu a světlo víry, a oboje řídí Duch svatý. Ačkoli ti, kdo tam vcházejí, musí svůj rozum odkládat a zříct se ho, Duch svatý jim ho hned zase navrátí, navíc přečištěný a vybroušený, takže jsou jakoby plni očí a kamkoli jdou ve světě, cokoli nad sebou, pod sebou či kolem sebe vidí, slyší, čichají nebo okoušejí, všude si všímají Božích šlépějí a vše jim dobře slouží k tomu, aby měli Boží bázeň. … Ale křesťan ve všem, co vidí, slyší, čeho se dotýká, co cítí či okouší, vidí, slyší, dotýká se, cítí a okouší Boha a je si vždy jist, že to není jen klam, ale spolehlivá pravda. Navíc mu pak jasně svítí světlo víry, aby viděl a znal nejen to, co vidí a slyší a co má kolem sebe, ale i všechno nepřítomné a neviditelné. … Svět vyhledává závazky, záruky, rukojmí a pečeti, křesťan namísto všech pojistek staví samotnou víru. Svět se různě podezírá, přezkušuje, zkoumá a honí se, křesťan sází všechno na Boží pravdomluvnost.“ (str. 133)
Kapitola 43. Svoboda srdcí oddaných Bohu: „Díky tomu mají, co všichni nejmoudřejší lidé světa nadarmo hledají ve svých věcech: zejména plnou svobodu mysli, aby nebyli zavázáni a podrobeni žádné věci kromě Boha a nebyli povinni činit něco proti své vůli.“ (str. 136)
„To způsobuje, že ačkoli je křesťan jinak přístupný, povolný, ochotný a pohotový k službě, v privilegiu srdce je neústupný [tj. je neústupný v tom, že jeho srdce patří jen Bohu]. Proto se ani přátelům, ani nepřátelům, ani pánům, ani králům, ani ženě, ani dětem, a nakonec ani sám sobě nezavazuje tak, aby musel slevit něco ze svého úmyslu.“ (str. 136)
„Svět, který je vždy převrácený a místo pravdy chytá jen její stín, převrací i toto: za svobodu totiž pokládá stav, kdy člověk, který je volný, se už nechce nikomu k ničemu propůjčit, a tak slouží lenosti, pýše nebo svým choutkám. Ale křesťan jedná úplně jinak. Dobře ohrazuje jen své srdce, aby bylo ve své svobodě uchované pro samotného Boha, vše ostatní však obrací k potřebám svého bližního.“ (str. 136)
Kapitola 44. Řád vnitřních křesťanů: „Pán Bůh chce mít svá dítka sice svobodná, ale nesvévolná, a proto je omezil jistými řády, lépe a dokonaleji, než cokoli jiného, co jsem mohl vidět ve světě. Tam je totiž všude plno neřádů, někde proto, že nemají žádné jasné uspořádání, a jinde zase proto, že ho sice mají, ale nezachovávají ho. Ale tito přebývají ve skrytu, avšak mají nanejvýš ušlechtilý řád, který také zachovávají. [následuje Desatero] Shrnutím všeho je, aby každý miloval Boha nade všechno, co si lze představit, a bližnímu upřímně přál tak jako sám sobě.“ (str. 138)
„Kdo skutečně z celého srdce miluje Boha, tomu není třeba příliš předpisovat kdy, kde, jak a kolikrát má Bohu sloužit… Kdo také miluje bližního jako sám sebe, nepotřebuje obšírné nařizování, kde, kdy a v čem by na něj měl brát ohled, v čem mu nemá škodit a v čem mu má navracet povinný dluh, sama láska mu zajisté přesně poví a ukáže, jak se k němu má chovat. Zlý člověk se pozná podle toho, že se všude dožaduje svých práv a všechno, co má dělat, chce písemně. Nám naopak v srdci Boží prst ukazuje, že co sami chceme, jsme povinni udělat i pro bližního.“ (str. 138-139)
V kapitolách 45-47 popisuje Komenský, že pro skutečné křesťany je vše lehké a snadné, že mají všeho hojnost a jsou v bezpečí.
Kapitola 48. Zbožní mají vždy pokoj: „Jak jsem si předtím ve světě všímal spousty zmítání a lopocení, zármutku a starostí, hrůz a strachu všude ve všech stavech, tak zde jsem u všech Bohu oddaných lidí nalezl hojnost pokojné a dobré mysli. Neděsí se totiž Boha, protože vědí, že k nim chová v srdci lásku. Ani sami v sobě nenachází nic, co by je rmoutilo, když (jak jsem již ukázal) nemají v ničem dobrém nedostatek, ani nezakouší nepohodlí kvůli nepodstatným věcem, neboť na ně nedbají.“ (str. 147)
V kapitole 49. ještě ke všem dosavadním výhodám připojuje radost.
Kapitola 50. Poutník si prohlíží křesťany podle stavů: „Viděl jsem, že jejich manželství se moc neliší od panictví, protože v něm panuje pořádek [tj. sebeovládání] jak v žádostech, tak v pečování.“ (str. 151)
„Komu z nich se dostalo té cti sedět nad jinými a nazývat se vrchností, ten se ke svým svěřeným poddaným choval, jako se obvykle chovají rodiče k vlastním dětem, s láskou i péčí, což bylo příjemné i jen pozorovat, a viděl jsem, jak mnozí za takovou vrchnost chválili Boha a pozvedali ruce k nebi.“ (str. 151)
„Když jsem mezi nimi chodil dále, spatřil jsem nemálo učených lidí. Ti se však chovali docela jinak, než je ve světě zvykem. Čím více totiž přesahovali druhé svým vzděláním, tím více pokory v sobě měli. Byli samá vlídnost a přívětivost.“ (str. 151)
„Kněží a kazatelů jsem tu viděl určitý počet podle potřeb církve, všechny v prostém oblečení, chovali se k sobě navzájem mírně a přívětivě, stejně tak i ke všem ostatním. Trávili víc času s Bohem než s lidmi, v modlitbách, čtením a rozjímáním. Zbylý čas vynakládali na vyučování jiných, buď při společném shromáždění, nebo jednotlivců v soukromí.“ (str. 152)
V kapitolách 51.-52. poutník pozoruje smrt věrných křesťanů a zjeví se mu Boží sláva.
Kapitola 53. Poutník přijat do Božího domu, cituji celou kapitolu: „Když to dopovím, ozve se mi zprostřed od trůnu můj Spasitel Pán Ježíš a promluví ke mně těmito vlídnými slovy: Neboj se, můj milý, já jsem s tebou, já, tvůj Vykupitel i Utěšitel, neboj se. Hle, tvá nepravost je z tebe sňata a tvůj hřích je zahlazen. Raduj se a jásej, protože tvé jméno je zde zapsáno, a když mi budeš věrně sloužit, budeš jako jeden z těchto lidí. Cokoli jsi viděl, ať ti pomůže, abys vůči mně projevoval bázeň, a časem uvidíš i větší věci než tyto. Drž se toho, k čemu jsem tě povolal, a jdi po cestě, kterou jsem ti ke slávě ukázal. Ve světě, dokud tě tam nechávám, buď poutníkem, nájemníkem, cizincem a hostem. U mne zde pak buď doma, dává se ti nebeské občanství. Proto hleď, abys zde také přebýval! Mysl měj vždy co nejvýš zdviženou ke mně a co nejníže skloněnou k bližním. Užívej pozemské věci, dokud jsi ve světě, ale zalíbení měj ve věcech nebeských. Konej mou vůli, ale nepřizpůsobuj se světu a tělu a stav se jim na odpor. Opatruj uvnitř sebe moudrost, kterou jsem ti dal, ale navenek buď prostý. Měj hlasité srdce a tichý jazyk. Buď citlivý a soucitný k utrpení svých bližních ale otrlý ve snášení vlastních křivd. Duší služ mně samému, tělem komu můžeš nebo musíš. Co ti poroučím, konej, co na tebe vzkládám, nes. Od světa se drž dál, ale k mně se přiviň, ve světě buď tělem, ve mně však srdcem. Když tak budeš činit, jsi blažený a bude se ti dobře dařit. Nyní jdi, můj milý, a stůj ve svém údělu až do smrti a užívej si s radostí potěšení, k němuž jsem tě sem přivedl.“ (str. 156)
Závěrečná kapitola 54. sestává tak jako u jiných Komenského děl z modlitby, v které vyjadřuje svůj obdiv Bohu a děkuje mu.

Bohoslužba všedního dne - výsledky ankety

Děkuji všem 79 lidem, kteří vyplnili anketu!!! V neděli 16. února 2020 jsem dokončil sérii kázání na téma bohoslužba všedního dne... Je na čase podělit se o zajímavé výsledky ankety.
Mimochodem anketu je stále možné vyplnit...

Popis ankety a respondenti

Anketa obsahuje 6 otázek k sérii kázání. Byla od konce prosince k dispozici v papírové podobě pro účastníky bohoslužeb v Církvi bratrské v Praze 5. Papírových anket jsem dostal 16. Zbývajících 63 přišlo přes on-line formulář. Pozvánku k tomuto formuláři bylo možná najít na stránkách sboru na stejném místě jako informace o sérii kázání Bohoslužba všedního dne. Druhým místem byl můj osobní facebook, kam jsem na silvestra ráno dal upoutávku, kterou olajkovalo 29 lidí a semlela se milá konverzace o 39 příspěvcích.
Série kázání Bohoslužba všedního dne se věnuje tomu našemu úsilí a činnostem, které zabírají podstatnou část všedních dní... Co je hlavní každodenní činností těch, kdo na anketu odpověděli:

• 17 hlasů - škola
• 52 hlasů - práce, včetně dalších forem obživy, OSVČ apod
• 18 hlasů - rodina, péče o příbuzné
• 7 hlasů - život v důchodu

Je zřejmé, že ne více než 16 lidí zaškrtlo více odpovědí, což je zcela v pořádku.
Z uvedených počtů vyplývá mimo jiné to, že ti, kdo vyplnili anketu neodpovídají svým vzorkem složení těch, kterým jsou kázání určena :) Udělal jsem si přehled těch asi 190 dospělých, kteří se na Smíchově scházejí na bohoslužbě, a mezi nimi něco přes polovinu tvoří pracující, 15 % tvoří studenti, zbývající jsou důchodci, rodiče na rodičovské dovolené, lidé v invalidním důchodu atp. Někteří naši důchodci anketu vyplnili po internetu, někteří žáci či studenti zase v papírové podobě :)
Důležitou okolností průběhu ankety je, že ji díky on-line formuláři a facebookovému odkazu vyplňovali nejen lidé ze smíchovského sboru.

Jaké vědomí provází naše všední dny

Lidé mohli zaškrtnou více odpovědí na otázku: Které z vět vystihují váš postoj a zkušenosti: MOJE VŠEDNODENNÍ ČINNOST...

• 43 hlasů … mě podněcuje, abych na sobě pracoval(a) a dál se rozvíjel(a).
• 43 hlasů … podstatným způsobem přispívá k tomu, že se cítím užitečný(á) a můj život smysluplný(á).
• 32 hlasů … mě nutí záviset na Bohu.
• 30 hlasů … mi umožňuje potkávat se s lidmi, to je to důležité.
• 29 hlasů … mi pomáhá být finančně nezávislý(á).
• 29 hlasů … mi umožňuje chválit Boha tím, co dělám (snažím se).
• 25 hlasů … je příležitostí ke sdílení Evangelia s ostatními.
• 17 hlasů … je vedle jiného také mým příspěvkem ke spravedlnosti a slušnosti ve společnosti.

Zde ani není třeba komentáře.

Své každodenní starání vnímáme jako povolání od Boha

Otázka zněla: Nazvali byste tuto činnost povoláním od Boha?

• ANO - 45 hlasů
• spíše ano - 11 hlasů
• spíše ne, nevím - 10 hlasů
• NE - 13 hlasů

Poměr je tedy 70 : 30 ve prospěch toho, že naše každodenní starosti mají také svůj duchovní rozměr, Bůh je jejich součástí jako ten, kdo je v tom s námi nebo my jsme v tom z jeho vůle.

Jaký Bůh to s námi je ve všední dny?

Tato otázka je nesmírně zajímavá, ale také sporná v tom, že 16 lidí se nenašlo v nabídnutých odpovědích. Pět osob zaškrtlo, že žádnou takovou roli Bůh nehraje. Následující odpovědi jsou tedy od zbývajících 74 osob.
Posuďte sami:

• 36 hlasů - přítel, jeden člověk napsal "průvodce"
• 36 hlasů - zachránce všeho druhu; někdo ještě doplnil. "a k tomu obrázek "nudící se" osoby na "tvrdé" židli"; jiný dopsal: "ode všeho něco podle okolností, ve kterých se nacházím"; další osoba napsala: "můj Spasitel a milostivý Pán"
• 31 hlasů - svým způsobem šéf; někdo ještě doplnil: "On JE Šéf, ve skutečnosti vše, co dělám bez nej (bez zjevení Jeho vůle a ne z Jeho síly) je svévole, tudíž hřích." Jiný k tomu dopsal: "Všudypřítomná autorita"
• 30 hlasů - něco jako poradce, konzultant
• 3 hlasy - spíše jako kolega
• 0 hlasů - jakoby zákazník, který přebírá hotovou práci

Do volného políčka někteří lidé vepsali vlastní odpověď:

• 3 lidé - otec
• asi kořen (Teda takhle napsané to vypadá divně :-D, ale myslím, že to slovo je vystihující).
• dělám, co musím, nepřemýšlím o tom
• Hospodin
• inspirace
• jistota
• moje skála, někdo, na koho se vždy můžu obrátit a kdo ví vždy nejlíp
• mým Pánem je Hospodin
• ochránce
• prostě Bůh, Stvořitel, přítel, rádce....Otec
• sleduje mne
• určitě mi pomáhá, což je fajn, dál to nerozebírám
• utěšitel

Tato otázka mne hodně zajímala. Jen 5 lidí není schopno není ochotno přiřadit Bohu nějakou konkrétnější roli. To ještě doplňuje předchozí otázku...
Obecně říkáme "pán" Bůh, "pán" Ježíš a v Bibli to slovo "pán" má základní význam autority, hospodáře. Ale tato odpověď není nejčastější!
Mnohem intenzívněji prožívají ti, kdo anketu vyplnili, Boží přátelskou účast v životě a jeho pomoc, tedy zachránce všeho druhu.
Nezanedbatelná skupina 30 hlasů se s Bohem radí o tom, co ve svých všedních dnech dělají.
Samozřejmě nejpřekvapivější je odpověď - KOŘEN! Děkuji :)

Citát z Bible

Tato otázka mne osobně zajímala asi nejvíce: Jaké Boží přikázání si v souvislosti s každodenními úkoly nejčastěji připomínáte? Nemusí se jednat o přikázání desatera, ale jakýkoliv citát z Bible, který vyjadřuje Boží vůli.
Když už někdo považuje své starosti a úsilí všedního dne za Boží povolání nebo Boha vnímá v konkrétní roli, pak mě zajímá, které úryvky z Bible se s tím spojují.
Absolutním vítězem je přikázání lásky k bližnímu: Miluj bližního jako sebe. To uvedlo 14 osob! Jedna osoba připojila dodatek: Ne vždy se mi daří - někdy bych ho radši poslal někam, kam bych sám nerad - není to správné a vždy když k tomu dojde, tak se za sebe stydím. Jeden další odpověděl pomocí Ježíšových dvou nejdůležitějších přikázání: Miluj svého Boha celým srdcem a svého bližního jako sebe.
Druhým v pořadí četnosti je věta z dopisu apoštola Pavla: Vše, co děláte, dělejte, jako byste to dělali Jemu. (Ko 3,23) Tuto odpověď uvedlo 7 osob. Jeden člověk odpověděl pomocí citátu, který je svým obsahem prakticky stejný: Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě. (1K 10,31)
Nyní následuje pět citátů z Bible, na kterých se shodli dva lidé:

• Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. (Př 3,5)
• V slabosti se dokonává Boží síla + milostí Boží jsem to, co jsem… (2K 12,9)
• Važte si druhých víc než sebe. Jedni druhé za důstojnější mějte. (Fp 2,3)
• O nic nemějte starost, ale za vše se modlete. O své potřeby proste všemohoucího Boha. (Fp 4,6) Často jsem až moc zahlcena starostmi a řešila jsem to intenzivně s Bohem. (A stále řeším)
• Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. (Ko 3,17)

Celkově je pasáží z Bible hodně a je to zajímavé čtení:

Gn 1 A bylo to dobré. (Tady si vážně myslím, že stvoření trvá a my v něm snad máme roli, jako když třeba sázím kytky…)
Dt 5,16 Cti rodiče
Dt 5,20 Nelhat
Dt 23,13 Dejte pozor na všechna místa, kudy se chodí k vám
Joz 1,16 Buď rozhodný a odvážný
1Let 16,11 Hledejte mou tvář, dotazujte se na mou vůli (Ž 105,4)
Kaz 3,22 Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm?
Ž nejraději mám Žalmy a Jakuba - to je ze života
Ž 23,1 Hospodin je můj pastýř
Ž 34,13-15, 1Pt 3,10n Zdržuj rty od lstivých slov. Působ pokoj
Ž 37,5 Uval na Hospodina cestu svou
Ž 37,31.39-40
Pís 2,6 Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě objímá. (Není to sice přikázání, ale vyjadřuje to nejlíp mé každodenní nastavení - to, jak s ním počítám ve všem, co dělám.)
Iz 43,2 Když půjdeš přes vody, já budu s tebou
Mi 6,8 Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.
Za 4,6 Ne silou ani mocí, ale Duchem mým
Mt 5,16 Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích
Mt 5,44 miluj své nepřátele
Mt 7,12 Co chcete, aby vám druzí činili, to čiňte vy jim
Mt 13 Prikazani dobreho hospodare abych sam netrhal plevel a nerozlisoval lidi podle sveho usudku
Mt 25 podobenství o hřivnách
Mt 25,40 Cokoli jste učinili těm lidem, mně jste učinili
Mt 26,41 Bděte a modlete se
L 16,10 Buď věrný v malém
L 17,10 Když uděláte co vám bylo přikázáno, řekněte - jsme služebníci neužiteční, protože jsme neudělali nic nadto,co nám bylo přikázáno
J 14,6 já jsem ta cesta, pravda, život
Sk 1,8 Budete mi svědkové...
Ř 12,2 Obnovujte svoji mysl
Ř 12,17 Neodplácej zlým za zlé
Ř 12,21 Nenechej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.
1K 15,58 Vaše práce není v Pánu marná
Ga 2,20 A tak to, co žije, nejsem už já, ale žije ve mně Kristus
Ga 5,22 ovoce Ducha, zejména radost a trpělivost
Ef 1,3 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů
Ef 1,7 Vase hrichy jsou odpusteny (nebo 1J 2,12)
Ef 5 Vykupujte čas vám svěřený
Fp 2,14 vše konejte bez reptání a rozumování
Fp 4,13 Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.
Fp 4,4 Raduj se, coz nedelam spis se trapim
Ko 2,2-3 Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus; v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. (?)
Ko 2,6-7.20-23 + 3. kap.
1Te 5,17 Neustále se modlete
2Tm 2,15 Dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy
Jk nejraději mám Žalmy a Jakuba - to je ze života
Zj 2,10 Buď věrný až do smrti, a dám ti korunu života

Někteří lidé necitovali jedno konkrétní místo z Bible, ale spíš myšlenku (seřazeno abecedně):

• A ještě něco ve smyslu, že v každém člověku se setkávám s Kristem (je to někde v Bibli?)
• Být poctivá
• Být Jeho, ne světa
• "Dělej to pořádně." To teda bude spíš přikázání mý mámy :-)
• Chvalte Hospodina
• Já jen děkuji Bohu za ochranu, moudrost a vystrojení, které mi dal k té které práci a prosím za odpuštění, že jsem to plně neuměl využít
• Miluji tě věčnou láskou a vyvolal jsem tě svou krví
• Nejdůležitější verše jsou ty, které mi připomínají, že mám Bohu cele důvěřovat
• Nic si přímo nepřipomínám. Prostě se snažím hledat Boží vůli a plnit ji
• Nově, že nesmím uhnat k smrti ty lidi okolo
• Připomínání si Boží svatosti
• "S Boží pomocí slibuji." Není to přikázání, ale slib spojený s důvěrou. Jinak bych se nemohl pustit do ničeho - všechno bych předem odpískal.
• Vděčnost za vše

Na jaké otázky nebo problémy by měl kazatel v kázáních reagovat?

V rámci této otázky někteří napsali náměty na kázání, která se nijak netýkají série bohoslužba všedního dne. A děkuji za ně! Následují ty, které se této série kázání týkají:
Nejčastějším tématem jsou vztahy:

• Asi na otázky spojené s lidmi.
• Jak být plný lásky a nenechat se využívat.
• Jak jednat s lidmi v okoli - jak byt světlem a soli země.
• Každodenního života - vztahů, výchovy, tolerance jeden k druhému, rozhodování mezi tím co je snadné a správné.
• Na problémy, které přináší každodenní život - vztahy s lidmi, jak snášet křivdu, odpuštění , co si máme nebo nemáme nechat líbit, co na to říká Bible.... hlavně ne žádná “vysoká teologie”, která k ničemu nevede.
• Otázky každodenního života, postojů k druhému a k sobě.
• Vztahové problémy, běžný život křesťana.
• Vztahy mezi lidmi.

Někteří téma každodennosti pojali tak nějak celkově:

• Jak si udrzet kazdodennost v kazdodennim chaosu.
• Jak zit jako krestan kazdy den, pri jakekoliv cinnosti.
• Každodenní problémy (pokušení, hřích, otázky členů týkající se Písma, rozhodování).
• Každodenní rutina.
• Každodenní záležitosti, ale zaměřit se na to, co souvisí s naším srdcem.
• Každodenní; chtěla bych, aby to nebylo dlouhé a nudné.
• Na otázky a problémy, které přináší každodenní život. Tedy žádné suché teorie, které s praktickým životem nesouvisejí.
• Na problémy, které přináší běžný život.
• Od všeho kousek, ale při každém kázání vzít jeden z těch kousků, ne všechny naráz.
• Otazky a problemy vsedniho zivota a prakticky. Ne jen teorii.
• Otázky a problémy, které přináší život... ?
• Praktického života.
• Problémy, se kterými se setkáváme v běžném životě. Nemělo by to pro nás být nic abstraktního.
• Přítomnost Boha v každodenních situacích.
• To je velmi těžké, pokud sám takový všední den nikdy nezažil. Doporučuji aspoň na měsíc vyzkoušet.
• To se podle mě nedá říct. Každý řeší různé věci v ohledu na období, věk, situaci... Takže na všechno :D
• Toto praktické téma vítám :)

Jako samostatné téma se vyloupla otázka skloubení, priority či vyváženosti při spojování rodinného a pracovního života, případně služby:

• Práce a manželství (případně výchova dětí).
• Jak se stavet k praci a sluzbe.
• Práce, rodina, sbor a můj osobní čas.
• Skloubit práci, rodinu a domácnost a vlastní vzdělání je fuška, kde vždy jde něco do pozadi.

Několik konkrétních témat zmínili hned dva lidé:

• Hlavne neadorovat vykon, nepotrebuji to, umim to sama a byt uctivy a povzbuzujici. Máme velké nároky na výkon / dojem / osobní kvality u sebe i ostatních, o Boží milosti sice mluvíme, ale málokdy ji denně žijeme.
• Nespravedlnost světa. Utrpení.
• Jak mám vědět, co po mně Bůh chce a jestli vůbec něco? Jak se mám rozhodnout?
• Důvěra, věrnost, následování Krista, nemít strach. Strach.

Zbývající odpovědi obsahují každá jiné téma:

• Integrace.
• Jak obstát mezi nevěřícími, jak být svědectvím.
• Jak poznám, že jsem skutečně odpustil.
• Jak žít.
• Jazyk křesťana v každodenním životě.
• Malování se, náušnice a hluboké výstřihy.
• Mám často problém nějak si udělat čas na Boha a číst bibli. (Nečtu tak často jak bych chtěla). Jinak mám ráda podobenství.
• Mel by se zamerit hlavne na povzbuzeni k rustu a tematu sluzbe ve sboru… Take na konktretni situace ve spolecenstvi.
• Množí se nam úmrtí lidí - konec roku je obzvlast výživny.
• Na pokrytectvi cloveka. Veci co odsuzujeme a presto delame tez ( i kdyz treba jinak). Uvedomit si ze jsme vsichni stejni a krestane nejsou lepsi.
• Najít sám sebe.
• Nenávist ve společnosti.
• Smysl snažení.
• Témata dnešní společnosti a kultury. Já vim, že řekneš, že politiky ne, ale možná i trošičku jo. Možná. Nooo…
• Třeba o tom, že mít peníze (podnikám) není hřích. Hřích je láska k penězům... (ať už k nadbytku nebo nedostatku peněz).
• Někdy je člověk pod velkým tlakem. Zaháněný do kouta. Tedy jak zůstat stát (necouvat, nebýt v defenzivě) a BÝT (do plusu)?
• Vděčnost.
• Vedoucí přikazuje něco, co je proti mým etickým zásadám.
• Ze to neni o dokonalosti, ale o uprimnosti.

Někteří kladou důraz na aktuálnost, příp. relevanci:

• Aktuální.
• Aktuální dění v ČR, i ve světě (mimo jiné).
• Aktualni deni ve spolecnosti, trable sboru, moralni apel Bible.
• Aktuální problémy lidí svého sboru...
• Aktuální problémy ve sboru a společnosti.
• Relevantní pro dnešní dobu.

Pro zajímavost také uvádím ty odpovědi, které se obecněji zamýšlí nad smyslem kázání a třeba i úkolem kazatele:

• ... my kážeme Krista ukřižovaného (1K 1,23)
• Držet se základní zvěsti podle Sk 4,9-12 ... v nikom jiném není spásy.
• Je toho mnoho, protože každý člověk je jiný. Věřím, že Pán mu dává slovo, které osloví možná ne všechny, ale většinu.
• Kazatel by měl reagovat na problémy současné doby, konfrontovat je s tím, co říká Bible. Měl by povzbudit, napomenout… podle toho, jak mu to zjeví Duch svatý.
• Mám pocit, že náš kazatel trefně reaguje na každodenní dění.
• Mel by se nechat vest Duchem svatým, co bude kázat.
• Míním, že jádro pudla i jiných psů není v tématu avšak ve stylu odpovědi. Předvídatelnost zabíjí, odvaha vzbouzí pozornost, pravil pradávný praprorok.
• Mluvit vice o Bohu, než o lidech.
• Na jaké uzná za důležité, vždyť se modlí a je v kontaktu s lidmi.
• Na otazky prakticke aplikace Boziho slova do zivota.
• Nejsem si jistý, jestli kázání je prostor pro reakci na otázky. Spíš ho vnímám jako prostor pro návrat k povzbuzení / napomenutí z Božího slova, které může promluvit do aktuálních otázek a problémů. :-)
• Povzbuzovat, vzdělávat, reagovat na aktuální dění a potřeby ve sboru, ve společnosti, ve které žijeme, nenechat se odradit! Nikdy nebudou mít všichni stejný názor. Honzo milý, jsme rádi, že tě máme!
• Problémy, které jsou buď očividné, ale přehlížené, a opomíjené.
• Role kazatele je dvojí - kázat Boží slovo (tedy interpretovat Boží zjevení svými slovy) a pastorova - tedy napomínat a povzbuzovat (současně) - tedy, ukazovat lidem, kde jejich život není zakořeněný v Bohu a vést je do plné závislosti na Něm. Měl by reagovat na veškeré otázky a problémy, které se ve sboru vyskytnou, nad kterými je otazník nebo u kterých vnímá, že se sbor odchyluje od závislosti na Bohu a přiklání spíše ke svévoli (tedy dělání si něčeho po svém bez ohledu na to, jak to vidí Bůh).
• Spíš nereagovat, ale držet se Božího slova tak, jak k němu mluví!!!
• To záleží podle toho ke komu mluví, co je potřeba.
• Troufám si říci, že by měl být originální a odpovídat na to, na co jiní neodpovídají a nebo na to odpovědět kvalitněji, jinak a odvážněji.
• Věřím, že kazatel reaguje na vedení Bohem, Duchem sv. a ten zase v kázáních oslovuje ty, kteří jsou připravení a otevření.

Máme zkušenosti s Boží pomocí ve všedních starostech

Závěrečná otázka zněla: Máte zkušenosti s tím, že Bůh vám pomohl prakticky s řešením každodenních záležitostí? Odpověď je jednoznačná:

• Ano: 69 hlasů
• Ne: 4 hlasy

Závěr

Znovu děkuji všem, kdo se do ankety zapojili! Je to myslím nevšední vhled do evangelikální zbožnosti všedních dní.
Pro ty, kdo slyšeli alespoň jedno kázání z cyklu bohoslužba všedního dne, je připravena anketa se zpětnou vazbou, kterou můžete vyplnit zde.
Na stránkách sboru je také možné si poslechnout zvukové záznamy bohoslužeb nebo přečíst kázání v textové podobě.

Autorita kazatele a staršovstva v Církvi bratrské

Kritika autority

Přednáška na pastorální konferenci kazatelů Církve bratrské 29. ledna 2019

Tato přednáška navazuje na dvě předešlé o základech a výkonu autority. Jejím cílem je pojmenovat hranice, meze duchovní autority kazatele v Církvi bratrské. Má tři části:

1. Meze autority vůči Bohu – konfrontace lidské autority s tou Boží
2. Meze autority v rámci vedení církve – kazatel a staršovstvo
3. Meze autority vedení církve vůči lidem

Na úvod je dobré připomenout učení Jednoty bratrské o náležitém rozlišování věcí podstatných, služebných a případných:

Podstatné jsou ty věci, na nichž podstata křesťanství záleží a z nichž spasení plyne; jmenovitě z strany Boha milost Boha Otce, zásluha Pána Ježíše Krista, darové Ducha svatého; z strany nás lidí víra, láska, naděje. Služebné věci jsou od Boha zřízené k nabývání oněch podstatných: Slovo Boží, klíčové a svátosti. Případné věci pak jsou všelijaká při těch služebných věcech nařízení a ceremonie, co by kdy, kde, od koho a jak vnějšně konáno býti mělo prospěšně. (Řád církevní, 1897, 12-14, shrnující formulaci autor)

Otázka duchovní autority se v tomto učení objevuje v několikerém světle:

• Především jako věc služebná, tzv. moc klíčů. Duchovní autorita svěřená Kristem za tím účelem, aby sloužila věcem podstatným - autorita otevírat či zavírat, aby víra, láska a naděje lidí rostla díky věrnému zvěstování Božího milosrdenství. Komenský varuje před laxností a nedůsledností, když se např. ledabyle zvěstuje evangelium. Varuje však také před tyranstvím, když se někdo snaží vládnout lidskému svědomí. Vrcholem moci klíčů je dobrovolnost.
• Praktický výkon autority je v mnohém věc případná: Samotný řád Jednoty byl vždy chápán jako věc případná. A v něm se říká, kdo za co zodpovídá.
• Hranice mezi věcmi podstatnými a služebnými na jedné straně a věcmi případnými na straně druhé je významnou hranicí mezi Božími přikázáními a lidskými ustanoveními. Patří k podstatě pojetí autority ve světle tohoto učení tuto hranici pečlivě dodržovat, aby nebyly v církvi zmatky, co je Boží přikázání a co je moudré lidské ustanovení, které jsme se z nějakých přezkoumatelných důvodů rozhodli respektovat.

K případnému dalšímu čtení o tomto učení Jednoty bratrské:

• A. Molnár, Bratr Lukáš: bohoslovec Jednoty. Praha: Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, 1948.
• Bartoš F. M., O podstatu křesťanství a dědictví Jednoty bratrské. Praha: Kalich, 1948.
• Katechismus bratrský: podle vydání z roku 1615. Připravil J. K. Smetana. Vilémov: V. Čepka, 1934.
• Kšaft umírající matky Jednoty bratrské
• Řád církevní Jednoty bratří českých. Praha: Comenium, 1897.
• Valeš Jan, 2015, Na čem záleží? aneb Věci podstatné, služebné a případné podle staré Jednoty. Brána 12/2015, str. 12-19. 

1. Meze autority vůči Bohu – konfrontace lidské autority s tou Boží

Tato část přednášky postupuje podle prvních tří přikázání Desatera.

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

• Monotheismus tohoto přikázání jasně říká, že do konfliktu s Boží autoritou se dostává každý, kdo by si dělal takovýto nárok na poslušnost a úctu lidí. A také ten, kdo by vedl k takovéto úctě vůči někomu jinému.
• Obdobně jako křesťané vyznáváme, že Ježíš je hlavou církve. Každý, kdo by si dělal nárok na to být hlavou církve nebo vedl druhé, aby takto respektovali někoho jiného než Krista samého, dostává se do konfliktu s prvním přikázáním.

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

• Druhé přikázání ukazuje meze autority v otázkách poznání Boha. Každá myslitelná podoba přiřknutá Bohu je pouze provizorní, neodpovídající skutečnosti. Celá naše teologie o Bohu je tak v závorkách.
• Je to dobré k tomu se soustředit na to podstatné - růst ve víře, lásce a naději.

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

• V tomto přikázání jde o třetí rovinu kolize mezi autoritou Boží a člověka. Člověk může Bohem manipulovat, zneužívat své postavení nebo zneužívat Boží ustanovení. Ať již k vlastnímu prospěchu či někoho jiného.

2. Meze autority ve vedení sboru – kazatel a staršovstvo

V situaci sboru CB je autorita kazatele v těsném vztahu k autoritě staršovstva. Kongregačně-presbyterní zřízení udává základní souřadnice.
Následuje srovnání řádů z let 1995, 2005 a 2016, tedy mapování vývoje CB v pojetí vztahu mezi kazatelem a staršovem, mezi autoritou kazatele a autoritou staršovstva. Jde o sledování dokumentů, nikoli životní praxe, která je mnohem pestřejší a její vývoj je nepřetržitý.

Podklady následujících závěrů lze najít ZDE.
Hlavní změny mezi řády z let 1995 a 2005:

• Již ve slibu starších je zřetelná připomínka toho, že starší mají svého kazatele nejen respektovat a podporovat, ale také jej usměrňovat. Konkrétně do slibu staršího jsou doplněna slova: "podle potřeby jej laskavě usměrňovat, biblicky napomínat, sdílet se s ním". Stejný důraz se pak promítá také do odstavců popisujících úkoly starších.
• Na první pohled je patrná zásadní změna těch článků Řádu, které popisují úkoly kazatele. Řád z roku 1995 popisuje detailně minimálně 13 oblastí kazatelské služby, v kterých detailně jmenuje jednotlivé úkoly. Řád z roku 2005 obsahuje pouze 9 oblastí. Vypadly některé výčty (péče o korespondenci apod.), ale i výslovné podtržení vyučování jednotlivých generací nebo konání kázně. Nově je zařazen úkol "studovat teologickou literaturu a zúčastňovat se teologických a pastorálních konferencí".
• Ty totiž doslova přešly do seznamu úkolů staršovstva, kde lze pozorovat opačný vývoj. Zatímco řád z roku 1995 obsahuje 5 stručných oblastí služby starších, řád z roku 2005 jich má 16. Text řádu je také zhruba 3x tak obsáhlý. Jednoduše došlo k přenesení zodpovědnosti z kazatele na staršovstvo jako celek. Nově se objevuje zodpovědnost starších za "dlouhodobé duchovní i hospodářské směřování sboru", mají také "dbát na potřeby vlastní rodiny. Muži mají mít pokud možno pravidelně vyčleněný čas pro plnění nezastupitelné úlohy duchovního otce v rodině."

Hlavní změny mezi řády z let 2005 a 2016:

• Dvě drobné změny jsou v ordinačním slibu. "Naslouchání vyznání otců, k nimž se Církev bratrská hlásí, zachovávání Ústavy a Řádu" je nahrazeno "zachováváním Vyznání víry Církve bratrské a základních i závazných dokumentů". Druhá změna spočívá v odlišném pořadí úkolů kazatele:

do roku 1995 a dále	od roku 2016
zvěstovat Slovo a podřizovat se mu	zvěstovat Slovo a podřizovat se mu
naslouchat vyznání otců...	sloužit svátostmi
konat pastýřskou službu	konat pastýřskou službu
pilný v osobním studiu Písma a modlitbách	vyvarovat se narušování jednoty
sloužit svátostmi	pilný v osobním studiu Písma a modlitbách
vyvarovat se narušování jednoty	zachovávat vyznání víry a dokumenty

• Nejzásadnější změna spočívá v odlišném přístupu. Zatímco řády z let 1995 a 2005 se snažily návodným způsobem jednotlivé úkoly přímo pojmenovat, současný řád jmenuje oblasti. Tam, kde starší řády jmenují např. "Pečovat o to, aby se ve sboru konalo biblické vyučování dětí, dorostu, mládeže i začínajících křesťanů a soustavné duchovní vzdělávání členů sboru. Vyhledávat obdarované bratry a sestry, kteří by se na této výchovné a katechetické službě podíleli." (čl. 40, odst. 11c), tam současný řád konstatuje "odpovědnost za rozvoj a usměrňování duchovního stavu Sboru a jeho jednotlivých Členů" (§73a).
• Řád 2016 jmenuje právě 4 zodpovědnosti staršovstva: duchovní, organizační, hospodářsko-správní a vedení k jednotě. Jednou větou je každá oblast přiblížena bez větších detailů.
• Řád 2016 také stanoví hlavní zodpovědnost za jednotlivé oblasti: správce sboru zodpovídá za oblast duchovní a organizační a vedení k jednotě. Hospodář sboru zodpovídá za hosporářsko-správní oblast. Místopředseda staršovstva zastupuje správce sboru na základě jeho pověření.
• Úkoly kazatele tedy nejsou nikde samostatně vyjmenovány, vyplývají z jeho jedinečné role v rámci staršovstva. Naopak řád 2016 nově jmenuje vedle práva být volen za kazatele také "právo vysluhovat svátosti, konat svatební bohoslužby a povinnost rozvíjet své ordinační pověření..." (§204).
• Současný řád výrazněji než dříve jmenuje klíčovou kompetenci staršovstva jako celku pověřovat službou jednotlivce i týmy (§76-77). To není novinka, ale v předchozích řádech více zanikalo v mnoha jiných bodech.

Církev bratrská ušla za 20 let na rovině řádu zřetelně dva důležité kroky:

• Od detailního popisu úkolů k několika málo široce definovaným oblastem zodpovědnosti.
• Od jasných a výrazných kompetencí kazatele k úkolům staršovstva; role kazatele je vymezena v rámci staršovstva.

Co z toho lze vyvodit:

1. Nejkonkrétnější uchopení služby kazatele a staršovstva zůstává ve slibech ustanovení.
2. Sbor vede tým starších, kazatel je vedoucím týmu starších.
3. Pro kazatele to znamená: Musí být schopen a ochoten pracovat v rámci týmu staršovstva. Je tomu tak?
4. Pro staršovstvo to znamená: Dnes (v řádu) hraje o dost zásadnější roli než před 30 lety. Očekává se zralost, kompetence. Na této pastorálce se zabýváme výkonem autority, ale ve skutečnosti tu autoritu má staršovstvo. Kde se staršovstva zabývají otázkami, které zde řešíme my? Kdo za to zodpovídá?
5. Vyvstává otázka, co prakticky znamená: Staršovstvo nese odpovědnost ... hlavní zodpovědnost nese správce sboru či hospodář? Jakou porci zodpovědnosti nesou jednotliví starší a staršovstvo jako celek, když spráce sboru nese "hlavní zodpovědnost"? Asi by bylo vhodné, aby v této věci bylo v našich staršovstvech jasno...
6. Přešli jsme od pečlivého výčtu k hrubému pojmenování oblastí zodpovědnosti. Předpokládá se tedy, že je všem starším i kazatelům vcelku jasné, co znamená "rozvoj a usměrňování duchovního stavu" a že to všichni chápou vcelku stejně. Řád tedy předpokládá jednotnou praktickou teologii. Navíc toto know-how dnes není v rukou kazatele, ale celého staršovstva. Jak se naši starší seznámí s tím, co obnáší „zodpovídat za naplňování poslání Sboru“? Kdo jim to má říct? A koho oni v těchto otázkách vlastně uznávají?
7. Pokud poslední předpoklad neplatí, je leccos jaksi špatně... Kdo je zodpovědný za nápravu?

Vnesme do toho trochu světla plynoucího z našeho kongregačně-presbyterního zřízení. Zásady CB říkají:

Po uplynutí více než 135 let života Církve bratrské (založena 1880), vděčně zjišťujeme, že se kongregačně-presbyterní zřízení osvědčilo a v mnohém vyhovuje.
Kongregační zřízení se vyznačuje zásadou, že církev je shromážděním lidí, které povolává Kristus a kteří se zavázali k zodpovědnému životu s ním i spolu navzájem…
Presbyterní zřízení se vyznačuje zásadou, že vzkříšený Kristus je jedinou hlavou církve. On vládne svému lidu svým Slovem a Duchem. Místní církev je spravována staršovstvem, které je voleno členským shromážděním. (Zásady CB, článek 27)

Mám za to, že presbyterní prvek tu není řečen s dostatečnou silou a jasně. V Bibli přece vidíme, že Bůh svůj lid posouvá vpřed skrze výrazné, vlivné a chybující charismatické osobnosti. Navržené mírně upravené znění:

Presbyterní zřízení se vyznačuje zásadou, že vzkříšený Kristus vládne své církvi prostřednictvím Duchem nesených lidí sloužících Slovem a svátostmi. Vedení církve je proto svěřeno obdarovaným a osvědčeným správcům (presbyterům).

3. Meze autority vedení sboru vůči lidem

Na příkladu proroků a apoštolů sledujeme zvláštní vztah k lidu, kongregaci. Sledujme v následujících dvou textech, kdo je k čemu vyzýván, za co je kritizován a jaké k tomu vlastně má kompetence.

Toto praví Hospodin domu izraelskému: Dotazujte se mne a budete žít! Nedotazujte se Bét-elu, nevcházejte do Gilgálu, neputujte do Beer-šeby…
Oni však toho, kdo trestá v bráně, nenávidí, pravdomluvný se jim hnusí. Protože hanebně vydíráte nuzáka a vymáháte na něm obilnou daň, mohli jste si vybudovat domy z kvádrů, bydlet v nich však nebudete… Nevražíte na spravedlivého, berete úplatek, ubožáky v bráně odstrkujete. (Am 5)

Prorok Ámos kritizuje a vyzývá "dům izraelský" v nejširším slova smyslu. Vyzývá je, aby nechodili na náboženské poutě tam, kam to nemá smysl. Ale volá je k zodpovědnosti také za kvalitu rozhodnutí na radnici, "v bráně", za nespravedlivé vymáhání daní atd. Podobně u dalších proroků je zajímavé sledovat, koho za co kritizují a koho volají k zodpovědnosti za co.

…kdosi žije s ženou svého otce.
A vy jste přitom nadutí, místo abyste se raději zarmoutili; odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal. Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi – a to ve jménu Pána Ježíše Krista.
Až se shromáždíte – já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše – vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. Vaše vychloubání není dobré. (1K 5)

Podobně apoštol Pavel píše do Korintu. Sobě dává právo na některá zásadní rozhodnutí - např. svolání mimořádného členského shromáždění. K odpovědnosti za vzniklou situaci volá všechny ve sboru, jakoby ani žádné staršovstvo nebo správce sboru či biskup v Korintě neexistoval.
Vidíme tedy, že vedle presbyterního modelu platí také kongregační, kdy Bůh svůj lid posouvá vpřed, když dává zaznít svému slovu skrze ty poslední, zneuznané a pokořené, tj. nepověřené a nekompetentní, v lecčems pochybné i sporné.

Výkon autority vůči lidem ve sboru je do velké míry ovlivněn ideálem, který si v sobě v otázce autority nosíme. Dvě vyhraněné podoby:

• Dokonalá organizace: Všichni jsou zapojeni do služby díky propracované a citlivé organizaci. Kompetence jsou jasně stanovené a vedení sboru bdí nad jejich respektováním. Vedoucí jsou aktivní v pověřování ke službě, hledají obdarované lidi, včas řeší problémy a stahování lidí ze služeb.
• Dokonalý organizmus: Každý dělá, k čemu ho Duch Boží vede. Je to trochu chaotické, ale nesmírně živé a účinné. Občas je potřeba se na něčem domluvit. A není to problém, protože vládne vzájemná důvěra - druzí lidé jsou zralí a ve službě osvědčení, takže není třeba přezkoumávat jejich rozhodnutí.

Jak vypadá náš sbor snů? Každému z nás je bližší jeden z těchto dvou obrazů. Ani jeden z nich není špatně. K němu podvědomě i vědomě tíhneme a vedeme svůj sbor žádoucím směrem.
Praktickému uplatňování pomůžeme, když vezmeme v potaz tři stupně duchovní zralosti tak, jak je znala už stará Jednota bratrská:

• Začátečníci
• Pokročilí
• Zralí a osvědčení

Začátečníci potřebují vést pečlivě krok za krokem. Zralým a osvědčeným je nejlepší dát volnou ruku, protože sami nejlépe vědí, co je třeba. Podoba organizace se tedy odvíjí od zralosti.

Závěr

Shrnuji ta hlavní omezení autority kazatele:

1. vůči Bohu: sloužit tak, aby bylo zřejmé, že hlavou církve je Kristus, že naše poznání je jen částečné, že Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by zneužíval jeho jména
2. vůči staršovstvu: věnovat náležitou pozornost dělbě práce, pečlivě uvádět všechny starší do praktické teologie, v souladu s presbyterním prvkem našeho zřízení se nebát sloužit jako Bohem povolaná charismatická osobnost, která se v mnohém do řádu nevejde
3. vůči lidem: ve smyslu kongregačního zřízení naslouchat Božímu hlasu skrze ty poslední a nevýznamné, vyjasnit si svůj ideál zralosti

Recenze knihy: V zajetí pornografie

Earle, Ralph H. V zajetí pornografie. Jak zvítězit nad závislostí. Praha: Advent-Orion, 2006.

Přehled kapitol zveřejňuje Národní knihovna ČR (odkaz, lze také vyhledat podle autorů a názvu). Základní představení knihy uvádí Pete Lupton v recenzi na stránkách Ne pornu.

V této recenzi se zaměřím na možnosti využití knihy.

1. Pro lidi, kteří se chtějí z porna vymanit: Kniha obsahuje řadu důležitých informací, ale chybí v ní konkrétní postup. V českém jazyce bychom potřebovali praktičtěji zaměřenou knihu, např. Skinner, Kevin B. Treating Pornography Addiction: The Essential Tools for Recovery. Provo, Utah: GrowthClimate, Inc., 2005.
Kniha V zajetí pornografie pomůže informacemi o vlivu rodinného prostředí, nasměrováním ke zdravé sexualitě, ale nepřipraví detailně a konkrétně člověka např. na abstinenční příznaky, které po dnech či týdnech abstinence od porna udeří.
Druhá kapitola Zrádná touha překvapí, když mluví o skutečných sexuálních deviacích (incestu, násilnému sexu apod.). Čtenář by se neměl nechat odradit, protože zbytek knihy se takovýmto případům nevěnuje.
Původní anglické vydání vyšlo 2002. Od té doby se díky digitálním technologiím dostupnost pornografie posunula, také její konkrétní podoby. Protože však kniha není dost detailní, není její stáří moc na škodu.

2. Pro lidi, kteří chtějí podpořit druhé v jejich snaze se z porna dostat: I zde kniha obsahuje řadu dobrých informací obecnějšího rázu. Nepopisuje však konkrétní nástroje nebo role, které může blízká osoba sehrát. Očima osoby blízké by to chtělo detailněji vykreslit skutečnou situaci člověka závislého na pornografii, jeho zápasy, fyzickou stránku závislosti atp.

3. Kazatelé, pastorační pracovníci, preventivní pracovníci, vzdělavatelé: Zde vidím nejsilnější stránku knihy, která se zaměřuje především na popis vyváženého, zdravého života v oblasti sexuality. Využití knihy ovlivňuje to, že autoři od první věty vycházejí z křesťanské víry. Pro čtenáře může být zajímavé potkat křesťanskou víru právě v této oblasti života... Na školách to může být omezující, v církvi to naopak bude plně srozumitelné.