Když na tom záleží

Byl jsem vyzván redaktorkou Radia 7, Lucií Endlicherovou, abych připravil zvukový adventní kalendář pro advent 2025. Zde je ve své textové podobě, která obsahuje pár myšlenek navíc oproti tomu, co zaznělo v radiu. Audio nahrávky lze nalézt zde: https://radio7.cz/adventni-kalendar-2025

1. Buď sám sebou, buď milujícím člověkem!

Milí posluchači, dnes rozbalujeme první dobrůtku zvukového adventního kalendáře. Podívejme se, copak to tu na dnešek máme – Ježíšovu výzvu: Buď sám sebou! To by mě zajímalo, co tím vlastně Ježíš myslel…

Je 1. prosince a máme před sebou 24 krátkých zastavení. Celý kalendář bude o tom, jak žít příjemný a užitečný život, neboli o etice. Připravil jsem si pro vás provokativní myšlenky z různých koutů našich životů.

Vánoce jsou Ježíšovo narozeniny, tak začneme jeho výzvou: Buď sám sebou! Samozřejmě, on to takto neřekl, to já se to snažím převést do naší dnešní řeči. Ten původní Ježíšův výrok zní takto: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí … Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. (Evangelium podle Lukáše, kapitola 6, věty 27 a 31.)

Takhle to řekl Ježíš. Co tím tedy myslel? Vybavuje se mi známý, který si pořád dělá srandičky. Dovedete si představit, že jsou chvíle, kdy se to opravdu krutě nehodí. Co myslíte? No jasně, přijde fórek. Opakovaně se dostává do potíží, protože ne každý nadřízený nebo zákazník má smysl pro jeho humor. Ale on si prostě pořád vede svou…

Ježíš říká: Milujte, buďte milující lidé, a buďte takoví vždy, a vůči všem – vůči známým i vůči neznámým lidem, vůči sousedům i příbuzným, vůči kamarádům i vůči těm, kdo vás nesnáší.

Jsou lidé, kteří milují ty, kdo je milují, a nesnáší ty, kdo je nesnáší. Jsou to takoví lidé – zrcadla. Ježíš nás vyzývá, abychom nebyli zrcadla.

A dodá: Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. Toužíte po tom, aby na vás všichni lidé byli hnusní? Buďte takoví vůči všem lidem, nedejte se vykolejit, buďte v tom konzistentní. To je pro druhé lidi čitelné. Chcete, aby se k vám ostatní chovali slušně? Buďte takoví vůči všem, vždy a všude.

Ježíš si vybral tu variantu být milujícím člověkem. To mě fascinuje. Ale ještě víc to, jak ten milující člověk vypadal v jeho podání: Spoustě lidem pomohl, jak se dá očekávat, byl vstřícný k lidem, kteří byli ve složité životní situaci a prosili ho o radu nebo o pomoc. Ale byli i tací, na které byl velmi, velmi ostrý, nebál se je veřejně kritizovat a jít s nimi cíleně do konfliktu. Ti by asi vyprávěli jinak, co to znamená potkat milujícího Ježíše! Když někdo kšeftoval tam, kde se mají lidé modlit, sáhnul i k násilné akci, jejich stánky jim rozbil a vyhnal je. Svým nejbližším připravil nejednu horkou chvilku, protože je otevřeně a napřímo konfrontoval s problémem, který bylo podle něho třeba řešit. Na druhou stranu se mohli spolehnout na jeho pomoc, i když občas překvapil tím, jakým způsobem jim pomohl.

Rozbalili jsme první dobrůtku v našem zvukovém adventním kalendáři: Nebuďte zrcadla, buďte sami sebou. Buďte milujícím člověkem – vůči všem.

Reakce

• Facebook: "Bůh přijímá všechny, taky si je takové stvořil, ale co lidi? Co když někoho Bůh stvořil tak, že je pro všechny nepřijatelný?"
• Něčí reakce: "Dobré přání. Už jsem to jako radu slyšel od své sestry. Ale bylo by to opravdu dobře? Já s některými svými částmi vedu dlouholetý zápas. Proto bych si raději přál, abych byl více Bohem proměněným než takovým, jaký teď jsem - sám sebou."
• Moje první reakce na facebooku: "Taky mi přijde, že Bůh to zvládá líp jak my..."
• Moje druhá důkladnější reakce: "Já tu otázku pochopil tak, co má dělat člověk který není pro nikoho přijatelný? Doufám, že takoví lidé praticky neexistují, nicméně cítit se tak asi někdo může... A v tom právě vidím roli té kristovské lásky, agapé, že nějaký kristovec takovému člověku alespoň tu obyčejnou lásku k bližnímu projeví. Jak to vidíš?"

Důkladnější teologická reflexe v tomto blogu 7. 12. 2025: Chci pozornost zaměřit na dvě roviny původní námitky.

• Přijetí druhými: Té se týkala má původní reakce na facebooku, že Bohu to přijímání jde lépe než nám lidem.
• To, jací jsme: Ta původní námitka obsahuje nevyřčený předpoklad, že se jako jednotlivci rodíme "z Boží ruky". Když si představím, jak velkou neplechu napáchá žena, která je během těhotenství na drogách, docházím k závěru, že nelze jen tak beze všeho říct: "narodil jsem se přesně takový, jakého mě Bůh chtěl mít". Náš přirozený stav je (nebo může být) docela daleko od toho, jak by si nás Bůh představoval. Zrození na tento svět nás postavilo před úkol stát se někým, kým v danou chvíli nejsem. Jsme bytosti s úkolem. Moji rodiče, dětství, parta ve třídě na socialistické "ZŠ kapitána Jaroše" a mnoho dalších okolností mi zadělalo na mnoho problémů, tedy vlastně úkolů. Často to vůbec není příjemné, zároveň to nejsem schopen změnit.
• Pokud přijímám s filozofy, jako byl Martin Buber a další personalisté, že být člověkem znamená přijmout úkol člověkem se teprve stávat, pak naráz je ten obraz trochu jiný. Takto chápu přijetí Bohem: Přijímá nás jako ty, kteří jsou právě v této fázi své životní cesty člověkem se stát. Přijímá nás dokonale i s úkolem jít dál. Jeho přijetí není výzva se zastavit. Naopak je mi aktivně pomocí jít dál, potvrzuje mou identitu i můj úkol růst a proměňovat se.

2.  Popiš svůj životní přístup

Rozbalujeme adventní kalendář pro druhý prosinec, myšlenka pro dnešní den zní: Hodně pomůže, když dokážeš popsat svůj životní přístup. 

Někdo z vás určitě namítne – adventní kalendář poslouchám, abych si nějakou dobrou myšlenku poslechl, ne proto, abych si pak na ni musel přijít sám! Jenže dnes máme ten problém, že jen málokdo dokáže popsat ten váš životní přístup. Já to rozhodně nejsem.

Radši znovu zopakuji, co jsme dnes v adventním kalendáři rozbalili: Hodně pomůže, když dokážeš popsat svůj životní přístup. 

Přemýšlím nad tou větou, přijde mi má v sobě takové dvě sousta: „hodně pomůže“ – zajímalo by mě, k čemu. A druhé sousto je „životní přístup“.

K čemu mi to pomůže? Pokud chceme zažívat dlouhodobá přátelství v životě, nepůjde to podle mě bez toho, abychom se pro to v určité chvíli rozhodli. Nebo aby se pro to rozhodli oni. A nejde se rozhodnou pro něco, co nedokážeme vyslovit. A tak je to s každým rozhodnutím. Proto je dobré, umět popsat svůj životní přístup.

Vzpomínám si na jednoho svého kolegu v armádě, který za mnou přišel a říká: „Mám téma, o kterém si s tebou chci popovídat – duchovní výchova dětí. Řeším to a myslím, že mi pomůže se o tom pobavit.“ Není křesťan, ale to vůbec nebrání tomu, aby se pokusil svým dětem předat něco podstatného ze svého přístupu k životu.

To se mi velmi líbí a snažil jsem se ho v tom podpořit. Moje zkušenost je ta, že děti především pozorují a vidí, jak my dospělí žijeme. Pak ale přijde den, kdy se na to zeptají. A v tu chvíli se nám bude velmi hodit, pokud svůj životní přístup dokážeme také trochu popsat.

Včerejší myšlenka byla Ježíšova výzva: Buď sám sebou – buď milujícím člověkem! To je jeden z možných přístupů k životu. Jak říkám, nepomůžu vám s tím popsat ten váš. To zkuste dneska udělat vy sami. Já se teď ještě trochu zamyslím nad tím, že Ježíš do centra svého životního přístupu postavil lásku. Říkal: Miluj Boha vším, miluj bližního jako sám sebe, buď milujícím člověkem! A Ježíš není sám, lord Voldemort v závěrečném souboji s Harry Potterem pronese s pohrdáním: „Láska – oblíbený Brumbálův všelék!“ 

Zásadní problém tohoto přístupu zní: Vždyť ono to ale nefunguje! To je velmi dobrá námitka. Co znamená, že to nefunguje? Snažím se chovat slušně, ale pak přisviští nějakej šmejd a stejně si prosadí svou na úkor jiných. Dobrá, dovolte mi to popsat jinak: Zlo na světě bylo, je a bude, šmejdy nepřestaneme potkávat. Podle mne ta skutečná otázka zní: Je možné zůstat milujícím člověkem, i když kolem občas prosviští šmejd? Pokud ano, pak tento životní přistup funguje. Funguje pro mě, přijde mi, že funguje dalším… Ale máte pravdu – u šmejda opravdu nefunguje!

Ale vidím i druhý zásadní problém (nebojte, to už je poslední): Kde mám brát sílu na to být milujícím člověkem? A to je můj velký problém, to mohu podepsat. Ano, baví mě být milujícím člověkem, ale kde na to brát?! Důvěřuji Bohu, že v základech našeho vesmíru je láska, že ty síly přijdou.

Rozbalili jsme druhý poklad adventního kalendáře: Hodně pomůže, když dokážeš popsat svůj životní přístup. Já se trochu rozpovídal o přístupu, který jde popsat jako „být milujícím člověkem“, Ježíš ho doporučoval a mě si získal. Ale to podstatné nakonec je popsat, o jaký životní přístup se snažíš ty? Přeji hodně zdaru!

3. Double vision

Nudíte se? Mám pro vás skvělý nápad – dívejte se na dění kolem sebe také očima někoho jiného! Dívejte se očima druhých na jiné lidi a třeba i na sebe. A bude po nudě, to mi věřte!

To je jádro dnešního oříšku, který nalézáme v našem adventním kalendáři, a pokusím se ho vyloupat. Zamyšlení jsou tak krátká, aby nebyl problém si je poslechnout třeba dvakrát. Dneska vám představím to, čemu Miloslav Volf říká double vision.

Miroslav Volf žije v USA, původem je Chorvat a jeho maminka byla Češka – hlavní řečník Evangelikálního fóra v Praze v roce 2020. Napsal vynikající teologickou studii, která je i přeložena do češtiny. Ono je to vlastně velmi jednoduché: double vision je to, když se nám podaří podívat se na danou věc očima druhého člověka, double vision znamená česky dvojité vidění, tedy vidění vlastníma očima a ještě i očima někoho druhého. (Volf Miroslav. Odmítnout nebo obejmout? Totožnost, jinakost a smíření v teologické reflexi. Praha: Vyšehrad, 2005. ISBN 80-7021-764-2, str. 280-282.) Popisuje to ve čtyřech krocích – je to vlastně výlet tam a zpět:

1. Vystoupíme sami ze sebe.
2. Překračujeme společenské hranice a vstupujeme k dočasnému pobytu do světa toho druhého.
3. Bereme ty druhé do našeho světa.
4. Celý proces opakujeme. Jedním z výsledků může být společný dorozumívací jazyk.

Budu vám vyprávět, jak jsem to sám kdysi objevil. Měl jsem na starosti malou organizaci, jen pár zaměstnanců. A přišla situace, kdy se jednalo o omezení nebo ukončení spolupráce s kolegou. Čekal mě rozhovor, který si asi žádný manažer neužívá. Tehdy jsem se účastnil nějakého výcviku, kde nás seznámili s metodou Gestalt. která může vypadat tak, že máte dvě prázdné židle – jedna představuje manažera, druhá toho zaměstnance. Zkusil jsem to. Nejprve jsem si sednul na tu židli manažera, protože to je moje skutečná role. Pak jsem dosedl na židli toho zaměstnance a vedl ten nepříjemný rozhovor z jeho pozice. Mohu židle střídat tak dlouho, dokud nejsem s výsledkem spokojený.

Hodně mi to tenkrát pomohlo. Díky té druhé perspektivě mě napadlo třeba to, že je mi jako manažerovi vcelku jedno, kdy k omezení spolupráce dojde, měsíc sem nebo tam. A mohl jsem tak v této věci nechat kolegu, ať navrhne svůj termín, který zapadá do jeho životních okolností. Jednání se tak stalo pro oba přijatelnější.

Ale může to být i docela prostě to, že chci přijít na to, co druhý myslí slovy: Mám radost. Když dva lidé řeknou tuto větu, je dost velká šance, že tím každý myslí něco jiného.

Dnešní nápad pro tebe – zkus double vision Miroslava Volfova. Podívej se na věc očima druhého člověka. Zkus třeba přijít na to, co u druhých znamená „mám radost“. Přeju mnoho zábavy!

4. Problém toaletního papíru!

Byl jsem na pracovním setkání. Bylo to nějaký druhý nebo třetí den, když jeden z účastníků rozšířil diskutovaná témata o problém toaletního papíru. Promlouval nám do duše, abychom po sobě doplňovali papír, když ho dobereme. Předejdeme tím prý velmi nepříjemné situaci… (Působil dojmem, že ví, o čem mluví.)

Pojďme si tu situaci trochu eticky rozebrat :) S dovolením beru do ruky elektronickou tužku. Hráč číslo jedna vykoná svou potřebu, při které dopotřebuje ruličku toaleťáku. Opouští kabinku, rychlá klička s mýdlem v umyvadle a již se nenápadně začleňuje mezi ostatní v místnosti. Hráč číslo dvě mezitím ostrým manévrem skončí v téže kabince, aby po chvíli zjistil, že situace je vážná. Rozhodne se k nestandardnímu řešení, pootevírá dveře a vyhlíží, není jasné koho nebo co. Bere do ruky mobil a volá kamarádovi, který mu to ovšem nezvedá. Nakonec opatrně vyjde z kabinky tzv. „na rappera“ – houpe se v bocích, rozkrok až někde mezi koleny, obejde sousední kabinky, aby se nakonec vrátil do té své, jakoby tam ještě něco zapomněl…

Když to zobecním: Osoba číslo jedna nachystá osobě číslo dvě nemilé překvapení. Jsou dvě možnosti:

1. Vyhlásit do celého světa, že kdo dobere toaletní papír, je povinen jej doplnit!
2. Druhou možností je přiznat si, že stačí, aby se každý člověk před vykonáním potřeby ujistil, že má vše potřebné.

A jak to tak v životě bývá, lidé se dělí na fanoušky prvního nebo druhého řešení: „Dobrala jsi hrubou mouku a nenapsala to na nákupní seznam!! Já tu teď mám rozdělané jídlo, za chvíli musím odcházet. Nic jiného už nestihnu uvařit a tohle nemohu dodělat?!!“ - „Ale miláčku, vždyť stačilo, aby sis než začneš vařit, prošel všechny suroviny, jestli je máš…“

„To mi nemůžeš říct, že už v autě není benzín? Stojím v koloně a mám obavu, že nedojedu ani k první benzínce! A proč vlastně nenatankuješ, když vidíš, že benzín dochází!“

… ano, to je přesně „problém toaletního papíru“! Stoupenci prvního typu řešení by měli výrobcům toaleťáků navrhnout, že na každé ruličce by mělo být napsáno: Už se ví, kdo to je – jsi to ty!! Nepřidělávej druhým problémy a doplň toaleťák! 

Stoupenci druhého řešení k celé věci přistoupí s ohromnou osobní svobodou: Každý ať řeší své problémy! Má to tu výhodu, že to není třeba nikam psát…

Které řešení je eticky správné? Nevím.

Ale mám vypozorováno, že každý z nás hájí to řešení, které se mu právě hodí. Dopotřeboval jsem toaleťák a nedoplnil ho? No jasně, každý si má své problémy řešit sám? Zakopnul jsem o židli kolegy, který se odsunul od stolu a nechal ji tam trčet? No jasně, že každý je povinen dát po sobě novou ruličku toaleťáku! Věřte mi, problém toaletního papíru není drobný problémek, to je skutečný problém!

Kolikrát jste potkali dneska nebo včera problém toaletního papíru?

5. S láskou nebo v souladu s pravidly?

Nedávno jsme někde diskutovali, jaká by měla být pravidla vzájemného fungování ve skupině. V práci máme zákoník práce, ve školách se používá školní řád. Dcera mi před pár lety vyprávěla, že ve škole platí pravidlo: když řekneš „Nedělej to, je mi to nepříjemné“, tak ten druhý s tím musí přestat.

A teď se v té naší debatě vynořila otázka, jakou roli v tom hrají dobré vztahy, laskavost. Teď to přijde: Je rozdíl, zda pravidla dodržuje člověk laskavý, anebo člověk, kterému je to vše vcelku jedno? Je to rozdíl? Je náš život opravdu o pravidlech? Nebo také záleží na přístupu? Je rozdíl, zda v nějaké skupině platí pravidla, nebo jestli v nějaké skupině se lidé mají rádi a zároveň mají nějaká pravidla? V kterém z těch kolektivů byste chtěli být? Já v tom, kde se lidé mají rádi a k tomu mají nějaká pravidla…

Souhlasili byste, aby dodržování pravidel ve vašem kolektivu mělo na starosti AI? V takovém případě by mě hodně zajímalo, co to bude, jestli to odchované na sociálních sítích, to na právních textech nebo to AI odchované třeba na klasické literatuře. V dnešním zamyšlení se znovu vracím k tomu, co je podle Ježíše to úplně nejdůležitější na způsobu, jakým žijeme. V jeden okamžik totiž vyhlásil mezi svými jedno nejdůležitější pravidlo, takovou jednovětou ústavu: Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (Evangelium podle Jana, kapitola 13, věty 34-35.)

Kéž by to tak fungovalo! Jenže ono to nefunguje. Nedokážeš budovat a udržovat vztahy? – Jsi out, jsi úplně mimo! Místo toho dáváme přednost novým a novým pravidlům, zásadám, kodexům, zákonům a paragrafům – děláme to v církvi (tam by teoreticky Ježíšova slova platit měla) a děláme to také v naší společnosti. Pravidel je nekonečné množství, přitom se nám nedaří se dobrat toho, co bychom chtěli nejvíc – moct normálně v klidu žít.

Praktický příklad: Konzervativně orientovaní křesťané – ke kterým se sám hlásím – máme úchylku hlasovat pro politika, který prohlásí „jsem proti potratům“ nebo „rodinu si rozvracet nedáme“. A my se jak tupé ovce necháme těmito pár slovy omotat kolem krku a už nás vedou… Copak Ježíš řekl: Dávám vám přikázání: Říkejte správná slova?!! Místo toho on řekl: Milujte se! Jenže to jde mimo nás a má to nakonec i politické důsledky.

To výstižně popisuje rčení: Hranice lásku chrání, ale nevytvářejí. (Thomas Schirrmacher, Morální odpovědnost: tři rozměry etického rozhodování - zákon, moudrost, svědomí. Praha: Návrat domů, 2016, ISBN 978-80-7255-353-2, str. 14.) Co je důležitější – talíř nebo polévka? Talíř dává polévce tvar a dá se z něho dobře jíst. To jsou ta pravidla. Talíř sám o sobě však zůstává hladový. Když nemáte dobré vztahy, lidé nemají o sebe vzájemně zájem, pak můžete mít sebelepší pravidla, nezlobte se, ale nemám zájem! Dneska je každý druhý tak asertivní a dokáže se tak vůči druhým vymezit, že si to ve svém mládí nedovedu představit. Nemáme problém si udržet druhé od těla. Ale světe div se, cítíme se pak osamělí! Přijde mi to jako neřešitelný problém.

Povede se nám dneska do našich pravidel vnést také zájem, vzájemnou péči, laskavost? Přeji hodně štěstí!

6. Citát na sobotu od C. S. Lewise

Dnes je sobota. Sobota je pro mě zvláštním dnem. Narodil jsem se v době, kdy se v Československé socialistické republice sobota měnila z pracovního dne na den pracovního volna. Není to neděle a není to ani pracovní den. V našem adventním kalendáři se pokusím ozvláštnit soboty tím, že jsem si pro vás připravil – citát na sobotu.

Dnešní citát je od britského spisovatele, znalce středověké a renesanční literatury, který je asi nejznámější přes své dílo Letopisy Narnie. Citát jsem vzal z knihy, která vznikla jako rozhlasové pořady v době 2. světové války. Dnes se do rozhlasu vrací: „Tohle jsou ty dvě věci, o nichž jsem se chtěl zmínit. Jednak že lidským bytostem na celé zeměkouli je vlastní zajímavá a neodbytná myšlenka, že by se měly chovat určitým způsobem. A dále, že se tak ve skutečnosti nechovají. Znají zákon přirozenosti; porušují jej. Tyto dvě skutečnosti jsou základem všeho jasného přemýšlení o nás i o vesmíru, v němž žijeme.“ (K jádru křesťanství. Praha: Návrat, 1993, ISBN 80-85495-19-8, str. 14.)

Lewis tomu říká „zákon lidské přirozenosti“. Na rozdíl třeba od gravitačního zákona tento zákon máme možnost porušit. A přece je to zákon, protože s ním všichni po čítáme. Lewis uvádí vtipné příklady – když se lidé hádají. V hádce totiž vychází najevo to, co se předpokládá: To je moje místo, já jsem přišel první!

Co se tady předpokládá? Pokud se někdo odvolává na to, že on přišel první, tak se dovolává toho, že existuje nějaká spravedlnost. Prostě jakmile se hlouček čekajících na autobusové zastávce narovná do fronty, už není možné jen tak přijít a stoupnout si doprostřed. To přece chápe každý!

A mohli bychom pokračovat, těch příkladů přináší každý den spoustu: Jen si představ, kdyby něco takového udělal on tobě – to by se ti líbilo?! Nech ho být, nic ti přece nedělá!

Máme v sobě morální kompas, že se nějak chovat máme, přitom se tak nechováme. Možná existují jednotlivci, o kterých to neplatí (to stejně ověřit nejde). Ale rozhodně to platí o lidských kulturách, jak to potvrzují kulturní antropologové – stačí si někde vyhledat, co víme o tzv. „zlatém pravidle“.

Dneska máme Mikuláše, kterého doprovází anděl a čert. To je, myslím, pěkný symbol zákona lidské přirozenosti, který popisuje C. S. Lewis – pro nás lidi je typické, že v sobě máme ponětí o tom, jak věci mají být, máme představu dobra. A zároveň poznáváme, když dojde k jeho porušování. To jsme přesně my, anděl a čert – a my mezi tím.

7. Druhá neděle adventní: Taková ladovská idyla

Druhá adventní neděle, druhá svíce, první neděle našeho adventního kalendáře. Přinesl jsem si obrázek pro naši adventní idylu. Myslím, že ho viděli všichni… nebo viděli alespoň obrázek, který je velmi podobný. Schválně, jestli jsem to trefil.

Obrázek je plný postaviček s kulatými obličeji. Působí trochu jako dětská kresba, ale dítě by to nedokázalo namalovat, je to od mistra kreslíře. Na první pohled to v člověku probouzí zvědavost. Přímo uprostřed je postava chlapíka, který si vyhrnuje rukávy. Knír mu hrozivě trčí, velké uši, kulaté oči. Nahoře na peci se perou dva kluci, jeden se snaží druhého bacit mlýnkem na kafe. Celé se to odehrává v hospodě, která vypadá jak před 150 lety, krásná dřevěná galerie s muzikanty, nad dveřmi malovaná dřevěná cedulka „Našemu konání buď Boží požehnání“.

Nebudu vás napínat, je to obrázek Josefa Lady… Tak co, někteří jste to určitě uhodli! Vánoce bez obrázků Josefa Lady? To by nešlo! Od dětství jsem jeho obrázky vnímal tak, že to je ta doba před 100 a více lety. Přitom kdyby se Josef Lada dožil jen o pár let více, mohli jsme se na tomhle světě potkat.

Byl geniální kreslíř a dokázal výstižně navodit atmosféru i vyjádřit emoce. Dočetl jsem se, že v době 2SV Lada maloval ty své venkovské idyly, skotačící děti, své dětské vzpomínky. Ale pak namaloval jeden obraz, který v sobě zrcadlí tu šílenou situaci, ve které žil. Jmenuje se Rvačka v hospodě. Snadno ho najdete na internetu, stačí napsat „rvačka v hospodě lada 1943“. To byla těžká doba, brutalita Protektorátu, a ještě speciálně heydrichiády – 100 odstínů násilí.

Je advent, a do toho leckdo prožívá těžké věci! Jak to spojit? Lada za války utíkal k veselým obrázkům – dva oddělené světy! Ale pak to přeci jen dokázal propojit. To bych si přál – abychom naše trápení dokázali propojit s adventní radostí.

Co tedy Lada namaloval? Jsou tu čtyři strážci veřejného pořádku. Ponocný: Halapartna už je v akci, ale jeho cílem je rváče od sebe odtrhnout. To je zřejmě jeho pes. Strážník: Zasahuje hlasem, volá, jeho šavle zůstává v pochvě. Hasič se chystá zasáhnout. Majitel, hostinský právě vstupuje s obuškem.

Dále je tu několik málo lidí, kteří se neperou. Muzikanti, většina, ale také ne všichni. Báby pod galerií, jedna se modlí růženec. Jeden chlápek vlevo už ránu dostal a přestal se prát.

Všichni ostatní se perou, většinou tak, že se snaží druhého vyřadit z boje, ne mu ublížit. Opakovaně se tu snaží toho druhého vyřadit z boje – narvat hlavou do sudu, nasadit na hlavu tubu nebo uhlák, vyhodit druhého oknem a tím se ho zbavit. Jen dva používají nějaký předmět: mlýnek na kafe a ten druhý asi nůž.

Tomu všemu vévodí nápis: Našemu konání buď Boží požehnání. Mohl to rovnou napsat německy: Gott mit uns, jak to měli vojáci Wehrmachtu na opascích…

Tak tohle je 2. světová válka podle Josefa Lady!! Zároveň je to „venkovská idyla“, obrázek, který navodí příjemnou, rozvernou atmosféru. Říkám si: Kdo z toho jsou nacisté, okupanti?

Jak bychom se s realitou války vyrovnávali my? Mohli bychom to srovnávat s obrazy na podobné téma. Asi první takový Lada namaloval v r. 1911, Panoráma bitvy "U Zeleného věnce" v Zadní Krcanině (https://databaze.joseflada.cz/search?phrase=rva%C4%8Dka). Čím se ten obraz z roku 1911 liší: Lada zapojuje řadu letálních nebo neletálních zbraní. Na obraze je také více raněných, protože opravdu používají nože, kosy apod. Obraz obsahuje více vtípků: Voják prozpěvuje. Děda říká, ať ho drží, aby také něco neprovedl. Cedule varuje před rezavými noži. Motto: V praní a v jedení je naše spasení! Majitel prosí četníka, aby dům nezapaloval. Výrazným rozdílem je také to, že represivní složky se opravdu zapojují. (Srov. Ladův obraz z roku 1949!)

Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já v Ladově obrázku vidím zrcadlo české kultury:

• Zuří brutální válka, probíhá nelidský vyhlazovací program namířený proti milionům lidí – co udělá český malíř? Maluje venkovské idylky, snaží se to vytěsnit, dělá, že zlo neexistuje.
• Ale pak ho to nakonec dožene, tak namaluje hospodskou rvačku… Je v tom satyra i ironie. Celou válku tím zlehčuje.
• Skoro až ty nacisty zlidšťuje – „jsme nakonec všichni lidi, tak se tak k sobě chovejme!“ Myslím, že ta ostrá náckovská ideologie, že někteří lidé nejsou lidi, ale podlidi, ta u nás doufám nemá kořeny.
• Ale vidím tu důležité poselství: Na jedné straně statisíce umučených a popravených, ale na jeho obraze obyčejná hospodská rvačka – to je naprosto nedostatečné vyjádření teroru, který nacisté v Protektorátu zavedli! Na druhé straně ono to vše začíná tím, že se pár lidí není schopno domluvit… jako v té hospodě. Když se budem umět pěkně pohádat, a přitom bez nenávisti, možná jsme tím právě předešli válce.

Tak co, bude dneska důvod se s někým pohádat? Zkus neupadnout do nenávisti, protože jinak si tě Josef Lada přimaluje na svůj obraz hospodské rvačky ;)

8. Pozor na sílu okolností

Minulé století, to 20., přineslo v oblasti etiky veliký objev, který do té doby nebyl zjevný: I dobří lidé se mohou pod vlivem okolností proměnit ve zrůdy!

Dobře to ilustruje stanfordský vězeňský experiment Philipa Zimbarda na podzim roku 1971. Proslavil se tím, že se ho nepodařilo dokončit, a také tím, že přinesl průlomové zjištění. Experiment měl zlepšit nábor nových zaměstnanců na pozici bachařů. Vzali 24 mladých mužů (včetně náhradníků) a rozdělili je náhodně do dvou skupin. Z jedné skupiny udělali bachaře, z druhé vězně. Experiment ale museli předčasně ukončit, protože ti, co hráli bachaře, to začali přehánět takovým způsobem, že to ohrožovalo zdraví vězněných.

V nedávné době se pak Zimbardo coby soudní znalec účastnil procesu s nechvalně proslulým personálem věznice v Abú Ghrajb v Iráku. V roce 2007, tedy 36 let po původním experimentu, vydal důkladnou studii s názvem: Luciferův efekt, aneb Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí. Závěr, který si z toho on sám udělal, je důrazný: „Tvrdím, že všichni jsme schopni milovat i páchat zlo – být Matkou Terezou, Hitlerem nebo Saddámem Husajnem. Rozhodující jsou okolnosti.“ (Dittmann M. (2004, October 1). What makes good people do bad things? Monitor on Psychology, 2004, 35(9). https://www.apa.org/monitor/oct04/goodbad Navštíveno 9. 10. 2025: „I argue that we all have the capacity for love and evil--to be Mother Theresa, to be Hitler or Saddam Hussein. It's the situation that brings that out.“)

No, když on tomu všemu předcházel ještě mnohem větší „experiment“, ovšem nyní slovo „experiment“ dávám do uvozovek. Byl jím holokaust… Jak mohla tak kulturní a civilizovaná společnost jako je honosná a vychvalovaná germánská kultura zplodit tak zvrácený projekt jako je systematické vyhlazení milionů a milionů lidí?! A jak byli schopni přemluvit tisíce svých spořádaných občanů, aby takový projekt rozjeli ve velkém?!

Odpověď po 2. světové válce hledali mnozí. Hana Arendt to řekla za sebe a mnoho dalších: „Problém s Eichmannem byl v tom, že byl jen jedním z mnoha, a ti nebyli ani zvrácení, ani sadisté, oni byli, a stále jsou, hrůzně a hrůzostrašně normální. Z pohledu našich zákonných institucí a standardu našich morálních soudů, tato normálnost budí mnohem větší hrůzu než všechny krutosti dohromady.“ (Hannah Arendt. Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil. New York: Viking Press, 1964, pův. vydání 1963.)

Co z toho plyne?

• Extrémní situace může naše vnímání, myšlení i chování extrémně proměnit. K nepoznání.
• Svědomí není vesmírná kotva, která by všem měřila stejně. Je přelétavé a vybíravé, jen má větší setrvačnost než naše názory.
• Vždy jsme odpovědní za své chování, tedy i za situace, do kterých dostaneme, zvlášť když se do nich dostaneme dobrovolně.
• A to je důležité i pro nás vojáky – vnímat, jaká situace se blíží a pokud možno se nedostat do situace, která nás morálně rozdrtí. To je především úlohou velitelů.
• Ve světě se děje zlo, které většina pachatelů tak nemyslí, jen se na něm podílí… Je to zlo, které je přítomné v systému světa. Někdy přímo zlo produkované konkrétní institucí – žádný ze zaměstnanců za ně přímo nemůže, ale dělají ho všichni.

Proto se tomu říká „institucionální zlo“, nebo spolu s Hannou Arendt „banální zlo“, nebo s Philipem Zimbardem tomu můžeme říkat „přeměnu v ďábla, aneb Luciferův efekt“.

Co s tím? Nejpraktičtější rady dává v tomto ohledu Timothy Snyder v knize Tyranie: 20 lekcí z 20. století (2017): Vybral jsem 3 lekce a jimi dnešní zamyšlení uzavírám. Možná právě v těchto dnech někdo z vás zažívá něco z toho:

• První: Nepodlézej diktátorovi už dopředu, dřív než řekne, co po tobě chce. (č. 1)
• Druhá: Dívej se cizím lidem do očí a neváhej s nimi prohodit pár slov. (č. 12)
• Třetí: Přispívej podle svých možností na dobrou věc. (č. 15)

Držím palce!

9. Ach ty naše instinkty

Co nového v etice? Jednou větou – naše rozhodnutí v nás probíhají dvěma různými způsoby, jednak intuitivně rychlostí blesku, jednak pomalu s rozvahou.

Etika si klade otázky, co je dobré, proč je zlo špatné, jak udělat dobré rozhodnutí, jak společně žít, aby nás to těšilo a dobře se žilo? Včera a dnes vyprávím novinky ve světě etiky. Ta včerejší vyšla najevo za 2. světové války a po ní, dnešní novinka je o něco novější :)

Etika je prastarý obor. Když to vezmeme od antiky v oblasti Předního Východu nebo Číny a Indie, je to už několik tisíciletí, co se lidé prokazatelně etikou zabývají. Třeba takový Aristoteles, Řek žijící ve 4. století před Kristem, dokázal pojmout mnoho informací, v hlavě si je uspořádat a použít je v běžném životě. Kladl si mimo jiné otázku, proč se ne vždy lidé rozhodují rozumně. Myslím si, že on i mnozí další filozofové udělali tu chybu, že lidské myšlení a rozhodování zkoumali především na sobě – jenže oni měli nadprůměrné IQ a mimořádně bystrou mysl. Ale průměrný člověk se rozhoduje jinak. Takový profesor je schopen odpovídat na otázku člověku, který stojí před ním, zatímco píše textovkou kamarádovi, kam půjdou na ryby.

Co tím chci říct? Odborná etika celá staletí počítá s tím, že lidé se většinou chovají racionálně, a občas to z nějakého důvodu proběhne jinak. Psychologická zkoumání posledních desetiletí nás však usvědčují, že je to naopak – většinou se chováme instinktivně a občas se z nějakého důvodu zamyslíme. Ale ani v takovém případě není jisté, že se podle rozumného závěru zachováme.

Popisuji to jako novinku, novinku posledních 50 nebo 60 let ;) Jenže do etiky jako takové to prosakuje jen pomalu.

Odkážu na knihu dostupnou v češtině: Myšlení: rychlé a pomalé. Autorem je Daniel Kahneman, litevský Žid narozený v Tel Avivu, vyrůstal ve Francii, za druhé světové války byla celá rodina na útěku a většina z nich přežila. Zemřel letos v březnu. Je držitel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2002, protože se zabýval psychologickými aspekty ekonomických rozhodnutí. O rozhodování je koneckonců i uvedená kniha.

Stručně shrnu hlavní pointu knihy: Většina našich rozhodnutí proběhne velmi rychle a intuitivně, např. běžný uživatel sociálních sítí potřebuje průměrně 3 dlouhé vteřiny na to, aby si udělal názor na daný příspěvek. Ale pak mu stačí setiny vteřiny na to se rozhodnout, zda palec příspěvek odhodí pryč nebo zda bude pokračovat ve sledování. Tomuto intuitivnímu rychlému rozhodování říká Daniel Kahneman „Systém 1“. Pak je tu ještě „Systém 2“, což je vlastně přemýšlení, které je u mnoha zaparkované v modu „stand-by“ a je třeba ho nejprve zapnout. Když se podaří ho zapnout, začne pracovat a potřebuje čas a další informace.

Když se zeptám: „Líbí se ti to?“ Mnozí vědí okamžitě, protože si odpověděli Systémem 1. Když se však zeptám: „Jak moc se ti to vyplatí?“ Všichni se musíme zamyslet, zapnout Systém 2. Leda že by někdo i na druhou otázku odpověděl pomocí Systému 1: Místo, aby se zamyslel, jestli se mu to vyplatí, odpoví: Ne, taková otázka se mi nelíbí! Jak vidíte, ta kniha je opravdu ze života, protože jedna z kapitol se právě zabývá tím, proč často odpovídáme na jinou otázku…

To je ve velké jednoduchosti odpověď současné psychologie na tu prastarou otázku Aristotela, proč se rozumní lidé někdy nebo často rozhodují nerozumně. Co z toho plyne?

• To důležité není, co si myslíme a co kdo ví, ale kdo jsme a jak se rozhodujeme, když nemáme čas přemýšlet. O extrémních situacích jsme mluvili včera…
• Nedává smysl, aby hlavním posláním etiky bylo ukazovat, jak máme žít. Protože většina našich rozhodnutí nejsou rozmyšlená. Posláním etiky je občas se zamyslet nad nějakou událostí v našem životě a podívat se nepříjemné pravdě do očí.
• Naše instinktivní rozhodnutí je ovšem možné ovlivnit soustavnou životní praxí. O tom také D. Kahneman mluví ve své knize. Např. je možné zlepšit náš odhad brzdné dráhy auta za různého počasí tím, že to budeme intenzívně cvičit. Naše instinktivní reakce v krizové situaci pak bude kvalitnější.
• Každý člověk je odpovědný za to, jak žije. Když máme nést odpovědnost za nějaké instinktivní rozhodnutí, můžeme mít dojem, že jsme s tím vlastně nemohli nic moc dělat. Co však ovlivnit můžeme je především dlouhodobé směřování našich životů.

Otázka na závěr: Jak dlouho ti trvá nastartovat Systém 2? Zkus to dneska sledovat. A kolik energie ti Systém 2 spotřebuje?

10. Jeden to pokazil, a druhý to nezachránil

Když nám bylo něco přes dvacet let, chodili jsme s kámoši na jaře a na podzim v neděli odpoledne hrát volejbal. A tam se zrodila hláška: Ten první to pokazil, a druhý to nezachránil. Nevím, kdo ji vymyslel, ale mě se hodně líbí.

Abych to vysvětlil. Míč letí na naši stranu hřiště. První člověk míč vezme, ale nepodaří se mu to tak, jak chtěl. Např. ho odpálí ne směrem do hřiště, ale míč letí vysokým obloukem pryč, někam k plotu nebo do keřů. Odvážný spoluhráč se za ním pustí a pokusí se míč vrátit do hry. Když se mu to podaří, je druhý hráč hrdina. Na chybu prvního se zapomene.

Ovšem, pokud se to druhému hráči nepodaří, začne se omlouvat, je mu to nepříjemné, možná i sám zapochybuje, zda byl dobrý nápad vůbec se pokoušet míč zachránit. Na chybu prvního hráče se zpravidla zapomene.

Co se stane příště? Druhý hráč v podobné situaci radši zůstane stát a kritizuje prvního, který hru pokazil.

A právě proto, aby lidé měli chuť zkusit ztracený míč ještě zachránit, vznikla ta hláška: Ten první to pokazil, a druhý to nezachránil. A když se to takto řekne – nezachránil – druhý hráč se příště znovu „pokusí to zachránit“, protože hrdinou chce být každý. Zatímco kazisvětem nikdo.

Teď tuhle příhodu převedu na obyčejnou životní situaci, která se může stát každému z nás: Jdete pomoct kamarádům se stěhováním. Všichni nosí věci nahoru a dolů. Každou věc je třeba někam položit nebo opřít. Nesete svou věc, pokládáte ji na zem, když tu si všimnete, že garnýž opřená o zeď začíná sjíždět a brzy spadne. Jak tak sehnutí pokládáte krabici na zem, snažíte se nohou a ramenem zachytit padající garnýž… Nepovedlo se. Garnýž sjela a rozbila lustr ležící na zemi. Na potvoru v tu chvíli do dveří vstupují kamarádi, které stěhujete. Co asi řeknou? Zkusme si představit obě varianty: Díky, že ses to pokusila zachránit! Škoda, nepovedlo se. Anebo je tu ta běžnější reakce: Tak to je pěkně blbý, náš nejlepší lustr… A přitom se na vás vyčítavě podívají. Jen blázen by začal vysvětlovat: Já to nebyl!!!

Jaké bývají naše reakce, když to jeden pokazí, a druhý to nezachrání? Zde je moje dnešní provokace: Překvap své okolí a oceň ty, kdo se vůbec něco pokusili zachraňovat.

11. Morálka na silnicích v Česku

O české povaze existuje řada anekdot i vážných pojednání. Dneska se nám, Čechům, Moravanům a Slezanům podíváme pěkně pod kůži – ideální k tomu je to, co se děje na našich silnicích.

Už je to pár let, co jsme se ve dvou autech vraceli ze školní akce, kde já byl v roli učitele. My jsme jeli v prvním autě, studenti jeli v autě za námi. Na konci cesty se mě řidič druhého auta ptal: „Co jste to, prosím tě, cestou řešili?“ Já mu řekl: „Jo, vlastně celou cestu jsme se s Janou hádali.“ A on: „Jo, všiml jsem si, jel jsi jako blázen.“ „Promiň!“

Možná to znáte také – někdy mám dojem že během pár chvil poznám náturu řidiče před sebou víc, než kdybychom si stejně dlouho spolu povídali někde na silvestrovské párty.

Dozvěděl jsem se, že psychologové sledují tři věci: plánování, styl jízdy a okamžité rozhodování. (Psycholožka Jitka Štefanová v osobním rozhovoru v dubnu 2025 ve Vyškově.)

Rozeberu jednu situaci. Jak to u nás na dálnicích bývá – levý, ten rychlejší pruh, je plný osobních aut, úplný Václavák. Je o trochu rychlejší než ten pomalý, kde je ale zase spousty místa.

Jednou jsem si řekl, že to udělám, jak se to dělat má. A zařadil jsem se do pomalejšího pruhu, když tam bylo pár set metrů místa.

Mohl jsem jet dokonce rychleji než auta v rychlém pruhu. Dojel jsem náklaďák před sebou a chci ho předjet, protože před náklaďákem je opět místo. Ale v levém pruhu nejsou mezi auty mezery a řidiči mě nechtějí pustit.

Kdyby se jako já do pravého pruhu zařadilo ještě pár dalších aut, levý pruh by se určitě zrychlil. Vidím, že před náklaďákem, který jsem dojel, je opět volné místo. Jenže teď nastane ten problém – vozidla v levém pruhu jedou tak těsně na sebe nahňácaná, že jsem docela bez šance se mezi ně zařadit. Nezbývá než zpomalit až na rychlost náklaďáku a čekat na nějakou větší mezírku. Jenže nemám žádný silný dvoulitr, abych dokázal rychle přidat a zařadit se. Nezbývá než počkat, až pojedeme z kopečka… Když pak nakonec přeci jen je příležitost vecpat se do levého pruhu a dostat se před náklaďák, řidič za mnou na mě zuřivě bliká, že jsem mu tam vjel.

Co myslíte, že je výsledkem? Příště si radši dvakrát rozmyslím, zda se budu chovat v souladu s předpisy a zdravým rozumem, abych se zařadil zpátky do pomalejšího pruhu, když tam bude volno. To radši zůstanu bezohledně, jako všichni, v tom nebezpečně přecpaném a nepříjemně pomalém levém pruhu, než abych spoléhal na ohleduplnost řidičů. Přitom, když se vrátím k tomu blikajícímu řidiči, řekněme si na rovinu, pokud mě řidič v rychlejším pruhu nechá před sebe vjet, já předjedu náklaďák a zase se zařadím do pomalejšího pruhu, on bude moct nerušeně pokračovat a já ho vůbec, ale ani o vteřinu nezdržel.

Moje zkušenost je taková, že v jiných zemích jsem to nepotkal. To u nás v ČR je levý pruh plný aut, zatímco v pravém pomalejším pruhu je místo. Čím to je? Podle mne je problémem ohleduplnost, tedy její nedostatek…

Výsledek je jednoznačný: Místo aby doprava byla bezpečná, plynulá a rychlá, stane se z ní pomalá a navíc nebezpečná, protože v přecpaném levém pruhu není možné udržovat bezpečné vzdálenosti.

Pokud by se to mělo změnit, musely by se stát dvě věci, a to zároveň. Řidiči by se museli v souladu s pravidly vracet do pravého pomalejšího pruhu. A zároveň rychlejší řidiči v levém pruhu by museli být ohleduplní vůči těm, kteří se jim tam snaží vjet, aby jim v zápětí opět uvolnili rychlejší pruh. Myslím, že tohle je pro naši národní povahu prostě smrtelná kombinace: Na jedné straně ohleduplnost, na druhé straně schopnost vymyslet a dodržovat efektivní systém!

Co dalšího o naší národní povaze tě napadá, když pozoruješ dopravu na našich silnicích? Potkáváš něco takového i v jiných oblastech života než je doprava?

12. Hýbej se, aby ses mohl hýbat

Je to velká událost, když je člověku 18 let – teď už může opravdu všechno! Ta svoboda je velká. Pozoruji to u svých dětí – už jak se osmnáctiny blížily, měly větší a větší svobodu i odpovědnost. A přece je ta svoboda tak veliká, že i dlouho po dosažení dospělosti přichází nové a nové podoby svobody.

Dnešní zamyšlení o svobodě je možné shrnout větou: Hýbej se, aby ses mohl hýbat! Určitě to platí o našich kloubech a zkrácených šlachách. Podle mě to platí i o svobodě. A to hned dvakrát.

Předně je to výhrůžka: Pokud svou svobodu nebudeme používat, přijdeme o ni. Dám příklad: Miluju českou a moravskou krajinu. V naší zemi je tradice, že krajinou je možné procházet. Louka je soukromá, ale kdokoliv po ní může chodit. Les je soukromý, ale projít se po něm může každý. Je to v naší kultuře tak důležitá svoboda, že na to dokonce máme zákon, cituji: Každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. (Zákon o lese 289/1995 Sb. § 19, odst. 1.) Že to je něco mimořádného jsem zjistil, až když jsem byl v Kalifornii a zjistil jsem, že jsou všude cedule „Soukromý pozemek“. A spolužáci mě upozornili, že když vstoupím na soukromý pozemek, majitel po mě může začít střílet.

Hýbej se, aby ses mohl hýbat – choď přírodou, abys mohl chodit přírodou! Co by se asi stalo, kdyby pár let nikdo českou krajinou neprocházel? No předně by zarostly cestičky. A za druhé by si majitelé pozemků zvykli, že tam nikdo nechodí, dali by tam ploty. Myslím, že by stačilo pár let a krajina by se stala neprůchodnou.

A takhle můžeme uvažovat o všem možném: Cestujte, abyste mohli cestovat. Užívejte svobodu slova, abyste měli svobodu slova. Choďte na jednání zastupitelstva, abyste mohli chodit na jednání zastupitelstva.

Jak vůbec víme, že svoboda člověka je pro Boha důležitá? Jednoznačnou odpověď přináší příběh Mojžíše a jeho generace – Bůh se už nemohl dívat na to, v jaké otročině žijí a rozhodl se z egyptských otroků udělat svobodný národ. To je to zázračné projití Rudým mořem, to je těch 40 let v pustině, to je to Desatero, které pomáhá svobodně žít a svobodu si udržet.

A pak je tu ten druhý význam, který už není výhrůžka, že o svobodu přijdeme, ale je výzvou, abychom ji objevovali. Hýbej se, a objevíš, že se můžeš hýbat. 

A tady vytáhnu velký problém: Je možné, aby člověk měl fakt velkou radost z dobra?

Proč sociální sítě i zpravodajství na internetu zaplavují negativní zprávy? Protože lidé tomu dávají přednost. Proč je tolik filmů plných násilí? Protože nás to baví.

Představte si, jak by se změnil svět, kdyby nás srovnatelně bavily a těšily dobré věci?

Antropologové říkají, že naše emoce mnohem silněji reagují na negativní vjemy než na pozitivní. To je jedna důležitá věc. Druhá důležitá věc je ta, že náš mozek čím víc se na něco zaměřuje, tím důležitější to pro něj je. Dám extrémní příklad – čím víc muž sleduje porno, tím spíš se mu stane, že ho neuspokojí přirozený sex. (Struthers William M. Wired for Intimacy: How Pornography Hijacks the Male Brain. InterVarsity Press, 2010.) A to má své vysvětlení právě v tom, jak funguje náš mozek. Jsou to vymletá koryta v poli – čím víc vody tudy proteče, tím větší korýtko vzniká. Čím větší je korýtko, tím víc vody tudy proteče.

Co by se muselo stát, aby dobré zprávy a dobro obecně mělo mezi lidmi silnou odezvu? Poznatky o mozku z posledních desetiletí odpovídají jasně: Čím více se budeme radovat z dobrých věcí, tím větší radost z dobrých věcí budeme prožívat.

To takhle jednou mladý indián říká svému dědovi: „Mám v sobě dědo dva vlky, jeden je zlý, druhý je dobrý. A perou se. Který zvítězí?“ Starý indián odpoví: "Ten, kterého budeš pravidelně krmit."

Chcete na internetu číst dobré zprávy a mít z nich radost? V tom případě se radujte z dobrých zpráv, lajkujte, sdílejte dobré zprávy, aby jich bylo víc a abyste se z nich mohli radovat ještě víc.

Až dneska potkáš dobrou zprávu, nepřejdi ji jen tak, zastav se a dopřej si chvilku radosti, že se někde někomu něco povedlo. Vyprávěj to dalším – raduj se, abys ses mohl radovat, hýbej se, aby ses mohl hýbat!

13. Citát na sobotu od Augustina

Je sobota a na sobotu jsem si připravil vždy nějaký citát, který mi přijde inspirativní. Dneska to bude Augustin, křesťan a filozof žijící kolem roku 400 na obou březích Středozemního moře – v Itálii a v Alžírsku. Nedávno jsme s někým diskutovali, jak si Augustina představit, když jeho otec byl Říman a matka byla Severoafričanka, Berberka? Baví mě si ho představovat jako Severoafričana…

Pokud nevíte, že takový chlápek vůbec existoval, nic se neděje. Zároveň je to jedna z těch postav, na kterých stojí západní civilizace, tedy i ta naše.

Vybral jsem jednu jeho myšlenku, kterou u něho najdeme ve více knihách. Tenhle citát je ze spisu O duchu a liteře: „Když zde zdůrazňujeme boží milost, znamená to, že znevažujeme lidskou svobodnou vůli? To rozhodně ne!! Naopak, potvrzujeme svobodnou vůli. Vždyť tak jako je boží zákon postavený na jeho milosti, stejně tak svobodná vůle.“ (Přeloženo z angličtiny: On the Spirit and the Letter, kap. 52)

Mnozí lidé se bojí, že když se dají dohromady s Bohem, přijdou o svou svobodu. Augustin říká, že opak je pravdou. Když základem našeho života bude to, co nám Bůh svobodně dává (to je ta milost v uvedeném citátu), naši vůli to osvobozuje, nikoli zotročuje.

Augustin vychází z toho, že jako lidé máme ten problém, že zlo je pro nás strašně lákavé. Často mu přímo nadbíháme, jindy padneme do léčky – chceme udělat něco dobrého, ale výsledek je opačný. Naše vůle není svobodná, když dáváme přednost zlu. To je v rozporu se svobodou. Skutečná svoboda dává přednost dobru…

Dneska to bereme ještě jinak. Máme mnoho důvodů tvrdit, že ve svém rozhodování nejsme svobodní – je tu nějaká genetická dispozice, výchova a sociální postavení mé rodiny, máme omezené zkušenosti, omezené informace a jsme emocionální bytosti podléhající mnoha momentálním vlivům. Naše rozhodování tak rozhodně není svobodné – kdyby existoval počítač s opravdu všemi potřebnými informacemi o nás, dokázal by nejspíše říct dopředu, jak se rozhodneme.

Náš přední neuropatolog František Koukolík třeba zmiňuje experiment, v kterém se lidé rozhodovali, zda důvěřovat druhému člověku. Ti, kdo se před rozhodnutím dotkli chladného předmětu, důvěřovali méně! Jsme prostě uzlíček nervů… (František Koukolík. Sociální mozek: evoluce a neuronální podklady. Druhé, přepracované vydání. Praha: Karolinum, 2016, ISBN 978-80-246-2850-9, str. 201.)

Máme tu tedy celou řadu vlivů, které naši svobodu omezují, včetně těch filozofických nebo náboženských.

A do toho nás Augustin povzbuzuje pomyšlením, že když se dáme dohromady s Bohem, mělo by to naší svobodě spíš pomoct než uškodit.

Myslím, že tohle povzbuzení právě dneska potřebujeme. Jak to s tou naší svobodou je? Není nic jednoduššího, než ji vyzkoušet – dnešní den je k tomu jako stvořený!

14. Niternost křesťanské etiky

Člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá k srdci. (Bible, První kniha Samuelova, kapitola 16, věta 7.) Těmito slovy domlouval Hospodin proroku Samuelovi nějakých 1000 let před Kristem, aby se nenechal zmást prvním dojmem z lidí.

A od té doby máme problém, co s tou informací máme dělat? Víme, že Bůh kouká člověku do srdce. Jenže my nejsme Bůh, my vidíme jen to, co vidíme očima. Jak si mám poradit s tím, že vím, že nevím? Vím, že Bůh vidí to, co já nevidím. A víme také, že rozhodující je to, co vidí Bůh! Ale co s tím? Je to veliké pokušení – hrát si na Boha a dívat se na lidi, jako bychom také tak trochu viděli k srdci!

A Ježíš nám v tom popravdě řečeno moc nepomohl, i když trochu ano. Ježíš totiž jednou řekl: Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. (Evangelium podle Matouše, kapitola 5, věta 28.) Takže existuje něco jako „soulož v srdci“. A při té stejné příležitosti řekl: Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. (Tamtéž, věty 21-22.) Takže existuje něco jako „zabití v srdci“. A mohli bychom pokračovat – krádež v srdci, lež v srdci atd.

Ale co máme s takovou informací dělat?! A už v tom pokušení lítáme – jestli to takhle vidí Bůh, asi to tak můžeme vidět taky. Bůh na každém z nás vidí mnoho špatného, protože je velmi citlivý na to, jak se k sobě navzájem chováme. Pro mě osobně je velký rozdíl, zda mě soused „zabil v srdci“ nebo zda mě „zabil“. Pro Ježíše v tom velký rozdíl není, obojí je průšvih.

Ale co s tou informací mám dělat? Já přece nejsem Bůh! Předně do srdce nevidím. A i kdybych si to zkusil domyslet, hlava ani srdce mi to nebere, nedokážu s tím pracovat…

Přesto si myslím, že trochu nám Ježíš pomohl. Ježíš to řekl proto, abychom o sobě uvažovali realističtěji. Ta informace je tu pro nás, čistě pro každého z nás, je důvěrná. Protože mě to pomáhá přiznat si, že už jsem zabil v srdci, že už jsem souložil s cizí ženou a že jsem zalhal. Je mi jasnější, co si o mě Bůh myslí a kdo jsem.

Přiznat si svou skutečnou situaci, to je veliká věc. Čím dříve si přiznáme realitu, tím dřív s tím můžeme něco udělat. Člověk, který popírá, že mu zatéká do střechy, dělá velikou chybu. Každým týdnem bude oprava složitější a nákladnější. Čím dřív si to přizná, tím lépe.

Takže jo, Ježíš nám pomohl vidět se pravdivěji. Ale pokud jde o druhého člověka, jsem bezradný, tahle informace je mi k ničemu. Je to jen pokušení, hrát si na Boha.

Přeju vám, abyste dnes tu třetí adventní neděli pěkně prožili – nehrajte si na Boha. Místo toho: buďme prostě lidmi!

15. William James: Morální náhrada války

Slavíme advent, ale jen pár set kilometrů od nás válka zabíjí a ničí. Slavit Vánoce ve válce musí být docela jiná zkušenost! Už jsem mluvil o vánoční „idyle“ Josefa Lady (den 7). Dnes vám chci představit knihu Williama Jamese Morální náhrada války, v originálu The Moral Equivalent of War. Autor umřel dřív, než vypukla 1. světová válka. Protože nemáme český překlad, budete muset vzít za vděk mým překladem.

William James dává za pravdu zastáncům válčení, že zkušenost války zoceluje společnost jako celek. Říká: „Nevěřím však, že mír by mohl být nebo bude na této zeměkouli trvalý, leda že mírově uspořádané státy zachovají částečně onu starou vojenskou disciplínu.“ (str. 5) „Potřebujeme, aby nové snahy a těžkosti i nadále vychovávali mužství, kterého se ta vojenská mysl tak věrně drží. Vojenské ctnosti musí být trvalým pojivem společnosti; neohroženost, pohrdání slabostí, odložení osobních zájmů, poslušnost rozkazu – státy musí i nadále stát na těchto základech.“ (str. 5)

A hlavní myšlenka jeho úvahy spočívá v tom, že je třeba najít morální náhradu války. Dokud nenajdeme náhradu, bude válka nutná. A má i návrh, jak taková náhrada může vypadat. „A toto je můj návrh – aby nyní místo povinné vojenské služby celá mladá generace nastoupila na několik let do boje s přírodou… v uhelných a rudných dolech, nakládat vlaky, trávili prosinec na rybářských lodích, myli nádobí, prali prádlo, myli okna, stavěli silnice, budovali tunely…“ (str. 6) „Zatím je válka jedinou silou, která dokáže vychovat společnost jako celek, a dokud nemáme odpovídající náhradu, věřím, že se bez války neobejdeme. Nemám však větší pochybnosti o tom, že společenská povaha člověka s jeho hrdostí i studem najde v určitém stupni vývoje formu odpovídající náhrady, jakou jsem nastínil, nebo jakoukoliv jinou, která povede k zachování mužnosti. Je to jen otázka času, zručného vedení společnosti a využití dějinné příležitosti na straně těch, kdo dokáží udávat společnosti směr.“ (str. 6)

Přijde mi to nesmírně zajímavá myšlenka. Sám pacifista, zároveň realisticky vidí, že válka přináší velký užitek v tom, že vychovává a zoceluje společnost. Říká tomu „morální“ přínos války.

Téhož roku, kdy tento spisek vydal, William James umírá. O sedm let později Spojené státy vstupují do bojů Světové války… Z toho by určitě James nadšený nebyl.

Co k tomu říci dneska po 115 letech? Mám k tomu pár poznámek:

1. Jeden voják mi řekl výstižný citát: Těžké časy rodí silné muže, silní muži dělají dobré časy. Dobré časy plodí slabé muže, ti přinášejí těžké časy. Zdravím Honzo!
2. William James navrhoval nahradit válku proti lidem válkou s přírodou. Problém je ten, že během 20. století došlo k tomu, že jsme už tuto válku vyhráli do té míry, že teď u přírodu dobíjíme jako raněné zvíře. Nesmíme dál proti přírodě bojovat, jinak nepřežije ani ona ani my.
3. Něco podobného se stalo i v oblasti zbrojení. Jadernými zbraněmi jsme schopni zničit více života, než kolik ho na této planetě je. Dneska už není možné válčit ze všech sil, ani proti přírodě ani proti lidem, už jsme zašli příliš daleko...
4. Zatímco dříve se říkalo: „Válka je pokračování diplomacie jinými prostředky“, tak dneska platí spíše: „Válkou donutíš druhou stranu, aby se vrátila k diplomacii.“

Moje poslední poznámka je ta, že bojiště se výrazně proměnilo. Byly doby, kdy dobrý voják měl velkou šanci na přežití, protože byl šikovný a dělal vše, jak měl. To už dávno není pravda. Válka je brutální a nesmyslná, takže přežije tu poctivý voják, tady zase úplný flink. Někdo připomene heslo: vojna dělá z chlapců chlapy. James však nemluvil o přijímači nebo vojenském cvičení, on mluvil o zkušenosti války.

Co z toho plyne? Stále platí Jamesovo tvrzení, že státy potřebují mít v základech ty vojenské ctnosti – neohroženost, pohrdání slabostí, odložení osobních zájmů atd. Jak je ale získat? Třeba se dneska naskytne dobrá příležitost! Jsi připravený?

16. Konflikt mezi neodkladným a důležitým

Dnešní překvapení se jmenuje Eisenhowerova matice. Stejně jako včerejší zamyšlení nad morální náhražkou války, i toto souvisí s válčením, protože ve válce je těžké se dobře rozhodnout. Dwight Eisenhower byl na konci 2. světové války vrchní velitel armády USA v Evropě na sever od Alp. Známý je jeho výrok: „Důležité úkoly jsou jen výjimečně neodkladné. A neodkladné úkoly nebývají důležité.“

Tento generál se později stal prezidentem USA, podobně jako ve Francii generál Ch. de Gaulle nebo u nás generál Ludvík Svoboda. Jak je vidět, vojenské rozhodování je dobře použitelné i v politice nebo v byznysu.

Podstatou celé věci je udělat si pořádek v tom, co je důležité. S oblibou užívám písmena A – B – C. Písmeno C je pro úkoly, u kterých se nic nestane, když nebudou. Písmeno A je pro ty nejdůležitější. Písmeno B je pro všechny mezi tím. Úkoly typu C rovnou dejte pryč. Zůstanou vám ty důležité (A) a ty méně důležité (B).

Eisenhowerova genialita je v tom vzít si teď ještě kritérium neodkladnosti. Buď se to musí udělat dneska nebo je ještě čas. Vznikne tím herní plán se čtyřmi čtverci:

• Ne-důležité, ale musí být dnes: Těmito úkoly pověř někoho jiného (je vidět, že to byl velitel a měl podřízené, které mohl úkolovat).
• Pak jsou tu úkoly důležité a musí být dnes – ty udělej hned.
• Naopak úkoly, které nejsou ani důležité ani naléhavé – ty zruš nebo odřekni.
• Zbývají úkoly důležité, které mají čas – ty si dobře naplánuj.

Už slyším minimálně dvě námitky. Někdo z vás namítá, že nemá podřízené, na které by mohl delegovat ty úkoly, které sice hoří, ale nejsou důležité. To je dobrá námitka. Já také nemám, koho úkolovat. Na to mám takovou vychytávku – představuji si sám sebe ve dvou verzích. Ten první Honza je odpočatý, plný elánu, říkejme mu šéf. A pak je tu Honza, který si už potřebuje dát pauzu, dochází mu síly i elán, říkejme mu tahoun (protože už za sebou nohy jen tak tahá).

Už asi tušíte, kam mířím – Honza šéf může vzít úkol, který spěchá, ale není důležitý, a dát ho Honzovi tahounovi. Já se tahounem stávám pravidelně po obědě, když na mě padne gastrodemence. S těžkým úkolem si neporadím, ale zvládnu jasně definovaný úkol, který musí být ten den hotový. Stačí mít vypozorováno, kdy nám klesá energie a elán. Tak to je takový nápad.

A slyším i druhou námitku – jak poznám, co je důležité? To jsou ta písmena A, B, C… Pokud jste v práci v pozici nadřízeného, mám za to, že vaším skutečně důležitým úkolem je sladit v celém týmu posuzování toho, co je důležité. Je to úkol typu – důležitý, ale počká, takže si ho dobře naplánujte.

Stále tu visí otázka, jak poznám to, co je důležité – v práci nebo v životě. Asi jsem si to nějak špatně naplánoval, ale na tu mi už v dnešním zamyšlení nezbývá čas…

Máme 16. prosince, den jako stvořený na to, abyste si úkoly rozdělili na ty 4 hromádky… Někdo jiný ho zase využije k tomu všímat si, kdy se z něj stává tahoun. Každopádně vám přeji neminout to, co je důležité.

17. Nenásilně prosadit

Šel jsem si do Lidlu pro něco ke snídani. Akorát otevírali a spolu se mnou tam vešlo asi tucet důchodců. Po chvíli pozoruji situaci. Paní držela zlevněný chleba a položila si ho před sebe do ošatky se zlevněným sladkým pečivem, ve kterém hledala něco dalšího. Přišel pán, natáhl se přes další důchodkyně, které spolu s ní přehrabovali zboží v ošatce, a vzal ten její chleba a odešel. Ona překvapeně vzhlédla. Ale pán už byl pryč. Paní vedle ní se nahlas podivovala, jak je to možné, „Vždyť to byl váš chleba!“ a dodala, že dokonce zažila, že jí někdo sebral zboží přímo z košíku. Paní bez chleba se nezmohla na slovo. Působila na mě dojmem, že takovéto situace asi zažívá častěji a nedokáže je řešit.

Co má člověk udělat? Jít a vytrhnout ten chleba pánovi z ruky? Násilné řešení si asi dovede představit každý. Jak by vypadalo nenásilné řešení? Jak to udělat, aby nenásilná reakce byla tak důrazná, že se prosadí i v našem násilném světě?

Mám tu na toto téma dva citáty. Ten první je od Mahátmy Gándhího, kterého velmi respektuji v otázce nenásilného prosazování věcí. Svou úvahu z roku 1939 uzavírá: „Tato nenásilnost totiž musí být nenásilnost odvážného a silného. Musí vyvěrat z vnitřního přesvědčení. Proto jsem neváhal říct, že je lepší jednat násilně než svou ustrašenost zakrývat hávem nenásilí, když přitom v naší hrudi násilí přímo vře. Kdykoli je třeba dát přednost násilí před ustrašeností. U násilného člověk je totiž stále naděje, že z něj bude nenásilný člověk. Ale taková naděje neexistuje u toho, kdo je ustrašený.“ (M. K. Gandhi, Non-Violence in Peace & War. Ahmedabad, Navajivan Publishing House, 1944 (2. vyd.), str. 273. Dostupné on-line: https://archive.org/details/in.ernet.dli.2015.32144. Citát je závěrem textu ze dne 17. 10. 1939, publikovaném 21. 10. 1939 v časopisu Harijan Hindu-Muslim Clashes, v kterém Mahatma Gandhi uzavírá otázku, kdo že jsou ti stoupenci nenásilného postupu Kongresu.)

Druhý citát je od Ježíše, který si s tím nenásilím podle mne začal: Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi. (Evangelium podle Matouše, kapitola 5, věty 38-39.)

Oba mají společné, že je tu dobrá cesta, a pak je tu ta vyšší – nenásilí: Nejednejte se zlým jako on. Toto je velmi zdařilý překlad v podání Českého ekumenického překladu. Mnoho trápení způsobil zavádějící anglický překlad KJV ze 16. století: That ye resist not evil. Neodporujte zlému! A další anglické překlady ho následují (tak u nás Kraličtí nebo Český studijní překlad). Ježíš nezapovídá důraznou reakci, naopak vyzývá, abychom se zlu postavili, ale používali lepší než násilné způsoby. Přesně v duchu toho, co pak napíše apoštol Pavel: Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. (Dopis do Říma, kapitola 12, věta 21.)

Abych se vrátil do toho Lidlu – nebyl jsem si jistý, co se přesně odehrálo. Já viděl jen část. Nicméně mi to nedalo neudělat alespoň něco. Tak jsem obešel regál, abych potkal toho pána. Chtěl jsem se s ním potkat očima. A když jsme se potkali, chtěl jsem vidět, co má v očích. Kdyby měl špatné svědomí, myslím, že by reagoval jinak. Ani mi nepřišlo, že by měl samolibý záludný pohled. Možná vůbec nevěděl, že udělal něco nemístného.

Určitě tě teď napadá, jak bys tu situaci řešil nebo řešila ty. Anebo někdo z tvého okolí. Jak by ji řešil Ježíš? Nebo Gándhí? Přeji ti adventní den, kdy se ti podaří přemoci zlo dobrem.

18. Neber si to osobně!

Jak jsem spěchal na Hlavní nádraží v Praze a prodíral se lidmi ve Františkánské zahradě, drbnul jsem do chlápka, který šel proti mně. Šel středem, v klídku, rozhlížel se a zabíral děsného místa. Musel být překvapený, když do něj někdo vrazil. Mrzí mě, že jsem se mu ani neomluvil… Nebylo v tom nic osobního, jen jsem spěchal a kolem něj bylo málo místa. Udělal by býval nejlépe, kdyby si to vůbec nebral osobně, kdyby se tím prostě nezabýval a dál si užíval procházku centrem Prahy. Ale kdo z nás zvládne vůbec se nezabývat něčím, co se nám takhle stane?

Hodně zajímavý mi přijde případ nevyžádané rady. Nevyžádaná rada je taková, kterou si nikdo nevyžádal, a přesto se mu jí dostalo… Dnešní nevyžádaná rada zní: Neber si to osobně! 

Narovinu, nikdo mi nezabrání nevyžádanou radu dát, když budu chtít. A ono to ani není špatně samo o sobě. Nevyžádaná rada není nic horšího než prostě nevyžádaná rada. Hloupé je ovšem očekávat vděčnost!!

Dospěl jsem k následujícímu přístupu. Každý z vás si o tom jistě udělá úsudek sám. – Chci druhému dát nevyžádanou radu? Tak mu ji dám. Pokud se mi to podařilo říct tak, jak jsem chtěl, a zvolil jsem k tomu vhodnou situaci, mohu být se sebou spokojený. Na reakci druhého nezáleží, protože ta rada nebyla vyžádaná.

Nedávno jsem si to zkusil u naší dcery, prostě jsem si nemohl pomoct: „Mám pro tebe nevyžádanou radu“, říkám jí, a vyklopil jsem to na ni. Neřekla na to nic, nerozčilovala se ani nepřekypovala vděčností… ;)

Stálo mi to za to? Vlastně z toho mám do teď zvláštní pachuť v mysli, proto tu o tom mluvím, jinak bych na to dávno zapomněl. Nevím, jestli to příště udělám znovu, možná ne. Kdybych jí to býval neřekl, možná bych tady teď v tuto chvíli řešil neklid, že jsem jí to neřekl… Každopádně, ať to udělám tak nebo tak, můj závěr zní – reakci druhých na moje nevyžádané rady nemá vůbec smysl si brát osobně.

Pro mě celé to „neber si to osobně“ souvisí s odpouštěním. A líbí se mi i ta slovní souvislost – „odpuštění – opuštění“. Odpustit znamená pustit to. Odpuštění patřilo mezi ta největší Ježíšova témata. Mluví o tom, hledá různé příležitosti, vymýšlí, jak ostatním pomoct odpustit. A pak to přijde – vedou ho na popravu, už ho přibíjí na kříž, a Ježíš volá na Boha: Odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají! (Evangelium podle Lukáše, kapitola 23, věta 34.) Ježíš to neošidil, šlo mu o odpuštění i v této nejtěžší chvíli. Asi by bylo trochu divné říct, že si to Ježíš nebral osobně, když ho křižovali… Každopádně, abych mohl různé strkanice a ústrky nebrat osobně, vím, že mi hodně pomáhá, když se podaří takovou věc opravdu vnitřně pustit, … odpustit.

Děkuji, že sis vyslechl, vyslechla mou nevyžádanou radu na dnešní den: Neber si to, prosím tě, osobně!

19. Být v kontaktu s realitou

Dnešní téma je: Být v kontaktu s realitou. Je to pár let, co jsem řekl hodně pitomou věc. A když druhý den vyšlo najevo, jak moc pitomá věc to byla, prožíval jsem úplně fyzickou bolest. Říkal jsem si: To se ve mně ozvalo svědomí. Teprve po letech mi došlo, že to nebyl hlas svědomí, byla to prachsprostá sebelítost.

Takže zvracet se mi chce z pitomosti, kterou jsem udělal, pak z toho, že jediné, co jsem prožíval, byla sebelítost, a do třetice z toho, že té sebelítosti říkám „hlas svědomí“! Darmo mluvit!!

A přitom mám takovou zásadu: Když něco prožívám, trvám na tom, aby moje emoce souvisely se situací, kterou reálně prožívám. Nechci se dostat do situace, kdy se moje prožívání odpojí od skutečnosti. A stejně se mi to stalo…

Ano, celý život jsem přesvědčený, že to mám být já, kdo má hlavní slovo v tom, co prožívám. Moje emoce jsou jako drak – létá po obloze, vítr jím lomcuje sem a tam, ale pořád je tam ta šňůra, která má tam dole svého páníčka…

A pak tohle! Dnešní zamyšlení jsem si nadepsal Kontakt s realitou, přitom vám tu vyprávím, jak jsem úplně mimo. To jsou ty naše dva systémy – jeden instinktivní, druhý racionální. (Den 9)

Nejradši bych teď naslouchal vašim reakcím a příběhům, jak to děláte vy. Jestlipak jste se také někdy rozhodli, že vás vaše emoce prostě budou poslouchat. Jenže tenhle rozhovor si teď dopřát nemůžeme. Ale neváhejte a ozvěte se do redakce nebo přímo mě.

Dotáhnu ten kontakt s realitou ještě o krůček dál. Možná jste také viděli dokument Velký vlastenecký výlet, nebo jste o něm alespoň slyšeli. Skupina lidí, kteří nevěří tomu, že na Ukrajině válčí Rusko proti Ukrajincům, se s pomocí filmového štábu na tu Ukrajinu vypraví, aby si mohly udělat obrázek na vlastní oči. A opravdu zažijí leccos – jsou svědky pohřbu mladého vojáka, vidí hromadné hroby v Izjumu, utíkají do krytu před dělostřelbou a pak se jdou podívat na místo dopadu dělostřeleckého granátu, mluví s lidmi, kteří žijí blízko frontě a přišli o své blízké. Škoda, že se jich na konci filmu nezeptají tu jednoduchou otázku, kterou to celé začalo: Tak co, je na Ukrajině válka?

Ale já teď nechci řešit je. Dnešní téma se týká jen každého z nás – vím vůbec čeho jsem já schopen? Jak často sám sebe nepříjemně překvapím? Účastníci velkého vlasteneckého výletu jsou lidé jaké já. Jestli oni jsou schopni něco na vlastní oči vidět, cítit, dotýkat se toho, být tam, a přesto si nespojí 1+1, neměl bych být překvapený, když u sebe potkám něco podobného.

Jedna z těch nejtěžších věcí, které jsou často nad naše síly, je změnit pohled na sebe, vidět se jinak, snad pravdivěji… Hodně mi v tom pomáhá, čemu jako křesťané říkáme pokání. Docela často si kladu otázku: No jestli jsi něco zvoral, tak proč si to nejsi ochotný přiznat? To je fakt tak těžké prostě říct: Promiň, moje chyba, odpusť!

Někdy lidé namítají: Jakmile jednou přiznáš chybu, lidi kolem tebe to na tebe začnou hrnout, protože jsi prostě slabý článek! Možná v nějaké bublině to takhle funguje. Musím říct, že v té mé bublině je to naopak – nejslabší článek je ten, který nikdy není ochotný uznat svou chybu. A v Armádě, kde poslední 4 roky působím, tam je to také tak – uznáním své chyby jen potvrzuju, že ta realita je společná – oni vidí, že jsem udělal chybu a vidí i to, že já svou chybu uznávám. To nás spojuje.

Když to shrnu – je to těžké být v kontaktu s realitou. Je těžké udržet emoce na šňůře, když s nimi vítr lomcuje. Je těžké přiznat si, jaký doopravdy jsem. Máme tu další těžký den letošního adventu.

20. Citát na sobotu od Jana Ámose Komenského

Třetí sobota ve zvukovém adventním kalendáři, třetí citát. Dnes to bude můj oblíbený Jan Ámos Komenský. Kamarád Honza Hábl mne natáhl do projektu, který se celý týkal Komenského veledíla – Obecné porady o nápravě věcí lidských. Byl to zajímavý projekt, díky němu jsem si Obecnou poradu mohl pozorně projít.

Citát pochází z veledíla s názvem Obecná porada o nápravě věcí lidských, z kapitoly, v které Komenský rozebírá tři kategorie otázek v náboženství. První kategorií jsou ty nejdůležitější věci, jmenovitě víra, láska a naděje. Druhou kategorií jsou nástroje, kterými je dosahujeme. Třetí kategorií je všechno ostatní. Poslechněte si nyní Komenského myšlenku: Potřebujeme maximální plnost a bohatství božího působení v nás ve víře, lásce a naději, maximální jednoduchost ve svátostech, používání Bible a pověřování lidí k duchovní službě, maximální dobrovolnost ve všem ostatním. (Komenského slovy: Aby byly všechny po ruce a v patrnosti, žádné aby nebyly zanedbávány, ale naopak, ať má obecné náboženství všechny prostředky: podstatné nejplněji, služebné nejjednodušeji, obřadné dobrovolně. Obecná porada, svazek III., str. 342.)

• V tom nejdůležitějším – maximální bohatství.
• V nástrojích, jak toho dosáhnout – maximální jednoduchost.
• Ve všem ostatním – maximální dobrovolnost.

Jak slyšíte, Komenský nebyl žádný troškař – ve všem požaduje maximálnost, maximální bohatství, maximální jednoduchost, maximální dobrovolnost.

V náboženství Komenského myšlenka funguje skvěle. Přidám ještě příklad z běžného života.

Komenský volá po maximálním bohatství víry, lásky a naděje. Mohli bychom přidat i radost, pokoj a tak dále. To jsou ty největší poklady života s Bohem, tam chce maximální bohatství.

Když dojde na to, jak tyto poklady získáváme, žádá Komenský maximální jednoduchost. Tak třeba chození do kostela. – Někdo by rád stanovil, v čem mají lidé do kostela chodit, kdo má kde sedět, kdo říká co, co se musí zpívat a kdy musí být všichni zticha. Někdo má tu bohoslužbu rád velmi košatou. Komenský říká, tady je na místě maximální jednoduchost.

Ve všem ostatním žádá maximální dobrovolnost. Člověk by čekal, že ve všem ostatním bude žádat svobodu… Je v tom nějaký rozdíl? Je maximální dobrovolnost totéž co svoboda? To je jen otázka na okraj.

Nyní převedu Komenského myšlenku na běžný život. Dejme tomu, že to nejdůležitější jsou dobré vztahy, zdraví, mít co jíst, mít střechu nad hlavou. V tom Komenský žádá maximální bohatství. A já s ním souhlasím, toužím po maximálním bohatství dobrých vztahů. A u zdraví jakbysmet, střecha nad hlavou a jídlo také.

Pomocí čeho těch nejdůležitějších věcí dosahujeme? Nedávno jsme měli parlamentní volby – to je nástroj, kterým se ty nejdůležitější věci snažíme zajistit. Jiným nástrojem jsou zákony. Dalším státní správa. V těchto oblastech Komenský žádá maximální jednoduchost. Čím jednodušší volby, tím lépe. Čím jednodušší daňový systém, tím lepší. Čím méně zákonů, tím lépe.

Ve všem ostatním žádá maximální dobrovolnost. My tady v České republice nemáme rádi donucování, v jakékoliv formě. A Komenský mi mluví z duše. Je vidět, že důraz na dobrovolnost tu byl zakořeněný už v jeho časech.

Proč o tom mluvím? Protože někdy usilujeme o co největší bohatství cest, kterými se dostaneme k tomu nejdůležitějšímu. To ale myslím nefunguje. Chcete si popovídat s druhým člověkem? Když si nainstalujete do svého mobilu ne jednu aplikaci, ale rovnou dvacet aplikací – pomůže to? Přijde vám, že vaše vztahy budou kvalitnější, čím více věcí budete mít? Myslím, že naopak.

Komenského citát nám klade otázku: Co jsou ty nejdůležitější věci? Pro něho to byla víra, láska a naděje. A pak je tu druhá otázka na dnešní sobotu: Co si myslíte o tom, že cesty k tomu nejdůležitějšímu mají být maximálně jednoduché?

21. Jak zkrotit moc

Tady na Radiu 7 zvolili pro letošní Vánoce stručné, dvouslovné motto: Moc Vánoc. Je „moc“ dobrá nebo špatná? Nedokážu říct, za mě je rozhodně problematická. To nejhorší, co se mohlo kdy lidem přihodit, způsobil někdo, kdo zneužil svou moc. Možná bychom mohli říct i opačnou větu, že mnoho dobrého vzniklo proto, že více lidí spojilo svůj vliv a možnosti ve prospěch ostatních. Deset let v čele školy mě naučilo oceňovat moc peněz v tom, že přesně pojmenovávají to, co je důležité – ne co si myslíme, že je pro nás důležité, ale co opravdu je důležité. Podívat se na náš rozpočet je pohled pravdě do očí.

Přijde mi, že dosáhnout toho, aby moc spíš pomáhala než ubližovala, je vlastně totéž jako zapřáhnout čerta, aby oral – jak zkrotit velmi nebezpečnou sílu tak, aby nám sloužila?

Jak udržet mocného na uzdě? Co může být mocnější než moc? To je ten veliký problém.

A Ježíšovo řešení této těžké rovnice mě neustále fascinuje a neodpustím si ho tady nepřipomenout dnes, o 4. adventní neděli právě proto, že Vánoce jsou za dveřmi. V čem spočívá moc Vánoc, díky které Ježíš udržel svou moc na uzdě?!

Spojím Ježíšův příběh a jeho komentář. Jeho příběh – Pán vesmíru, který se narodí jako miminko v nevýznamné rodině. Když vyroste, je možné ho potkávat jako obyčejného člověka. A v rozhodující chvíli, kdy stojí obžalovaný před – ve srovnání s Ním, před jakýmsi páprdou, římským protektorem Pilátem, on to nechá dojít až tak daleko, že ho ti Římané odsoudí a popraví.

Máme tento dech vyrážející příběh. A k tomu máme komentář, kterým Ježíš vysvětluje, jak to dělá: Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech. (Evangelium podle Marka, kapitola 9, věta 35.) Evangelisté nám zapsali i o něco delší verzi, ale je to totéž: Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Evangelium podle Marka, kapitola 10, věty 42-45.) „Syn člověka“, takto Ježíš mluví sám o sobě – takto ten složitý úkol, jak zapřáhnout čerta, řeší Ježíš u sebe a tak to mají řešit i všichni, kdo zvolili stejnou životní cestu: Službu.

Jaká síla udrží moc na uzdě? Služba. Kdo je silný a mocný, ať považuje sám sebe především za služebníka. To je ježíšovské řešení problému.

Církev v této věci celá staletí selhává, neumíme to. Moc korumpuje duchovní stejně jako politiky. Chybí nám ten duch Ježíšův. Beru vážně, že v armádě jsme ve služebním poměru, stejně jako všichni státní zaměstnanci. My totiž sloužíme. Také v politice právem mluvíme o „veřejné službě“, „službě veřejným zájmům“. Máme moc – někdo větší, někdo menší, ale vědomí služby ji dokáže zkrotit tak, aby neškodila. Začíná to tím říkat si „služebník“ (latinsky „ministr“), a pokračuje to tím druhým sloužit.

O Vánocích to začalo – vynálezce tohoto vesmíru, jeho jediný reálný vládce, Pán života se rozhodl podívat se na celou věc očima obyčejného člověka, narodil se jako jeden z nás. Svou moc dokázal udržet na uzdě, možná bychom řekli až moc, opravdu ze sebe udělal služebnictvo.

To je jeho recept, užijte si Vánoc moc a moc.

22. Chvála šikovnosti

Dnes pronáším ódu na šikovnost. Nebude to báseň, tak šikovný nejsem. Šikovností myslím to, když někdo umí něco udělat dobře.

To asi znáte, na rodinném setkání je někdo velmi ochotný, že vyklidí umytou myčku, protože vám chce pomoct. Ale udělá to tak, že pak týden hledáte, kde co je.

Kamarád se zastaví, když zrovna děláte běžnou údržbu na autě. Nabídne se, že pomůže. Ale nalije vám motorový olej do ostřikovače nebo něco na ten způsob… Ani zlobit se na něj nemůžete, je to přece kamarád a dobrovolně se nabídl, že pomůže!

Celý náš zvukový adventní kalendář je o tom, jak bychom mohli spolu žít spokojeně a dobře. Neboli o etice. Na internetu najdete definici, že etika je věda o tom, co je dobré. A já dneska chválím ty, kdo dokážou udělat to, co je potřeba, a udělat to dobře.

Chcete smést hromádku smetí na podlaze. – Ne každý to umí udělat tak, že tam nic nezbyde. Chcete nakrájet cibuli – ne každý to zvládne, nemluvě o tom, kdo si poradí s tím, když je tupý nůž. Chcete pomoct kamarádovi se stěhováním. – Doufám, že to umíte, protože jinak víc práce přiděláte. Chcete pomoct lidem, kteří se pohádali. – To je zase jiná šikovnost. Chcete s lidmi v domě vybudovat výtah, bude třeba se dohodnout. Kdo je na to šikovný?

Mě se stává, že za mnou lidé přijdou s tím, že jim zemřel blízký člověk a chtějí se s ním rozloučit, jestli bych jim s tím nepomohl. – I takováhle šikovnost je třeba.

To bylo kdysi koncem 90. let, když jsem tuto myšlenku četl u kanadského teologa Bernarda Lonergana: Žít dobře, tedy také být schopen dělat věci, které jsou potřeba, to nejde bez šikovnosti, bez praktických dovedností. Od té doby s obzvláštní chutí využívám příležitost něco nového se naučit.

A to je ta dnešní myšlenka v adventním kalendáři: Co nového bych se mohl dneska naučit? Nějakou novou dovednost? Vánoce se blíží a těch příležitostí je opravdu mnoho: Sestavit z pár fotek videjko, které potěší. Najít na internetu karaoke koledu, kterou si pak můžeme společně zazpívat a to zpívání si trochu nacvičit. Jo, mimochodem hraní na hudební nástroj vypadá jako děsná věda, ale ono to nemusí být tak těžké (samozřejmě nemluvím o virtuózech).

Vychvaluji šikovnost – a neříkejte mi, že každý nemůže být na něco šikovný! Je to vlastně projevená láska. A láska se bez šikovnosti neobejde. Přeji vám, aby se vám dneska povedlo lásku projevit, třeba i nějakým novým způsobem.

Ať žijete, vy šikovní lidé!

23. Vnutit jim svůj styl hry

Potkali jste někdy osobu, která s radostí a potěšením útočí na slabá místa lidí kolem sebe a ještě z toho profituje!

Co s tím? Máme taková pěkná přísloví jako Na hrubý pytel, hrubá záplata. Nebo: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Někdy se nám naše chování k druhým vrací ozvěnou v tom, jak se druzí chovají k nám.

Ale… Mám já být tím, kdo bude druhým dávat hrubé záplaty a tak se ze mě samotného stane hrubý pytel? Máme v Bibli jednu hodně jednoznačnou větu: Neříkej: „Zachovám se k němu jak on ke mně, každému jeho skutky oplatím!“ (Kniha Přísloví, kapitola 24, přísloví 29, v překladu Bible 21. století.) Úplně se mi kroutí palce při pomyšlení, že by některým lidem mělo procházet, jak se k druhým chovají. To se pak snažím vymyslet, jak to udělat, aby jim to někdo stejným způsobem pořádně natřel. A byl bych i ochotný to vzít na sebe… Jenže po chvíli zjistím, že to je fakt odporný způsob přemýšlení, a když se pokusím jim tu hrubou záplatu dát, že jsem to pěkně pokazil a ublížil někomu úplně jinému. Nemyslete si, že jsem nějaký svatoušek, už jsem také leccos vyzkoušel…

Neodpovídej tupci na jeho tupost, aby ses mu sám nezačal podobat. To je jiný přísloví z Bible. To je vlastně ten problém – jestli začnu odplácet druhým stejnou mincí, stane se ze mě člověk stejného typu.

Ale poslechněte si to celé: Neodpovídej tupci na jeho tupost, aby ses mu sám nezačal podobat. Odpověz tupci na jeho tupost, aby si přestal moudrý připadat. (Kniha Přísloví, kapitola 26, přísloví 4-5, v překladu Bible 21. století.) To si nevymýšlím, opravdu to tam kdysi nějaký prorok takhle napsal. Neoplácej stejnou mincí, aby ses mu nezačal podobat. Ale odpověz tak, aby se mu to přestalo vyplácet.

Trochu tou dnešní úvahou navazuji na úplný začátek našeho adventního kalendáře, jak chcete, aby se druzí chovali k vám, tak se chovejte vy k nim, můžete se k tomu vrátit.

Fotbaloví a jiní trenéři říkají před významným zápasem: Potřebujeme jim vnutit svůj styl hry! To je hodně výstižné. Když potkáme člověka obhroublých způsobů, potřebujeme mu vnutit náš styl hry. Nechceme začít fungovat jako on, chceme, aby zůstal jediným hrubiánem ve skupině, ale neměl hlavní slovo.

Jak se to dělá, abychom někomu vnutili svůj styl hry? Většinou k tomu potřebujeme i ten zbytek týmu, to neuděláme sami. Všichni slušní lidé, v přítomnosti tupých lidí si zachovejte slušnost! Ale udělejte to tak, aby neurčovali styl hry. Na to většinou potřebujeme být aspoň trochu sehraní. Občas i pomůže mít trenéra, který je schopen popsat, jaký že je ten náš styl hry.

Přeju vám, ať dneska potkáte nějaké tupce, zkusíte si vnutit jim svůj styl hry a najdete přitom nové kamarády.

24. Čím začít – umět se omluvit

A Vánoce jsou tu…

Končí náš adventní kalendář o tom, jak žít příjemný a užitečný život, odborně řečeno: o etice. On ten příjemný život je hodně o vztazích. Jak kdesi napsal Exupéry: Jediný skutečný luxus jsou lidské vztahy.

I svátky jsou o vztazích. Může se stát, že se nepohodneme, ti nepopřejí, tamti odmítnou přijet, někdo se urazí, jiný už toho má opravdu dost…

Náš adventní kalendář končí otázkou: Kde začít, když se nám vztahy pokazí?

Dovolím si přijít s nejlepší radou, nevyžádanou ;), kterou na toto téma znám: Omluv se, za co se omluvit můžeš. Pak se uvidí… 

Druhý den adventního kalendáře jsem zmínil Chorvata Miroslava Volfa. Ten odpuštění připodobňuje k objetí, představme si to jako komiks (Volf Miroslav. Odmítnout nebo obejmout? Totožnost, jinakost a smíření v teologické reflexi. Praha: Vyšehrad, 2005. ISBN 80-7021-764-2, str. 160-168.)

1. První člověk přijde s omluvou – otevře náruč a čeká, jak druhý zareaguje.
2. Druhý člověk zareaguje nějak – buď odmítne nebo se tak či onak přidá.
3. Dojde k objetí, odpuštění.
4. Objetí povolí a buď si jdou každý po své práci nebo dál spolupracují.

Vyprávím to tu, protože je na tom krásně vidět, že to vždy začíná omluvou jednoho. Co bude dál, to už záleží i na těch dalších. A zároveň objetím to nekončí, končí to svobodou, kterou si navzájem dopřejeme.

Skoro o všem z toho jsme už mluvili: Šikovnost, která je třeba i k omlouvání (den 22), podívat se na sebe očima druhého člověka (den 2), být v kontaktu s realitou (den 19), odvážit se být sám sebou (den 1) a neoplácet druhým stejnou mincí (včera), nebrat si reakce druhých osobně (den 18). Celé je to vlastně o lásce (dni 1-3 a 5). S tou vinou je to často složité – třeba se stává, že to jeden pokazí a druhý má ještě možnost to zachránit. Ale když se to nepovede, sveze se vina na hlavu tomu, kdo to nepokazil (den 10). Obvykle se snažíme vinu nahrnout na ostatní lidi – a to i v situacích, kdy to vůbec není tak jasné. Např. když někdo na záchodě dobere toaletní papír, ale nedoplní ho (den 4). Zvlášť Vánoce chceme prožít v jiné atmosféře, ale jak takovou atmosféru prosadit, když třeba jeden člen rodiny to bude chtít kazit? Pokud možno nenásilně (den 17), prostě jim vnutit váš styl hry (včera).

Mě osobně hodně pomáhá odpouštět druhým, protože když já odpouštím jim, dává mi to naději, že i mě je možné odpustit.

A to nám všem přeji, abychom Ježíšovo narození oslavili v jeho duchu – v lásce a odpuštění. Kéž nám s tím pomůže. Tak to jeho narození pořádně oslavte!

Nebezpeční sami sobě

Pěkně se nám to sešlo! Zemědělstvím a průmyslem jsme se dostali do bodu, kdy natolik vytěžujeme a likvidujeme životní prostředí, že tím ohrožujeme sami sebe. To je jedna stránka věci, tak zvaná ekologická krize způsobená tím, co jako lidstvo budujeme a získáváme.

Druhou stránkou je to, co jsme jako lidstvo schopni zničit, rozstřílet, zlikvidovat a rozvrátit, totiž ničivá síla našich zbraní, jmenovitě jaderných zbraní. Obojí se nám to v druhé polovině minulého století pěkně sešlo – hned ve dvou oblastech jsme jako lidstvo začali podřezávat větev, na které sami sedíme.

Přitom jsme nic nedělali jinak. Všechnu tu bylo i předtím – obchody více či méně šlapaly, průmysl se rozvíjel, věda hodně pokročila, lidstvo se rozrůstalo, války také byly vždycky a není na nich nic nového…

Řekněme tomu „šlapeme na plyn jako vždycky“. Ale jak má společnost žít, když je třeba náhle šlápnout na brzdu? To neumíme! Blíží se doba, kdy budeme řešit, co s klonovanými organismy a lidmi, co se stroji, které budou v inteligenci rychlejší než lidé…

Spíše než hledat kvůli čemu jsme se do takové situace dostali, mě zajímá řešení, co a jak tedy dělat. Je řešením hledat nějakou brzdu? Nebo se spíš zaměříme na volant, abychom tu ostrou zatáčku na konci rovinky vybrali? A půjde to vůbec bez nějaké zásadní změny? Ale vždyť my jsme vcelku nenapravitelní!!

Velký vlastenecký výlet pana Broučka, tentokrát do 21. století

17. září 2025, kino Atlas na Florenci

Do kina jsem šel s jednou hlavní motivací – velmi mě zajímá, zda jako lidé dokážeme usměrňovat svá rozhodnutí. Pokud ne, nejsme za své chování odpovědni, nebo přinejmenším ne plně. Přitom náš právní systém (i moje křesťanská víra) vychází z předpokladu, že za své jednání neseme plnou odpovědnost. Jak to vlastně je?

Ze svého života znám důkladně jen zkušenost se sebou. Pak mám nějaké dlouhodobější zkušenosti s lidmi v mém okolí. A pak řadu jednotlivých a povrchních zkušeností s kdekým, z kterých však nejsem schopen udělat žádný pořádný závěr.

Následující okamžiky mě na dokumentu Velká vlastenecká válka zaujaly:

• Opakovaně zaznívalo, že sídliště v Charkově je bez lidí. Chodili tam a žasli, že je tam tak prázdno. Vycházím z toho, že toto slovní sdělení vůbec nedokáže vystihnout, co tam oni zažívali! Jejich slova jsou jen symptomem něčeho zásadního, proto to opakovali. Přišlo mi, že to vnímali nepříjemně – prostě divné místo, byli nesví, cítili to všemi smysly (nešlo o zrakový vjem).
• V pohřebním lese u Izjumu zdůrazňovala Petra opakovaně vůni borového lesa. Vůně jsou dalším vjemem, který se slovy nedá vystihnout. Možná právě proto to několikrát opakovala, protože ze svých slov slyšela, jak je to nedostatečné.
• Jak jde dohromady sovětská hymna v autě cestou tam a modlitba Otčenáš na hřbitově v Izjumu? Vždyť to vycházelo z týchž úst! Jako kdyby táž studánka dávala jak vodu tak rajskou…
• Zvláště v lese u Izjumu mi Petra přišla v nějakém zvláštním stavu mysli. V tu chvíli jsem si to pojmenoval jako „odpojená“. Několikrát reagovala na něco jiného, než co jsme v tu chvíli vnímali v kině. Ale přišlo mi, že ten rozpor vnímají i lidé v jejím okolí přímo na místě. Paní Petra komentovala písečnou půdu rozkrytou hroby, místo aby komentovala, proč je tam těch hrobů tolik, proč je kdo zabíjel? Na jedné straně písečná půda lesa, na druhé straně stovky zmařených životů…?
• V kyjevském metru i porodnici Ivo docela výrazně reagoval na děti, které sám nemá. Tipuji, že nebude trvat dlouho a stane se otcem. A přál bych mu to, protože otcovství je super!
• Výstižná mi přišla věta: „Byla domněnka, že tam byl štáb.“ Ta věta v několika variacích zazněla ve chvíli, kdy viděli rozbombardované budovy občanské infrastruktury – nemocnice, školy… A mají pravdu. Je to tak, pokud nepřítel střílí z budovy nemocnice, ta budova se přítomností vojáků stala legitimním cílem. Zároveň taková „domněnka“, rozumějte falešná domněnka, lež, vznikne hrozně snadno!
• Zaujalo mě zapojení fantazie v případě paní Petry. Zajímala se o to, co je s těmi lidmi, kteří se octnou na dobytém území. A nějak jí nešlo na rozum, jak si představit, že dobyvatel najednou to obyvatelstvo prohlásí za „své“. Anebo jaký význam by mohlo mít dobýt zcela zničenou zem: „Vyvěsím vlajku… Hnus! Hnus! K čemu mi to je?!“ Bez této představivosti mnoho věcí v životě nefunguje. Je třeba ji zapojit, přesunout se v mysli do zcela nové situace a tam se hezky rozhlédnout a udělat si na věci názor.
• Záběry na hřbitov plný vlajek, poté co tam právě další přibyla, byl pro mě silným momentem, přišlo mi, že mám slzy v očích. A najednou koukám, že to rozmazané vidění je (také) způsobeno tím, že autoři dokumentu právě tyto záběry rozmazali…
• V závěru nechali zaznít celou automatickou hlášku, která se vysílala spolu s varováním před nálety: „Your overconfidence is your weakness.“ Krásný dvojsmysl – na jedné straně v tom přímém smyslu vyhledání úkrytu před raketami, na druhé straně jako komentář k celému filmu.
• Na názoru záleží. Na jednu stranu tvrdím, že lidé se nemají posuzovat podle názorů, které zastávají, ale spíše podle svých činů. Pak ale přijdou situace, v kterých se ukazuje, že názor je velmi důležitý – třeba ve chvíli ozbrojeného konfliktu. Buď jsi na jedné nebo na druhé straně, nic mezi neexistuje. A samozřejmě názor je třeba potvrdit činem, ale to už ne vždy. Také na sociálních sítích je názor důležitý, protože tam činy zůstávají v pozadí, zatímco názory jsou velmi hlasité.
• Režisér na konci filmu ohlašuje svůj závěr: Není cesta se stále dokola snažit druhé pochopit, stává se z toho naše slabost. To je hodně provokativní závěr. Dává smysl v tom, že je třeba, aby alespoň část společnosti postavila naši kolektivní bezpečnost jako neoddiskutovatelnou prioritu. Nemusí to udělat všichni, stačí dostatečně velká část, která to vybojuje i pro ten zbytek. Na druhou stranu to smysl nedává, protože je to přesně to východisko, z kterého vychází ti, kterým nepomůže změnit názor ani to, když věci vidí na vlastní oči. Nebo ne?
• Škoda, že se tří protagonistů na konci filmu nezeptali: Tak co, probíhá na Ukrajině válka? Bombardují Ukrajinci sami sebe? Co by se asi stalo s Ukrajinci, které jste potkali, kdyby to území obsadili Rusové? Místo toho tam zazněla otázka, zda změnili názor. Jenže názor není jedna věc, ale mohutná komplexní stavba složená z mnoha cihel a trámů. Rozhodně jednu změnu jsem tam viděl – cestou zpět nikdo nezpíval sovětskou hymnu.
• Režisér v následné diskuzi řekl, že ten poslední rok ho změnil. Dříve si myslel, že se může mít rád se všemi lidmi. Dneska ví, že to nejde…
• Producent v následné diskuzi vyslovil postřeh, že tou rozdílovou kvalitou mezi člověkem, který je připraven svůj názor změnit tváří v tvář skutečnosti, a člověkem, který radši popře realitu, aby si uchoval svůj názor, že tou rozdílovou kvalitou je empatie. Člověk s empatií k lidem, které potkává, se díky tomu podívá na věci také jejich očima a to ho vyvádí ze slepoty svých názorů. To dost souvisí s tou „odpojeností“ zmíněnou výše.
• Dnešní svět je všemožně zprostředkovaný. Kontakt s lidmi nemáme většinu času tak, že bychom s nimi byli na stejném místě. Mnoho zkušeností přijímáme z druhé ruky – videa, fotky, příběhy v časopisech, cestopisech, vyprávěné v televizi. Dejte na jednu hromádku to, co jsme na vlastní kůži ten den viděli a zažili. Na druhou hromádku to vše ostatní, co jsme během téhož dne vnímali. Která hromádka bude větší? U mě rozhodně ta druhá. Velký vlastenecký výlet byl pokus položit velkou váhu na tu osobní zkušenost na vlastní kůži – být tam, slyšet ty výbuchy, cítit ty vůně a pachy, dotýkat se věcí, vstoupit do rozbombardovaného domu, mít na dosah lidi, kteří tam žijí.
• Složitě hledáme nějaký metr, kterým měřit naše životní pocity. Na jednu stranu si dopřáváme mimořádnou svobodu, jakoby se každý mohl cítit docela, jak chce. Na druhou stranu tohle by bylo možné, leda kdyby každý člověk obýval své vlastní údolí nebo vlastní planetu.

To byly ty nejsilnější podněty ze sledování dokumentu. Jakou jsem tedy dostal odpověď na otázku, se kterou jsem do kina vstupoval: Jsme každý odpovědný za své jednání? Jsme schopni ho vůbec ovlivnit?

• Naši protagonisté se na Ukrajinu vypravili. To samo byl ten nejdůležitější krok – být otevřený osobní zkušenosti na vlastní kůži.
• V různých situacích přímo na místě svou svobodu prokazovali tím, že točili, co je zajímalo, ptali se, reagovali. Někdo rovnou popisoval a vyjadřoval, co přitom prožívá, jiný řekl, že si to nejdřív potřebuje nechat projít hlavou. Jejich reakce byly svobodné, zjevně je nikdo nenutil něco předvádět nebo říkat.
• To, co si v hlavě myslíme, má zásadní vliv na to, co pak kolem sebe vidíme. Na našich názorech záleží!
• Představivost a empatie! Bez nich se asi není možné podívat na věci nově, dozvědět se něco, co jsem do té doby nevěděl, netušil, nebyl ochoten si připustit.
• Domnívám se, že naše svoboda cítit se zcela bez ohledu na druhé lidi a okolnosti, prohlubuje samotu a osamělost, kterou mnozí prožívají. Sám na sebe kladu požadavek, že moje emoce mají aspoň nějak souviset s realitou. Nedává mi smysl cítit se hladový, když jsem před půl hodinou jedl - v tu chvíli není chyba v nedostatku jídla, ale v mém prožívání. Nedává smysl cítit se nešťatně, když přitom mám všechno potřebné k životu a jsem v bezpečí. Nedává mi smysl být naštvaný, když přitom k tomu není důvod. Takže ta moje otázka je, kdo ovládá co - ovládají emoce mě nebo jsem to já, kdo se snaží (více či méně úspěšně) ovládnout své emoce? Moje odpověď je jasná - chci se cítit, jak chci, jsem to já, kdo má mít kontrolu nad tím, co se ve mně děje.
• Jsme obecně schopni ovládat nebo určovat své emoce? Pokud bude zároveň platit, že v dnešní době emoce jsou pro život člověka určující, a zároveň i to, že nikdo nedokáže určovat své emoce, pak výsledek je ten, že jsme ponecháni na pospas neznámým a nevypočitatelným silám. Je to chaos, který nelze usměrnit, s kterým nelze pracovat.
• Jsem křesťan a znám z vlastní zkušenosti to, čemu říkáme pokání – připravenost přehodnotit své chování a smýšlení. Přijde mi, že pokání v běžných věcech mi pomáhá být připraven i na větší přehodnocení svých názorů. Nechci zůstat tak zabedněný, jako jsem byl, chci se v životě posunout dál, chci být v kontaktu s realitou kolem sebe… Díky tomuto postoji mám kolem sebe lidi, kteří mě za mé pokání neodsuzují, protože to sami dělají. Moje sociální bublina mě nenutí myslet si pořád totéž, mám prostor některé věci přehodnotit. Díky kamarádi, že jsme šli společně do kina ;)