Abraham Laboriel: Listen to your brother when you can´t speak to his heart.
Chápu, že těch otázek je ve skutečnosti více. Něco jiného je volba žen do staršovstva, protože to je dlouhodobá možná praxe CB, i když ji využívají jen některé sbory. Odlišná je otázka kazatelské ordinace žen. Odlišná je diakonská ordinace. Trochu něco jiného je volba žen do Rady CB na tzv. laická místa. Odlišná je otázka žen v různých komisích – ať již na sborové nebo celocírkevní úrovni. Ale v této úvaze se pokusím popsat svůj prožitek, nikoli rozebrat téma, proto se pokusím popsat ten společný prožitek.
Trochu se mi do řešení těchto otázek chce, na druhou stranu mi to přijde zbytečně vynaložené úsilí, které nedopadne dobře. Už půl roku si rovnám své myšlenky, nakonec jsem se odhodlal přispět k rozhovoru ne přednáškou či argumentací, ale tímto osobním sdílením.
Vadí mi, když se to snažíme rozštípnout na jejich zádech
Pokud je v těch diskuzích silný emoční náboj, cítím se trapně vůči těm obdarovaným a aktivním sestrám, o které jde nebo brzy půjde. Mám pro to v sobě výraz: „snažíme se to rozštípnout na jejich zádech“. Štípat dříví viděl asi každý. Je k tomu potřeba něco, na čem se to bude štípat. To úsloví popisuje situaci, kdy ti, kterých se rozhovor týká, se rozhovoru nemohou účastnit, protože mají plné ruce práce s tím nastavovat svá záda, na kterých se problém ostatní snaží rozštípnout.
Stydím se, když se debata o službě žen vede tak, že se přitom nelze podívat do očí těm, jejichž včerejší nebo zítřejší služby se to může dotýkat.
Samozřejmě záleží na těch, kdo prošlapávají cestu. Záleží na jejich charakteru. Mohou jít příkladem a udělat dobrou službu. Nebo dají plnou náruč argumentů těm, kdo jsou proti… Přitom, řekněme si narovinu, o jmenovité ženy tu vůbec nejde, ta otázka leží obecně a je jasné, že budou zkušenosti dobré i špatné.
Kéž ke mně Bůh mluví
Další velmi silné vědomí spočívá v tom, že absolutně nemám zájem na tom, aby se o více jak polovinu zredukoval okruh lidí, skrze které smí Bůh ke mně mluvit.
Jsem hříšník, zoufalec, závislý na pomoci Pána Boha. Jestli si Bůh dává sám sobě nějaké podmínky, jakými prostředky se mnou bude jednat, to je Jeho věc. Spoléhám, že bude velkorysý, milosrdný. Já ze své strany však potřebuji udržet co nejvíce možností – mám dlouhé vedení, jsem nechápavý, zabedněný… A opravdu se nechci dostat do situace, kdy na mou námitku, že jsem to nevěděl, mi na to Bůh řekne: „Ano, nevěděl jsi to, proto jsem k tobě poslal 8 lidí a ti tě na to upozornili.“ A já na to řeknu: „Vím o jednom, který byl pro mě nevěrohodný, pak to bylo několik lidí, které nepočítám (tj. žen), ostatní jsem úplně přeslechl.“
A tento postoj začíná v mé rodině. Pokud žena nemůže být božím autoritativním nástrojem, pak mám problém brát svou mamku vážně (přitom Bible trvá na tom, že úcta patří „otci i matce,“ minimálně jednou je dokonce matka jmenována jako první). Mám dvě sestry. Nebudu tvrdit, že jsem jim vždy se zájmem naslouchal a bral jejich slova vážně. Ale bude to určitě pár důležitých věcí, které jsem si od nich vyslechl a vzal je vážně. A pak je tu manželka. Ani ve snu si nedovedu představit, že bych ji měl brát nějak méně vážně coby hlas Boha!! Absolutně ne! Naopak: Kdo našel ženu, našel dobro a došel u Hospodina zalíbení. (Př 18,22) Již před lety jsem přijal výzvu programu manželského a předmanželského poradenství Radical Love, kteří svatební slib přeložili zhruba takto: Bože, dávám ti volnou ruku, abys mě prostřednictvím mé manželky proměňoval a přetvářel. (Druhý z deseti bodového souhrnu tohoto programu.) S tím zcela souzním. Cokoliv jiného je pro mě absurdní.
Když si jako muž řeknu, že žena nade mnou nemá mít autoritu, nemůže mi říkal, co mám nebo nemám dělat, připravím se o větší polovinu úst, skrze které ke mně Bůh může mluvit! Je to nesmírně alibistické – dáváme mužům lacinou výmluvu, aby nemuseli brát vážně to, co je jim nepříjemné. A že my, muži, jsme hodně pohodlní a výmluvy máme rádi! Pavel Černý vypráví v podcastu z ledna 2024, že se mu stalo několikrát, že ho žena znalá Písma upozornila, že se mýlí v konkrétní věci, kterou učil nebo kázal. Mě moje manželka zásadním způsobem zorientovala a ovlivnila na duchovní cestě. Další sestry v Kristu ani nedokážu spočítat, protože jsem nikdy nerozlišoval mezi tím, zda ke mně Bůh mluví skrze muže nebo skrze ženu.
Jde o mnoho
V sázce je mnoho energie, potenciálu, božího obdarování, lidské energie, frustrace, zdraví, radosti! V sázce je nedůslednost našich postojů, jde o náš charakter.
Sčítám nyní v mysli ten sloupec ztrát. Vyhrocování této otázky narušuje důvěru a spolupráci – obnova takové důvěry bude trvat roky a určitě někdo vypadne z kola. Vynakládáme energii a čas, který nám může chybět jinde. Mám zkušenost, že mnozí lidé jsou ochotni napnout síly a obětovat čas v ovzduší přijetí a spolupráce. Jakmile je zastavíme otázkou, zda vůbec podle Písma je v pořádku, aby něco dělali, v tu chvíli jsme kulturu přijetí a spolupráce narušili. Řada lidí zareaguje tím, že se stáhne a svou energii věnují něčemu jinému nebo v jiném společenství. Neříkám, v extrémním případě je třeba někoho od služby odradit.
To ovzduší přijetí a spolupráce se těžko buduje, ale velice snadno se zboří. Takže jestli hodinu svého času věnujeme otevírání a pojmenování otázek služby žen, je třeba se stejnými lidmi jiné dvě hodiny a více věnovat prohlubování kultury přijetí a spolupráce.
Máme větší problémy
Máme mnohem větší problémy, než je tohle. Někteří o tom hodně mluví, pro ně je to mimořádně důležité téma. Ale takoví jsou jen někteří. Na druhou stranu, kdybychom tuto oblast měli dobře vyřešenou, neřešili bychom ji. Je mi nepříjemné už to, že o tom musíme mluvit. Už to samo je přiznání problému, byť jen jednoho z mnoha a ne toho nejdůležitějšího.
Mám nejradši, když spojujeme síly, abychom je napřeli do toho, k čemu jsme povoláni – ke službě druhým, růstu a nesení plodů. To je a byla moje vědomá motivace v Karlových Varech, na ETS, na Smíchově i nyní v Armádě ČR. A služba lidem je vždy širší a dalekosáhlejší, než kam sahá jedna denominace. V takové situaci je třeba řešit otázky, které nám brání ve službě druhým, aby se Evangelium mohlo dostat k dalším lidem, aby lidé mohli duchovně vzkvétat a nést plody. Potřebujeme každou schopnou ruku, žeň je veliká, ale dělníků málo! Místo toho zde řešíme, jak to udělat, aby služebníků bylo ještě méně…
Když Bible dostává na frak
V otázkách služby žen ve vedení církve lidé zastávají celou škálu postojů – s jedněmi se shodují více, s jinými méně. Pro mě je však důležité také to, jakou roli v tom hraje Bible. Po stránce teologické je to přeci tak krásné, košaté, spletité téma!! Právem přitahuje pozornost a profesionál aby se na tom opravdu vyřádil.
Vnímám to tak, že mám víc společného s těmi, kdo berou Bibli vážně, ale v otázce služby žen docházíme k odlišným závěrům, než s těmi, s kterými se shodnu prakticky ohledně služby žen, ale oni přitom vůbec nemají potřebu naslouchat tomu, co na toto téma říká Bible. Radši budu úzce spolupracovat s těmi, s kterými sdílím potřebu brát Bibli vážně, byť se názorově neshodneme…
A je to vůbec potřeba řešit?
Když se na to podívám očima učení Jednoty bratrské o věcech podstatných, služebných a případných, je jasné to, že zapojení ženy či mužů v té či oné službě není věc podstatná. (Poznámka: Zde mohu odkázat na článek z roku 2015 a pozdější cyklus přednášek z roku 2020. Na čem záleží? aneb Věci podstatné, služebné a případné podle staré Jednoty. Brána 12/2015, str. 12-19. ISSN 1803-828X. Dostupné on-line.
Cyklus biblických hodin: Co je opravdu podstatné v duchovním životě, aneb Komenského pojetí „věcí podstatných, služebných a vedlejších“. Sbor Církve bratrské v Praze 5, květen až červen 2020. Audio dostupné on-line. V závěru cyklu bylo Komenského pojetí vztaženo mezi jiným přímo na otázku „ženy za kazatelnou“.)
Naše spasení stojí na tom, co Trojjediný dělá a na naší osobní odpovědi vírou, láskou a nadějí. Je tedy otázka zapojení žen ve vedení církve věcí služebnou? Také ne. Služebnou věcí je, aby z kazatelny zaznívalo Slovo boží, služebnou věcí jsou služebníci Evangelia (tzv. klíče) – tedy to, aby byli, ne jejich pohlaví. Zdá se tedy, že řešíme otázku případnou, které Komenský říká „vedlejší“.
Pojďme si tu otázku mírně upravit. Co je podstatného na otázce služby žen v církvi? A rázem je toho mnoho podstatného – působení Trojjediného, Jeho dílo i naše odezva víry, lásky a naděje. Ano, Josef nemohl být Ježíšovou matkou, to musela být Marie. Ježíš mezi pohlavími nerozlišoval – okruh jeho spolupracovníků tvořili všichni. Jen svých Dvanáct složil z mužů. Na druhou stranu to byly ženy, které byli prvními svědky vzkříšení. A na celé naší debatě a diskuzi je důležité, zda ji vedeme ve víře (důvěře), v lásce a v naději. Dává Bůh mužům jinou víru než ženám? Nikoli. Nic v Písmu také nenasvědčuje tomu, že by Bůh miloval muže nebo ženy víc než ty druhé.
Názory na službu žen v církvi nejsou žádné dogma, není to ani součást Evangelia, ani jinak významné učení. Proč to tedy vlastně řešíme?
Porovnejme si to např. s financemi a majetkem, které jsou součástí lásky k Bohu: Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. (Dt 6,5) Nelze milovat Boha bez toho, aby se to dotklo celého mého života, tedy i položek mého daňového přiznání. Vedeme stejně detailní a vášnivé debaty o tom, jak se kdo podílí na financování života církve? Mnozí na to mají vyhraněné názory, každý jiné. Máme potřebu v tom postupovat jednotně? Překvapivě ne.
Proč bychom tedy měli v otázce žen v církvi trvat na společném postupu? Žena, která zastává postoj, že se na službě Evangelia podílí stejnou měrou jako muži, bude kandidovat do staršovstva a nastoupí do vikariátu. Žena, která to vnímá jinak, bude jednat odlišně. Muž či žena, kteří neuznávají službu žen ve vedení, budou hlasovat zcela v souladu se svým přesvědčením. Když pak dojde na hlasování delegátů sborů o kazatelce, proběhne to přesně tímto způsobem, přičemž se v důvodech hlasování budou nerozlišitelně mísit jak názory na principiální otázku služby žen ve vedení církve, tak hodnocení ohledně obdarování a služby konkrétní ženy. Hlasování konference je nastaveno demokraticky (s tím jsme v zásadě svolní), presbyterní prvky našeho zřízení samotnému hlasování předcházejí (staršovstvo projednává konferenční návrhy a své stanovisko komunikuje s delegáty sborů, ordinovaní často dochází ke svému vlastnímu „cechovnímu“ postoji). Tak jako důsledný dárce desátků netrvá na tom, aby jeho hlas při schvalování hospodářské zprávy měl větší váhu než příležitostný přispěvatel, podobně bychom to mohli držet i v otázkách podílu žen na vedení církve. Možná bude stačit vzájemná ohleduplnost k tomu, abychom mohli dál fungovat bez celocírkevní vleklé debaty, která víc problémů nadělá než vyřeší.
Nesuďte!
Tato Ježíšova slova zde používám trochu neprávem. Já chci zvolat: Proč mají někteří lidé potřebu ventilovat veřejně své názory na kde co s očekáváním, že věci budou po jejich?! U sebe považuji tu potřebu mít názor na všechno za mladickou nerozvážnost. Dneska již dokážu rozlišit, že v té či oné specifické otázce věcem nerozumím, nejsou v mé kompetenci, nebo nemám řešení.
Přesto si připomínám to Ježíšovo slovo: Nesuďte! (Mt 7,1) Ježíš to očividně myslel zcela vážně. Přijetím odpovědnosti učitele a kazatele jsem přijal také skutečnost, že budu souzen za to, jak soudím druhé. Přijde mi férovější říct, že počítám s velkorysostí Boží, až mě za mnohá má rozhodnutí odsoudí, než říkat, že Bůh velkoryse nebude soudit ty, kteří soudili druhé, „protože to prostě jinak nejde“.
Alespoň v mém osobním příběhu to Ježíšovým „Nesuďte!“ začalo, když jsem se učil připravenosti neprosazovat svůj názor, připravenosti veřejně nesdělovat svůj názor nebo dokonce připravenosti v sobě pozdržet názor na danou osobu.
Ježíšovo „Nesuďte!“ je také třeba připomenout kvůli tomu, že v církvi zápasíme s tím, aby láska, přijetí a odpuštění bylo tou základní emocí. Výše jsem zmiňoval důležitost atmosféry přijetí a spolupráce. Takovou atmosféru spolehlivě zabíjí postoj souzení druhých lidí. Proto mám potřebu Ježíšova slova vyslovit, i když se otázek podílu žen na vedení církve týkají jen nepřímo. Týkají se totiž velmi přímo způsobu, jakým o věcech debatujeme.
Ovládnout moc
Na konec jsem si nechal dílek skládačky, kterému dávám v životě čím dál tím větší váhu. Proč? Protože škola života mi dala několik lekcí. Standardně jsem snílek, ale v této věci se snažím trochu se přiblížit realitě. Když se na naše debaty podívá člověk nezasvěcený, uvidí to asi rychleji než my, že jednoduše je to boj o moc.
Pokud jde o duchovní službu, je tragickým pochybením, když dojde ke zneužití moci v situaci, která má druhým sloužit. Jde o přímý protiklad – když lásku připodobním k potravě, tak na místě, kam se chodí sytit hladoví, člověk odpovědný za distribuci potravy situaci zneužívá ve svůj prospěch a tyje z jídla určeného druhým. Odpouštějící a láskyplné vztahy jsou „duchovní nemocnicí“. Pocit bezpečí a přijetí je důležitou součástí odpouštějícího společenství. Zneužití tohoto prostředí je jeho přímým popřením.
Uvedu příklad z prostředí péče o traumatizované osoby. Povodeň smete dům a rodina je vystavena traumatu. Malé děti traumatu čelí tím, že se přivinou ke svým rodičům, a díky tomu si do života žádné post-trauma neodnesou. Pokud však malé děti čelí traumatu vyvolanému těmi nejbližšími, nemají se ke komu přivinout a jejich život se bude rozvíjet ve stínu tohoto traumatu. Pokud je člověk v roli tvůrce bezpečí, je trestuhodné situaci zneužít ve vlastní prospěch a k ostatním se obrátit zády. Jak to popsal specialista na trauma: „To likviduje nejdůležitější ochranu před traumatem: nalezení útočiště u těch, které milujete. Pokud vás lidé, na něž se přirozeně obracíte v situacích, kdy potřebujete péči a ochranu, děsí nebo vás odmítají, naučíte se uzavřít do sebe a své pocity ignorovat.“ (Myšlenka celého odstavce je převzata z knihy Bessela van der Kolka, Tělo sčítá rány, Příbram: Jan Melvin Publishing, 2021, citát je ze str. 253.)
Nebezpečí takto zásadního pochybení je přesně to, co při debatách o službě žen prožívám! Jen aby se nám nestalo, že tam, kde má vládnout bezpečí, vletí destruktivně rozhořčení, kategorické názory a nesnášenlivost… Kéž by se nám podařilo, aby služba zůstala prioritou, a kompetenční spory se ocitly na vedlejší koleji…
V církvi vedeme mnoho „duchovních řečí“, občas jsou věci jednodušší, než je líčíme. Prvních tři sta let čelili Ježíšovi následovníci nepřejné situaci, která opakovaně eskalovala do otevřeného pronásledování ze strany státní moci. Pak se ovšem situace dramaticky změnila. To bylo za císaře Konstantina. Během několika málo let došlo k dokonalému obratu – církev byla přizvána k podílu na státní moci. Bylo to nabídka, k jejímuž odmítnutí nebylo dost sil. Tu moc se nepodařilo ovládnout službou. Nejen Petr Chelčický to popsal jako vniknutí jedu do církve. Moc korumpuje. Majetek, finance, vliv – to vše konkuruje duchovní službě. Náš zápas je v tom, zda v duchovní službě převáží boj o moc tak, jak k tomu dochází v ostatních oblastech života, nebo zda se postojem služby a vlastní obětí podaří ovládnout tu moc.
Ježíš názorně předvedl a také slovně okomentoval, jak má vypadat pojetí moci. Kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mk 10,44-45) Mám za to, že na stejné téma je i přikázání desatera: Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. (Exodus 20,7) Je však pro nás matoucí, že Hospodinův trest nenásleduje bezprostředně po těchto zločinech; nevím, proč tak otálí. V té Ježíšem vedené "církvi", posléze o Letnicích naplněné Duchem božím, je opravdu nebývalá mezilidská svoboda a o to větší závazek vůči Bohu. Souzním s Komenským, který za plnost autority a kázně v církvi považuje dobrovolnost: „K této pravdivosti a poctivosti obecného náboženství přísluší vně: 1. nečetnost dogmat v oboru víry, skutků i naděje, neboť ne skrze mnohé a subtilní problémy nás k sobě volá Bůh, praví Hilarius; 2. prostota obřadů, jak pro snadnost, tak pro věcnost náboženství; 3. mocný řád kázně k vytvoření dobrovolnosti. Vnitřně je třeba, aby se toto všechno v člověku spojovalo: 1. teoreticky, aby čiročirá pravda byla každému zřejmá bez bludu; 2. prakticky, jedině holé příkazy Boží bez pověry; 3. chresticky, jedině opravdové sliby Boží bez mámivých nadějí.“ (J. A. Komenský. Obecná porada o nápravě věcí lidských. Díl III, str. 342.)
Otázka podílu žen na vedení církve je totiž z tohoto pohledu velmi prostá: Je to boj o moc. Pochopitelně, pokud se mi podaří z podílu na moci v církvi ještě před volbami do staršovstva vyřadit početnější polovinu možných kandidátů, bude všechno mnohem jednodušší. Z jiného úhlu pohledu je možné říct, že pokud se mi podaří prosadit můj výklad Bible, již tímto krokem jsem osvědčil, že moc mám já a ne konkurenční výklad. To se pak může projevit v následné reakci: Pokud šlo o moc a převážil konkurenční výklad, pak já musím odejít. Pokud to bylo společné hledání pravdy Písma, pak klidně mohu zůstat.
Ale abych se vrátil k podstatě myšlenky: Mrzí mě, že se nám nedaří Ježíšovu autoritu služebníka realizovat, protože to by svět kolem nás opravdu zaujalo, na tom by poznali sílu Evangelia. Jenže tuto sílu Evangelia neznáme ani my sami. Myslím, že potřebujeme mnohem svobodnější pojetí společné duchovní cesty, než jak ji tradičně praktikujeme.
Zdroje
Zdroji těchto úvah jsou především mé životní zkušenosti spolu se vším, co jsem během života slyšel, četl, pozoroval a reflektoval. V textu jsem však zmínil některé konkrétní osoby nebo materiály. Zde jsou:
Dne 19. 4. 2024 byl zveřejněn rozhovor v podcastu KOSTELJinak, díl nazvaný EP28 Ženy ve staršovstvu, co je to staršovstvo? Hosty rozhovoru byli za českou Církev bratrskou Pavel Černý, za slovenskou Cirkev bratskou Štefan Evin. Podcast je dostupný on-line.
Petr Chelčický, například jeho Síť víry. Praha: Orbis, 1950.
Bessel A. Van der Kolk. Tělo sčítá rány: jak trauma dopadá na naši mysl i zdraví a jak se z něj léčit. Brno: Jan Melvil Publishing, 2021.
J. A. Komenský. Obecná porada o nápravě věcí lidských. Díl III. Praha: Svoboda, 1992.
Tony Moore, Kim Moore. Radical Love. The Lifestyleof Marriage. „Naked and Not Ashamed“. Student guide. Atlanta: The Center on Christian Relationship, 2003. Skripta v kroužkové vazbě ve formátu A4 („letter“), 271 str.
Žádné komentáře:
Okomentovat