Přímluvná modlitba za církev v přechodu k samofinancování

Otče náš v nebesích

V sobotu 23. listopadu 2013 se sešlo necelých 190 zástupců ze 75 sborů Církve bratrské nad sedmi návrhy, které upravují ekonomické fungování této církve v několika málo příštích letech, tváří v tvář tomu, který nás stvořil a komu jsme dali svůj život. Přitom žádný z návrhů nebyl dle mého vysloveně špatný.

Posvěť se jméno Tvé

Liberečtí ve svém návrhu zdůraznili: „Máme velikou obavu, že masivní přerozdělování povede k úpadku CB. Za posledních 24 let jsme si zvykli na pohodlí. A dnes? Oběť která nás stejně nemine, chceme odložit...“ Ježíš o sobě řekl, že posvětil sám sebe na kříži za své učedníky, aby i oni byli posvěceni v pravdě. Jo, pravda, to je věc. Také pravda k sobě. I to liberečtí řekli: „Náš návrh není výrazem nedůvěry k ostatním sborům. Bojíme se sami sebe!“
Různé církve mají různé recepty na samofinancování. Pro Církev bratrskou je trvalý zdroj financí v dobrovolných příspěvcích členů církve. Vůbec nebyla řeč o investicích do budov nebo jiných obvyklých zdrojů majetku. Jestli lze mluvit o investici, pak do lidských zdrojů a prostě do „věci Evangelia“.

Přijď království Tvé

Když prosíme slovy „přijď království Tvé“, byť nemáme krále ani císaře již více než tři generace, je jasné, že jde o vliv, moc, o autoritu. Jedno z Ježíšových podobenství o Božím kralování ukazuje, jak moc má Hospodář rád efektivitu a hospodárnost. Ježíšův příměr o hřivnách, s kterými jeden hospodařil dobře a druhý špatně – také tam v diskuzi zazněl.
Církev patří Pánu, který ví, jak vypadá dobré hospodaření – bude s naším hospodařením spokojený? Asi nám nezáleží na názorech lidí tolik, jako na názoru toho, kdo nám to pak sečte všechno i s náhradami. Také transparentnost v nakládání s finančními i dalšími zdroji patří ke standardu dobrého hospodaření. V této mé prosbě je touha, abychom obstáli – aby ten, který vidí vše, řekl, že jsme si v té transparentnosti vedli obstojně.
V nekřesťanském světě platí, že moc jde ruku v ruce s ekonomickou silou. V církvi to však takto nefunguje. Který z návrhů vede ke zbohatnutí církve? Myslím, že ke zbohatnutí církve nevedou jen ty návrhy, které všechny náhrady považovaly za cizí prostředky svěřené do péče církve.

Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi

Hledali jsme společnou vůli v naději, že bude také vůlí Boží. Určitě lze obecně říci, že Boží vůlí je spravedlnost uskutečňovaná skrze milost a sebeobětující lásku. Co to ale znamená v situaci sborů, kde jeden je velký, jiný malý, jeden bohatší, druhý chudší. A když povážíme, že církev neumí hospodařit s většími prostředky, než jaké měla doposud k dispozici, co je rozumnější – hospodařit s velkým balíkem centrálně nebo ho rozdělit na mnoho malých částek? Navíc jsme se dnes rozhodovali o uspořádání na příští tři roky. Takže otázka zní, jak začít, abychom za 10 let byli opravdu o dost dál?
Hned několik návrhů obsahovalo požadavek použít náhrady (tedy nikoli příspěvky) výhradně pro obecně prospěšné účely. Jeden návrh to řešil centrálně, jiný decentralizovaně. Mě osobně se tento požadavek hodně líbil. Během diskuze však vyšlo mimo jiné najevo, že jednotliví delegáti si pod tím představují dost odlišné věci. A to je další otázka – naslouchání vůli společnosti. Pokud bychom vyšli cestou obecně prospěšných projektů, dělal bych to osobně jedině v naději, že tato cesta, jak najít Boží vůli, je pravdivější než jiné. Není posláním církve plnit přání zbytku společnosti – od toho je tu přece santa klaus. Ale hledání Boží vůle podle mého názoru musí obsahovat pečlivé naslouchání životní realitě.
Nakonec jsme se rozhodli, ale vítězný návrh neměl nějakou drtivou převahu. Rozhovor tedy pokračuje.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes

Po celý den jsem cítil v mnoha vystoupení delegátů i těch, kdo představovali některé návrhy, strach z nejistoty. Jak bych si přál, abychom byli lidmi víry do té míry, že strach sice cítíme jako všichni lidé, ale naše rozhodování jím není předurčeno! Některé sbory mají ještě nesplacené závazky, další by samofinancování v tuto chvíli zcela položilo na lopatky. Možná jsme si dávali v rozhovorech málo najevo péči jedněch o druhé, takže jsme obavy slabších sborů nerozptýlili starostlivou péčí a důvěrou ve svazek celé církve.
Ježíš nás učí prosit o chleba na dnešní den. Podle mne byl totiž velký prognostik! Očima člověka má každý den dost svého trápení. Boží oči totiž vidí každého vrabčáčka i květinku a zná potřeby všech. Líbil se mi příspěvek jednoho člena vedení církve, který připomněl, jak kdysi apoštolé praktické potřeby řešili delegováním a decentralizací, zatímco jednotu v hodnotách a identitě řešili centrálně. Dalším rozměrem pak je pracovat poctivě a s nadhledem dnes, ale netrápit se možnými riziky zítřka, o kterém nevím jak a na koho dolehnou.

Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům

A zde se dostáváme k dalšímu jádru zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi – křivda z minulosti. Církev tvoří lidé, kterým bylo odpuštěno víc, než kolik by kdy mohli splatit – Bůh přirovnává hříchy k dluhu, který velkoryse odpustil. Předat toto odpuštění dál je jediným skutečným důkazem, že jsem ho sám přijal. Cením si jasného příspěvku z Havířova, že jsme křivdy z minulosti vyčíslili na 760 mil. Kč místo toho, abychom je odpustili. Ježíšovo slovo o odpuštění je však druhou polovinou toho, co Bůh přikázal ústy Mojžíše, že každá krádež musí vrácena a má být ještě přidána jedna pětina.
Spravedlnost se musí potkat s milostí a sebeobětující láskou. Česká společnost prostřednictvím své politické reprezentace dala najevo, že křivda nastala a spravedlnost požaduje to vrátit. Nelze se omluvit za krádež bez vrácení nakradeného. A já jako občan této společnosti souhlasím, že krádež se má vrátit. Ač to během jednání nezaznělo, je podle mne nade vši pochybnost, že vnímáme křivdu za narovnanou a méně se cítím být občanem druhé kategorie. Česká společnost čestně uzavřela kapitolu komunistické snahy o vymýcení náboženství ekonomickým vydíráním.
Nyní se však také má dostat ke slovu ta milost a sebeobětující láska. Dostali jsme například, vyprávěl jeden delegát, od křesťanů ze západu dar na stavbu modlitebny se slovy, že vrátit to nechtějí, ať radši podobné prostředky pošleme zase dál, třeba na východ.

Neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od zlého

Všiml jsem si pokušení nepochopit, o co tu jde, zaměřit se na druhotná témata a nakonec neřešit to podstatné. Který z předložených návrhů vlastně řeší otázku přechodu církve do stavu finanční odluky? Asi nebudete překvapeni, že ne všechny to řeší. Pokušení mělo sílu, podle mého nakonec i ten vítězný návrh tomuto pokušení podlehl a řešil víc bezpečí než tento skutečný úkol, před kterým církev stojí. Měla to být zkouška, v které se osvědčíme, zbylo z toho pokušení, do kterého jsme spadli.
Co by mohlo být tím zlem? Kdo je ten zlý? Určitě je třeba dát si pozor na to, čemu Ježíš říkal hanlivě „Mamon“, tedy na finance a majetek. Peníze mají také pozitivní stránku, to nikdo nepopírá. To je však ta druhá strana. Mnoho zla mezi lidmi způsobuje touha po majetku, ziskuchtivost, závist a také velké objemy peněz, kvůli kterým jsou někteří schopni udělat neuvěřitelné věci. Kolik vztahů v rodinách a mezi přáteli skončilo kvůli penězům?! Je také možné, že peníze poškodí vztah české společnosti k církvi a také vztahy mezi církvemi a uvnitř jednotlivých církví. Vysvoboď nás od Zlého! Dobře děláme, když se toho střízlivě obáváme.