Když přijde řeč na etiku, řešíme často různé mezní situace jako je eutanazie, potraty, válku apod. Mě v této přednášce bude daleko více zajímat etika všedního dne – jak se budují dobré vztahy, co znamená mluvit pravdu, jak sladit náročnou práci se soukromým životem… Prostě etika všedního dne.
Z mnoha kultur světa je známo to, čemu kulturní antropologové říkají „zlaté pravidlo“: Co nechceš, aby lidé dělali tobě, nedělej ani ty jim. To je užitečné a rozhodně použitelné. Ježíš řekl něco podobného: Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim. Je to podobné, ale je to zároveň hodně jiné. Jak to pověděl Jan Sokol, když si všímá, že na rozdíl od „zlatého pravidla“ pro dodržení Ježíšova zlatého přikázání nestačí „nedělat nic“! (Sokol Jan. Etika, život, instituce: pokus o praktickou filosofii. Praha: Vyšehrad, 2014, str. 102-103.)
Mým dnešním tématem je toto Ježíšovo geniální shrnutí etiky všedního dne – zlaté přikázání. Mluví tu k nám mudrc nebo zákonodárce? Máme před sebou přísloví nebo paragraf? Rozdíl mezi příslovím a paragrafem vcelku odpovídá rozdílu mezi situační a normativní etikou.
Situační etika
Nejprve se na zlaté přikázání podívejme perspektivou situační etiky, která funguje tak, že v každé situaci musíme nově hledat, co to znamená jednat z lásky. Nejde to říct obecně a nejde to říct dopředu. Dokonce ani nejde říct, co ta láska bude znamenat pro dva různé lidi, kteří jsou oba součástí stejné situace – představme si sametovou revoluci, čelo průvodu 17. 11. 1989, jeden člověk je v tom průvodu, v ruce drží květinu, druhý člověk stojí proti němu s policejním štítem. Jsou oba součástí jedné situace, ale nelze dát předem jednu stejnou odpověď jim oběma, co to znamená projevit lásku. Ale ono to nejde dokonce říct ani o dvou demonstrantech, kteří oba v ruce drží květinu. To je situační etika.
Celá se točí kolem lásky, ale kde je ve zlatém přikázání láska? Už Augustin, církevní otec 4. století, si všiml, že Ježíš jen dvakrát v evangeliích říká větičku: „V tom je celý Zákon a proroci!“
- Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim; neboť to je Zákon a Proroci. (Evangelium podle Matouše, kapitola 7, věta 12)
- ‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci. (Evangelium podle Matouše, kapitola 22, věty 37-40)
Augustin vychází z toho, že oba výroky říkají prakticky totéž, že jeden vykládá ten druhý a naopak. Pokud je výrok A shrnutím „celého Zákona a proroků“ a zároveň výrok B je shrnutím „celého Zákona a proroků“, pak se výroky A a B ve svém jádru shodují nebo překrývají. Dvojpřikázání lásky a zlaté přikázání se tedy v jádru shodují. Z toho plyne, že v Ježíšově myšlení (teologii) je zlaté přikázání zároveň přikázáním lásky přesně tak, jak bychom to čekali u situační etiky.
Je na místě zkusit tu věc, o které zde Ježíš mluví: Představte si, „co byste chtěli, aby lidé činili vám…“ Ježíš nám tu říká, abychom zapojili svou fantazii, abychom si zkusili představit, jaké by to bylo, když druzí budou dělat to, co dělám já… Nebo dokonce, že já budu dělat to, co chci, aby dělali druzí…
Aby se nám to lépe představovalo, uvedu konkrétní příklad. Měl jsem před pár týdny příležitost být součástí „mužského kruhu“. Seděli jsme v tee-pee kolem ohně. Strážce vchodu vzal chrastítko a poslal je dokola. Každý, kdo dostal do ruky chrastítko, mohl druhým něco říct. Byl to kruh příběhů. Vyprávěli jsme si, co zažíváme… Chrastítko se pomalu blížilo ke mně. A tak jsem přemýšlel, co budu vyprávět já… Jak bych chtěl, aby vyprávěli ti, co teď mají chrastítko?
- Chci, aby byli osobní… žádné vytáčení slovy: „Procházím si teď složitějším obdobím, nebudu zabíhat do detailu, je to výzva, učím se z vlastních chyb, těžkosti nás v životě zavedou na hlubinu…“
- Chci, aby to nebylo na hodinu, ať jsou struční…
- Když si představím, že tu sedí můj kamarád a zmíní mě, chci, aby o mě mluvil s respektem. A když už mě bude kritizovat, tak aby k tomu řekl alespoň jednu pozitivní věc…
A je to! Ježíš říká: Představ si, že si s druhými lidmi prohodíš místa… Rázem je to jasné. Až chrastítko doputuje ke mně, budu osobní, budu stručný, a u blízkých, které zmíním třeba i kriticky, přidám to, proč si jich vážím.
Chorvatský teolog, pracující v USA Miroslav Volf – hlavní řečník Evangelikálního fóra v roce 2020, používá označení double vision. Popisuje ji ve čtyřech krocích (Volf Miroslav. Exclusion and Embrace: A Theological Exploration of Identity, Otherness, and Reconciliation. Nashville: Abingdon Press, 1996, str. 250-253.):
- Vystoupit ze sebe (to step outside ourselves).
- Zaujmout místo druhého člověka (cross a social boundary and move into the world of the other to inhabit it temporarily).
- Kousek toho druhého si odnést zpátky do svého světa (we také the other into our own world).
- Opakujeme tento proces znovu a znovu podle možností a potřeby. Jedním z výsledků může být společný dorozumívací jazyk.
M. Volf ukazuje, že to Ježíš nejen říká, ale také dělá: „Pokud opravdu věříme v Ježíše Krista, který bezpodmínečně obejmul nás, bezbožné násilníky, naše srdce se otevřou, abychom přijali druhé, dokonce i naše nepřátele, a naše oči budou připravené podívat se na situaci jejich očima. … Víra v Ježíše Krista, který náš případ přijal jako své poslání, nás osvobozuje od toho usilovat výhradně o své vlastní zájmy, a vytváří v nás prostor pro zájmy druhých lidí.“ (Volf Miroslav. Exclusion and Embrace: A Theological Exploration of Identity, Otherness, and Reconciliation. Nashville: Abingdon Press, 1996, str. 215.)
Tohle k Ježíšovu výroku dodává Jan Kalvín, je neuvěřitelné, jak se lidé nemění, svět je opravdu stále stejný: „Vzhledem k tomu, že každý člověk je skvělým učitelem spravedlnosti, pokud jde o jeho vlastní zájmy, jak je možné, že to stejné porozumění ho nenapadne, pokud jde o užitek nebo škody jiného člověka?! Není to proto, že svou chytrost chceme používat jen pro sebe a bližní ve skutečnosti nikoho nezajímá?!“ (Jan Kalvín, Výklad evangelií podle Matouše, Marka a Lukáše, na příslušném místě výkladu Ježíšova zlatého přikázání Mt 7,12 a L 6,31.)
Ježíš předpokládá, že je to každému jasné. Každý člověk nějakou etiku má, má svědomí, rozumí Ježíšovým slovům dost na to, aby to ovlivnilo jeho jednání. Je to ze života – většina lidí je schopna říct, co oni sami mají rádi.
K tomu už stačí jen dodat jeden z výsledků práce psychologa Fritze Heidera, tzv. základní atribuční chybu – totiž že v konfliktní situaci většina populace tíhne k tomu, že svou chybu omluví okolnostmi, zatímco chybu druhých vysvětlí jejich osobním selháním. A prostě to ne a ne udělat spravedlivě, prostě vždycky sobě nadržujeme, zatímco na druhé jsme přísní.
Shrnutí situační dimenze zlatého přikázání:
- Dělejme to – zapnout svou empatii, fantazii, podívat se na situaci očima různých lidí, posbírat si double vision od ostatních, nevynechat ty odstrkované, na okraji, v globálním měřítku ty chudé.
- Často hledáme moudrost, jak by mohla vypadat láska v různých situacích – Ježíš nám tu říká přesně, co máme dělat…
- Protože jsme různí lidé, toto přikázání bude mít tisíce podob.
Normativní etika
Je to přikázání, jako jiná biblická přikázání. Je ostré jako břitva, proto je na místě jeho charakteristiky očíslovat, jakoby se jednalo o odstavce paragrafů:
- Podle tohoto slova budeme všichni souzeni, Ježíš je totiž soudcem světa. Náš život je odpovědí na Ježíšovo slovo – kdo si to přečetl až sem, bude bez výmluvy! Omlouvám se, nyní jsem vám do života přidal možný zdroj stresu i orientace…
- Ježíš vychází z toho, že každý z nás má mít své chování pod kontrolou. Když se rozhodneme nějak se chovat, máme tu možnost. Jsme Ježíšovi odpovědní za to, jak jsme se rozhodli, jak se chováme.
- Pokud Ježíšovo přikázání opravdu souvisí s dobrem/zlem, pak je to schované právě v tom střídání perspektiv: Na jednu stranu je double vision vysoce situační a individuální – na druhou stranu je to cesta k objektivnímu morálnímu zákonu. Toto je jeden z dobrých důvodů, proč naslouchat lidem s odlišnými názory. V Bibli potkáváme důraz na to, abychom se na život dívali očima těch okamžiků „na sociálním dně“, jak je to výstižně obsaženo v opakovaně zmíněné větě: Pamatuj, že jsi byl otrokem v Egyptě! (např. Pátá kniha Mojžíšova kapitola 15, věta 15, srov. Job kapitola 26) Navíc schopnost podívat se na sebe i očima druhých lidí – je důležitým předpokladem „kontaktu s realitou“.
- Ježíš tu vyhlašuje obecnější princip rovnosti lidí: Nikdo nemůže čekat, že pouze on se může k druhým nějak chovat, aniž by se druzí k němu nemohli chovat stejně. Jdete si s lidmi zahrát fotbálek. Jeden z nich evidentně hraje hodně fyzickou hru, opře se do vás tělem, odtlačí vás od míče… Říkáte si: „Dobře, budu na něho hrát stejně.“ A jakmile začnete s ním hrát také fyzicky, začne se vztekat, že do něho strkáte. Daleko větší problém jsou však sociální hranice mezi lidmi chudými a bohatými, vysoce postavenými a prostými. Ježíš žádné z těchto hranic nerespektuje, jeho přikázání pro všechny stejně.
- Všimněme si slovesa „dělat, dělej“. Ježíš nijak nekomentuje naše názory, co si kdo myslí nebo dokonce ani to, co kdo říká – pro Ježíše je rozhodující naše jednání (zdaleka ne všechna naše slova lze považovat za činy!). Představme si, že by se z našich životů najednou vypnul zvuk, zbylo by jen to, co kdo dělá – viděli bychom svět trochu podobně tomu, podle čeho bude Ježíš soudit celý svět, podle jednání (ano, naše myšlení a slova hrají svou nezastupitelnou roli v procesu, který vede k výslednému jednání). Je to tak proto, že středem Ježíšových slov je láska, a ta je o činech.
- Ježíš ukazuje, že „dobrý život“ není o dodržování pravidel, celé je to o vztazích. Pokud lze všechna přikázání převést na jediné, je jasné, že cílem života není mít spoustu pravidel, která se všechna budu dodržovat separátně. Všechna přikázání jsou aplikací celkového postoje. Jde o to získat tento celkový postoj a žít ho.
- Někdy v této souvislosti zaznívá slovo reciprocita: Naše životy jsou propojené. Nejen naše lidské životy, ale také životy druhých tvorů. V Ježíšových je zrcadlení zřejmé: Jak ty, tak oni, jak oni, tak ty. Napadají mě přísloví tohoto typu: Podle sebe soudím tebe. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Na hrubý pytel, hrubá záplata. Ono to spolu souvisí – jak se já chovám k druhým a jak se oni chovají ke mně. K reciprocitě se ještě vrátím na konci. V tuto chvíli lze konstatovat: To, jak se někdo chová k druhým, je čitelný návod, jak chce, aby se lidé chovali k němu.
Na začátku jsem řekl, že podle mne má Ježíšovo zlaté přikázání dimenzi situační i normativní: Situační je ta představivost, empatie, double vision, existenciální individuální rozměr, kontakt s realitou – je to zrcadlo. Jak to však někdy se zrcadlením bývá, je to také průhled, skoro okno, kterým vidíme morální zákon: perspektivou mnoha lidí (také těch chudých a znevýhodněných) dosahujeme poznání toho, co je obecné, rovnosti lidí, individuální odpovědnosti, důležitosti vzájemných vztahů, určité reciprocity.
Příklad Ježíše a jeho chování
Čtu si už několik měsíců evangelium podle Lukáše tak, že si vždy položím dvě otázky:
- Pro co se tady Ježíš rozhodl?
- Jaké asi jiné možnosti v tu chvíli měl?
Přečtu si teď úryvek s vámi. Evangelium podle Lukáše, kapitola 4.věty 14-44: Ježíš se v moci Ducha vrátil do Galileje a pověst o něm se rozšířila do celého okolí.
Toto je nesmírně silné sloveso: vrátil se! „Martin odešel na studia do ciziny, nedávno se vrátil.“ Nebo: „Včera to v práci bylo strašné. Dneska jsem se tam vrátil.“ Ježíš prošel transformací na poušti, hladověl, utkal se s ďáblem a zvítězil. A jako jiný člověk šel a vrátil se tam, odkud vyšel. Jaké jiné možnosti měl? Rozhodně mohl jít dál, vstříc novým lidem a výzvám.
Věta 16: I přišel do Nazareta, kde byl vychován. Podle svého zvyku vstoupil v sobotní den do synagogy. A povstal, aby četl.
Ježíš pěstoval zvyky. Jak by vypadala alternativa: Asi je možné žít tak svobodně, spontánně a kreativně, že člověk nebude mít jiné zvyky než to řešit každou situaci kreativně. Považuji se za svobodného a kreativního člověka a takovýto život je pro mě lákavou, i když velmi náročnou, alternativou. Nicméně Ježíš pěstoval zvyky. Předpokládám, že většina z nás tady pěstuje zvyky, které efektivně naplní řádově hodiny až desítky hodin našeho týdne. Také bychom měli poznamenat, že vedle zvyku se tu objevuje i veřejná instituce – synagoga. Nejen, že Ježíš pěstuje zvyky, ale také aktivně spoluutváří veřejnou instituci.
Věta 22: Všichni mu přisvědčovali a divili se těm slovům milosti, vycházejícím z jeho úst, a říkali: „Není tento syn Josefův?“
Super, skvěle to Ježíši děláš! Lidé reagují vstřícně, však jsi místní, mají tě tu rádi… Věta 23: Řekl jim: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! To, o čem jsme uslyšeli, že se stalo v Kafarnaum, učiň i zde ve své domovině.“ No dobře, Ježíši, rozhodl ses zvednout horký brambor, tak hlavně opatrně. Vrátil ses přece domů…
Věty 24-26: „Amen, pravím vám, že žádný prorok není vítaný ve své vlasti. Po pravdě vám pravím, ve dnech Eliášových, když bylo nebe zavřeno na tři roky a šest měsíců, takže nastal veliký hlad po celé zemi, bylo mnoho vdov v Izraeli. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k ženě vdově do Sarepty v Sidónu.“
Hmm, rozvíjíš tady takový kontrast… Že ty se vůči nim vymezuješ! Rozumně, prosím, hrozně bych nerad, aby se situace až moc vyostřila…
Věta 27: A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen Syřan Náman.
Tak tohle už jsi říkat nemusel. Vždyť už jsi mluvil o té vdově… Jeden příklad stačil. Jo, byli to pohani, Bůh k nim byl vstřícnější než ke svým. Říkám, jeden příklad stačil!
Věta 28: Když to slyšeli, byli všichni v synagoze naplněni hněvem.
No, a máš to, já se jim nedivím. Proč si takhle nabíháš… Já to nechápu!
Věta 29: Vstali, vyhnali ho za město a dovedli ho až na okraj hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů.
Tak ti se s tím také nemazali!! To snad nemyslí vážně, oni se zbláznili!
Věta 30: On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
Po celou dobu jsem si kladl dvě otázky: Pro co se tady Ježíš rozhodl? A jaké asi jiné možnosti v tu chvíli měl? Pokusím se to nyní shrnout. Ježíš si volí, kde je. Místo, kde se nacházíte – je vposledu vaše volba. A je rozhodující. Zda studuji doma nebo v knihovně nebo ve třídě. Jakou práci dělám. V které zemi žiju. Ježíš si vybírá témata, o kterých mluví. Samozřejmě, často hledáme společná témata s lidmi, s kterými jsme. A zároveň často přinášíme naše témata do vztahů s druhými. Ježíš se nebojí jít zpátky, vrátit se – on sám proměněn, ale vrátí se do starých okolností. Pěstuje zvyky a podporuje instituce. Neváhá provokovat. A když něco dělá, tak to dělá dobře! Evidentně do toho šel aktivně. Rozhodně se nebojí jít do konfliktu. Dokonce aktivně zvyšuje napětí. Konflikt zjevně není podle něho zlý sám o sobě. A když se s ním oni hodlají vypořádat, nebrání jim, nechává je, ať jejich úmysly vyjdou najevo, připouští eskalaci napětí. Nakonec tento konflikt dokázal nějak zvládnout, aniž by přišel o život nebo o zdraví. Zároveň přitom nikomu fyzicky neublížil.
Jak chcete, aby se druzí chovali k vám… Jak chce Ježíš, aby se druzí chovali k němu? Potřebuje svobodu pohybu – vrátit se nebo jít na nová místa, a tuto svobodu dopřává i ostatním, do určité míry i ve chvíli, když se ho snaží shodit ze skály. Potřebuje svobodu slova – a dopřává ji i druhým. Provokovat nebo jít do přímé konfrontace je zcela v pořádku. Je připraven to ustát. U Ježíše to potkáváme znovu a znovu, že mluví s lidmi velmi přímočaře, nebere ohledy na jejich city a možnou uraženost. Díky své „double vision“ Ježíš vidí, že přímočarost v komunikaci je prostě potřeba.
Kategorický imperativ I. Kanta
Ježíšův výrok je geniální, intuitivní, jednoduchý. Ne nadarmo se tomu říká „zlaté přikázání“… Snažím se brát slova svého Mistra vážně! Samozřejmě nejsem první, kdo o Ježíšově přikázání přemýšlí – prakticky všechno, co říkám, jsem si někde přečetl, – proto musím zmínit Immanuela Kanta, který do centra své etiky postavil princip, který se tomu Ježíšovu docela podobá. Dalo by se říct, pojďme se podívat, jak to vypadá, když se důkladně rozpracuje ten normativní aspekt Ježíšova přikázání.
„Jednej tak, jako by se zásada tvého jednání měla stát obecným přírodním zákonem.“ (Kant I. Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda, 1990, str. 84.)
Kant i Ježíš jsou si ve svých výrocích hodně podobní. A v něčem se liší. Nejprve ty podobnosti. Kantovi, stejně jako Ježíši, jde o naše jednání. Kant, stejně jako Ježíš, vychází z toho, že každý je odpovědný za své jednání a je schopen je regulovat. Kant i Ježíš zmiňují, co bychom mohli nazvat reciprocitou, Ježíš říká: „jak oni k tobě, tak ty k nim“, Kant říká: „jak ty, tak všichni“.
Ale jsou tady i odlišnosti: Kant zde mluví o zásadě, principu, který charakterizuje naše jednání. Dejme tomu, že někdo prošel na tuto konferenci bez placení – Kant to považuje za zásadu dotyčného člověka v danou chvíli. Kant neřeší, že zrovna v tu chvíli placení mu někdo zavolal, koukal do mobilu, nevšiml si, že míjí stolek s registrací… Jemu jde o zásadu našeho chování. Kant je opravdu čistě racionální v tom, co říká. Mluví tak, že i současný nevěřící a plně sekularizovaný Čech těžko může něco namítat. Zatímco Ježíš je žid, který mluví v rámci své židovské víry. Kantova formulace je mnohem složitější. Ježíš je prostě ještě větší génius!
Myslím, že Kantův kategorický imperativ je dobrým komentářem k Ježíšovým slovům, není to totéž, ale je to použitelné. Proto se to také dodnes používá nejen v sociálních službách.
Tit-for-Tat
To jsme byli na sklonku 18. století. Pojďme se posunout ještě blíž k dnešní době. Bylo to koncem 70. let, když v rámci výzkumu armády USA dostali účastníci za úkol řešit formou herního algoritmu otázky spolupráce jednotlivců (šlo o případ „prisoners´ dilemma“). Jednoznačným vítězem se stal algoritmus Anatola Rapoporta.
Podstatou jeho herní strategie bylo při jednání s cizí figurou ve hře postupovat tak, že při prvním jednání nabídneme spolupráci. A pak už záleží, jak druhá strana reaguje. Pokud spolupracuje, spolupracujeme, pokud zaútočí, zaútočíme také. Pokud po útoku nabídne opět spolupráci, spolupracujeme, pokud zaútočí, zaútočíme také atd.
Překlad Oko za oko zdůrazňuje tu trestající fázi. Také bychom to mohli přeložit jako Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, což by lépe zdůrazňovalo ten samotný princip zrcadlení reakce druhého.
Tato jeho herní strategie se od té doby uplatnila v mnoha oblastech a také ve vícero podobách (např. Tit-fot-two-Tats). O této strategii se říká, že je velkorysá, odpouštějící. To proto, že po jednom nebo dvou kolech nepřátelství může opět nastat fáze spolupráce, pokud se k ní jedna ze stran odhodlá. Představme si dvě sousedící společnosti. Jedna zabije příslušníka té druhé. Ta na oplátku zabije jednoho člověka z té první. Tento koloběh pokračuje, dokud druhá strana místo zabití dalšího nenabídne spolupráci. Podle strategie Tit-for-Tat v takovém případě opětujeme spolupráci. Koloběh zabíjení se podařilo poměrně jednoduše zastavit, dokud ho druhá strana znovu neobnoví.
Udělat z Tit-for-Tat morální strategii pro všední den má řadu problémů. Z uvedeného příkladu je patrný hlavní problém této strategie: Odplácet druhým stejnou mincí nás totiž zničí, dělá z nás vrahy. Slovy rabiho Jonathana Sackse: „Nenávist sice zraňuje toho, kdo je nenáviděn, ale ničí toho, kdo nenávidí.“ (Sacks J. Not in God´s Name: Confronting Religious Violence. Carmelite House: Hodder & Stoughton, 2015. Kindle edition, str. 261: „Hate harms the hated but it destroys the hater.“) Navíc odplácet všechny kroky druhých lidí, které se nás dotknout negativně, je příliš vztahovačné – často totiž o nás vůbec nejde. Trestali bychom je za něco, co vůbec nezamýšleli a v tomto smyslu neudělali. Navíc vztahy fungují jinak – pro lidi je těžké okamžitě vstřícně zareagovat na ojedinělý vstřícný krok někoho, kdo se vůči nám delší dobu choval nepřátelsky. Může to však být dobrá inspirace, abychom svoji reakční dobu byli připraveni zkrátit.
Když zůstanu u zmíněného příkladu vzájemného zabíjení dvou komunit, zásada Tit-for-Tat z nás udělá vrahy. Ježíšova slova nás k tomu nutně nevedou, otevírají totiž možnosti jiného řešení. Strategie Tit-for-Tat je nejefektivnější cestou k vítězství ve hře. Ale je tu hluboký vnitřní konflikt mezi odplácením a láskou. Ježíš vůbec druhé lidi neřeší: Co chceš ty, aby tobě dělali druzí, to ty dělej jim! Ježíšovo zlaté přikázání nám v Bibli vypráví nejen evangelista Matouš, jehož zněním jsme začali. Nyní je na místě otevřít také podání druhého evangelisty:
Evangelium podle Lukáše, kapitola 6, věty 27-28 a 31: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. … Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim.
Stejná zásada, ale jiné vyznění: On na mě kamenem, já na něj chlebem… Milovat nepřátele, žehnat těm, kdo nás proklínají…
Jak jste si asi všimli, vykládám Ježíšovo přikázání jako cestu, která vede odněkud někam. Ta otázka podle mne nezní: Je reciprocita součástí Ježíšova přikázání? Ale spíše: Kde má reciprocita své místo? Je to spíš začátek nebo spíš vrchol této cesty? Naše životy spolu souvisí. A Ježíš směřuje k tomu, aby na tomto světě bylo dostatek průduchů, kterými do světa proudí boží láska. V tom je ta provázanost – všichni boží lásku potřebujeme. V tom je ta reciprocita. Nikoli v tom, že každý potřebuje, aby mu ostatní oplatili stejnou mincí…
Viděli jsme, že Ježíš nemá problém jít do konfliktu. Ale odmítá chovat se násilně, odplácet stejnou měrou. Bezmocnost tváří v tvář hrubému sobectví druhých kompromituje naši identitu milujících lidí! Proto je třeba učit se přemáhat zlé lidi dobrými způsoby (zde je možné odkázat na „Ježíšovu třetí cestu“ v podání Arthura Winka).
Jako v hokeji nebo fotbalu: Jde o to hrát svou hru a v lepším případě ji soupeři vnutit. Pokud by cílem bylo zvítězit, je mnohem účinnější taktika Tit-for-Tat. Ježíšovým cílem je však láska, proto v jeho přikázání jde nakonec a především o naši identitu, kým jsme. A abychom tím byli bez ohledu na to, jací jsou druzí lidé. Láskou být – lásku aktivně projevovat!
Ježíšovi nejde o to „nedějte, co není dobré“, ale jde mu o to, abychom aktivně dělali, co je dobré. Viděli jsme to v příbězích o Ježíši – vůbec mu nešlo o to nepáchat trestnou činnost, ale šlo mu o to udělat to, co je v dané chvíli potřeba s ohledem na jeho životní poslání.
Závěr
Už řadu let mě provází otázka: Je možné, aby život z lásky byl podobně kreativní a usilovný jako je život ze strachu, závisti nebo nenávisti? Potkávám řadu lidí, kteří jsou skvělí v tom, co dělají. A když přijde řeč na to, proč jsou tak dobří, vyjde najevo, že se snaží dokázat svému „fotrovi“, že nejsou takoví looseři, jiní závidí druhým úspěch a mají dravou touhu je předehnat, další dřou do úmoru – ze strachu, že budou mít málo, že je někdo předežene, že promeškají příležitost…
Takhle na jedné straně žít nechci. Ale vlastně chci žít naplno a klidně i za sebou něco zanechat, něco dokázat, ale ne z nenávisti nebo ze strachu. Je možné žít naplno – z lásky?!
Možná Bůh vsadil na špatnou kartu, jakoby nás neznal… Mám všechno, odpuštění, lásku, pokoj v srdci – takže si užívám v pohodě svůj život, to skvělé, nic si nemusím dokazovat ani nikomu jinému… Proč bych se vůbec měl snažit?
Je možné žít naplno – z lásky? Může být láska stejně silným motorem jako je strach a zloba, závist a pýcha?!
Život podle boží vůle, nesený Duchem božím, to není život podle nějakého seznamu pouček nebo zásad. Je to svobodný a nespoutaný živel! Čtěte evangelia s dvěma otázkami: Pro co se tady Ježíš rozhodl? Jaké asi jiné možnosti v tu chvíli měl?
První závěrečná aplikace: Ježíš potřebuje a chce, abychom tam, kde jsme, přinášeli boží lásku do mezilidských vztahů, bez ohledu na to, jak ostatní lidé reagují. Pokud jsou lidé zlí, Bůh pro ně udělá zásadní věc: dopřeje jim, aby zažili jeho boží lásku, a udělá to tak, že mezi ně postaví někoho z nás.
Druhá závěrečná aplikace: Zároveň jsme přímo na Ježíši viděli, že láska je také ta jeho přímočarost, neváhá provokovat a jít do konfliktu. Pokud bychom totiž řekli: „Já nebudu tím, kdo bude ‚hrubý pytel na hrubou záplatu‛, nebudu tím, kdo půjde do konfliktu, byť Ježíšovým nenásilným způsobem, to nejsem já, já jsem laskavý a milý člověk, který vychází se všemi.“ A pokud si to takhle řekneme všichni, grázlové mají posvícení, nikdo se jim nepostaví, svět se stane místem, které nebude k životu.
Třetí závěrečná aplikace: V sázce je: „A kým jsi ty?“ Když budeš odplácet stejnou mincí, budeš stejný jako ti, které nesnášíš! Ty se však chovej tak, jak chceš, aby se druzí chovali k tobě, buď sám sebou, božím dítětem. Miluj!
Tato přednáška zazněla 27. února 2025 na konferenci Evangelikální fórum v Praze.
