Co prožívám kolem současných diskuzí o službě žen ve vedení Církve bratrské

Abraham Laboriel: Listen to your brother when you can´t speak to his heart.

Chápu, že těch otázek je ve skutečnosti více. Něco jiného je volba žen do staršovstva, protože to je dlouhodobá možná praxe CB, i když ji využívají jen některé sbory. Odlišná je otázka kazatelské ordinace žen. Odlišná je diakonská ordinace. Trochu něco jiného je volba žen do Rady CB na tzv. laická místa. Odlišná je otázka žen v různých komisích – ať již na sborové nebo celocírkevní úrovni. Ale v této úvaze se pokusím popsat svůj prožitek, nikoli rozebrat téma, proto se pokusím popsat ten společný prožitek.

Trochu se mi do řešení těchto otázek chce, na druhou stranu mi to přijde zbytečně vynaložené úsilí, které nedopadne dobře. Už půl roku si rovnám své myšlenky, nakonec jsem se odhodlal přispět k rozhovoru ne přednáškou či argumentací, ale tímto osobním sdílením.

Vadí mi, když se to snažíme rozštípnout na jejich zádech

Pokud je v těch diskuzích silný emoční náboj, cítím se trapně vůči těm obdarovaným a aktivním sestrám, o které jde nebo brzy půjde. Mám pro to v sobě výraz: „snažíme se to rozštípnout na jejich zádech“. Štípat dříví viděl asi každý. Je k tomu potřeba něco, na čem se to bude štípat. To úsloví popisuje situaci, kdy ti, kterých se rozhovor týká, se rozhovoru nemohou účastnit, protože mají plné ruce práce s tím nastavovat svá záda, na kterých se problém ostatní snaží rozštípnout.

Stydím se, když se debata o službě žen vede tak, že se přitom nelze podívat do očí těm, jejichž včerejší nebo zítřejší služby se to může dotýkat.

Samozřejmě záleží na těch, kdo prošlapávají cestu. Záleží na jejich charakteru. Mohou jít příkladem a udělat dobrou službu. Nebo dají plnou náruč argumentů těm, kdo jsou proti… Přitom, řekněme si narovinu, o jmenovité ženy tu vůbec nejde, ta otázka leží obecně a je jasné, že budou zkušenosti dobré i špatné.

Kéž ke mně Bůh mluví

Další velmi silné vědomí spočívá v tom, že absolutně nemám zájem na tom, aby se o více jak polovinu zredukoval okruh lidí, skrze které smí Bůh ke mně mluvit.

Jsem hříšník, zoufalec, závislý na pomoci Pána Boha. Jestli si Bůh dává sám sobě nějaké podmínky, jakými prostředky se mnou bude jednat, to je Jeho věc. Spoléhám, že bude velkorysý, milosrdný. Já ze své strany však potřebuji udržet co nejvíce možností – mám dlouhé vedení, jsem nechápavý, zabedněný… A opravdu se nechci dostat do situace, kdy na mou námitku, že jsem to nevěděl, mi na to Bůh řekne: „Ano, nevěděl jsi to, proto jsem k tobě poslal 8 lidí a ti tě na to upozornili.“ A já na to řeknu: „Vím o jednom, který byl pro mě nevěrohodný, pak to bylo několik lidí, které nepočítám (tj. žen), ostatní jsem úplně přeslechl.“

A tento postoj začíná v mé rodině. Pokud žena nemůže být božím autoritativním nástrojem, pak mám problém brát svou mamku vážně (přitom Bible trvá na tom, že úcta patří „otci i matce,“ minimálně jednou je dokonce matka jmenována jako první). Mám dvě sestry. Nebudu tvrdit, že jsem jim vždy se zájmem naslouchal a bral jejich slova vážně. Ale bude to určitě pár důležitých věcí, které jsem si od nich vyslechl a vzal je vážně. A pak je tu manželka. Ani ve snu si nedovedu představit, že bych ji měl brát nějak méně vážně coby hlas Boha!! Absolutně ne! Naopak: Kdo našel ženu, našel dobro a došel u Hospodina zalíbení. (Př 18,22) Již před lety jsem přijal výzvu programu manželského a předmanželského poradenství Radical Love, kteří svatební slib přeložili zhruba takto: Bože, dávám ti volnou ruku, abys mě prostřednictvím mé manželky proměňoval a přetvářel. (Druhý z deseti bodového souhrnu tohoto programu.) S tím zcela souzním. Cokoliv jiného je pro mě absurdní.

Když si jako muž řeknu, že žena nade mnou nemá mít autoritu, nemůže mi říkal, co mám nebo nemám dělat, připravím se o větší polovinu úst, skrze které ke mně Bůh může mluvit! Je to nesmírně alibistické – dáváme mužům lacinou výmluvu, aby nemuseli brát vážně to, co je jim nepříjemné. A že my, muži, jsme hodně pohodlní a výmluvy máme rádi! Pavel Černý vypráví v podcastu z ledna 2024, že se mu stalo několikrát, že ho žena znalá Písma upozornila, že se mýlí v konkrétní věci, kterou učil nebo kázal. Mě moje manželka zásadním způsobem zorientovala a ovlivnila na duchovní cestě. Další sestry v Kristu ani nedokážu spočítat, protože jsem nikdy nerozlišoval mezi tím, zda ke mně Bůh mluví skrze muže nebo skrze ženu.

Jde o mnoho

V sázce je mnoho energie, potenciálu, božího obdarování, lidské energie, frustrace, zdraví, radosti! V sázce je nedůslednost našich postojů, jde o náš charakter.

Sčítám nyní v mysli ten sloupec ztrát. Vyhrocování této otázky narušuje důvěru a spolupráci – obnova takové důvěry bude trvat roky a určitě někdo vypadne z kola. Vynakládáme energii a čas, který nám může chybět jinde. Mám zkušenost, že mnozí lidé jsou ochotni napnout síly a obětovat čas v ovzduší přijetí a spolupráce. Jakmile je zastavíme otázkou, zda vůbec podle Písma je v pořádku, aby něco dělali, v tu chvíli jsme kulturu přijetí a spolupráce narušili. Řada lidí zareaguje tím, že se stáhne a svou energii věnují něčemu jinému nebo v jiném společenství. Neříkám, v extrémním případě je třeba někoho od služby odradit.

To ovzduší přijetí a spolupráce se těžko buduje, ale velice snadno se zboří. Takže jestli hodinu svého času věnujeme otevírání a pojmenování otázek služby žen, je třeba se stejnými lidmi jiné dvě hodiny a více věnovat prohlubování kultury přijetí a spolupráce.

Máme větší problémy

Máme mnohem větší problémy, než je tohle. Někteří o tom hodně mluví, pro ně je to mimořádně důležité téma. Ale takoví jsou jen někteří. Na druhou stranu, kdybychom tuto oblast měli dobře vyřešenou, neřešili bychom ji. Je mi nepříjemné už to, že o tom musíme mluvit. Už to samo je přiznání problému, byť jen jednoho z mnoha a ne toho nejdůležitějšího.

Mám nejradši, když spojujeme síly, abychom je napřeli do toho, k čemu jsme povoláni – ke službě druhým, růstu a nesení plodů. To je a byla moje vědomá motivace v Karlových Varech, na ETS, na Smíchově i nyní v Armádě ČR. A služba lidem je vždy širší a dalekosáhlejší, než kam sahá jedna denominace. V takové situaci je třeba řešit otázky, které nám brání ve službě druhým, aby se Evangelium mohlo dostat k dalším lidem, aby lidé mohli duchovně vzkvétat a nést plody. Potřebujeme každou schopnou ruku, žeň je veliká, ale dělníků málo! Místo toho zde řešíme, jak to udělat, aby služebníků bylo ještě méně…

Když Bible dostává na frak

V otázkách služby žen ve vedení církve lidé zastávají celou škálu postojů – s jedněmi se shodují více, s jinými méně. Pro mě je však důležité také to, jakou roli v tom hraje Bible. Po stránce teologické je to přeci tak krásné, košaté, spletité téma!! Právem přitahuje pozornost a profesionál aby se na tom opravdu vyřádil.

Vnímám to tak, že mám víc společného s těmi, kdo berou Bibli vážně, ale v otázce služby žen docházíme k odlišným závěrům, než s těmi, s kterými se shodnu prakticky ohledně služby žen, ale oni přitom vůbec nemají potřebu naslouchat tomu, co na toto téma říká Bible. Radši budu úzce spolupracovat s těmi, s kterými sdílím potřebu brát Bibli vážně, byť se názorově neshodneme…

A je to vůbec potřeba řešit?

Když se na to podívám očima učení Jednoty bratrské o věcech podstatných, služebných a případných, je jasné to, že zapojení ženy či mužů v té či oné službě není věc podstatná. (Poznámka: Zde mohu odkázat na článek z roku 2015 a pozdější cyklus přednášek z roku 2020. Na čem záleží? aneb Věci podstatné, služebné a případné podle staré Jednoty. Brána 12/2015, str. 12-19. ISSN 1803-828X. Dostupné on-line.
Cyklus biblických hodin: Co je opravdu podstatné v duchovním životě, aneb Komenského pojetí „věcí podstatných, služebných a vedlejších“. Sbor Církve bratrské v Praze 5, květen až červen 2020. Audio dostupné on-line. V závěru cyklu bylo Komenského pojetí vztaženo mezi jiným přímo na otázku „ženy za kazatelnou“.)

Naše spasení stojí na tom, co Trojjediný dělá a na naší osobní odpovědi vírou, láskou a nadějí. Je tedy otázka zapojení žen ve vedení církve věcí služebnou? Také ne. Služebnou věcí je, aby z kazatelny zaznívalo Slovo boží, služebnou věcí jsou služebníci Evangelia (tzv. klíče) – tedy to, aby byli, ne jejich pohlaví. Zdá se tedy, že řešíme otázku případnou, které Komenský říká „vedlejší“.

Pojďme si tu otázku mírně upravit. Co je podstatného na otázce služby žen v církvi? A rázem je toho mnoho podstatného – působení Trojjediného, Jeho dílo i naše odezva víry, lásky a naděje. Ano, Josef nemohl být Ježíšovou matkou, to musela být Marie. Ježíš mezi pohlavími nerozlišoval – okruh jeho spolupracovníků tvořili všichni. Jen svých Dvanáct složil z mužů. Na druhou stranu to byly ženy, které byli prvními svědky vzkříšení. A na celé naší debatě a diskuzi je důležité, zda ji vedeme ve víře (důvěře), v lásce a v naději. Dává Bůh mužům jinou víru než ženám? Nikoli. Nic v Písmu také nenasvědčuje tomu, že by Bůh miloval muže nebo ženy víc než ty druhé.

Názory na službu žen v církvi nejsou žádné dogma, není to ani součást Evangelia, ani jinak významné učení. Proč to tedy vlastně řešíme?

Porovnejme si to např. s financemi a majetkem, které jsou součástí lásky k Bohu: Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. (Dt 6,5) Nelze milovat Boha bez toho, aby se to dotklo celého mého života, tedy i položek mého daňového přiznání. Vedeme stejně detailní a vášnivé debaty o tom, jak se kdo podílí na financování života církve? Mnozí na to mají vyhraněné názory, každý jiné. Máme potřebu v tom postupovat jednotně? Překvapivě ne.

Proč bychom tedy měli v otázce žen v církvi trvat na společném postupu? Žena, která zastává postoj, že se na službě Evangelia podílí stejnou měrou jako muži, bude kandidovat do staršovstva a nastoupí do vikariátu. Žena, která to vnímá jinak, bude jednat odlišně. Muž či žena, kteří neuznávají službu žen ve vedení, budou hlasovat zcela v souladu se svým přesvědčením. Když pak dojde na hlasování delegátů sborů o kazatelce, proběhne to přesně tímto způsobem, přičemž se v důvodech hlasování budou nerozlišitelně mísit jak názory na principiální otázku služby žen ve vedení církve, tak hodnocení ohledně obdarování a služby konkrétní ženy. Hlasování konference je nastaveno demokraticky (s tím jsme v zásadě svolní), presbyterní prvky našeho zřízení samotnému hlasování předcházejí (staršovstvo projednává konferenční návrhy a své stanovisko komunikuje s delegáty sborů, ordinovaní často dochází ke svému vlastnímu „cechovnímu“ postoji). Tak jako důsledný dárce desátků netrvá na tom, aby jeho hlas při schvalování hospodářské zprávy měl větší váhu než příležitostný přispěvatel, podobně bychom to mohli držet i v otázkách podílu žen na vedení církve. Možná bude stačit vzájemná ohleduplnost k tomu, abychom mohli dál fungovat bez celocírkevní vleklé debaty, která víc problémů nadělá než vyřeší.

Nesuďte!

Tato Ježíšova slova zde používám trochu neprávem. Já chci zvolat: Proč mají někteří lidé potřebu ventilovat veřejně své názory na kde co s očekáváním, že věci budou po jejich?! U sebe považuji tu potřebu mít názor na všechno za mladickou nerozvážnost. Dneska již dokážu rozlišit, že v té či oné specifické otázce věcem nerozumím, nejsou v mé kompetenci, nebo nemám řešení.

Přesto si připomínám to Ježíšovo slovo: Nesuďte! (Mt 7,1) Ježíš to očividně myslel zcela vážně. Přijetím odpovědnosti učitele a kazatele jsem přijal také skutečnost, že budu souzen za to, jak soudím druhé. Přijde mi férovější říct, že počítám s velkorysostí Boží, až mě za mnohá má rozhodnutí odsoudí, než říkat, že Bůh velkoryse nebude soudit ty, kteří soudili druhé, „protože to prostě jinak nejde“.

Alespoň v mém osobním příběhu to Ježíšovým „Nesuďte!“ začalo, když jsem se učil připravenosti neprosazovat svůj názor, připravenosti veřejně nesdělovat svůj názor nebo dokonce připravenosti v sobě pozdržet názor na danou osobu.

Ježíšovo „Nesuďte!“ je také třeba připomenout kvůli tomu, že v církvi zápasíme s tím, aby láska, přijetí a odpuštění bylo tou základní emocí. Výše jsem zmiňoval důležitost atmosféry přijetí a spolupráce. Takovou atmosféru spolehlivě zabíjí postoj souzení druhých lidí. Proto mám potřebu Ježíšova slova vyslovit, i když se otázek podílu žen na vedení církve týkají jen nepřímo. Týkají se totiž velmi přímo způsobu, jakým o věcech debatujeme.

Ovládnout moc

Na konec jsem si nechal dílek skládačky, kterému dávám v životě čím dál tím větší váhu. Proč? Protože škola života mi dala několik lekcí. Standardně jsem snílek, ale v této věci se snažím trochu se přiblížit realitě. Když se na naše debaty podívá člověk nezasvěcený, uvidí to asi rychleji než my, že jednoduše je to boj o moc.

Pokud jde o duchovní službu, je tragickým pochybením, když dojde ke zneužití moci v situaci, která má druhým sloužit. Jde o přímý protiklad – když lásku připodobním k potravě, tak na místě, kam se chodí sytit hladoví, člověk odpovědný za distribuci potravy situaci zneužívá ve svůj prospěch a tyje z jídla určeného druhým. Odpouštějící a láskyplné vztahy jsou „duchovní nemocnicí“. Pocit bezpečí a přijetí je důležitou součástí odpouštějícího společenství. Zneužití tohoto prostředí je jeho přímým popřením.

Uvedu příklad z prostředí péče o traumatizované osoby. Povodeň smete dům a rodina je vystavena traumatu. Malé děti traumatu čelí tím, že se přivinou ke svým rodičům, a díky tomu si do života žádné post-trauma neodnesou. Pokud však malé děti čelí traumatu vyvolanému těmi nejbližšími, nemají se ke komu přivinout a jejich život se bude rozvíjet ve stínu tohoto traumatu. Pokud je člověk v roli tvůrce bezpečí, je trestuhodné situaci zneužít ve vlastní prospěch a k ostatním se obrátit zády. Jak to popsal specialista na trauma: „To likviduje nejdůležitější ochranu před traumatem: nalezení útočiště u těch, které milujete. Pokud vás lidé, na něž se přirozeně obracíte v situacích, kdy potřebujete péči a ochranu, děsí nebo vás odmítají, naučíte se uzavřít do sebe a své pocity ignorovat.“ (Myšlenka celého odstavce je převzata z knihy Bessela van der Kolka, Tělo sčítá rány, Příbram: Jan Melvin Publishing, 2021, citát je ze str. 253.)

Nebezpečí takto zásadního pochybení je přesně to, co při debatách o službě žen prožívám! Jen aby se nám nestalo, že tam, kde má vládnout bezpečí, vletí destruktivně rozhořčení, kategorické názory a nesnášenlivost… Kéž by se nám podařilo, aby služba zůstala prioritou, a kompetenční spory se ocitly na vedlejší koleji…

V církvi vedeme mnoho „duchovních řečí“, občas jsou věci jednodušší, než je líčíme. Prvních tři sta let čelili Ježíšovi následovníci nepřejné situaci, která opakovaně eskalovala do otevřeného pronásledování ze strany státní moci. Pak se ovšem situace dramaticky změnila. To bylo za císaře Konstantina. Během několika málo let došlo k dokonalému obratu – církev byla přizvána k podílu na státní moci. Bylo to nabídka, k jejímuž odmítnutí nebylo dost sil. Tu moc se nepodařilo ovládnout službou. Nejen Petr Chelčický to popsal jako vniknutí jedu do církve. Moc korumpuje. Majetek, finance, vliv – to vše konkuruje duchovní službě. Náš zápas je v tom, zda v duchovní službě převáží boj o moc tak, jak k tomu dochází v ostatních oblastech života, nebo zda se postojem služby a vlastní obětí podaří ovládnout tu moc.

Ježíš názorně předvedl a také slovně okomentoval, jak má vypadat pojetí moci. Kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mk 10,44-45) Mám za to, že na stejné téma je i přikázání desatera: Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. (Exodus 20,7) Je však pro nás matoucí, že Hospodinův trest nenásleduje bezprostředně po těchto zločinech; nevím, proč tak otálí. V té Ježíšem vedené "církvi", posléze o Letnicích naplněné Duchem božím, je opravdu nebývalá mezilidská svoboda a o to větší závazek vůči Bohu. Souzním s Komenským, který za plnost autority a kázně v církvi považuje dobrovolnost: „K této pravdivosti a poctivosti obecného náboženství přísluší vně: 1. nečetnost dogmat v oboru víry, skutků i naděje, neboť ne skrze mnohé a subtilní problémy nás k sobě volá Bůh, praví Hilarius; 2. prostota obřadů, jak pro snadnost, tak pro věcnost náboženství; 3. mocný řád kázně k vytvoření dobrovolnosti. Vnitřně je třeba, aby se toto všechno v člověku spojovalo: 1. teoreticky, aby čiročirá pravda byla každému zřejmá bez bludu; 2. prakticky, jedině holé příkazy Boží bez pověry; 3. chresticky, jedině opravdové sliby Boží bez mámivých nadějí.“ (J. A. Komenský. Obecná porada o nápravě věcí lidských. Díl III, str. 342.)

Otázka podílu žen na vedení církve je totiž z tohoto pohledu velmi prostá: Je to boj o moc. Pochopitelně, pokud se mi podaří z podílu na moci v církvi ještě před volbami do staršovstva vyřadit početnější polovinu možných kandidátů, bude všechno mnohem jednodušší. Z jiného úhlu pohledu je možné říct, že pokud se mi podaří prosadit můj výklad Bible, již tímto krokem jsem osvědčil, že moc mám já a ne konkurenční výklad. To se pak může projevit v následné reakci: Pokud šlo o moc a převážil konkurenční výklad, pak já musím odejít. Pokud to bylo společné hledání pravdy Písma, pak klidně mohu zůstat.

Ale abych se vrátil k podstatě myšlenky: Mrzí mě, že se nám nedaří Ježíšovu autoritu služebníka realizovat, protože to by svět kolem nás opravdu zaujalo, na tom by poznali sílu Evangelia. Jenže tuto sílu Evangelia neznáme ani my sami. Myslím, že potřebujeme mnohem svobodnější pojetí společné duchovní cesty, než jak ji tradičně praktikujeme.

Zdroje

Zdroji těchto úvah jsou především mé životní zkušenosti spolu se vším, co jsem během života slyšel, četl, pozoroval a reflektoval. V textu jsem však zmínil některé konkrétní osoby nebo materiály. Zde jsou:

Dne 19. 4. 2024 byl zveřejněn rozhovor v podcastu KOSTELJinak, díl nazvaný EP28 Ženy ve staršovstvu, co je to staršovstvo? Hosty rozhovoru byli za českou Církev bratrskou Pavel Černý, za slovenskou Cirkev bratskou Štefan Evin. Podcast je dostupný on-line.

Petr Chelčický, například jeho Síť víry. Praha: Orbis, 1950.

Bessel A. Van der Kolk. Tělo sčítá rány: jak trauma dopadá na naši mysl i zdraví a jak se z něj léčit. Brno: Jan Melvil Publishing, 2021.

J. A. Komenský. Obecná porada o nápravě věcí lidských. Díl III. Praha: Svoboda, 1992.

Tony Moore, Kim Moore. Radical Love. The Lifestyleof Marriage. „Naked and Not Ashamed“. Student guide. Atlanta: The Center on Christian Relationship, 2003. Skripta v kroužkové vazbě ve formátu A4 („letter“), 271 str.

Etika všedního dne v podání Ježíšova zlatého přikázání

Když přijde řeč na etiku, řešíme často různé mezní situace jako je eutanazie, potraty, válku apod. Mě v této přednášce bude daleko více zajímat etika všedního dne – jak se budují dobré vztahy, co znamená mluvit pravdu, jak sladit náročnou práci se soukromým životem… Prostě etika všedního dne.

Z mnoha kultur světa je známo to, čemu kulturní antropologové říkají „zlaté pravidlo“: Co nechceš, aby lidé dělali tobě, nedělej ani ty jim. To je užitečné a rozhodně použitelné. Ježíš řekl něco podobného: Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim. Je to podobné, ale je to zároveň hodně jiné. Jak to pověděl Jan Sokol, když si všímá, že na rozdíl od „zlatého pravidla“ pro dodržení Ježíšova zlatého přikázání nestačí „nedělat nic“! (Sokol Jan. Etika, život, instituce: pokus o praktickou filosofii. Praha: Vyšehrad, 2014, str. 102-103.)

Mým dnešním tématem je toto Ježíšovo geniální shrnutí etiky všedního dne – zlaté přikázání. Mluví tu k nám mudrc nebo zákonodárce? Máme před sebou přísloví nebo paragraf? Rozdíl mezi příslovím a paragrafem vcelku odpovídá rozdílu mezi situační a normativní etikou.

Situační etika

Nejprve se na zlaté přikázání podívejme perspektivou situační etiky, která funguje tak, že v každé situaci musíme nově hledat, co to znamená jednat z lásky. Nejde to říct obecně a nejde to říct dopředu. Dokonce ani nejde říct, co ta láska bude znamenat pro dva různé lidi, kteří jsou oba součástí stejné situace – představme si sametovou revoluci, čelo průvodu 17. 11. 1989, jeden člověk je v tom průvodu, v ruce drží květinu, druhý člověk stojí proti němu s policejním štítem. Jsou oba součástí jedné situace, ale nelze dát předem jednu stejnou odpověď jim oběma, co to znamená projevit lásku. Ale ono to nejde dokonce říct ani o dvou demonstrantech, kteří oba v ruce drží květinu. To je situační etika.

Celá se točí kolem lásky, ale kde je ve zlatém přikázání láska? Už Augustin, církevní otec 4. století, si všiml, že Ježíš jen dvakrát v evangeliích říká větičku: „V tom je celý Zákon a proroci!“

• Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim; neboť to je Zákon a Proroci. (Evangelium podle Matouše, kapitola 7, věta 12)
• ‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci. (Evangelium podle Matouše, kapitola 22, věty 37-40)

Augustin vychází z toho, že oba výroky říkají prakticky totéž, že jeden vykládá ten druhý a naopak. Pokud je výrok A shrnutím „celého Zákona a proroků“ a zároveň výrok B je shrnutím „celého Zákona a proroků“, pak se výroky A a B ve svém jádru shodují nebo překrývají. Dvojpřikázání lásky a zlaté přikázání se tedy v jádru shodují. Z toho plyne, že v Ježíšově myšlení (teologii) je zlaté přikázání zároveň přikázáním lásky přesně tak, jak bychom to čekali u situační etiky.

Je na místě zkusit tu věc, o které zde Ježíš mluví: Představte si, „co byste chtěli, aby lidé činili vám…“ Ježíš nám tu říká, abychom zapojili svou fantazii, abychom si zkusili představit, jaké by to bylo, když druzí budou dělat to, co dělám já… Nebo dokonce, že já budu dělat to, co chci, aby dělali druzí…

Aby se nám to lépe představovalo, uvedu konkrétní příklad. Měl jsem před pár týdny příležitost být součástí „mužského kruhu“. Seděli jsme v tee-pee kolem ohně. Strážce vchodu vzal chrastítko a poslal je dokola. Každý, kdo dostal do ruky chrastítko, mohl druhým něco říct. Byl to kruh příběhů. Vyprávěli jsme si, co zažíváme… Chrastítko se pomalu blížilo ke mně. A tak jsem přemýšlel, co budu vyprávět já… Jak bych chtěl, aby vyprávěli ti, co teď mají chrastítko?

• Chci, aby byli osobní… žádné vytáčení slovy: „Procházím si teď složitějším obdobím, nebudu zabíhat do detailu, je to výzva, učím se z vlastních chyb, těžkosti nás v životě zavedou na hlubinu…“
• Chci, aby to nebylo na hodinu, ať jsou struční…
• Když si představím, že tu sedí můj kamarád a zmíní mě, chci, aby o mě mluvil s respektem. A když už mě bude kritizovat, tak aby k tomu řekl alespoň jednu pozitivní věc…

A je to! Ježíš říká: Představ si, že si s druhými lidmi prohodíš místa… Rázem je to jasné. Až chrastítko doputuje ke mně, budu osobní, budu stručný, a u blízkých, které zmíním třeba i kriticky, přidám to, proč si jich vážím.

Chorvatský teolog, pracující v USA Miroslav Volf – hlavní řečník Evangelikálního fóra v roce 2020, používá označení double vision. Popisuje ji ve čtyřech krocích (Volf Miroslav. Exclusion and Embrace: A Theological Exploration of Identity, Otherness, and Reconciliation. Nashville: Abingdon Press, 1996, str. 250-253.):

1. Vystoupit ze sebe (to step outside ourselves).
2. Zaujmout místo druhého člověka (cross a social boundary and move into the world of the other to inhabit it temporarily).
3. Kousek toho druhého si odnést zpátky do svého světa (we také the other into our own world).
4. Opakujeme tento proces znovu a znovu podle možností a potřeby. Jedním z výsledků může být společný dorozumívací jazyk.

M. Volf ukazuje, že to Ježíš nejen říká, ale také dělá: „Pokud opravdu věříme v Ježíše Krista, který bezpodmínečně obejmul nás, bezbožné násilníky, naše srdce se otevřou, abychom přijali druhé, dokonce i naše nepřátele, a naše oči budou připravené podívat se na situaci jejich očima. … Víra v Ježíše Krista, který náš případ přijal jako své poslání, nás osvobozuje od toho usilovat výhradně o své vlastní zájmy, a vytváří v nás prostor pro zájmy druhých lidí.“ (Volf Miroslav. Exclusion and Embrace: A Theological Exploration of Identity, Otherness, and Reconciliation. Nashville: Abingdon Press, 1996, str. 215.)

Tohle k Ježíšovu výroku dodává Jan Kalvín, je neuvěřitelné, jak se lidé nemění, svět je opravdu stále stejný: „Vzhledem k tomu, že každý člověk je skvělým učitelem spravedlnosti, pokud jde o jeho vlastní zájmy, jak je možné, že to stejné porozumění ho nenapadne, pokud jde o užitek nebo škody jiného člověka?! Není to proto, že svou chytrost chceme používat jen pro sebe a bližní ve skutečnosti nikoho nezajímá?!“ (Jan Kalvín, Výklad evangelií podle Matouše, Marka a Lukáše, na příslušném místě výkladu Ježíšova zlatého přikázání Mt 7,12 a L 6,31.)

Ježíš předpokládá, že je to každému jasné. Každý člověk nějakou etiku má, má svědomí, rozumí Ježíšovým slovům dost na to, aby to ovlivnilo jeho jednání. Je to ze života – většina lidí je schopna říct, co oni sami mají rádi.

K tomu už stačí jen dodat jeden z výsledků práce psychologa Fritze Heidera, tzv. základní atribuční chybu – totiž že v konfliktní situaci většina populace tíhne k tomu, že svou chybu omluví okolnostmi, zatímco chybu druhých vysvětlí jejich osobním selháním. A prostě to ne a ne udělat spravedlivě, prostě vždycky sobě nadržujeme, zatímco na druhé jsme přísní.

Shrnutí situační dimenze zlatého přikázání:

• Dělejme to – zapnout svou empatii, fantazii, podívat se na situaci očima různých lidí, posbírat si double vision od ostatních, nevynechat ty odstrkované, na okraji, v globálním měřítku ty chudé.
• Často hledáme moudrost, jak by mohla vypadat láska v různých situacích – Ježíš nám tu říká přesně, co máme dělat…
• Protože jsme různí lidé, toto přikázání bude mít tisíce podob.

Normativní etika

Je to přikázání, jako jiná biblická přikázání. Je ostré jako břitva, proto je na místě jeho charakteristiky očíslovat, jakoby se jednalo o odstavce paragrafů:

1. Podle tohoto slova budeme všichni souzeni, Ježíš je totiž soudcem světa. Náš život je odpovědí na Ježíšovo slovo – kdo si to přečetl až sem, bude bez výmluvy! Omlouvám se, nyní jsem vám do života přidal možný zdroj stresu i orientace…
2. Ježíš vychází z toho, že každý z nás má mít své chování pod kontrolou. Když se rozhodneme nějak se chovat, máme tu možnost. Jsme Ježíšovi odpovědní za to, jak jsme se rozhodli, jak se chováme.
3. Pokud Ježíšovo přikázání opravdu souvisí s dobrem/zlem, pak je to schované právě v tom střídání perspektiv: Na jednu stranu je double vision vysoce situační a individuální – na druhou stranu je to cesta k objektivnímu morálnímu zákonu. Toto je jeden z dobrých důvodů, proč naslouchat lidem s odlišnými názory. V Bibli potkáváme důraz na to, abychom se na život dívali očima těch okamžiků „na sociálním dně“, jak je to výstižně obsaženo v opakovaně zmíněné větě: Pamatuj, že jsi byl otrokem v Egyptě! (např. Pátá kniha Mojžíšova kapitola 15, věta 15, srov. Job kapitola 26) Navíc schopnost podívat se na sebe i očima druhých lidí – je důležitým předpokladem „kontaktu s realitou“.
4. Ježíš tu vyhlašuje obecnější princip rovnosti lidí: Nikdo nemůže čekat, že pouze on se může k druhým nějak chovat, aniž by se druzí k němu nemohli chovat stejně. Jdete si s lidmi zahrát fotbálek. Jeden z nich evidentně hraje hodně fyzickou hru, opře se do vás tělem, odtlačí vás od míče… Říkáte si: „Dobře, budu na něho hrát stejně.“ A jakmile začnete s ním hrát také fyzicky, začne se vztekat, že do něho strkáte. Daleko větší problém jsou však sociální hranice mezi lidmi chudými a bohatými, vysoce postavenými a prostými. Ježíš žádné z těchto hranic nerespektuje, jeho přikázání pro všechny stejně.
5. Všimněme si slovesa „dělat, dělej“. Ježíš nijak nekomentuje naše názory, co si kdo myslí nebo dokonce ani to, co kdo říká – pro Ježíše je rozhodující naše jednání (zdaleka ne všechna naše slova lze považovat za činy!). Představme si, že by se z našich životů najednou vypnul zvuk, zbylo by jen to, co kdo dělá – viděli bychom svět trochu podobně tomu, podle čeho bude Ježíš soudit celý svět, podle jednání (ano, naše myšlení a slova hrají svou nezastupitelnou roli v procesu, který vede k výslednému jednání). Je to tak proto, že středem Ježíšových slov je láska, a ta je o činech.
6. Ježíš ukazuje, že „dobrý život“ není o dodržování pravidel, celé je to o vztazích. Pokud lze všechna přikázání převést na jediné, je jasné, že cílem života není mít spoustu pravidel, která se všechna budu dodržovat separátně. Všechna přikázání jsou aplikací celkového postoje. Jde o to získat tento celkový postoj a žít ho.
7. Někdy v této souvislosti zaznívá slovo reciprocita: Naše životy jsou propojené. Nejen naše lidské životy, ale také životy druhých tvorů. V Ježíšových je zrcadlení zřejmé: Jak ty, tak oni, jak oni, tak ty. Napadají mě přísloví tohoto typu: Podle sebe soudím tebe. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Na hrubý pytel, hrubá záplata. Ono to spolu souvisí – jak se já chovám k druhým a jak se oni chovají ke mně. K reciprocitě se ještě vrátím na konci. V tuto chvíli lze konstatovat: To, jak se někdo chová k druhým, je čitelný návod, jak chce, aby se lidé chovali k němu.

Na začátku jsem řekl, že podle mne má Ježíšovo zlaté přikázání dimenzi situační i normativní: Situační je ta představivost, empatie, double vision, existenciální individuální rozměr, kontakt s realitou – je to zrcadlo. Jak to však někdy se zrcadlením bývá, je to také průhled, skoro okno, kterým vidíme morální zákon: perspektivou mnoha lidí (také těch chudých a znevýhodněných) dosahujeme poznání toho, co je obecné, rovnosti lidí, individuální odpovědnosti, důležitosti vzájemných vztahů, určité reciprocity.

Příklad Ježíše a jeho chování

Čtu si už několik měsíců evangelium podle Lukáše tak, že si vždy položím dvě otázky:

• Pro co se tady Ježíš rozhodl?
• Jaké asi jiné možnosti v tu chvíli měl?

Přečtu si teď úryvek s vámi. Evangelium podle Lukáše, kapitola 4.věty 14-44: Ježíš se v moci Ducha vrátil do Galileje a pověst o něm se rozšířila do celého okolí. 

Toto je nesmírně silné sloveso: vrátil se! „Martin odešel na studia do ciziny, nedávno se vrátil.“ Nebo: „Včera to v práci bylo strašné. Dneska jsem se tam vrátil.“ Ježíš prošel transformací na poušti, hladověl, utkal se s ďáblem a zvítězil. A jako jiný člověk šel a vrátil se tam, odkud vyšel. Jaké jiné možnosti měl? Rozhodně mohl jít dál, vstříc novým lidem a výzvám.

Věta 16: I přišel do Nazareta, kde byl vychován. Podle svého zvyku vstoupil v sobotní den do synagogy. A povstal, aby četl.

Ježíš pěstoval zvyky. Jak by vypadala alternativa: Asi je možné žít tak svobodně, spontánně a kreativně, že člověk nebude mít jiné zvyky než to řešit každou situaci kreativně. Považuji se za svobodného a kreativního člověka a takovýto život je pro mě lákavou, i když velmi náročnou, alternativou. Nicméně Ježíš pěstoval zvyky. Předpokládám, že většina z nás tady pěstuje zvyky, které efektivně naplní řádově hodiny až desítky hodin našeho týdne. Také bychom měli poznamenat, že vedle zvyku se tu objevuje i veřejná instituce – synagoga. Nejen, že Ježíš pěstuje zvyky, ale také aktivně spoluutváří veřejnou instituci.

Věta 22: Všichni mu přisvědčovali a divili se těm slovům milosti, vycházejícím z jeho úst, a říkali: „Není tento syn Josefův?“ 

Super, skvěle to Ježíši děláš! Lidé reagují vstřícně, však jsi místní, mají tě tu rádi… Věta 23: Řekl jim: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! To, o čem jsme uslyšeli, že se stalo v Kafarnaum, učiň i zde ve své domovině.“ No dobře, Ježíši, rozhodl ses zvednout horký brambor, tak hlavně opatrně. Vrátil ses přece domů…

Věty 24-26: „Amen, pravím vám, že žádný prorok není vítaný ve své vlasti. Po pravdě vám pravím, ve dnech Eliášových, když bylo nebe zavřeno na tři roky a šest měsíců, takže nastal veliký hlad po celé zemi, bylo mnoho vdov v Izraeli. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k ženě vdově do Sarepty v Sidónu.“ 

Hmm, rozvíjíš tady takový kontrast… Že ty se vůči nim vymezuješ! Rozumně, prosím, hrozně bych nerad, aby se situace až moc vyostřila…

Věta 27: A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen Syřan Náman. 

Tak tohle už jsi říkat nemusel. Vždyť už jsi mluvil o té vdově… Jeden příklad stačil. Jo, byli to pohani, Bůh k nim byl vstřícnější než ke svým. Říkám, jeden příklad stačil!

Věta 28: Když to slyšeli, byli všichni v synagoze naplněni hněvem.

No, a máš to, já se jim nedivím. Proč si takhle nabíháš… Já to nechápu!

Věta 29: Vstali, vyhnali ho za město a dovedli ho až na okraj hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. 

Tak ti se s tím také nemazali!! To snad nemyslí vážně, oni se zbláznili!

Věta 30: On však prošel jejich středem a ubíral se dál. 

Po celou dobu jsem si kladl dvě otázky: Pro co se tady Ježíš rozhodl? A jaké asi jiné možnosti v tu chvíli měl? Pokusím se to nyní shrnout. Ježíš si volí, kde je. Místo, kde se nacházíte – je vposledu vaše volba. A je rozhodující. Zda studuji doma nebo v knihovně nebo ve třídě. Jakou práci dělám. V které zemi žiju. Ježíš si vybírá témata, o kterých mluví. Samozřejmě, často hledáme společná témata s lidmi, s kterými jsme. A zároveň často přinášíme naše témata do vztahů s druhými. Ježíš se nebojí jít zpátky, vrátit se – on sám proměněn, ale vrátí se do starých okolností. Pěstuje zvyky a podporuje instituce. Neváhá provokovat. A když něco dělá, tak to dělá dobře! Evidentně do toho šel aktivně. Rozhodně se nebojí jít do konfliktu. Dokonce aktivně zvyšuje napětí. Konflikt zjevně není podle něho zlý sám o sobě. A když se s ním oni hodlají vypořádat, nebrání jim, nechává je, ať jejich úmysly vyjdou najevo, připouští eskalaci napětí. Nakonec tento konflikt dokázal nějak zvládnout, aniž by přišel o život nebo o zdraví. Zároveň přitom nikomu fyzicky neublížil.

Jak chcete, aby se druzí chovali k vám… Jak chce Ježíš, aby se druzí chovali k němu? Potřebuje svobodu pohybu – vrátit se nebo jít na nová místa, a tuto svobodu dopřává i ostatním, do určité míry i ve chvíli, když se ho snaží shodit ze skály. Potřebuje svobodu slova – a dopřává ji i druhým. Provokovat nebo jít do přímé konfrontace je zcela v pořádku. Je připraven to ustát. U Ježíše to potkáváme znovu a znovu, že mluví s lidmi velmi přímočaře, nebere ohledy na jejich city a možnou uraženost. Díky své „double vision“ Ježíš vidí, že přímočarost v komunikaci je prostě potřeba.

Kategorický imperativ I. Kanta

Ježíšův výrok je geniální, intuitivní, jednoduchý. Ne nadarmo se tomu říká „zlaté přikázání“… Snažím se brát slova svého Mistra vážně! Samozřejmě nejsem první, kdo o Ježíšově přikázání přemýšlí – prakticky všechno, co říkám, jsem si někde přečetl, – proto musím zmínit Immanuela Kanta, který do centra své etiky postavil princip, který se tomu Ježíšovu docela podobá. Dalo by se říct, pojďme se podívat, jak to vypadá, když se důkladně rozpracuje ten normativní aspekt Ježíšova přikázání.

„Jednej tak, jako by se zásada tvého jednání měla stát obecným přírodním zákonem.“ (Kant I. Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda, 1990, str. 84.)

Kant i Ježíš jsou si ve svých výrocích hodně podobní. A v něčem se liší. Nejprve ty podobnosti. Kantovi, stejně jako Ježíši, jde o naše jednání. Kant, stejně jako Ježíš, vychází z toho, že každý je odpovědný za své jednání a je schopen je regulovat. Kant i Ježíš zmiňují, co bychom mohli nazvat reciprocitou, Ježíš říká: „jak oni k tobě, tak ty k nim“, Kant říká: „jak ty, tak všichni“.

Ale jsou tady i odlišnosti: Kant zde mluví o zásadě, principu, který charakterizuje naše jednání. Dejme tomu, že někdo prošel na tuto konferenci bez placení – Kant to považuje za zásadu dotyčného člověka v danou chvíli. Kant neřeší, že zrovna v tu chvíli placení mu někdo zavolal, koukal do mobilu, nevšiml si, že míjí stolek s registrací… Jemu jde o zásadu našeho chování. Kant je opravdu čistě racionální v tom, co říká. Mluví tak, že i současný nevěřící a plně sekularizovaný Čech těžko může něco namítat. Zatímco Ježíš je žid, který mluví v rámci své židovské víry. Kantova formulace je mnohem složitější. Ježíš je prostě ještě větší génius!

Myslím, že Kantův kategorický imperativ je dobrým komentářem k Ježíšovým slovům, není to totéž, ale je to použitelné. Proto se to také dodnes používá nejen v sociálních službách.

Tit-for-Tat

To jsme byli na sklonku 18. století. Pojďme se posunout ještě blíž k dnešní době. Bylo to koncem 70. let, když v rámci výzkumu armády USA dostali účastníci za úkol řešit formou herního algoritmu otázky spolupráce jednotlivců (šlo o případ „prisoners´ dilemma“). Jednoznačným vítězem se stal algoritmus Anatola Rapoporta.

Podstatou jeho herní strategie bylo při jednání s cizí figurou ve hře postupovat tak, že při prvním jednání nabídneme spolupráci. A pak už záleží, jak druhá strana reaguje. Pokud spolupracuje, spolupracujeme, pokud zaútočí, zaútočíme také. Pokud po útoku nabídne opět spolupráci, spolupracujeme, pokud zaútočí, zaútočíme také atd.

Překlad Oko za oko zdůrazňuje tu trestající fázi. Také bychom to mohli přeložit jako Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, což by lépe zdůrazňovalo ten samotný princip zrcadlení reakce druhého.

Tato jeho herní strategie se od té doby uplatnila v mnoha oblastech a také ve vícero podobách (např. Tit-fot-two-Tats). O této strategii se říká, že je velkorysá, odpouštějící. To proto, že po jednom nebo dvou kolech nepřátelství může opět nastat fáze spolupráce, pokud se k ní jedna ze stran odhodlá. Představme si dvě sousedící společnosti. Jedna zabije příslušníka té druhé. Ta na oplátku zabije jednoho člověka z té první. Tento koloběh pokračuje, dokud druhá strana místo zabití dalšího nenabídne spolupráci. Podle strategie Tit-for-Tat v takovém případě opětujeme spolupráci. Koloběh zabíjení se podařilo poměrně jednoduše zastavit, dokud ho druhá strana znovu neobnoví.

Udělat z Tit-for-Tat morální strategii pro všední den má řadu problémů. Z uvedeného příkladu je patrný hlavní problém této strategie: Odplácet druhým stejnou mincí nás totiž zničí, dělá z nás vrahy. Slovy rabiho Jonathana Sackse: „Nenávist sice zraňuje toho, kdo je nenáviděn, ale ničí toho, kdo nenávidí.“ (Sacks J. Not in God´s Name: Confronting Religious Violence. Carmelite House: Hodder & Stoughton, 2015. Kindle edition, str. 261: „Hate harms the hated but it destroys the hater.“) Navíc odplácet všechny kroky druhých lidí, které se nás dotknout negativně, je příliš vztahovačné – často totiž o nás vůbec nejde. Trestali bychom je za něco, co vůbec nezamýšleli a v tomto smyslu neudělali. Navíc vztahy fungují jinak – pro lidi je těžké okamžitě vstřícně zareagovat na ojedinělý vstřícný krok někoho, kdo se vůči nám delší dobu choval nepřátelsky. Může to však být dobrá inspirace, abychom svoji reakční dobu byli připraveni zkrátit.

Když zůstanu u zmíněného příkladu vzájemného zabíjení dvou komunit, zásada Tit-for-Tat z nás udělá vrahy. Ježíšova slova nás k tomu nutně nevedou, otevírají totiž možnosti jiného řešení. Strategie Tit-for-Tat je nejefektivnější cestou k vítězství ve hře. Ale je tu hluboký vnitřní konflikt mezi odplácením a láskou. Ježíš vůbec druhé lidi neřeší: Co chceš ty, aby tobě dělali druzí, to ty dělej jim! Ježíšovo zlaté přikázání nám v Bibli vypráví nejen evangelista Matouš, jehož zněním jsme začali. Nyní je na místě otevřít také podání druhého evangelisty:

Evangelium podle Lukáše, kapitola 6, věty 27-28 a 31: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. … Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. 

Stejná zásada, ale jiné vyznění: On na mě kamenem, já na něj chlebem… Milovat nepřátele, žehnat těm, kdo nás proklínají…

Jak jste si asi všimli, vykládám Ježíšovo přikázání jako cestu, která vede odněkud někam. Ta otázka podle mne nezní: Je reciprocita součástí Ježíšova přikázání? Ale spíše: Kde má reciprocita své místo? Je to spíš začátek nebo spíš vrchol této cesty? Naše životy spolu souvisí. A Ježíš směřuje k tomu, aby na tomto světě bylo dostatek průduchů, kterými do světa proudí boží láska. V tom je ta provázanost – všichni boží lásku potřebujeme. V tom je ta reciprocita. Nikoli v tom, že každý potřebuje, aby mu ostatní oplatili stejnou mincí…

Viděli jsme, že Ježíš nemá problém jít do konfliktu. Ale odmítá chovat se násilně, odplácet stejnou měrou. Bezmocnost tváří v tvář hrubému sobectví druhých kompromituje naši identitu milujících lidí! Proto je třeba učit se přemáhat zlé lidi dobrými způsoby (zde je možné odkázat na „Ježíšovu třetí cestu“ v podání Arthura Winka).

Jako v hokeji nebo fotbalu: Jde o to hrát svou hru a v lepším případě ji soupeři vnutit. Pokud by cílem bylo zvítězit, je mnohem účinnější taktika Tit-for-Tat. Ježíšovým cílem je však láska, proto v jeho přikázání jde nakonec a především o naši identitu, kým jsme. A abychom tím byli bez ohledu na to, jací jsou druzí lidé. Láskou být – lásku aktivně projevovat!

Ježíšovi nejde o to „nedějte, co není dobré“, ale jde mu o to, abychom aktivně dělali, co je dobré. Viděli jsme to v příbězích o Ježíši – vůbec mu nešlo o to nepáchat trestnou činnost, ale šlo mu o to udělat to, co je v dané chvíli potřeba s ohledem na jeho životní poslání.

Závěr

Už řadu let mě provází otázka: Je možné, aby život z lásky byl podobně kreativní a usilovný jako je život ze strachu, závisti nebo nenávisti? Potkávám řadu lidí, kteří jsou skvělí v tom, co dělají. A když přijde řeč na to, proč jsou tak dobří, vyjde najevo, že se snaží dokázat svému „fotrovi“, že nejsou takoví looseři, jiní závidí druhým úspěch a mají dravou touhu je předehnat, další dřou do úmoru – ze strachu, že budou mít málo, že je někdo předežene, že promeškají příležitost…

Takhle na jedné straně žít nechci. Ale vlastně chci žít naplno a klidně i za sebou něco zanechat, něco dokázat, ale ne z nenávisti nebo ze strachu. Je možné žít naplno – z lásky?!

Možná Bůh vsadil na špatnou kartu, jakoby nás neznal… Mám všechno, odpuštění, lásku, pokoj v srdci – takže si užívám v pohodě svůj život, to skvělé, nic si nemusím dokazovat ani nikomu jinému… Proč bych se vůbec měl snažit?

Je možné žít naplno – z lásky? Může být láska stejně silným motorem jako je strach a zloba, závist a pýcha?!

Život podle boží vůle, nesený Duchem božím, to není život podle nějakého seznamu pouček nebo zásad. Je to svobodný a nespoutaný živel! Čtěte evangelia s dvěma otázkami: Pro co se tady Ježíš rozhodl? Jaké asi jiné možnosti v tu chvíli měl?

První závěrečná aplikace: Ježíš potřebuje a chce, abychom tam, kde jsme, přinášeli boží lásku do mezilidských vztahů, bez ohledu na to, jak ostatní lidé reagují. Pokud jsou lidé zlí, Bůh pro ně udělá zásadní věc: dopřeje jim, aby zažili jeho boží lásku, a udělá to tak, že mezi ně postaví někoho z nás.

Druhá závěrečná aplikace: Zároveň jsme přímo na Ježíši viděli, že láska je také ta jeho přímočarost, neváhá provokovat a jít do konfliktu. Pokud bychom totiž řekli: „Já nebudu tím, kdo bude ‚hrubý pytel na hrubou záplatu‛, nebudu tím, kdo půjde do konfliktu, byť Ježíšovým nenásilným způsobem, to nejsem já, já jsem laskavý a milý člověk, který vychází se všemi.“ A pokud si to takhle řekneme všichni, grázlové mají posvícení, nikdo se jim nepostaví, svět se stane místem, které nebude k životu.

Třetí závěrečná aplikace: V sázce je: „A kým jsi ty?“ Když budeš odplácet stejnou mincí, budeš stejný jako ti, které nesnášíš! Ty se však chovej tak, jak chceš, aby se druzí chovali k tobě, buď sám sebou, božím dítětem. Miluj!

Tato přednáška zazněla 27. února 2025 na konferenci Evangelikální fórum v Praze.

Modlitba v časech války

Měl jsem možnost strávit pět týdnů s ukrajinskými vojáky na cvičení. Mojí úlohou kaplana bylo připravit pro ně duchovní zázemí. Každý večer jsme se setkávali k večerním modlitbám ve 20 hodin. Někdy přišli Češi, jindy Češi i Ukrajinci, většinou však jen Ukrajinci. Nebývalo nám mnoho, často přišel jeden člověk (plus tlumočník), maximálně šest.

Protože věřím v moc božího Slova, přinesl jsem každý večer jednu modlitbu z Bible. Přečetli jsme si ji, abychom věděli, o čem zhruba je. Pár slovy jsem smysl modlitby rozvinul. Pak jsme se ji postupně po částech společně modlili – jeden přečetl větu, ostatní ji opakovali. Modlitbu jsem vytiskl na papír velikosti dlaně, takže ji každý měl a zůstala mu, mohl si ji strčit někam do maskáčů. I s písničkou na začátku a na konci to trvalo cca 30 min.

Modlitby jsou seřazené podle pořadí, v jakém jsme je četli. U žalmů je třeba si dát pozor na odlišnosti v číslování žalmů v hebrejském textu a v Septuagintě.

Biblické úryvky lze najít např. na stránkách bibleserver.com.

Žalm 10,12-18

Úryvek začíná jasnou prosbou, aby Bůh jednal, je to nejvýš potřeba, okolnosti jsou vážné: „Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované!“

S otázkou se Ukrajinci identifikují jednoznačně: „Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: Ty nic nevypátráš?“

Je dobré si připomínat, že Bůh vnímá. A to i když podle nás nic nedělá.

Žalm 16

Žalm obsahuje odlišné tóny.

Od počátku zní vděčně.

Je v něm však také napětí. Konflikt s druhými lidmi je docela ostrý.

Dalším tónem je dědičné území, místo k životu. Žalm vyznívá celkově radostně.

Žalm 23

David byl veliký válečník. Toto je jeho žalm.

Obsahuje v sobě několik různých emocí. Na začátku je to pocit bezpečí a spokojenosti: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ Jako kluk byl David pastýřem ovcí. A dokonce i jako dospělý je stále v tomto obrazu – jen on se stal ovcí a pastýřem je mu Hospodin. Rozvíjí tento pokojný až romantický obraz o zelených pastvinách.

Pak do toho vstoupí situace nebezpečí, „rokle stínů smrti“. Přítomnost pastýře nevylučuje blízkost smrti. Blízkost Hospodina ale zahání strach. Zmiňuje dva nástroje tehdejšího pastýře, berla a hůl. Těžko zjistit, co přesně to tehdy mohlo znamenat. Domnívám se, že jedno z toho byla zbraň proti dravcům jako byl medvěd nebo kočkovitá šelma. To druhé zase mohl být nástroj pro pastýřovo pohodlí a péči o ovečky.

Pak David vystoupí z obrazu oveček a přejde do běžného jazyka: „Před tváří mých nepřátel mi připravuješ stůl, hlavu mi olejem potíráš, kalich plníš, až přetéká.“ Nepřítel zůstává na dohled. Namazat si hlavu olejem představuje běžnou péči o pleť v subtropických podmínkách. Přetékající kalich je srozumitelný obraz hojnosti.

„Ano, dobrota a milosrdenství...“

Žalm 13

Jedna z těch opravdu asertivních biblických modliteb: Bože, jak dlouho ještě?!!!

Zde je tato odvážná otázka vztažena na situaci násilí, které Davidovi hrozí od jeho nepřátel. Nejde o ozbrojený konflikt celého národa, je to spíš osobní konflikt (dobře zapadá do té fáze Davidova života, kdy jej král Saul honil po krajině jako škodnou a snažil se ho zabít).

David se obává, aby „neusnul smrtí“.

Ten žalm mohl vznikat delší dobu. Jak se pozná, že někdo svou otázku myslí vážně? Jak se pozná, zda žalmista svou úvodní otázku myslel vážně? Jednoduše podle toho, že nepokračuje dál a svou otázku klidně zopakuje. Pak čeká…

Tento žalm není modlitba na 2 minuty, ale spíš na týdny. Závěrem celého období je spočinutí v božím milosrdenství.

Otčenáš

Kamarád mě naučil modlitbu Páně v ukrajinštině. Nejprve mě překvapilo, jak málo z nich se ji modlilo polohlasně se mnou. Při večerních modlitbách jsem si všiml, že se ji dotyčný modlil jinak, jsem si skoro jistý, že rusky. Domnívám se, že jde o obvyklou situaci, kdy mateřský jazyk zůstává u věřících lidí nejdéle v modlitbách, a to i v době, kdy už ve všech jiných oblastech života člověk přešel na jazyk svého okolí.

Jiná zajímavá věc spojená s modlitbou Páně. Ptal jsem se vojákyně, co pro ni tato modlitba znamená. Odpověděla: „Jako když zazvoním Pánu Bohu na dveře.“ (Také křižování se mi vysvětlili jako začátek jejich modlitby. To já se jako protestant prostě rovnou začnu modlit…) To je výmluvné přirovnání. Já tuto modlitbu vnímám jako jádro soustředěného rozhovoru s Pánem Bohem u něho v obýváku, ke kterému dojde po přivítání se, obvyklé výměně toho, jak se kdo má a co si host dá. A dalo by se namítat, že vůbec nejsme u Pána Boha jako hosté, ale jako plnohodnotní členové jeho rozsáhlé domácnosti…

Ale abych se dostal k modlitbě samé :) První polovina modlitby je hodně překvapivá: „Bože, buď tím, kým jsi, buď jím naplno!“ Tak bych svými slovy shrnul prosby: „Ať je svaté Tvé svaté jméno! Ať začneš jako král vládnout, vždy jsi králem světa! Ať se tvá vůle promítne do celého světa, protože tvojí vůlí vzniklo a stojí všechno, co je!“ Je válka podle boží vůle? Ne. Má Bůh možnosti překlopit vítězství na stranu Ukrajiny, která se oprávněně brání? Ano. Má Bůh možnosti donutit Kreml, aby přestal? Ano. Zbývá poslední otázka: Proč to tedy Pán Bůh neudělá? Odpověď čtu právě v první polovině modlitby, kterou Ježíš mistrně zformuloval, aby nám dal nahlédnout do božího srdce: Bůh se rád nechává prosit i za věci tak samozřejmé, jako je to, aby byl víc tím, kým je. Domýšlím se, že důvodem pro tento jeho postup je skutečnost, že On nám svou pasivitou (vědomým omezením se) vytváří prostor, v kterém se můžeme svobodně pohybovat (tuto myšlenku jsem poprvé četl u J. Molmanna, Bůh ve stvoření). Boží přístup k věci nám však ve chvílích, jako je tato, notně komplikuje život, respektive mnoho lidí o ten život přichází.

Co z toho plyne? Modleme se! Ne, není to zbytečné!! Bůh nakonec zasáhne, ale ne bez našich modliteb.

Žalm 144

Tato modlitba je vlastně poděkování. Alespoň tak začíná. Poděkování za výcvik, kterého se mu dostalo. Jde o vojenský výcvik!

V žalmu jsme hledali úryvky pro různé situace: Jaké věty mohu použít, když chci poděkovat? A co, když chci poprosit o ochranu? Které řádky použiji, když chci vyjádřit bolest? Nebo radost?

Prosbu za vítězství jsme našli ve slovech: „Udeř bleskem, rozptyl nepřátele, vypusť své šípy a uveď je v zmatek.“ Modlitba nežádá smrt nepřátel, prosí o to, aby vzali do zaječích. Božská taktika spočívá v demonstraci síly a ve způsobení zmatku v řadách nepřátel. Toto není ojedinělé místo, kde se boží taktika popisuje takto.

Prosbou o vítězství i obrazem naděje jsou slova: „Kéž jsou naši synové jak štěpy, urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru.“ A já si uvědomil tu hloubku. My zde cvičíme čtyřicátníky a padesátníky, kteří bojují proto, aby se jejich synové dožili zralého věku!

Žalm 32

Tento žalm jsme četli společně s příběhem o Davidově selhání, když nechal zabít vojáka proto, že mu mezitím doma svedl jeho ženu a ta teď čekala dítě (Druhá kniha Samuelova, kapitoly 11-12). To bylo jednu neděli večer. Účastníkům rozhovor přinesl myslím hodně podnětů, které šly k jádru věci – boží milosti.

Žalm 94

Je to jedna ze dvou modliteb v Bibli, kde je Bůh nazýván „mstitel“ (ještě Nahum). Protože je hodně dlouhá, rozdělil jsem ji na dva dny. První den jsme začali poslední částí žalmu (verše 16-23). Autor žalmu se ptá otázky, které zní víc jako řečnické: „Kdo se za mne postaví proti pachatelům ničemností?“ A má odpověď – boží milosrdenství je pro něho v pravou chvíli na správném místě: „Řeknu-li: ‚Ujíždí mi noha‘, podepře mě tvé milosrdenství, Hospodine.“

Ta druhá otázka už není tak rétorická: „Může být tvým spojencem trůn zhouby?“ Každé monoteistické náboženství řeší otázku vztahu mezi tím jediným všemocným bohem a zlem ve světě. Některé neuzná existenci zla (hinduismus). Křesťanství rozhodně uznává existenci zla i všemocného Boha. V tu chvíli je otázka, jaká je souvislost mezi zlem a Bohem, protože byť i jen jeho pasivita vůči zlu napáchá velké škody. Žalmista si tuto otázku položí. Odpoví na ni osobním vyznáním: „Hospodin je můj hrad nedobytný.“

Druhý den jsme vzali první část žalmu (verše 1-11). Do nebe volajícím problémem je, když někdo „vraždí vdovu a bezdomovce, sirotky zabíjejí“. Vyjmenované tři skupiny obyvatelstva jsou starověkou izraelskou definicí sociálně nejohroženějších skupin. Zajištění a práva se týkala pracujících mužů. Bezdomovce si můžeme představit také jako přistěhovalce.

Poselství žalmu je prosté: Msta patří Bohu. Jsi voják? Bojuj. Zabíjej. Ale nemsti se, to nech Bohu.

Čtvrtá kniha Mojžíšova 6,24-26

Celý popis kapitol 1-10 ukazuje, že putování Izraelců 40 let po poušti mělo vojenský ráz – s Egyptem se rozešli ve zlém, nyní před sebou mají vstup do zaslíbené země plné jiných obyvatel, sečetli bojovníky, jasně stanovili pořadí a místo jednotlivých kmenů, jedni na hrotu, další na bocích nebo vzadu, stanoven byl signál polnic. Vyráží na cestu. Ta cesta je nebezpečná. A toto je modlitba, kterou jim Hospodin dal na cestu.

• První požehnání zní velmi obecně: „Ať Hospodin ti žehná!“ Druhá polovina upřesňuje, že jde o ochranu jejich života: „A chrání tě!“
• Druhé a třetí požehnání na sebe navazuje. V obojím jde o „boží tvář“, jakoby Bůh nějakou tvář měl :) Slovem „tvář“ se myslí boží blízkost, jeho „přivrácená strana“, přízeň.
• Druhé požehnání nejprve obrazně popíše ten okamžik, kdy nám „boží tvář“ vyvstane jako jasná, světlá: „Ať Hospodin rozjasní tvář svou nad tebou!“ Ukrajinský překlad klade důraz na ten počátek: „Ať zazáří!“ Druhá polovina říká totéž nikoli obrazem, ale pojmově: „Ať je ti milostiv!“ Vždyť bez boží milosti se žádný kontakt Boha s námi neobejde. Milostí to vždy začíná.
• Třetí požehnání navazuje. Stalo se něco, co boží tvář zahalilo, Bůh se odvrátil, uhnul očima. Proto je třeba prosit: „Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář!“ Ukrajinský překlad zachycuje jiný pohyb hlavou: „Ať Hospodin zvedne k tobě svou tvář!“ V hebrejštině však je opravdu zřetelně ten obrat, otočení tváře zpět. A druhá polovina opět totéž zopakuje pojmově: „Ať obdaří tě pokojem!“
• Je to požehnání na nebezpečnou cestu, proto začíná prosbou za zachování holého života a zdraví. Protože je to cesta do zaslíbené země, závěre požehnání je šalóm, tak jako závěrem cesty bude šalóm. České slovo „pokoj“ zdaleka neobsahuje plnost toho, co šalóm. Ukrajinské „мир“ je opakem války.

prorok Abakuk 3,2.16-19

Příběh proroka Abakuka je mimořádný. Ptá se Boha, jak je to možné, že Babyloňané (Kaldejci) přitáhli na Jeruzalém a daří se jim?! Dostane odpověď, kterou nečeká: „Já totiž povolám Kaldejce, … aby se zmocnil příbytků, které mu nepatří.“ (Abk 1,6) A tak tu máme proroka, který nevyhlíží zázračné vysvobození, nadpřirozené vítězství. Místo toho vidíme proroka, který realisticky očekává zkázu a děsí se toho:

Hospodine, slyšel jsem tvou zprávu; bojím se o tvoje dílo, Hospodine, v tento čas je zachovej, v tento čas je uveď v známost. V nepokoji pamatuj na slitování! Uslyšel jsem o tom a celý se třesu, chci se ozvat a rty se mi chvějí; jako by kostižer zachvátil mé kosti, podlamují se pode mnou nohy. Budu však klidně očekávat den soužení, až přitáhnou a přepadnou lid.

I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat. Pro předního zpěváka za doprovodu strunných nástrojů.

Voják, který přišel na večerní modlitby, kde jsme se tuto modlitbu modlili, to vystihl. Po prvním přečtení řekl: „Počkej, počkej, já tomu nerozumím!“ A četl to znovu. Nechápal, kde se vzal ten obrat od zkázy k oslavě Boha. Okolnosti jeho života byly zcela iracionální, také jeho reakce se jeví iracionální.

Čtvrtá kniha Mojžíšova 10,35-36

Tahle modlitba má rytmus. Izraelci pod Mojžíšovým vedením vyráží na nebezpečnou cestu (viz úvod k modlitbě v kapitole 6). Před odchodem zaznívá bojovná modlitba, tedy vlastně dvě. Tu první Mojžíš pronášel, když všichni vyráželi. To mohlo být každé ráno, ale spíš to bylo s delšími odstupy. Druhou modlitbu Mojžíš pronášel, když dal Hospodin pokyn k táboření. Podle Čtvrté knihy Mojžíšovy, kapitoly 33 bylo těch tábořišť v průběhu 40 let putování pouští minimálně 10, ale seznam vyznívá víc jako výběr než jako úplný. Tuto modlitbu tedy máme v Bibli zapsanou jednou, ale ve skutečnosti je třeba ji tam číst desetkrát a pravděpodobně ještě mnohem častěji.

Když vyráželi na další nebezpečnou cestu, Mojžíš vyzýval Boha, aby také vyrazil, aby povstal, aby se dal do pohybu. Toto zvolání potkáváme v Bibli častěji: „Hospodine, povstaň!“ Např. Ž 10,12; 35,2; 44,27; 132,8, 2Let 6,41. Následující slova prozrazují, že Možíš Boha vyzýval k boji: „Ať se rozprchnou tvoji nepřátelé, ať před tebou utečou, kdo tě nenávidí!“ Dnes se tomu ve vojenské doktríně říká odstrašení. Nepřítel ani nebojuje, uteče. A nebo ani nezaútočí. Už jsme to potkali v Ž 144. Je to jedna z těch biblických forem modlitby za vítězství ve válce. Neprosíme o smrt nepřítele. Stačí, když uteče.

Když Izraelci zastavili, aby vybudovali tábor, vyzýval Mojžíš Boha, aby hlavní pozornost nyní věnoval jim: „Hospodine navrať se k desetitisícům izraelských šiků!“ Ani v tomto případě není výzva, aby se Bůh „vrátil, obrátil, navrátil“ nic neobvyklého (srov. Ž 60,3; 85,5, Pl 5,21).

Boj má právě tento rytmus: Vyjít a vrátit se. Proto je tato modlitba mimořádná, protože je právě v rytmu bojovníka.

Druhý dopis apoštola Pavla do Korintu 1,3-7

Modlitba je formulována obvyklým židovským způsobem v 1. století po Kristu – začíná se slovy „Požehnaný (jsi) Bože“, za kterými následuje slůvko „který“ a důvod vděčnosti. Pro zájemce je zajímavé se zamyslet detailně nad tím, jak apoštol Pavel na začátku oslovuje Boha a jakou roli v tom hraje Ježíšovo jméno.

Důvodem k apoštolově vděčnosti je skutečnost, že dvě věci patří k sobě – utrpení a útěcha. Život nemusí být jen utrpení, může být i útěcha. Bohu díky za to, že není jedno bez druhého!

V modlitbě je ještě jedna dvojice – my a vy. Tu modlitbu četl ukrajinský voják. A v tu chvíli to vyznělo ještě docela nově: Oni zažívají tíseň a těžkosti, ale zažívají také útěchu od Boha. My z dálky v České republice je pozorujeme a někteří občas cítíme tíseň, která se blíží a doléhá na nás. A oni nás svými zkušenostmi povzbuzují, že spolu s těžkostmi Bůh dává také útěchu. 

Žalm 26

Hlavní myšlenka je zřejmá: „Dopomoz mi Hospodine k právu!“ Žalmista je v situaci bezpráví či nějaké újmy. Modlitbou se to snaží změnit. Od Boha čeká, že se ho zastane.

Podpůrná myšlenka je také zřejmá: „Umývám si ruce v nevinnosti, při tvém oltáři se držím, Hospodine.“ David vyjmenovává seznam toho, co mluví pro jeho bezúhonnost. Jeho nevinnost je zřetelně argumentem, který má Boha přesvědčit, aby se ho zastal: „Já jsem přece žil bezúhonně, vykup mě, smiluj se nade mnou!“

Všimněme si však těch posledních citovaných slov: „Smiluj se nade mnou!“ David se holedbá svou nevinností, a přece prosí o smilování. Navíc celý žalm je prosbou – může si připadat v právu, přesto Boha prosí.

Žalm 18

Tento žalm je jedinečný. Úvodní informace uvádí, že modlitba patří do toho bodu Davidova života, kdy přestal být pronásledovaným štvancem a stal se respektovanou autoritou, králem. Žalm máme v Bibli dvakrát – jednou zde v knize žalmů, podruhé v knihách proroka Samuele, které popisují období vlády krále Saula a Davida. Obě verze jsou stejné.

Protože žalm je mimořádně dlouhý, vybral jsem z něho dva úryvky, které jsme četli dva dny po sobě. Byly to docela poslední dny na výcviku. Však je to žalm, který uzavírá jednu těžkou životní etapu. 

Slova: „Miluji tě vroucně, Hospodine!“ nepotkáváme v žalmech často, jen dvakrát.

Úvodní věty kupí označení Boha: skalní štít, pevná tvrz, vysvoboditel, skála, štít, roh spásy, nedobytný hrad.

A pak přijde myšlenka, kterou jsme tu ještě neměli, i když v Bibli se objevuje častěji: „V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu.“ Tou novou myšlenkou je to, že Bůh ho zachránil, až když byl opravdu hluboko v potížích. Nezachránil ho při běžných potížích, ani když to začínalo houstnout. Až když ho „ovinuly provazy smrti“, teprve tehdy ho Bůh zachránil.

Druhý úryvek je ze závěru a dává nahlédnout do Davidovy mysli válečníka, která však vyrůstá z jedinečného vědomí, že „ubránil mě, protože si mě oblíbil“ (verš 20):

• Vše začíná u Boha: „Kdo je skála, ne-li Bůh náš!“ (verš 32) 
• Bůh dává hbitost jeho nohám. (verš 34) 
• Bůh učí jeho ruce bojovat. (verš 35)
• Bůh ho chrání i posiluje. (verš 36-37) 
• Nepřítele dopadne a přemůže. (verš 38-39) 
• Dal mu statečnost, protože bojuje na jeho straně. (verš 40-41)
• Bůh nepomůže jeho nepřátelům. (verš 42) 
• Nepřátelé budou zničeni. (verš 43) 

Žalm vyústí v závazek, že David bude Hospodina chválit. Poslední věta zní jako douška.

Dvě poznámky na závěr

Někdo může namítnout, že tu jen vyprávím, co chytrého jsem jim k těmto modlitbám řekl. Já to ale prožívám ještě jinak. Mluvil jsem s Ukrajinci průběžně, chodil s nimi na výcvik, sledoval dynamiku jejich skupiny a vztahů mezi nimi, vnímal nálady. To vše jsem zohlednil při výběru žalmů i výběru toho, jaké informace zmínit. Navíc mám tu zkušenost, že v interakci s druhými lidmi oni jakoby sami ze mne svými otázkami a slovními i neverbálními způsoby vytahovali to, co je zajímá. Také je možné, že se mýlím. Nicméně zde prezentuji výsledek tohoto procesu.

Vůbec jsem nenašel odvahu číst s Ukrajinci žalm 79, který jinak v dějinách křesťanské církve byl s válečným nebezpečím opakovaně spojován. Na můj vkus je těžké u tohoto žalmu udržet rozdíl mezi zemí zaslíbenou Abrahamovi a pak darovanou jeho potomkům, a mezi vlastí třeba nás západních Slovanů nebo zrovna Ukrajinců. Až příliš ten žalm vyznívá jako svolávání ke svaté válce. Proto jsem ho vynechal.

Letošní slavení a truchlení o vánocích 2023

Lidé z jakékoliv kultury vyjadřují dvojí – radost a zármutek. Nám se to letos sešlo: 21. prosince střílel jakýsi šílenec jen tak do lidí a zároveň se připravujeme na vánoční svátky. Škoda, že se ten šílenec chystal na střelbu místo toho, aby se chystal na slavení Ježíšova narození…
„Psali na internetu, že zítra bude státní smutek. Co to znamená?“ „No, asi hlavně to, že vlajky budou na půl žerdi...“ Přemýšlím na tím, jak konkrétně v české kultuře vyjadřujeme smutek.
Nejdřív jsem měl potřebu informací. Mám-li prožívat smutek, potřebuji na to mít dost informací. Nevím, podle čeho poznat, kdy už jich je dost. Ze začátku jsem skoro fyzicky na duši vnímal, že nemám dost informací. Pak už jsem jich měl dost na to, abych se trochu ponořil do sebe, rovnal si to v hlavě, prožíval to.
Mnozí lidé se vypravili na místo. Taky jsme tam šli zapálit svíčku. Pro mě osobně se v tom potkává dvojí – chtěl jsem těm událostem věnovat čas a procházka tomu pomáhá. Povídali jsme si o tom, trochu smutnili, trochu se rozčilovali, občas také mluvili o něčem úplně jiném a pak se zase řeč stočila k tomu, kam jdeme a proč. Ta cesta na místo činu tomu opravdu pomáhá.
Po telefonu jsem si o tom všem povídal s příbuznými a kamarády. Já jim popisoval, co se mi honí hlavou, oni zase, co se honí hlavou jim. Když vylíčím to své, dostane to v mé duši trochu jiný tvar. Když slyším to jejich, vnáší to do mého srdce nové podněty.
V sobotu 23. prosince jsme v poledne drželi minutu ticha. Díval jsem se přitom z okna, poslouchal zvony a přemýšlel, zda ti, kterých se to přímo a osobně dotklo, cítí, jak na ně všichni myslíme. Byl to takový pocit sounáležitosti nás všech s některými z nás.
Česká tisková kancelář, ČTK, shrnula slova prezidenta P. Pavla na tiskovce vlády 21. prosince večer takto: „Česko nyní podle prezidenta potřebuje především pietu, zdrženlivost a soudržnost. Zdrženlivost umožní vše vyšetřit do posledního detailu, je ale také zapotřebí k tomu, aby se nezhoršovalo utrpení lidí. V dané situaci je potřeba najít vnitřní klid, ale také rozumná řešení, jak takovým situacím do budoucna předcházet, pokud to vůbec lze, řekl Pavel.“
Potřebujeme zdrženlivost ve vztahu k informacím. A vnitřní klid. Zdrženlivost chápu jako zkrocení touhy po šokujících informacích, prostě se spokojit s „prostou“ pravdou, i když zrovna není strhující. Ale možná tím myslel hlavně neobtěžovat druhé lidi přeposíláním kde čeho.
A vnitřní klid. To si nedovedu představit bez ticha, které potřebuji k tomu se s věcmi v životě vyrovnat. Tomu možná někdo říká meditace, pro mě to je modlitba.
Jak v naší současné kultuře prožíváme smutek? Co asi pozorovali cizinci, kteří zrovna jsou v ČR?
Rozhodně, letošní Vánoce jsou jiné.

Nenásilný odpor Ukrajinců

Zaujal mne článek z července tohoto roku, který přibližuje zkušenosti Ukrajinců s nenásilným odporem vůči ruské okupaci, titulek zněl: Partyzánem se může stát každý, aneb jak funguje ukrajinské hnutí odporu. Obsah článku byl převzatý z webu ukrajinské televize Hromadske, odkaz je zde: https://irozhl.as/hxS. Začalo mě to zajímat a tak jsem klikal a četl dál a dál.

Pod „nenásilným odporem“ si především představím to, co ve 20. století znamená Mahátma Gándhí nebo Martin Luther King - vytvořit ve společnosti i bez použití násilí tak nesnesitelné napětí, že donutí ke změně chování vládnoucí a ozbrojené složky.

Co si však pod nenásilným odporem představit na Ukrajině? Rozhodně nejde o dvě vzájemně se vylučující možnosti - armáda versus nenásilný odpor, o čemž svědčí už to, že občanský odpor na Ukrajině koordinuje přímo armáda.

1. Nejprve uvedu konkrétní příklady.
2. Pak přiblížím organizaci odporu.
3. Nakonec přiblížím zdroje informací, které jsem při psaní tohoto článku objevil.

Průběžně mě zajímají etické otázky, které v souvislosti s násilím vyvstávají. Tou asi nejzávažnější je: Kdo je kolaborant? Kdo všechno je kolaborant? A kteří z nich jsou oprávněně terčem násilných útoků (atentátů)? Jinou otázkou je fakt, že jsou lidé, kterým jejich svědomí nedovolí sáhnout po násilné obraně vlasti, také s ohledem na ně je dobré rozvíjet i nenásilné nástroje.

1. Příklady nenásilného odporu

Všichni jsme v médiích v prvních dnech okupace viděli demonstrace Ukrajinců v obcích, které Rusové obsadili. Největším příkladem bylo město Cherson, např. článek serveru Novinky.cz.

Odstraňování dopravních značek, které zhorší okupantům orientaci na křižovatkách, to známe dobře z našeho roku 1968.

Mnohé lidskoprávní organizace začaly od prvních dnů invaze mapovat válečné zločiny. Během půl roku se obzvlášť osvědčily a prosadily tři z nich. (Deza, str. 24)

Jiní šíří ukrajinské symboly a myšlenky, protiruská hesla - píší nápisy na plochy ve městě, tisknou a šíří letáky mezi lidmi, vyvěšují ukrajinské vlajky a strhávají ty ruské.

V některých městech vznikly sítě občanů, kteří sledovali pohyby ruských vojsk a dodávali informace ukrajinské armádě. Např. pomocí mobilní aplikace mohou občané armádě stisknutím jediného tlačítka dodávat informace o poloze raket a dronů, které je třeba sestřelit. (Echo24.cz)

Vliv má už i to udržovat kontakty s příbuznými v Rusku, kteří jsou vystaveni masírování pro-kremelských médií.

V obležených městech Černihiv a Sumy vznikly spojením aktivistů, zemědělců a lesních dělníků služby, které naváděly na bezpečný vjezd do města pro humanitární a jinou pomoc. (Deza, str. 23)

Po vzoru Majdanu vznikly SOS sítě, kde jedni žádají konkrétní pomoc, jiní konkrétní pomoc nabízí.

Např. v Chersonu dobrovolníci udržovali aktuální mapy kontrolních stanovišť a dalších překážek, které po městě zřizovala okupační armáda. (Deza, str. 23)

Včasnému odhalení sabotérů v dobývaném Kyjevu přispěly mezi jiným uzavřené sousedské skupiny na Telegramu, např. Podolianočka. (Deza, str. 23)

Dobrovolníci sbírají těla ruských padlých vojáků jako výraz toho, že chtějí i za těchto okolností zůstat lidmi. (pořad Svět bez obalu a Seznam Zprávy)

V některých okupovaných městech vznikly neoficiální paralelní samosprávy, např. ve městě Enerhodar, Cherson, Hi Prystan. (Deza, str. 23-24)

2. Koordinace a řízení nenásilného odporu

Odpor upravuje „zákon o národním odporu“ (č. 41/339, z roku 2021, Про основи національного спротиву). Ten byl schválen 16. července 2021 s platností od 1. ledna 2022.

Koordinací odboje je pověřeno Centrum národního odboje, https://sprotyv.mod.gov.ua/, které pracuje na základě výše uvedeného zákona (tak ukrajinská verze Wikipedie). Článek Českého rozhlasu z 16. července 2022 uvádí, že Centrum vzniklo letos v březnu (Svět ve 20 minutách).

Stránky Centra nabízejí ukrajinskou a anglickou verzi. Ta anglická přeloží popisky a texty na hlavní stránce a také denní zpravodajství o akcích odporu na okupovaných územích. Zbytek zůstává v ukrajinštině: návody, časopis a rektutační formulář pro pracovníky IT, PR, novináře a copywritery.

Podle informací uvedených přímo na stránce, Centrum založily a provozují Síly zvláštních operací ukrajinských ozbrojených sil. Důvody, proč je dobré, aby hnutí odporu koordinovala armáda, si můžeme leda domýšlet. Některé jsou však zřejmé - v mnoha ohledech jde totiž o válku v informační sféře (viz rekrutace přímo na stránkách ukrajinského Centra), některé informace od partyzánů se musí co nejrychleji dostat právě k vojákům (např. poloha ruských vojsk), v neposlední řadě aktivní formy odporu vyžadují disciplínu a leckteří „civilové“ při takovéto službě vlasti nasazují své životy, stejně jako vojáci. Další inspirací je místo občanského odporu v rámci ministerstva obrany Litvy, https://kam.lt/en/civil-resilience/.

3. Zdroje, které snad zaujmou i vás

Článek, který zazněl  v pořadu Českého rozhlasu Svět ve 20 minutách - Výběr z komentářů, analýz a reportáží zahraničních médií. 16. 7. 2022: Partyzánem se může stát každý, aneb jak funguje ukrajinské hnutí odporu. Tento díl připravil Miroslav Tomek. Obsah článku je převzatý z webu ukrajinské televize Hromadske.

• Dostupné on-line: https://irozhl.as/hxS

 

Internetové stránky ukrajinského Centra národního odboje

• https://sprotyv.mod.gov.ua/

Hned na úvodní stránce je ke stažení obecný návod k občanskému odporu, zejména na okupovaných územích (dokument pdf má 19 stran).

• Odkaz zde: https://bit.ly/3HWjLSg.
• Pro ty, kteří nemohou číst azbuku, zde je strojový překlad do češtiny pomocí služeb Google - je sice občas trochu zmatený, ale leccos je i tak docela jasné.
  

Zveřejněná verze č. 1 je ze 7. března 2022. To svědčí o tom, že materiál byl dobře připraven (nebylo třeba revize) nebo není prakticky moc používaný (takže nevadí, když je zastaralý). Hlavní zásady odporu zní:

• Vždy si připravte alibi.
• Používejte pomůcky běžně dostupné, např. na vašem pracovišti.
• Podnikejte kroky, z kterých mohou být podezíráni mnozí.
• Nebojte se udělat i kroky, z kterých můžete být obviněni přímo vy - mnohdy se z nich lze jednoduše vymluvit na vlastní hloupost nebo nepozornost.
• Když podniknete sabotáž, odolejte pokušení počkat na místě a vidět, jak to celé dopadne.
• Vybírejte si cíle, na které stačíte. Každý ať pracuje v rámci svých možností.
• Poškozujte pouze materiál, který budou používat okupanti.
• Nechlubte se nikomu svými úspěchy v boji proti okupantům.
• Neukládejte si informace ve svých elektronických zařízeních (ani tento návod).
• Používejte další bezpečností opatření dle vlastního uvážení.
  

Návod rozlišuje pasivní a aktivní občanský odpor. Příkladem pasivního odporu je to, když člověk ve svém zaměstnání dopustí, aby se nejprve spotřebovaly zásoby materiálu (např. průmyslové součástky nebo kancelářský papír), a teprve v tu chvíli začali řešit jejich doobjednání. Příkladem aktivního odporu (sabotáže) je např. předávání léků partyzánům nebo nalití cukerného sirupu do nádrže pohonných hmot u auta, jehož motor chcete vyřadit z provozu. Cílem odporu zjevně není porazit ruskou armádu, ale dát okupantům jasně najevo tisíci maličkostmi, že jsou nechtění. Metoda předpokládá, že se do odporu zapojí tisíce lidí - v tu chvíli může být dosaženo kýženého výsledku, totiž citelného tlaku na okupační síly. A pod tlakem jde všechno pomaleji a lidé dělají chyby.

 

Na půdě Mezinárodního katalánského mírového institutu (ICIP) vznikla kniha od F. Deza Ukrainian Nonviolent Civil Resistance in the Face of War. Analysis of trends, impacts and challenges of nonviolent action in Ukraine between February and June 2022. Česky: Ukrajinský nenásilný občanský odpor tváří v tvář válce. Analýza trendů, dopadů a otevřených výzev nenásilného odporu na Ukrajině od února do června roku 2022. [pdf dokument]

• Dostupné on-line: https://www.icip.cat/en/nonviolence-in-ukraine/. Barcelona: International Catalan Institute for Peace (ICIP), International Institute for Nonviolent Action (Novact), German Friedrich-Schiller-University Jena and German peacebuilding NGO Corridors - Dialogue through Cooperation. 2022.

Profesor Felip Deza posbíral a analyzoval 235 případů nenásilného odporu zejména v oblasti Chersonu a Záporoží v období únor až červen 2022. Rozlišují přitom, zda jde o akci na protest nebo na podporu. Odpor se může odehrávat ve třech rovinách: veřejné vyjádření, odmítnutí spolupráce, aktivní odpor. Následující tabulku převzal F. Deza z knihy Civil Resistance Tactics in the 21st Century (viz níže).

	Na protest	Na podporu
veřejné slovní vyjádření	odsouzení a nesouhlas	podpora a přesvědčování
odmítnutí spolupráce	porušování zákonů, neplnění úkolů, nečekané chování, které narušuje pořádek	odložení protestní nespolupráce s cílem získat na svou stranu a přesvědčit
aktivní odpor	konfrontace, snaha zastavit oponenta, narušit nebo změnit jeho způsob jednání	vznik nových institucí nebo chování, které může převzít iniciativu a moc

Uvedených 235 případů lze podle tabulky rozdělit takto: většinu, 148 ze všech sledovaných případů, tvoří veřejná slovní vyjádření, hlavně demonstrace, nápisy na budovách, vlajky a národní symboly; dále 51 projevů aktivního odporu a 36 odmítnutí spolupráce.

Z toho 131 nenásilných akcí proběhlo do konce března. Koncem března se rozjely dva velké projekty - mapování válečných zločinů a humanitární pomoc civilnímu obyvatelstvu. Duben přinesl ústup ruské armády na severu a přitvrzení okupační správy na jihu, tudíž snížení počtu projevů občanského odporu. Rozrostl se počet případů skryté pomoci ohroženým skupinám obyvatel, evakuace osob apod. Měsíc červen přinesl 29 případů odporu, kdy polovinu z nich tvoří odmítnutí spolupráce.

F. Deza se svými spolupracovníky sleduje účinek nenásilného odporu a vidí ho hned v sedmi oblastech: Narušování Ruských vojenských a politických cílů; podkopávání opor Putinova režimu; ochrana civilního obyvatelstva; posilování celkové odolnosti společnosti; posilování místní samosprávy; národní a regionální soudržnost; odpovědnost.

Kniha také mapuje více jak 100 leté kořeny ukrajinského nenásilného odporu, který se ještě rozrostl po roce 2014. Jako příklady lze uvést práci Pavola Kaliuka, neziskových organizací jako OPORA a další. Kyjevský mezinárodní sociologický institut v roce 2015 pořádal výzkum, který ukázal, že zvláště v případě ochrany obyvatelstva mnozí dávají přednost nenásilnému odporu před ozbrojeným odporem. Jinými slovy, současné dění na Ukrajině, zvláště na okupovaných územích, není myslitelné bez těch 8 let, kdy se na válku připravovala nejen armáda, ale také občanská společnost.

Institute for Peace Research and Security Policy při Universitě v Hamburku zveřejnil 4. dubna 2022 krátkou, leč výstižnou analýzu od doktora jménem Neil Renic. V ní mimo jiné uvádí: „Účinek těchto [nenásilných] akcí by neměl být přeceňován. Válka na Ukrajině je mimořádně násilná a nejspíš bude o to krvavější, čím více se bude blížit ke svému konci. Pochybuji o účinnosti čistě nenásilného odboje tam, kde nepříteli jde o vyhlazení (spíše než o podmanění). Nenásilí má své meze, ale zdaleka není bezmocné.“

• Dostupné on-line: https://ifsh.de/en/news-detail/non-violence-and-ukraine.

Nezisková organizace International Center on Nonviolent Conflict ve Washingtonu, D. C. v USA loni vydala knihu: Beer Michael, Maciej Bartkowksi, Julia Constantine. Civil Resistance Tactics in the 21st Century. Washington, D. C.: International Center on Nonviolent Conflict, 2021.

• Dostupná také on-line: https://www.nonviolent-conflict.org/resource/civil-resistance-tactics-in-the-21st-century/.

Ukrajinu lze najít v globálním seznamu nenásilných činů, který provozuje Swarthmore College na předměstí Philadelphie, USA:

• Dostupné on-line: https://nvdatabase.swarthmore.edu/browse/Ukraine/all/all/all/all.

Watson Institute for International and Public Affairs při Brown University ve státě Rhode Island v USA v rámci svého projektu „Cost of war“ (lidská, ekonomická, sociální a kulturní cena válek) zveřejnil informace pro učitele středních a vysokých škol s několika základními odkazy, které pomohou při přípravě hodiny na téma krize na Ukrajině:

• Dostupné on-line: https://watson.brown.edu/costsofwar/node/1033.
  

Vztahy mezi státy jsou jako vztahy mezi lidmi

Sledujeme válku dvou sousedů - Ruska a Ukrajiny. Sousedské vztahy jsou jedny z nejnáročnějších vztahů, které existují. Jak mezi lidmi, tak mezi státy. Běžně takto uvažujeme a mluvíme. Ale je vůbec vhodné, abychom vztahy států přirovnávali ke vztahům mezi lidmi? Taková analogie je srozumitelná, ale také v něčem zavádějící.

Tento článek na základě knihy Michaela Walzera Spravedlivé a nespravedlivé války - morální argumentace s historickými příklady (Praha: Academia, 2019) popisuje šest výjimek z této analogie, které M. Walzer říká "právnické paradigma".

Podívejme se nejprve na základní vymezení právnického paradigmatu: „Začněme se známým světem jednotlivců a práv nebo zločinů a trestů. Teorii agrese lze pak shrnout do šesti tvrzení:

1. Existuje mezinárodní společenství nezávislých států.
2. Toto mezinárodní společenství má zákon, který etabluje práva jeho členů – zejména právo na územní celistvost a politickou suverenitu.
3. Jakékoli užití síly nebo bezprostřední hrozba silou ze strany jednoho státu proti politické suverenitě nebo územní celistvosti jiného státu značí agresi a jedná se o zločinný čin.
4. Agrese ospravedlňuje dva druhy násilné reakce: válku na sebeobranu ze strany oběti a válku na prosazení zákona ze strany oběti a kteréhokoli dalšího člena mezinárodního společenství.
5. Válku nemůže ospravedlnit nic jiného než agrese.
6. Jakmile byl agresorský stát vojensky odražen, může být také potrestán.“ (128-130)

Toto pojetí se vyvinulo během několika posledních staletí a hlavní roli v tomto vývoji sehráli evropští (západní) myslitelé a události dvou světových válek. Jen pro strovnání: Myslitelé jako T. Hobbes nebo K. Marx také uvažovali o státech, jakoby to byli jednotlivci, jen si je představovali jako divochy, kteří mají neomezené možnosti se agresivně prosazovat na úkor druhých. I tito myslitelé jsou součástí vývoje, z kterého se zrodilo uspořádání světa po 2. světové válce.

Nyní se dostáváme k oněm 6 výjimkám v mezinárodních vztazích, kde právnické paradigma již začíná pokulhávat:

První: Stát musí bránit sám sebe, nejde zavolat mezinárodní policii, protože žádná taková není.

Jak by to asi řekli právníci: „Tváří v tvář válce státy mohou použít vojenskou sílu, kdykoli by neschopnost tak učinit vážně ohrozila jejich územní celistvost nebo politickou nezávislost.“ (str. 163) Nezbývá, než chránit sám sebe a za tímto účelem uzavírat nejrůznější spojenectví a spolupráci.

Druhá: V případě občanské války v jedné zemi se ostatní státy chovají jako policista, který hlídá, aby se ke konfliktu nepřidal nikdo další! A všichni pak společně čekají, jak to dopadne.

M. Walzer konkrétně řeší otázku intervence, tedy situace, kdy do občanské války v rámci první země vstoupí druhá země a snaží se zvrátit poměr sil. Třetí země, která se rozhodne do konfliktu vstoupit, buď může intervenovat (prosazovat své zájmy posílením jedné strany s cílem zvrátit poměr sil) nebo se rozhodne pro kontraintervenci, jejímž cílem je vrátit situaci zpátky k původnímu poměru sil a nechat původní strany konfliktu, aby si to vyřešily samy. (str. 198)

Třetí: Když poměry v jedné zemi směřují k tomu, že celá skupina obyvatelstva bude zabita, např. národnostní menšina.

M. Walzer zde mluví o tzv. humanitární intervenci. V takovém případě je myslitelné, aby ostatní země takový stát obsadily, masakry zastavily a přispěly k nastolení nového pořádku v zemi. (str. 198)

Čtvrtá: V občanském právu se viníci trestají mimo jiné proto, aby to ostatní odradilo. V mezinárodním právu tohle moc nefunguje.

Odstrašení spravedlivým potrestáním je v mezinárodním kontextu neefektivní a důvodů je více – malý počet aktérů, jejich počínání se neopakuje, aktéři mají kolektivní charakter, navíc není možné beze všeho omezovat práva jednotlivých občanů. M. Walzer shrnuje: „Zvláštní charakter mezinárodního společenství učinil plné prosazování domácího práva morálně neproveditelným." (str. 209)

Pátá: V mezinárodním právu nejde "pochytat zločince".

V mezinárodním právu nelze vzít zločince (stát) do vazby, soudit ho a případně omezit na jeho právech (obdoba vězení). Takové počínání by spíše rozšířilo než omezilo počet lidí, kteří budou vystaveni nátlaku a riziku. Navíc pochytání zločinců vyžaduje dobývání celého území, které opět dolehne na celé politické společenství, nejen hledané osoby. (217)

Šestá: Právnické paradigma nám nepomůže v situaci, kdy skupina obyvatelstva usiluje o národní osvobození a samostatnost.

Podobně jako u kontraintervence, ani v případě snah o národní osvobození neexistují žádná normativní práva (179). Dlužno dodat, že tuto poslední výjimku M. Walzer jen v textu jmenuje, aniž by ji uvedl v číslovaném seznamu.

Právnické paradigma je obzvlášť výstižné, pokud mezinárodní politiku států určují jednotlivci, typicky evropské monarchie v období po třicetileté válce nebo třeba diktátorské režimy současnosti - můžeme mluvit o tom, že stát se chová paranoidně, že zahraniční politika má rysy mezilidských vztahů jako je ješitnost, osobní křivdy, nevypočitatelnost apod.

Hlavní závěr, který z toho pro nás plyne: Pokud chceme, aby stávající uspořádání mezinárodních vztahů pod hlavičkou OSN a mezinárodního práva pokračovalo i nadále, nezbývá, než aby se o to zasadily všechny státy, které mají tuto stejnou vůli. Nečinností bychom jen vytvořili situaci, kdy nějaký stát bude sám sebe pasovat do role mezinárodní policie. A to by dlouhodobě nedělalo dobrotu, ať už by se jednalo o Rusko, Čínu, USA nebo EU. Hlasování ve valném shromáždění OSN je jedna z mála mezinárodních situací, kdy i menší státy mají hlas srovnatelný s těmi velkými a silnými.

Lež nebo přetvářka? Učme se od mistrů…

Tento článek navazuje na analýzu Putinova pokrytectví v jeho projevu 24. února 2022, Hodnoty, které Putin respektuje, i když nerad.

Putinův projev k výročí konce 2. světové války byl mnoha komentátory označen jako bez překvapení, nevýrazný, ospalý… To však neznamená, že by v něm nebylo vůbec nic zajímavého. V tomto textu se zamyslím nad jedním výrazným rysem tohoto projevu – Putin používá vhodná a výstižná slova, ovšem celkové sdělení je hodně mimo. Jedná se o bezostyšnou lež? Nebo je to spíše rafinovaná lež? Možná se prostě přetvařuje… Co z toho pro nás vyplývá? Zkusme mu docela vážně naslouchat. A kdo by se chtěl naučit klamat a lhát, zde má mistrný vzor.

Putin nejprve mluvil o samotném výročí konce války. Předchozí generace, které vybojovali vítězství ve 2. světové válce “...odkázali nám bdělost, aby se nemohly hrůzy nacismu opakovat.” Má pravdu v tom, že riziko opakování hrůz světové války je reálné, zejména když se Rusko vrhlo na Ukrajinu. Nyní již víme, že „denacifikace a demilitarizace“ Ukrajiny zahrnuje zabíjení všech obyvatel bez rozdílu nebo násilný odvoz dětí na převýchovu do Ruska. A ukazuje se, že je to plán, metoda, taktika. Od nacismu se to rozhodně liší v preciznosti, s kterou nacisté o všem vedli záznamy. Ale tento rozdíl mezi německou a sovětskou totalitou existoval vždy. Stručně, Putin má pravdu, že v dnešní situaci je na místě bdělost, aby se hrůzy nacismu neopakovaly. Jen to do té věty poskládal divně – Putin mluví o bdělosti Ruska, ve skutečnosti však jde o bdělost vůči Rusku.

Pak se Putin vrací k situaci na Donbasu na přelomu roku 2021 a 2022: “Otevřeně probíhala příprava k nové trestné operaci v Donbasu a vpádu na naše historické země včetně Krymu.” Co si pod tím představit? Třeba shromažďování vojáků a zbraní u hranic Donbasu, které všichni vidí a je to zcela otevřené, případně skryté plány na kybernetické a hybridní útoky na Ukrajinu, které vyšly najevo až po napadení Ukrajiny. Jenže je tu problém – Putin to říká na adresu Západu!!! Celé vyjádření je čistokrevnou lží, jednotlivá slova však jsou docela výstižná, např. o tom, že „otevřeně probíhala příprava k nové trestné operace“.

Na konci téhož odstavce, tedy věcně ještě k prosinci 2021, Putin tvrdí: “Blok NATO zahájil aktivní vojenskou kampaň za získání s námi sousedících území.” V prosinci nic takového nebylo na stole, ale Putin to říká v květnu 2022, kdy již Švédsko a Finsko podaly přihlášky do NATO. Opět něco je na tom, co Putin říká. Běžní Rusové si zprávy o rozšiřování NATO brzy přečtou v Kremlem cenzurovaných novinách. Jenže Putin to ve svém projevu posunul v čase do doby prosincových diplomatických snah! S trochou nadsázky by šlo říct, že tu „kampaň za vstup dalších zemí do NATO“ rozjel sám Putin.

Putin si také neodpustil zacílit svou kritiku na adresu USA. Z toho všeho, za co lze Spojené státy kritizovat, vybral následující: “...začaly mluvit o své výjimečnosti, tím ponižovali nejen celý svět ale i své satelity, kteří musejí předstírat, že si ničeho nevšímají a pokorně to vše polykají.” Opět, vhodně volená slova pro určitý typ velkopanského chování. Nemohu se však ubránit dojmu, že z něj mluví závist.

Přítomné vojáky povzbuzuje ujištěním, že bojují „za to, aby nikdo nezapomněl na lekce druhé světové války, aby nebylo místo pro katany a fašisty.” A to říká hlava státu, kde neonacisté mají dostatek prostoru či dokonce podporu z nejvyšších vládních vrstev!

Před koncem projevu zmiňuje zkušenosti Ruska z minulosti, kdy nepřátelé Ruska využívaly „bandy mezinárodních teroristů“ a „použili národní a náboženské nepřátelství, aby nás vnitřně oslabili a rozdělili”. Opět slova jsou vhodně volená – s válkou na Ukrajině souvisí teroristé, národní nepřátelství, i to náboženské nepřátelství, rozhodně pak snaha oslabit a rozdělit…

Uvedených šest výroků má jedno společné – Putin vyslovuje slova, která se mu se současnou situací asociují, v jeho mysli spolu souvisí a v tomto smyslu je na místě jim naslouchat, protože zrcadlí jeho hodnoty a postoje. Jen to vždy říká tak, aby to negativní světlo dopadlo na někoho jiného. Probouzí negativní emoce pojmy, které důvěrně zná. Čím srdce přetéká, to ústa mluví… byť na adresu druhých.

Úplně orvelovský je Putinův výrok v rámci projevu 18. března při výročí přičlenění Krymu k Rusku. Válku na Donbasu v letech 2014-2022 nazývá genocidou, která zahrnuje “trestní vojenskou výpravu, a to ne jednu, ty vyústily v obléhání, vystavily je systematickému ostřelování, následovalo letecké bombardování”. Ponechme stranou, že to neodpovídá právnímu významu pojmu genocida. Jednoduše, Putin zde popisuje velmi nežádoucí realitu, která je oprávněným důvodem k invazi na území jiného státu, která vyžaduje tvrdou a jednoznačnou reakci. Ale vždyť popisuje válku, kterou Rusko vede na Ukrajině! (Až na to letectvo, které by jistě také rád…) Říká genocida, přitom popisuje válku, vede válku, která se nevyhýbá vyhlazování! Genocida je válka, válka je genocida!

Coby věřící člověk a teolog si neodpustím upozornit také na přetvářku v již zmíněném proslovu z 18. března, kde se Putin odvážil citovat Ježíše: “A v tuto chvíli mi přichází na mysl, co sami znáte, ze svatého Písma: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.” Je pravda, že vojáci nasazení v boji nemají nikoho bližšího než druhé vojáky, kteří jsou jim náhradní rodinou. A toto pouto bývá velmi silné a může vést také k obětování vlastního života pro záchranu druhých. Ale nabízí se podezření – vztahy mezi vojáky jsou často pevné tam, kde spolu dlouhodobě slouží. Ruská armáda však během uplynulých měsíců prošla několikerým „přeskupením“, což znamená, že velké procento vojáků spolu slouží nově. Když k tomu připočteme prostou touhu přežít, neprofesionalitu mnohých, jsou realističtějším scénářem spíš snaha o holé přežití, spory a napětí v nesourodých jednotkách, než sebeobětující láska.

To pokrytectví však leží jinde. Ježíš tato slova řekl v předvečer vlastní smrti – on mluvil o sobě!!! „Nikdo nemá větší lásku k vám, než já, který ji zítra zaplatí vlastním životem.“ Putin však za nikoho život nenasazuje, naopak je tím, kdo své vojáky poslal na nesmyslnou smrt a teď tady vede „kecy o lásce“! V projevu z 9. května se k této myšlence vrátí, ale Ježíše už necituje: „jeden druhého chrání před kulkami a střepinami jako rodní bratři“. Asi není moc důvodů se domnívat, že Putinovi došlo, že minule přestřelil…

Závěr: Ať už se Putin přetvařuje nebo dokonce lže tak, že by nejraději zapřel i ten 'nos mezi očima', má smysl naslouchat slovům, která volí, protože ty mnohdy přesně vystihují to, o čem mluví, když se přetvařuje nebo lže.

Použité zdroje

Putin Vladimír. Парад Победы на Красной площади. Projev k výročí velkého vítězství 9. května 2022. Dostupné na: http://kremlin.ru/events/president/news/68366
Český simultánní překlad Milana Dvořáka, jak byl součástí vysílání ČT 24: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096902795-studio-6/222411010110509/