neděle 21. září 2025

Velký vlastenecký výlet pana Broučka, tentokrát do 21. století

17. září 2025, kino Atlas na Florenci

Do kina jsem šel s jednou hlavní motivací – velmi mě zajímá, zda jako lidé dokážeme usměrňovat svá rozhodnutí. Pokud ne, nejsme za své chování odpovědni, nebo přinejmenším ne plně. Přitom náš právní systém (i moje křesťanská víra) vychází z předpokladu, že za své jednání neseme plnou odpovědnost. Jak to vlastně je?

Ze svého života znám důkladně jen zkušenost se sebou. Pak mám nějaké dlouhodobější zkušenosti s lidmi v mém okolí. A pak řadu jednotlivých a povrchních zkušeností s kdekým, z kterých však nejsem schopen udělat žádný pořádný závěr.

Následující okamžiky mě na dokumentu Velká vlastenecká válka zaujaly:

  • Opakovaně zaznívalo, že sídliště v Charkově je bez lidí. Chodili tam a žasli, že je tam tak prázdno. Vycházím z toho, že toto slovní sdělení vůbec nedokáže vystihnout, co tam oni zažívali! Jejich slova jsou jen symptomem něčeho zásadního, proto to opakovali. Přišlo mi, že to vnímali nepříjemně – prostě divné místo, byli nesví, cítili to všemi smysly (nešlo o zrakový vjem).
  • V pohřebním lese u Izjumu zdůrazňovala Petra opakovaně vůni borového lesa. Vůně jsou dalším vjemem, který se slovy nedá vystihnout. Možná právě proto to několikrát opakovala, protože ze svých slov slyšela, jak je to nedostatečné.
  • Jak jde dohromady sovětská hymna v autě cestou tam a modlitba Otčenáš na hřbitově v Izjumu? Vždyť to vycházelo z týchž úst! Jako kdyby táž studánka dávala jak vodu tak rajskou…
  • Zvláště v lese u Izjumu mi Petra přišla v nějakém zvláštním stavu mysli. V tu chvíli jsem si to pojmenoval jako „odpojená“. Několikrát reagovala na něco jiného, než co jsme v tu chvíli vnímali v kině. Ale přišlo mi, že ten rozpor vnímají i lidé v jejím okolí přímo na místě. Paní Petra komentovala písečnou půdu rozkrytou hroby, místo aby komentovala, proč je tam těch hrobů tolik, proč je kdo zabíjel? Na jedné straně písečná půda lesa, na druhé straně stovky zmařených životů…?
  • V kyjevském metru i porodnici Ivo docela výrazně reagoval na děti, které sám nemá. Tipuji, že nebude trvat dlouho a stane se otcem. A přál bych mu to, protože otcovství je super!
  • Výstižná mi přišla věta: „Byla domněnka, že tam byl štáb.“ Ta věta v několika variacích zazněla ve chvíli, kdy viděli rozbombardované budovy občanské infrastruktury – nemocnice, školy… A mají pravdu. Je to tak, pokud nepřítel střílí z budovy nemocnice, ta budova se přítomností vojáků stala legitimním cílem. Zároveň taková „domněnka“, rozumějte falešná domněnka, lež, vznikne hrozně snadno!
  • Zaujalo mě zapojení fantazie v případě paní Petry. Zajímala se o to, co je s těmi lidmi, kteří se octnou na dobytém území. A nějak jí nešlo na rozum, jak si představit, že dobyvatel najednou to obyvatelstvo prohlásí za „své“. Anebo jaký význam by mohlo mít dobýt zcela zničenou zem: „Vyvěsím vlajku… Hnus! Hnus! K čemu mi to je?!“ Bez této představivosti mnoho věcí v životě nefunguje. Je třeba ji zapojit, přesunout se v mysli do zcela nové situace a tam se hezky rozhlédnout a udělat si na věci názor.
  • Záběry na hřbitov plný vlajek, poté co tam právě další přibyla, byl pro mě silným momentem, přišlo mi, že mám slzy v očích. A najednou koukám, že to rozmazané vidění je (také) způsobeno tím, že autoři dokumentu právě tyto záběry rozmazali…
  • V závěru nechali zaznít celou automatickou hlášku, která se vysílala spolu s varováním před nálety: „Your overconfidence is your weakness.“ Krásný dvojsmysl – na jedné straně v tom přímém smyslu vyhledání úkrytu před raketami, na druhé straně jako komentář k celému filmu.
  • Na názoru záleží. Na jednu stranu tvrdím, že lidé se nemají posuzovat podle názorů, které zastávají, ale spíše podle svých činů. Pak ale přijdou situace, v kterých se ukazuje, že názor je velmi důležitý – třeba ve chvíli ozbrojeného konfliktu. Buď jsi na jedné nebo na druhé straně, nic mezi neexistuje. A samozřejmě názor je třeba potvrdit činem, ale to už ne vždy. Také na sociálních sítích je názor důležitý, protože tam činy zůstávají v pozadí, zatímco názory jsou velmi hlasité.
  • Režisér na konci filmu ohlašuje svůj závěr: Není cesta se stále dokola snažit druhé pochopit, stává se z toho naše slabost. To je hodně provokativní závěr. Dává smysl v tom, že je třeba, aby alespoň část společnosti postavila naši kolektivní bezpečnost jako neoddiskutovatelnou prioritu. Nemusí to udělat všichni, stačí dostatečně velká část, která to vybojuje i pro ten zbytek. Na druhou stranu to smysl nedává, protože je to přesně to východisko, z kterého vychází ti, kterým nepomůže změnit názor ani to, když věci vidí na vlastní oči. Nebo ne?
  • Škoda, že se tří protagonistů na konci filmu nezeptali: Tak co, probíhá na Ukrajině válka? Bombardují Ukrajinci sami sebe? Co by se asi stalo s Ukrajinci, které jste potkali, kdyby to území obsadili Rusové? Místo toho tam zazněla otázka, zda změnili názor. Jenže názor není jedna věc, ale mohutná komplexní stavba složená z mnoha cihel a trámů. Rozhodně jednu změnu jsem tam viděl – cestou zpět nikdo nezpíval sovětskou hymnu.
  • Režisér v následné diskuzi řekl, že ten poslední rok ho změnil. Dříve si myslel, že se může mít rád se všemi lidmi. Dneska ví, že to nejde…
  • Producent v následné diskuzi vyslovil postřeh, že tou rozdílovou kvalitou mezi člověkem, který je připraven svůj názor změnit tváří v tvář skutečnosti, a člověkem, který radši popře realitu, aby si uchoval svůj názor, že tou rozdílovou kvalitou je empatie. Člověk s empatií k lidem, které potkává, se díky tomu podívá na věci také jejich očima a to ho vyvádí ze slepoty svých názorů. To dost souvisí s tou „odpojeností“ zmíněnou výše.
  • Dnešní svět je všemožně zprostředkovaný. Kontakt s lidmi nemáme většinu času tak, že bychom s nimi byli na stejném místě. Mnoho zkušeností přijímáme z druhé ruky – videa, fotky, příběhy v časopisech, cestopisech, vyprávěné v televizi. Dejte na jednu hromádku to, co jsme na vlastní kůži ten den viděli a zažili. Na druhou hromádku to vše ostatní, co jsme během téhož dne vnímali. Která hromádka bude větší? U mě rozhodně ta druhá. Velký vlastenecký výlet byl pokus položit velkou váhu na tu osobní zkušenost na vlastní kůži – být tam, slyšet ty výbuchy, cítit ty vůně a pachy, dotýkat se věcí, vstoupit do rozbombardovaného domu, mít na dosah lidi, kteří tam žijí.
  • Složitě hledáme nějaký metr, kterým měřit naše životní pocity. Na jednu stranu si dopřáváme mimořádnou svobodu, jakoby se každý mohl cítit docela, jak chce. Na druhou stranu tohle by bylo možné, leda kdyby každý člověk obýval své vlastní údolí nebo vlastní planetu.

To byly ty nejsilnější podněty ze sledování dokumentu. Jakou jsem tedy dostal odpověď na otázku, se kterou jsem do kina vstupoval: Jsme každý odpovědný za své jednání? Jsme schopni ho vůbec ovlivnit?

  • Naši protagonisté se na Ukrajinu vypravili. To samo byl ten nejdůležitější krok – být otevřený osobní zkušenosti na vlastní kůži.
  • V různých situacích přímo na místě svou svobodu prokazovali tím, že točili, co je zajímalo, ptali se, reagovali. Někdo rovnou popisoval a vyjadřoval, co přitom prožívá, jiný řekl, že si to nejdřív potřebuje nechat projít hlavou. Jejich reakce byly svobodné, zjevně je nikdo nenutil něco předvádět nebo říkat.
  • To, co si v hlavě myslíme, má zásadní vliv na to, co pak kolem sebe vidíme. Na našich názorech záleží!
  • Představivost a empatie! Bez nich se asi není možné podívat na věci nově, dozvědět se něco, co jsem do té doby nevěděl, netušil, nebyl ochoten si připustit.
  • Domnívám se, že naše svoboda cítit se zcela bez ohledu na druhé lidi a okolnosti, prohlubuje samotu a osamělost, kterou mnozí prožívají. Sám na sebe kladu požadavek, že moje emoce mají aspoň nějak souviset s realitou. Nedává mi smysl cítit se hladový, když jsem před půl hodinou jedl - v tu chvíli není chyba v nedostatku jídla, ale v mém prožívání. Nedává smysl cítit se nešťatně, když přitom mám všechno potřebné k životu a jsem v bezpečí. Nedává mi smysl být naštvaný, když přitom k tomu není důvod. Takže ta moje otázka je, kdo ovládá co - ovládají emoce mě nebo jsem to já, kdo se snaží (více či méně úspěšně) ovládnout své emoce? Moje odpověď je jasná - chci se cítit, jak chci, jsem to já, kdo má mít kontrolu nad tím, co se ve mně děje.
  • Jsme obecně schopni ovládat nebo určovat své emoce? Pokud bude zároveň platit, že v dnešní době emoce jsou pro život člověka určující, a zároveň i to, že nikdo nedokáže určovat své emoce, pak výsledek je ten, že jsme ponecháni na pospas neznámým a nevypočitatelným silám. Je to chaos, který nelze usměrnit, s kterým nelze pracovat.
  • Jsem křesťan a znám z vlastní zkušenosti to, čemu říkáme pokání – připravenost přehodnotit své chování a smýšlení. Přijde mi, že pokání v běžných věcech mi pomáhá být připraven i na větší přehodnocení svých názorů. Nechci zůstat tak zabedněný, jako jsem byl, chci se v životě posunout dál, chci být v kontaktu s realitou kolem sebe… Díky tomuto postoji mám kolem sebe lidi, kteří mě za mé pokání neodsuzují, protože to sami dělají. Moje sociální bublina mě nenutí myslet si pořád totéž, mám prostor některé věci přehodnotit. Díky kamarádi, že jsme šli společně do kina ;)