Protože věřím v moc božího Slova, přinesl jsem každý večer jednu modlitbu z Bible. Přečetli jsme si ji, abychom věděli, o čem zhruba je. Pár slovy jsem smysl modlitby rozvinul. Pak jsme se ji postupně po částech společně modlili – jeden přečetl větu, ostatní ji opakovali. Modlitbu jsem vytiskl na papír velikosti dlaně, takže ji každý měl a zůstala mu, mohl si ji strčit někam do maskáčů. I s písničkou na začátku a na konci to trvalo cca 30 min.
Modlitby jsou seřazené podle pořadí, v jakém jsme je četli. U žalmů je třeba si dát pozor na odlišnosti v číslování žalmů v hebrejském textu a v Septuagintě.
Biblické úryvky lze najít např. na stránkách bibleserver.com.
Žalm 10,12-18
Úryvek začíná jasnou prosbou, aby Bůh jednal, je to nejvýš potřeba, okolnosti jsou vážné: „Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované!“
S otázkou se Ukrajinci identifikují jednoznačně: „Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: Ty nic nevypátráš?“
Je dobré si připomínat, že Bůh vnímá. A to i když podle nás nic nedělá.
Žalm 16
Žalm obsahuje odlišné tóny.
Od počátku zní vděčně.
Je v něm však také napětí. Konflikt s druhými lidmi je docela ostrý.
Dalším tónem je dědičné území, místo k životu.
Žalm vyznívá celkově radostně.
Žalm 23
David byl veliký válečník. Toto je jeho žalm.
Obsahuje v sobě několik různých emocí. Na začátku je to pocit bezpečí a spokojenosti: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ Jako kluk byl David pastýřem ovcí. A dokonce i jako dospělý je stále v tomto obrazu – jen on se stal ovcí a pastýřem je mu Hospodin. Rozvíjí tento pokojný až romantický obraz o zelených pastvinách.
Pak do toho vstoupí situace nebezpečí, „rokle stínů smrti“. Přítomnost pastýře nevylučuje blízkost smrti. Blízkost Hospodina ale zahání strach. Zmiňuje dva nástroje tehdejšího pastýře, berla a hůl. Těžko zjistit, co přesně to tehdy mohlo znamenat. Domnívám se, že jedno z toho byla zbraň proti dravcům jako byl medvěd nebo kočkovitá šelma. To druhé zase mohl být nástroj pro pastýřovo pohodlí a péči o ovečky.
Pak David vystoupí z obrazu oveček a přejde do běžného jazyka: „Před tváří mých nepřátel mi připravuješ stůl, hlavu mi olejem potíráš, kalich plníš, až přetéká.“ Nepřítel zůstává na dohled. Namazat si hlavu olejem představuje běžnou péči o pleť v subtropických podmínkách. Přetékající kalich je srozumitelný obraz hojnosti.
„Ano, dobrota a milosrdenství...“
Žalm 13
Jedna z těch opravdu asertivních biblických modliteb: Bože, jak dlouho ještě?!!!
Zde je tato odvážná otázka vztažena na situaci násilí, které Davidovi hrozí od jeho nepřátel. Nejde o ozbrojený konflikt celého národa, je to spíš osobní konflikt (dobře zapadá do té fáze Davidova života, kdy jej král Saul honil po krajině jako škodnou a snažil se ho zabít).
David se obává, aby „neusnul smrtí“.
Ten žalm mohl vznikat delší dobu. Jak se pozná, že někdo svou otázku myslí vážně? Jak se pozná, zda žalmista svou úvodní otázku myslel vážně? Jednoduše podle toho, že nepokračuje dál a svou otázku klidně zopakuje. Pak čeká…
Tento žalm není modlitba na 2 minuty, ale spíš na týdny. Závěrem celého období je spočinutí v božím milosrdenství.
Otčenáš
Kamarád mě naučil modlitbu Páně v ukrajinštině. Nejprve mě překvapilo, jak málo z nich se ji modlilo polohlasně se mnou. Při večerních modlitbách jsem si všiml, že se ji dotyčný modlil jinak, jsem si skoro jistý, že rusky. Domnívám se, že jde o obvyklou situaci, kdy mateřský jazyk zůstává u věřících lidí nejdéle v modlitbách, a to i v době, kdy už ve všech jiných oblastech života člověk přešel na jazyk svého okolí.
Jiná zajímavá věc spojená s modlitbou Páně. Ptal jsem se vojákyně, co pro ni tato modlitba znamená. Odpověděla: „Jako když zazvoním Pánu Bohu na dveře.“ (Také křižování se mi vysvětlili jako začátek jejich modlitby. To já se jako protestant prostě rovnou začnu modlit…) To je výmluvné přirovnání. Já tuto modlitbu vnímám jako jádro soustředěného rozhovoru s Pánem Bohem u něho v obýváku, ke kterému dojde po přivítání se, obvyklé výměně toho, jak se kdo má a co si host dá. A dalo by se namítat, že vůbec nejsme u Pána Boha jako hosté, ale jako plnohodnotní členové jeho rozsáhlé domácnosti…
Ale abych se dostal k modlitbě samé :) První polovina modlitby je hodně překvapivá: „Bože, buď tím, kým jsi, buď jím naplno!“ Tak bych svými slovy shrnul prosby: „Ať je svaté Tvé svaté jméno! Ať začneš jako král vládnout, vždy jsi králem světa! Ať se tvá vůle promítne do celého světa, protože tvojí vůlí vzniklo a stojí všechno, co je!“ Je válka podle boží vůle? Ne. Má Bůh možnosti překlopit vítězství na stranu Ukrajiny, která se oprávněně brání? Ano. Má Bůh možnosti donutit Kreml, aby přestal? Ano. Zbývá poslední otázka: Proč to tedy Pán Bůh neudělá? Odpověď čtu právě v první polovině modlitby, kterou Ježíš mistrně zformuloval, aby nám dal nahlédnout do božího srdce: Bůh se rád nechává prosit i za věci tak samozřejmé, jako je to, aby byl víc tím, kým je. Domýšlím se, že důvodem pro tento jeho postup je skutečnost, že On nám svou pasivitou (vědomým omezením se) vytváří prostor, v kterém se můžeme svobodně pohybovat (tuto myšlenku jsem poprvé četl u J. Molmanna, Bůh ve stvoření). Boží přístup k věci nám však ve chvílích, jako je tato, notně komplikuje život, respektive mnoho lidí o ten život přichází.
Co z toho plyne? Modleme se! Ne, není to zbytečné!! Bůh nakonec zasáhne, ale ne bez našich modliteb.
Žalm 144
Tato modlitba je vlastně poděkování. Alespoň tak začíná. Poděkování za výcvik, kterého se mu dostalo. Jde o vojenský výcvik!
V žalmu jsme hledali úryvky pro různé situace: Jaké věty mohu použít, když chci poděkovat? A co, když chci poprosit o ochranu? Které řádky použiji, když chci vyjádřit bolest? Nebo radost?
Prosbu za vítězství jsme našli ve slovech: „Udeř bleskem, rozptyl nepřátele, vypusť své šípy a uveď je v zmatek.“ Modlitba nežádá smrt nepřátel, prosí o to, aby vzali do zaječích. Božská taktika spočívá v demonstraci síly a ve způsobení zmatku v řadách nepřátel. Toto není ojedinělé místo, kde se boží taktika popisuje takto.
Prosbou o vítězství i obrazem naděje jsou slova: „Kéž jsou naši synové jak štěpy, urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru.“ A já si uvědomil tu hloubku. My zde cvičíme čtyřicátníky a padesátníky, kteří bojují proto, aby se jejich synové dožili zralého věku!
Žalm 32
Tento žalm jsme četli společně s příběhem o Davidově selhání, když nechal zabít vojáka proto, že mu mezitím doma svedl jeho ženu a ta teď čekala dítě (Druhá kniha Samuelova, kapitoly 11-12). To bylo jednu neděli večer. Účastníkům rozhovor přinesl myslím hodně podnětů, které šly k jádru věci – boží milosti.
Žalm 94
Je to jedna ze dvou modliteb v Bibli, kde je Bůh nazýván „mstitel“ (ještě Nahum). Protože je hodně dlouhá, rozdělil jsem ji na dva dny. První den jsme začali poslední částí žalmu (verše 16-23). Autor žalmu se ptá otázky, které zní víc jako řečnické: „Kdo se za mne postaví proti pachatelům ničemností?“ A má odpověď – boží milosrdenství je pro něho v pravou chvíli na správném místě: „Řeknu-li: ‚Ujíždí mi noha‘, podepře mě tvé milosrdenství, Hospodine.“
Ta druhá otázka už není tak rétorická: „Může být tvým spojencem trůn zhouby?“ Každé monoteistické náboženství řeší otázku vztahu mezi tím jediným všemocným bohem a zlem ve světě. Některé neuzná existenci zla (hinduismus). Křesťanství rozhodně uznává existenci zla i všemocného Boha. V tu chvíli je otázka, jaká je souvislost mezi zlem a Bohem, protože byť i jen jeho pasivita vůči zlu napáchá velké škody. Žalmista si tuto otázku položí. Odpoví na ni osobním vyznáním: „Hospodin je můj hrad nedobytný.“
Druhý den jsme vzali první část žalmu (verše 1-11). Do nebe volajícím problémem je, když někdo „vraždí vdovu a bezdomovce, sirotky zabíjejí“. Vyjmenované tři skupiny obyvatelstva jsou starověkou izraelskou definicí sociálně nejohroženějších skupin. Zajištění a práva se týkala pracujících mužů. Bezdomovce si můžeme představit také jako přistěhovalce.
Poselství žalmu je prosté: Msta patří Bohu. Jsi voják? Bojuj. Zabíjej. Ale nemsti se, to nech Bohu.
Čtvrtá kniha Mojžíšova 6,24-26
Celý popis kapitol 1-10 ukazuje, že putování Izraelců 40 let po poušti mělo vojenský ráz – s Egyptem se rozešli ve zlém, nyní před sebou mají vstup do zaslíbené země plné jiných obyvatel, sečetli bojovníky, jasně stanovili pořadí a místo jednotlivých kmenů, jedni na hrotu, další na bocích nebo vzadu, stanoven byl signál polnic. Vyráží na cestu. Ta cesta je nebezpečná. A toto je modlitba, kterou jim Hospodin dal na cestu.
- První požehnání zní velmi obecně: „Ať Hospodin ti žehná!“ Druhá polovina upřesňuje, že jde o ochranu jejich života: „A chrání tě!“
- Druhé a třetí požehnání na sebe navazuje. V obojím jde o „boží tvář“, jakoby Bůh nějakou tvář měl :) Slovem „tvář“ se myslí boží blízkost, jeho „přivrácená strana“, přízeň.
- Druhé požehnání nejprve obrazně popíše ten okamžik, kdy nám „boží tvář“ vyvstane jako jasná, světlá: „Ať Hospodin rozjasní tvář svou nad tebou!“ Ukrajinský překlad klade důraz na ten počátek: „Ať zazáří!“ Druhá polovina říká totéž nikoli obrazem, ale pojmově: „Ať je ti milostiv!“ Vždyť bez boží milosti se žádný kontakt Boha s námi neobejde. Milostí to vždy začíná.
- Třetí požehnání navazuje. Stalo se něco, co boží tvář zahalilo, Bůh se odvrátil, uhnul očima. Proto je třeba prosit: „Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář!“ Ukrajinský překlad zachycuje jiný pohyb hlavou: „Ať Hospodin zvedne k tobě svou tvář!“ V hebrejštině však je opravdu zřetelně ten obrat, otočení tváře zpět. A druhá polovina opět totéž zopakuje pojmově: „Ať obdaří tě pokojem!“
- Je to požehnání na nebezpečnou cestu, proto začíná prosbou za zachování holého života a zdraví. Protože je to cesta do zaslíbené země, závěre požehnání je šalóm, tak jako závěrem cesty bude šalóm. České slovo „pokoj“ zdaleka neobsahuje plnost toho, co šalóm. Ukrajinské „мир“ je opakem války.
prorok Abakuk 3,2.16-19
Příběh proroka Abakuka je mimořádný. Ptá se Boha, jak je to možné, že Babyloňané (Kaldejci) přitáhli na Jeruzalém a daří se jim?! Dostane odpověď, kterou nečeká: „Já totiž povolám Kaldejce, … aby se zmocnil příbytků, které mu nepatří.“ (Abk 1,6) A tak tu máme proroka, který nevyhlíží zázračné vysvobození, nadpřirozené vítězství. Místo toho vidíme proroka, který realisticky očekává zkázu a děsí se toho:
Hospodine, slyšel jsem tvou zprávu; bojím se o tvoje dílo, Hospodine, v tento čas je zachovej, v tento čas je uveď v známost. V nepokoji pamatuj na slitování! Uslyšel jsem o tom a celý se třesu, chci se ozvat a rty se mi chvějí; jako by kostižer zachvátil mé kosti, podlamují se pode mnou nohy. Budu však klidně očekávat den soužení, až přitáhnou a přepadnou lid.
I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat. Pro předního zpěváka za doprovodu strunných nástrojů.
Voják, který přišel na večerní modlitby, kde jsme se tuto modlitbu modlili, to vystihl. Po prvním přečtení řekl: „Počkej, počkej, já tomu nerozumím!“ A četl to znovu. Nechápal, kde se vzal ten obrat od zkázy k oslavě Boha. Okolnosti jeho života byly zcela iracionální, také jeho reakce se jeví iracionální.
Čtvrtá kniha Mojžíšova 10,35-36
Tahle modlitba má rytmus. Izraelci pod Mojžíšovým vedením vyráží na nebezpečnou cestu (viz úvod k modlitbě v kapitole 6). Před odchodem zaznívá bojovná modlitba, tedy vlastně dvě. Tu první Mojžíš pronášel, když všichni vyráželi. To mohlo být každé ráno, ale spíš to bylo s delšími odstupy. Druhou modlitbu Mojžíš pronášel, když dal Hospodin pokyn k táboření. Podle Čtvrté knihy Mojžíšovy, kapitoly 33 bylo těch tábořišť v průběhu 40 let putování pouští minimálně 10, ale seznam vyznívá víc jako výběr než jako úplný. Tuto modlitbu tedy máme v Bibli zapsanou jednou, ale ve skutečnosti je třeba ji tam číst desetkrát a pravděpodobně ještě mnohem častěji.
Když vyráželi na další nebezpečnou cestu, Mojžíš vyzýval Boha, aby také vyrazil, aby povstal, aby se dal do pohybu. Toto zvolání potkáváme v Bibli častěji: „Hospodine, povstaň!“ Např. Ž 10,12; 35,2; 44,27; 132,8, 2Let 6,41. Následující slova prozrazují, že Možíš Boha vyzýval k boji: „Ať se rozprchnou tvoji nepřátelé, ať před tebou utečou, kdo tě nenávidí!“ Dnes se tomu ve vojenské doktríně říká odstrašení. Nepřítel ani nebojuje, uteče. A nebo ani nezaútočí. Už jsme to potkali v Ž 144. Je to jedna z těch biblických forem modlitby za vítězství ve válce. Neprosíme o smrt nepřítele. Stačí, když uteče.
Když Izraelci zastavili, aby vybudovali tábor, vyzýval Mojžíš Boha, aby hlavní pozornost nyní věnoval jim: „Hospodine navrať se k desetitisícům izraelských šiků!“ Ani v tomto případě není výzva, aby se Bůh „vrátil, obrátil, navrátil“ nic neobvyklého (srov. Ž 60,3; 85,5, Pl 5,21).
Boj má právě tento rytmus: Vyjít a vrátit se. Proto je tato modlitba mimořádná, protože je právě v rytmu bojovníka.
Druhý dopis apoštola Pavla do Korintu 1,3-7
Modlitba je formulována obvyklým židovským způsobem v 1. století po Kristu – začíná se slovy „Požehnaný (jsi) Bože“, za kterými následuje slůvko „který“ a důvod vděčnosti. Pro zájemce je zajímavé se zamyslet detailně nad tím, jak apoštol Pavel na začátku oslovuje Boha a jakou roli v tom hraje Ježíšovo jméno.
Důvodem k apoštolově vděčnosti je skutečnost, že dvě věci patří k sobě – utrpení a útěcha. Život nemusí být jen utrpení, může být i útěcha. Bohu díky za to, že není jedno bez druhého!
V modlitbě je ještě jedna dvojice – my a vy. Tu modlitbu četl ukrajinský voják. A v tu chvíli to vyznělo ještě docela nově: Oni zažívají tíseň a těžkosti, ale zažívají také útěchu od Boha. My z dálky v České republice je pozorujeme a někteří občas cítíme tíseň, která se blíží a doléhá na nás. A oni nás svými zkušenostmi povzbuzují, že spolu s těžkostmi Bůh dává také útěchu.
Žalm 26
Hlavní myšlenka je zřejmá: „Dopomoz mi Hospodine k právu!“ Žalmista je v situaci bezpráví či nějaké újmy. Modlitbou se to snaží změnit. Od Boha čeká, že se ho zastane.
Podpůrná myšlenka je také zřejmá: „Umývám si ruce v nevinnosti, při tvém oltáři se držím, Hospodine.“ David vyjmenovává seznam toho, co mluví pro jeho bezúhonnost. Jeho nevinnost je zřetelně argumentem, který má Boha přesvědčit, aby se ho zastal: „Já jsem přece žil bezúhonně, vykup mě, smiluj se nade mnou!“
Všimněme si však těch posledních citovaných slov: „Smiluj se nade mnou!“ David se holedbá svou nevinností, a přece prosí o smilování. Navíc celý žalm je prosbou – může si připadat v právu, přesto Boha prosí.
Žalm 18
Tento žalm je jedinečný. Úvodní informace uvádí, že modlitba patří do toho bodu Davidova života, kdy přestal být pronásledovaným štvancem a stal se respektovanou autoritou, králem. Žalm máme v Bibli dvakrát – jednou zde v knize žalmů, podruhé v knihách proroka Samuele, které popisují období vlády krále Saula a Davida. Obě verze jsou stejné.
Protože žalm je mimořádně dlouhý, vybral jsem z něho dva úryvky, které jsme četli dva dny po sobě. Byly to docela poslední dny na výcviku. Však je to žalm, který uzavírá jednu těžkou životní etapu.
Slova: „Miluji tě vroucně, Hospodine!“ nepotkáváme v žalmech často, jen dvakrát.
Úvodní věty kupí označení Boha: skalní štít, pevná tvrz, vysvoboditel, skála, štít, roh spásy, nedobytný hrad.
A pak přijde myšlenka, kterou jsme tu ještě neměli, i když v Bibli se objevuje častěji: „V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu.“ Tou novou myšlenkou je to, že Bůh ho zachránil, až když byl opravdu hluboko v potížích. Nezachránil ho při běžných potížích, ani když to začínalo houstnout. Až když ho „ovinuly provazy smrti“, teprve tehdy ho Bůh zachránil.
Druhý úryvek je ze závěru a dává nahlédnout do Davidovy mysli válečníka, která však vyrůstá z jedinečného vědomí, že „ubránil mě, protože si mě oblíbil“ (verš 20):
- Vše začíná u Boha: „Kdo je skála, ne-li Bůh náš!“ (verš 32)
- Bůh dává hbitost jeho nohám. (verš 34)
- Bůh učí jeho ruce bojovat. (verš 35)
- Bůh ho chrání i posiluje. (verš 36-37)
- Nepřítele dopadne a přemůže. (verš 38-39)
- Dal mu statečnost, protože bojuje na jeho straně. (verš 40-41)
- Bůh nepomůže jeho nepřátelům. (verš 42)
- Nepřátelé budou zničeni. (verš 43)
Dvě poznámky na závěr
Někdo může namítnout, že tu jen vyprávím, co chytrého jsem jim k těmto modlitbám řekl. Já to ale prožívám ještě jinak. Mluvil jsem s Ukrajinci průběžně, chodil s nimi na výcvik, sledoval dynamiku jejich skupiny a vztahů mezi nimi, vnímal nálady. To vše jsem zohlednil při výběru žalmů i výběru toho, jaké informace zmínit. Navíc mám tu zkušenost, že v interakci s druhými lidmi oni jakoby sami ze mne svými otázkami a slovními i neverbálními způsoby vytahovali to, co je zajímá. Také je možné, že se mýlím. Nicméně zde prezentuji výsledek tohoto procesu.
Vůbec jsem nenašel odvahu číst s Ukrajinci žalm 79, který jinak v dějinách křesťanské církve byl s válečným nebezpečím opakovaně spojován. Na můj vkus je těžké u tohoto žalmu udržet rozdíl mezi zemí zaslíbenou Abrahamovi a pak darovanou jeho potomkům, a mezi vlastí třeba nás západních Slovanů nebo zrovna Ukrajinců. Až příliš ten žalm vyznívá jako svolávání ke svaté válce. Proto jsem ho vynechal.
