Napadlo mě, že bych mohl vypsat nějaké citáty a hodit je na internet. Třeba se najdou další, které to potěší. Vypisuji ty citáty, které mne zaujali tím, že mají vtip i důvtip. Rovnou je píši tak, že čtenář i získá celkovou představu o knize jako celku…
Citáty jsou z vydání: Labyrint světa a ráj srdce v jazyce 21. století. Přeložil Lukáš Makovička. Žandov: Poutníkova četba, 2010.
Komenského slovo k čtenáři: „Moji průvodci, a také průvodci každého, kdo tápe ve světě, jsou dva: Všetečnost, která vše zkoumá, a v mnoha věcech zastaralý Zvyk, jenž dodává klamům světa jejich barvu. Budeš-li je následovat a nenecháš svůj rozum spát, uvidíš společně se mnou bezcílné bloudění svého pokolení, a kdyby se ti snad zdálo, že je to jinak, věz, že na tvém nose sedí brýle mámení, skrze něž vidíš vše zkresleně.“ (str. 12)
Kapitola 1. Proč jsem se vydal do světa: „Takto jsem se po nějaký čas trápil v nitru a přemítal, až jsem došel k rozhodnutí, že si nejprve prohlédnu všechny lidské činnosti, které jen pod sluncem jsou, a teprve poté, co je pečlivě porovnám jednu s druhou, si zvolím svůj stav a uspořádám své záležitosti, abych si mohl na světě užívat pokojného života. A čím víc jsem o tom uvažoval, tím víc se mi ta cesta líbila.“ (str. 15)
V kapitole 2. získá průvodce jménem Všezvěd Všudybud.
V kapitole 3. se přidá také Mámil.
Kapitola 4. Poutník dostal uzdu a brýle: „Podívám se na uzdu a vidím, že je ušitá z řemenů Všetečnosti a její udidlo je ze železa Tvrdohlavosti v předsevzetích, a tu jsem pochopil, že si nepůjdu svět prohlížet dobrovolně jako dříve, ale že budu násilně tažen roztěkaností a neukojitelností své mysli.“ (str. 19)
„A dal mi na nos brýle, skrze které jsem hned všechno viděl úplně jinak. … Pochopil jsem, že Mámení nenosí své jméno nadarmo, když umí vyrobit takové brýle a dokáže je lidem nasadit na nos. Jak jsem později pochopil, čočky byly vytvořeny ze skla Domněnky, a obroučky, do nichž byly zasazeny, byly z rohoviny jménem Zvyk.“ (str. 19)
V kapitole 5. si poutník prohlíží město Labyrint světa z výšky a vidí, kde se lidé rodí, jak jsou Osudem rozdělováni do šesti stavů, vidí také hrad Fortuny a palác Moudrosti.
Kapitola 7. Poutník si prohlíží náměstí světa: „Dával jsem tedy dobrý pozor a všiml jsem si, že jsou všichni nejen v obličeji, ale i na těle všelijak znetvořeni. Každý byl přinejmenším uhrovatý, prašivý nebo malomocný a mimo to měl jeden sviňský pysk, druhý psí zuby, třetí volské rohy, další oslí uši, jiný baziliščí oči, tamten liščí ocas a onen vlčí pazoury, některé jsem viděl, jak natahují krky vysoko jako pávi, jiné s dudkovým naježeným chocholem, další s koňskými kopyty atd., nejvíce se jich ovšem podobalo opicím.“ (str. 23-24)
„Někteří sbírali odpadky a dělili si je mezi sebou, někteří se tahali sem a tam s kládami a kamením, nebo je vytahovali kladkami kamsi vzhůru a zase je spouštěli dolů, někteří kopali zeminu a převáželi ji či přenášeli z místa na místo, zbytek lidu se obíral zvonci, zrcadly, měšci, řehtačkami a jinými tretkami a někteří si hráli se svým stínem, měřili ho, honili a chytali. To vše vykonávali tak usilovně, až mnozí sténali a potili se, ba někteří se mohli málem přetrhnout.“ (str. 24)
„Podívám se tedy znovu a tu vidím, že snad nelze vymyslet nic zmatenějšího. … Ale protože se tomu mělo říkat řád, nesměl jsem namítat nic dalšího.“ (str. 25)
„Někdo se značným úsilím něco vystavěl a měl ve svém díle veliké zalíbení, jenže vtom přišel jiný a všechno mu zbořil, zkazil a skácel, takže jsem nespatřil, že by někdo v širém světě udělal něco, co by mu pak jiný nepokazil. Někteří ani nečekali na jiné a bořili své dílo sami, až jsem se podivoval nad takovou bláznivou vrtkavostí a marným lopocením.“ (str. 26)
„Nikdo z nich se Smrti nevyhýbal, jen si dávali pozor, aby se na ni nedívali, ačkoli se o ně otírala.“ (str. 26)
„Přišla mi na mysl otázka: Kde ta Smrt bere tolik šípů, že jí nikdy nedojdou? A tak jsem se díval a jasně jsem viděl, že neměla žádné vlastní šípy, jen luk. Šípy si brala od lidí, každý od toho, kterého s ním měla trefit. A viděl jsem, že sami lidé takové šípy vyráběli a připravovali, někteří jí je dokonce drze a opovážlivě sami nosili, takže jí stačilo jen je brát, jakmile byly dokončené, a střílet jim je do srdce.“ (str. 27-28)
Kapitola 8. Poutník s prohlíží stav a řád manželský: „Ale i když jsem z oněch pout unikl, stále nevím, co mám o tomto stavu říci, jestli je v něm více potěšení, když se zdaří (a domnívám se že u mne tomu tak bylo), nebo jestli přináší více žalosti z různých příčin. Pamatuji se jen, že teskno bývá v něm i mimo něj, a i když se daří nejlépe, mísí se sladké s hořkým.“ (str. 33)
Kapitola 9. Poutník si prohlíží stav řemeslníků: „Za třetí jsem si všiml, že každá taková práce vyžaduje celého člověka. Když se někdo ohlížel a počínal si i jen trošky váhavě, hned zůstával pozadu, všechno mu padalo z rukou a než si to stihl uvědomit, ocitl se na mizině.“ (str. 35)
„Za sedmé jsem tu našel spoustu nadbytečných starostí, dokonce mám za to, že většina těch zaměstnání není nic než marnost a neužitečné bláznovství. Protože lidské tělo lze zachovat skrovným a prostým jídlem a pitím, odít skrovným a prostým oděvem, ochránit skrovným a prostým obydlím, je zřejmé, že pro péči o ně je třeba jen malé a nepatrné péče a práce.“ (str. 35)
„Zvláště se mi to všechno znechutilo, když jsem nakonec viděl, že se tu pracuje jen tělem a pro tělo, zatímco aby člověk, který má v nitru něco přednějšího, totiž svou duši, měl zapojit do práce především ji a snažit se předně o její prospěch.“ (str. 36)
„Já na to: Copak jsem zvíře, abych jen pro tělo a pro potěšení těla vydával svůj život všanc? Vždyť tak nejednají ani zvířata, natož člověk, který v sobě má cennější věc, svou duši, a měl by spíše hledat její prospěch a blaho.“ (40)
Kapitola 10. Poutník si prohlíží stav učených: „První zkouškou, kterou musel každý podstoupit, bylo, jaký s sebou přináší měšec, jaký má zadek, jakou hlavu, jaký mozek (což posuzovali podle vysmrkané nudle) a jakou kůži. Když měl zkoušený ocelovou hlavu, mozek ze rtuti, olověný zadek, železnou kůži a zlatý měšec, pochválili ho a hned ho ochotně uvedli dále. … Tomu jsem se podivoval: Copak jim tu tak záleží na těch pěti kovech, že to všechno tak pečlivě zkoumají? Ano, mnoho, říká mi tlumočník. Když někdo nemá ocelovou hlavu, pukne mu, nemá-li v ní tekutý mozek, nevytvoří se mu z něho zrcadlo, pokud nemá plechovou kůži, nevydrží formování, jestliže nemá olověný zadek, nic nevysedí a všechno roztrousí a kde by bez zlatého měšce asi vzal čas a mistry, ať už živé nebo mrtvé?“ (str. 41)
Kapitola 15. Poutník si prohlíží právní vědu: „Ti měli všude kolem po stěnách namalované zdi, roubení, ploty, prkenné ohrady, mříže a závory a v nich byly takové a onaké mezery a díry, dveře a vrata, závory a zámky a k nim různé klíče, klíčky a šperháky. Na to vše si ukazovali a rozměřovali, kudy a jak se může nebo nemůže chodit.“ (62)
„Proto si tu často odporovalo jedno s druhým, a když to jiní lidé chtěli napravit a srovnat, museli si s tím mnohdy zdlouhavě lámat hlavu, až jsem se divil, jak se rozvášňovali a potili nad nepatrnými věcmi, které se přihodí snad jednou za tisíc let a nejsou nijak závažné, a navíc to vše činili s nemalou hrdostí. Čím lépe totiž kdo uměl probořit hradbu, vytvořit leckde trhlinu a zase ji zahradit, tím více se sám sobě líbili a jiní se mu obdivovali.“ (str. 62)
Kapitola 18. Poutník si prohlíží stav křesťanského náboženství: „Když někdo z nich umřel a péče o [biskupský] úřad měla přejít na jiného, zahlédl jsem u toho nemálo obcházení, prohlížení a shánění přímluv a každý se na to místo tlačil, ještě než stačilo vychladnout. Ten, kdo chtěl obsadit uprázdněné místo, získával hlasy mnoha rozličnými způsoby. Jeden o sobě tvrdil, že je pokrevním příbuzným zemřelého, druhý, že je příbuzným jeho ženy, třetí, že už dlouho slouží jako starší, čtvrtý se dušoval, že mu to už předem slíbili, pátý očekával, že ho dosadí na slušné místo, když je ze slušné rodiny, šestý předstíral, že má doporučení odjinud, sedmý podstrkoval dárečky, osmý byl hluboce, vysoce a široce inteligentní a chtěl místo, kdy by se mohl uplatnit a nevím co ještě. Když jsem to viděl, zvolal jsem: V tom snad není žádný řád, když se tu lidé tlačí na taková místa! Vždyť by se tu mělo čekat na povolání!“ (str. 71)
Kapitola 19. Poutník se dívá na vrchnost: „Pojď, podíváš se na krále, knížata a další, kdo dědičně panují nad poddanými, snad se ti to zalíbí. Vejdeme tedy opět kamsi a tam seděli lidé na tak vysokých a širokých křeslech, že k nim jen málokdo mohl přistoupit a dosáhnout na ně bez patřičných nástrojů. Každý z nich měl místo uší na obou stranách jakési trubky, do kterých musel člověk pošeptat to, co chtěl říci. Ale ty trubky byly různě zakroucené a také děravé, takže mnoho slov z nich uteklo ven ještě dříve, než se dostaly až k hlavě, a slova, která došla, bývala většinou pozměněná. Také jsem si všiml, že hovořícímu se ne vždy dostalo odpovědi: někdo se nemohl dovolat až do mozku, jakkoli úpěnlivě volal, a jindy člověku sice dali nějakou odpověď, ale vůbec nebyla k věci. Podobně tak měli ti lidé místo očí a jazyka trubky, skrze které byla věc vidět jinak, než jaká skutečně byla, a odpovídalo se jinak, než se ve skutečnosti chtělo. Když jsem to pochopil, divil jsem se: Proč ty trubky neodloží a jako jiní lidé se prostě nedívají vlastníma očima, neposlouchají vlastníma ušima a neodpovídají svým vlastním jazykem? Takové okolky je třeba dělat kvůli váženosti toho místa, říká mi tlumočník.“ (str. 77-78)
V kapitole 20.-21. si poutník prohlíží stav vojenský a rytířský.
V kapitole 22. poutník potká novináře.
V kapitolách 23.-27. si poutník prohlíží hrad Fortuny, kde jsou lidé bohatí a slavní.
V kapitole 28. si poutník začíná zoufat a se svými průvodci se hádá: „Za to může ta tvá fantazie, ozve se tlumočník: Kdyby ses v lidských věcech tak nepřebíral a do všeho jako vepř rypákem neryl, byl bys pokojné mysli jako jiní lidé a užíval by sis potěšení, radosti a štěstí. Kdybych totiž tak jako ty dával na vnější věci, namítl jsem mu, považoval bych kdejaké náhodné, nemastné a neslané zasmání za radost, četbu kdejaké hromady papírů za moudrost a kousíček štěstí za vrchol hojnosti. Ale kam se pak poděje pot, slzy, sténání, bloudění, nedostatky, pády a jiná neštěstí, jichž je všude tolik, že je nelze spočítat a není jim konce? Ach, běda mi! Ach, ty můj bídný živote! Všude jste mne provedli, a co je ti to platné?“ (str. 100)
V kapitolách 29.-35. si poutník prohlíží palác Moudrosti, kam přijde Šalomoun, který v poutníkovi vzbudí naději, ale i ten je nakonec oklamán a sveden.
Kapitola 36. Poutník chce utéct ze světa: „Raději chci tisíckrát umřít, než žít tam, kde se děje něco takového, a dívat se na nepravost, faleš, lež, svody a ukrutnost. Smrt je mi už milejší než život, jdu tedy, abych se podíval, jaký je úděl mrtvých, které, jak vidím, vynášejí ven. Všudybud hned svolil a pravil, že i na to je dobré se podívat a porozumět tomu. Ten druhý mi nijak neradil, ale usilovně se snažil zabránit mi v tom. Nedbal jsem na něj, hnul jsem sebou a šel vpřed. On zůstal tam, kde byl, a opustil mne. … Zatímco jiní tam zavřeli oči a mrtvé vyhazovali poslepu, já jsem si strhl brýle mámení, protřel jsem si zrak, vyklonil jsem se, jak jsem jen mohl nejdál, a tu vidím strašlivý oblak temnoty, jehož dno ani konec nedokáže lidský rozum zahlédnout, … zkrátka nevýslovná hrůza.“ (str. 120)
„Z toho mi strnuly všechny vnitřnosti a celé tělo se mi třáslo, byl jsem tak zděšen, že jsem se samou slabostí zhroutil k zemi a žalostně zvolal: Ach, ubozí, bídní, nešťastní lidé! Toto je vaše poslední sláva? To je výsledek tolika vašich nádherných činů? Toto je cíl vašeho umění a rozličné moudrosti, kterými se tak pyšníte? To je ten vytoužený pokoj a odpočinutí po tolika nespočetných pracích a lopocení? Tohle je ta nesmrtelnost, ke které se stále upínáte? Ach, kéž bych se nikdy nenarodil! Kéž bych nikdy neprošel branou života, pokud mám po všech marnostech světa být vydán těmto temnotám a hrůzám! Ach, Bože, Bože, Bože! Bože, jestli vůbec jsi, smiluj se nade mnou bídným!“ (str. 120-121)
Kapitola 37. Poutník našel cestu domů: „Když jsem domluvil a ještě jsem se celý třásl hrůzou, uslyším za sebou temný hlas, jak říká: Navrať se!. Pozdvihnu hlavu a dívám se, kdo to volá… Protože nevím, kam se mám navrátit, ani kudy vyjít z té mrákoty, začnu si zoufat, a hle, hlas volá potřetí: Navrať se, odkud jsi vyšel, do domu svého srdce, a zavři za sebou dveře. Té radě jsem porozuměl a jak jsem uměl, tak jsem ji i poslechl, a dobře jsem udělal, že jsem poslechl rady Boha, ale i to byl jeho dar. Sebral jsem, jak jen to šlo, své myšlenky, zavřel jsem oči, uši, ústa, noc a všechny vnější otvory a vstoupil jsem do nitra svého srdce a hle, byla tam tma.“ (str. 122)
Kapitola 38. Navštívil ho Kristus: „V nitru o tom přemítám a čekám, co se bude dít dál. A hle, shora se zaskví jasné světlo, a když k němu pozdvinu své oči, spatřím to vrchní okno plné světla a v něm se ke mně dolů někdo spouští, postavou je sice podobný nám lidem, ale slávou je skutečný Bůh … A on, samá vlídnost a ochota, ke mně nejprve promluvil těmito převzácnými slovy: Vítej, vítej, můj synu a bratře milý!“ (str. 124)
„Kde jsi byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Co jsi hledal ve světě? Potěšení? Kde jsi ho měl hledat jinde než v Bohu? A kde jinde Boha než v jeho chrámu? A jaký je chrám Boha živého? Copak to není chrám živý, který si pro sebe sám připravil, tvé vlastní srdce? Díval jsem se, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedl jsem tě k sobě a uvedl tě do sebe sama. … Když jsem slyšel tu řeč a pochopil jsem, že to je můj Spasitel Ježíš Kristus, o němž jsem už dříve ve světě něco zběžně slyšel, s velkým potěšením a naprostou důvěrou (ne jako ve světě, s obavami a s pochybováním), jsem sepjal ruce, vztáhl je k němu a řekl jsem: Zde jsem, Pane můj, Ježíši! Vezmi si mne, chci být tvůj a zůstat tak na věky. Mluv ke svému služebníku a dej, ať poslouchám; řekni mi, co chceš, a dej, ať v tom najdu zalíbení; ulož mi, co se ti líbí, a dej, ať to unesu; obrať mne, k čemu chceš, a dej, ať na to stačím; poruč, co chceš, a co poroučíš, dej: ať se já stanu ničím, abys ty sám byl vším.“ (str. 124)
Kapitola 39. Jejich společná domluva: „Žádám od tebe jen tolik, abys cokoli, co jsi viděl ve světě, jakákoli lidská usilování při pozemských věcech, vložil a složil na mne, dokud budeš živ, to bude tvá práce a zaměstnání, a toho, co lidé ve světě nenacházejí, pokoje a radosti, ti dám dostatek.“ (str. 125)
Dále Kristus komentuje jednotlivé stavy světa a mezi jiným říká: „Také ses ve světě díval, jaké obřady a hádky tropí lidé při provozování náboženství. Tvé náboženství ať je toto: služ mi v tichosti a nenech se svázat obřady, neboť já tě jimi neváži. A když mi tak, jak tě naučím, budeš sloužit v duchu a v pravdě, s nikým se kvůli tomu nehádej, i kdyby tě nazývali pokrytcem, kacířem a čímkoli jiným, ale dál si tiše hleď mne a mé služby.“ (str. 127)
„Pokud chceš přesto spravovat a rozkazovat, spravuj sám sebe, místo království ti předávám duši a tělo. Kolik je v něm údů a v duši rozličných hnutí, tolik budeš mít poddaných, které se snaž řídit tak, aby se jim dobře dařilo. A bude-li se mé prozřetelnosti líbit svěřit ti ještě něco mimo to, jdi poslušně a vykonávej to pilně, ne pro své choutky, ale kvůli mému povolání.“ (str. 127)
„A proto, synu můj, když to shrnu: máš-li majetek, schopnosti, krásu, nadání, lidskou přízeň a cokoli se ve světě považuje za výhodné, nijak se kvůli tomu nepovyšuj. Když nemáš, nic si z toho nedělej. Ale ať už je máš ty nebo ti druzí, zanech všechny ty věci venku, tak jak jsou, a sám se zde uvnitř zabývej mnou. Zbav se všeho stvořeného, zřekni se i sám sebe a nalezneš mne a ve mně plnost pokoje, to ti slibuji.“ (str. 128)
Kapitola 41. Poutník je odkázán do neviditelné církve. K následujícím popisům skutečných křesťanů Komenský již v předmluvě napsal: „Co se týká vyprávění o radostném životě Bohu oddaných srdcí, to je popsáno spíše jako vzor, než že by tomu tak skutečně bylo u všech vyvolených.“ (str. 12)
„Abys je poznal, vkládám na tebe místo brýlí a uzdy, ve kterých jsi byl dříve spoután, své jho (což je poslušnost vůči mně), abys už nenásledoval nikoho jiného než mne. A přidávám ti tyto brýle, skrze něž ještě lépe uvidíš marnosti světa – budeš-li se na ně tedy chtít dívat – a také budeš moci spatřit potěšení mých vyvolených. Vnější obroučka těch brýlí bylo Slovo Boží [tj. Bible], vnitřní sklo pak Duch svatý.“ (str. 131)
Kapitola 42. Světlo vnitřních křesťanů: „Ale těmto svítí uvnitř dvojí jasné světlo, světlo rozumu a světlo víry, a oboje řídí Duch svatý. Ačkoli ti, kdo tam vcházejí, musí svůj rozum odkládat a zříct se ho, Duch svatý jim ho hned zase navrátí, navíc přečištěný a vybroušený, takže jsou jakoby plni očí a kamkoli jdou ve světě, cokoli nad sebou, pod sebou či kolem sebe vidí, slyší, čichají nebo okoušejí, všude si všímají Božích šlépějí a vše jim dobře slouží k tomu, aby měli Boží bázeň. … Ale křesťan ve všem, co vidí, slyší, čeho se dotýká, co cítí či okouší, vidí, slyší, dotýká se, cítí a okouší Boha a je si vždy jist, že to není jen klam, ale spolehlivá pravda. Navíc mu pak jasně svítí světlo víry, aby viděl a znal nejen to, co vidí a slyší a co má kolem sebe, ale i všechno nepřítomné a neviditelné. … Svět vyhledává závazky, záruky, rukojmí a pečeti, křesťan namísto všech pojistek staví samotnou víru. Svět se různě podezírá, přezkušuje, zkoumá a honí se, křesťan sází všechno na Boží pravdomluvnost.“ (str. 133)
Kapitola 43. Svoboda srdcí oddaných Bohu: „Díky tomu mají, co všichni nejmoudřejší lidé světa nadarmo hledají ve svých věcech: zejména plnou svobodu mysli, aby nebyli zavázáni a podrobeni žádné věci kromě Boha a nebyli povinni činit něco proti své vůli.“ (str. 136)
„To způsobuje, že ačkoli je křesťan jinak přístupný, povolný, ochotný a pohotový k službě, v privilegiu srdce je neústupný [tj. je neústupný v tom, že jeho srdce patří jen Bohu]. Proto se ani přátelům, ani nepřátelům, ani pánům, ani králům, ani ženě, ani dětem, a nakonec ani sám sobě nezavazuje tak, aby musel slevit něco ze svého úmyslu.“ (str. 136)
„Svět, který je vždy převrácený a místo pravdy chytá jen její stín, převrací i toto: za svobodu totiž pokládá stav, kdy člověk, který je volný, se už nechce nikomu k ničemu propůjčit, a tak slouží lenosti, pýše nebo svým choutkám. Ale křesťan jedná úplně jinak. Dobře ohrazuje jen své srdce, aby bylo ve své svobodě uchované pro samotného Boha, vše ostatní však obrací k potřebám svého bližního.“ (str. 136)
Kapitola 44. Řád vnitřních křesťanů: „Pán Bůh chce mít svá dítka sice svobodná, ale nesvévolná, a proto je omezil jistými řády, lépe a dokonaleji, než cokoli jiného, co jsem mohl vidět ve světě. Tam je totiž všude plno neřádů, někde proto, že nemají žádné jasné uspořádání, a jinde zase proto, že ho sice mají, ale nezachovávají ho. Ale tito přebývají ve skrytu, avšak mají nanejvýš ušlechtilý řád, který také zachovávají. [následuje Desatero] Shrnutím všeho je, aby každý miloval Boha nade všechno, co si lze představit, a bližnímu upřímně přál tak jako sám sobě.“ (str. 138)
„Kdo skutečně z celého srdce miluje Boha, tomu není třeba příliš předpisovat kdy, kde, jak a kolikrát má Bohu sloužit… Kdo také miluje bližního jako sám sebe, nepotřebuje obšírné nařizování, kde, kdy a v čem by na něj měl brát ohled, v čem mu nemá škodit a v čem mu má navracet povinný dluh, sama láska mu zajisté přesně poví a ukáže, jak se k němu má chovat. Zlý člověk se pozná podle toho, že se všude dožaduje svých práv a všechno, co má dělat, chce písemně. Nám naopak v srdci Boží prst ukazuje, že co sami chceme, jsme povinni udělat i pro bližního.“ (str. 138-139)
V kapitolách 45-47 popisuje Komenský, že pro skutečné křesťany je vše lehké a snadné, že mají všeho hojnost a jsou v bezpečí.
Kapitola 48. Zbožní mají vždy pokoj: „Jak jsem si předtím ve světě všímal spousty zmítání a lopocení, zármutku a starostí, hrůz a strachu všude ve všech stavech, tak zde jsem u všech Bohu oddaných lidí nalezl hojnost pokojné a dobré mysli. Neděsí se totiž Boha, protože vědí, že k nim chová v srdci lásku. Ani sami v sobě nenachází nic, co by je rmoutilo, když (jak jsem již ukázal) nemají v ničem dobrém nedostatek, ani nezakouší nepohodlí kvůli nepodstatným věcem, neboť na ně nedbají.“ (str. 147)
V kapitole 49. ještě ke všem dosavadním výhodám připojuje radost.
Kapitola 50. Poutník si prohlíží křesťany podle stavů: „Viděl jsem, že jejich manželství se moc neliší od panictví, protože v něm panuje pořádek [tj. sebeovládání] jak v žádostech, tak v pečování.“ (str. 151)
„Komu z nich se dostalo té cti sedět nad jinými a nazývat se vrchností, ten se ke svým svěřeným poddaným choval, jako se obvykle chovají rodiče k vlastním dětem, s láskou i péčí, což bylo příjemné i jen pozorovat, a viděl jsem, jak mnozí za takovou vrchnost chválili Boha a pozvedali ruce k nebi.“ (str. 151)
„Když jsem mezi nimi chodil dále, spatřil jsem nemálo učených lidí. Ti se však chovali docela jinak, než je ve světě zvykem. Čím více totiž přesahovali druhé svým vzděláním, tím více pokory v sobě měli. Byli samá vlídnost a přívětivost.“ (str. 151)
„Kněží a kazatelů jsem tu viděl určitý počet podle potřeb církve, všechny v prostém oblečení, chovali se k sobě navzájem mírně a přívětivě, stejně tak i ke všem ostatním. Trávili víc času s Bohem než s lidmi, v modlitbách, čtením a rozjímáním. Zbylý čas vynakládali na vyučování jiných, buď při společném shromáždění, nebo jednotlivců v soukromí.“ (str. 152)
V kapitolách 51.-52. poutník pozoruje smrt věrných křesťanů a zjeví se mu Boží sláva.
Kapitola 53. Poutník přijat do Božího domu, cituji celou kapitolu: „Když to dopovím, ozve se mi zprostřed od trůnu můj Spasitel Pán Ježíš a promluví ke mně těmito vlídnými slovy: Neboj se, můj milý, já jsem s tebou, já, tvůj Vykupitel i Utěšitel, neboj se. Hle, tvá nepravost je z tebe sňata a tvůj hřích je zahlazen. Raduj se a jásej, protože tvé jméno je zde zapsáno, a když mi budeš věrně sloužit, budeš jako jeden z těchto lidí. Cokoli jsi viděl, ať ti pomůže, abys vůči mně projevoval bázeň, a časem uvidíš i větší věci než tyto. Drž se toho, k čemu jsem tě povolal, a jdi po cestě, kterou jsem ti ke slávě ukázal. Ve světě, dokud tě tam nechávám, buď poutníkem, nájemníkem, cizincem a hostem. U mne zde pak buď doma, dává se ti nebeské občanství. Proto hleď, abys zde také přebýval! Mysl měj vždy co nejvýš zdviženou ke mně a co nejníže skloněnou k bližním. Užívej pozemské věci, dokud jsi ve světě, ale zalíbení měj ve věcech nebeských. Konej mou vůli, ale nepřizpůsobuj se světu a tělu a stav se jim na odpor. Opatruj uvnitř sebe moudrost, kterou jsem ti dal, ale navenek buď prostý. Měj hlasité srdce a tichý jazyk. Buď citlivý a soucitný k utrpení svých bližních ale otrlý ve snášení vlastních křivd. Duší služ mně samému, tělem komu můžeš nebo musíš. Co ti poroučím, konej, co na tebe vzkládám, nes. Od světa se drž dál, ale k mně se přiviň, ve světě buď tělem, ve mně však srdcem. Když tak budeš činit, jsi blažený a bude se ti dobře dařit. Nyní jdi, můj milý, a stůj ve svém údělu až do smrti a užívej si s radostí potěšení, k němuž jsem tě sem přivedl.“ (str. 156)
Závěrečná kapitola 54. sestává tak jako u jiných Komenského děl z modlitby, v které vyjadřuje svůj obdiv Bohu a děkuje mu.
