Autorita kazatele a staršovstva v Církvi bratrské

Kritika autority

Přednáška na pastorální konferenci kazatelů Církve bratrské 29. ledna 2019

Tato přednáška navazuje na dvě předešlé o základech a výkonu autority. Jejím cílem je pojmenovat hranice, meze duchovní autority kazatele v Církvi bratrské. Má tři části:

1. Meze autority vůči Bohu – konfrontace lidské autority s tou Boží
2. Meze autority v rámci vedení církve – kazatel a staršovstvo
3. Meze autority vedení církve vůči lidem

Na úvod je dobré připomenout učení Jednoty bratrské o náležitém rozlišování věcí podstatných, služebných a případných:

Podstatné jsou ty věci, na nichž podstata křesťanství záleží a z nichž spasení plyne; jmenovitě z strany Boha milost Boha Otce, zásluha Pána Ježíše Krista, darové Ducha svatého; z strany nás lidí víra, láska, naděje. Služebné věci jsou od Boha zřízené k nabývání oněch podstatných: Slovo Boží, klíčové a svátosti. Případné věci pak jsou všelijaká při těch služebných věcech nařízení a ceremonie, co by kdy, kde, od koho a jak vnějšně konáno býti mělo prospěšně. (Řád církevní, 1897, 12-14, shrnující formulaci autor)

Otázka duchovní autority se v tomto učení objevuje v několikerém světle:

• Především jako věc služebná, tzv. moc klíčů. Duchovní autorita svěřená Kristem za tím účelem, aby sloužila věcem podstatným - autorita otevírat či zavírat, aby víra, láska a naděje lidí rostla díky věrnému zvěstování Božího milosrdenství. Komenský varuje před laxností a nedůsledností, když se např. ledabyle zvěstuje evangelium. Varuje však také před tyranstvím, když se někdo snaží vládnout lidskému svědomí. Vrcholem moci klíčů je dobrovolnost.
• Praktický výkon autority je v mnohém věc případná: Samotný řád Jednoty byl vždy chápán jako věc případná. A v něm se říká, kdo za co zodpovídá.
• Hranice mezi věcmi podstatnými a služebnými na jedné straně a věcmi případnými na straně druhé je významnou hranicí mezi Božími přikázáními a lidskými ustanoveními. Patří k podstatě pojetí autority ve světle tohoto učení tuto hranici pečlivě dodržovat, aby nebyly v církvi zmatky, co je Boží přikázání a co je moudré lidské ustanovení, které jsme se z nějakých přezkoumatelných důvodů rozhodli respektovat.

K případnému dalšímu čtení o tomto učení Jednoty bratrské:

• A. Molnár, Bratr Lukáš: bohoslovec Jednoty. Praha: Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, 1948.
• Bartoš F. M., O podstatu křesťanství a dědictví Jednoty bratrské. Praha: Kalich, 1948.
• Katechismus bratrský: podle vydání z roku 1615. Připravil J. K. Smetana. Vilémov: V. Čepka, 1934.
• Kšaft umírající matky Jednoty bratrské
• Řád církevní Jednoty bratří českých. Praha: Comenium, 1897.
• Valeš Jan, 2015, Na čem záleží? aneb Věci podstatné, služebné a případné podle staré Jednoty. Brána 12/2015, str. 12-19. 

1. Meze autority vůči Bohu – konfrontace lidské autority s tou Boží

Tato část přednášky postupuje podle prvních tří přikázání Desatera.

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

• Monotheismus tohoto přikázání jasně říká, že do konfliktu s Boží autoritou se dostává každý, kdo by si dělal takovýto nárok na poslušnost a úctu lidí. A také ten, kdo by vedl k takovéto úctě vůči někomu jinému.
• Obdobně jako křesťané vyznáváme, že Ježíš je hlavou církve. Každý, kdo by si dělal nárok na to být hlavou církve nebo vedl druhé, aby takto respektovali někoho jiného než Krista samého, dostává se do konfliktu s prvním přikázáním.

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

• Druhé přikázání ukazuje meze autority v otázkách poznání Boha. Každá myslitelná podoba přiřknutá Bohu je pouze provizorní, neodpovídající skutečnosti. Celá naše teologie o Bohu je tak v závorkách.
• Je to dobré k tomu se soustředit na to podstatné - růst ve víře, lásce a naději.

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

• V tomto přikázání jde o třetí rovinu kolize mezi autoritou Boží a člověka. Člověk může Bohem manipulovat, zneužívat své postavení nebo zneužívat Boží ustanovení. Ať již k vlastnímu prospěchu či někoho jiného.

2. Meze autority ve vedení sboru – kazatel a staršovstvo

V situaci sboru CB je autorita kazatele v těsném vztahu k autoritě staršovstva. Kongregačně-presbyterní zřízení udává základní souřadnice.
Následuje srovnání řádů z let 1995, 2005 a 2016, tedy mapování vývoje CB v pojetí vztahu mezi kazatelem a staršovem, mezi autoritou kazatele a autoritou staršovstva. Jde o sledování dokumentů, nikoli životní praxe, která je mnohem pestřejší a její vývoj je nepřetržitý.

Podklady následujících závěrů lze najít ZDE.
Hlavní změny mezi řády z let 1995 a 2005:

• Již ve slibu starších je zřetelná připomínka toho, že starší mají svého kazatele nejen respektovat a podporovat, ale také jej usměrňovat. Konkrétně do slibu staršího jsou doplněna slova: "podle potřeby jej laskavě usměrňovat, biblicky napomínat, sdílet se s ním". Stejný důraz se pak promítá také do odstavců popisujících úkoly starších.
• Na první pohled je patrná zásadní změna těch článků Řádu, které popisují úkoly kazatele. Řád z roku 1995 popisuje detailně minimálně 13 oblastí kazatelské služby, v kterých detailně jmenuje jednotlivé úkoly. Řád z roku 2005 obsahuje pouze 9 oblastí. Vypadly některé výčty (péče o korespondenci apod.), ale i výslovné podtržení vyučování jednotlivých generací nebo konání kázně. Nově je zařazen úkol "studovat teologickou literaturu a zúčastňovat se teologických a pastorálních konferencí".
• Ty totiž doslova přešly do seznamu úkolů staršovstva, kde lze pozorovat opačný vývoj. Zatímco řád z roku 1995 obsahuje 5 stručných oblastí služby starších, řád z roku 2005 jich má 16. Text řádu je také zhruba 3x tak obsáhlý. Jednoduše došlo k přenesení zodpovědnosti z kazatele na staršovstvo jako celek. Nově se objevuje zodpovědnost starších za "dlouhodobé duchovní i hospodářské směřování sboru", mají také "dbát na potřeby vlastní rodiny. Muži mají mít pokud možno pravidelně vyčleněný čas pro plnění nezastupitelné úlohy duchovního otce v rodině."

Hlavní změny mezi řády z let 2005 a 2016:

• Dvě drobné změny jsou v ordinačním slibu. "Naslouchání vyznání otců, k nimž se Církev bratrská hlásí, zachovávání Ústavy a Řádu" je nahrazeno "zachováváním Vyznání víry Církve bratrské a základních i závazných dokumentů". Druhá změna spočívá v odlišném pořadí úkolů kazatele:

do roku 1995 a dále	od roku 2016
zvěstovat Slovo a podřizovat se mu	zvěstovat Slovo a podřizovat se mu
naslouchat vyznání otců...	sloužit svátostmi
konat pastýřskou službu	konat pastýřskou službu
pilný v osobním studiu Písma a modlitbách	vyvarovat se narušování jednoty
sloužit svátostmi	pilný v osobním studiu Písma a modlitbách
vyvarovat se narušování jednoty	zachovávat vyznání víry a dokumenty

• Nejzásadnější změna spočívá v odlišném přístupu. Zatímco řády z let 1995 a 2005 se snažily návodným způsobem jednotlivé úkoly přímo pojmenovat, současný řád jmenuje oblasti. Tam, kde starší řády jmenují např. "Pečovat o to, aby se ve sboru konalo biblické vyučování dětí, dorostu, mládeže i začínajících křesťanů a soustavné duchovní vzdělávání členů sboru. Vyhledávat obdarované bratry a sestry, kteří by se na této výchovné a katechetické službě podíleli." (čl. 40, odst. 11c), tam současný řád konstatuje "odpovědnost za rozvoj a usměrňování duchovního stavu Sboru a jeho jednotlivých Členů" (§73a).
• Řád 2016 jmenuje právě 4 zodpovědnosti staršovstva: duchovní, organizační, hospodářsko-správní a vedení k jednotě. Jednou větou je každá oblast přiblížena bez větších detailů.
• Řád 2016 také stanoví hlavní zodpovědnost za jednotlivé oblasti: správce sboru zodpovídá za oblast duchovní a organizační a vedení k jednotě. Hospodář sboru zodpovídá za hosporářsko-správní oblast. Místopředseda staršovstva zastupuje správce sboru na základě jeho pověření.
• Úkoly kazatele tedy nejsou nikde samostatně vyjmenovány, vyplývají z jeho jedinečné role v rámci staršovstva. Naopak řád 2016 nově jmenuje vedle práva být volen za kazatele také "právo vysluhovat svátosti, konat svatební bohoslužby a povinnost rozvíjet své ordinační pověření..." (§204).
• Současný řád výrazněji než dříve jmenuje klíčovou kompetenci staršovstva jako celku pověřovat službou jednotlivce i týmy (§76-77). To není novinka, ale v předchozích řádech více zanikalo v mnoha jiných bodech.

Církev bratrská ušla za 20 let na rovině řádu zřetelně dva důležité kroky:

• Od detailního popisu úkolů k několika málo široce definovaným oblastem zodpovědnosti.
• Od jasných a výrazných kompetencí kazatele k úkolům staršovstva; role kazatele je vymezena v rámci staršovstva.

Co z toho lze vyvodit:

1. Nejkonkrétnější uchopení služby kazatele a staršovstva zůstává ve slibech ustanovení.
2. Sbor vede tým starších, kazatel je vedoucím týmu starších.
3. Pro kazatele to znamená: Musí být schopen a ochoten pracovat v rámci týmu staršovstva. Je tomu tak?
4. Pro staršovstvo to znamená: Dnes (v řádu) hraje o dost zásadnější roli než před 30 lety. Očekává se zralost, kompetence. Na této pastorálce se zabýváme výkonem autority, ale ve skutečnosti tu autoritu má staršovstvo. Kde se staršovstva zabývají otázkami, které zde řešíme my? Kdo za to zodpovídá?
5. Vyvstává otázka, co prakticky znamená: Staršovstvo nese odpovědnost ... hlavní zodpovědnost nese správce sboru či hospodář? Jakou porci zodpovědnosti nesou jednotliví starší a staršovstvo jako celek, když spráce sboru nese "hlavní zodpovědnost"? Asi by bylo vhodné, aby v této věci bylo v našich staršovstvech jasno...
6. Přešli jsme od pečlivého výčtu k hrubému pojmenování oblastí zodpovědnosti. Předpokládá se tedy, že je všem starším i kazatelům vcelku jasné, co znamená "rozvoj a usměrňování duchovního stavu" a že to všichni chápou vcelku stejně. Řád tedy předpokládá jednotnou praktickou teologii. Navíc toto know-how dnes není v rukou kazatele, ale celého staršovstva. Jak se naši starší seznámí s tím, co obnáší „zodpovídat za naplňování poslání Sboru“? Kdo jim to má říct? A koho oni v těchto otázkách vlastně uznávají?
7. Pokud poslední předpoklad neplatí, je leccos jaksi špatně... Kdo je zodpovědný za nápravu?

Vnesme do toho trochu světla plynoucího z našeho kongregačně-presbyterního zřízení. Zásady CB říkají:

Po uplynutí více než 135 let života Církve bratrské (založena 1880), vděčně zjišťujeme, že se kongregačně-presbyterní zřízení osvědčilo a v mnohém vyhovuje.
Kongregační zřízení se vyznačuje zásadou, že církev je shromážděním lidí, které povolává Kristus a kteří se zavázali k zodpovědnému životu s ním i spolu navzájem…
Presbyterní zřízení se vyznačuje zásadou, že vzkříšený Kristus je jedinou hlavou církve. On vládne svému lidu svým Slovem a Duchem. Místní církev je spravována staršovstvem, které je voleno členským shromážděním. (Zásady CB, článek 27)

Mám za to, že presbyterní prvek tu není řečen s dostatečnou silou a jasně. V Bibli přece vidíme, že Bůh svůj lid posouvá vpřed skrze výrazné, vlivné a chybující charismatické osobnosti. Navržené mírně upravené znění:

Presbyterní zřízení se vyznačuje zásadou, že vzkříšený Kristus vládne své církvi prostřednictvím Duchem nesených lidí sloužících Slovem a svátostmi. Vedení církve je proto svěřeno obdarovaným a osvědčeným správcům (presbyterům).

3. Meze autority vedení sboru vůči lidem

Na příkladu proroků a apoštolů sledujeme zvláštní vztah k lidu, kongregaci. Sledujme v následujících dvou textech, kdo je k čemu vyzýván, za co je kritizován a jaké k tomu vlastně má kompetence.

Toto praví Hospodin domu izraelskému: Dotazujte se mne a budete žít! Nedotazujte se Bét-elu, nevcházejte do Gilgálu, neputujte do Beer-šeby…
Oni však toho, kdo trestá v bráně, nenávidí, pravdomluvný se jim hnusí. Protože hanebně vydíráte nuzáka a vymáháte na něm obilnou daň, mohli jste si vybudovat domy z kvádrů, bydlet v nich však nebudete… Nevražíte na spravedlivého, berete úplatek, ubožáky v bráně odstrkujete. (Am 5)

Prorok Ámos kritizuje a vyzývá "dům izraelský" v nejširším slova smyslu. Vyzývá je, aby nechodili na náboženské poutě tam, kam to nemá smysl. Ale volá je k zodpovědnosti také za kvalitu rozhodnutí na radnici, "v bráně", za nespravedlivé vymáhání daní atd. Podobně u dalších proroků je zajímavé sledovat, koho za co kritizují a koho volají k zodpovědnosti za co.

…kdosi žije s ženou svého otce.
A vy jste přitom nadutí, místo abyste se raději zarmoutili; odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal. Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi – a to ve jménu Pána Ježíše Krista.
Až se shromáždíte – já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše – vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. Vaše vychloubání není dobré. (1K 5)

Podobně apoštol Pavel píše do Korintu. Sobě dává právo na některá zásadní rozhodnutí - např. svolání mimořádného členského shromáždění. K odpovědnosti za vzniklou situaci volá všechny ve sboru, jakoby ani žádné staršovstvo nebo správce sboru či biskup v Korintě neexistoval.
Vidíme tedy, že vedle presbyterního modelu platí také kongregační, kdy Bůh svůj lid posouvá vpřed, když dává zaznít svému slovu skrze ty poslední, zneuznané a pokořené, tj. nepověřené a nekompetentní, v lecčems pochybné i sporné.

Výkon autority vůči lidem ve sboru je do velké míry ovlivněn ideálem, který si v sobě v otázce autority nosíme. Dvě vyhraněné podoby:

• Dokonalá organizace: Všichni jsou zapojeni do služby díky propracované a citlivé organizaci. Kompetence jsou jasně stanovené a vedení sboru bdí nad jejich respektováním. Vedoucí jsou aktivní v pověřování ke službě, hledají obdarované lidi, včas řeší problémy a stahování lidí ze služeb.
• Dokonalý organizmus: Každý dělá, k čemu ho Duch Boží vede. Je to trochu chaotické, ale nesmírně živé a účinné. Občas je potřeba se na něčem domluvit. A není to problém, protože vládne vzájemná důvěra - druzí lidé jsou zralí a ve službě osvědčení, takže není třeba přezkoumávat jejich rozhodnutí.

Jak vypadá náš sbor snů? Každému z nás je bližší jeden z těchto dvou obrazů. Ani jeden z nich není špatně. K němu podvědomě i vědomě tíhneme a vedeme svůj sbor žádoucím směrem.
Praktickému uplatňování pomůžeme, když vezmeme v potaz tři stupně duchovní zralosti tak, jak je znala už stará Jednota bratrská:

• Začátečníci
• Pokročilí
• Zralí a osvědčení

Začátečníci potřebují vést pečlivě krok za krokem. Zralým a osvědčeným je nejlepší dát volnou ruku, protože sami nejlépe vědí, co je třeba. Podoba organizace se tedy odvíjí od zralosti.

Závěr

Shrnuji ta hlavní omezení autority kazatele:

1. vůči Bohu: sloužit tak, aby bylo zřejmé, že hlavou církve je Kristus, že naše poznání je jen částečné, že Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by zneužíval jeho jména
2. vůči staršovstvu: věnovat náležitou pozornost dělbě práce, pečlivě uvádět všechny starší do praktické teologie, v souladu s presbyterním prvkem našeho zřízení se nebát sloužit jako Bohem povolaná charismatická osobnost, která se v mnohém do řádu nevejde
3. vůči lidem: ve smyslu kongregačního zřízení naslouchat Božímu hlasu skrze ty poslední a nevýznamné, vyjasnit si svůj ideál zralosti