Řád správy Církve bratrské
verze pro mimořádnou konferenci 3. prosince 2016
Silné stránky návrhu řádu
Preambule a §1 srozumitelně popisuje poslání řádu a limity tohoto dokumentu. Jeho cílem není život probouzet, nýbrž regulovat. Život je Božím darem zejména skrze Jeho působení Slovem, službou lásky, svátosti. Řád pojednává o otázkách, které by tomuto životu mohly bránit, pokud budou nemoudře nastaveny nebo řešeny. Proto řád postupuje metodou „co není zakázáno, je povoleno“, tedy přesněji řečeno, v takovém případě se příslušní lidé mohou zodpovědně rozhodnout pro kterékoliv možné řešení, které dobře poslouží. V tom řád ctí subsidiaritu, tj. otázky se mají rozhodovat zdola co nejblíže dané situace.
Řád obsahuje
to nejlepší z dosavadních zkušeností naší církve, ať těch hodných následování či naopak. Uvědomil jsem si to od §43 dále v souvislosti s volbami na členském shromáždění.
Předložený návrh řádu zachovává presbyterně kongregační uspořádání církve.
Kongregační prvky jsou patrné zejména v těchto principech:
- §1 ukazuje, že rozhodování postupuje od nejnižší instance k té vyšší.
- Na sborové úrovni je nejvyšším orgánem členské shromáždění. Tomu se staršovstvo (vč. kazatele) zodpovídají, stejně jako jednotliví členové ze své služby.
- Nejvyšší rozhodovací rovinou církve je konference, která ztělesňuje kongregační princip, neboť v ní jsou zastoupeny jednotlivé sbory.
- O kazatelské ordinaci rozhoduje konference, kde většinu tvoří delegáti sborů. Návrh ordinace však v presbyterním duchu připravuje Rada (a diakonskou ordinaci rozhoduje Rada v celém rozsahu). Ordinační proces uvádí do pohybu staršovstvo místního sboru, které vikáře k ordinaci navrhuje.
- §280 nakládání s majetkem sboru v malém rozsahu je svěřeno voleným vedoucím, avšak zásadnější rozhodnutí jsou v kompetenci členského shromáždění (analogicky pak rozhodování Rady vůči konferenci).
Presbyterní důraz znamená, že klíčová autorita je svěřena obdarovaným a osvědčeným správcům (presbyterům) církve. Tyto prvky jsou vidět v následujících ustanoveních:
- Sbor vede staršovstvo. Tito starší přitom nejsou demokraticky zvolenými zástupci lidu na základě volebního programu, nýbrž dostávají důvěru, aby jako služebníci Krista církev spravovali nejlépe podle svého svědomí. Na celocírkevní rovině je obdobou staršovstva Rada (sr. Zásady, čl. 128).
- Součástí konference jako nejvyššího orgánu však jsou vedle delegátů sborů (kongregační prvek) také v presbyterním duchu ordinovaní kazatelé.
Uvedené prvky presbyterně kongregačního zřízení jsou jen pro příklad kontinuity navrhovaného řádu s tradicí církve. Možná by šlo uvést trefnější příklady.
Církev bratrská je tedy dobrovolným svazkem sborů, které se společně zavazují ke
společnému a jednotnému postupu v některých zásadních otázkách. Následující seznam je pokusem tyto věci stručně vyjmenovat na jednom místě. Určitě v něm něco chybí a také by to šlo říci lépe...
- Společné vyznání křesťanské víry, která staví na staronových objevech reformace (je přitom bližší kalvínské než luterské linii) a ve 20. století se identifikovalo s důrazy evangelikálního hnutí.
- Jednotná ordinace kazatele (zejm. správců sborů) a diakonů. K tomu patří také centrální mzdový systém a systém přesunů kazatelů po určitém počtu let.
- Shodné kongregačně presbyterní uspořádání celé církve, které dává sborům velkou autonomii spolu s efektivní nadsborovou spoluprací, která dává sboru možnosti, které by jinak neměly.
- Společné úkoly vymezené v §42.
- Svornost v dodržování toho, co bylo domluveno na společné konferenci.
Pak je tu také otázka
požadavku na teologické vzdělání kazatelů církve (§211). Návrh vychází z dosavadní praxe, kterou považuji za velmi vhodnou – budoucí kazatel je motivován také církví, aby si nějaké vzdělání doplnil, ukončené vzdělání však není podmínkou. Díky tomu dnes máme v církvi pestré složení kazatelského sboru, lidi s technickým vzděláním a profesní zkušeností, hloubavé filozofické typy, pragmaticky orientované osobnosti, podnikatele a průkopníky. Církev z této pestrosti těží tisícero různými způsoby. Máme kazatele schopné se zapojit do velmi specifických služeb (např. vězeňští kaplani, organizátoři, umělecky orientované služby). Kdybychom již pro nástup do vikariátu nebo před ordinací žádali ukončené vzdělání, bude církev omezena na ty, kteří jsou schopni teologii dostudovat – mají vhodné životní podmínky a také osobnostní předpoklady. Jako ředitel ETS potkávám řadu schopných a obdarovaných lidí, kteří na semináři teologii nedostudují, přesto bych se neváhal svěřit do jejich pastýřské péče a rád bych čerpal z jejich výkladu Písma. Můj argument je tedy na rovině personalistiky spíše než duchovní kvalifikace. Požadavek ukončeného teologického vzdělání by podle mne v příštích 20 nebo 30 letech vedl k citelné proměně kazatelského sboru. Měli bychom více lidí jazykově a filozoficky vybavených, ale myslím, že bychom postrádali lidi s jasným tahem v dalších oblastech služby, mimo jiné evangelisty.
(doplněno 29. listopadu 2016) Pohledem společnosti je jistě silnou stránkou navrženého řádu to, že obsahuje řadu věcí, které se očekávají v každých stanovách a které v dosavadním řádu nejsou.
(doplněno 30. listopadu 2016) Někteří se možná podivují, proč následující připomínky k návrhu řádu zveřejňuji až necelý týden před schvalováním.
- Své připomínky v tomto duchu jsem poprvé komisi dával na podzim 2015 (tehdy šlo pochopitelně o připomínky k jinému textu), jejich zapracování jsem v následující verzi nebyl schopen vysledovat (což je v pořádku, připomínky druhých lidí mohly být v konfliktu s těmi mými, které navíc nejsou ani geniální ani neomylné).
- Další připomínky k červnové verzi jsme ve staršovstvu dávali v řádném termínu v říjnu t.r.
- Konečná podoba textu rozesílaná 24. října se v lecčem liší od té červnové, takže jsem zjistil, že nestačí pročíst si paragrafy, které jsme v září připomínkovali. Bylo třeba znovu číst dokument jako celek. Zabralo mi to možná dvě desítky hodin. Tuto činnost dělám po večerech a trvalo mi to měsíc...
- Zde se pokouším reagovat na výsledek práce, který v této podobě nebyl do 24. října dostupný. Rozumím však tomu, jak složité je do starších i kazatelů dostat konkrétní a věcnou reakci na dokument tohoto typu. Soucítím se členy týmu, který na řádu pracoval. Za jejich činnost jsem vděčný.
Drobnosti, jednotlivosti
Nadpisy kolem §24 jsou trochu zmatené. Členské otázky začínají již v §10. Nadpis „formální náležitosti“ (§31) by mohl být nadpisem většiny odstavců v řádu, je tudíž nic neříkající.
Mají-li být ustanovení řádu brána vážně, vyvstává místy
otázka, zda je nutné to, co je stanoveno.
- §11: členství vzniká složením slibu během bohoslužby. Znamená to, že člověk upoutaný na lůžko se nemůže stát členem sboru? Představoval bych si, že staršovstvo jej může za člena přijmout a on může členský slib složit v kroužku bratří a sester u sebe doma či v nemocničním zařízení. Pokud však sliv během bohoslužby řád výslovně stanovuje, pak bez této okolnosti není členství platné. Toto se mi jeví jako zbytečné.
- §12: rozhodnutí o přijetí člena je „ohlášeno sboru spolu s představením uchazeče“. Opět, znamená to, že není-li uchazeč představen, je celý proces napadnutelný?
- §75 uvádí minimální frekvenci porad staršovstva: Jako zbytečný mi přijde údaj, že během jednoho roku se alespoň 2x musí sejít celosborové staršovstvo spolu se staršovstvem samostatné stanice. Důležitější podle mne je, aby takových setkání bylo přiměřeně situaci. Někde bude minimum 3x, jinde 1x.
- §241 říká, že Rada může pozastavit služební poměř „také“ v důsledku kázeňského opatření. Slovo „také“ dává najevo, že existují i další důvody, které jsou buď jmenované na jiném místě nebo nejsou jmenované vůbec. To je myslím matoucí. Podobně neurčitě rozšiřujícím významem působí slova „mezi jinými“ ve větě, která popisuje důvody k ukončení služebního poměru (§242): „Za nesplnění zvláštních požadavků, které jsou důvodem k ukončení služebního poměru a odvolání osob ze služby v CB se mezi jinými kázeňskými případy řadí...“ Odvolání ze služebního poměru by nemělo být konáno na základě seznamu přestupků, který lze libovolně rozšiřovat.
- §250 mluví o kázni, která je „vedení k pokání“. Nevím, zda z toho všichni jednoznačně chápou, že v Kristově církvi se nekázní ti, kteří svých hříchů litují a činí pokání. První stupeň kázně podle Ježíšových slov (osobní napomenutí) je z mnoha důvodů. Druhý a další stupeň kázně však je vždy jen z jediného důvodu – neochoty uznat chybu a činit pokání, tedy z nekajícnosti. Možná by stálo za to říci to v řádu jasněji. Někteří křesťané totiž mají pocit, že za některé hříchy se musí káznit vždy, bez ohledu na kajícnost či nekajícnost dotyčné osoby.
Některé jednotlivosti svědčí o poctivé
snaze postihnout toho v řádu co nejvíce... až moc:
- §30 se celý jeví jako snaha stanovit vše do posledního puntíku. Misionáři, které náš sbor vyslal do ciziny a pro které jsme i nadále jejich domovským společenstvím, však do ustanovení paragrafu nezapadají. S největší pravděpodobností by je mrzelo, kdybychom je ze sboru vyloučili vlastně bez důvodu. Nejsem však pro doplnění výjimky misionářů do tohoto paragrafu, ale spíše pro jeho zrušení.
- §42 jmenuje společné úkoly všech sborů: Každé ze jmenovaných oblastí má v církvi svou historii, a různě intenzívní či dlouhou. Možná by nebylo od věci doplnit slova jako „zpravidla, podle potřeby“, případně vyjmenovat těch několik málo, které jsou výslovně závazkem každého sboru, který chce být ve svazku CB.
Zpověď je v řádu chápána jako služba výhradně od kazatele (§24). Chápu, že autoři se snaží zapracovat českou legislativu (odkaz na příslušný paragraf zákona o zpovědním tajemství však v řádu i tak chybí). Neodpovídá to však ani Písmu ani praxi v církvi.
Požehnání dětem je z nějakého zvláštního důvodu chápáno jako alternativa křtu nemluvňat a stojí bok po boku svátostem (§100), jakoby požehnání nemělo být vyprošováno všem dětem, ať již se jejich rodiče rozhodnou pro křest nemluvněte či nikoli.
§112 umožňuje kazateli, aby kvůli svému svědomí
nesloužil při svatební bohoslužbě. Nabízí se otázka, zda je důvodem důraz na celibát nebo svátostné chápání sňatku. Také to ve mě probouzí soucit s těmi zastupiteli měst a obcí, kteří takovou možnost nemají a musejí bez milosti oddat každého, kdo chce vstoupit do manželství a je způsobilý... Ale vím, že takto je to v platném řádu.
§190 je formulován jako konečný
výčet účelových zařízení a škol. V takovém případě mi tam chybí např. služby misijní agentury. A vůbec je otázka, zda tento paragraf má být taxativním výčtem.
§240 mluví o
mandátu vikáře, který „zaniká ... uplynutím stanovené doby“. Jelikož jsem zažil, jak byl Radou v jednom případě uskutečněn „zánik vikariátu“, mám z takového ustanovení obavu. Tehdy byl „zánik“ dotyčnému s několika týdenním skluzem prostě oznámen e-mailem... Podobně §236 mimo jiné říká, že v konkrétní situaci „mandát kazatele zaniká“.
§252,
II. stupeň kázně vkládá velikou zodpovědnost na členy staršovstev (resp. Rady), kteří nesmí přeslechnout upozornění na potřebu druhého stupně kázně. Přitom není třeba velké fantazie k tomu si představit, jak nenápadně někteří taktní lidé upozorňují na selhání druhých. Lidé, kterým toto ustanovení odpírá možnost kázně za přítomnosti svědka, si pak právem mohou o starších (resp. Radě) myslet, že takový hřích záměrně přikrývají, zatímco ti se budou bránit, že o ničem nevědí. Ustanovení sice chrání kazatele před kritikou, ale deformuje vztahy.
§258
ukončením kázně není „zrušení kázeňského opatření“, ale obnovení společenství s dotyčným člověkem. Podobně odpojený elektroměr není zprovozněn zrušením plomby, kterou na elektroměr technici dali, nýbrž obnovením toku energie.
§267 uvozuje
odvolací řád, ale z odstavce není docela jasné, že odvolací řád se týká nejen kázeňského či správního opatření, ale také dalších rozhodnutí.
§268 by někdo mohl vykládat tak, že se
odvolání proti rozhodnutí Rady se týká pouze případů, které jsou vyjmenovány. Je třeba zřetelněji uvést, že se to týká všech rozhodnutí Rady. Zmíněné případy jsou jmenovitě uvedeny proto, aby ani v těchto zásadních otázkách nebylo pochyb o možnosti odvolání.
§276 stanoví, že sbory zachovávají
mlčenlivost ohledně přijatých darů. V neziskovém sektoru je transparentnost (vč. financování) nemalou hodnotou. Stejně tak u politických stran. CB tak bude spolu s dalšími ekonomicky neprůhlednými církvemi zaostávat v této citlivé otázce. Navíc transparentnost se může stát jedním z pochopitelných kritérií na statut veřejně prospěšné organizace (srov. zákon 89/2014, §§146 -150). To může sbory připravit o nemalé finanční zdroje. Nechápu, koho a před čím toto ustanovení chrání.
§§284 a dále o
hospodaření s majetkem církve neuvádí, že v případě účelových zařízení a škol je třeba předchozí souhlas samotných zařízení nebo škol. Opět vycházím ze zkušenosti, kdy si někteří zodpovědnost vykládají tak, že se nemusí ptát těch, kterých se dané rozhodnutí zásadně týká.
Možné slabiny
Odvrácenou stranou
právního charakteru řádu jsou následující skutečnosti:
- Takto pojatý řád církve je nový typ dokumentu, který v této podobě, rozsahu a soustavnosti doposud od roku 1880 v naší církvi nebyl. Je otázkou, zda to byla chyba či slabina. Také by se dalo ptát, v čem je současná situace v dějinách CB specifická, že si vyžádala tento přístup.
- Uvedené otázky jsou spíše skeptické, podezřívavé. Důvodem je, že církev Kristova trvale zápasí s institucionalizací. Podobně jako kdysi svým způsobem scholastika i současná fáze evropské kultury tíhne k přebytečné byrokracii, jakoby to podstatné šlo zajistit směrnicemi... Navíc církev nyní zažívá po duchovním rozvlažení 90. let období stagnace, možná únavy. To bývá doprovázeno utužováním struktur a posilováním těch spíše organizačních než organických prvků.
- A jde také o používaný jazyk „opatření“, jednou opatření kázeňské, jednou opatření správní, „formální náležitosti“ jakoby šlo o vyřizování pojistné škody, „služební poměr“ apod. Před modlitebnou stojí dva lidé. „A jak ty to máš církvi?“ „Já s ní mám služební poměr.“
- Ve snaze po právním dokumentu Bůh jako živá a jednající osoba, Pán a hlava církve, nehraje v řádu aktivní roli. Tak např. staršovstvo (§72) ani kazatel (§214 nebo od §229 dále) se podle tohoto řádu nezodpovídají Bohu. Husovské „odvolání ke Kristu“ by za této situace představovalo podobný „úkrok stranou“ z celého systému jako tomu bylo v systému římsko katolického práva v 15. století. O co svěžeji zní Petrova výzva: Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy. (1Pt 5,4)
Kontrolní opatření ve věci pracovních úvazků v církvi: §243 pochopitelně a jistě správně říká, že pracovní smlouvu se správcem sboru může uzavřít jen Rada CB. To je součást té základní dohody sborů, které tvoří Církev bratrskou. Vidím však jako zcela nadbytečné a v tomto případě škodlivé, když uvedený paragraf staršovstvu zakazuje uzavřít smlouvu s kýmkoliv, kdo by ve sboru vykonával duchovní činnost. Řád to říká tak, že zapovídá uzavřít smluvní vztah „
na činnost vikáře, kazatele (jedná se zejména o výkon „faktické činnosti“ vikáře, kazatele aj., byť by bylo formálně označena jiným názvem)...“ (následují další zakázané role, které se sboru týkají méně). Pokud je ve sboru osoba s pastoračním obdarováním a staršovstvo by chtělo dotyčnou osobu finančně ohodnotit, protože služba přerostla míru dobrovolnictví, smlouvu s takovým člověkem musí uzavřít Rada, nikoli staršovstvo. Služba kazatele je přeci definována jako „výklad Bible a pastýřské vedení“ (Ústava, čl. 8, odst 2). Zrovna tak, když se někdo bude věnovat výkladu Bible. Vedoucí mládeže na částečný úvazek se velmi podobá vikáři, také tento případ tedy bude posuzovat Rada. Nevidím přidanou hodnotu tohoto centralizovaného postupu.
Měl jsem za to, že
diakonská ordinace je mnohem blíže té kazatelské než třeba pověření celocírkevního pracovníka. Ale §241 mluví odlišně. Nerozumím tomu.
Pak je tu
řízení církve:
- Celocírkevní finanční toky nejsou v řádu nijak zahrnuty. To je jistě v souladu se záměry komise připravující řád. Tyto otázky tedy mají být nadále řešeny konferenčními návrhy. Netvrdím, že to mělo být v řádu, jen si všímám, co vše tam není řešeno.
- V otázkách finančních a organizačních řád zrcadlí chod církve na počátku 21. století, kdy je ještě napojena na státní financování. Situaci samofinancování řád předjímá (dle mého soudu zřetelně) ve vztahu k odborům Rady, na které nemusí být v budoucnu dost peněz. Proto odbory nejsou nutné a jejich dnešní role je v zásadě přiřknuta Radě jako celku nebo jednotlivým osobám. V dalších oblastech však řád situaci samofinancování nepředjímá. Mám obavu, že takto postavený řád může některé problémy spíše vytvářet než řešit. Následují některé příklady:
- Nejasnosti ohledně schvalování finančních prostředků: Řád jasně stanovuje, do jaké výše může s financemi a majetkem nakládat staršovstvo, resp. Rada, a k čemu potřebuje souhlas členského shromáždění, resp. konference (§§280 a dále). Takto však hospodaří jen ten, kdo má všeho dost. Jakmile je rozpočet napjatý, je třeba především dobře plánovat, tedy pracovat s rozpočtem na další rok. Nejenže řád po nikom nežádá přípravu návrhu rozpočtu (ani po Radě CB, která to již léta dělá), ale ani nestanoví, kdo takový návrh rozpočtu schvaluje a kdo zodpovídá za jeho plnění. Tuto připomínku k řádu již komise dostala. Má tedy důvody, proč je do řádu nezačlenila. Tyto důvody by mne opravdu zajímaly. Je-li financí málo, jistě se stanou zdrojem tahanic a napjatých vztahů. Tomu by měl řád předejít jasným nastavením zodpovědností a dělby.
- Řád počítá se základní strukturou sboru, který je tvořen jedním silným jádrem kolem kterého jsou jako Měsíc kolem Země staničky či stanice směřující k samostatnosti. Jsou však sbory, kde „silné jádro“ dosti zesláblo a stanice vyrostla. Nebo se sbor skládá ze dvou srovnatelně silných společenství. Samofinancování v budoucnu může paletu možných kombinací ještě rozšířit. A řád s těmito možnostmi nepočítá. Jedinou možností je postup podle §98 o sboru se zvláštním statutem. Ten však schvaluje konference a jednání mohou být dosti zdlouhavá (rostoucí stanice nemusí mít energii na tento typ jednání). Na zvážení by mohlo být ustanovení §§89-97 pojmout tak, že je třeba tyto otázky výslovně ve sboru uspořádat ve vztahu mezi více centry sborového života. Nechat však na staršovstvech, aby toto dojednání uskutečnilo. Nebo je na zvážení vymyslet, otestovat a do řádu přímo začlenit alternativní uspořádání sboru s více srovnatelně silnými centry.
Novinky v řádu
Bylo by milé mít někde pohromadě vyjmenované novinky, které tento návrh řádu přináší oproti doposud platnému řádu. Nevím, zda je takový přehled někde dostupný. Zde uvádím, čeho jsem si všiml:
- Předstihové hlasování při volbě staršovstva do lokální uzavřené schránky (§62).
- Křest nutně spojený se členstvím (§102).
- Mandát Rady CB začíná k 1. září, nikoli k 1. lednu. Novinkou naopak není délka mandátu Rady CB (§174).
- Účelová zařízení a školy (§§190-195) dříve vůbec v řádu nebyly.
- Zpovědní rozhovor (§207-208).
- Služební poměr (od §229): Toto je delší dobu diskutovaná novinka, která rozliší ordinaci kazatelů (ta je v zásadě celoživotní) od volitelnosti kazatelů (ta podléhá různým dalším okolnostem). Nyní je však návrh rozvedený do velkých detailů, týká se nejen kazatelů.
- Zákaz, podle kterého nesmí staršovstvo uzavřít smluvní vztah s kýmkoliv na duchovní službu, aniž by to šlo přes Radu CB (§243). Viz výše. Ptám se, koho to před kým chrání? Nenapadá mě nic jiného, než že Rada tím získává větší kontrolu nad tím, co staršovstva dělají, a má další páku, kterou může na někoho vyvíjet tlak.
- Hlasování o setrvání kazatele na sboru je nyní v 7. a 13. roce od instalace. Řád počítá s tím, že hlasování bude v 8. a 12. roce (§238). Zajímalo by mě zdůvodnění této změny.
- §§106 a dále o sňatcích: v zásadě vychází z předchozího znění, vzkládání rukou však již neslouží jako to kritérium, které odlišuje jednotlivé způsoby svatební bohoslužby. Tento posun osobně vítám.
- §223 o kazatelích důchodcích: Nově řád uvádí dobu, po kterou nemůže být kazatel v důchodu zvolen do staršovstva ve sboru, v kterém jako kazatel sloužil, než do důchodu nastoupil. Není 7 let trochu dlouho?
- (doplněno 29. listopadu 2016) §186 spolu s §228 mění praxi celocírkevních pracovníků, tzv. tajemníků, možná i postavení odborů. Doposud byli voleni konferencí a zastávali někdy i poměrně samostatnou činnost - byli nejenom pomocníky Rady, ale také experty na danou oblast. Nový řád popisuje odbory jako poradní, podpůrné či výkonné orágány. Napříště již celocírkevní pracovník nemůže být zároveň předsedou odboru (§186). A konference bude schvalovat jen zřízení / zrušení místa celocírkevního pracovníka (to dává smysl, jde o finance sborů), osobu si vybere Rada.
Pár slov na závěr
Už to bude 10 let, co mne církev povolala do služby ředitele ETS a tak po mě chtěla, abych ve své službě propojil svět teologie a duchovního vedení se světem managementu. Naučil jsem se, že dokumenty tohoto typu jsou nesmírně důležité. Proto se také snažím být v diskuzi kolem řádu aktivní, nakolik mi to ostatní zodpovědnosti dovolují. Ano, nikdo mě o to neprosil, dokonce své připomínky mohu sdílet jen takto neformálně (s ohledem na předávání ředitelské služby jsem rezignoval jako člen staršovstva našeho sboru). Poslední roky mne také naučily, že ve spolupráci s vedením církve je třeba být obezřetný, neboť je to také zápas o moc. To vysvětluje pro někoho možná přehnanou opatrnost v předchozích připomínkách.
Doporučuji řád ke schválení? To záleží na tom, zda uvedené slabiny budeme považovat za závažné či nikoli. Tento text píši s rozpaky - takové množství práce, zkušeností a úsilí, které komise pro ústavu a řád v uplynulých několika letech věnovala přípravě tohoto dokumentu! Až se bojím, že někomu bude připadat, že si jejich práce nevážím. Tak to ale není, jejich úsilí a snahy si vážím. A užitek církve v příštích letech je pro mě vysoká hodnota. Mám za to, že navržený řád nemá kvalitu, která obstojí 10-20 let, a na kratší dobu nemá cenu řád schvalovat. Navíc, jednotlivosti lze v řádu opravit jednotlivými konferenčními návrhy, ale celkové pojetí řádu takto vyladit nelze. Sám nevím, zda by bylo dobré, aby byl řád v této podobě schválen...
Pokud někdo bude argumentovat tím, že řád musí být z důvodu legislativní nouze schválen, budu to považovat za nemístnou manipulaci a projev arogance vůči konferenci a jejím delegátům, kteří se v tom případě vůbec sjíždět nemuseli. V takovém případě totiž má být předložen dokument řešící přechodná ustanovení v případě nepřijetí řádu.
